Svět už není takový, jaký býval. Doby, kdy se jím proháněla skupina dobrodruhů v černých spandexových kostýmech, pronásledovala kryptidy a bojovala s těmi, jež je hodlali využít jako biologické zbraně nebo s nimi měli jiné nekalé úmysly, jsou už nějakou dobu pryč. Lovci kryptidů, kteří se původně v tříčlenné podobě dali dohromady v roce 2015 a následně v klasické šestce znovu v roce 2022 - po dvou letech fungování Týmu B, který vznikl po údajné vraždě Deylina Nieta, spáchané původním týmem - o sobě již mnoho let nedali vědět. Nyní je rok 2055, a tajemným zvířatům se téměř nikdo nevěnuje. Na Lovce kryptidů již málokdo vzpomíná. Pro Wren Riveru a Winna Wilkinsona jsou však stále hrdiny. Dva teenageři z Creek City společně vytvořili nový tým, který má kráčet ve šlépějích vytracených legend. Wrenino a Winnovo dobrodružství s tajemnými potvorami v lese jižně od města bylo vskutku vyčerpávající, a setkání s Marillou Kent-Lyons, dcerou dvou agentek, jež dlouhodobě s původními Lovci kryptidů spolupracovaly, je velmi inspirovalo. Plánují, pátrají po důvodech zmizení Owenova týmu a zároveň jsou odhodláni dále zjišťovat, co se to vlastně v okolí Creek City děje.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
SVĚT BEZ LEGEND, ČÁST DRUHÁ
S neolistěnými větvemi křovisek si pohrával sílící noční vítr. Mladé dřevěné výhonky o sebe vzájemně narážely, vyluzujíc klapavé zvuky. Sem tam chladný větrný proud zvedl ze země starý uschlý list a donutil mu proklestit si houpajícími se větvičkami cestu. Jak nabýval na síle, vrhal mezi ně i staré noviny a všelijakou špínu. A cloumal s nimi, jako by mu na nich vůbec nezáleželo.
Pravého násilí se však větve keřů dočkaly, když o ně narazilo cosi většího. Mnohem většího. Přerazilo je to, polámalo je to, ublížilo jim to. Jarní mýza vyprskla, když v kraťounké chvilce veškeré úsilí růst vyšlo těmto rostlinám vniveč. Jedno křovisko po druhém přicházelo o své nové větve.
Po městském parku se proháněla velká tmavá bestie. Neobratně se zaplétala mezi keře, narážela o kmeny stromů, motala se jako smyslů zbavená. Prchala. Její ohyzdné hrčení bylo zahaleno vyděšením, šokem, strachem o život. Vydechovala, jako by jí zbývaly poslední síly.
Za ní se hnala skupina ozbrojenců. Všichni v černém, s přilbami na hlavách a se samopaly v rukou. Billboard za východním okrajem parku ohlásil čas 0:10, když se veliká skupina nebezpečně působících osob vrhla do místa, které běžně mělo sloužit pro relaxaci měšťanů. Zaútočili na park ze všech světových stran.
Bestie vypískla. V zádech se jí ocitla ostrá kulka z nejsilnějšího kovu na planetě. Bolest prostoupila celým jejím tělem, a zkřivila ho do nezdravé, reverzně kyfózní pozice. Drápaté pařáty zvedlo monstrum nad hlavu a nadále pištělo, jako by volalo hvězdami pokrytá noční nebesa o pomoc. Pár hvězd se sice zablýskalo, ale k zemi se nesnížilo. Monstrum spadlo na bok, a jeho hrčivý dech se počal zpomalovat.
Před devaterem klížících se očí se objevily mohutné armádní boty. Pak se ozvala slova "Zhebni, stvůro", a nejsilnější kov planety se bestii zarazil do čela.
"Dělejte, lidi. Máme tak třicet sekund."
"Kolem krku jen jeden popruh."
"Agente Stevensone, bude potřeba ještě jeden hák. Subjekt je větší, než bylo očekáváno."
Kolem nehybného těla pobíhalo na dvacet lidí. Natahovali mu po těle elastické popruhy, na ty umisťovali háky a provlékali jimi tenkou šňůru napojenou na jakýsi objekt, který jeden z těch lidí, stojící opodál, svíral v obou rukou. Jeden z ozbrojenců k němu po chvilce přiběhl. "Vše je připraveno, agentko."
"Hele, hele, co to...?" ozvalo se náhle zezadu, a všichni ozbrojenci zanechali své práce. Zvedli hlavy a upřeli své kryté zraky na muže bez domova, který se vynořil zpoza zlámaných křovisek. Byl oděn v potrhaném, huňatém kabátu, roztrhaných kalhotách, v jedné ruce držel starou deku pokrytou suchými listy a v ruce druhé měl mobilní telefon namířený k nim.
"Natáčí nás," řekl ozbrojenec nacházející se u agentky, a vytáhl z kapsy pistoli. Její hlaveň namířil na mužovu hlavu.
"Ne," řekla agentka, "takhle se to za mě už nedělá, agente R'onne."
Ozbrojenec sklopil hlaveň, a agentka k muži bez domova pomalu přistoupila. "Nemusíte se ničeho bát," řekla mu klidně, "to, co vidíte, je reálné. A nikdy na to nezapomenete."
"Jasan, že ne. Tohle musí na internet, propána," odpověděl, a dvakrát poklepal po displayi mobilního telefonu.
"Toto pro vás navždy bude začátek," doplnila se agentka, a zvedla tmavě zelenou kapsli, kterou mu umístila před obličej. Se zasyčením z ní vytryskl jakýsi plyn. Muž se zapotácel. Než však mohl spadnout, chytili ho dva ozbrojenci, jež jako by vyskočili z temnoty za zády agentky.
Na celou scénu náhle padlo světlo. Suché listí se zvířilo. Nad stromy se objevil letoun s velkým světlem na spodku. Kromě něj měl na něm umístěno i velké kovové oko.
Agentka přistoupila k nehybné mrtvole netvora, pohlédla nahoru, na spodek letounu, a z pistole v rukou vystřelila lano. To proletělo okem, a jeho lesklý, kovový konec v zápětí přistál pouhý centimetr od pravého chodidla agentky. Sehnul se pro něj jeden z ozbrojenců, a připevnil ho k prostřednímu háku na popruzích. Následovalo roztažení lanka k dalším hákům.
"Smallwood, můžete ho zvednout," řekla do vysílačky na svém levém rameni Marilla Kent-Lyons. Monstrum na popruzích se rychle ocitlo ve vzduchu. Světlo na spodku letounu se dvě sekundy poté vypnulo, a v parku opět zavládla temnota.
"Smallwood se rozletěla. V tuto chvíli se nachází za severním okrajem města," řekl agentce onen ozbrojenec, který chtěl zastřelit muže bez domova. Ukázal na něj, zatímco jej jiný agent bral do náručí. "Co bude s ním?"
"Přesně to, co jsme udělali se Smallwood, když jsme jí poprvé našli," odpověděla Marilla.
"Smallwood byla taky...?"
"Nechtěný divák. Ano," odpověděla Marilla, "vy jste to nevěděl, agente R'onne?"
"Hm. Jak se asi jmenovala? Kdo byla? Někdy mě ten váš 'nový' přístup děsí, agentko Kent-Lyons."
"Lepší, než ty lidi střílet," pousmála se Marilla, "tenhle týpek se bude jmenovat Harold Schwabach. Právě mě to napadlo, tak mu to dejte do rodného listu, lidi!"
"Do pohybu!" vykřikl polohlasitě agent R'onn, a přejel rukou po krytu své přilby. Zpoza něj se objevily dva svítivé, rudé zraky. Ozbrojenci se, snad jako by byli kolektivně ovládáni, začali shlukovat, a v jednotné formaci vyrazili na pochod.
"To byl po zátahu v lese třetí," řekl R'onn agentce. Spolu zůstali jediní dva stát na místě. "Kolik si myslíte, že jich uteklo do města?"
"Čekala bych, že jich ještě pár bude. Zkuste je znovu lokalizovat."
"Pokaždé je to pro mou mysl těžší. Mentálně se kryjí."
"Tak se snažte víc," řekla chladně agentka, "když to nepůjde, máme v záloze ještě něco. Dnešní lov určitě neskončil."
"Poslední článek, jehož spoluautorem byl Jack Owen, vyšel v periodiku Molecular Biology Plus v lednu 2047. Jeho hlavní autorkou však byla Geraldine Nadia Lawson, legendární molekulární bioložka, která zesnula v roce 2048 po dlouhém boji s rakovinou slinivky. Owen byl jedním ze třinácti spoluautorů, přičemž byl zodpovědný za zprostředkování genetického materiálu červa známého jako olgoj chorchoj z Mongolska pro laboratoř, v níž probíhala praktická část výzkumu. Studie byla zaměřena na genetickou variabilitu červů z pouštních oblastí celého světa. Kdy a do jaké míry Owen přispěl k napsání samotného článku, to se pořádně neví. Jde každopádně o poslední zvolání někoho z Lovců kryptidů... poté už o sobě slavný tým nedává vůbec vědět."
"Takže víme, že Jack Owen se naposledy ozval v lednu 2047," řekl Winn, když hlasový záznam doposlouchal. Přejel po hologramu prstem, a ikonka se značkou zvuku a nahrávkou z jakéhosi podcastu zmizela.
Wren seděla na Winnově posteli, zády opřená o zeď. Posunula si brýle na nose o centimetr výše. "No, kontribuovat mohl kdykoliv předtím. Třeba v roce 46."
"Měli bychom si ten článek najít. Třeba v něm budou nějaké informace, kdy se výzkum dělal... něco, co v tom úryvku nezaznělo," zamyslel se Winn, a nervózně učinil několik kroků před hologramem.
"Splněno," usmála se Wren, "kdysi jsem to četla, je to šílená nuda. Je důvod, proč to vyšlo ve vědeckém časopise se slovem Plus. Pokud nemáš výšku z biologie, neporozumíš tomu."
"A o čase výzkumu nic?"
"Ne. Mimochodem, rok předtím byl Jack Owen spolautorem ještě jednoho docela nudného článku. Týkal se genomu Buckshawské příšery. Na tom výzkumu dělalo patnáct lidí, a jeho jméno bylo v seznamu poslední. Taky vlastně hlavním autorům jenom poslal vzorek tkáně."
"Wow, OK!" zaradoval se rezervovaně Winn. "Takže víme, že něco dělal ještě v roce 46. Nebo 45."
"Nikdo neví, jestli tehdy Lovci kryptidů vůbec operovali z Londýna," řekla Wren, "podle některých zpráv byli Owenovi, to znamená Jack, jeho manželka Pauline, jejich společná přítelkyně Njeri a syn Dean trvale nastěhovaní v Kostarice."
"No jo, jenže to platilo už... dřív, že?" řekl Winn a zvětšil na hologramu archivní článek z roku 2023. Jednalo se o rozhovor s Pauline Jetkins, který vydal bulvární plátek Daily Maelstrom. Na otázku, zda hodlá opustit rezidenci v Kostarice, tehdy lovkyně kryptidů odpověděla: "Do Kostariky jsme se přestěhovali potom, co se Lovci kryptidů rozpadli v říjnu 2020. Když jsme byli světem nenáviděni a považováni za vrahy, potřebovali jsme s Jackem bezpečné místo pro naše miminko. V Kostarice jsme žili do roku 2022, ale ne vždycky tam pro nás bylo bezpečno. Jak víte, Jack už potvrdil, že tam skončil v psychiatrické nemocnici. V každém případě máme teď, když se ví, že Nieto fejknul svou smrt a že ho tedy Lovci kryptidů nezabili, důvod cítit se bezpečně zase doma v Anglii. A když se tým loni vrátil do akce, a zase funguje v původním složení, rozhodli jsme se změnit si trvalé místo pobytu na Londýn. Takže jsme doma. O náš dům v Kostarice se nestarejte, jestli tam stále vlastníme pozemek, to prostě není vaše věc."
"Ten rozhovor jsem četla," zasmála se Wren, "docela se do reportérky z Daily Maelstrom pouštěla. Pauline neměla ráda bulvár."
"Kdyby každé špinavé noviny řešily, kdo je v mém polyamorním vztahu top a bottom, a kdo je mezi, taky bych je nenáviděl," řekl na to Winn.
Chvíli zkoumal set záznamů, které na Wrenině počítači shromáždil InfoProbe, a nakonec otevřel televizní úryvek z roku 2042. Šlo o poslední rozhovor s Pierrem Leroyem před kamerami. "Páni, tohle jsem ještě neviděl," řekl překvapeně Winn.
"Kdo je teda větší fanoušek?" zeptala se otráveně Wren. Winn spustil nahrávku.
"'Pane Leroyi, váš dlouhodobý spor s Algotem Ahlgrenem začal zajímat i mnoho lidí, kteří dění v akademické sféře vůbec nevěnují pozornost. Co si myslíte, že za tím je?'
'Mon Dieu, to je brilantní otázka, Mary. Sám jsem nad tím dlouho přemýšlel. Myslím si, že je to Algotovou nezáviděníhodnou houževnatostí. Nechce se cítit poražený.'
'O to tady jde?'
'O to, kdo vyhraje? No, mě ne. Já jsem dobře financovaný, haha. Je fajn být elita ve svém oboru. Algot ale bojuje o peníze pro výzkum, a tak se musí hodně snažit. A musí být vidět, protože... si zahrává s nestvůrou. Je suis un monstre... jak to řekl Alfred v Lego Batman filmu, figuritavely and literally.'
'Doktor Ahlgren vás ve svém nedávném videu na síti YouTube označil za, cituji, bastarda, a obvinil vás z toho, že jste na něj při soukromém rozhovoru, cituji, vytasil drápy. Je to pravda?'
'Mary, tohle je zcela fabriqué. Ve své druhé já jsem se neproměnil už... pěkně dlouho. Doktor Ahlgren stejně jako ostatní lidé na světě ví, jak se to s mou... maladie... má.'"
"Zajímavý," řekl na to Winn, "ale proč tu není zbytek toho rozhovoru?"
"Je to lost media," odpověděla na to Wren, "sakra, když jsem byla mladší, trávila jsem celé hodiny hledáním celého videa. DMN ho měli zpátky v roce 42 na svém webu asi šest měsíců, ale pak bylo vymazaný. Accessnout mi nikdy nešel ani přes webový archiv, protože v roce 45 skončilo Sony, že jo, aneb The Great Purging of Video Materials from 2030-45 on the Internets."
"Tu knížku znám," vyhrkl nadšeně Winn, "akorát tam není to s na konci. Randolph Patrick? Borec."
"Ve 30. letech posílal Lovcům kryptidů peníze."
"Cože?! On je taky financoval?!"
"Vydrželo mu to asi tři roky. Pak šel do vězení," uchechtla se Wren, "když vyšel ven, Lovci kryptidů byli pryč. Ale oni těch dárců měli tisíce. Každý, kdo měl trošku obrat, do nich jednoho času investoval, že jo... hlavně ve dvacítkách."
"To je všechno krásné, Wren, ale my jsme se pořád nedokopali k tomu, co se Lovcům kryptidů stalo. Pustili jsme si tu milion záznamů, teď je po půlnoci, mě už řinčí v uších ze všeho toho hluku, a pořád nejsme o nic blíž..."
"Nikde se nic nedozvíš. Prostě Lovci kryptidů zmizeli. Jejich orientace na akademickou sféru hlavně ve 40. letech dávala hodně smysl, byli už staří."
"Kolik bylo vlastně Jackovi, když... přispěl k těm posledním výzkumům?" optal se Winn.
"Narodil se v roce 1985. Takže šedesát? Šedesát jedna?"
"To byl mladší, než můj děda z tátovy strany," řekl na to zamyšleně Winn, "tomu je tak dvě stě. Ne, kecám, osmdesát. Dědovi z máminy strany je o dost míň, padesát devět."
"Jako, můžeme akorát přicházet s hypotézama," zasmála se Wren, "buď se Lovci kryptidů sami rozpustili, a k tomu mohlo dojít během několika let, a všichni odešli do důchodu... což mi přijde hrozně nepravděpodobné a úplně mi svírá srdce, že by tomuhle někdo věřil... anebo se jim prostě něco stalo, když už byli starší a méně aktivní, a někdo je třeba povraždil."
"Nieto?" zeptal se Winn.
"Ten přece umřel v roce 33. Měl genetickou chorobu, rozpadlo se mu srdce, pak mu chtěli nikaragujští nacionalisti udělat státní pohřeb, to tehdejší liberální prezidentka zamítla, a všechno, co si naakumuloval, přešlo do vlastnictví státu. To tě neučili v zeměpise na té tvojí buržoustské střední? Že Nikaragua má od Nietovy smrti pětkrát vyšší HDP než průměrně za celou svou předchozí existenci?"
"Fajn, fajn. Ty se vyznáš ve všem, a člověk ani nemůže říct nějakou blbost, abys mu hned nepřipomněla, co má nosit v hlavě dvacet čtyři sedm," odpověděl trochu dotčeně Winn. "Hm, prostě zmizení Lovců kryptidů je záhada a my asi nedojdeme ke zjištění..."
"No, to bychom právě měli! Ale ničeho nedosáhneme tím, že se tady budeme dívat na tyhle videa. Nějak jsme si to shrnuli, Winne, jsme na stejné stránce, co se týče znalostí našich hrdinů... tak teď pojďme něco dělat!"
"Pátrat po tom, co se jim stalo? Jako teď hned?" zeptal se překvapeně Winn.
"Třeba! Nebo já nevím, vyřešme třeba ty potvory, co nás dneska... teda, včera... skoro zabily! Prostě pojďme ven! Svoje pokoje už známe, víme, kde každý z nás bydlí, to je super. Ale pojďme něco dělat, neseďme tu jako pecky."
Winn přivřel očka. "Potřebujeme nějaký prostředek k dopravě do terénu."
"No, tak něco obstarej, ty jo. Ty seš tady buržoust, který na všechno má."
"Nechceš si zaletět?" ušklíbl se Winn.
"Tahle hra se mi přestává líbit," řekla Wren a povzdechla si. Na očích měla černý šátek, zauzlovaný vzadu na temeni.
"Můžeš si to sundat," řekl jí Winn, a zazubil se.
Jakmile Wren šátek stáhla dolů, na krk, div neotevřela ústa údivem. Poprvé v životě letěla! Vyhlédla ven na rozzářený střed Creek City. "Tohle je úžasné!"
"Možná si pamatuješ, jak agentka Kent-Lyons zmínila vysokorychlostní letoun mého táty," řekl Winn, sedící za kniplem v prostorném kokpitu, "tak tohle je on. Sand Martin X43 od Gasparini Industries. Táta jím běžně lítá na meetingy po celých Státech, tahle věc dokáže uletět vzdálenost mezi New Yorkem a Los Angeles za třicet minut."
"Takže jsi mě s šátkem vedl do hangáru, kde..."
"Jo, ale neptal jsem se samozřejmě táty, jestli si ho můžeme vypůjčit..."
"Jasně, protože za celou dobu, co jsme šli z tvého pokoje, jsi mluvil akorát se mnou."
"... on by byl proti. Ale hej, takhle po večerech si můžeme občas vyletět. Táta dělá účtování a nakonec nad ním usne... nebo spíš usnul. Určitě teď hajá s ksichtem v papírech."
"Ty si zahráváš," zasmála se Wren. Přilepila svůj nos na okénko.
"Hele, zpátky můžeme být doslova za pár vteřin. Je to přece vysokorychlostní letoun!"
"Teď si fakt připadám, jako Lovec kryptidů," usmála se Wren.
"Kolik vlastně měli takových letounů? Dva? Tři?"
"Po většinu času své existence létali v Cryptid Swiftu, který jim navrhli, tuším, v Japonsku. To šlo nějak přes známého Akihika Yukimury, který to u něj domluvil. Pak měli ještě jeden letoun, ale na jeho jméno si nepamatuju... a Tým B měl Cryptodactyl. To bylo fakt monstrum, byl rychlejší než Cryptid Swift a byl lépe vybavený," povídala Wren, a stále vyhlížela ven.
"Můžeme letět kamkoliv, kolegyně," řekl Winn, "tak si řekni. Chceš přeletět les? Třeba uvidíme ty naše potvory, jak levitují nad stromy."
"Fajn, poleťme tam."
Letoun se v mžiku nacházel nad rozsáhlými lesy jižně od Creek City. Ozařoval je pouze úplněk. Působily až nekonečně.
"Brr," poznamenala Wren, "když pomyslíš, že tam někde dole jsme včera skoro přišli o život."
Winn nervózně vydechl. "Člověku je z toho špatně."
Chvíli mlčky seděli a vnitřně reflektovali hrozivé chvíle, ke kterým se už více než půl dne nechtěli vracet. Živě se jim vybavovaly ty strašlivé tři páry očí, ty drápaté přední končetiny, ta ohromná těla a strašlivý, pištivý skřek monster, v jejichž sluji by mladí průzkumníci zahynuli, kdyby nebylo zásahu agentky Kent-Lyons a jejích tajemných spolupracovníků.
Wren se z těchto vzpomínek vytrhla dříve, opustila sedadlo za Winnem a přišla si prohlédnout kontrolní panel. Jemně se dotkla malé černé páčky.
"Na to pozor, to je akcelerátor," pousmál se Winn s výrazným zděšením v očích, "kdybys za to zatáhla, odletíme někam do Arktidy."
"To mi nepřijde jako špatný nápad," řekla na to Wren.
"Jestli takhle budeme pokračovat... jestli opravdu máme být noví Lovci kryptidů... můžeme kamkoliv, Wren. Jenom o tom nesmí vědět můj táta. Aspoň zatím ne."
"Nemáte tu termovizi? Nějaký tepelný obraz okolí pod letounem?"
"Bohužel ne," odpověděl Winn, "tohle je letadlo podnikatele, ne naháněče příšer. Ale mohli bychom nějakou koupit a zabudovat ji sem!"
"Ty bys mohl nějakou koupit," řekla Wren a vytáhla z kapsy špinavých padesát dolarů, které jí odpoledne předešlého dne přinesl otec, "já za tohle nekoupím skoro nic."
"Hrozně mě mrzí, že nemám aspoň termobrýle. Nakoupil jsem si pro svoje bádání zkumavky, mikroskop, všechno... jen je termobrýle," poznamenal Winn.
"Přijde mi docela na nic tady jen tak poletovat. Najednou mi nepřijde úplně pravděpodobné, že bychom na něco přišli."
"Nemyslíš si, že se ta jejich divná budovička pokrytá divnými znaky objeví jen tak," řekl Winn, "hm, já taky ne. Ale co teda chceme dělat? Nechtěl jsem jenom se proletět."
Wren přemýšlela. Dvakrát u toho zazívala, přece jen se již nachylovalo k první hodině ranní. A pak náhle přišla s nápadem: "Co navštívit toho týpka, co byl zraněný?"
Winn vykulil oči. "Chceš letět do nemocnice? Whoa, nikomu na střeše přistávat nebudu, jo? Jednou jsem to zkusil, zaletěl jsem si takhle pozdě v noci do New Jersey a zničil jsem tam střechu bytového domu. Reálně v ní byly prohlubně od kol letounu. Už nikdy."
"Tak s ním přistaň někde jinde. Ale mohli bychom toho týpka navštívit a poptat se ho..."
"Je 0:53, Wren. Týpek spí."
"Třeba ne."
"Děláš si srandu?" znervózněl Winn. "Ne, neletím do nemocnice, ani k nemocnici. Týpka můžeme navštívit zítra!"
"Myslíš si, že nás k němu pustí?"
"Týpek nemá jazyk! Naši únosci mu ho uřezali, jestli sis to nedala dohromady! Jak si myslíš, že se s námi dorozumí?"
"Psaním?" uchechtla se Wren.
"Ty seš blázen," řekl hlubším hlasem Winn a zavrtěl hlavou, "můžeme se proletět kamkoliv, ale nebudeme nikde přistávat, nebudeme nikam chodit, nebudeme nic zkoumat na zemi a určitě s nikým nebudeme mluvit, když je noc a všichni spí... a nebudeme se vloupávat do nemocnice, propána! Máš to nedomyšlený. Potřebuješ si jít lehnout. Možná bych tě měl vyhodit před vaším domem v Mottu."
"Nemám to nedomyšlený," usmála se šibalsky Wren, "vysvětlím ti, jak to uděláme."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat