Od té doby, co kolonisté dorazili do Jižní Ameriky, bylo třeba, aby zvířecí obyvatele Amazonského deštného pralesa někdo chránil. Této úlohy se zhostily Curupiry, lidem podobné bytosti s dozadu obrácenými chodidly, zlatovlasé ochránkyně lesa oděné v listí a vybavené nadpřirozenými schopnostmi. Jednou však jejich domov navštívili lovci, pytláci, dřevorubci, zkrátka všichni, kteří měli za to, že jim Curupiry v životě překážely. Výsledkem byla masová vražda. Curupira jako druh vyhynul - přežil jen jeden jedinec. Z jemného, poměrně naivního tvorečka se stal po prožití vlastní smrti, kterou též způsobil člověk, strašlivý démon, poháněný nenávistí vůči celému lidskému druhu. Zašel tak daleko, že jej opustil i jeho dlouholetý kamarád, kompsognátek Lil. Traumatizovaná a rozzuřená Curupira paralyzovala lovce Duarteho Ribeira, způsobila masakr v Jauató, zavraždila pytláka Rogéria Sequeira a ve vesničce Paraíba vtrhla do baru a zabila čtyři lovce zvěře a barmanku. Svých činů nijak nelituje, ba naopak, chce víc krve. A je připravena zbavit jí jakéhokoliv člověka, který jen sáhne na některé z pralesních zvířat. Zprávy o Curupiřiných činech se brzy rozšířily z brazilského státu Amazonas do ostatních koutů světa. Z jihu Kolumbie, z rezervace Tanimboca, přiletěla do Paraíby ochránkyně přírody Isabella Cardona, jež se s Curupirou seznámila v den její smrti. Netrvalo dlouho, a podařilo se jí démonickou bytost najít. Chce si s ní promluvit, a pomoci jí. Curupira však pomoc odmítá. Prý ji nepotřebuje. Ale jaká vůbec kdy byla šance, že Isabellu vyslechne? Je možné, že za Isabellinou sebejistotou je ještě něco jiného? Kromě ní je tu pak ještě další člověk, kterého Curupira zajímá - Juan Paredes, synovec Duarteho Ribeira. Zatvrdil se, že svého strýčka pomstí. A chtě nechtě se pomalu se svými vražednými úmysly ke Curupiře přibližuje...
DÉMON CURUPIRA, ČÁST PÁTÁ:
"Zavraždila jsi spoustu lidí," řekla opatrně Isabella a docela poděšeně pohlédla Curupiře do očí. "No a? Na tom není nic špatného," odpověděl démon. "Říká se tomu ekoterorismus," pokračovala Isabella, "vím, že ti na zvířatech z pralesa záleží. Chápu, že je ti jich líto, a že si podle tebe lidi zaslouží přinejmenším to samé, co dělají jim. Ale ekoteroristické činy s sebou nenesou moc dobré poselství. Můžeš proti lidské chamtivosti a brutalitě bojovat jinými způsoby. Mírumilovnějšími způsoby." "Chceš mě poučovat o tom, co podle tebe nedělám správně?" vyjela Curupira, a její oči se proměnily v zuřící plameny. Plát začaly i její vlasy, jako by je náhle někdo zapálil. Isabellina slova ji rozzuřila. "Správné a špatné neexistuje. Je to jenom výmysl lidí. Já rozlišuji podle toho, zda někdo něčemu ubližuje nebo ne. A lidé ostatním druhům ubližují, o tom není pochyb. Viděla jsi to už mockrát, že, Isabello? Vsadím se, že i v tobě, ačkoliv jsi součástí tohoto prohnilého druhu, bují nějaká zloba vůči těm, kteří ostatní druhy zabíjejí, mučí a pronásledují," řekla naštvaně Curupira. Rychle se k Isabelle přiblížila, čímž ji poněkud vyděsila. Zdálo se, jako by se strachem v Isabelliných očích přímo živila. "Ano, nemám ráda ty, kteří ubližují zvířatům, ale to nejsou všichni lidi, Curupiro! Já v životě nezabila ani komára!" "Právě to tě od nich odlišuje," řekla Curupira, a její oči opět pohasly, "možná taky proto ti dám šanci odejít. Vcelku." Obrátila se k Isabelle zády. "Nechci tě o něčem poučovat, Curupiro. Jsi útočná, zuříš, a já to dokážu pochopit," řekla pomalu Kolumbijka. "Nechápeš nic!" zařvala Curupira, a prudce k Isabelle nastavila svou tvář. "Můžeme si někde sednout, někde mimo tuto džungli, a normálně si promluvit. Nemusíš zvyšovat hlas, nemusíš mě z ničeho podezřívat. Chtěla bych přesně vědět, proč děláš to, co děláš," pokračovala Isabella. Curupira mlčela. Zahleděla se do korun stromů, jako by již Isabellu ignorovala. "Jinak to nemusí skončit dobře, Curupiro. Pro tebe," řekla Isabella. V tu chvíli cosi projelo Curupiřinou hlavou. Byla to vzpomínka, nebo snad představa. Její bujná představivost se chytila jakési asociace se špatným koncem pro ty, kteří bojovali za zvířecí obyvatele Amazonie. Viděla v hlavě křičící matku, viděla své sestry a tety, jak byly zaživa rozsekávány na kusy, jak hlavy jejích babiček a pratet padaly jedna po druhé na zakrvácenou štěrkovitou podlahu jeskyně. Nikdy tu hrůzu nespatřila na vlastní oči, avšak dokázala si představit, jak se Curupirám lidé za ochranu lesa pomstili. "Dobře, promluvím s tebou. Ale jestli se mě snažíš nalákat do nějaké pasti, předem tě varuji, že tam všechny pozabíjím, a tobě jakožto zrádkyni vytrhnu srdce z těla. Jenom jeden pohovor. Nic víc," řekla démonická bytost kolumbijské ochránkyni přírody. Isabella pokývala hlavou. Věděla, že to, co Curupira řekla, myslela naprosto upřímně. Byla něčeho takového schopná. Za deset minut spolu vycházely z pralesa. Brazilští policisté, dosud procházející ulicemi vesničky, zpozorněli. Žádný z nich však na Curupiru nezamířil pistolí. Nikdo se neodhodlal k tomu, aby se pokusil ji zastřelit. Zatímco Isabella po démonovi pátrala, přišla všem policistům na chytré telefony velmi důležitá zpráva. Jejich velení uznalo za vhodné nepokoušet se Curupiru ani zatknout, v případě, že by se objevila. Nyní se museli všichni policisté řídit zcela novými pravidly - pravidly, která zavedl někdo, kdo se od nich nemohl lišit více. Isabella moc dobře věděla, kdo to byl. Mluvila s ním po telefonu hned poté, co se v Tanimboce sbalila. A ještě než opustila rangerskou základnu ve středu rezervace, dala s tím člověkem dohromady výborný plán. Měla teď jediný úkol, přivést Curupiru do stáje na severovýchodě Paraíby. Velké dřevěné stavení bylo obklopeno nejen policisty, ale také brazilskými vojáky. "Co ti tady dělají? Nevedeš mě opravdu do pasti, že ne?" zasyčela Curupira na Isabellu, a ďábelsky se pousmála. "To by mě ani nepadlo, Curupiro. Tihle jsou tu jen proto, aby byl zbytek vesnice v bezpečí. Jeden farmář zasouhlasil, že si budeme moci promluvit v této stáji. Kromě mě by si tu s tebou chtěl pohovořit ještě někdo, koho znáš. Nevím, zda se již dostavil, ale kdybychom spolu mluvily někde uprostřed pralesa, nemusel by nás hned najít. Sem však dorazí, to je jisté," odpověděla Isabella. Pokynula na generála Antônia Moraise, jenž se dvěma vojíny otevřel dveře stáje. Curupiře se uvnitř moc nelíbilo. Jakmile zahlédla oslíka přivázeného k nízkému dřevěnému kůlu, znovu ji ovládl hněv. "Jak dokáže někdo takhle trápit zvířata? Přivázat je za ústa a ponechat je pak svému osudu?!" vyhrkla naštvaně. Isabella řekla vojínům, aby osla ze stáje vyvedli. Několik koní, kteří ve stavení žili, se zrovna potulovalo po nedaleké planince, a po odvedení oslíka byla již stáj prázdná. Isabella a Curupira si sedly na špalky k velkému dřevěnému stolu. Isabella vytáhla z kapsy mobilní telefon, přejela prstem po jeho displeji, pak několikrát zaťukala, a položila jej na stůl. "Curupiro, chci, abys věděla, že tento rozhovor natáčím. Je to jenom proto, abych z něj měla záznam, a k tomu se pak mohla vrátit. Nezapomenu tak na cokoliv, co mi tady řekneš," řekla Isabella, a pak položila svůj batoh na zem. "Cítíš se teď dobře?" zeptala se pak Curupiry. "Lépe bych se cítila, kdybych mohla být v pralese. Varovala jsem tě, Isabello. Ve chvíli, kdy mě zradíš, všechny je tu pozabíjím. Žádné jejich zbraně mi neublíží. Už nejsem tak slabá, jako dřív," řekla Curupira. "Chci se tě zeptat na jednu otázku, Curupiro. Je to jenom proto, abych... si udělala představu o tom, jak moc ti na nich záleží," změnila téma Isabella. "Jak to myslíš?" zeptala se Curupira. "Kolik jsi jich zabila?" Curupira přivřela oči, stále hledíc do těch Isabelliných, a usmála se. "Pořád ne dost." "Pokud vím, tak jsi jich zavraždila už přes sedmdesát. A šest lidí, kteří přežili incident v Jauató, stejně nakonec podlehlo těžkým zraněním, jež jsi jim způsobila. Proč tohle děláš?" "Proč tohle dělají oni? Ničí můj domov, zabíjejí tvory, kteří v něm žijí. Dávám jim, co chtějí. Krev," odpověděla Curupira. Působila sebejistě, přesvědčeně, a tón jejího hlasu značil, že si za svými sadistickými činy stála. V jejích očích ani hlase nebyla žádná bolest, žádný smutek, žádná lítost. Nevyčítala si svědomí. Ne, ona se v myšlenkách koupala v krvi těch ohyzdných dvounohých opic, jež nedokázaly nic jiného, než ničit a zabíjet. Ta krev byla její víno. A navíc možná i její oblíbená značka vína. "Nechceš s tím přestat?" zeptala se Isabella. "Jen když přestanou oni," odpověděla Curupira a samolibě se ušklebila, pohlížejíc Isabelle stále do očí, "ale to asi nehrozí, že?" "Něco ti přečtu," řekla Isabella, vytáhla z batohu svazek papírů a nasadila si brýle. "Ekoterorismus je násilný akt spáchaný v rámci podpory ochrany životního prostředí. Je to násilný akt vůči lidem či jejich vlastnictví. To je obecná definice podle Merriamu," přečetla nahlas Curupira několik vět. Curupira se opět usmála a povzdychla si. Isabella se zhluboka nadechla, a pokračovala ve čtení: "Americká FBI definuje ekoterorismus jako zločinné násilí vůči nevinným, opakuji, nevinným obětem, spáchaného ochránci životního prostředí. To slovo zločinné je taky hodně důležité." "O co se tady snažíš, Isabello?" "Snažím se ti vysvětlit, co vlastně děláš. Jsi ekoteroristka, Curupiro. Ekoterorismus je obecně považován za zločin." "To jsou ale jenom výmysly lidí! Vaše falešné zákony, vaše slovíčkaření! Pro všechno máte název! Všechno máte roztříděné na dobré a špatné. Je to směšné, Isabello. Právě tohle je ta zrůdnost lidí! Nakazovat ostatním, vnitrodruhově a mezidruhově, co je dobře a co ne!" "Je to radikální environmentalismus. Už jsem ti říkala, že to nenese dobré poselství. Akorát to poštve lidi proti tobě!" vykřikla Isabella. "Právě to chci!" zařvala Curupira. "Ne, to nechceš! Když jsem zmínila, že to s tebou špatně skončí, souhlasila jsi s tímhle rozhovorem! Víš, že to nevede k ničemu dobrému, hlavně ne pro tebe!" křičela Isabella. Curupira práskla rukou o stůl. "A co si myslíš, že mám dělat?! Lidi vyhubili můj druh! Vybili ho, jenom proto, že chránil druhy ostatní! Nebyli oni taky nějací... ekoteroristi?" zařvala. "Spíš způsobili genocidu. To je ten nejohavnější zločin, jaký kdo může udělat. A věř mi, existovala spousta lidí, kteří taková zvěrstva napáchali. Na tom není nic správného, ba naopak, je to příšerné. To však neznamená, že je musíš všechny shazovat do jednoho pytle!" odpověděla se zvýšeným hlasem Isabella. "Všechno, co slyším, jsou jenom slova lidí, popisující to či ono. Mě to je jedno, Isabello. Vím, co chci, a taky to udělám. Jestli chceš hrát hru na správné a špatné, pak já cítím, že krvavá msta lidem je to správné." "Jenže tě to ničí. Vidím to na tobě, Curupiro!" "A kde to mám na sobě napsané?" zasmála se Curupira. "Máš to napsané v očích. Je v nich příliš mnoho hněvu." "Co se ti na hněvu nelíbí? To, že ho sama nedokážeš vyvést ven? Jsi nějak moc zaujatá, Isabello," usmála se Curupira. "Podívej se, já myslím, že je spousta lidí, co tě teď opravdu nenávidí. Možná víc, než ty nenávidíš je. Nevíš, čeho jsou schopní. Třeba se najdou tací, co tě budou chtít umučit, nebo něco horšího," pokusila se Curupiru varovat Isabella. "Tak ať. Já se ráda přiživím na jejich životní energii," usmála se Curupira. "Cože?" zeptala se Isabella. "Nevíš o mě nic, že? Já se nedám porazit, Isabello. Jsem teď silou přírody, jako všechny mé příbuzné." "Jenže tvé příbuzné lidi zničili!" "Mě nezničí nikdo. Jsem silnější, než kterákoliv Curupira." "Jak si tím můžeš být tak jistá, když už ostatní Curupiry nežijí?!" "Proč o tom pořád mluvíš?! Proč mi pořád připomínáš, co jim lidský druh provedl?!" zařvala Curupira. "Snažíš se mě vyprovokovat," odpověděla si rovnou na svou otázku, "je to tak, že? Tohle celé je past! Věděla jsem to od prvního okamžiku. A já ti teď ukážu, čeho jsem opravdu schopná. Už vidím, jak všechny ty vojáky kosím, a nutím je v bahně žrát vlastní vnitřnosti." "Všechno bereš jako útok. Takhle to nejde, Curupiro. Musíš ostatním naslouchat, i když s nimi třeba nesouhlasíš. Není to o tom, že se na ně hned vrhneš a dáš jim pěstí do nosu," řekla Isabella. "Proč ne?! Síly mám na to dost," zasmála se Curupira. Isabella si vjela prsty do očí. Snažila se potlačit slzy. Curupira, kterou kdysi znala, byla opravdu pryč. Tvor, se kterým nyní hovořila, byl brutálním monstrem, a ani trochu se jí nepodobal. Jak jen dokáže krutost světa zničit ty nejlepší z nejlepších, a učinit z nich démony stokrát, tisíckrát horší, než jakými byli jejich trýznitelé. "Promiň, Curupiro," řekla Isabella, a zase položila obě ruce na stůl. Ochránkyně pralesa se na ni jen podívala, a znovu se ušklebila. Poznala, že Isabella cítila jakousi lítost. A to se jí líbilo, neboť se svými sadistickými myšlenkami měla převahu. "Můžu se tě zeptat, kdy jsi začala takto uvažovat? Kdy jsi začala pohlížet na všechny lidi jako na zrůdy? Moc dobře si totiž pamatuji, že jsi taková nebyla, a že jsi neměla ráda jen ty, kteří byli z ubližování zvířatům opravdu vinní." Curupira na její otázku neodpověděla. Pořád se jen usmívala. "V ten den, kdy jsi zemřela, jsi zachránila pruhovaného jaguára, velice vzácnou šelmu, v Tanimboce. Vůči člověku, který to zvíře zabil, jsi byla spravedlivá. Ztrestala jsi ho, ale nezabila. Kdy jsi začala cítit nutkání trýznitele zvířat mučit a vraždit? Bylo to před pár týdny, nebo poté, co ses vrátila mezi živé?" Tyto otázky již Curupiře očividně lezly na nervy. "Pořád si hraješ na někoho, kdo mě dobře zná. Jenže ty mě vůbec neznáš, Isabello! Vůbec nevíš, co jsem zač! Mluvíš tady o událostech nějakého pitomého dne, které mě upřímně vůbec nezajímají!" vykřikla. "Řekni mi, Curupiro, rozumíš tomu, proč jsi zpátky mezi živými? Proč jsi přežila vlastní smrt?" zeptala se Isabella. Z očí jí začaly téct slzy. Nejen z lítosti vůči Curupiře, ovšem také z rostoucího strachu. Moc dobře věděla, že tímto výslechem činí mílové kroky od hranice bezpečí. Curupira mohla vzteky vypísknout. Měla teď v hlavě tu černočernou tmu, která ji pohltila poté, co naposledy vydechla. Tu depresivní nicotu, jež obalí každého zemřelého. Byla by v té nicotě možná spokojená, protože ji ani nevnímala. Protože byla mrtvá. Jenže když jí byl navrácen život, spojily se vzpomínky na tu nicotu s nepopsatelnou hrůzou. Vyskočila ze špalku, a chytila Isabellu za límec košile. Chtěla něco vykřiknout, zařvat, zanadávat si, urazit Isabellu... ale nedokázala to, nebyla schopná popadnout dech. Isabella vyděšeně zakývala hlavou, Curupira ji pustila, a Kolumbijka se od ní vzdálila. "Omlouvám se, ale myslela jsem, že mi třeba něco řekneš. Nemáme na vybranou. Přijde za tebou někdo, koho znáš lépe," řekla Isabella, a ještě jednou zděšeně vydechla, "třeba mu řekneš víc, jestli budeš chtít. Jen tu, prosím, chvíli vydrž. Pár minutek. A slibuju, Curupiro, že tohle není žádná past. Opravdu, můžeš mi... můžeš nám věřit."
Isabella vyšla ze stáje, nechala vojíny, aby za ní zavřeli dveře, popadla pet láhev s vodou a polila si hlavu. Byl to takový stres! Čím déle s Curupirou hovořila, tím více z ní měla strach. Její stará známá se proměnila zřejmě v to nejnebezpečnější zvíře, jaké kdy v životě potkala. Ani kolumbijští pytláci neměli v sobě takovou ďábelskost, takové odhodlání páchat to, co Isabella považovala za zločin. Zabití zvířete či člověka, mezi tím neviděla Isabella rozdíl, na rozdíl od Curupiry, pro kterou každý člověk představoval potenciální oběť. "Stýská se vám po deštích?" zeptal se zmáčené Isabelly vysoký muž v expediční košili, jenž se vynořil ze shluku vojáků. Mluvil anglicky, ovšem s francouzským přízvukem. "Díkybohu, že jste konečně tady. Proč vám to tak trvalo?" pousmála se Isabella, a otočila se k němu. "Živě si vzpomínám, Isabello, že jste mluvila o Paraíbě. Tak jsem se podíval na mapu, a co na ní nevidím? Paraíba je stát na východě Brazílie. Skočil jsem do jednoho z našich magnifique vysokorychlostních letounů, a za chvíli jsem byl ve státě Paraíba. A až potom jsem si, já imbécile, uvědomil, že Paraíba je taky název vesničky uprostřed brazilského státu Amazonas. Takže... Désolé d'être en retard," rozpovídal se Pierre Leroy, člen Lovců kryptidů, historicky první lidský přítel Curupiry a člověk, který se během let musel naučit zadržet v sobě obdobně nelidské monstrum, jakým byla ona. Isabella se zasmála. Tento klouček, minimálně o patnáct let mladší, než ona, dokázal být vážně vtipný. "Je na tom opravdu špatně, pane Leroyi. Teď jsem s ní mluvila, a..." "To jsem už pochopil, díky té vodě, co vám stéká po nose. No, doufám, že ze mě při pohovoru nevytáhne mé druhé já, které je trošičku... zelené. I když teď beru každý den léky, jež mě stabilisent," řekl Pierre a široce se usmál. Přistoupil k vratům od stáje, a pohlédl na generála Moraise. "Žádné blbinky, ano? I kdyby se tam křičelo, ani nesáhnete po samopalu. Jinak za vámi zítra přijedou tajní američtí agenti, se kterými jsem kamarád, a napráskají vám mégot," řekl na lehko Pierre. Morais pokýval hlavou. Pierre se k němu naklonil ještě blíž. "Holý mégot, rozumíte?" Generál opět pokýval hlavou. Nato Pierre vstoupil do stáje, a přikročil ke Curupiře. Když se na něj otočila, zablesklo se jí v hlavě několik vzpomínek. A jen málo z nich bylo nepříjemných. "Ahoj Curupiro," řekl nostalgicky Pierre, a sedl si na stejný špalek, na kterém předtím seděla Isabella. "Pierre... to je překvapení," řekla Curupira, a její hlas trošičku zjemněl. Byla v něm náhle jakási přátelskost. Pierre utřel rukou stůl a popotáhl nosem, načež se usmál, zahleděn na dřevěnou stěnu stáje. "Slyšel jsem, že tu řádíš," řekl, a s úsměvem pohlédl do jejích očí, "a že prý jsi schopná jediným cvrnknutím prstů do obličeje někoho donutit zajít na plastiku nosu." "Tak to jsi slyšel dobře," řekla Curupira. Její hlas byl stále zbaven brutality, pořád byl přátelský. "Je to blbý, co? Když tě to takhle postihne... Mě se to stalo mockrát. Hele, pamatuješ si, jak mě můj, ehm, kámoš, takový trapák Jack, na kterého si možná pamatuješ... poslal za tebou do Amazonie potom, co jsem zabil nevinného člověka ve Venezuele? Bylo to super období. Běhali jsme spolu po lese, tys mě učila všechno, co je nutné vědět o jeho zvířecích obyvatelích... Cítil jsem se jak... au paradis," zavzpomínal Pierre. "Vzpomínám si na to dobře. Byli jsme dobrými přáteli," řekla Curupira. "Tys byla někým, koho jsem v té době potřeboval. Hlava si se mnou tehdy pohrávala, až nechutně moc. Byl jsem svázaný nenávistí k jednomu chlapovi, vrahovi své sestry. Ale všechno se změnilo. Koukni na mě teď, jsem ten nejstabilnější člověk na světě! A jsem nepřekonatelně neodolatelný... pro dravé kryptidy teda," pokračoval Pierre. Curupira nic neříkala. "Jsem teď tady pro tebe, tak jako tys tu kdysi byla pro mě. Můžeme se zase společně proběhnout po pralese, jako dřív. Můžeš mě zavést za mitlou. Jo, kde žije ta mitla, kterou jsme kdysi pozorovali?" zeptal se nadšeně Pierre. "O co se snažíš, Pierre?" zeptala se náhle Curupira, a přátelskost se z jejího hlasu pomalu vytrácela. Pierre nevinně zkroutil rty, a divoce se poškrabal na tváři, jako opice. "Snažím se zjistit, jestli máš zájem o nějakou výpravu do pralesa za mými oblíbenými zvířátky. Tedy za těmi, která jsou nepopsaná vědou. Víš o nějakém?" pokračoval. "Proto tady nejsi. Chápu, že jsi na jedné straně s Isabellou. Nejsem hloupá," řekla Curupira. "To jsem nikdy neřek! Ne, jak už jsem zmínil... jsem tu pro tebe. Vím, že potřebuješ oporu. Ehm... kde je Lil? Kde je tvoje dinosauří opora?" "Lil mě opustil." "Darebák. Proč to udělal? Že vy dva jste se pohádali?" "Nezlehčuj situaci, Pierre. Lilovi se nelíbilo, co dělám. Tak odešel. Nenutila jsem ho, aby se mnou zůstal." "Chybí ti?" "Co je to za otázku?!" "Excusez-Moi! Nechtěl jsem být dotěrný." "Bylo to potom, co jsem se pomstila žhářům. Lil mě považuje za monstrum, protože jsem se změnila. Mě je to ale jedno. Doufám, že si žije hezky sám. Já mám důležitější úkol, než on." "O incidentu v Jauató jsem slyšel," řekl Pierre, "docela děsné." "A už jsme zase u toho. Budeš ke mě promlouvat, jako Isabella?" vyhrkla Curupira. Přátelskost se vytratila. "Curupiro, teď opravdu vážně. Tohle není správný přístup. Jak jsem říkal, viděl jsem to podobně s chlapem, kterého jsem nenáviděl proto, co udělal mé sestře. Ale jak jsem zjistil, někdy je nejlepší... já nevím, smířit se. Tak jsem to udělal já." "Nepřirovnávej se ke mně. Jsi člověk jako každý jiný. Tak jako Isabella se od nich lišíš jen tím, že vědomě neubližuješ ostatním druhům. Nazýváš se 'lovcem', jenže lovíš jenom jejich obrázky, chuchvalce srsti, šupiny..." řekla Curupira. "Ostatním druhům? Pozor, ať se z tebe nestane druhystka. Někdo takový už tady kdysi byl," řekl Pierre. "Ano, Claude Ngoy. Od smrti mých sester jediná normální inteligentní, mluvící bytost, kterou jsem potkala," řekla Curupira. "Hohó, na to pozor! Já byl v jeho hlavě! Nedokážeš si představit, jaká bažina plná bolesti to byla!" vyhrkl Pierre. "Jestli ty nemáš v mysli to samé, co on... jak bys jinak mohla s takovou bytostí, jako Ngoy, sympatizovat?" pokračoval. "Claude Ngoy přišel o svůj druh rukou člověka, stejně jako já. Rozhodl se pomstít, protože chápal, že pro ostatní druhy je člověk mučitelem. Inspiroval mě, jako nikdo jiný," řekla Curupira. "Takže ty jsi teď vlastně novodobý Claude Ngoy? Byl to nestabilní terorista, který měnil strany, celý život se sám sebe ptal, jestli to, co dělá, je správné nebo ne, a nakonec za to zaplatil," namítl Pierre. "Pamatuju si, že jsi mi o něm říkal nedlouho poté, co zahynul. Obětoval se, aby vyhubil lidský druh, a ty a tví přátelé jeho odkaz zničili. Lidský druh jste zachránili, a Ngoy tak odešel mezi mrtvé zcela zrazen. A já také..." sykla Curupira. "Chápu, že jsi zraněná, Curupiro. Je to moje chyba. Měl jsem... měl jsem na tebe dávat větší pozor. Potom, co ses vrátila..." "Jak to, že jsem se vrátila?! Pierre, já ani nechápu, jak je možné, že zase žiju! Byla jsem mrtvá! Necítila jsem nic! Střelili mě do srdce, a já se ztratila v temnotě... a pak jsem najednou zpátky?!" zařvala Curupira. "Nikdo ti to nikdy nevysvětlil... to je ten problém. Vrátili jsme tě tehdy s Jackem do Amazonie... potom, co byli Shai'ri poraženi... ale nikdo ti nic neřekl, protože jsme měli horu jiných starostí. Je mi to moc líto, Curupiro. A jak říkám, je to moje chyba. Měl jsem ti všechno vysvětlit..." Curupira se na něj zadívala se strašným naštváním. "Vrátila ses, protože Jack, jeho syn a ještě jedna taková modrá potvůrka cestovali mnohovesmírem. Přivedli tě zpátky z dimenze, která byla jako tahle... akorát tě přivedli do tohoto světa ze světa jiného, jestli to chápeš, a v tom světě tě zachránili před smrtí. Jenže po návratu sem sis, tak jako každý, kdo v tomhle světě zemřel a byl do něj přiveden ze světa jiného, pamatovala svou smrt," řekl Pierre. "A tu smrt způsobili lidé. Pamatuju si to dobře. Byli jsme v Kolumbii, najednou se tam objevili ti gangsteři, a zastřelili Lila i mě. Srdce mi proryla ocelová kulka. Držel jsi mě za ruku, když jsem umírala. A Ngoy mě pomstil," řekla Curupira. "Tvoje smrt ho přivedla zpátky na cestu teroru. Protože lidi zcela vyhubili tvůj druh před jeho očima tím, že tě jakožto jeho posledního zástupce zabili, začal je znovu nenávidět," odpověděl Pierre. "Chápal to dobře. Lidi je třeba nenávidět, protože jsou schopní tak ohavných věcí." "Ne, nemůžeš je shazovat všechny do stejného pytle. Tak to dělají bigoti," řekl Pierre. "To je mi jedno, Pierre!" zařvala Curupira a vstala od stolu. "Máš silné PTSD, teď to vidím. Všechna ta zloba pramení z traumatu, z nejistoty... Měli jsme ti pomoct, ne vrátit tě zpátky do divočiny. Byla jsi v izolaci víc než rok, strašně dlouho jsem tě neviděl... a pak začneš najednou ničit, a trhat lidi... Dovol mi pomoct ti teď! Ještě není pozdě," zvolal Pierre. "Mluvíš ke mě stejně jako ona! Opravdu jste všichni stejní. Není důvod, proč bych vás do jednoho pytle, jak říkáš, shazovat neměla!" "Curupiro, věř mi, že jsem k tobě blíž než ke spoustě ostatních lidí... Podívej se na mě. Vždyť mě dobře znáš. Byl jsem na tom stejně blbě, jako ty. Merde, byl jsem na tom stejně blbě, možná i hůř než ty, ještě před nedávnem. Minulý rok na podzim mě a mé přátele donutil jeden šílenec, abychom zabili stovky nevinných lidí, aniž bychom si to přáli. Ovládal nás nějakou... chemikálií, co nám nechal napustit do míchy nebo kam... Zut, pak jsem letos na začátku jara přišel o svou přítelkyni, kterou jsem už ale stejně nemiloval. Skončila kvůli mě v kómatu, možná navždy! Dlouho před tím vším se mnou házela nenávist vůči vrahovi mé sestry. Ale všechny tyhle věci, a další hrůzy, co se mi staly, jsem překonal! Protože jsem měl přátele, kteří mi pomohli. A já teď jako tvůj přítel, jako tvůj skutečný kámoš, nabízím pomoc tobě!" rozpovídal se Pierre. "A ještě jedna věc," dodal, "jsem jeden z mála z těch, jež tak nenávidíš, kdo ví, jak hrozné to je, když tě někdo promění, aniž bys to chtěla. Když někdo změní tvou identitu, naruší tě, transformuje tě." "Mám toho dost," zasyčela Curupira, a přistoupila k Pierrovi. Ten se konečně také zvedl od stolu. "Budu dělat to, co uznám za vhodné. A jestli ty chceš ostatní lidi hájit, a stát mi v cestě, pak tě z ní shodím. Roztrhám tě," řekla mu a samolibě se usmála. "Nechci tě nějak přesvědčovat," řekl Pierre. "Tu chybu jsi udělal už ve chvíli, kdy jsi se mnou začal mluvit," řekla Curupira, a zaryla mu nehty do krku. Shodila ho na zem, a začala ho tvrdými, dopředu obrácenými patami kopat do žeber. Zvedla ze země špalek, a shodila ho na Pierrovu hlavu. Ozvalo se zapraskání. Jeho lebka to těžce odnesla. Curupira se otočila a vydala se k vratům stáje. Když už k nim natahovala ruku, dostala těžkou ránu špalkem do zad. Narazila obličejem o vrata, odrazila se od nich, a spadla na zem. Pierre zuřil. Kůže v jeho obličeji zelenala, a táhlá krvavá rána na čele se mu rychle zacelovala. "Možná jsi přece jenom člověkem, který si zaslouží trošku pozornosti, Pierre. Ráda ti jí budu věnovat," sykla Curupira a vrhla se na něj. Vrazila mu drápy do očí, vtlačila mu je co nejhlouběji jen mohla, a pak s ním švihla o stěnu stáje.
Nadlidsky silný Francouz, transformující se ve vyhublé, dvoumetrové zelené monstrum s keratinovými drápy na prstech rukou i nohou, proletěl zdí, a s hlasitým žuchnutím spadl do trávy. Brazilští vojáci okamžitě namířili na otvor ve zdi své samopaly. Těch pár policistů, co tu ještě stále bylo, zase vytáhlo pistole. "Hlavně nestřílejte," řekl Pierre, zvedaje hlavu ze země. Nebylo tu snad člověka, kterého by jeho zjev nevyděsil. Oči měl úplně rozdrápané, a prakticky nic neviděl. Rány se však hojily, a za necelých dvacet vteřin už zase očima koulel, jako po více než třicet let svého života. Démon Curupira proskočil otvorem ve zdi, a zaryl dřevěný kolík, k němuž byl dříve uvázán osel, do Pierrových zad. Francouzský Lovec kryptidů zařval bolestí. Máchl rukou, a keratinovým drápem nabodl Curupiřinu ruku. Pak zvedl její tělo, a odhodil jej o patnáct metrů dál, k Isabelliným nohám. Kolumbijská ochránkyně přírody se pořádně vyděsila. V tomto stavu byla Curupira schopná všeho. Také hned po Isabelle skočila, když se vzmohla ke vstyku. Chytila ji za ucho, a tvrdě zmáčkla. Isabella vykřikla. Hned nato ovšem na Curupiru znovu skočil Pierre, a povalil ji na zem. Isabellu tak zachránil. Odběhla k vojákům. Curupira začala z Pierra odčerpávat životní energii. Řval jako divý. "Schválně, kolik času to zabere, než se přestaneš regenerovat," usmála se ďábelsky ochránkyně všech lesních tvorů. Rána od Pierrova drápu se jí díky přečerpání životní energie zacelila. Pierre dal Curupiře pěstí do obličeje, ovšem nezabralo to. Pořád ho držela, a stále jej připravovala o životní sílu. Netrvalo ale dlouho, a do akce se vrhl generál Morais. Praštil Curupiru pažbou do hlavy, což ji roznítilo. Odhodila Pierra, skočila na Moraise, a doslova ho na místě skalpovala. Válel se v krvi po trávě, nepřestával vřískat, a choulil se do klubíčka. "Cos to zas udělala, Curupiro?!" vykřikl Pierre. Dal se tak nějak dohromady. Zelená pomalu mizela z jeho kůže, a zmenšovaly se mu drápy. "Dělám to, co jsem slíbila Isabelle. Beru tohle všechno jako past," pousmál se démon, a skočil mezi vojáky. Ti začali divoce střílet. Nedokázali se ovšem ubránit. Žádná kulka nevytvořila v jejím těle ránu na více než půl minuty. Stačilo odčerpat životní sílu útočníka či jiného z vojáků, a rány se zhojily. Curupira utekla, ztratila se prostě v ulicích vesničky. Zanechala po sobě u stáje třináct mrtvých, pět těžce zraněných, včetně skalpovaného generála, a dva frustrované přátele. "Brala to jako zradu. Od začátku to brala jako zradu! Udělala jsem chybu, že jsem jí věřila," vinila se z toho Isabella. "Tak to vůbec není. Sama víte, Isabello, že se s ní dalo spolupracovat... jenže pak najednou se v jejích očích něco zablesklo... a zaútočila na mě. A pak začala jít po ostatních. Pár minut, a jaké napáchala škody!" řekl Pierre. "Navíc se jí povedlo přesně to, čeho jsem se bál. Donutila mě ukázat tvář mé druhé, nebezpečnější identity." Sáhl do kapsy pro pilulku na uklidnění, a spolkl ji. "Co teď budeme dělat?" zeptala se Isabella. Pierre odfrkl: "No, hned za ní nepoběžím. Násilím se nic nevyřeší. Do ruky jsem ji bodl jenom proto, že sama zaútočila... Ale mám něco, čím bychom ji mohli... zklidnit. Nedaleko odsud je můj letoun. Pojďte se mnou, Isabello." Ve vesnici se do pronásledování Curupiry pustili policisté pod vedením Marcose Gaidó. Z kostelní věžičky ji ale sledoval ještě někdo. Juan Paredes. Dorazil do Paraíby krátce poté, co démon spáchal vraždu v baru. Juan přespal v motelu, a teď, jen dvě hodiny po jeho opuštění konečně narazil na svůj cíl. Policisté po Curupiře stříleli ze země, a ona skákala po střechách malých vesnických domků. Ovšem Juan byl schopen trefit ji z výšky. Netušil, že obyčejná kulka jí moc velké potíže nezpůsobí. Byl však pln takového hněvu, že byl schopen věcí i stokrát horších, než ona. A když ji nyní spatřil, byl odhodlán zbavit ji života. Toto byla chvíle, na kterou čekal. Šlo jen o to, vychutnat si pomstu. Shodou okolností mu to Pierrův prostředek k dočasnému zastavení Curupiry měl brzy umožnit.
Pokračování příště...
