Nevím, jak vy, ale já mám za sebou výtečný den. Žabí týden 2025 je sice už dva týdny za námi, nicméně mohu se vám pochlubit tím, že jsem dnes fotil svou první letošní kuňku. Jaká to milá žabka! Bezocasým obojživelníkům jsem nedávno jeden Obrázek týdne věnoval, takže nebudu své setkání se žlutobřichým zázrakem v této rubrice oslavovat. Místo toho vám chci prezentovat obraz, na který jsem narazil už minulý pátek. Jde o dílo význačného australského malíře divoké přírody, Williama T. Coopera, který zesnul 10. května 2015, tedy před téměř deseti roky. Kdyby žil, pozítří by oslavil své 91. narozeniny. Určitě patřím mezi obdivovatele jeho obrazů, a tento považuji za jeden z nejkrásnějších. Nechme se nyní přenést na rovník...
Popisek k obrázku: Dva samci rajky malé (Paradisaea minor) předvádějí svá ohromná ocasní pera vybíravé samici. Jeden z nápadníků jí nastavuje své pozadí, otevírá zobák, a z hrdla se mu dere charakteristický námluvní zpěv. Samice k němu natáčí hlavu a bedlivě sleduje každý jeho pohyb. Pouhé došlápnutí na špatné místečko, neomalené zavrtění zadečkem či zchraptění noty může způsobit, že samec bude brutálně odsouzen, a nikdy již od této rajky nedostane ani vteřinu pozornosti. Jeho rival zvedá křídla a pompézně se na scénu vrhá s jasným sebevědomím. Začíná tanec, kterým se pokusí zpívajícího samce znemožnit. Není to ale tak, že by si samice musela vybrat jednoho z těchto dvou soků. Je čistě na ní, s kým se bude chtít spářit. Třeba se tuto sezónu na samce vykašle, a bude si užívat svůj svobodný život v deštném lese, nebo si najde družku, se kterou se bude pářit a se kterou rozhodně vydrží déle, než s dychtivými načechranci, kteří po žádném hlubokém vztahu netouží. Pokud budou odmítnuti, neznamená to, že jsou nějak podřadní - to vůbec. Štěstí mohou najít s jinou rajkou. Není to ten nejsilnější ani nejitenligentnější, kdo se má šanci rozmnožit - stejně jako u všech zvířat, i v životech rajek prostě hrají největší roli náhody. Rajka malá je vskutku zajímavým ptákem, protože její kůže je (alespoň podle moderátora dokumentárních filmů Steva Backshalla) toxická. Jedovaté látky se do ní dostávají z její hmyzí potravy. Žije v deštných lesích severní části Nové Guineje a na přilehlých ostrovech Misoon (v rámci souostroví Raja Ampat) a Yapen (v rámci indonéské provincie Papua). Průměrná délka tohoto ptáka činí 32 centimetrů (nezapočítáváme-li ocasní pera). Tyto rajky se budou družit možná ještě pár minut, než samice učiní své rozhodnutí - výběr jednoho či zavržení obou.
K možné jedovatosti kůže rajky malé - není to zcela potvrzeno. Steve Backshall tuto informaci uvádí na 116. straně své publikace Steve Backshall's Most Poisonous Creatures z roku 2007 (osobně mám doma druhou edici z roku 2013) v textu věnovaném novoguinejskému opeřenci druhu Pitohui dichrous. Sám jsem nicméně ve vědecké literatuře nic konkrétnějšího nenašel. Co vy? Dejte mi vědět v komentářích!
Co dále přibude na můj blog v příštích dnech? Můžete se těšit na začátek 2. kapitoly Nových Lovců kryptidů! Ano, pro ty, kteří ještě nedočetli Přízrak - nejde o malou povídku rozdělenou na čtyři části, ale o první díl dlouhé série, kterou se vracíme do světa Lovců kryptidů! Čeká vás pořádná jízda. Mimoto bych po uveřejnění aprílového příspěvku, kterým jsem nejednoho člověka obalamutil (co teprve ty reakce na discordových serverech či v soukromých zprávách... kolik lidí mne v minulých dnech proklelo!), bych rád napsal něco do rubriky o nových paleo objevech.
Mějte se o víkendu pěkně, z nikoho už si nestřílejte a radši se stejně jako já dívejte po kuňkách!
no that would be a great bird to see in the feather!
OdpovědětVymazatCheers - Stewart M - Melbourne