Planeta dinosaurů | Kniha týdne

Přináším čtvrtou část projektu Kniha týdne, který zde na Blogorgonopsidovi vychází v rámci rubriky Knihy nejen s přírodovědnou tématikou. Dávám si v něm za cíl seznámit vás vždy s knihou, kterou jsem četl v uplynulém týdnu nebo ke které jsem se nedávno vrátil po jejím přečtení dříve. První část projektu byla věnována knize Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, druhá knize Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského a třetí pak publikaci Mount Everest: Historie nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera. V této části se vrátím ke knize, o které jsem již před více než 10 roky napsal v rámci série Knihy o pravěku. Podrobněji vám představím doplňkovou knihu k jednomu z nejlepších dokumentárních seriálů o dinosaurech od britské BBC.

Planeta dinosaurů s podtitulem Další generace obrovských zabijáků je doplňková kniha k šestidílnému dokumentárnímu cyklu Planet Dinosaur poprvé vysílaném na televizní stanici BBC One na podzim roku 2011. V anglickém originále ji v onom roce vydalo nakladatelství BBC Books spadající pod Ebury Publishing, v českém jazyce ji pak v roce 2012 vydala Euromedia Group, k. s. - Knižní klub v edici Universum. Jejím autorem je Cavan Scott, britský spisovatel a komiksový scénárista, autor řady komiksů ze sci-fi franšíz Star Wars a Doctor Who či komiksů o superhrdinech ze světa DC Comics, ale také povídek a rádiových her. Scott není paleontologem, nikdy se neučil provádět vědecký výzkum, ale v letech 2010 a 2011 pracoval na několika naučných knihách od BBC Books, hlavně na doplňkových publikacích k dlouhodobě vysílanému pořadu Countryfile o britském venkově. Při psaní Planety dinosaurů mu byl konzultantem doktor Darren Naish, kterého asi zájemcům o pravěký život není třeba představovat. Podobně jako v případě dalších doplňkových knih k různorodým dokumentárním seriálům či filmům od BBC, Hainesovými Putování s dinosaury počínaje a Attenboroughovým Životem ptáků konče, hodí se tato publikace brilantně ke čtení při nebo po sledování jednotlivých epizod dokumentu. Čtenáři poskytuje informace, které v seriálu nezazněly, ale jež se týkají rozebíraných témat. Také po vizuální stránce je dvousetčtyřicetistránková Planeta dinosaurů maximálně lákavá. 

Přední obálka knihy Planeta dinosaurů, vydané v češtině Knižním klubem v roce 2012. Zdroj: Knihcentrum.cz

Tuto knihu miluji, mám ji ostatně zařazenu mezi oblíbenými ve svém profilu. Do rukou se mi dostala na Štědrý večer 2014, a od té doby jsem ji prošel snad nesčetněkrát. V roce 2015 jsem na ni třeba odkazoval v článku Hromadná smrt dinosaurů: Neštěstí centrosauřího stáda, skutečně mi v časech mého mládí poskytovala nápady na příspěvky pro tento blog a vždy se mi velmi líbilo její zpracování. Spolu s knihou Putování s dinosaury od Tima Hainese - ano, patřím mezi privilegovanou skupinu vlastníků stěží sehnatelného českého překladu oné doplňkové knihy - patřila vždy k cenným zástupcům mé ne zrovna malé knižní sbírky. V posledním týdnu jsem ji pročetl celou od začátku do konce nejen za účelem napsání její recenze, ale také proto, že jsem se chtěl po celých letech vrátil k cyklu Planet Dinosaur. Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy se na YouTube v září 2011 objevil trailer k onomu seriálu s instrumentální skladbou Moving Mountains od Two Steps From Hell. Stejně jako mí kolegové z bohužel již neaktivních paleoblogů, tehdy jsem jím žil. Svého času byl Planet Dinosaur špičkovým dokumentem, a po znovuzhlédnutí všech jeho šesti epizod od pondělka do soboty v uplynulém týdnu ho musím stále pochválit. I když se už v některých záležitostech dinosaurologie posunula - ostatně se o tom dočtete v odstavcích níže - zůstává dokument i doplňková kniha zdrojem fascinujících informací o světu dominovaném druhohorními veleještěry. I přes nepřesnosti a chyby mám Planetu dinosaurů stále rád. A takový týdenní návrat k dokumentu s přečtením celé knihy každému doporučuji!

Četba této knihy se určitě řadí k oddychové četbě. Planeta dinosaurů není rozsáhlá encyklopedie, ani textem zahlcená akademická publikace, jde vlastně o obrázkovou knihu s ani přílišným, ani malým množstvím textu. Rekapituluje scény ze samotného dokumentu, často se dvěma až pěti screenshoty doplněnými o popis vyobrazené situace, v níž se dinosauři či jiná prehistorická zvířata dovedená k životu pomocí CGI animace brilantní a dnes bohužel již nefungující společnosti Jellyfish Pictures nacházejí. Obsahuje také dvoustranné "creature files", na nichž je představen, snad s výjimkou mygarosaura a xianglonga (i o těch však samozřejmě Cavan Scott píše), snad každý významnější živočich vyobrazený v dokumentu. Boxíky s doplňujícími informacemi u delších textů, dělených na malé odstavce, schémata koster a fotografie fosilií s barvami hýřícími snímky z dokumentu či propagačními obrázky vytvářejí dokonalý zážitek. Člověk při čtení opravdu vstupuje na Planetu dinosaurů.

Kniha je rozdělena na 6 kapitol, následujících po krátkém Úvodu. Jejich názvy jsou následující: Noví obři, Ztracený svět, Noví zabijáci, Zrozeni k přežití, Do vzduchu a Změň se, nebo zahyň! Po nich pak následuje dvoustranný závěr s názvem Záhuba z hvězd. Každý znalec dokumentárního seriálu samozřejmě okamžitě postřehne, že pořadí kapitol neodpovídá původnímu pořadí vysílaných epizod v šestidílném formátu, ale to vůbec nevadí, neboť Planet Dinosaur není seriálem, v němž by jedna část navazovala na další, a v případě kapitol knihy platí to samé. Jen pro úplnost uvedu, že Noví obři jsou až 5. epizodou seriálu, Ztracený svět je epizodou první, a díl Feathered Dragons, který doplňuje kapitola Do vzduchu, je v pořadí druhý. Při svém recentním návratu k dokumentu jsem se řídil pořadím kapitol knihy, to naprosto doporučuji. Na posledních několika stranách se ještě nachází minikapitolka Dinosauři v souvislostech, představující na třech stranách jednotlivé geologické útvary prvohor, druhohor a kenozoika, a jednostranný Moderní pohled na svět, který tvoří mapa současného světa s rodovými názvy druhohorních živočichů popisovaných v knize a představených v dokumentu, umístěnými do oblastí, odkud pocházejí jejich fosilní pozůstatky. Celkový text knihy od začátku do konce zabírá bez doplňkových částí 223 stran, od strany 6 po stranu 229. 

Vždy mě za posledních deset a půl roku vlastnění této knížky pobavilo, jak jsou v úvodních vysvětlivkách popsáni paleontologové: "Zpravidla inteligentní dnes žijící primáti studující fosilizované zbytky rostlin a živočichů. Často je najdeme na Zemi v drsných podmínkách, jak vykopávají ze země kosti nebo jsou zalezlí v muzeu či na univerzitě. Často bývají spolu názorově ve při." Faktem, je že v každém vědeckém oboru a v akademickém prostředí vůbec se vlastně lidi často nesnášejí (věděli jste, že evoluční biologové S. J. Gould a E. O. Wilson si kvůli tomu posílali dopisy, přestože měli pracovny na stejné chodbě na Harvardu?), hádají se o záležitostech, jež zajímají třeba půltuctu osob na planetě, a to mi přijde docela vtipné. Také je pravda, že někteří paleontologové nejsou zrovna inteligentní, a mohou se příliš zakořenit v některých dogmatech nebo být oslepeni svým pohledem na věc (není třeba pravda, že Nicholas Longrich přichází s extrémními tvrzeními na základě malého množství důkazů a pak k oponentům přistupuje docela agresivně?). Upozornit chci také na to, že v Úvodu je uvedeno, že superkontinent Pangaea se rozpadl "v období před 80 miliony let"; nepochybně jde o chybu učiněnou při překladu, má tam být číslo 180 milionů. S chybami učiněnými při překladu se bohužel v knize čtenář ještě mnohokrát setká.

Na začátku první kapitoly, Noví obři, je čtenář přemístěn do míst, z nichž se jednou stane naleziště dinosauřích vajec Auca Mahuevo v Argentině, a jsou mu připomenuty první minuty stejnojmenné epizody seriálu. Pořád platí, co je uvedeno v boxíku na první dvoustraně, a to sice že nejstarší známá dinosauří embrya patří jihoafrickým massospondylům a jsou stará 190 milionů let. Od skorpiovenatorova vykrádání hnízda argentinosaurů přecházíme k argentinosauřím dospělcům, autor přibližuje čtenářům, proč byli sauropodi tak velcí, a první série tří screenshotů v knize rekapituluje scénu, v níž dvojice malých hypsilophodontů zapadla do "tekutého písku" ve stopách obřího dlouhokrka. Na dvoustraně o čínském mamenchisaurovi a jeho "zrádných stopách" bych překladateli doporučil použít místo anglického názvu čínské provincie Xinjiang počeštělý název Sin-ťiang. Přece jen se to v češtině čte lépe, než "šindženg". Stejně jako epizoda, i kapitola knihy se pak přesouvá do severní Afriky k "řece obrů", kde se mladý Paralititan stává obětí přetahované mezi sarcosuchem a carcharodontosaurem. Čtenář se dozví i něco o výzkumu síly skusu sarcosucha, který v roce 2003 prováděl Greg Erickson, a díky doplňujícímu boxíku si může srovnat sílu skusu labradora, člověka, lva afrického, žraloka bílého, tyrannosaura a právě tohoto severoafrického pholidosaurida. Zbytek kapitoly se opět vrací do Argentiny; skupinu argentinosaurů si našla smečka mapusaurů, a z vybraného jedince odkousává zaživa maso. Je také libo dozvědět se, kolik vážily kosti, krev nebo tuk dospělého argentinosaura?

V případě druhé kapitoly, Ztracený svět, musím upozornit na jednu věc, která mě při návratu ke čtení této knihy znepokojila. Překladatel v ní totiž geologickou skupinu Kem Kem v Maroku přejmenoval na "Kern Kern". S touto chybou se setkáte minimálně na stranách 67, 72, 80 a 82. Dvoustrana 72-73 pak obsahuje chyb, jako máku. Podívejme se na tyto věty: "V roce 1983 amatérský sběratel fosilií William Walker objevil v blízkosti Dorkingu v Surrey (Anglie) příbuzného spinosaura. Pojmenoval ho Baryonyx walkeri, honosil se stejně dlouhými čelistmi..." Nezkušený čtenář, třeba někdo na prvním stupni základky, si po přečtení těchto slov bude myslet, že William Walker byl jednak přes svou "amatérskost" vědecký pracovník, který mohl popis baryonyxe zhotovit, a zadruhé, že zvíře pojmenoval po sobě, což by bylo vážně narcisistní. Baryonyxe ve skutečnosti popsala a pojmenovala Angela Milner s Alanem Charigem; oni dali zvířeti druhové přízvisko po nálezci. Dále mě mrzí, že se na straně 73 nachází následující zkreslující informace: "Emily Rayfieldová, doktorka z Bristolské univerzity, fascinována baryonyxem využila CT skener k porovnání lebky baryonyxe s lebkou jiného teropoda (dravého aligátora) a gaviála..." Teropodi a "draví" aligátoři spolu mají vážně pramálo společného, kromě dávného společného předka, samozřejmě. Vyhledal jsem si článek z roku 2008 zveřejněný na webu University of Bristol, v němž doktorka Rayfield sama říká následující: "Poté jsme analyzovali digitální modely čenichů baryonyxe, teropodního dinosaura, aligátora a rybožravého gaviála, abychom zjistili, jak je čenich každého během krmení zatěžován." Baryonyxovu lebku porovnávala s lebkami aligátora a gaviála, žádný "jiný teropod" v tomto výzkumu nehrál roli. Škoda těchto chyb. Hlodnu si ještě jednou, stejná strana: "Pokud se domníváme, že Spinosaurus žil podobně jako Baryonyx - jak o tom svědčí rybí zuby v jeho čelistech - pak je jasné, že se největší suchozemský predátor živil rybami!" Na straně 72 se jasně uvádí (a je to ukázáno v samotné epizodě), že fosilizovaná čelist spinosaura obsahovala nejspíše obratel pilouna onchopristise. Opět, chyba v překladu, jako by překladatel po sobě nečetl text z předchozí strany - žádné "rybí zuby" v čelistech, ale "rybí obratel". Dále je škoda, že na straně 66 je Spinosaurus představen větou: "Obří masožravec hyne na prašné severoamerické pláni." Ano, čtenář ví, že se nacházíme na severoafrické pláni, ale i tak ten překlep bije do očí. Škoda.

Spinosaurus drží mezi čelistmi pilouna rodu Onchopristis v epziodě The Lost World ze seriálu Planet Dinosaur. Zdroj: Kanál BBC Earth na YouTube

Pěkné je, že druhá kapitola rozvádí například téma jiné než rybí kořisti u spinosaurů, a na rozdíl od epizody, kterou doplňuje, jsou v ní zmíněni Irritator challengeri a Angaturama limai; to tedy ve spojitosti s oním známým nálezem zlomeného zubu v krčním obratli brazilského pterosaura ze souvrství Santana. Líbí se mi také časová osa poznávání rodu Spinosaurus mezi lety 1910 a 2005; jediné, co ji v českém překladu ruinuje, je již zmíněné přejmenováni Kem Kem na "Kern kernské vrstvy". Nejsem žádný pintlich, ale na některé chyby je dobré upozornit. Jinak je kapitola Ztracený svět výtečně zpracovaná a vizuálně lákavá. 

První část kapitoly Noví zabijáci se točí kolem hromadného úmrtí centrosaurů, jejichž hrob byl koncem 90. let minulého století odkryt poblíž Hildy, podél břehů řeky South Saskatchewan, v kanadské Albertě: "Zdá se, že stovky těchto tvorů uhynuly společně a současně. Jaká děsivá událost však mohla způsobit takový masový úhyn?" Hlavním podezřelým, kterého nám autor představuje, je Daspletosaurus torosus. Doplňující box na této dvoustraně se zabývá tématem "Měl Tyrannosaurus rex peří?". Velice se mi líbil popis objevu daspletosaura, učiněného Josephem B. Tyrellem v létě roku 1884. Čtenář se dále dočte o možnosti, že se daspletosauři pohybovali v krajině ve skupinách (výzkum Philipa J. Currieho), a pak následuje seznámení s chasmosaurem, jehož setkání se smečkou těchto predátorů v epizodě seriálu je se screenshoty z ní zrekapitulováno na jedné straně. Na čtyřech stranách je zrekapitulována tragédie, jež stihla stádo centrosaurů při přeplouvání řeky. Druhá část kapitoly je věnována madagaskarskému abelisauridovi, který byl kanibalem - majungasaurovi. Protože se zjistilo, že coelophysisové z triasu kanibaly nebyli, je Majungasaurus nejspíše prvním důkazem dinosauřího kanibalismu. Když panuje hlad, co se dá dělat? "Majungasaurus mohl být sice vrcholový predátor, ale čím se bude živit, když veškerá jeho kořist umírá žízní? Nebyla zde jiná volba. Poté, co vyčerpali vyprahlé planiny, servali maso ze všech zbývajících kostí, jediné, co zbývalo k snědku, byl jeho vlastní druh, třeba i jeho vlastní rodina." 

Třetí část kapitoly je věnována gigantickým troodontidům z North Slope v Aljašce. Velice se mi líbí srovnání podmínek panujících na Aljašce dnes s podmínkami, jež na ní panovaly v pozdní křídě, na straně 113. Zásadní je pro další stránky fakt, že polární noc trvala onehdy v oblasti 4 měsíce oproti současným 6 týdnům. Poté je čtenáři připomenuto, jak v dokumentu troodontidi trýznili edmontosaury v černočerné tmě. V závěru Nových zabijáků se dočteme: "Ať už se jednalo o tyranosauridy, abelisauridy nebo výstřední velké troodony, noví zabijáci dinosauřího světa byli nelítostní nevybíraví predátoři, jejichž vývoj směřoval k jejich konečnému vítězství." Zde bych si vážně dával pozor na tu vulgární směrovost evoluce. Evoluce nemá směr, nemá cíl, nemá důvod. Planeta dinosaurů je populárně naučnou knížkou, a právě populárně naučná literatura neustále napomáhá k tomu, že si laici myslí, že vývoj "někam směřuje". Také bych se vyvaroval rámcování námi souzeného úspěchu té či které skupiny organismů jako "vítězství". 

Čtvrtá kapitola, Zrozeni k přežití, zabývající se vztahem predátora a kořisti v pozdní juře, má dvě části. Ta první se týká dvou plesiosaurů, kimmerosaura a Predátora X, tedy druhu Pliosaurus funkei (v době, kdy vyšla v anglickém originále tato kniha a kdy vyšel samotný dokument, nebyl ještě druh P. funkei zaveden; k tomu došlo až v roce 2012). Líbí se mi, jak je popsáno představení plesiosaurů: "Tito dlouhkrcí lovci lidi fascinovali už od doby, kdy roku 1821 našla Mary Anningová v anglickém Lyme Regis jejich první zkameněliny. Inspirováni bizarním vzhledem fosilií plesiosaurů lidé po celém světě tvrdili, že spatřili v jezerech bezpočet těchto tvorů - počínaje jezerem Loch Ness ve Skotsku a konče patagonskou Laguna Negra. Ať už věříte v Nessie nebo ne, tato skutečná monstra hlubin byla děsivější než cokoli z dnešních mýtů." Čtenář se dozví o rýhách na dně jurského moře, nalezeným na útesu ve Švýcarsku; a dozví se, jak probíhal výzkum Johna Longa z Vassar College zaměřený na pohyb ploutví u pliosaura; a dočte se o eromangasaurovi, kterému nejspíše utrhl hlavu Kronosaurus či něco podobného. Po rekapitulaci útoku Predátora X na kimmerosaura z dokumentu se kapitola ve své druhé části přesouvá do Morrisonského souvrství v Coloradu, představuje čtenáři zjednodušený timeline nejvýznamnějších objevů v něm učiněných v letech 1877-79, a vrhá světlo na allosaura. Cavan Scott popisuje výzkum Emily Rayfield učiněný v roce 1991 a zaměřený na sílu skusu allosauří samice známé jako Big Al (aneb hvězdy jistého speciálu jistého Putování s dinosaury). Čtenáři je pak připomenut allosauří lov camptosaurů, a možné soužití camptosaurů se stegosaury. Závěr kapitoly se zabývá hřbitovem allosaurů na nalezišti Cleveland-Lloyd v Utahu, a představuje dvě hypotézy, proč zvířata hromadně uhynula - buď zemřeli v bahně (Balada o Alosaurovi style) nebo pravděpodobněji zemřeli na následky sucha. 

Pátá kapitola nese název Do vzduchu, a jak už jsem zmínil výše, doplňuje epizodu Opeření draci. Týká se tedy epidexipteryxe, onoho jurského scansoriopterygida s výraznými ocasními pery popsaného v roce 2008 na základě fosilií z čínského Liao-ningu; oviraptorosaurů a saurornithoidů z Mongolska; a microraptorů a sinornithosaurů ze spodní křídy Liao-ningu. Cavan Scott kapitolu začíná těmito slovy: "Pokud se právě podíváte z ona, pravděpodobně uvidíte dinosaura, jak hopsá kolem. Názor, že se ptáci vyvinuli z dinosaurů, není nic nového. V roce 1870 anglický biolog Thomas Henry Huxley upozornil na značnou podobnost mezi končetinou pštrosa a zadní končetinou dinosaurů rodů Hypsilophodon a Compsognathus. V roce 1877 Othniel Marsh výslovně naznačil, že ptáci se vyvinuli z dinosaurů, a tento názor se stal záhy populární." Obávám se, že ta poslední informace je chybná; konsensus na to, že ptáci se vyvinuli z dinosaurů nebo že ptáci jsou vlastně dinosaury, byl učiněn až v 70. letech minulého století; vždyť autor sám na stejné straně zmiňuje, že právě tehdy John Ostrom publikoval články dokazující příbuznost ptáků s jinými teropody. Tudíž oprava: Onen názor se nestal populární záhy, ale až po stovce let. Jistě, v geologickém čase je to nepatrný okamžik, ale žijeme ve společnosti. Sto let z našeho pohledu zrovna chvilinka není. 

Velice se mi líbí vyobrazení epidexipterixe na dvoustraně, která je mu věnována, a na které se nachází také snímek typového exempláře. Model tohoto dinosaura patří podle mě asi k nejlépe vypadajícím modelům v celém seriálu, alespoň mě tedy přijde dosti osobitý. Jsou to snad ty velké červené oči, na které i teď při pohlížení na onu dvoustranu pohlížím? Nebo je to styl vymodelování těch dlouhých paží s prsty, které mu i v dokumentu samotném slouží k dolování larv hmyzu pod kůrou stromů? Nejsem si jist, zda mě s epidexipteryxem seznámil právě dokument Planet Dinosaur, ale je to možné. To o gigantoraptorovi jsem už v roce 2011 věděl jistě z jiných zdrojů. V páté kapitole je zrekapitulována scéna, v níž se Oviraptor vloupal do hnízda saurornithoida. Rodič jej zažene, ale pak je náhle zabit osmimetrovým gigantoraptorem. Na závěr se čtenář stává svědkem zápasu v korunách, při němž létající dráček Xianglong uniká před spáry microraptora, a ten pak musí uniknout sinornithosaurovi. K jedovatosti sinornithosaura se doplňková kniha staví poněkud rezervovaněji, než dokument, který vyobrazuje smečku těchto masožravců zabíjející jeholosaura; tato scéna z nějakého důvodu vůbec v knize zrekapitulována není, na straně 195 se z ní nachází jen jeden screenshot. Pokud vím, ta hypotéza jedovatosti sinornithosaura byla stejně vždy kontroverzní. Na straně 197 mě zamrzel překlep zaměňující slovo "mandrilové" za "mandalové". Jinak co se týče microraptora, jeho zbarvení v Planet Dinosaur samozřejmě neodpovídalo realitě; výzkum z roku 2012 ukázal, že měl lesklé černé peří. 

Sinornithosaurus útočí na microraptora v epizodě Feathered Dragons z Planet Dinosaur. Zdroj: Planet Dinosaur Wiki

Posední kapitola, Změň se, nebo zahyň!, zavádí čtenáře nejprve na ostrov Hateg před 66 miliony let na území pozdějšího Rumunska, do Transylvánie. Autor srovnává malého magyarosaura, dobrý příklad ostrovního nanismu, s ampelosaurem a s obřím argentinosaurem, a představuje čtenáři okolnosti objevu magyarosaurových fosilií (osobně jsem buď už pozapomněl nebo snad ani nevěděl, že je roku 1895 našla sestra barona Nopscy; asi jsem ignorantsky předpokládal, že to byl sám Nopsca, kdo je nalezl... ode mne vskutku trestuhodné). Hlavní hvězdou této části poslední kapitoly je ovšem Hatzegopteryx. Čtenáři je představeno více informací o nálezu stop jihokorejského azhdarchida, což v samotné epizodě bylo zmíněno jen krátce. Jen bych podotkl, že tady, na straně 207, je o oněch stopách napsáno následující: "Azhdarchid, označovaný rodovým názvem Haenamichnus, který zanechal stopy, byl obrovitý..." Asi by bylo vhodnější uvést, že Haenamichnus je ichnorod, což není to samé, co rod. U těchto věcí je třeba být přesný. Jinak na straně 206 je u schématu kostry snad nějakého anhanguerida napsáno, že jde o "kostru stegosaura". Nevadí, asi chybička při tisku. Spíše mne zaráží, co tu ten anhanguerid dělá, když se na této straně přeci píše o hatzegopteryxovi, který byl azhdarchidem. Dále nás kapitola zavádí do Severní Ameriky před 92 miliony let za nothronychem a suskityrannem, kterému se v době napsání knihy a natočení dokumentu říkalo neoficiálně "Zunityrannus" (Suskityrannus byl popsán až v roce 2019). Závěr kapitoly je věnován gigantoraptorovi chránícímu svá vejce před alectrosaury v Mongolsku před 85 miliony roky. Nechybí klasické fotografie oviraptorosaura rodu Citipati, chránícího svá vejce v době, kdy zahynul, nejspíše vlivem písečné bouře.

Je-li něco, co by se dalo v poslední dvoustraně nazvané Záhuba z hvězd updateovat, pak to, že extinkce na hranici křída-paleocén započala nikoliv před 65,5 miliony let, ale před 66 miliony let. Osobně nejsem člověkem, který by se moc o 5. velké vymírání zajímal, takže zde nehodlám rozumovat, nicméně myslím si, že tato dvoustrana je velice hezky napsána. Malá ukázka: "Asteroid o průměru 14 kilometrů narazil na Zemi na území zvané Chicxulub na mexickém poloostrově Yucatán rychlostí 19 kilometrů za vteřinu - tzn. dvacetkrát rychleji než letící kulka. Dopad uvolnil energii srovnatelnou s energií 100 bilionů tun TNT, což je ekvivalent více než miliardy atomových bomb. Kráter, který po sobě zanechal, má 180 kilometrů v průměru a obklopují ho koncentrické kruhy o průměru zhruba 240 kilometrů." Člověk má při čtení tohoto odstavce představu o tom, jaké peklo to tehdy bylo... jak planeta dinosaurů opravdu skončila. 

Planeta dinosaurů je podle mě skvělým doplňkem ke stejně zajímavému, podmanivému a výtečně zpracovanému dokumentu Nigela Patersona a Phila Dobreeho, který v angličtině vyprávěl bohužel již zesnulý talent John Hurt (Alien, Human Planet, Doctor Who: The Day of the Doctor) a v češtině skvělý Alfred Strejček. Čte se jedním dechem, je to krásná naučná oddychovka, a přestože se v jejím českém překladu vyskytují chybky, na které jsem vás v této recenzi upozornil, stále ji hodnotím jako cennou knihu, která naprosto stojí za to! Pokud se vám líbil dokument Planet Dinosaur, kniha se vám zajisté bude líbit též!