Ptakoještěří vejce a hnízda

Po celém světě jsou nalézány stovky dochovaných kostí ptakoještěrů, kteří vládli vzduchu ve stejné době, kdy dinosauři kráčeli po suché zemi. Z hlediska fosílií tedy ptakoještěry nebo-li pterosaury jakožto celou skupinu známe celkem dobře... Ve skutečnosti však víme jen velmi málo o jejich skutečném chování. Možná ještě méně toho víme dokonce o pterosauřích mláďatech, o hnízdech a vejcích. Ale přesto existují důkazy o tom, z čeho se tito nebeští vládci líhli, a co v podobě drobounkých novorozených pterosauříků po vylíhnutí opouštěli. Neexistuje pro to dostatek důkazů, ale podle několika málo nálezů z různých lokalit se lze domnívat, že všichni ptakoještěři kladli vejce. Nemusí to být samozřejmě úplná pravda, například i někteří dnešní hadi jsou vejcorodí, a jiní zase živorodí, což může platit i u jiných dnes stále žijících skupin živočichů. Ty druhy ptakoještěrů, jejichž vejce a případně i hnízda zůstala nezničena do dnešních dnů, však alespoň prozrazují několik faktů o celé skupině... Roku 2011 byla v Číně nalezena zkamenělina ptakoještěra rodu Darwinopterus (jenž byl pojmenován podle slavného anglického přírodovědce Charlesa Darwina), na níž byla zcela patrná matka sedící u vejce. Jedná se asi o jedinou nespornou pterosauří fosílii, u níž je vidět jak rodič, tak vejce, které nakladl nebo o které se snad případně i staral. Kámen dále prozradil, že vejce muselo být relativně měkké, což lze vyčíst v porovnání se zachovalými kostmi dospělého ptakoještěra. Ale skutečný úžasný nález ptakoještěřích vajec přišel až v létě tohoto roku, jelikož v pohoří Ťan-Šan na severozápadě Číny došlo k objevu celé kolonie létajících plazů typu Hamipterus tianshensis. Celá tato kolonie hnízdila, což dokazují nádherně zkamenělá vejce-některá z nich jsou sice mírně promáčklá, alespoň jde však o další důkaz toho, že byla měkká, podobně jako u dnešních želv, krokodýlů, ještěrů nebo hadů, jejichž vejce bývají kožovitá. Ačkoliv od náhlého pochování kolonie Hamipterů písečnou bouří uběhlo již 120 milionů let, vrhl tento letošní objev nové světlo na svět pterosauřích druhů. Další nálezy pochází také z Číny, například v provincie Liaoning. Potvrzuje to však určité domněnky o tom, že létající plazi hnízdili společně? Vytvářeli si jednoduchá hnízda, do nich kladli vejce, a jelikož bylo všude kolem plno jejich sousedů, nedovolil si snad žádný predátor přiblížit se k hnízdům a stát se lupičem. Kromě toho jsou známi i někteří novorození ptakoještěři, například Pterodactylus z německého Solnhofenu, který mohl být jen pár hodin starý předtím, než zemřel a dochovala se nám o něm úžasná zpráva kdesi v geologických vrstvách pod zemí...

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. V příštím roce, který začíná již zítřejším dnem, se dočkáte určitě spousty dalších článků do rubriky o ptakoještěrech!!!

Crystal Palace Park

Ke sklonku roku jsem se ještě rozhodl přispět nějakým článkem do rubriky Muze, výstavy, zoo a dinoparky popisem nějakého dalšího zajímavého místa. Tentokrát se nepřeneseme příliš daleko, zůstaneme v Evropě, a podíváme se na velké dílo, za které se částečně zasloužil i jeden významný vědec...

Crystal Palace Park je takovou typickou zahradou poblíž zámku postaveného v klasickém anglickém stylu. Nachází se na jihovýchodě Londýna, hlavního města Spojeného království. Obvykle do něj proudí vlny návštěvníků, protože je velice unikátní-jedná se o jednu z historicky prvních atrakcí, které diváky kdy lákaly na modely dávno vyhynulých tvorů, včetně dinosaurů, v životní velikosti. Crystal Palace Park byl založen už na začátku 50. let 19. století, ale až o pár let později se stal domovem slavných dinosauřích modelů. Roku 1854 bylo Benjaminem Waterhousem Hawkinsem dokončeno celkem 33 takových soch, které zobrazovaly dinosaury podle tehdejších představ. Mezi nejznámější sochy tak patří bezpochyby Iguanodon nebo Megalosaurus, kteří však v parku vypadají spíše jako obrovští leguáni a varani, než jako skuteční dvounozí a celkem i hbití tvorové. Roku 1854 navíc park dostal i lebku obrovského lenochoda Megatheria, kterou objevil sám Charles Darwin v Jižní Americe. Rok předtím, tedy v roce 1853, se udála velká hostina v modelu Iguanodonta, mezi hostujícími byl mimo jiné i Sir Richard Owen, velmi známý anglický vědec, který se velmi zasloužil o výzkum dinosaurů a dal této skupině plazů dokonce i vědecký název. Kromě dinosaurů však Crystal Palace Park nabízí pohled i na tehdejší představy o prvohorních tvorech, včetně Dicynodonta. Z druhohorních zvířat jsou kromě dinosaurů v parku vystaveni i velcí mořští plazi, tedy Ichtyosauři (jako Cymbospondylus) a Plesiosauři, různí Labyrintodonti, a dále i krokodýlům podobní Teleosauři. Do parku se však dostali i vyhynulí třetihorní a čtvrtohorní savci-například Megaloceros nebo kopytnatá Anoplotheria. Dále se zde objevuje prakoník Propalaeotherium, chobotnatec Mastodon a novozélandský vyhynulý, čtyři metry vysoký pták Dinornis... Ačkoliv dnes jsou již modely dinosaurů v parku považovány jen za zastaralé představy o prehistorii, určitě stojí za to tato místa navštívit. Crystal Palace Park si totiž stále nese moc pěknou anglickou atmosféru, a k tomu je i zajímavou atrakcí...

Doufám, že se Vám tento kratší popisek líbil, pokud ano, můžete komentovat i hodnotit hvězdičkami...

George McCann ztracen v čase-část 5.

Poté, co přístroj na otevírání smyček patrně ztratil spojení s 21. stoletím, zůstali George i Dixon skutečně ztraceni v čase. Minule se dostali do Severní Ameriky před 40 miliony let, kde je čekalo setkání s několika šelmami a také s velmi nebezpečným býložravcem Megaceropsem. Dixona od jisté smrti zachránila jen střelba neznámého muže-ukázalo se, že z nějakého neznámého důvodu je na místě přítomen Fernando Cortes... Ale proč?

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 5.:

"To nemůže přece nemůže být pravda!" vykřikl George, zatímco se vylekaný samec Megaceropse konečně vrátil ke své stejně tak zděšené rodině. "Nebojte, jsem skutečný," řekl Fernando, sestoupil z kopce a pomalým krokem přišel k Georgovi a potřásl mu rukou. Pak pomohl na nohy stále o to víc šokovanému Dixonovi. "Co tady děláš? Přece jenom tomu nemůžu uvěřit..." řekl George. "Klid, chlapi, všechno Vám vysvětlím. Při tom incidentu v panamském pralese jste kompletně zmizeli, a já byl napaden smečkou raptorů. Zatlačili mě ke zdi malé budovy a šli po mě, jediné, co mi zbývalo na obranu, byla má mačeta, kterou nosím stále s sebou. Už to se mnou vypadalo zle, když jsem se opřel o stěnu toho stavění a ona se probourala. Byla totiž ze ztrouchnivělého dřeva. Spadl jsem do nějaké jámy a padl do bezvědomí, zatímco se raptoři snažili ke mě dostat-jenže dlouhý ocas jim v tom bránil. O pár minut později jsem se probral a raptoři už byli pryč. Trvalo mi ještě čtvrt hodiny, než jsem z jámy vylezl a pak šel pátrat po Vás. Našel jsem Ianovu mrtvolu ohlodávanou těmi velkými dravci s hřebínkem na hlavě pár metrů před domem, kde stál ten Váš stroj času. Uzřel jsem rozbité okno a napadlo mě, že jste museli běžet tam. Jenže vy jste tam nebyli. Říkal jsem si, že jste asi proběhli tím strojem času, který byl ale v tu chvíli zrovna zavřený, takže se přede mnou nerýsoval žádný podivný objekt," povídal Fernando. "My jím neproběhli, on nás vtáhl," doplnil ho krátce Dixon. Fernando mávl rukou, jakoby to bylo nepodstatné, a pokračoval: "Něco mi říkalo, že musíte být někde hodně hluboko v minulosti. Vzal jsem si podivný kovový předmět, který se válel po podlaze, nějak se mi povedlo zapnout stroj času a už jsem mířil do minulosti, abych Vás našel." "Když jsi věděl, co se nám stalo, proč jsi se nevrátil k civilizaci a neuspořádal pro nás záchrannou výpravu?!" optal se George. "Ehm, já myslel, že Palmer chtěl, aby se o naší expedici nevědělo... Ale to je jedno, a je to vedlejší. Prve jsem Vás hledal na pobřeží nějakého moře, nedalo se tam vůbec dobře dýchat, dusil jsem se pod nátlakem nějakých plynů a po pláži lezli obrovští škorpióni. Pak jsem zapnul nějaké tlačítko a ocitl jsem se v dusném pralese plném obřího hmyzu, ale vyhnal mě odtamtud požár." "Takže ta stopa byla skutečná! A patřila tobě!" vykřikl Dixon. "Dixon říkal, že viděl nějakou čerstvou stopu předtím, než jsme před ohněm také utekli do tohoto období," oznámil George. "Určitě tam zbyla po mě," pousmál se Fernando. "No, a pak jsem skončil tady. Trochu jsem ten předmět na zapínání podivných objektů zkoumal a zjistil jsem, že je zařízený na přenášení lidí do pár období..." řekl dále Fernando, ale něco ho vyrušilo. Byl to dusot obrovských nohou samce Megaceropse, jeho bučení, odfoukávání vzduchu z nozder a z toho vycházející naštvání. Megacerops se totiž během rozhovoru lidí uklidnil a rozhodl se netolerovat nic živého v okolí jeho rodiny. Už zase vyrazil, a hnal si to přímo proti zděšenému Dixonovi. Fernando začal pálit ze samopalu, který s sebou měl, ale tentokrát už ani střelba do vzduchu nepomohla. Megacerops totiž věděl, že posledně mu to neublížilo, a tak již nyní neměl strach. "Takže rychle pryč odsud!" vyhrkl Fernando. Začala honička...

Muži se prodírali všemi kapradinami, nízkými větvemi mohutných stromů, do obličejů se jim zarývaly ostré akáty a jediné, co je pohánělo dál, bylo bučení Megaceropse. Za chvilku doběhli k velké skalnaté stěně, která obepínala tuto část lesa. Fernando se zoufale pokusil vyskočit nahoru, ale stěna byla mnohem vyšší, než on, a tak jen těžkopádně spadl do suché hlíny. George však při běhu vytáhl z kapsy jeden z těch plynových granátů, kterými byl vybaven, a hodil jej po Megaceropsovi. Fernando mezitím popadl svůj samopal a začal po zvířeti střílet. Megacerops dostal pár kulek do nohou a navíc se nadýchal ne zrovna zdravého plynu. Radši obrátil směr a prchal zpět k rodině. "Utíkáme dál!" zavelel Fernando a pobídl ostatní, aby utíkali za ním. Zdálo se, že přesně věděl, kam mají běžet. Jen Dixon se trochu zdržel vzadu, protože se také nadýchal vzduchu z plynového granátu a začal kašlat, takže mu pak George musel v chůzi pomáhat. Po asi pěti minutách se konečně dostali na mýtinu. Tam se Fernando posadil na kmen vysokého padlého stromu a nabídl Georgovi a Dixonovi láhev s vodou. Oba ji s radostí a poděkováním přijali. "Jak je možné, že jsi přežil?" zeptal se Dixon, vykašlávaje nezdravý plyn. "Kamaráde, já mám deset životů. I kočka by zemřela dřív než já," odpověděl Fernando. "Jo aha, já zapomněl, chlapi z pralesa... Jsi přece ten pralesní biolog, expert, co?" zasmál se Dixon. "Mám pětadvacetiletou praxi chytání velkých pralesních zvířat, od anakond přes pekari až po jaguáry. Nějaký dinosaurus nebo podobná potvora mě nezastaví," odpověděl hbitě bez jakéhokoliv rozmýšlení se Fernando. "Co jsi nám to chtěl ukázat s tím přístrojem?" obrátil list diskuse George. "Tohle," odvětil rychle Fernando a otevřel tu kovovou krabičku, kterou měl u sebe, "v téhle části spojení červených drátků je taková černá destička s bílým písmem. Jsou tu vypsána všechna období, do kterých se můžeš dostat, včetně současnosti. Pokud vedle nápisu svítí červený cuplík, jak jsem to já pochopil, máš šanci se do toho období dostat." Pak Fernando popadl Georgovu krabičku. "U Vašeho přístroje cuplík nesvítí vedle současnosti, to znamená, že byste zůstali ztraceni v čase. Já v podstatě zpět taky momentálně nemohu, protože při každém zapnutí krabičky se spálily baterky. V táboře tam na kopci mám ale jednu věc, která by Vás mohla zajmat ještě o něco víc," řekl dále Fernando. "Je milé, že jsi nás přišel zachránit, pralesáku," vetřel se zase do diskuse Dixon. "Tak na co čekáme? Pojďme do toho tvého tábora? Po cestě si možná ještě popovídáme..." navrhl George, Fernando kývl hlavou a opět začal běh, tentokrát však zpátky do lesa. Tam ale někdy číhá víc nebezpečí, než si člověk myslí...

Náplní této části byl spíše rozhovor mezi postavami, než hrůzu nahánějící setkání s pravěkými zvířaty, příště se to však podstatně změní... Co má však Fernando v táboře tolik zajímavého? Proč se přece jen George a Dixona rozhodl hledat? A najde teď naše trojice společnou cestu zpět do domovské éry?

Soutěž Dinosauři 2014

Koncem roku se zde již tradičně objevuje velká dinosauří soutěž... Její předchůdci, Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012 a Soutěž Dinosauři 2013 měly všechny 20 otázek, a stejně tomu bude i nyní. Vítám Vás u Soutěže Dinosauři 2014! Za každou správně zodpovězenou otázku získáte jeden bod, takže maximální počet je 20 bodů. Nejradši bych byl, kdybyste mi odpovědi poslali na e-mail haasvojt@volny.cz, případně je pište i do komentářů (zde je jen jediné riziko-ostatní od Vás mohou odpovědi opsat). Jestli-že se Vám komentář vyhodnotí jako spam, nesmutněte, sám si ho totiž v administraci přečtu. Posíláte-li e-mail, nevkládejte prosím odpovědi do žádného programu, ten bych totiž nemusel otevřít. V tomto případě prosím též napište, z jakého e-mailu mi zpráva přijde. Z instrukcí by to mělo být snad všechno, nakonec už jen stačí napsat do komentáře pod tento článek, že se hlásíte. Myslím, že otázky by neměly být težké, proto hodně štěstí!!!

1. Který významný paleontolog popsal Stegosaura?

2. Který významný vědec popsal Massospondyla?

3. Byl Erythrosuchus příbuzný dinosaurů?

4. Na základě nálezů jakých zvířat a proč sestavil geofyzik Alfred Wegener svou teorii kontinentálního driftu?

5. Napište jedním slovem, co byli Ischigualastia a Dinodontosaurus.

6. Jak se jmenuje hora na Antarktidě, kde byly poprvé objeveny pozůstatky Glacialisaura? Kdo je objevil?

7. Přesahoval Mapusaurus svou délkou Giganotosaura?

8. V jakém státě byl nalezen Deinocheirus?

9. V období Křídy před 100 miliony let žil v Austrálii sauropod ze skupiny titanosaurů, jehož jméno začíná na písmeno W. Jak zní celý název tohoto dinosaura?

10. Je pravda, že se první kvetoucí rostliny objevily už na samém konci Jury?

11. Jak velkou sílu čelistního skusu měl Allosaurus? Mají dnešní aligátoři nebo třeba proslulý T-Rex větší sílu skusu?

12. Je pravda, že roku 1870 anglický biolog Thomas Henry Huxley upozornil na podobnost končetiny pštrosa s končetinami Thecodontosaura a Archaeopteryxe? Pokud ne, jak to tedy bylo?

13. Co znamená název "Timimus"?

14. Kteří tvorové (napište alespoň jednoho) bývají označováni jako Zigongští dinosauři?

15. Co to byl Kubanochoerus gigas a kdy žil?

16. Jak se jmenuje obrovský sauropod z Patagonie, jehož pozůstatky byly objeveny tento rok? Jeho jméno je možná trošku náročnější na výslovnost...

17. Proč paleontologové považují za tolik významný letošní nález dinosaura rodu Kulindadromeus na Sibiři?

18. Jakou barvu kůže měl Mosasaurus? Nápověda: Zjištění zbarvení patří také k letošním skvělým objevům...

19. Napište alespoň tři filmy nebo televizní pořady, ve kterých se objevil dronte mauricijský.

20. Co se nachází na obrázku:

Doufám, že všichni zúčastnění odpoví správně, diplomy však určitě dostanete všichni! Už se těším na Vaše odpovědi...

Jak vypadá práce paleontologů na Antarktidě?

K letošním Vánocům jsem mimo jiné dostal i knihu "Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři" od profesora Michaela Bentona, předního světového paleontologa. Okamžitě mě zaujala jedna dvoustrana, a právě díky ní jsem se rozhodl napsat tento článek...

Antarktida je veliký, nehostinný, ale přesto krásný kontinent. Ačkoliv se zdá, že mnoho ze svých krás nemůže lidem nabídnout, vědečtí pracovníci stále usilují o odhalení mnohých antarktických tajemství. Už v roce 1990 podnikl paleontolog William Hammer se svým týmem expedici do této nehostinné oblasti naší planety, aby našel fosilní pozůstatky dinosaurů. Podařilo se mu najít kosti Cryolophosaura ("zmrzlého dinosaura s hřebínkem"), který žil na Antarktidě v období spodní Jury (stupeň pliensbach). Výprava Augusta College z Georgie se pod vedením Hammera vrátila na Antarktidu i roku 2004, a nalezla pozůstatky dalších pradávných živočichů-včetně býložravého sauropoda Glacialisaura, známého z nálezů několika kostí jeho končetin na hoře Mount Kirkpatrick. Později i další výpravy odhalily mnohé o prehistorické fauně a flóře Antarktidy. Jak ale práce těchto vědeckých pracovníků v tak nehostinném prostředí, jakým Antarktida je, vypadá? Rozhodně se nejedná jen o nějakou samozřejmost, vyjet si na Antarktidu. Celá výprava stojí spousty peněz, určitě mnohem více, než kterákoliv jiná expedice do terénu. Paleontologové jsou tlačeni časem, veškeré výkopy totiž musí probíhat výhradně v období antarktického jižního léta. Ačkoliv během zimy klesá teplota na Antarktidě až k -70°C, v létě se oteplí natolik, že mnohá zmrzlá místa úplně roztají a geologům a paleontologům odhalí pevnou tvrdou půdu. Tou se vědci mohou prokopat až k ostatkům dávno vymizelých zvířat. Jelikož ještě před asi 50 miliony lety byla Antarktida pokryta lesy a tuhé mrazy jako dnes jí byly cizí, může nám i tento zledovatělý kontinent nabídnout mnohé k poznávání prehistorického světa. Na ledové půdě se však odborníci nemohou dopravovat terénními auty, zapotřebí jsou lodě, letadla a dokonce i vrtulníky. Při přistávání na ledu musí pilot vždy předem znát hloubku zmrzlé vody pod sebou, aby náhodou nedošlo ke katastrofě. Vědci dále k prokopávání se ztuhlou zamrzlou zeminou používají krumpáče, lopaty, kladívka a často i modernější technologie. Hloubení děr do věčně zmrzlé půdy není vůbec nic jednoduchého a někdy i prohloubení země o pár metrů zabere celé hodiny. K tomu ani nechybí rychlý průzkum nálezů, jejich balení a odesílání do bezpečnějších míst. Vědci musí nosit teplé oblečení, zimní boty a přebívají hlavně v teplých stanech. Často po celou dobu expedice žijí jen z konzerv. Na konci léta pak samozřejmě všechno zamrzne, začne padat sníh, začne se tvořit i led a většina míst se stane naprosto nepoužitelných k průzkumu. Přitom se navíc musí odvézt všechno vybavení, dokonce i odpad, který po sobě vědečtí pracovníci zanechají. Bezpečnost pro nalezené předměty, různé fosílie, je samozřejmě nezbytná...

Snad Vám tento článek poskytl alespoň malou představu o tom, jak je pro paleontology těžké zkoumat fosílie pravěkých zvířat na jednom z nejdrsnějších míst naší planety... Pokud se Vám líbil, komentujte...

Správce dinosauřího parku - Kouzlo prehistorie

Zatím i po Vánocích zde stále pokračuje Správce dinosauřího parku! Snad se Vám nová část zalíbí...

Kouzlo prehistorie

Když jsem teď takřka sám na ostrově vzdáleném od civilizace tisíce a tisíce kilometrů, jen s pár našimi pracovníky a se zvířaty, která po staletí vědci i veřejnost považovali za vyhynulá, říkám si, že jsem měl docela štěstí. Dostal jsem se do opravdového ráje. Ne že by tu nebylo co řešit, za uplynulý Vánoční týden jsem měl problémů se zvířaty celkem dost. Ovšem když se člověk jen tak k večeru posadí na lavičku vedle některého z výběhů a podívá se na to, jak spolu všichni ti tvorové komunikují, vydávají různé zvuky apod., je to prostě kouzelné. Příští rok, už velmi brzy, začnou do našeho parku proudit davy návštěvníků z celého světa. Klidu tu už asi moc nebude, ale aspoň se každý z nás podělí o své zážitky s dinosaury a dalšími pravěkými tvory s turisty, kteří si je přijedou prohlédnout. Teď ale dost snění, těsně před Vánoci můj život visel na vlásku. Pamatujete na Abrictosaura, o kterém jsem se zmiňoval minule, a který podhrabal plot a následně utekl? Stalo se opět něco podobného, jenže tentokráte už u toho nejhoršího možného dinosaura. Jeden ze čtyřech chlapů, kteří tu se mnou přes Vánoční prázdniny zůstali, zapomněl v pondělí nakrmit našeho Siamotyranna. Dravec dostal hlad, ale nikde v okolí se žádná potrava nenacházela. Tak strčil hlavu pod plot a šup-povedlo se mu vytrhnout pár tyček. Pak už jen vesele pobíhal okolo ohrady, téměř převrátil jeep (a to ještě nemluvím o tom rozbitém skle) a nakonec našel mně samotného u výběhu Teleocerasů. Zrovna jsem si totiž hladil malého Teleocerase za plotem. Pak následovala menší honička (však to znáte) a nakonec jsem Siamotyranna uvěznil v náhradní ohradě. Jenže z důvodu toho, že momentálně je nás tu jen pět, a nikdo z nás neumí profesionálně řídit například vrtulník nebo kamion, museli jsme Siamotyranna v ohradě nechat. Nemůžeme jen tak riskovat jeho další útěk při neuváženém převozu. Příští týden se většina pracovníků vrátí, pak se tak stane...

Vánoce jsem prožil s ostatními čtyřmi pracovníky celkem vesele. Nevymýšleli jsme ale nějaké šílenosti, a raději jsme si během Štědrého dne celý park krásně prošli. Zabralo nám to docela dost času, takže si myslíme, že návštěvníci budou doslova nadšeni, až tohle vše zažijí. Podívali jsme se na všechna zvířata, některá jsme nakrmili speciální chutnou stravou (když byly ty Vánoce), na některé jsme si i sáhli a přitom jsme si pořídili spoustu fotografií a videozáznamů. V rodné Evropě je teď asi sníh, já zažívám tropické vichry, déšť, venku je dusno a v centru ostrova kvetou květiny. Včera jsem o tom trochu přemýšlel, vyšel jsem si k útesům na severu ostrova a díval jsem se do slunce, které se neúspěšně pokoušely zahalit tmavé mraky. V dálce se ozývalo volání pterosaurů-mísilo se spolu se zvuky zvířat, která u nás chováme... Není to kouzelné?

V nadcházejícím roce se ještě také dočkáte nových částí, poté však již pátek asi trochu své zaměření změní!

Konvergence: Vodní obratlovci

Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

Tentokráte se zaměříme na obratlovce, jejichž útočištěm se stalo vodní prostředí. Život podle všech důkazů kdysi ve vodě vznikl a nadále se v ní vyvíjel. Pozdějšími obratlovci, kterým se ve vodě velice dařilo, a kteří se také stali základem pro všechny další živočichy s páteří, byly ryby. Své typické znaky si drží dodnes, ovšem někteří z jejich nejvzdálenějších potomků po stovkách milionů let udělali krok ze souše zpět do vody a dávné znaky po rybích předcích si znovu přivlastnili... Co je k tomu vedlo?

RYBY A DALŠÍ RYBOVITÍ OBRATLOVCI:

Ryby jsou velice širokou skupinou obratlovců. Tato skupina ve vodě žijících zvířat patří k nejstarším obratlovcům, jací kdy na naší planetě žili-a kupodivu po stovkách milionů let tito tvorové neustále přežívají. Ryby, i ostatní jim podobní rybovití obratlovci, včetně paryb (žraloků a rejnoků) žijí až na pár výjimek výhradně ve vodě. Vodu v podstatě ke svému životu potřebují. Nacházejí v ní potravu, a dokonce v ní i dýchají. Přizpůsobili si jednoduchou funkci-dýchání pomocí žáber. To je také důvod, proč se neustále nemusí nadechovat nad vodní hladinou, a to jim dává obrovské možnosti. Mnohé ryby i paryby jsou k nalezení hned u vodní hladiny, kde se živí miniaturním planktonem, jiné formy zase nalezneme až v kilometrových hloubkách, v místech, kam ani sluneční světlo silnou vrstvou mořské vody nepronikne. Ryby žijí i ve sladké vodě, ve vnitrozemí, ale až na vrstvu slizu okolo těla se od svých zaoceánských bratranců příliš neliší. Základním znakem, který však ryby i paryby využívají k plavání, jsou ploutve, včetně samotného ocasu. Tyto klíčové znaky hrají roli v jejich životě-bez nich by zkrátka tito tvorové vězeli na jednom místě a nemohli se vůbec pohnout. Plavecké styly jsou různé, patří mezi ně jemné třepotání ploutví, anebo mávání obrovskými "křídly" tak, jak to dělávají rejnoci manty. Mnozí z těchto rybovitých obratlovců si navíc během dlouhé doby osvojily aerodynamický tvar těla, takže mohou doslova prolétávat vodními řetězci. Fantastické ovšem je, že rybovití obratlovci položili základ pro všechny ostatní obratlovce, jak již bylo uvedeno výše. Představte si však, že mnohem dokonalejší skupiny se později uchýlily ke znakům, jež ryby dělají tak vitálními a přeživšími živočichy...

MOŘŠTÍ PLAZI, ICHTYOSAUŘI:

To, že se z ryb vyvinuli obojživelníci a z těch pak plazi neznamená, že by však nějaká z těchto skupin nemohla být později spjata s vodou, a to doslova. V období Triasu, první geologické periodě druhohor (Mezozoika) se jedna skupina tzv. euryapsidů (viz. článek Eurypsidi) vrátila zpět do vodního světa. Vedlo je k tomu pravděpodobně hledání vhodné potravy, tedy ryb a možná i dalších, například bezobratlých, ale snáze ulovitelných mořských živočichů. Mezi Eurypasidy se vyvinula celá řada skupin, my však budeme mluvit o jedné docela proslulé-o Ichtyosaurech. Ichtyosauři vypadali původně jako velká mořská monstra nahánějící hrůzu kdejakému menšímu tvorovi, ale později se z nich vyvinula krásní rychlí plavci. Předchozím rybám se snad ze všech druhohorních plazů Ichtyosauři podobali nejvíce. Proto se jim také říká ryboještěři. Kromě skutečnosti, že nebyli rybami, se tito tvorové od oněch obratlovců odlišovali ještě jednou věcí-nedýchali samozřejmě žábrami. Ačkoliv konvergenční evoluce navrátila plazy zpět do hlubinných vod, novější způsob dýchání u nich nezměnila...

KYTOVCI:

Nakonec se ani savci nebáli udělat ten podstatný krok zpět do vody. Když před 65 miliony let vyhynuli dinosauři, malí rejskům podobní savci započali svoji vládu. Výsledkem bylo nepřeberné množství druhů. Mnohé druhy slezly ze stromů nebo se vyhrabaly z hlubokých děr v podzemí a přiblížily se k pradávným vodám. Při mořském pobřeží se nacházela spousta potravy. Možná právě to byl důvod, proč jedna skupina kopytníků, vzdáleně příbuzná hrochům, zdánlivé bezpečí souše opustila a vydala se hledat nová teritoria na osídlení po celém širém oceánu. Postupem času ztratili kytovci spojení se zemí úplně a oceán už začali považovat jako odvěký domov. Z končetin s prsty a blánami mezi nimi se vyvinuly ploutve. Plavecký styl však vůbec ryby nepřipomínal, byl mnohem dokonalejší. Kytovci jako jakákoliv jiná skupina savců samozřejmě dýchá vzduch plícemi, takže je jejich potřebou vynořit se nad vodní hladinu, aby se nadechli. Z primitivních druhů evoluce stvořila dravce typu Basilosaura s hadovitým tělem, jednoho z největších predátorů historie. Skončila až u moderních velryb, jako jsou neškodní, planktonem se živící plejtváci, anebo vorvani či kosatky, které se doslova rvou ke každé krvavé hostině. U kytovců je tedy rybí tvar těla více než zřejmý. Zajímavý je ovšem ještě jeden případ konvergence. V období Miocénu za mladších třetihor (Neogénu) se mezi kytovci objevili delfíni, sviňuchy a jim podobní. Všimněte si však (a to i na obrázcích), jak se tito kytovci podobají vymřelým Ichtyosaurům? Jelikož mnozí loví ryby, dlouhým zobákem rozráží vodu, podlouhlý tvar těla jim dodává rychlost při jejich vodních akrobatických hrách a vůbec-jsou si prostě nesmírně podobní... I zde sehrála konvergence velkou roli...

Všechny uvedené živočišné skupiny se tedy navzájem tolik podobají, neboť je takto utvarovalo prostředí, v němž žijí, ačkoliv jsou si naprosto nepříbuzné...

Doufám, že se Vám tato část nové série líbila, pokud ano, komentujte! Za všechny názory budu taktéž velmi rád...

Šťastné a veselé Vánoce!!!

Rok zase uběhl jako voda, a máme tu Vánoce!!! Chtěl bych Vám všem popřát spoustu dárků, jídla, cukroví, radosti, a hlavně ať jste všichni spolu! Snad se pro každého z Vás dnes večer najde pod stromečkem alespoň jeden maličký dáreček, který Vám udělá radost... Šťastné a veselé Vánoce!!!

I po Vánocích se samozřejmě na mém blogu dočkáte množství dalších článků. Tento rok jsem začal s velkým množstvím seriálů, ve kterých budu i nadále pokračovat. Novinkou se zde staly také obrázkové upoutávky na články. V příštím roce zde uvidíte další spoustu popisů různých pravěkých i současných zvířat, začnou zde další nové seriály jako Slavné expedice či seriál o úžasných objevech ve světě hadů během posledních desetiletí, které změnily náš pohled na tuto skupinu plazů. Brzy se tu také již tradičně objeví Soutěž Dinosauři 2014... Snad sem budete chodit rádi!

HAAS

George McCann ztracen v čase-část 4.

Minule George a Dixon zjistili, že přístroj na otevírání časové smyčky má patrně nějakou poruchu. Místo toho, aby je z období Triasu přenesl zpět do jednadvacátého století, ocitli se kdesi v pradávných pralesích Karbonu. Z lesů bičovaných častými požáry se jim nakonec povedlo uniknout, dostali se však již tentokrát tam, kam chtějí?

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 4.:

Za dopoledního tepla se v hustém lese otevřel podivný modrý útvar, kterým proběhli dva lidé stíhaní plameny ohně. Hned poté se objekt uzavřel. "Zase jsme někde jinde!" vykřikl George, když se porozhlédl po okolním lese. "Asi se s tím budeme muset smířit," dodal Dixon, "stali jsme se nechtěnými cestovately v čase." "Hmm... Soudě podle těch okolních rostlin bychom mohli být někde v třetihorách. Tady už dinosaury ani jiné další potvory nepotkáme... To je úleva!" řekl George a popošel o kousek dál. "No jen aby ses nedivil!" zvýšil trochu hlas Dixon, ale George jen mávl rukou. Hned nato se podíval na přístroj otevírající časové smyčky a začal ho trochu rozebírat. Zjistil, že baterie při zapínání přístroje opět shořely, tentokrát se tomu ale už nedivil. Spíše ho zaujal podivný pohyb jedné malé zlaté destičky, která se pod bateriemi nacházela. Když baterie vysunul a odhodil, všiml si George malého škrábance v destičce. "No to mě podrž... Dixone, vypadá to, že přístroj ztratil spojení s jednadvacátým stoletím. To ale znamená, že odteď už můžeme jenom bloudit v minulosti a nikdy se nedostaneme zpátky!!!" Najednou se ozval nějaký řev. George trochu zpanikařil, ale hned se zase nechal Dixonem uklidnit. "Co to bylo?" optal se Dixon. "To nevím, ale soudě podle toho, že bychom mohli být v třetihorách, nemuselo by tu žít nic nebezpečného," odpověděl George. Po chvilce se oba rozhodli, že místo opustí, a najdou nějaké bezpečnější. Po dlouhou dobu šli lesem mlčky, ale pak začal Dixon něco vyprávět: "Předtím, než jsme z Karbonu zmizeli, všiml jsem si opodál nějaké šlápoty-ale na tom místě jsem ani já, ani ty, nestáli." "Měl by jsi zajít k očnímu lékaři, samozřejmě pokud se odsud dostaneme," zasmál se George a udělal jeden krok dopředu, aby se s ním Dixon dále nebavil. Oba muži po chvíli dorazili do průsmyku, kolem kterého se rozkládal hustý les, ovšem on sám nebyl porostlý jedinou rostlinkou. Rozkládalo se na něm pouze spadlé listí. Kolem se ozývalo volání neznámých ptáků. Průsmyk byl neuvěřitelně dlouhý a vedl až k vysoké skále, na kterou chtěl George vylézt s účelem zjistit, jak vypadá okolí. V okolním houští se ale něco pohybovalo. Křovisky občas něco proběhlo, čas od času praskla nějaká větvička, a George i Dixon začínali být netrpěliví. "Podívej, támhle!" vykřikl Dixon ve chvíli, kdy mezi keři uzřel srst toho tvora. Zvíře ovšem výkřik trochu postrašil, takže zmizelo. "Měl bych si aspoň nachystat pušku," řekl George, "a ty si vytáhni pistoli. Ať už to bylo cokoliv, zmizelo to snad tam vzadu." Muži pokračovali dál mlčky v cestě průsmykem, tentokrát však již připraveni na přítomnost jakékoliv vraždící bestie, která by je ráda viděla na svém jídelníčku. George si pomalu uvědomoval, že i v třetihorách by na ně mohlo číhat smrtelné nebezpečí. O to víc ho v těch myšlenkách utvrzovalo opět to šustění, běhání neznámé šelmy po okolí-George dokonce cítil, jak na něj ten tvor pohlíží. Najednou si té šelmy všiml. Plazila se mezi keříky řídce porostlými žlutavými lístky. "Ale to je přece Dinictis!" zašeptal George. Asi metr dlouhý savec, podobající se kočkovitým šelmám, se na něj naposledy podíval, vydal ze sebe syčivý zvuk a poté konečně odběhl...

"Takže jsme v Severní Americe během starších třetihor, období Eocénu, před cca 40 miliony let!" informoval George. "Takže už žádní dinosauři ani obrovský hmyz?" zeptal se trochu tajemně Dixon. "Ne," dostalo se mu rychlé odpovědi od George. V Eocénu místo již dávno vymřelých dinosaurů zaujali savci, kteří se rozšířili po všech kontinentech, ovšem naši hrdinové nemohli ani při nejmenším očekávat, jaké druhy velkých a možná i nebezpečných savců naleznou. Po chvíli přemýšlení nad tím, proč si je asi Dinictis ještě před chvílí prohlížel, rozhodli se oba muži pokračovat v putování průsmykem. Skála byla již blízko. Chvíli ale při chůzi zahlédli dalšího místního predátora, rod Eusmilus. "To je teda pěkná kočička..." neodpustil si Dixon svou další připomínku. "Je to nimravid, taková nepravá šavlozubá šelma," informoval ho George, ale Dixon jen obrátil oči v sloup a lišácky se pousmál. Eusmilus pátral v průsmysku po nějaké kořisti, lidí si však ani nevšiml a po chvíli se vrátil tam, odkud přišel. George a Dixon pokračovali. Les na chvíli ztichl. Přestal se ozývat zpěv ptáků, dokonce i vítr polevil ve své síle a přestal si pohrávat s větvemi desítek metrů vysokých stromů, jež se již nápadně podobaly těm dnešním. Do toho všeho začalo hrát podivné chrochtání. "Můj bože, to snad ne!" řekl pološeptem George, zaťukal Dixonovi na rameno a ukázal na toho tvora, který i se svou rodinou vyšel z lesa na protější část průsmyku, kterou od mužů dělilo jen asi třicet metrů. "To je Megacerops, velké brontotérium. Je to sice býložravec, ale může být hodně nebezpečný," řekl George a zvláště poslední dvě slova výrazně zdůraznil. "Připomíná mi nosorožce, které jsem natáčel s jedním štábem před lety," zašeptal Dixon. Na malé rovince před nimi se teď rozvalil veliký samec Megaceropse, dvě samice a tři mláďata. Jedno z mláďat hned jako naschvál začalo po průsmyku pobíhat sem a tam, až si lidí všimlo. "Do Prčic!" zaklel George. Mládě začalo houkat, čehož si jeho otec okamžitě všiml. Jako těžkopádný hromotluk se zdvihl z odpočinkové polohy a s překvapivou rychlostí se začal hnát k mláděti. To už mu utíkalo naproti. "Padáme!" vyhrkl George, ale než se stačil rozběhnout, Megaceropse měl již za zády. Dixon v rychlosti vytáhl z kapsy pistoli a třikrát po ohromném býložravci vystřelil, jenže to vůbec neměl dělat. Megaceropse to jen rozzuřilo a svou těžkou hlavou si to namířil rovnou k jako solný sloup stojícímu Dixonovi. Dixon v poslední chvíli odskočil na stranu a padl mezi trnité větve. Křoviska však rozrazila Megaceropsova mohutná přední noha a padla na pár centimetrů těsně vedle Dixonovy hlavy. Ve chvíli, kdy už to nemohlo s Dixonem vypadat hůř, se ozvala neuvěřitelně hlasitá střelba, která i velikého obránce zahnala zpět ke své rodině. Dixon se vděčně podíval na George a chtěl mu už poděkovat, že ho touto střelbou zachránil. Ale George jen hleděl k blízkému kopci, jakoby byl svědkem zjevení. Dixon tedy namířil pohled tam. Oba nemohli uvěřit vlastním očím. Stál tam někdo velmi povědomý... "To není možné! Fernando Cortes!!!"

Je to jen sen, pouhá vidina, anebo skutečnost?! Je možné, aby se Fernando Cortes objevil kdesi v dávných časech, kam by ani neměl šanci se dostat po událostech v předchozím příběhu? Pro vysvětlení této záhady čtěte další část!!!

Sněžní dinosauři v Sapporu

Podle předpovědí tento rok na Vánoce asi sněžit nebude, a tak jsem se rozhodl Vám to alespoň trochu vynahradit. Na internetu jsem našel zajímavé informace o akci s názvem Sapporo Snow Festival, která se odehrává každý rok v japonském městě Sapporo, jež leží na ostrově Hokkaidó (nejsevernějším ostrově Japonska). Tam je každý rok sněhu až přehršle a v tom všem se navíc rýsují nádherné sochy různých známých postaviček, veselých Vánočních motivů a dokonce i sněžných dinosaurů!!! Sapporo se proslavilo hlavně jako páté největší japonské město, v roce 1972 se v něm odehrávaly i Zimní olympijské hry, a pak už ke slávě chyběl jen Sapporský sněžný festival. Ten má své kořeny už v roce 1950, kdy skupinka šesti studentů ve městě vyrobila několik krásných ledových soch v Odori Parku. Lidé začali dělat ledové sochy po jejich vzoru a nakonec vznikl celý festival. Ten už léta láká přes 2 miliony turistů z celého světa na tuto sněžnou a ledovou nádheru. Bez sněžných dinosaurů by si turisté v současnosti asi nedokázali festival vůbec představit. Tento rok se ledové sochy dinosaurů rozsvítily krásnými barvami-Tyrannosaurus měl oranžový spodek a nazelenalý vršek, jakési napodobeniny plátů Stegosaura se rozsvítily modře. Červené a fialové sochy druhohorních stromků jen pomáhaly vytvořit ještě kouzelnější atmosféru... Fotografie zde:

4. adventní neděle!

Je to až neuvěřitelné, jak rychle se čekání na Vánoce krátí... Dnes máme již čtvrtou, poslední adventní neděli, a jelikož dneškem začíná i zima, máme tu nejkratší den v roce. Snad si ale i za tmavého zbytku dnešní neděle zapálíte adventní věnec a rozhoří se na něm čtyři svíčky. Můžete to udělat tak, jako náš Blogorgonopsid na obrázku, ke kterému se připojil i malý Diictodon. Vánoce tu budou již ve středu, mám již připravený proslov a do té doby Vám vzkazuji jediné: Užijte si čekání na Vánoce!

Vznik Himálaje

Dnes je první zimní den a já přemýšlel o nějakém chladnějším tématu, které bych zde představil. Poté mne napadlo vytvořit článek o vzniku jedné z nejdrsnějších oblastí světa... Snad si tedy článek užijete a dozvíte se třeba i něco nového!

Himálaj. Asijské pohoří, které od sebe odděluje Tibetskou náhorní plošinu a Indický subkontinent. Patří mezi nejmladší pohoří na Zemi, a také mezi největší. Hora Ču-mu-lang-ma, proslulá po celém světě jako Mount Everest, je s výškou 8 848 metrů nad mořem nejvyšším bodem naší planety. Kromě toho i další vrcholy, včetně K2, Kančendžengy, Lhotse nebo Makalu přesahují svou výškou neuvěřitelných 8 kilometrů. Jak je možné, že nejvyšší místa naší planety se nacházejí právě zde? Za to může právě geologické utváření Himálaje. Toto neuvěřitelně kruté prostředí, ve kterém nežije mnoho živočišných druhů, se začalo utvářet teprve v třetihorách. Jak to ale celé začalo? Pro odpověď bychom se museli vrátit zpět v čase už o nějakých 200 milionů let. Neviděli bychom vznik Himálaje, ale rozpad obrovského superkontinentu jménem Pangaea, ze kterého se kromě Gondwany a Laurasie oddělilo i několik menších souší. Mezi nimi byla i Indická deska, která byla předtím spjata s Afrikou a Madagaskarem. Indická deska dále postupovala mořem na sever, až se nakonec dostala k té eurasijské. Geologové vypočítali, že zhruba před 70 miliony lety se Indie pohnula na sever o asi 15 centimetrů za rok, a odd té doby už do vypadalo podobně. Představte si tedy, o kolik kilometrů se posunula za celé desítky a desítky milionů let! V mladších třetihorách tedy došlo k naprosto nevyhnutelné srážce. Indická deska se dostala do veliké kolize s Eurasií a začala se pod ní zasouvat. Výsledkem bylo obrovské zvednutí Eurasijské desky v místech nárazu, takže došlo k utvoření ohromně vysokých pohoří-kromě Himálaje tehdy vznikl i sousední Karákoram. Zajímavé je, že ještě desítky milionů let předtím se na území Himálaje nacházelo moře, kdysi to bylo dokonce patrně to legendární-milovníkům paleontologie kouzelně znějící Tethys. Právě posun Indické desky toto moře smazal z povrchu Země, a místo toho vytvořil úžasná pohoří. Po prehistorických mořích dnes v Himálaji najdete docela dost pozůstatků-zkameněliny ryb, amonitů, dalších hlavonožců a dokonce i zbytky dávných prekambrických stromatolitů. Právě stromatolity mohou vědcům pomoci určit, co se s pohořím dále děje. Jsou totiž obráceny podivným směrem, důvod je jednoduchý: Zemská síla je deformuje. To znamená, že vznik Himálaje úplně neskončil, a s radostí pokračuje dál. Indická deska se pod tu eurasijskou stále zasouvá a o těch několik centimetrů se na sever za rok stále pohne. To je také důvod, proč si vědci myslí, že Mount Everest by bylo nejlepší znovu přeměřit. Ačkoliv si není nikdo přesně jistý, o kolik moc každoročně jeho výška stoupne či klesne, odhaduje se, že od doby posledního měření už vzrostl minimálně o 130 centimetrů do výšky... Nebylo by dobré započítat do čísel i tuto hodnotu?

Zdrojem posledních zmíněných informací je knížka Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby. Právě tato kniha, stejně jako Wikipedie, mi poskytly důležité informace pro napsání tohoto článku, bez nich by určitě nevznikl...

Postavení končetin u krokodýlů a dinosaurů

Nedávno mě napadlo napsat nějaký článek o jedné ze základních výhod dinosaurů, a při pohledu do knihy "Velká obrazová encyklopedie dinosauři" se můj námět více rozvinul. Nebýt této knihy, článek bych v blízké době asi nenapsal...

Krokodýlové jsou ještě s ptáky asi vůbec nejbližšími žijícími příbuznými dinosaurů. Také se jim v mnohém podobají-při pohledu na velkou hlavu s očima vybavenýma vertikálními zorničkami, velkou tlamu plnou ostrých zubů a kostěnné desky táhnoucí se podél těla si asi ihned vybavíme nějakého pradávného masožravého dinosaura. Důvod, proč se tyto dva živočišné druhy příliš neliší, je jednoduchý: krokodýli i dinosauři měli stejného předka. Vždyť také stavba hnízd a hlasové dorozumívání dokázané jak u krokodýlů, tak i u dinosaurů a jejich potomků ptáků poukazuje na společné dědictví po vymřelých archosaurech. Jeden základní rozdíl mezi krokodýly a dinosaury by tu ale byl. Je to postavení jejich končetin, podle čehož pak vypadá i zbytek těla... Původní předci obou skupin asi vypadali spíše jako krokodýlové. Končetiny měli postaveny směřujíce do stran, a navíc byly kosti u předních i zadních nohou zhruba stejně dlouhé. Dokonalým příkladem na ukázku by mohl být Proterosuchus, protože právě jeho kostra vykazuje primitivní znaky archosaurů. Avšak zhruba ve stejnou dobu, před 230 miliony lety, se z archosaurů oddělily dvě nové, velké skupiny-krokodyliani a dinosauři. Ti se pak vyvíjeli již velmi odlišným způsobem. Krokodýlům skutečně dědictví po archosaurech zůstalo nejvíce, příkladem jsou právě jejich končetiny. Jelikož jsou tak malé, nemohou se krokodýlové na souši pohybovat příliš obratně (není ovšem pravdou, že by na pár desítek vteřin nedokázali běhat, viz. krokodýlové mořští v Austrálii). Dinosauři měli mezi svými předky evolučně vyspělejší archosaury, jako byla například Euparkeria nebo Lagosuchus. Tito podivní, jen pár desítek centimetrů dlouzí tvorečkové, měli velkou výhodu. Tou výhodou bylo postavení končetin pod tělem, tak, jako to máme my, lidé. Poté započal vývoj dinosaurů, hlavní výhodou byla především stavba na rychlý běh po souši. Tomu nahrávalo postavení končetin a chodidel přímo pod tělem, což se týkalo především zadních končetin. U prvních známých dinosaurů se již objevovaly redukované přední končetiny, které byly aspoň dvakrát tak kratší, jako ty zadní. Přesto však byly protáhlé a byly vybaveny třemi prodlouženými prsty. Mohly tělo trochu vyvažovat při pohybu. Jelikož však byly zadní končetiny delší, než ty přední, dinosaurus podle toho musel též i vypadat. To znamenalo zvětšení výšky daného živočicha, ocas již nebyl táhnut po zemi, na rozdíl od krokodýlů, a celý dinosaurus vypadal mnohem hbitěji a obratněji. Možná se tedy evoluční výhodou dinosaurů stalo právě postavení kyčlí a kloubů, a po vymírání na konci Triasu definitivně převzali vládu nad celou planetou Zemí. Každopádně, co život dal, co si často i sebere-a tak dnes přece jen krokodýlové, žijící po miliony let ve stínu dinosaurů, patří mezi největší a nejvitálnější plazy...

Možná se v blízké době dočkáte i podobných článků o anatomii dinosaurů a jejich nejbližších příbuzných!!!

Správce dinosauřího parku - Vánoce v parku

Přípravy na Vánoce vrcholí, dokonce i v Dinosauřím parku! Jak to tedy na ostrově vypadá v poslední týden předcházející těmto svátkům? Abyste to zjistili, přečtěte si dnešní část!

Vánoce v parku

Přípravy na Vánoce jsou už v plném proudu, a nikdo z nás nemůže jen tak zahálet. Můj osud se však zdá ubírat stejným směrem, jako o letních prázdninách. Přes svátky totiž většina pracovníků odletí do svých rodných zemí, za svými rodinami, a stráví tam hodnou dobu. Jen já a pár dalších lidí v parku zůstaneme a budeme se starat o vyhynulá zvířata. Oliver už opět odletěl do Velké Británie, Charles se ostrov chystá opustit už zítra, jen já stále sedím ve své pracovně, hledím do záznamů z bezpečnostních kamer a občas obcházím výběhy, a přitom krmím naše zvířata. Na pláži nějaký chytrák postavil třímetrovou sochu Santy Clause, což se mi vůbec nelíbí. Lodě proplouvající v okolí si musí myslet, že jsme nějaká parta šílenců, která sní o setkání se Santou někde na pláži za deště (přece jen je období dešťů). Vším tím blátem teď projíždí spousta džípů. Stavba silnice se výrazně zpozdila. Je to už dávno, co jsem Vás o ni informoval. Dlouho na stavbě nikdo nepracoval, nebyly k tomu peníze a podobné prostředky. S podporou L. C. Clarka jsme nyní schopni pokračovat, přesný termín znovuobnovení stavby však neznám. Kromě toho v uplynulém týdnu s několikatýdenním spožděním přiletěl Andrew Collins, ten mladý paleontolog. Pořídil stovky fotografií a začal psát knihu o našem projektu. Na ostrov se dostala také skupinka čtyřech bohatých američanů. Byla to jedna rodina, která si na dva dny vyjela do Tichého oceánu, aby mohla spatřit tvory, které my chováme. Moc se jim u nás líbilo, narozdíl od našich předchozích návštěvníků, tito byli solidní a chovali se slušně...

Ačkoliv na ostrově možná vládne nějaká tropická Vánoční atmosféra, zvířata se podle toho nechovají, a zlobí čím dál víc. Tak třeba Abrictosaurus, náš nejnovější a patrně i poslední přírůstek, začal z ničeho nic hrabat hluboké jámy ve svém výběhu. Čas od času si do nějaké na noc lehl, což šlo dobře do doby, než začal podhrabávat celou východní část plotu. Nakonec plot podhrabal a frnk-byl venku. Odchytová služba ho naštěstí chytila už dvě hodiny po úniku, i tak si ale dali celkem na čas. Abrictosaur se schovával v lesíku na jihu našeho ostrova. K celé menší nehodě došlo ve středu k večeru. Také s Gigantophisem byly problémy. Tento obří had pozřel prase, které následně asi po hodině trávení vyvrhl. Důvod není znám, nechutnalo mu snad to jídlo? Jsou to jen další vyhozené peníze... Snad se přes Vánoce nic strašlivého nestane, z úniků predátorů typu Siamotyranna nebo Erythrosucha mám noční můry... A ty k Vánocům rozhodně nepatří...

Jinak na sebe buďte všichni o Vánočních prázdninách, které počínaje dneškem začaly, opatrní! A nenechte se sežrat kdovíjakým dinosaurem!

Střet obou Amerik-část 11.-Lidští osadníci

Přesně po měsíci přináším už jedenáctou část seriálu Střet obou Amerik. Tentokrát se už od ostatních bude lišit svým zaměřením, které se netýká pravěkých zvířat-týká se pravěkých lidí...

Střet obou Amerik-část 11.-Lidští osadníci

Člověk se jako rod vyvinul před více než 2 miliony let ve vzdálené Africe. Zhruba v tu stejnou dobu došlo tisíce mil od lidské kolébky, mezi dvěma velkými kontinenty k dunivé ráně. Tou ránou byla srážka Severní Ameriky s jejím jižním protějškem. Střetly se dva světy, které spolu neměly co do činění po celé desítky milionů let, a valná většina tamní megafauny začal proudit z jedné světové strany na druhou. Výsledkem bylo promíchání severoamerické a jihoamerické fauny, které je dodnes jasně patrné. Lidé však v době, kdy se Ameriky srazily, byli jen nepříliš přemýšlivými tvory připomínající něco mezi chytřejším šimpanzem a naprosto podprůměrným člověkem. Nicméně po další statisíce let se druhy rozšířily z Afriky do Asie, kde žily nadále. Po velkém zaledňování spojeném s dobou ledovou před asi 20 000 lety se však cesta do Nového světa ukázala být zcela realistickou. Beringovo moře tehdy zamrzlo a vytvořila se ledová úžina, po které mohli všichni tvorové cestovat z Asie do Severní Ameriky-a lidé této úžasné příležitosti využili též. První paleo-indiáni přišli do Ameriky před asi 16 000 lety ze Sibiře. Jejich útočištěm se stala Aljaška, dále však už následoval i zbytek. Odborníci se domnívají, že k velké lidské migraci a prvotnímu osídlování Amerik docházelo během následujících tří tisíců let. Proč však do Severní Ameriky vůbec přišli? Nebyl snad alespoň tehdy pro ně svět dost velký? Odpověď je jednoduchá: Lidé sledovali migrující zvířata, od malých kopytníků až po mamuty. A když už takto přešli pevninský most mezi Asií a Severní Amerikou, museli nutně pokračovat i více na jih do Jižní Ameriky. Panamská šíje tehdy existovala už po dva miliony let a nabídla lidem okamžitě osídlit i další kontinent. Jedna velká větev paleo-indiánů směřovala do středu Spojených států amerických, kde žili nerušeně v podstatě až do příjezdu západoevropských kolonialistů v našem letopočtu. Něco podobného by se dalo říci i o dalším směru, paleo-indiánech usídlujících se v Mexiku i středoamerických deštných pralesích, konče dokonce v Amazonii. Další skupinky lidí obsadily Chile a Argentinu. Lidé však s sebou nosili také jistou potřebu lovit zvěř, a tak mnozí prehistoričtí tvorové padli za oběť našim předchůdcům. Možná jimi někteří byli i vyhubeni. Na konci doby ledové ale led roztál, Beringova úžina zmizela, lidé nemohli zpět do Asie a tak zůstali v Amerikách žít až do té doby, kdy Nový svět objevil Kryštof Kolumbus. Do té doby stačili prehistočtí a později již starověcí Američané vytvořit ve svém domově celou řadu fantasticky úspěšných civilizací... Jaké však máme o těchto pravěkých migracích důkazy? Jedním z nich je například naleziště kultury pravěkých lovců Clovis. Neví se přesně, kdy do Ameriky přišli, bylo to snad už před oněmi 16 000 lety, možná i o pár tisíc let dříve. Byli jedineční, neboť si tito lidé vybudovali skvělé strategie lovu velkých zvířat doby ledové, včetně mamutů. Svědčí o tom i nalezené pazourky, které ručně opracovávaly do ostrého tvaru, a které připevňovali na tyče a tvořili tak oštěpy. Právě tito lidé jsou dobrým důkazem prvního lidského osídlení Ameriky...

Doufám, že se Vám tato část líbila, pokud ano, komentujte. Za tento rok se mi už povedlo napsat 11 částí tohoto seriálu, což považuji za velký úspěch, možná bude pokračovat i v příštím roce...

Dubreuillosaurus

Dubreuillosaurus byl masožravý predátor ze skupiny Theropoda, který žil v období střední Jury před 170 miliony let. Byl pojmenován v roce 2002, a původně byl pokládán za nový druh Poekilopleurona, který byl podobný Allosaurovi. O něco později se zjistilo, že měl však blíže k megalosauridům. To potvrdil především důkladný, podrobný výzkum jeho duté lebky, která je jednou z mála částí jeho kostry, jež jsou vědcům známé. Lebka byla neobvykle dlouhá a nízká, měřila na délku třikrát více, než na výšku, a mimo ní se našly už jen částečné úlomky dalších kostí. Zajímavé je, že na rozdíl od mnohých jiných teropodů neměl Dubreuillosaurus na lebce žádné podivné útvary, žádné rohy ani nic podobného. Buďto byl opravdu takového nevýrazného vzhledu, anebo nalezená lebka patří jen nedospělému jedinci, což je jistější, protože to potvrdil i výzkum. Tyto struktury se mohly u Dubreuillosaura možná vyvinout ještě o něco později. Opravdu je však dodnes znám pouze jediný exemplář, a na něm jsou založeny všechny tyto informace. Fosilní ostatky byly objeveny na území Francie (proto i to francouzsky znějící jméno), kde se před 170 miliony lety během období Jury rozkládaly mangrovové porosty. Dubreuillosaurus toto prostředí preferoval a často pochodoval po rostlinami přeplněných ostrovech mezi jednotlivými částmi souše a číhal na ryby, které byly jeho hlavní kořistí. Špičatý čenich byl osázen tesáky, takže tvořil ideální pomůcku na chytání kluzkých mořských i sladkovodních rybek. Celkově měřil tento masožravec 6 metrů na délku. Jako jeho příbuzní, měl i Dubreuillosaurus krátké přední končetiny se třemi prsty, svalnaté nohy a podlouhlý, svalnatý a tuhý ocas, který držel vysoko nad zemí a používal ho k vyvažování těla...

Popis Dubreuillosaura není v knížkách moc častý, můžete ho však najít např. v knize "Dinosauři Velká dětská encyklopedie" od vydavatelství Dorling Kindersley.

Příště sauropod Isisaurus!!!

Diapsidi

Poslední podtřída plazů, kterou mi sem ještě zbývá dopsat, jsou slibovaní diapsidi. Předtím jste se tu mohli podívat na anapsidy (27. srpna), euryapsidy (16. září), synapsidy (13. listopadu) a dnes, 16. prosince, konečně na tu poslední skupinu!

Nejprimitivnější skupinou plazů jsou anapsidi, mezi něž dnes patří již jen suchozemské a vodní želvy. O něco vyspělejší byli už euryapsidi, včetně slavných druhohorních mořských plazů-tito tvorové měli horní spánkovou jámu, zatímco ještě o něco vyvinutější synapsidi měli velkou spánkovou jámu s přídavnými úpony pro silnější čelistní svalstvo. Co ale ta poslední skupina? Tou zbývající podtřídou jsou diapsidi (Diapsida), což v překladu z latiny znamená "mající dva oblouky". Těmito oblouky mohou být myšleny právě spánkové jámy, narozdíl od všech předchozích podtříd mají totiž diapsidi opravdu dvě spánkové jámy, což je výrazně odlišuje. Jamky se nacházejí hned u sebe, jedna je horní, a druhá dolní. Těmito okny prochází šlachy, se kterými je spojeno čelistní svalstvo. To umožňuje živočichům větší otevření tlamy a silnější skus chycené kořisti. Jen málo lidí ale ví, jak byla a stále je tato skupina úspěšná. V minulosti do ní patřili proslulí dinosauři, od nejmenších až po ty největší druhy, a všechny tyto pradávné vládce planety Země spojovala právě stejná stavba lebky. Kromě dinosaurů byli diapsidními tvory také ptakoještěři, nebo-li pterosauři, velice úspěšná skupina zvířat, která se vydala směrem do vzduchu. Ovšem, i dnes existuje spousta diapsidních plazů. Nejedná se jen o dinosaurům podobné krokodýly, kteří jsou jedněmi z jejich nejbližších žijících příbuzných, týká se to i většiny hadů a ještěrů, dokonce sem patří i novozélandské hatérie. Také vymřelá skupina Mosasaurů, mořských plazů velmi výrazně se podobajících varanům, sdílela s těmito plazy stejnou lebeční stavbu. Každopádně diapsidi jsou velice rozsáhlou skupinou, a tak mezi ně neřadíme jen plazy, ale také další zajímavou skupinu obratlovců-ptáky. Ti jsou totiž přímými potomky dinosaurů, a po svých přechůdcích samozřejmě sdělili i uchycení čelistních svalů a spánkové jámy. To ale znamená, že v 21. století stále existuje přes 17 000 různých diapsidů, od plazů (7000) až po ptáky (10 000)! Jak se však tito tvorové vyvíjeli? No, začalo to asi před 300 miliony let u primitivních ještěrkám podobných živočichů, kteří nedisponovali ohromnou velikostí, ale spíše evolučním úspěchem. Během pemrského období sice byli diapsidé překonáni synapsidy, zhruba před 250 miliony lety se ale uskutečnilo největší vymírání druhů v historii Země a diapsidům zůstaly dveře otevřeny. Brzy ovládli svět, a žijí v něm s námi dodnes...

Snad se Vám celá tato série článků líbila!!! Mnohé další informace naleznete v knize "Dinosauři objevy, druhy, zánik" a na Wikipedii, tedy ve zdrojích, které mi při psaní hodně pomáhaly...

Pravěk v Čechách-Permští akantodi

Od 15. července se na mém blogu trochu záměrně neobjevila žádná další část Pravěku v Čechách, avšak teď, na sklonku roku, jsem se rozhodl to alespoň tímto článkem trochu změnit. Našel jsem totiž další zajímavé téma, které bych tu chtěl probrat...

Živočichové: Acanthodes gracilis, A. stambergi,

Období: Spodní Perm.

Česká republika je celkem bohatá na fosílie živočichů z prvohor, příkladem mohou být i nálezy spodnopermských akantodů (Acanthodii) na jejím území. Český název pro skupinu akantodů zní trnoploutví, a jedná se o vymřelou třídu rybovitých obratlovců, kteří žili po celém světě v obdobích Devonu, Karbonu a Permu. Z nejstarších fosilních nálezů je patrné, že se vyvinuli z primitivnějších bezčelistnatců. Nebyly to přímo ryby jako takové, které existují dnes, ty přišly spíše až po nich. Akantodi však byli velice úspěšnou skupinou obratlovců, vždyť také existovali po celá tři na sebe navazující geologická období! I v Česku se našly jejich pozůstatky, konkrétně jde o dva druhy rodu Acanthodes: A. gracilis a novější A. stambergi. Nález tohoto tvora u nás není ale zase tak překvapivý, Acanthodes se totiž jako velice úspěšný živočišný druh proháněl před 410 až 285 miliony lety po vodách celé planety. Fosílie se našly v Evropě, Severní Americe i v Austrálii, a poukazují i na délku tohoto trnoploutvého-asi 30 centimetrů na délku. Acanthodes neměl žádné zuby, ale zjevně se živil planktonem, který pouze nasával a konzumoval. V Česku se pozůstatky našly ve Zbraslavci, Chudčicích, Říčanech i v Zbýšově, druh A. gracilis byl však dále hojně nalézán i na území Kladorub, Rybnic, Padochova a Rudníku. Novější druh A. stambergi byl objeven jen náhodou-dříve se vlastně mělo za to, že jde o předchozí jmenovaný druh. Spolu se svým bratrancem byl nalezen v Kladorubech, a vědce na jeho existenci upozornila délka kostí jeho prsní ploutve, každopádně další znaky už se svým příbuzným sdílí. Na českých nálezech je zajímavé poškození fosilizovaných šupin u zvířat, k tomu zjevně došlo v důsledku působení nějaké zvláštní prehistorické choroby. Roku 2005 pak napsal o permských akantodech České republiky důkladnou práci Jaroslav Zajíc...

Na prvním obrázku vidíte zkamenělinu rodu Acanthodes patrně z nějakého čínského muzea, zatímco na druhém plave skupinka Akantodů při mořském dně (zdroj obrázku paleoart.cz)...

3. adventní neděle!

Advent je už za půlkou, a dnes tu máme 3. adventní neděli! Na adventním věnci se už rozhořely tři svíčky a již jen jedna zbývá do doby, kdy skutečně začnou Vánoce... Tak tedy příjemný zbytek neděle i celý následující týden, a vězte, že Vánoce jsou už opravdu za dveřmi!

Jeskynní šelmy doby ledové: Lvi

Minulý díl se týkal medvěda jeskynního, teď se podíváme na jednoho z jeho sousedů-proslulého jeskynního lva! Pokusím se vypsat mnoho informací...

Lev jeskynní patří mezi další velice populární šelmy doby ledové, jejichž pozůstatky byly mnohokrát odkrývány v jeskyních. Je dokonce známý z jeskynních maleb prehistorických lidí, se kterými sdílel svůj ledový domov. Ačkoliv však bylo nalezeno mnoho kostí tohoto dravce, vědci si stále nejsou jisti, zda mají lva jeskynního zařadit k samostatnému druhu, anebo se jedná jen o poddruh současného lva (Panthera leo). V prvním případě by vědecký název jeskynního lva zněl Panthera spelaea, v případě druhém Panthera leo spelaea. Nejedná se však o příliš podstatnou část vědění o tomto živočichovi, a tak se diskuse na toto téma příliš často nevedou. Zkamenělé pozůstaky jeskynních lvů bývají objevovány po celé délce Eurasie, od západní Evropy přes Jakutskou oblast na Sibiři dokonce až po Aljašku v Severní Americe, která byla v době ledové s Eurasií spojena Beringskou úžinou. Žili dokonce i v Čechách, fosílie se vyskytují převážně v oblasti Koněpruských jeskyní, kde lvi jeskynní trávili mnoho času. Tyto jeskyně nabídly nálezy zubů, čelistí a dalších kostních úlomků... Hlavní kořistí lva jeskynního se stávali pravděpodobně divocí koně, jeleni, sobi, bizoni a možná dokonce i malí nebo staří a slabí mamuti. Přední končetiny lva jeskynního byly velice silné a mohutné, takže s jejich pomocí mohl strhnout kořist při běhu k zemi a poté ji usmrtil přetnutím krku svými strašlivými zuby. Co se jeskynních nálezů týká, zaslouží si tento tvor skutečně své jméno. Narozdíl od medvědů, lvi nehibernují, takže v jeskynních trávili asi hodně času. Je možné, že byli lvi víceméně tolerantní a příliš jim nevadilo sdílet s medvědy svůj jeskynní brloh. Potvrzují to i společné nálezy těchto dvou velice odlišných šelem. Mimoto se jeskynní lvi pohybovali nejvíce po travnatých pláních, v lesích a v horských oblastech. Velikost tohoto dravce byla také docela úctyhodná, v kohoutku měřil prehistorický lev 1,2 metru a na délku mohl mít nejpravděpodobněji až 270 centimetrů, a přitom se navíc nepočítá ocas. To z něj dělá kočkovitou šelmu alespoň o pár desítek centimetrů a 8 až 10 procent větší, než je dnešní africký lev. Proč však tito tvorové vyhynuli, když byli tak velcí a zdá se, že i úspěšní? To samozřejmě zůstává otázkou. Vyhubení jeskynních lvů zřejmě nezpůsobili lidé, taková hypotéza je dost nepravděpodobná. Mohla to způsobit spíše změna klimatu, která přišla ke konci doby ledové. Najednou se prudce oteplilo, což způsobilo zánik megafauny, včetně velikých býložravců, jimiž se jeskynní lvi živili. Sobi se začali stěhovat převážně na sever, kde se už lvům nemuselo tolik dařit anebo za jejich zmizením stojí především jejich potravní specializace. Proto lev jeskynní přežil pouze část Pleistocénu, a po 700 000 let před 10 000 lety zcela nenávratně z naší planety zmizel. Naštěstí ale nezůstává takovou záhadou, neboť jeho bratranci existují stále a právě jejich přítomnost pomáhá moderním paleontologům ve studiu našich prehistorických šelem...

Příště: Hyena jeskynní!

Pokud se Vám tato část líbila, komentujte, a nezapomeňte také článek ohodnotit hvězdičkami...

George McCann ztracen v čase-část 3.

Slibované sobotní pokračování je tu! Jakým směrem se bude příběh ubírat dále se dozvíte právě v dnešní části...

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 3.:

George i Dixon prošli časovou smyčkou, která se rázem zavřela. George však pohled na okolní krajinu dost vyděsil. Všude kolem se nacházely vysoké rostliny s kmeny, z nichž nevyrůstaly žádné větve, až koruny asi čtyřicet metrů nad zemí byly plně olistěny. Kolem se nacházely kapradiny a z krajiny okolo vycházely podivné zvuky. "Jsme zase někde jinde v minulosti!" vzpamatoval se jako první Dixon. "Ale jakto? Časová smyčka přece měla otevřít stroj času v 21. století!" zakřičel George, až se to rozléhalo na všechny strany. Na chvíli zavládlo úplné ticho. "Není ten přístroj náhodou poruchový?" optal se Dixon. "Ne!!!" zařval na něj ze všech sil George a potom naštváním kovovou krabičku hodil daleko před sebe. Z naštvání ho vytrhlo až žbluňknutí, rychle přiběhl na místo, kam věc shodil a zjistil, že tudy protéká malá říčka. Při pohledu kolem sebe si uvědomil, že tohle výše položené místo jsou patrně hory a někde tam dole se odsud proudící říčka mění na nějaké jezero či bažinu. "Musíme to dostat zpátky!" řekl George a rozběhl se po směru proudu řeky. Dixonovi nezbývalo nic jiného, než jej následovat. George se při tom konečně uklidnil a následoval další rozhovor. "Přístroj měl skutečně otevřít stroj času tam, odkud jsme přišli, tedy v současnosti. Bohužel se to nestalo a nasměroval nás někam úplně jinam, možná i do minulosti vzdálenější, než v níž jsme dosud byli. Pozor, škorpión!" řekl George. Po vysoké rostlině, která zdánlivě připomínala stromy, ale ve skutečnosti šlo o vzdáleného příbuzného kapradin, lezl asi metr dlouhý štír. "Vypadá, jako Isobruthus," poznamenal George, "což znamená, že jsme v období Karbonu, ale nejsem si zrovna jistý, na jakém místě." "Radši ho obejděme," navrhl Dixon, a tak se také stalo. "Nevím, proč jsme byli nasměrováni zrovna sem, rýsuje se před námi další záhada," řekl ještě George, předtím, než si všiml celé skupiny Isobruthů lezoucí mezi kapradinami. Najednou jich tu bylo ohromné množství. Oba muži se přestali hýbat a jen cítili, jak jim obří škorpióni přelétají přes nohy. "Co to dělají?" optal se Dixon, ale odpovědi se mu nedostalo. Najednou se z blízkých křovin vyhrnula celá řada dalších škorpiónů. "Z nějakého neznámého důvodu se všichni pohybují jedním směrem," řekl konečně něco zřejmého George. Chvíli to dokonce vypadalo, jakoby tu byly celé mraky Isobruthů. Mezi nimi se už pomalu začali míchat další metroví štíři rodu Pulmonoscorpius. Dixona přitom trochu polechtali na nohou, ten se sklonil, aby se poškrabal, ale v tom jen tak tak unikl možná smrtelnému žihadlu na konci štířího ocasu. Z povzdálí začaly létat obrovské vážky Meganeury s více než pětasedmdesáticentimetrovým rozpětím křídel, div občas nenarazily do hlavy některého z mužů. Po chvíli celá skupina štírů zmizela. "Můj bože, už to chápu! Požár! Musí tu být požár! Unikají před ohněm!" zvolal najednou George a začal opět utíkat po proudu řeky. "Tak proto jsem cítil tu láskyplnou vůni grilu," zasmál se Dixon, pak zvážněl v obličeji a hnal se za Georgem. "Musíme dostat tu naši krabičku a pak odsud rychle pryč," navrhl George, "v období Karbonu je atmosféra bohatá na kyslík. Je taky spousta rostlin, které můžou chytnout, proto se tudy valí oheň. Časté požáry nebyly v tomto období nic neobvyklého." Když se konečně dostali k řece, čekalo je další nemilé překvapení...

Řeka totiž tekla přímo do rozlehlé stojaté bažiny! Kovový předmět se zablýskal při průchodu slunečního svitu skrze listy vysokých plavuní. Problém spočíval v tom, že lesk vycházel snad ze samého středu bažiny, a navíc se za chvilku potopi. Nějaký tvor v něm asi vycítil snadnou kořist a stáhl ho pod vodní hladinu. "Cítíš ten kouř? Smrdí to, jakoby někdo pekl v peci hmyz! Jdeme!" vyhrkl ze sebe George a na vlastní nebezpečí skočil do bažiny. Ta ovšem nebyla tak hluboká, každopádně dno bylo velmi mělké a bahnité, takže George ve vodě okamžitě uvízl. "Pomoz mi ven!" zařval George na Dixona, který jen nečinně přihlížel. Pak George něco kouslo do nohy a proto se potopil úplně. "Do Prčic, jak tohle dopadne?" ptal se sám sebe Dixon a nakonec skočil do vody též. Při plavání se snažil zůstat co nejvíce u hladiny a nedotknout se nevyzpytatelného dna. Přímo před obličejem mu náhle proplaval podivný hadovitý obratlovec. Nebyl to had, ale prapodivný beznohý obojživelník Ophiderpeton. Dixon se samou hrůzou raději vynořil a nadechl se, když spatřil George mávat z druhé strany bažiny. "Neboj, žiju, jenom mě něco kouslo a dostal jsem se z bahna! Máš přístroj!" zakřičel. Dixon se pokusil o odpověď, ale i jeho něco nepříjemně kouslo do lýtka pravé nohy a stáhlo ho to pod hladinu. Byl to veliký Crassigyrinus, další z místních obojživelných specialit. Dixon však popadl kus dřeva válející se na dně a praštil zvíře celou svou silou do hlavy. Vypadalo to, jakoby Crassigyrinus po ráně zahynul, a Dixonovu nohu pustil. Pak Dixon doplaval k nějaké plovoucí kládě a posadil se na ni. Dál už nemohl, když tu k němu připlaval George se slovy, že už přístroj má. "Rychle na hladinu!" zavelel. Jen co se oba muži dostali z bažiny, spatřili už v dálce oheň. "Fuj, to bylo teda něco! Nalokal jsem se té otřesné vody!" postěžoval si Dixon. George jen rychle odpověděl: "Neboj, budeš v pořádku. Teď zapneme tuhle hroznou věc a snad nás konečně pošle do současnosti!!!" Jenže při zapínání George zjistil, že baterie se po otevření předchozí časové smyčky opět spálily. Dixon začal ve svém zmočeném batohu okamžitě hledat svou sadu baterií, ale trvalo mu hodnou chvíli, než se vše povedlo. George netrpělivě stál, vytahoval z přístroje spálené baterie a zahazoval je mezi karbonské rostliny. Mezi nimi zrovna před spalujícím žárem utíkala obrovitá třímetrová stonožka rodu Arthropleura, naštěstí pro naše hrdiny nepředstavovala žádné nebezpečí. "Tady!" vykřikl vítězoslavně Dixon. George konečně otevřel časovou smyčku a proběhl jí skrz na skrz na druhou stranu. Dixon ještě do batohu nacpával všechny věci, které předtím vyházel. Oheň se však nebezpečně blížil. V tom všem si Dixon povšiml lidské šlápoty opodál-na těch místech on sám, ani George nestáli. Nemohl o tom však příliš přemýšlet a tak rychle proběhl časovou smyčkou též. Ta se zavřela zrovna ve chvíli, kdy místo začal ničit oheň...

Co má asi znamenat přítomnost lidské šlápoty v minulosti vzdálené více než 300 milionů let?! Proč se časové smyčky otevírají v dávných dobách planety Země a nenasměrují naše hrdiny správně do současnosti? Jaké záměry s nimi ještě osud má? Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - Skončí vše nakonec dobře?

Konečně je tu další Správce dinosauřího parku, který završuje poklidný předvánoční pracovní týden a začíná s ním víkend! Tak se jen pusťte do čtení...

Skončí vše nakonec dobře?

Je to zvláštní, ale po všem tom strádání, setkávání se tváří v tvář se smrtí a problémech s naším parkem se zdá, že se vše nakonec úspěšně a dobře vyřeší, a všechno bude tak, jako dřív. Tedy až na jedno-do našeho parku budou proudit davy turistů a budou i obdivovat skutečný ztracený svět. Tyto idylické představy se stále moc nelíbí Oliverovi. Náš "pan přivažeč" se stále snaží docílit spíše vědeckého výzkumu, a ačkoliv ví, že jen turisté mohou našemu projektu pomoci, nesouhlasí s názory pana Clarka a snaží se vše vyjednat trochu jinak. Zdá se ale, že už není cesty zpátky. Přesto to s námi i tak vypadá velmi slibně. Oliver se vrátil ze Spojeného království s partou britských vědců, kteří se začali zabývat zkoumáním mořských plazů v okolí našeho ostrova. Zajímal je především veliký Shoniosaurus. Po projíždění mořem na motorovém člunu se jim povedlo jednoho Shonisaura odchytit-i přesto, že šlo o malého a nedospělého jedince, měli z úlovku radost. Připevnili na něj kameru, vysílačku a GPS monitor a během následujících 12 měsíců hodlají zvíře pozorovat. Mohlo by prozradit mnohá velice zajímavá fakta. Dinosauří park se do výzkumu zapojuje též, přičemž i tímto získá určitě nějakou popularitu. Zatímco se však naši přírodovědci šťastně a radostně proháněli po moři, náš park čekaly horké chvilky. Za náhlého slunečního žáru, který si našel a prosekal cestu dešťovými mraky, se náš Siamotyrannus opět pokusil o zpětný krok a probořil nejméně prostupnou část ohrady-což je něco, s čímž jsme vůbec nepočítali. Odchytová jednotka ho ale rychle zaregistrovala, složila ho a naši chlapi pak už výběh jen opravili. Odchytovka je vlastně něčím úplně novým, sám L. C. Clark navrhl, aby v budoucím parku zpřístupněném veřejnosti existovala nějaká rangerská stanice. Noví lidé si to zatím užívají, no jo, asi neví, kolik podobné akce už stály životů...

Jinak je to s námi celkem dobré. Samice Wuerhosaura Wuerho se pořád pase na stálezelených listech keřů a kapradin, jimiž je její výběh přeplněn. Začali jsme také stavět novou ohradu pro Othnielie, část stáda jsme do ní už přesunuli. Jedná se především o některé matky s novými mláďaty, která se vylíhla před nedávnem. Malé Othnielie rychle nabírají délku, výšku i váhu a zanedlouho snad už i ony budou dospělé. Radostné zprávy o chovu dinosaurů, znící jako splněný sen, však mohou být i pohromou pro Dinosauří park. Místa ubývá a jednou nebude kam dinosaury přesouvat. Jak tohle vyřešíme, to se ptejte Charlese, tentokrát s tím nemám nic společného. Do parku jinak přijeli i noví návštěvníci, opět pár lidí vybraných Clarkem. Možná, že ještě před Vánoci přijede kupa dalších... Snad vše opravdu dopadne dobře!

A zítra zřejmě další George McCann a jeho pozoruhodné dobrodružství! Dalšího Správce dinosauřího parku se dočkáte samozřejmě v pátek...

George McCann ztracen v čase-část 2.

Jak již víte, George McCann a Freddy Dixon se jako jediní zachránili ze spárů smrti panamské džungle 21. století nechtěným průchodem strojem času do dávné minulosti. Zjistili, že se nachází v době před 230 miliony lety, a navíc mají velké problémy...

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 2.:

Saurosuchus mohutně zařval a udělal dva těžké kroky dopředu. George a Dixon okamžitě pobrali věci, které rozeskládali kolem, a začali utíkat. George se také snažil použít některou ze zbraní, ale při běhu se mu nedařilo ji zpětně z tašky vytáhnout. Jenže při pohledu zpět oba dva zjistili, že k útěku nemají důvod. Saurosuchus se na ně sice ještě stále díval, ale o nějaké pronásledování se nepokoušel. Nakonec se napil vody z jezera a zmizel tam, odkud přišel-mezi nekonečnými písečnými dunami, kde si chtěl najít méně rychlou kořist. "Uff, to teda bylo..." řekl Dixon. George mu ale řekl, že takových setkání mohou zažít ještě hordu. "Když už jsme u toho, podívejme se na ten přístroj, který jsi mi ukazoval předtím, než na nás ten dravec zaútočil. Podívej, támhle je les, projdeme pouští a ve stínu u trochy vody mi ho ukážeš," navrhl George, a tak se také stalo. Hned po příchodu pod vysoké, cykasovité rostliny se oběma mužům velmi ulevilo. Listy hustě pokryté vysoké stromy vytvářely zábranu horkému slunečnímu svitu, a navíc byl i vzduch v lese takový chladnější a mnohem příjemnější. Z George i Dixona se ale i tak po přechodu pouště lil pot a tak se na chvíli posadili mezi kapradiny. Před nimi líně tekla říčka, skály v dálce za stromy odrážely světlo vydávané sluncem a u toho všeho se nacházel skutečný pravěký ráj. Podél řeky se opět potuloval jeden Eoraptor, tito malí dravci tu byli pravděpodobně běžní. Zrovna se mu povedlo ulovit jednoho podivného rhynchosaura, Hyperodapedona. Mezi stromy procházely Ischigualastie, další velcí a neméně zajímaví plazi. "Soudím, že se opravdu nacházíme ve formaci Ischigualasto v Argentině před 230 miliony lety v období Triasu. Když jsme pracovali na tom projektu v panamské džungli, vyslali jsme jednu expedici za Eoraptorem právě sem. Zajímalo by mě, zda bychom zde mohli potkat naše lidi, kteří tehdy říkali, že při výpravě nezahlédli nic neobvyklého," řekl George. "Co jsou zač tamti tvorové?" optal se Dixon a ukázal na Ischigualastie. "To jsou..." chtěl mu George odpovědět, ale zapraskání větví jejich rozhovor přerušilo. Potom zašplouchala voda a u říčky se objevil nějaký relativně velký dravý theropod se svým mládětem. "Páni, to je Herrerasaurus, asi největší dravý dinosaurus ve své době, tedy nyní. Tenhle musí mít tak čtyři metry," oznámil Dixonovi George, ukrývaje se mezi výhonky kapraďorostů. Herrerasauři se naštěstí pouze napili, dospělec potom zavětřil a nasměroval svého potomka i sebe zpět k místům, z nichž vyšel, tedy zpět do hlubokého a těžko přístupného lesa. Eoraptor se po chvíli zpozornění vrátil k hodování na své kořisti, zatímco Ischigualastie si konečně povšimly lidí, což je trochu zneklidnilo. Jedna velká samice přišla až těsně k Dixonovi a nahlas zabručela na znamení varování...

"Fascinující," pousmál se George, "a měli bychom odsud vypadnout. Jdeme!" Po chvíli se Ischigualastie naštěstí uklidnily a vrátily se zpět k pastvě. "Tak, tady to máme," řekl trochu tajuplným hlasem George, když mu Dixon o pár desítek metrů dál konečně znovu ukázal přístroj na spouštění časové smyčky. Věděl sice, že baterky se nějakým způsobem spálily, právě v tu chvíli ho ale Dixon měl překvapit s jistou skutečností. "Mám tady nějaké baterky do magnetofonu a dalších zvukařských přístrojů, které jsem si vzal na tu filmařskou výpravu," řekl. George na něj chvíli hleděl jako vyšitý a potom radostně vyskočil. "Můj bože, to je přece skvělé! Jenom vyměníme baterky!" zvolal dále a pobídl Dixona, aby baterie vytáhl ze svého batohu. "Na jakém principu tenhle stroj funguje?" optal se Dixon. "Objeví se časová smyčka, podobná té, kterou jsme sem proletěli, a ta nás přivede zpět do jednadvacátého století. Jsem si jistý, že se to stane, objekty jako je tento sloužily našim výpravám k otevření stroje času i v džungli, takže vždycky se svým dinosauřím nákladem projeli klasicky do současnosti. Objevíme se tam, kde jsme byli ještě dnes ráno a pak šup, rychle pryč a hezky zpátky do Ameriky!" vypověděl vše George. Dixon konečně vytáhl baterie, George odebral ty spálené a narval nové do přístroje. "Ale ne, zacpal jsem je tam špatnou stranou, tady má být kladný náboj a teprve až tady záporný!" naštval se na sebe George a pokusil se svůj omyl napravit. Dixon se mezitím ohlédl a vykřikl strachy. Jen asi dvacet metrů za zády obou mužů stál znovu Herrerasaurus, tentokrát se na dva tvory mlsně díval a nakonec vyrazil. "Pryč!" zavaroval Dixon svého druha a ztratil se v husté vegetaci. George nejprve nevěděl, co se děje, ale po chvíli zjišťování udělal to samé. Přitom hodil po Herrerasaurovi plynový granát, ten přistál přímo v dravcově tlamě a kašlající dinosaurus si už útok pořádně rozmyslel. Potom si všiml Hyperodapedona při útěku před jiným, menším Herrerasaurem a ihned se k lovu připojil. George po chvíli dohnal Dixona, poplácal ho přátelsky ho zádech a poděkoval mu za ostražitost. Dixona to spíš rozesmálo, ale pak Georgovi pomohl se správným nasazením baterií do přístroje a bylo vyhráno. "Tak, loučíme se s tebou, Triase, vyrážíme zpátky domů, do doby, v níž normálně žijeme!" poznamenal chytrácky George, strojek konečně zapnul a s Dixonem takřka zároveň prošel nově otevřenou časovou smyčkou. Půda na druhé straně byla měkká, jakoby ji někdo kypřil...

Pokračování příště! Nebudu Vás dlouho napínat a další část přidám hned o víkendu, možná už v sobotu!!!

Smilodon

Jméno: Smilodon,

Potrava: Velcí býložraví kopytnatí savci,

Výskyt: Severní a Jižní Amerika před 2 miliony až 10 000 lety.

Popis:

Smilodon nebo-li "dýkový zub" byl pravděpodobně největší kočkovitou šelmou všech dob. Známe tři druhy tohoto úspěšného rodu, který se proháněl po stepích Severní a Jižní Ameriky po téměř dva miliony let. Nejstarší z nich, S. gracilit, je vývojově nejstarší a také nejméně známý, druh S. fatalis byl šavlozubým tygrem, který svůj severoamerický domov sdílel s mamuty a další faunou doby ledové a největší druh, Smilodon populator, dosahoval v kohoutku výšky 120 centimetrů a byl patrně nejúspěšnějším ze všech. Co dělalo ze Smilodontů takové zabijáky byly především jejich šavlovitě zašpičatělé špičáky měřící nejméně 18 centimetrů. Pokud Smilodon dohnal svou kořist, kterou se stávali býložraví kopytníci, strhl ji svýma mohutnýma předníma nohama tak, jak to dělají lvi, a pak své tesáky použil k jejímu zardoušení. Špičáky se svou délkou lehce přeťaly průdušnici nebo krční tepnu. Smilodonti také lovili ve smečkách, nejčastěji složených ze samic. Samci obvykle smečku vedli anebo žili samotářsky. Paleontologové se ale domnívají, že specializace na lov obrovité megafauny, od bizonů po Toxodony, byla také příčinou zániku těchto majestátních koček. Před 10 000 lety vymizeli zřejmě z důvodu příchodu sucha a náhlé změny klimatu, která ovlivnila desítky druhů kopytnatců. Po vymření těch zvířat se dostali Smilodonti do nevýhody. Menší kořist byla rychlejší a nedala se tak snadno ulovit, takže na konci doby ledové populární šavlozubí tygři definitivně vymřeli. Zůstalo po nich ovšem velké množství pozůstatků, včetně kostí hojně nalézaných v rašeliništi Rancho La Brea v Kalifornii, ale spousta ostatků byla odkryta i v Paraguayi v Jižní Americe. Smilodon je dnes právě tím tvorem, pod kterým si každý představí slavného šavlozubého tygra (ačkoliv tygr to nebyl, šlo o naprosto odlišnou kočku), a mimo řadu filmů si zahrál i v seriálech Putování s pravěkými zvířaty nebo Prehistorický park...

Popisky dalších živočichů, kteří se objevili v pátém dílu cyklu BBC Putování s pravěkými zvířaty, přibydou již brzy!!!

Dočkáme se tento rok na Vánoce sněhu nebo ne?

Je už tradicí, že takřka každý rok v listopadu či prosinci píši článek o tom, zda bude prosinec sněhobílý a zda náhodou nezasněží i na Vánoce. Problémem je, že od roku 2010 snad (alespoň podle mých zážitků) vůbec na Štědrý den nesněžilo, což je ohromná škoda. Právě sníh dodává evropským Vánocům takové kouzlo. Jenže globální oteplování způsobované nadměrnou lidskou činností spojenou s výrobou nepřetržitého tepla a další energie, která ovlivňuje svět kolem pólů, má za vinu relativně teplé zimy. Lidé si za to můžou sami, nejen Vánoce jsou pak ovšem odlišné od starých zvyklostí. Deštivé léto v jižní Evropě tento rok vliv globálního oteplování jen potvrzuje...

Jak tedy budou Vánoce vypadat v tomto roce?

Podle měsíční předpovědi počasí, kterou zveřejnil na konci listopadu Český hydrometeorologický ústav, a jak v tu dobu ohlásila i ČT24, sníh bychom prý na Štědrý den moc očekávat neměli. Během prosince má zřejmě spadnout ještě mnpžství srážek, ale s průměrnou teplotou nad 3°C půjde spíše o déšť. Také listopad byl tento rok nadprůměrně teplý, byl spíše na úrovni klasického října. Počasí se však může různě měnit, a tak předpověď nemusí být zrovna pravdivá. Zvířecí aktivita byla ale na podzim tohoto roku celkem normální, takže naděje stále existuje. Kdyby na Vánoce nasněžilo, nebo spadl alespoň krásný bílý poprašek, byl by to určitě splněný sen nás všech...

Snad se Vám tento mírně "předpovědní" článek líbil, do komentářů můžete psát své názory na toto téma... Vánoce tu budou už za patnáct dní, a kdyby alespoň za tu dobu nějaký sníh napadl, byli bychom určitě všichni rádi...

Muž, který přežil pozření anakondou

Pokud jste o tom ještě neslyšeli, určitě si teď říkáte: "To je přece naprostý nemysl!". Pravda je taková, že anakonda velká, ačkoliv je takové téma časté u hororových filmů, vůbec nemůže sežrat dospělého muže. Čelisti hadů jsou velmi pružné a dolní čelist je rozdvojená, narozdíl od čelisti naší, takže had může sežrat prakticky cokoliv, co se poté vejde do jeho trávicího systému. Dospělý muž to ale není, rozhodující je v tomto ohledu šířka jeho ramen. Když už by náhodou dospělá anakonda velká, měřící však alespoň 5 až 7 metrů, člověka pozřela, byla by to určitě jen velmi útlá žena nebo dítě. Takové případy ale nejsou moc časté. Takže o čem tedy pojednává tento článek? Ve skutečnosti se onen muž nechal anakondou sežrat dobrovolně, a to ne jen tak pro ledajakou zábavu. Sedmadvacetiletý biolog Paul Rosolie studuje anakondy v srdci Amazonského deštného pralesa již po celou řádku let. Sám říká, že prý mu rukama proklouzla možná i jeden z největších exemplářů, který podle jeho odhadů měřil 7 až 8 metrů. Nyní bylo jeho cílem proniknout do nitra tajemství anakondy, a to doslova. Nechal si vyrobit speciální skafandr, díky nemuž by pozření hadem přežil, a zjistil, jaké je vlastně to škrcení, při němž anakondy a další škrtiči svou kořist zabíjejí. Díky tomuto mohl také potvrdit domněnky o předem již zhruba vypočítaném tlaku. Anakonda totiž při sevření vyvine tlak 6 atmosfér, což je celkem shodné s tím, kdyby jste si na hruď položili autobus. Rosolieho snaha se nakonec vyplatila, a ačkoliv je nyní zřejmě považován trochu za šílence, povedlo se mu zjistit novinky o vnitřním fungování těchto obřích hadů...

Takový pokus se samozřejmě nemůže uskutečnit bez přítomnosti televizního štábu. Už včera uvedl Discovery Channel ve Spojených státech amerických premiéru hodinového speciálu "Anakonda: Sežrán zaživa" (Eaten Alive). Ten se u nás bude vysílat v předvánočním čase 21. prosince ve 22:00 na stejném kanálu. V tom již bude kompletněji vidět vše, co Paul Rosolie pro svůj výzkum podstoupil. Neudělal to však jen proto, že by chtěl změřit tlak anakondina sevření, využil také spolupráce s televizí k pokusu o záchranu přírody. Film se natáčel letos v létě a Rosolie sám tvdí, že na vlastní oči viděl hrůzostrašnou destrukci Amazonského pralesa, v němž tito majestátní hadi žijí. Aby údajně rozšířil povědomí o těchto báječných zvířatech, podstoupil tohle riziko. Celý pokus se podařilo přežít oběma tvorům, Rosoliemu i anakondě. Experiment však kritizují ochránci zvířat, včetně společnosti PETA (která se ovšem neprávem zasluhuje i o kritiku slavného lovce krokodýlů Steva Irwina) za příliš neohleduplný ke zvířeti...

Co si o tom myslíte vy? Udělal Rosolie dobře, že se nechal sežrat anakondou v přítomnosti televizního štábu?