Časy, kdy byl druh Homo sapiens, tedy náš druh, univerzálně vyzdvihován nad všechny ostatní, jsou naštěstí dávno pryč. Dnes jsou antropocentričnost a nadřazenost člověka brány jako kosmicky arogantní postoje, které zastávají hamižní a nejistí jedinci, a na kterých jsou založeny zcela překonané ideologie. Jedním ze znaků, kterým se antropocentrici a homosapienovští supremacisté dlouho snažili dokázat výjimečnost člověka a jeho odlišnost od veškerého života, i od jeho nejbližších lidoopích příbuzných, je schopnost řeči. Argumentovali, že jedině náš druh je schopen komplexního dorozumívání s užitím složitých slov a z nich poskládaných vět. Nyní můžeme s radostí říci, že i takový názor patří do propadliště dějin druhistické arogance. Pokud komplexita, s jakou se dorozumívají kytovci nebo různí ptáci, naše druhy nepřistupující k rozmanitosti přírodního světa s patřičnou úctou dosud nepřesvědčila, pak výsledky nového výzkumu zaměřeného na našeho bratránka šimpanze bonoba (Pan paniscus) jistě účinné budou. Anebo jsem příliš velkým optimistou a i od těch nejarogantnějších očekávám otevřenou mysl alespoň takovou, že svůj ignorantský pohled přehodnotí?
Lidské jazyky jsou kompozicionální. To znamená, že kombinací prvků s určitým významem můžeme skládat větší celky, například věty, a těmi můžeme vyjadřovat snad nekonečné množství našich pocitů, znalostí, oznámení, rozkazů, dotazů atakdále. Ze slabik skládáme slova ("bio" + "logos" = biologie), ze slov tvoříme věty ("Biologii mám rád.") a z těch pak souvětí ("Biologii mám rád, ale nejdou mi buněčná biologie a biochemie."). Kompozicionalita jazyka má dvě formy: buď je triviální neboli intersektivní, kdy každý prvek doplňuje informaci danou jiným prvkem (slova "černovlasý" a "tanečník" nám dávají dvě odlišné informace o nějakém člověku, a když tato slova spojíme, máme informaci komplexnější), anebo je netriviální neboli neintersektivní, kdy jeden prvek upravuje informaci danou jiným prvkem (pokud o někom řekneme, že je "špatný tanečník", neznamená to, že je špatným člověkem, třeba neempatickým nebo přímo ubližujícím; slovem "špatný" doplňujeme informaci, že jde o tanečníka, jen prostě v tančení nevyniká). Někteří ptáci disponují jazykem, který charakterizuje triviální kompozicionalita. Až dosud však nebyl znám žádný jiný živočišný druh mimo ten lidský, u kterého by skutečně byla prokázána netriviálnost jazykové kompozicionality. A právě to mění článek Mélissy Berthet a Simona W. Townsenda z Katedry evoluční antropologie na Univerzitě v Curychu, jakož i Martina Surbecka z Katedry evoluční biologie člověka na Harvardově univerzitě, který vyšel 3. dubna 2025 ve vědeckém časopise Science. S využitím velkého datového setu vokalizací (tedy hlasových projevů, chcete-li to takto přeložené) šimpanze bonoba a také s využitím distribučního semantického přístupu (jde o kvantifikaci a kategorizaci semantických podobností mezi jazykovými prvky) přišli na to, že v jazyce těchto primátů se stejně jako u nás vyskytuje netriviální kompozicionalita.
Šimpanz bonobo při vyluzování zvuků. Fotografie Shinya Yamamota z webu Phys.org
Jak tým Mélissy Berthet k dostatečně velkému datovému setu vokalizací těchto lidoopů přišel? No, odpověď je jednoduchá: strávil s nimi pět měsíců ve volné přírodě, konkrétně v přírodní rezervaci Kokolopori Bonobo Reserve v Demokratické republice Kongo, a nahrál téměř 1000 hlasových projevů třicetičlenné tlupy. Zhruba polovinu těchto hlasových projevů tvoří alespoň dva typy volání, které na sebe rychle navazují. Důležité pro výzkumníky samozřejmě bylo, v jakých situacích bonobové tyto zvuky vyluzovali. Poté využili lingvistickou metodu vytváření cloudu vokalizací, v rámci něhož byly jednotlivé hlasové projevy umisťovány blíže či dále od sebe v závislosti na tom, jak moc si byly podobné. Písknutí a pípnutí šly v tomto cloudu blíže k sobě; ňafnutí a zabručení bez pískání a pípání se nacházelo dále. Tímto způsobem vědci dali dohromady jakýsi slovník bonobů. Co vokalizace, to význam. Už to je samo o sobě vzrušující. Po zbudování takového semantického cloudu se pak Berthet a její kolegové pustili do hledání kompozicionality jazyka těchto primátů. A ze všech vokalizací ve slovníčku našli tři, o kterých nemají nejmenší pochyb, že jsou příklady netriviální kompozicionality. Tyto hlasové projevy tvoří zvuky, jejichž významy se nepřímo překrývají s jednotlivými prvky, které tyto zvuky tvoří. Vysoké zahoukání znamená běžně: "Věnuj mi pozornost." Hluboké zahoukání znamená: "Jsem vzrušený." Když bonobo dá tyto zvuky dohromady, tedy když zvysoka zahouká a následně vydá hlubší zahoukání, říká svým druhům: "Věnujte mi pozornost, protože jsem v nouzi." Tuto kombinaci houkání volí v případě, když není vzrušen, ale když je ohrožován jiným jedincem, a chce na své příkoří upozornit ostatní v tlupě. Uveďme si ještě jeden příklad, na který Berthet se svými kolegy v článku upozorňuje. Pípnutí s významem "Rád/a/o bych..." může být zkombinováno se zapískáním, jež má význam "Zůstaňme pospolu", a tak je tvořena netriviálně zkomponovaná vokalizace, kterou bonobové vydávají při páření nebo při předvádění (či v jiných sociálně citlivých situacích).
Semantický cloud prvních dvou dimenzí hlasového repertoáru šimpanze bonoba, základ pro slovník. Graf z článku Mélissy Berther a jejích kolegů
Obecně se bonobové hlasově projevují při komunikaci s ostatními členy tlupy, a potřebují komplexní vokalizace k vyjádření různých pocitů, informování o různých situacích a nebezpečích a též samozřejmě pro vzájemné dorozumívání. Evoluční biolog Maël Leroux z Université de Rennes, který se výzkumu neúčastnil, uvedl pro web New Scientist následující: "Je to poprvé, co u jakéhokoli živočišného druhu existuje jednoznačný důkaz o netriviální syntaxi, netriviální kompoziční skladbě, a to mění hru. Je to revoluční. Je to základní kámen pro příští desetiletí srovnávací lingvistiky a v podstatě i evoluční lingvistiky." Komplexita hlasových projevů našich bratránků, s nimiž jsme dokonce geneticky spřízněni více, než s šimpanzi učenlivými (Pan troglodytes), má velký význam pro výzkum vývoje naší řeči. Simon W. Townsend, jehož jméno již bylo výše uvedeno jako jednoho z autorů studie, uvedl: "Kognitivní stavební bloky, které umožňují tuto schopnost, jsou nejméně 7 milionů let staré. A myslím, že je to opravdu skvělé zjištění." Mélissa Berthet upozornila na to, že bychom neměli tyto sofistikované hlasové projevy nazývat jazykem a poněkud rezervovaněji uvedla: "Ale ukazujeme, že mají velmi složitý komunikační systém, který sdílí paralely s lidským jazykem." Lidská řeč se nám může zdát komplexní, protože jí rozumíme - studium řeči jiných živočišných druhů nám činí těžší nepříslušnost k oněm druhům. Ovšem obrovský skok, který byl tímto výzkumem učiněn, je nepopiratelný. Bonobové mají ve své řeči, ve svém dorozumívání, cosi, co je podobné našemu dorozumívání. A poněvadž řeč je spojena s myšlením, jde o další krásný důkaz toho, že ani lidský mozek není tak výjimečný, jak si arogantní antropocentrici mysleli. Ukazuje se, že se šimpanzy bonoby máme společného mnohem více, než jsme si mysleli třeba jen před pár dny.
Zdroje informací pro tento článek:
Bonobos use a kind of syntax once thought to be unique to humans (New Scientist)
