Psovité šelmy pravěku: Beringský vlk

V minulé části seriálu Psovité šelmy pravěku jsme se podívali na megafaunálního vlka, jenž byl pravděpodobně zvětšenou verzí dnešních vlků druhu Canis lupus. U vlků obecných ještě zůstaneme, a podíváme se na další typ vlka patřícího do tohoto druhu, s nímž se již v dnešním světě neshledáme.

Jméno: Canis lupus, beringský typ,

Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén (před 50 000 až 7000 lety),

Místo: Aljaška, Yukon, západ Spojených států (Wyoming).

Beringský vlk nebyl samostatným druhem psovité šelmy z rodu vlků. Byl to typ, snad bychom mohli říci poddruh, vlka obecného. Dosud však nebyl plně klasifikován, není ani jisté, jak evolučně blízko měl k evropským jeskynním vlkům doby ledové. Beringští vlci se ekomorfologicky přizpůsobili životu v prostředí, které se lišilo od domova jejich předchůdců, jež přišli z Eurasie. Je obecně známo, že v době ledové byla Asie se Severní Amerikou spojena, a tam, kde se dnes nachází Beringovo moře, rozkládala se tehdy pevninská plocha nazvaná Beringie. Právě tudy prošli mamuti, koně a lvi do Severní Ameriky, kde po značnou část Pleistocénu žili na sněhové pokrývce. Následovali je také lidé, jež se v Severní Americe usadili, a někteří pak pokračovali v cestě dál na jih. Vlci učinili stejně. Beringský vlk se značně podobal dnešnímu yukonskému vlkovi, což je jeden ze 38 v současnosti popsaných poddruhů vlka obecného. Česky se mu též říká vlk černý. Vyskytuje se nejen na Aljašce v USA a v kanadském Yukonu, ale také dál na sever na kanadském arktickém pobřeží. Čelisti a zuby beringského vlka však byly mnohem robustnější, silnější a větší. Patro v tlamě bylo širší, carnassiální zuby (viz. minulá část tohoto seriálu) byly také značně velké v poměru k velikosti lebky. Toto vše byly adaptace k zabíjení velké pleistocénní megafauny. Je pravděpodobné, že se beringský vlk neživil pouze mršinami severoamerických koní či bizonů, ale také je aktivně zabíjel. Sledovat smečku takových vlků v akci musel být zážitek. Beringský vlk byl stejně dlouhý a vysoký jako proslulý pravlk (Canis dirus), na rozdíl od něj byl však beringský vlk lehkou vahou, takže je možné, že byl i o něco rychlejší a mrštnější. Stisk čelistí beringského vlka byl značně větší než u dnešního vlka obecného, to jen potvrzuje, že byl schopen sevřít hrdlo malého mamuta nebo bizona, a snadněji si poradil se velkou zápasící kořistí... V roce 2016 byly uveřejněny výsledky výzkumu, který potvrdil, že dnešní vlci ze vzdálených koutů Mongolska a Číny měli společného předka s beringským vlkem. Ostatky exempláře této pravěké šelmy, které byl při výzkumu použity, jsou 28 000 let staré... Když vlk beringský žil, měl spoustu potravních konkurentů. Pravidelně se setkával s medvědy hnědými, dýkozubci nebo-li Homotherii a také s jeskynními lvy. Zhruba před 24 000 lety do Yukonu přišel člověk, těžko však říci, zda znamenal pro beringského vlka velké nebezpečí nebo to bylo naopak. Nebyly však nalezeny kosti vlka beringského, jež by byly poznamenány různými rytinami. Z Yukonu však pocházejí kosti pravěkých koní nebo wapiti, které byly takto ozdobeny. Lidé a beringští vlci se setkali, ale zatím neexistuje důkaz, že by lovili jeden druhého. Kromě již jmenovaných potravních konkurentů zřejmě beringští vlci museli soutěžit s největším místním mrchožroutem, medvědem krátkočelým. Na obrázku vidíte dva modely beringských vlků z edukačního a výzkumného střediska Yukon Beringia Interpretive Centre ve městě Whitehorse.

Obrázek z WikiMedia Commons.

Správce dinosauřího parku - Komplikace s přesunem Othnielií

Poslední Správce dinosauřího parku v měsíci září přichází. Dan Jameson nás informuje o přesunu Othnielií, o kterém se nám zmínil už minulý týden. Avšak jak napovídá název jeho "reportáže", mohu-li to tak nazvat, ne vše proběhlo úplně hladce.

Komplikace s přesunem Othnielií

Tento rok se v parku vylíhlo na dvacet mláďat Othnielií, jedná se tedy o úspěšnou sezónu. Avšak Dinosauří park není dostatečně velký, aby byl domovem pro všechna ta nádherná zvířata. Už v minulosti se spolu některé Othnielie rvaly o území, museli jsme jedno velké stádo rozdělit do několika skupin, jež od sebe oddělovaly ploty... A relativně nedávno jsme začali s přesuny Othnielií na Isle of Die. Dalo by se říci, že tak náš park přispívá k udržení počtu těchto pozoruhodných dinosaurů. Během léta jsme žádný takový přesun neuskutečnili, s koncem září je však na čase mláďata, jež se plně osamostatnila, přemístit zpět na ostrov, z něhož pocházejí jejich rodiče či prarodiče. Přesun začal v úterý. Deset zvířat bylo šetrně uspáno a přemístěno do tří velkých krabic, z nichž každou odnesla jedna helikoptéra. Dávka uspávadel měla zaručit, aby se během letu zvířata neprobrala a nebyla šokována tím, že skrze malé otvory v krabicích vidí samou modř, modř oblohy a oceánu. Spolu s Oliverem jsem seděl ve třetím vrtulníku. Helikoptéry přistály takřka současně na velké travnaté planině na východě Isle of Die. Stádečko Macrauchenií bylo příletem monstrózních strojů vyrušeno a odcupitalo do lesíka tvořeného nízkými stromy. Když jsem vystoupil z helikoptéry, div jsem se nelekl. Uviděl jsem šavlozubou kočku, jak se krčí za vysokými trsy trávy. Oliver byl nadšen. Vytáhl svůj fotoaparát s teleskopickým objektivem a pořizoval jeden snímek za druhým. Tak si říkám, že náš přítel zachránil jedné z těch nevinných Macrauchenií život. Kdyby helikoptéry býložravé savce nevyrušily, jeden z nich by padl za oběť šavlozubému tygru. Odepnuli jsme řetězy a provazy z krabic, a otevřeli víka. Othnielie ještě spaly, čekali jsme tedy, až se proberou. Mělo to zabrat jen pár minut. Mezitím se jeden ranger vydal do lesíka, v němž se ztratily Macrauchenie. Nutně potřeboval na záchod, ale nikomu o tom neřekl. Sdělil nám to až po události, která se mu přihodila. Hned jakmile do lesa vkročil, rozehnalo se proti němu celé stádo těch podivuhodných savců, připomínajících tvarem těla velblouda a chobotem tapíra. Ranger se vyhoupl na větev stromu, která pod jeho těžkým tělem praskla těsně poté, co pod ní proběhla poslední Macrauchenia. Těsně se tedy vyhnul udupání. Nechápal, proč Macrauchenie tak zmatkovaly. Zatímco se držel za hlavu (pád z větve ho trochu šokoval), uslyšel dunění. Zvedl hlavu a spatřil Daspletosaura, hrůzostrašného tyrannosaurida s tlamou plnou ostrých, čepelovitých zubů. Dravec měřící asi deset metrů na délku si to hnal přímo proti němu. Ranger neváhal a vytáhl svou pušku, ale z nějakého důvodu nedokázal vystřelit. Později mi sice řekl, že puška měla závadu, ale sám jsem si odzkošuel na Oliverovi, a fungovala. Oliver byl na mě pořádně naštvaný, když mu nad hlavou prosvištěla kulka, ale to je jiný příběh, který by nás zavedl zpět do Dinosauřího parku a tím se nechci zabývat, protože by to bylo trapné a já se ztrapňovat nechci. Nicméně věřím tomu, že se rangerovi prostě klepaly ruce, a on nedokázal vystřelit. A komu by se taky ruce neklepaly? Mě tedy ně, ale myslím, že... No, dobrá, uznávám, že by se mi asi trochu třásly prsty, ale to je tak všechno! Jo, nic víc! I když i klepající se prsty mohou způsobit, že nedokážete vystřelit z pušky, neboť nesvedete sáhnout na spoušť...

Ranger se dal na útěk, jenže si to namířil přímo k helikoptérám. Já, Oliver a zbytek týmu jsme zrovna sledovali, jak poslední Othnielie opouští krabici. Společně jsme si zatleskali. Bylo to úspěšné vypuštění dinosaurů do divočiny, nemohlo to proběhnout lépe. Aspoň to jsem si myslel. Otočil jsem hlavu a spatřil rangera, jak vříská a utíká před Daspletosaurem, kterého měl za zády. Oliver okamžitě sundal svou červenou košili a mával jí na Daspletosaura. Dinosaurus, vidící barevně, byl tímto úkazem zaujat. Dal se za Oliverem. Jenže v tu chvíli už přišla má šance. Z rukou jiného rangera jsem vytrhl uspávací pušku. Šipka trefila krk Daspletosaura. Oliver řval, mával košilí, skákal, dělal všelijaké šílené pohyby, jen proto, aby stále upoutal Daspletosaurovu pozornost, jelikož se predátor na chvilku zaměřil na mě. Naštěstí byl Oliver úspěšný. Za pár minut se Daspletosaurus zapotácel a usnul. Oliver byl vyčerpaný. Těch několik minut totiž musel běhat po planině a Daspletosaurovi unikat, a nám nezbývalo, než to se zatajeným dechem sledovat. Poté nám ranger vylíčil onen podivuhodný příběh... Přesun další desítky Othnielií nastal včera, tedy ve čtvrtek. Předně jsme však měli problémy s odchytem jednoho staršího samce, který neustále pobíhal po výběhu a vyhýbal se všem šipkám, které po měly zasáhnout. A když ho konečně jedna zasáhla, chytře se otřel o plot a šipka vypadla z jeho kůže. Trvalo snad dvacet minut, než jsem ho s jedním ošetřovatelem nahnal do nepříliš prostorné části výběhu, a tam šipka zasáhla jeho ocas. Jakmile usnul, přemístili jsme ho do krabice za dalšími třemi Othnieliemi. Při tomto přesunu jsem už nebyl, musel jsem totiž v přístavu vyřizovat příjezd několika nových pracovníků (náhrada za darebáky, kteří se přidali k Operaci Hon na Kronosaura, v současnosti již rozpuštěné). Až večer, po návratu na ostrov, mi Oliver sdělil, že se na ostrově ztratil jeden veterinář, dohlížející na stav Othnielií. Hledali ho celé odpoledne, až večer nalezli jeho ohlodané tělo mezi křovisky. Vzhledem ke způsobu, jakým bylo probodnuto jeho hrdlo, Oliver usoudil, že jej zabila šavlozubá kočka. Z toho mě mrazí. Tato zvířata dokáží být zřejmě divočejší, než jsem si v úterý, když jsem poprvé jednu uviděl, myslel...

Další část Správce dinosauřího parku zase za týden!

Lovci kryptidů 2: Tatakai (1/5)

V minulém díle, nazvaném "Ozubený teror", vyrazili Lovci kryptidů do Montany, aby odhalili tajemství raptorů, kteří děsí obyvatele města Miles City. Nakonec však museli bojovat s vlastním nepřítelem, obrovitým, inteligentním a železným robotem Metallerem, kterého za nimi vyslal Deylin Nieto ze základny na dně jezera Nikaragua ve Střední Americe. Pierre se k Lovcům kryptidů nepřidal, smutnil totiž po své sestře Sabine. Jakmile se Jack a ostatní vrátili na základnu v Londýně, zjistili, že Pierre odletěl do Japonska. Někdo ho tam nalákal na "zprávy týkající se smrti jeho sestry". Co to má znamenat? Problémy přicházejí...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: TATAKAI, ČÁST PRVNÍ:

Pierre seděl v kanceláři japonského seržanta. Několikrát se ho zeptal, jak se japonská policie dostala k informacím, jež se mají týkat smrti jeho sestry, která přece byla zabita v kanadském Yellowknife. Seržant mu na to několikrát odpověděl, ale Pierre se v té smršti faktů nedokázal vyznat. Už teď se mu točila hlava. Zuby se mu zlostí zatnuly, když seržant vyslovil další větu: "Vaši sestru nezabil Sam Weber. Pouze se městem pohyboval, ale to neznamená, že to byl on, kdo ji zavraždil. Skutečným vrahem Vaší sestry je tento muž." Policista vyňal z tlusté knihy fotografii. "Jack Owen," řekl Japonec. Pierre vykřikl. Trhl sebou a rukou zasáhl stařenku, která seděla vedle něj - v letadle. K Pierrovi okamžitě přispěchala letuška. "Stalo se Vám něco, pane?" ptala se ho starostlivě. Pierre nahlas vydechoval. "Ne, ne... V pořádku... Jenom... Jenom se mi zdál hrozný sen... Promiňte," říkal a držel se za čelo. Otočil se ke staré paní. "Promiňte, nechtěl jsem Vás vylekat," řekl jí, ale stařenka se jen usmála a řekla mu, že je to v naprostém pořádku, a že byl měl více cvičit, aby byly jeho pohyby koordinovanější. Letuška odešla, zvědaví pasažéři si zase začali hledět svých věcí a Pierre se díval ven z okna. Pozoroval hustá bílá mračna. Zatímco letuška oznamovala, že letadlo za půl hodiny přistane v Tokiu, přemýšlel Pierre o tom, co se mu zdálo. Byl vystrašen. V poslední době se mu o smrti Sabine a událostech s tím spojenými zdálo neustále. Vzpomněl si, jak ho před nedávnem ostatní Lovci kryptidů přišli navštívit do jeho pokoje, když křičel ze spaní. Vzpomněl si také, jak se ho dotklo, když se jeho přítel Jack jen zmínil o Sabine. Teď míří do Tokia, aby zjistil o její smrti více. Nepřemýšlel však o tom, proč mu zpráva přišla. Pierra se čím dál víc zmocňovala touha po pomstě a po odhalení pravdy o smrti Sabine. Když se mu zdál sen, v němž seržant obvinil vedoucího týmu, dokázal tomu Pierre uvěřit. Jeho mozek je nyní to, co dokáže Lovce kryptidů učinit slabými... Nastával večer, když Pierre vystoupil z letadla a ocitl se na letišti v Tokiu. Město bylo již osvětleno všemi barvami, slunce zapadalo, obloha byla pokryta červánky. Pierre přišel do hlavní haly budovy. Brzy spatřil Japonce, který k němu přicházel a vítal ho. Pierre se trochu zděsil. Muž byl však velmi přátelský. "Mí kolegové Vám napsali dopis, že ano?" řekl a usmál se na Pierra. "Jak jste mě poznal?" zeptal se nejistě Pierre. "Známe Vás, a víme, co Vás trápí," řekl Japonec. Pierrovi se skoro zatočila hlava. Do hlavy se mu promítla chvíle, kdy mu oznámili smrt Sabine. "Co o tom víte?" zeptal se muže a přidržel se ho, protože měl pocit, že upadne. "Všechno, pane. Brzy se dozvíte pravdu," řekl mu Japonec a jemně ho za ruku chytil, aby mu ukázal, že se mu dá důvěřovat. Pierre opustil Velkou Británii jen pár hodin předtím, než se dalším spojem do Tokia vydali ostatní Lovci kryptidů. Jack se snažil Pierra kontaktovat, ale ten si zřejmě vypnul svůj mobil. Let byl dlouhý. Když se Lovci kryptidů ocitli na stejném letišti, jako několik hodin před nimi Pierre, bylo Tokio zahaleno rouškou temnoty. Město však svítilo, odevšad se ozývaly zvuky, svítily zde japonské nápisy. Jack, Paline, Fahad, Roger a Akihiko procházeli ulicemi. "Najdeme si hotel? Nebo budeme v noci pátrat po Pierrovi? Nebo zjistíme kde se ubytoval?" navrhoval Fahad. "To ještě nevím," řekl Jack, a všechny to překvapilo, jelikož Jack byl tím, kdo měl vždy v rukávu náhradní plán. "Akihiko, tohle je tvoje země," obrátil se Fahad na svého japonského přítele. "Nikdy jsi nám neřekl, jak jsi tady žil předtím, než ses k nám přidal..." pokračoval. Akihiko jen pokýval hlavou. "Je to trochu jiný příběh, než bys čekal," řekl tajemně. Znělo to stejně tajemně, jako zvuky ozývající se z temných uliček Tokia. Všechna ta auta projíždějící ulicemi jako by byla náhle tím jediným, co dávalo této skupince lidí jistotu, že se zde neztratí. "Tokio není takové, jaké si myslíte, že je," řekl Akihiko, "ať už sem Pierra nalákal kdokoliv, existují tady lidé, kteří se ho dokáží zbavit dříve, než vůbec zjistíme, kde se nachází." "Jak to myslíš?" obrátil se k němu Jack. Akihiko se schválně obrátil k jedné tmavé uličce. Polorozpadlé domky zde byly popsány japonskými znaky. Vítr si hrál s listy, které dopadaly do špinavých kaluží vody. Jack pochopil, co tím chce Akihiko naznačit. "Jacku, víš, kdo jsem. Nech mě se po Pierrovi podívat v tomto enigmatickém světě," řekl Akihiko.

V místnosti hotelu stál Jack spolu s Akihikem a sledovali noční Tokio. "Běž, kámo. Hodně štěstí," řekl Jack. Akihiko vyšel z hotelu. Připnul si na černý oblek, tentokrát nevybavený nápisem "The Cryptid Hunters" svůj opasek se zbraněmi. Nasadil si masku černou jako noc, do které se ponořil. Akihiko se proměnil ve své druhé já. V muže, kterého Lovci kryptidů sotva znali. Ale muže, který není jen bojovníkem s železnou tyčí. Jack, Pauline, Fahad a Roger si o půlnoci zašli do čajovny v přízemí hotelu. Popíjeli čaj a mluvili spolu o Pierrových problémech. "Nechci nic říkat, Jacku," zadíval se na něj trochu temně Roger, "ale mám takový pocit, že nás Pierre zavede do problémů." Do místnosti vtrhl jakýsi drsný japonský mladík. Přišel k číšníkovi a na něco se ho japonsky zeptal. Ten mu jen něco odpověděl a pak pokračoval v leštění sklenic. Mladík prohlížel hosty v místnosti. Pak přišel k Jackovi. "Pojďte se mnou. Ven," řekl rychle anglicky. "Promiňte? Vy mne znáte?" optal se ho Jack. Mladík gestem rychle ukázal, aby ho Jack následoval. Jack posunkem naznačil Rogerovi, aby zde s ostatními zůstal, ale zároveň byl připraven do akce. Jack vyšel s mladíkem ven na ulici. Byl překvapen rychlostí, s jakou ho mladík chytil za ruku, zkroutil mu ji a přitiskl ho ke zdi. "Jestli budete křičet, tak Vás zabiju," zašeptal mladík. "Hele, kámo, právě si sáhl na nesprávnýho," usmál se Jack a druhou rukou sáhl po laserové pistoli. Ale mladík mu ji vykopl z ruky. Druhou rukou chytil Jacka pod krkem a stiskl. "Kdo jste?" zeptal se Jack. "Nikdo, s kým byste si chtěli zahrávat. Opusťte Tokio. Hned," odpověděl Japonec. "A když ne?" usmál se bolestivě Jack. "Tak tohle," řekl mladík a ještě více stiskl Jackovo hrdlo. Zničehonic však dostal kopanec do hlavy a od Jacka doslova odletěl. Černá postava udělala ve vzduchu dvě salta a pak svýma rukama sama tiskla mladíkovo hrdlo. Když se železná tyč dotkla jeho krku, došlo Jackovi, kdo ho zachránil. Ten maskovaný muž byl Akihiko. Japonec cosi křičel, do ulice vběhli jeho komplicové, ale hned zase utekli. Jediné, co Jack rozuměl ze slov vyděšeného Japonce, bylo "habu". Pak ho maskovaný Akihiko pustil a mladík zmizel v temnotě ulice. "V pátrání hodlám
pokračovat. Habu má stopu," řekl Akihiko. Pak ve tmě zmizel stejně rychle, jako se v ní objevil.

Pokračování příště!

Největší trilobiti

Trilobiti byli velmi úspěšnou skupinou členovců. Od svého vzniku v období Kambria se jejich fyzické znaky příliš nezměnily, než později, v Permském období, zcela vyhynuli. Obvykle měli tuhý, pevný karapax, a žili na mořském dně, kde se živili zbytky jiných, uhynulých organismů. Podle nových nálezů, učiněných v nedávné době, měli už ranní kambričtí trilobiti vyvinutý žaludek, a to o 20 milionů let dříve, než se palentologové donedávna domnívali. Avšak kteří trilobiti byli největší? Je pravda, že řada druhů byla velikostně malá. Jednalo se spíše o menší mořské členovce, ovšem přesto se mezi nimi čas od času našel nějaký ten gigant. Největším trilobitem byl Isotelus rex. Byl ukázán v první epizodě Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů, Nigel Marven ho zde totiž použil k nalákání obrovského ortokóna. Isotelus žil v Ordoviku, v době před 470 až 420 miliony let. Měřil takřka čtvrt metru na délku, přesněji to bylo 72 centimetrů. To z něj činí největšího dosud nalezeného trilobita. Pod tuhým karapaxem se, jako u ostatních trilobitů, nacházely malé končetiny a pár dlouhých tykadel. Byl také vybaven velkýma složenýma očima. Druhým největším dosud nalezeným trilobitem je pravděpodobně Uralichas hispanus z pozdního Ordoviku Španělska, o tento titul však soupeří s trilobitem druhu Terataspis grandis z raného Devonu New Yorku. Nebyl nalezen kompletní exemplář ani jednoho z těchto dvou druhů, oba však měřili okolo 60 centimetrů, tedy asi dvě stopy. Některé druhy poměrně oblíbeného a dobře známého rodu Paradoxides, například marocký Paradoxides briareus, byly též velké, jmenovaný druh dosahoval délky až 45 centimetrů. Jiný druh Isotela, pojmenovaný Isotelus brachycephalus, byl pak asi 30 centimetrů dlouhý. Poté se setkáme s trilobity asi dvaceticentimetrovými, velikost však co do počtu druhů trilobitů klesá, a tak se nakonec dostaneme až k těm nejmenším, kteří měli pouhých pár centimetrů na délku. S fosiliemi slavného trilobita druhu Isotelus rex bychom se setkali v Severní Americe, největší dosud nalezený exemplář byl nalezen v kanadské provincii Manitoba.

První český pojmenovaný dinosaurus: Burianosaurus augustai

Několik nálezů dinosaurů už sice v České republice bylo učiněno, včetně dvojice stop, jež však mohly patřit jiným, dinosaurům podobným plazům. Nyní však do dějin paleontologie vstupuje vůbec první český pojmenovaný dinosaurus. Byl pojmenován Burianosaurus augustai! Rodové jméno je poctou Zdeňku Burianovi, vynikajícímu akademickému malíři, jehož ilustrace doplňují mnohé dobrodružné knihy vydané v češtině, zároveň byl však také mistrem v malování pravěkých zvířat. Jeho malby jsou například neoddělitelně spojeny se Štorchovými Lovci mamutů. Druhové jméno ctí Josefa Augustu, českého paleontologa, se kterým Zdeněk Burian spolupracoval, aby vytvořil svá díla s pravěkými zvířaty dobově co možná nejpřesnější. Josef Augusta napsal řadu knih o pravěku, včetně těch povídkových, mezi jinými jsou to Z hlubin pravěku, Ztracený svět, Zavátý život, Lovci jeskynních medvědů či U pravěkých lovců. Je tedy báječné, že byl český dinosaurus pojmenován právě po těchto dvou významných osobnostech... Burianosaurus augustai žil před 94 miliony let, kdy se uprostřed Evropy nacházel rýnsko-český ostrov. Pozůstatky Burianosaura byly objeveny v sedimentech, jež vznikly za silné bouřky. Zvíře se za určitých okolností ocitlo v moři, které jeho mrtvé tělo ještě nějakou dobu unášelo. Na nalezené kosti se nacházejí známky po žraločích zubech. Burianosaurus byl býložravec, je pravděpodobné, že se živil keřovitými jehličnany. Dříve se usuzovalo, že byl tento dinosaurus "ostrovním trpaslíkem", tedy příkladem ostrovního nanismu. Nicméně podle nedávného výzkumu byl Burianosaurus malý proto, že se jednalo o ranější formu ornitopodů, než bylo původně myšleno... Nejedná se o zcela nový nález. Stehenní kost Burianosaura byla objevena u Kutné Hory roku 2003. O tomto nálezu se léta mluvilo. V roce 2005 už ho popisoval profesor Oldřich Fejfar. Výsledky nového výzkumu, za kterým stojí Daniel Madzia, byly publikovány v časopise Journal of Systematic Palaeontology.

Obrázek i informace z webu České televize. Do komentářů můžete napsat, co si o nově pojmenovaném dinosaurovi myslíte. Mne osobně jeho název velmi nadchl!

Owenetta

Owenetta (Owenův malý tvor) byla plazem z čeledě Owenettidae a velké skupiny Parareptilia. Je známá z Jihoafrické republiky z doby před 260 až 250 miliony let, tedy z konce období Permu a samého začátku období Triasu. Všechny dosud nalezené zkamenělé ostatky byly odkryty v pánvi Karoo, bohaté na fosilie pozdně permských živočichů. Ačkoliv velikost a vzhled Owenetty nejsou přesně určeny z důvodu nedostatku fosilního materiálu, bývá někdy tento plaz představován jako dobrý příklad evoluce paraplazů. Není to jen kvůli fyzickým znakům. Owenetta patřila mezi málo zvířat, která v podstatě přečkala největší masové vymírání v dějinách planety, jež se událo na přelomu prvohor a druhohor. Jsou známé dva druhy, permský O. rubidgei (popsaný Robertem Broomem roku 1939) a O. kitchingorum z období Triasu (popsaný roku 2002, nalezený v Lystrosaurus Assemblage Zone v pánvi Karoo). Některé výzkumy však poukazují na to, že by měl druhý jmenovaný druh přeřazen do zcela nového rodu. Pokud však druhý druh patří k Owenettě, pak by to znamenalo, že tento plaz byl mimořádně úspěšný, neboť přečkal vymírání, jež vymazalo 99 % všeho živého z povrchu Země. Z pánve Karoo je každopádně známý ještěr rodu Colubrifer, který žil v Triasu, a Owenettě se svými vzhledem velmi blížil. Občas bývá Colubrifer označován jakožto synonymum jména Owenetta... Ať už je to s taxonomií Owenetty jakkoliv, je jisté, že to byl typický paraplaz. Owenetta se v mnohém podobala taxonu Nictyphruretus. Na rozdíl od něj však měla delší lebku. Čelisti byly vyzbrojeny pilovitými, dozadu zahnutými zoubky, perfektními k rozlouskávání tvrdého exoskeletu hmyzu. Owenetta se rovněž mohla živit malými ještěry či obojživelníky. Jinak byla lebka Owenetty poměrně plochá... Při některých výzkumech byla Owenetta použita jako příklad toho, že byli procolophoniani (řád paraplazů, do kterého patřila) předky želv, ačkoliv se dnes zdá, že to byli plazi jako Eunotosaurus.

Popis tohoto podivuhodného, avšak záhadného živočicha naleznete na anglické Wikipedii, na webu Prehistoric Wildlife či na stránkách Reptile Evolution.

Příště Pederpes!

Psovité šelmy pravěku: Vlčí megafauna

S prvními podzimními dny přichází nový projekt, který jsem nazval "Psovité šelmy pravěku". Zaměří se na různé druhy psovitých, jež už vyhynuly, podíváme se také na evoluci vlků a psů a zjistíme, proč psovití, s nimiž se seznámíme, vyhynuli. Zavyjte tedy, vyrážíme!

Jméno: Canis cf. lupus,

Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén,

Místo: sever holarktického regionu (Evropa, Asie, Severní Amerika).

Klasifikace psovité šelmy pojmenované Canis cf. lupus je nejistá. "Cf." znamená cofer, tedy nejistý. Dosud není jasné, zda byl tento mega-vlk součástí (snad nějakým poddruhem) druhu Canis lupus, což je dnešní vlk obecný. I kdyby se však prokázalo, že se jednalo o samostatný druh, byl vlku obecnému velmi podobný. Z tohoto důvodu je možné, že nalezené kosti patří pouze mnohem větším vlkům obecným. Nicméně, proč byl tento vlk tak velký? Koexistoval s vlkem obecným (který se poprvé objevuje asi před 700 000 lety, v Pleistocénu), nač potřeboval svou velikost, když byl i jeho menší bratránek velmi úspěšný? Odpověď nebude překvapivá: mohou za to velcí býložraví savci. V angličtině se druhu Canis cf. lupus říká "megafaunal wolf", můžeme ho tedy česky nazvat "megafaunální vlk". V době, kdy žil, se po stepích holarktické oblasti procházeli mamuti, srstnatí nosorožci, sobi a další velcí savci, perfektně adaptovaní na život v chladu. Megafaunální vlk mnohé z těchto velkých savců lovil nebo požíral jejich mršiny. Patro měl kratší než dnešní vlk obecný, zato však měl v poměru k velikosti lebky obrovské carnassiální zuby. Jednalo se o zvětšený čtvrtý pár horních premolárních a první pár dolních molárních zubů. Připomínaly ostré břitvy, s jejichž pomocí vlk s ladností trhal maso. Mnohé velmi dobře zachovalé pozůstatky, především pak lebky megafaunálního vlka byly nalezeny v Anglii, ve Spojeném království. Dobře popsány byly jak lebky ze Somersetu, tak z Plymouthu. Ve vlčí populaci jsou nicméně vždy znatelné rozdíly mezi různými zvířaty z různých oblastí, a tedy i megafaunální vlci se od sebe lišili, někteří více připomínali vlky obecné, někteří trochu méně, i když k nim měli hodně blízko, nebyli-li součástí stejného druhu. Izotopická analýza kolagenu megafaunálních vlků prokázala, že se tato šelma živila masem bizonů a koní, stejně jako masem mamutů a také pižmoňů. Pokud megafaunální vlky porovnáme s vlky obecnými, pak byli jejich větší pravěcí bratránci hyperkarnivory. To znamená, že se specializovali na zabíjení velké kořisti. Když velcí býložraví savci doby ledové na konci Pleistocénu vymizeli, přičiněním změny klimatu, ústupu ledovců a z části možná také lovem člověka, zmizel i jejich predátor, megafaunální vlk. Podle některých odborníků však geny megafaunálních vlků nemusely zcela zmizet... Někteří si totiž myslí, že moderní pes mohl vzniknout z vlka, který se částečně velmi podobal tomu megafaunálnímu. První psi však neměli velikost svých megapříbuzných. Později ji ani nepotřebovali, nelovili velká zvířata, ani takovou velikost nepotřebovali k zahřátí svého těla. Masivnost megafaunálního vlka byla totiž také přizpůsobením na chlad doby ledové...

Během příštích měsíců očekávejte řadu dalších dílů Psovitých šelem pravěku!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (6/6)

Poslední část druhého dílu Lovců kryptidů 2, s názvem Ozubený teror, je tu... Jack byl sledován Metallerem až do údolíčka, v němž žijí a hnízdí raptoři. Jack se zřejmě domníval, že Metallera odrazí s pomocí velké výbušné pušky, s jejíž pomocí v centru údolíčka vyhloubil kráter poté, co Metallera zasáhl. Kovový muž, Nietův vyslanec, ho však stále pronásleduje. Nakonec se na scéně objevili Roger, Akihiko, Fahad a Pauline. Jak však bitka s Metallerem dopadne? Dozví se Lovci kryptidů, co je železňák zač?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST ŠESTÁ:

Jack se obrátil a usmál se, když spatřil, že se zde konečně objevili jeho kolegové. "Neboj, Jacku, a drž se zpátky! Dostaneme ho!" vykřikl Fahad. On a Pauline po Metallerovi vystřelili z dlouhých žlutých pušek. Ozvalo se stejné zadunění jako předtím, když svou pušku použil Jack. Mlžný opar, smíšený s prachem, padlým listím lesní hrabanky a padající mokrou hlínou, po chvilce mírně ustoupil a odhalil další velký kráter, vyhloubený v údolíčku. Metaller ležel v jeho středu. Těžce se zvedal, ale byl stále živý. "Dejte mu další rány! Zdá se, že když dostane několik zásahů, odrovná ho to!" zavelel Jack. Roger a Akihiko seskočili z motorky a utíkali ke kráteru. Fahad a Pauline je následovali. Chtěli ho Metallerovi vystřelit všichni společně. Pak by mohl přinejmenším omdlít, a to potřebovali. Jenže když ke kráteru přiběhli, Metaller byl už na nohou, z jedné ruky se mu vysunula pětihlavňová puška, ze druhé neprorazitelný štít, kterým si teď kryl trup a tělo, a rychle se k nim hnal. Roger okamžitě vystřelil. Explozivní střela se střetla se štítem a mírně Metallera odrazila. Stále však stál, nebyl ani povalen. Z jeho pušky začal sršet déšť kulek. Akihiko chytil za ruce Pauline a Fahada a okamžitě s nimi utíkal dál od kráteru. Roger se skryl za tlustým kmenem stromu. Mezitím už na scénu dobíhal Jack. Všiml si, že na Rogerově motorce byla upevněna ještě jedna žlutá puška. Jistě byla pro něho, někoho z týmu totiž napadlo, že Jack při souboji s Metallerem mohl o svou zbraň přijít. Jack si ji bez váhání přivlastnil a hnal se k ostatním. Na kraji údolíčka se setkal s Akihikem, Fahadem a Pauline. "Roger tam zůstal! Je v nebezpečí! Jestli ho ten ničema zastřelí..." vydechoval Fahad. "Musíme zpátky, Jacku!" vykřikla Pauline. "Nemyslím na nic jiného! Běžíme!" řekl spěšně Jack, gestem svým přátelům ukázal, ať ho následují, a ještě jim sdělil, ať své pušky znovu nabijí. "Našijeme to do něj všichni společně!" zařval, když už měl Rogera na dohled. Metaller se blížil ke stromu, za kterým se Roger stále schovával. Bylo to neuvěřitelné, že ještě nedostal ránu kulkou. "Hej, dutohlave! Máme pro tebe dárek!!!" zařval na Metallera Jack a zamával na něj. Metaller se takřka instinktivně otočil proti Jackovi, jenž měl být jeho obětí číslo jedna. V tu chvíli Roger vyskočil zpoza stromu. Pětice Lovců kryptidů ve stejnou chvíli vypálila ze svých žlutých pušek po Metallerovi. Rána to byla tak silná, že si v příštím okamžiku museli zacpat uši. Exploze byla jen směsí žluté a červené barvy. Raptoři, hnízdící jen kousek odsud, šíleli. Jack dokonce uviděl jednoho, jak v tlamě odnáší pryč své vejce. Následoval ho druhý, který měl v tlamě Jackovy speciální brýle. "Škoda, že jsem jim je nechal... No, co se dá dělat," řekl si pro sebe Jack. Konečně všichni přišli ke kráteru. Metaller ale nebyl na kusy. Byl celistvý, a vypadal, jako by měl jen potřebu si zdřímnout. Jack k němu opatrně přikráčel. Položil ruku na jeho studené, kovové čelo. "Je mimo. Na chvíli jsme ho dostali!" řekl ostatním. Ačkoliv obrovská exploze Metallera nezničila, alespoň při ní ztratil vědomí. To bylo vše, co Lovci kryptidů potřebovali. "Co se týká těch raptorů... Máš nějaký závěr?" zeptal se Roger svého přítele. "Ano, jsou celkem neškodní, pokud je tedy nenaštvete, o čemž jsme se všichni přesvědčili. Každopádně zde hnízdí, a myslím, že bude dobře, když to tak zůstane. Trochu jsme teď jejich hnízdiště narušili..." odpověděl Jack. Ještě chvíli stáli v kráteru a dívali se na nehybné tělo dvoumetrového kovového muže... Metaller byl převezen do Heleny, hlavního města Montany. Zde, v Technologickém institutu, navštívil Jack profesora techniky, doktora Larryho Brickella. Byl to starší plešatý muž s bílými vlasy rostoucími pouze po stranách jeho hlavy, s brýlemi a vystouplou bradou. Podle Jacka odpovídal jakési typické představě vědce. Vkročili do velké místnosti, která spíše než strojírnu připomínala lékařskou ordinaci. "Pacient" ležel připoután na lůžku a byl stále v bezvědomí. "Přišli jste na to, co je zač?" zeptal se Jack doktora Brickella. "Ano, jedná se o robota. Ovšem," zdůraznil doktor Brickell, "s velmi vyspělým ovládáním. Ovládá se v podstatě sám, má svůj vlastní, řekl bych, 'mozek'. Jedná tedy jako inteligentní člověk. Ať už ho naprogramoval kdokoliv, musel to být génius." "Deylin Nieto a génius? No, není to poprvé, co si spojuji toto jméno s tímto slovem," řekl mu Jack. "Jeho tělo je vyrobeno z kovu, který je prakticky nezničitelný. Nevíme ještě, v jaké teplotě se roztaví, ale předpokládáme, že musí být hodně vysoká," pokračoval doktor Brickell. "Nemůžeme se v Montaně více zdržet," řekl Jack po chvíli, "budu tedy velmi rád, když mi výsledky zkoumání tohoto 'lidského robota' pošlete do Londýna." "Samosebou. Jsem rád, že mohu pro tak věhlasný tým, jakým Lovci kryptidů jsou, udělat takovou maličkost," pokýval hlavou doktor Brickell a přátelsky se na Jacka usmál. Ten pak místnost opustil. Neviděl tedy, co se stalo ve chvíli, kdy v ní doktor Brickell a Metaller osaměli. Metallerovy rudé oči se rozsvítily. Doktor Brickell chtěl vykřiknout, avšak Metaller jediným trhnutím svých kovových svalů přetnul pouta a svými mohutnými prsty popadl Brickella za hrdlo. Ten strachem úpěl. "Máte dobré kontakty, doktore," zasyčel Metaller, "co takhle toho využít?"

Lovci kryptidů se po několika dnech vrátili do Londýna. Všichni byli unavení, a tak jen vstoupili do své základny na předměstí hlavního města Velké Británie, a všichni se šli posadit do hlavní místnosti na pohodlné gauče. "Uf, to teda bylo," stěžoval si Fahad. "Můžu říct, že za těch pár dnů to bylo víc adrenalinu, než jsem chtěla," řekla Pauline. Tak si ještě spolu s Rogerem a Akihikem povídali. Jack však s nimi neseděl. Měl starost o svého kamaráda, který s nimi tentokrát poprvé na expedici nejel. "Pierre!" volal na něj. "Jsme zpátky!" zvolal o chvíli později, nedostala se mu však žádná odpověď. Přišel do kuchyně, Pierre se tam však nenacházel. "Měl jsem mu zavolat," řekl si vyčítavě Jack, "pořád ho trápí, že jsem se zmínil o smrti Sabine." Jack se začínal obávat, že se Pierre v základně nenachází. Pauline uslyšela Jackovo volání a tak za ním přišla. "Taky mi přijde divné, že neodpovídá. Třeba je zavřený ve svém pokoji," řekla mu. Společně se tedy dali po schodech do druhého patra budovy. "Je mi líto, že Pierre má tolik problémů kvůli tomu, že nedokázal zabránit smrti své sestry. Pořád si to vyčítá. Všechny ty noční můry, ze kterých se probouzí jen řevem... Hrozně rád bych mu pomohl, ale nevím jak!" řekl jí Jack. Došli ke dveřím Pierrova pokoje. Jack zaklepal a Pierra oslovil, odpověď se však neozvala. Jack tedy otevřel dveře, zamčené rozhodně nebyly. Všechno zde bylo na svém místě. Avšak Jackovo bystré oko si ve chvíli všimlo lístečku, který byl položený na komodě. Nahlas přečetl, co na něm bylo Pierrovým písmem napsáno. "Odjel jsem na několik dnů. Brzy se vrátím, přátelé. Dám vám včas vědět." "Odjel, a my ani nevíme, kam," řekla Pauline. Jackovi to nedalo a přišel k notebooku, který měl na displayi spořič obrazovky. Notebook nebyl spojen s elektřinou, to znamená, že ho Pierre zapnul před nedávnem, jinak by už baterie došla. Stiskl mezerník na klávesnici a uviděl to, co si Pierre přečetl těsně předtím, než základnu Lovců kryptidů opustil. Jack pročetl text, který někdo neznámý Pierrovi poslal. "Pane Leroyi, máme informace týkající se smrti Vaší sestry, Sabine Leroyové. Jedná se o přísně tajné informace, musíte však vědět, o co kráčí. Přileťte do tří dnů do Tokia." "Tak tohle je problém," řekl Jack. "Myslíš, že ho jako... Někdo nalákal... Někam...?" ptala se ho Pauline. "Musíme do Japonska. Hned," řekl Jack... Mezitím se v podvodní budově v hlubinách jezera Nikaragua setkal Metaller se svým "otcem" Deylinem Nietem. Vkročil do místnosti, ve které kdysi Jackovi hrozilo nebezpečí od malých vodních dráčků. "Vedu spojence, otče," řekl Metaller. "Jacka Owena ani ostatní Lovce kryptidů jsem zatím nezničil, ale ten den brzy nastane," pokračoval. "Výborně," usmál se zlověstně bizarně vyhlížející Nieto, "a vy, doktore Brickelle, vítejte v týmu."

Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - Skončí Hon na Kronosaura?

Léto končí, začíná podzim, a my očekáváme zhoršení počasí, chladno a krátící se dny. Náš přítel Dan Jameson, správce Dinosauřího parku, by si samozřejmě mohl užívat tepla na tropickém ostrově uprostřed Pacifiku. Ale nemá na to čas. Nejen, že se musí starat o pravěká zvířata, pro které je park novým domovem. Musí také čelit Operaci Hon na Kronosaura, organizaci, se kterou v posledních týdnech měli on a jeho kolegové spoustu problémů... Vyřeší se vůbec?

Skončí Hon na Kronosaura?

Mám dobré zprávy. Po celá léta jsme bojovali proti Operaci Hon na Kronosaura, jejímž cílem bylo původně zahubit obrovitého Kronosaura, útočníka na velké výletní lodě. Nakonec se z této organizace vyklubala banda ozbrojenců bojujících nejen proti existenci tvorů, o nichž jsme si ještě nedávno mysleli, že zcela vyhynuli, ale také proti nám. José, vězněný v Argentině, konečně otevřeně přiznal, že několik predátorů, tedy Erythrosucha, Siamotyranna, Troodony a Giganotosaura, v parku vypustil proto, že mu Operace Hon na Kronosaura slíbila tučný balík. Nikdy ho nedostal, byl totiž chycen a předán své rodné zemi. A způsobil škody, jejichž oprava nás stála miliony. Poté, co nás L. C. Clark již příliš nepodporuje, je jakákoliv oprava takové ceny strašidlem, jež Charlese, ředitele parku, velmi děsí. Neradi bychom se dostali do dluhů. Každopádně byl José odsouzen na několik let vězení. Dva krmiči, kteří s koncem srpna zcela zmizeli z našeho parku, byli objeveni v plavidle Operace Hon na Kronosaura, jež minulý týden v pondělí zatkla Olivera a jeho dva vědecké přátele. Všichni přeživší z lodi, kterou poté napadl gigantický Kronosaurus, byli zachráněni Fiji Police Force, tedy policií státu Fidži. Byli jsme to my, kdo ji na místo zavolali poté, co jsme opustili místo hrozivé bitvy. Několik z našich nepřátel mezitím skončilo v čelistech Kronosaura a Xiphactinů, zbytek byl však zachráněn, a jak se tedy ukázalo, naši krmiči měli skutečně mnoho společného s touto organizací. Nakonec uznali, že jim byla v Operaci "nabídnuta pracovní místa", jež měla být placena mnohem lépe, než u nás. Cílem bylo unést a zabít Olivera Marshe zřejmě s pomocí mořských predátorů. Dokáži si představit, že by "operátoři" našli vhodné místo, kde se zdržují Halisauři, hodili Olivera mezi ně, počkali, až bude zvířaty zabit, a poté jeho nehybné tělo umístili do vod v okolí Tedova ostrova, abychom ho nalezli. Jejich plán zničit mořské predátory z pravěkých dob by to skutečně umožnilo, tedy dalo by jim to šanci jej umožnit. Přírodovědný projekt, kterým náš park je, pochopitelně "operátorům" vadí, a proto se nás snažili zničit... O jejich útoku a naší opětovné obraně se v minulých týdnech mluvilo po celém světě. A výsledek? Ostrov, na kterém Operace Hon na Kronosaura sídlí, byl vyklizen! Z důvodu toho, že se jednalo o složitý, nicméně poměrně rychlý politický proces, nebudu zde vysvětlovat vše, zabralo by to mnoho místa. Ostrov byl navrácen zemi, které původně patřil, hlavní budova "operátorů" byla srovnána se zemí, hlavní členové této bandy pozatýkáni... A ještě mnohem víc. Charles "měl tu čest" setkat se v úterý s mužem, který Operaci Hon na Kronosaura vedl. Jakýsi Greg Anderson, který se tak před třemi lety prohlašoval za "oceánského aktivistu", to byl on. Velmi drzý muž porostlý zrzavými vousy, který při výslechu na policii řval, používal nevhodná slova, a když se setkal s Charlesem, nazval ho vrahem. Kdybych já byl Charles, takovému muži bych asi vrazil dvacet ran pěstí do obličeje, a to myslím vážně. Charles je velmi diplomatický chlap, který se nenechal vyprovokovat. Vlastně je pravda, že ten Andersonův řev musela být provokace. Charles se pak dozvěděl, že ten muž byl odsouzen na pět let vězení. Podle mého je to málo, ale třeba se mu trest ještě prodlouží...

Neznamená to však, že by Operace Hon na Kronosaura zcela skončila. Spousta členů této organizace určitě sní o pomstě. Rozprchli se po celém světě, ale třeba se ještě dají dohromady. Stejně je však neuvěřitelné, že se s naší pomocí, a s pomocí Ochránců pravěké zvěře, dařilo Kronosaury chránit tak dlouho. Ano, na Chilském pobřeží bylo vyplaveno mrtvé tělo Kronosaura. Ale ten zemřel přirozenou smrtí. Všechna ta zvířata, křižující oceán, byla chráněna, ačkoliv je tolik lidí chtělo pozabíjet. Jsem hrdý na to, že jsem mohl být součástí akcí, jež jim prodloužily život... Ve středu jsem sbíral vajíčka z nové snůšky želv Testudo atlas (Colossochelys). Samičky nakladly další vejce, což je skvělé. Charles hodlá vybudovat další velkou budovu s terárii, hned vedle té původní. Tam by pak nové želvičky mohly být umístěny. Snůška, kterou jsme celkem před nedávnem také přemisťovali do inkubátoru, se také vylíhla. Všechna mláďata jsou v pořádku, a navíc se vylíhla v celkem rovném počtu samečků a samiček, což je výborné. Také mláďata pravěkých leguánů prospívají. Ve čtvrtek jsem byl sice na veterině pomáhat s čištěním šupin jednoho mladého leguána, jehož kůže byla nakažena jakousi houbou, po chvíli byl však už fit a vypuštěn zpět do svého terária. Připravujeme teď ještě jeden přesun Othnielií z parku na Isle of Die. Kdybychom si zde nechali všechny, pobily by se. Náš park není dostatečně velký, aby byl domovem pro desítky Othnielií. Tento přesun zřejmě nastane příští týden...

Další část Správce dinosauřího parku za týden!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (5/6)

Boj s raptory v Miles City, stejně jako boj s hrubým kovovým zabijákem Metallerem, zatím Lovci kryptidů zvládli. Stále to však není konec jejich mise v americké Montaně. Je třeba zjistit, proč se raptoři v noci pohybují městem, odkud pocházejí a co jsou vlastně zač. Nepřátelství s Metallerem také rozhodně není u konce. Naopak, tímto to teprve začalo!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST PÁTÁ:

Lovci kryptidů celý den odpočívali. Po velké noční akci toho měli až dost. Se západem slunce to začalo jako číhání na prapodivná a možná nebezpečná zvířata. Nakonec se to změnilo v setkání s krutými ozubenými zabijáky, a s tajemný Metallerem. Zatímco všichni odpočívali v městském hotelu, seděl Jack u okna a sledoval městské ulice. Nepozoroval však lidi po nich kráčející. Přemýšlel o tom, co je Metaller zač. Věděl už, že je nezničitelný. Také mu došlo, že Metaller musí mít mnoho společného s Deylinem Nietem. Bizarně vyhlížející muž ze základny na dně jezera Nikaragua sem tento kovový přízrak vyslal, aby zničil Lovce kryptidů. Jack pochopitelně dobře věděl, že Metaller šel především po něm. To značí, že má Deylin Nieto z Jacka strach, proto se ho chtěl s pomocí Metallera zbavit o něco dříve, než se chtěl zbavit ostatních Lovců kryptidů. S Metallerovým útěkem ze scény se však jakákoliv naděje na vysvětlení, kdo vlastně ten Metaller je, vypařila. Jack však stále myslel na to, že skutečným důvodem, proč je zde, jsou raptoři. Svolal do svého pokoje ostatní členy týmu. "Fahade, obleč si spandex," řekl, když uviděl Fahada oblečeného pouze v tílku a trenýrkách. "Rogere, vezmi si svou laserovou pistoli. Jak je možné, že ji nemáš?" otravoval teď trochu svého kanadského přítele. Pak se obrátil na Akihika. "Hele, kámo," řekl Akihiko ještě dřív, než stačil Jack otevřít ústa, "koupím si novou železnou tyč, slibuju." Jack pokýval hlavou. "Pauline, v pohodě, dobré..." řekl Jack, načež se ostatní trošku zasmáli. "Hned jsem si vzpomněl na Pierra, jak Vás v Londýně otravoval. A je pravda, že...?" řekl Fahad. "Na to teď není čas," usmál se Jack, "chci Vám říct, že si vypůjčím motorku a vydám se na takovou objížďku města. Snad se dostanu až na jeho okraj. Nachází se tam les, rád bych se tam poohlédl po raptorech. Vy zůstaňte tady v hotelu." "A co Metaller? Věděl moc dobře, kde jsi. Co když tě najde? Nebo tě bude sledovat?" namítl Roger. V jeho obličeji bylo vidět, že se o svého přítele, jenž mu kdysi v Zhou Lenových sklepech zachránil život, bojí. "Právě proto potřebuji, abyste byli tady, a nikam nechodili. Vysílačky noste s sebou," řekl na to s naprostou jistotou Jack. "Mám to chápat tak, že budeš pátrat po raptorech a doslova i doufat, že tě Mettaler najde, že?" řekla Pauline. "Přesně tak. Bude lepší riskovat jen můj život při setkání s ním než životy nás všech. Tedy pokud by mě dostal. Myslím, že vím, jak sám odrazit," odpověděl Jack. O dvacet minut později projížděl na motorce městem. Čas od času zahlédl nějakého holuba, rozhodně však ne raptora. Život v ulicích Miles City šel tak, jako v každém jiném městě na americkém západě. Kolem poledne se Jack dostal do kolony, pak využil chvíle, kdy policisté popíjeli pivo, aby přejel do vedlejšího pruhu a přesto nezměnil směr, což se nelíbilo troubícím řidičům. Zanedlouho se ocitl na kraji města. Na oči si nasadil černé brýle. Nebyly to ale jen obyčejné sluneční brýle chránící jeho oči před škodlivým UV zářením. Ve skutečnosti to byla další výsada superhrdinského týmu. Zařízení v brýlích bylo přizpůsobeno k registraci jakéhokoliv pohybu. Jediným cuplíkem na obroučkách mohl Jack přepnout obraz na termovizi. Procházel se smíšeným lesem. Malé domky se zahrádkami plnými kamenů, suti a s prádlem, které drzý vítr čas od času i s kolíčky odtrhl od šňůry, se nacházely za ním. Jack jakožto výborný stopař brzy nalezl takřka nerozpoznatelnou tříprstou stopu v bahně mezi listy. Pokračoval v chůzi. Náhle se zarazil. Nacházel se v malém údolíčku, a na jednom ze svahů se něco pohnulo. Zmizelo to za padlým kmenem stromu, na svahu nešikovně položeném. Jack přepnul brýle na termovizi. Zpozoroval špičku ocasu. "Páni, to zvíře je docela dost dobře maskované. Bez termovize bych jeho ocas neviděl," pomyslel si. O vteřinu později uslyšel šelest. Otočil hlavu a uviděl dva raptory, stojící tak sedm metrů za ním. Mírně pootočil hlavu, a hned uviděl toho, po kterém prve pátral. Teď tu byli tři raptoři, stáli kolem Jacka a syčeli na něj. Vypadalo to, jako by se přitom usmívali. "Měl jsem to tu sice pro Metallera, ale i na vás se to bude hodit, dámy a pánové!" zasmál se Jack a z kapsy ve spandexovém oděvu vytáhl složenou žlutou pistoli. Stiskl jediné tlačítko, z pistole se mechanickou proměnou stala puška, a vystřelila doslova explozivní ránu. Vystrašení raptoři se hnali pryč. Jack počkal, až zcela zmizí z jeho dohledu. Zvířata se v rychlosti škrábala nahoru po strmých svazích údolíčka, všechna tři ale v jednu chvíli uklouzla a tak svůj pokus opakovala. Jack je mezitím natáčel. Pořídil brilantní záznam. Jakmile raptoři zmizeli, utíkal dál. Našel tu hnízdo. Dokonce se v něm nacházelo vejce. Jackův úsudek byl tedy správný. Raptoři žijí zde, v lese. Do měst chodí pouze v noci, aby tahali hnijící maso z popelnic. Možná ho sem nosí svým mláďátům. Nedaleko hnízda byly poházeny kosti různých ptáků. Jack se tak zabral do své přírodovědecké práce, že skoro zapomněl být opatrný. Speciální černé brýle byly položeny těsně vedle raptořího vejce. Ale i kdyby je měl a díval by se skrze termovizi, možná by neviděl tepelný obraz toho, kdo se k němu blížil. Teprve zařinčení kovu upozornilo Jacka na to, že pár metrů za ním někdo stojí.

Jack hbitě sáhl po vysílačce a zmáčkl tlačítko, které mělo ostatním Lovcům kryptidů, užívajících si volno v hotelu, přehrát již předem nahrané volání o pomoc. Jack se prudce otočil a vypálil z pušky. Metaller tak rychlou reakci nečekal a byl odpálen asi o dvacet metrů dál. Ozvala se příšerná rána, hrozivé zadunění, potom řev vystrašených raptorů, hnízdících v této oblasti, a nakonec Jackovy rychlé kroky. Musel se přesvědčit, co se s Metallerem stalo. Uprostřed údolí se teď nacházel velký kráter. Kousky mokré hlíny stále padaly z velké výšky na zem. V mlžném oparu poletovaly lístky. A z něj náhle vyletěla Metallerova ruka a chytila Jackovu pušku. Jediním zmáčknutím prstů, potažených neznámým kovem, snad silnějším, než jaký věda zná, byla puška rozmáčknuta. "Do háje!" zařval Jack. Pustil pušku a obíhal kráter, který s její pomocí před chvílí vytvořil. Metaller vyskočil z mlhy a dopadl na nohy přímo před Jackem. Ten vytáhl svou laserovou pistoli. Dal Metallerovi ránu, jenže tomu se v poslední chvíli z ruky vysunul veliký štít, který paprsek odrazil, a ten to našil přímo do Jacka, který teď dopadl do kráteru. Metaller se zlověstně smál, a jak pohyboval svými rty, kov skřípal. "Nejsem úplně bezbranný, ňoumo!" vykřikl Jack, a než se Metaller nadál, už ho viděl, jak šplhá do koruny stromu po laně, které předtím vystřelil z další pistole, kterou u sebe měl. Metaller vyskočil překvapivě vysoko, ale Jack už byl mimo dosah. To ale pro železňáka nebyl důvod k obavám. Z obou jeho rukou se vysunuly pětihlavňové pušky a začaly střílet. Jack vystřelil další lano, chytil se ho, přehoupl se na strom na druhé straně údolí, ale kulka náhle lano přetnula. Jack se řítil dolů. Dopadl do jezírka v údolí. Metaller se opět chechtal. Přispěchal k jezírku, aby s naštváním zjistil, že Jack se v něm nenachází. "Tak teleportace, jo?" zaskřípal svými ústy. "Žádná teleportace," pomyslel si Jack. Vynořil se z jezírka na druhé straně údolíčka. Obě jezírka byla spojena podzemním tunelem. Nejspíše kvůli čištění vody, neboť si sem lidé chodívali zaplavat, aniž by věděli, že raptoří hnízda mají doslova na dosah ruky. Jack takřka neslyšně vylezl z vody a bavil se tím, jak nemotorně Metaller obchází první jezírko, sahá do vody a snaží se v něm Jacka nahmatat. Netrvalo však dlouho a Metallerovi došlo, že Jack unikl. Spatřil ho ve chvíli, kdy se Jack pokoušel vytratit se z údolí. Utíkal za ním. V okamžiku však ze svahu sjela motorka a prudkým nárazem Metallera povalila na záda. Seděli na ní Roger a Akihiko, a Pauline s Fahadem, konečně oblečeném ve spandexu, už stáli na druhém svahu. A všichni u sebe měli žluté, výbušné pušky!

Je tajemství raptorů odhaleno? Jak dopadne souboj s Metallerem, který se dosud ukázal být nezničitelným? Dozví se Lovci kryptidů, co je zač, zda jde o člověka, či o robota? A jaká budoucnost čeká svět? Pokračování příště!

Podivuhodný kolokolo

Vačnatce si lidé většinou spojují s Austrálií. Ačkoliv se dříve myslelo, že se vyvinuli v Jižní Americe, ukazuje se dnes, že zřejmě skutečně pocházejí ze země od protinožců. Nejstarší známý australský vačnatec, Djarthia, žijící před 55 miliony let, to dokazuje. Nicméně většina lidí zajímajících se o přírodu přinejmenším moc dobře ví, že v Severní a Jižní Americe se stále setkáme s vačnatci, a těmi jsou vačice. Existuje celá řada druhů, ta nejznámější je asi vačice virginská ze Spojených států amerických. V obou Amerikách se však vyskytuje mnohem více druhů vačic. Přesto vačice nejsou jedinými dnes žijícími americkými vačnatci. Většina druhů vačíků byla objevena až ve 20. století, jsou to poměrně dost tajemní, malí a skrytě žijící savci ze severu Jižní Ameriky. Pak je tu ještě jeden pozoruhodný vačnatec, "malá opice z hor". Tak by se celkem výstižně dal přeložit španělský (a také v angličtině používaný) obecný název dalšího vačnatce, který není vačicí, a přesto žije v Jižní Americe. "Monito del monte", česky kolokolo, latinsky Dromiciops gliroides. Je to malý savec žijící na stromech, vybavený ohýbavým ocáskem. Měří pouhých 12 centimetrů na délku, a to je délka včetně ocasu. Ten je pokrytý krátkou srstí. Rozdíl mezi samcem a samicí kolokola můžeme určit právě při pohledu na ocásek. Samičky mají ocas tlustší, protože se jim do něj ukládá tuk, který se využije při růstu mláďátek před narozením. Jelikož je kolokolo vačnatec, nosí pochopitelně svá nevyvinutá, malá mláďáta ve vaku, kde se tito drobouncí tvorečkové přisají k mléčným žlázám a pak už jen rostou a rostou. Samičky rodí jednou do roka 1 až 5 mláďat. Mláďata pohlavně dospívají ve dvou letech života. Dospělý kolokolo váží jen 18 až 30 gramů. Přirozeným a jediným prostředím, v němž se s kolokolem setkáme, jsou vlhké Valdivské lesy. Tato oblast je pojmenována podle městě Valdivia v Chile, a většina území se také nachází v Chile, ačkoliv lesy, stejně jako areál rozšíření kolokola, mírně zasahuje i do Argentiny. Kolokolo se také vyskytuje na chilském ostrově Chiloé. Jedná se nicméně o druh téměř ohrožený, introdukce nepůvodní kočky domácí je obvykle spojována se snižováním jeho počtů. Také deforestace a fragmentace kolokolova habitatu je velkým problémem. V neposlední řadě je pro kolokoly nebezpečný i místní folklór. Obyvatelé oblasti, v níž žije, věří, že když se kolokolo náhodou objeví v domě, přináší to smůlu, a dům pak musí být spálen. Zatím nebylo uskutečněno mnoho pro ochranu tohoto pozoruhodného vačnatce. Doufejme, že se to v budoucnu zlepší, a jejich počty se zvýší. Existence tohoto druhu je úzce spojena s existencí druhu bambusu, ze kterého si kolokolo staví hnízdo. Tento nádherný drobný vačnatec se živí hmyzem a dalšími bezobratlými, stejně jako ovocem v létě. V zimě naopak kolokolo hibernuje. Z tlustého ocásku získává při hibernaci živiny. Během týdne před hibernací nebo klidně po ní je schopen nabrat tolik tuku, že se zdvojnásobí jeho tělesná hmotnost...

Palmoxylon

Palmoxylon byl poměrně úspěšný rod arekovitých rostlin, tedy palem, jenž žil v době před 85 až 11 miliony let. To znamená, že se vyvinul už v období Křídy, a vyhynul až v období Miocénu, v mladších třetihorách. V několika zemích po světě bývají nalézány fosilie Palmoxylonu jakožto zkamenělé dřevo. Některé z nalezených kusů fosilizovaných kmenů nesou i pozůstatky prutů, z kmene kdysi vyrůstajících. Nalezených druhů je asi 200, pocházejí z různých časových úseků vývoje Země, a byly nalezeny v Indii, Libyi, Egyptě, Argentině, Německu a Spojených státech amerických. Mnoho křídových druhů Palmoxylonu pochází především z argentinské Patagonie, v některých oblastech se tam zkamenělé dřevo Palmoxylonu vyskytuje dost běžně. Oligocénní exempláře byly zase nalezeny ve Spojených státech, ať už jde o Texas nebo o Louisianu či Wyoming. Poblíž zkamenělého dřeva oligocénního Palmoxylonu bývají často objevovány i pozůstatky korálů, mořských hub a měkkýšů. Není to tím, že by tato rostlina žila mezi nimi, ve vodě. Důvodem je fakt, že Palmoxylon byl typickou tropickou palmou, vyskytující se převážně na plážích. V době, kdy Palmoxylon rostl na území Texasu a Louisiany, bylo pobřeží Mexického zálivu mnohem severněji než dnes. Mnohé z druhů Palmoxylonu ze severní Afriky, zejména pak z Egypta, pocházejí z doby Miocénní. Amatérští geologové či paleontologové zkamenělé dřevo Palmoxylonu rádi sbírají. Zároveň jsou však malé kousky tohoto dřeva celkově populární ve šperkařství. Různé obdoby mohou být doplněny krásou fosilizovaného dřeva této pravěké palmy. Ale i v minulosti byly fosilie Palmoxylonu hojně využívány lidmi. Původní američtí obyvatelé, Indiáni, používali toto dřevo k výrobě svých nožů, oštěpů, šídel a škrabáků. Tento rod pravěkých palem popsal už roku 1882 německý botanik a paleobotanik August Schrenk.

Popis této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Psaronius!

Bunostegos

Bunostegos ("hrbolatá lebka") byl pareiasaurid, kterého v roce 2003 nalezl a popsal mezinárodní tým paleontologů, tvořený významnými osobnostmi paleontologického světa, jako Christian Sidor, David C. Blackburn, Sébastien Steyer a Boubé Gado. Prostředky k expedici do Nigeru byly shromážděny společností National Geographic, a během asi měsíčního pátrání paleontologové nalezli celou řadu fosilií permských obojživelníků a plazů. Bunostegos byl jedním z nich. Vzhledem k tomu, že se našla zčásti zachovalá lebka s výraznými hrboly, jež sloužily k podpírání rohů, je jasné, za co vděčí Bunostegos svému jménu. Celý název i s druhovým přízviskem je Bunostegos akokanensis, "plaz s hrboly z Akokan". Druhové jméno odkazuje na nejbližší místo lokaci nálezu. Bunostegos byl velký býložravec, měřící na délku 3 metry. Žil v období svrchního Permu, před 260 až 250 miliony let. Vyskytoval se v krajině plné gorgonopsiantů, kterým musel neustále čelit. Mladí Bunostegové byli velmi zranitelní. Jakmile však zvířata dosáhla plné velikosti, mohli si na ně dovolit jen ti nejstatnější či lovecky nejzdatnější gorgonopsianti, nebo rovnou celá smečka takových predátorů. Je však pravděpodobné, že Bunostegos, podobně jako jemu příbuzný Scutosaurus, žil ve stádech. Ta zřejmě putovala krajinou, pila vodu z malých nádrží uprostřed pouště, a požírala pouštní vegetaci. Pozoruhodné je, že končetiny neměl tento plaz k tělu postaveny tak jako dnešní ještěrky, a to je u pareisauridů poměrně překvapivé. Namísto toho, aby končetiny vybíhaly z těla do stran, měl podle úsudku vědců publikovaného roku 2015 tento živočich "vzpřímenější" postavu, podobně jako dnešní čtyřnozí savci. Končetiny se tedy nacházely pod tělem. Pokud nebude nalezen starší živočich, mohl by být Bunostegos vůbec prvním kdy žijícím čtvernožcem se vzpřímenou čtyřnohou chůzí. Díky tomu se svou postavou více podobal slonovi než třeba varanovi. Vše nasvědčuje tomu, že Bunostegos žil v samém středu prakontinentu Pangaea, jediného kontinentu existujícího v období Permu. Zde se rozkládala největší poušť, jakou svět kdy poznal, a Bunostegos byl mistrem přežití v tomto nehostinném prostředí. Ale jako ostatní pareiasauridi, nedokázal i on přečkat největší vymírání v dějinách života na Zemi, jež zasáhlo naši planetu na přelomu Permu a Triasu, na rozhraní prvohor a druhohor...

Popisek tohoto pareiasaurida naleznete například v knize "Země před dinosaury", kterou napsal člen paleontologické expedice do Nigeru z roku 2003, Sébastien Steyer.

Příště Owenetta!

Novinky ze světa ochrany přírody

Je na čase sepsat několik důležitých událostí ze světa ochrany přírody, které v minulých několika dnech jistě potěšily všechny milovníky zvířat. Uvedu zde tedy několik skvělých novinek...

Tou první je, že se v Chester Zoo v Anglii zcela poprvé podařilo přivést na svět ohrožené bermudské scinky v zajetí. Bermudský scink druhu Plestiodon longirostris je kriticky ohrožený plaz, vyskytující se pouze na Bermudách, a ve volné přírodě žije pouhých 1500 kusů. Dosud se program rozmnožování těchto scinků příliš nedařil. Avšak v Chester Zoo se příběh změnil. Už na jaře tento rok se Chester Zoo stala prvním místem mimo Nový Zéland, kde se vylíhla vůbec první hatérie novozélandská v zajetí. Před týdnem se v Chester Zoo ze dvou snůšek vylíhlo několik roztomilých malých scinků. Nebylo jednoduché přivést je na svět, samičky bermudských scinků bývají vybíravé ohledně míst, kam nakladou vajíčka. Vybavit jejich terária vším potřebným bylo nezbytné. Pracovníci Chester Zoo vzali svůj úkol velmi zodpovědně. Při záchraně druhu, který je tak malý a mnoho lidí o něm ani neví, a navíc v divočině zbývá pouhých 1500 jedinců, byli maximálně připraveni na cokoliv. Moment, kdy se první mláďátko probilo koženým obalem vejce a uvidělo světlo světa, byl zachycen na kameru experty na plazy ze zoo... Důvodem, proč je tento scink tak ohrožen, je ničení přirozeného prostředí. Government Bermudy si je však dle posledních prohlášení zcela vědom toho, že tito scinkové, existující na ostrově více než 400 000 let, si zaslouží plnou ochranu. Tým z Chester Zoo doufá, že tito scinkové budou reintrodukováni na ostrov. Vzhledem k tomu, že rozmnožování vzácných plazů v zajetí se nepodaří vždy, je toto velký úspěch.

Další skvělá zpráva se týká největší z velkých koček, majestátního tygra. Přestože na světě zbývá méně než 4000 jedinců toulajících se divočinou Asie, přičemž Indie se může chlubit největším počtem divoce žijících tygrů na světě, je možné, že se jejich počet již brzy zvýší. WWF totiž spolu s Discovery Communications pracuje na velké kampani, jejímž cílem je zdvojnásobit počet tygrů do roku 2022 efektivním způsobem: ochranou jejich přirozeného prostředí. Z toho důvodu je velmi potěšující zpráva, kterou 8. září vydal Kazachstán. Vláda Kazachstánu nechá vytvořit novou přírodní rezervaci v jihozápadním Ili-Balkashi, kam se vrátí tygři! Poprvé po 70 letech se tygr ocitne v divočině Kazachstánu! Ze střední Asie divocí tygři zcela zmizeli v 60. letech minulého století. Podobně jako v ostatních částech svého areálu rozšíření, i zde byli loveni. Pobyt v nově vytvořené rezervaci umožní reintrodukovaným tygrům a stejně tak jejich reintrodukované kořisti zabydlet se na území, které tygrům vždy patřilo, ačkoliv mnozí z nás již o střední Asii jakožto o tygřím domově dnes nesmýšlí. WWF a Kazachstánská vláda započnou program reintrodukce tygrů v příštích letech, samozřejmě však budou muset bojovat proti pytláctví, neboť si tito nádherní predátoři stále nemohou být jisti životem před každým člověkem...

Jako výtečná novinka by se jednoduše dala popsat i zpráva vydaná před několika dny IUCN, a týkající se dalšího druhu velkých koček. Jde o velkou kočku, která má evolučně blíže k tygrům, přestože součástí jeho jména je slovo levhart. Jedná se o irbise horského, také známého jako sněžný levhart. Vyskytuje se v horách střední Asie, a v divočině zbývá už jen 2500 volně žijících dospělců schopných rozmnožování. Od roku 1972 IUCN klasifikovala tento druh jako ohrožený. Velkým nebezpečím je pro ně lov a ničení přirozeného prostředí. V některých oblastech je lidé nenávidí za to, že zabíjí jejich dobytek. Nicméně ochrana sněžných levhartů se vyplácí. I když jejich počty rostou pomalu, podle výzkumníků zabývajících se sněžnými levharty bylo jejich snižování do značné míry zpomaleno díky mnoha ochranářským projektům. Z toho důvodu už levhart sněžný není klasifikován jako ohrožený, ale jako zranitelný. To však neznamená, že bychom je neměli chránit, naopak, nyní, kdy se jim začíná trochu více dařit, musí ochrana ještě posílit. Pak se snad dočkáme úspěchu v podobě zvětšení jejich volně žijící populace.

Za tyto novinky jsem velmi rád. Doufám, že Vás též potěšily...

Mezinárodní den pand červených

Dnes je Mezinárodní den pand červených, věnovaný savcům, kteří mají blíže k mývalům než ke svým černobílým jmenovcům. Panda červená se stala známá západnímu světu roku 1821, o čtyři roky později byla vědecky popsána, a mnohými cestovateli od té doby prohlášena za nejkrásnějšího savce na Zemi. Po objevení pandy velké se pozornost široké veřejnosti začala soustředit právě na černobílé pojídače bambusu, avšak panda červená je rozhodně zvířetem, které si též zaslouží úctu a respekt. Na rozdíl od pandy velké, která byla poměrně nedávno přeřazena mezi zranitelné druhy díky vitální práci ochranářů, panda červená zůstává ohroženým druhem. V současnosti žije v divočině Asie, v Tibetu, Indii, Číně, Bhútánu, severní Barmě a Nepálu jen několik tisíc jedinců. Některé odhady udávají 3000, ty smělejší až 10 000, v každém případě je panda červená ohrožena ničením přirozeného prostředí. Pokud můžete, využijte dnešní den ke zjištění více informací o tomto krásném savci, a zjistěte, jak mu můžete pomoci.

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (4/6)

V minulé části Jack a Pauline jen těsně unikli nebezpečnému kovovému muži, který je pronásledoval na silnici vedoucí z ranče do Miles City. Tam mezitím Roger, Akihiko a Fahad bojovali s celou smečkou raptorů, oněch ozubených dvounohých zabijáků, kteří straší místní obyvatele. Ve chvíli, kdy už Jack a Pauline vjeli do města s cílem najít své přátele, objevil se kovový muž znovu a zaútočil na Akihika...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST ČTVRTÁ:

Jeep zastavil v ulici, ve které bojovná trojka původně číhala na raptory. Jack i Pauline hbitě vystoupili z auta a utíkali k popelnicím. Mnohé byly převrácené, odpadky z nich byly vytahané, a rozházenost věcí všech typů zde jasně odkazovala na souboj. "To je znepokojující," řekl Jack. "Myslíš, že je raptoři napadli? Že opravdu řádí v tomto městě?" zeptala se ho Pauline. "Teď už bych se tady nedivil ničemu. V tomhle městě je možný všechno," odpověděl Jack. Gestem naznačil Pauline, aby ho následovala k autu. "Vzhledem k tomu, že se na zemi neleskla krev, předpokládám, že Akihiko, Roger a Fahad utekli," sdělil jí. Nastartoval motor a projel ulicí. Jakmile zpozorovali, že auto bojovné trojky zmizelo též, oddechli si. Trojice bojovníků zjevně včas unikla. Otázkou teď bylo, kde je najít. Blížily se ranní hodiny, a přestože byla ještě tma, po silnicích vedoucích městem už proudilo mnoho vozů. Jack a Pauline jen doufali, že se jim jejich přátelé brzy ozvou. Poklidně jeli dál... V tu chvíli Akihiko zařval bolestí. Mocné prsty mohutného železňáka tiskly jeho krk, zatímco temeno jeho hlavy rozbíjelo přední sklo auta. Roger vystřelil po kovovém muži z laserové pistole. Rána zasáhla svůj cíl. Nepřítel padl na zem, Akihiko též. Avšak železňák se okamžitě postavil. Do cesty mu vběhl Fahad, také vyzbrojen laserovou pistolí. Dříve, než však stačil vystřelit, byla hlaveň jeho zbraň utnuta ostřím, které se vysunulo z ruky železňáka. Hned nato se z jeho druhé ruky vysunula pětihlavňová puška a začala střílet po Rogerovi, který mezitím Akihika odvlekl za auto. Fahad neváhal a vrhl se na železňáka holýma rukama. Schytal velmi bolestivou ránu železnou rukou do hlavy. V mdlobách jeho tělo prásklo o silnici. Roger po železňákovi znovu vystřelil, jenže laser nezasáhl svůj cíl, neboť mu kovový muž uskočil. Místo toho laser vznítil garáž jednoho domu. Výbuch gigantických rozměrů vzbudil všechny obyvatele nejen této, ale i všech blízkých ulic. Železňák to šil do auta, jež hned nato také vybuchlo. Roger však Akihika včas odvlekl, takže v centru výbuchu nebyli. Hned poté k němu však železňák přiběhl a obdobně, jako předtím Akihika, ho chytil pod krkem a natlačil ke zdi domu. Jeho obyvatelé, oblečeni v pyžamu a nočních košilích, celý výjev s hrůzou sledovali z otevřeného okna. "S kým mám tu čest?" zachroptěl Roger. "Říkají mi Metaller," zasyčel dvoumetrový železňák a mocně stiskl své prsty. Roger se pokoušel nadechnout, zkoušel dosáhnout na svou laserovou pistoli, která ležela na zemi, ale nedokázal to. Náhle však Metaller uvolnil své sevření. Do jeho železného krku se zakousla tlama plná ostrých zubů. Řev plný bolesti prokázal, že si zvíře vylomilo zuby, když se do svého cíle zahryzlo. Byl to raptor. Železňák Rogera odhodil o dva metry dál, přímo do zahrady před domem, a vysunul své ostří. Sekl po raptorovi, ale jeho reakce byla velmi rychlá, a tak ostří těsně minulo špičku raptorova ocasu. Kryptid zahoukal a dvě vteřiny nato se na Metallera sápali tři další raptoři. Nezničitelný Metaller tím však znepokojen nebyl. Žádné zvíře na světě nedokáže svými zuby či drápy prorazit jeho železnou kůži. Zatímco raptoři trhali spandexový oděv, který kryl jeho tělo jakožto vesta a kalhoty, otáčel se Metaller k Akihikovi, jenž zvedal ze země Rogerovu laserovou pistoli. Jediným prudkým trhnutím ze sebe Metaller setřásl trojici raptorů, odkopl toho čtvrtého, jenž se na něj chystal skočit, z ruky se mu vysunula puška a z té vzešlo několik kulek. Přestože byl malátný a znavený, udělal Akihiko několik salt a jen díky tomu se vyhnul sprše kulek. Nyní přišlo hrozivé překvapení. V pistoli už nebyl dostatek laserových nábojů. Vyšlehl z ní pouze paprsek nejnižšího stupně, který sotva popálil Metallerův spandex, a možná z něho odřízl centimetrový čtvereček. Plnou rychlostí se Metaller hnal proti Akihikovi. Tak jako předtím, i nyní ho chytil pod krkem a opět mocně sevřel. Akihiko se nehodlal vzdát. Z kapsy ve svém spandexu vytáhl svou proslulou železnou tyč. Stiskl rudé tlačítko, a teleskopická tyč se plně prodloužila. Byl mistrem bojového umění, jediným pohybem učinil přímý a potenciálně bolestivý zásah do Metallerovy ruky. Ale železo se střetlo s kovem neznámého typu. Tyč se roztříštila. Akihiko ji v rukou přetočil a koncem, který byl stále neporušený, bodl Metallera do svítícího oka. Neprorazil ho. Bylo kryto kovem.

Metaller vysunul ze své pravé ruky ostří a chystal se Akihikovi probodnout břicho. Už na něj zamířil. Teprve teď dostal další ránu laserem a prorazil dřevěný plot, za kterým ležel pomalu se probírající Roger. Tělo Metallera dopadlo do trávy těsně vedle Rogera, který leknutím vyskočil. Akihiko, opět zcela vysílený, pohlédl na své zachránce. Konečně tu byli Jack a Pauline! Opustili auto, Pauline běžela k Fahadovi, jenž stále ležel v mdlobách, Jack běžel na pomoc Akihikovi a Rogerovi. Svou pistoli znovu nabil, a jakmile se železňákova hlava opět objevila za plotem, neboť se z rány probral rychle, znovu po něm vystřelil. Byl to laser nejvyššího stupně. Metaller zmizel. Roger též přiběhl k Akihikovi. Postavili ho na nohy. Akihiko se hned otočil a vykřikl: "Pozor, vrací se! Ten laser ho nezničil!" Bohužel to byla pravda. Žádný laserový paprsek, ani rána ze speciální pušky, zatím nedokázaly Metallera zničit. Proběhl plotem, jako by to nebyla žádná bariéra, mocnýma rukama odhodil Akihika a Rogera a vrhl se na svůj původní cíl: Jacka. "Věděl jsem, že se tu objevíš, když zaútočím na tvé přátele, spratku!" zařval Metaller. "Dobrý úsudek, kámo. Kde jsme to skončili?" řekl Jack. Dal Metallerovi další ránu z laseru. Teď se k němu z dálky přidala i Pauline a tak Metaller dostal dvojitý zásah. Jack byl náhle strhnut k zemi. "Do háje, raptoři!" zařval. Dvojice velmi agresivních kryptidů se začala přetahovat o jeho spandexový oděv. Akihiko jednoho z nich svou poničenou železnou tyčí praštil po hlavě. Kryptid se pouze naštval a na Akihika skočil. Ještě že Pauline z dálky raptora odstřelila laserem. S tím dalším raptorem už si poradil Roger. Skočil na něj, přitiskl ho k zemi, a Jack dal pak kryptidovi také ránu. Nic se mu nestalo, byla to rána nízkého stupně, laser zvíře ani neporanil, ale rozhodně zastrašil. O vteřinu později Metaller držel Jacka pevně za rameno a zvedal ho nad zem. Místní obyvatelé však od začátku celou bitku sledovali, vždyť diváků neměla málo. Konečně přijížděla policie. Metaller švihl s Jackem o zeď, odrazil Akihika, který se mu za to postavil skoro jako pravý japonský samuraj, a zmizel v překvapující temnotě odcházející tmy. Zatímco se na obzoru objevovalo slunce a pomalu osvětlovalo noční zkázu, vysvětloval Jack, opět plný sil, policii, co se zde přihodilo. Metaller i raptoři utekli. Policie se zprvu zdráhala Lovcům kryptidů věřit, ale když je o existenci jakéhosi železňáka přesvědčili i
místní, a jeden jedenáctiletý hoch dokonce ukázal dost dobrý záznam, který na svůj tablet pořídil z okna svého pokoje, byla věc jasná. Otázkou je, kde se Metaller objeví příště.

Dobrodružství v Montaně rozhodně není u konce! Známe již přezdívku nebo snad i jméno železného muže. Víme, že jej za Lovci kryptidů poslal Deylin Nieto, kterého Metaller zachránil před smrtí v jezeře Nikaragua. Víme, že Dieto mu říká "synu", a že po něm požaduje zničení Lovců kryptidů, předně Jacka Owena. Ale co raptoři? A kde se železňák objeví příště? Podaří se ho zastavit? A co je ta osoba vůbec zač? Muž potažený kovem, nebo nějaký robot? Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - Střelba na moři

A je to tu! Pracovní týden končí a máme alespoň na dva dny volno! Nyní je na čase zjistit, co se v minulých dnech událo v Dinosauřím parku na Tedově ostrově...

Střelba na moři

Víkend byl v pořádku. Vyklidil jsem několik zaneřáděných výběhů, nakrmil jsem několik jejich obyvatel a nakonec jsem si koupil svou vytouženou zmrzlinu (více viz. níže). Byla jahodovo-vanilkovo-čokoládová a byl do ní zabodnut oplatek. Zatímco jsem si během krásného nedělního večera, během něhož se obloha potáhla rudým závojem, užíval tuto skvělou zmrzlinu, dostávali naši nepřátelé z Operace Hon na Kronosaura důležitý příkaz. V pondělí si Oliver vyjel na moře na člunu doprovázen dvěma ichtyology. Chtěli se ponořit do vod okolo Tedova ostrova a zkoumat prehistorické druhy ryb. Ještě předtím, než se mohli ponořit pod vodní hladinu, vynořila se z dálky na hladině moře velká loď. Pochopitelně byla velrybářská, tedy dříve. Později se z ní stalo hlavní plavidlo Operace Hon na Kronosaura. Harpuna prosvištěla vzduchem a zasekla se do člunu. Oliver začal po lodi pálit ze samopalu, který si pro případ nouze vzal s sebou. Potom ve člunu zasyčel granát s otravným plynem. Oliver v poslední chvíli samopal pustil a popadl vysílačku. Byl jsem zrovna na vlně. Seděl jsem v malé místnosti našeho radisty, se kterým jsem o pár minut předtím uzavřel podivuhodnou sázku. Hádali jsme se, kdo bude mít toho dne službu mytí nádobí po pozdní večeři (oba totiž chodíme na večeři pozdě, a kromě nás už není v restauraci nikoho, kdo by nádobí mohl umýt, proto se střídáme). Nakonec se hádka o mytí nádobí zvrátila v hádku o to, kolik metrů má na výšku Deinotherium. Každý z nás sdělil tomu druhému svůj odhad. Já to měl samozřejmě správně! Poražený tedy musel jít a na dvě minuty si lehnout do hnoje od Wuerhosaura. Mimochodem, toto pravidlo jsem nezavedl já, nejsem na to dost šílený. Radista je. Zatímco se válel v hnoji, nacházejícím se v náklaďáku pod okny své pracovny (bylo vážně dost vtipné to sledovat, věřte mi, řehtal jsem se!), musel jsem zvednout vysílačku. Uslyšel jsem Oliverův hlas: "Pomozte nám! Jsme na západ od Tedova o..." To bylo vše. Přitom jsem se do vysílačky chechtal. Nemohl jsem zapomenout na to, co jsem před chvílí viděl. Vysílačku jsem položil na stůl a zase vykoukl z okna. "Pořádně, pořádně!" křičel jsem na radistu, který mi vše opětoval pouze nepříjemným výrazem. Zbývalo mu ještě dvacet vteřin. Během nich jsem si konečně vzpomněl na to, co šlo z vysílačky. Zařval jsem hrůzou. Vyběhl jsem ven a utíkal do budovy rangerů, stojící naproti. Radista se na mě jen nesnášenlivě díval a ukazoval mi pěst. Když jsem kolem něj běžel, přál jsem si mít kolíček na nose. Rangerům jsem spěšně sdělil vše, co mi Oliver stačil říci. O chvíli později se na moři objevila dvě plavidla z Dinosauřího parku, jedno letadlo rangerů a také loď Ochránců pravěké zvěře, kteří byli o Oliverově neštěstí informováni Charlesem. Ten v těch chvílích seděl ve své pracovně v hlavní budově a potil se napětím. Každou chvíli jsem ho měl informovat o vývoji celé akce. Dělával jsem to, dokud vysílačku, kterou jsem měl u úst, neprostřelila zlatá kulka.

Z obrovské lodi srčela jedna kulka za druhou. Byl to doslova déšť kulek. Na dvou člunech jsme kroužili okolo toho, který zůstal na moři, a v němž ještě před chvílí byli Oliver a oba ichtyologové. Operátoři na nás hulákali s pomocí megafonu z paluby své lodi. Brzy nám sdělili, že naši přátelé jsou tam uvězněni v podpalubí. Z rangerského letadla začaly také srčet kulky. Zasáhly jeden stožár na lodi operátorů. Ten spadl a jednoho muže okamžitě zavalil. Operátoři se pořádně naštvali a postřelili dva Ochránce pravěké zvěře. Jednomu muži prostřelili lýtko, druhému paži. Pak jeden z nich zařval, že prý umučí Olivera a oba ichtyology. Aby se ještě víc ukázalo, jací jsou ti "operátoři", jak jim říkám, nelidové, shodili svého zesnulého druha z paluby do vody. To ale rozhodně neměli dělat. Nejen že se nám tím pořádně předvedli. Krev mrtvého přilákala několik Xiphactinů. Nejprve sice vráželi svými ploutvemi do našich člunů, což nám činilo značné potíže, zvláště když jsem z člunu takřka sletěl, protože se člun kvůli mrsknutí Xiphactinova ocasu jaksi moc nahnul. Když ale jeden Xiphactinus vyletěl do vzduchu překousnutý vejpůl, napadlo nás, že naše čluny i loď ochránců musí okamžitě zmizet. A že Operace Hon na Kronosaura to pořádně schytá. Ano! Z vody se vynořil obrovitý Kronosaurus, přilákaný z hlubin oceánu tím neklidem, který kvůli lidské mrtvole započali Xiphactinové. Jeho hlava prorazila trup lodi, úder ploutve vystříkl množství slané vody na lidi na palubě, pak se o loď otřel jeho bok a tím ji celou převrátil. Nikdy jsem nechtěl vidět, jak Kronosaurus útočí na loď. Stalo se to už tolikrát. A vždy za to lidé zaplatili životem. Ale tentokrát, když to byli jeho a naši úhlavní nepřátelé, měl jsem přinejmenším smíšené pocity. Byl jsem rád, že Operace Hon na Kronosaura poprvé dost doplácí na své chování. Zároveň jsem měl však strach o Olivera a ichtyology, stále držené v lodi. Dva rangeři vyskočili z letadla, které rychle nad potápějící se lodí prolétlo. Jakmile se jejich nohy dotkly boku převrácené lodi, odepnuli své padáky a nevšímaje si žebrajících a žadonících operátorů, vnikli ozbrojeni po zuby do podpalubí. Bylo to děsivé. Oliver tam sváděl bitvu s nějakými dvěma mučiteli. Zrovna ve chvíli, kdy ho chtěli nožem zabít, rangeři je oba zastřelili. Oliver jim ukázal, kde najít ichtyology. Společně je osvobodili z cely, která byla z poloviny zaplněna vodou. Dostat se z lodi už nebyl takový problém. Pár operátorů se jim sice postavilo do cesty, ale stačilo do nich pořádně strčit a spadli do vody, kde se to hemžilo Xiphactiny. Náš člun se k lodi dostatečně přiblížil, takže Oliver, ichtyologové a oba rangeři-zachránci mohli do člunu pohodlně skočit. Poté jsme opustili prostor... Ačkoliv jsme nezjistili, proč chtěli operátoři Olivera a jeho vědecké spolupracovníky unést, víme, že po nás jdou. Nicméně o incidentu se teď hodně mluví v tisku. Jsem si jistý, že Operace Hon na Kronosaura dostala velkou ránu.

Danova pošta: Editor mých příhod, který vlastní webové stránky Blogorgonopsid, kde můj týdeník pravidelně každý pátek vychází, mi dovolil, abych k editorem zkrácenému textu mých dobrodružství (věřte mi, že jsou vážně napínavější, to on je pořád zkracuje!) připojil i novou sekci Danova pošta. Tak bych toho chtěl využít a poděkovat jednomu čtenáři mých trablí za námět na zakoupení zmrzliny. Byla fakt dobrá.

Další Správce dinosauřího parku za týden!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (3/6)

Kovový muž, se kterým jsme se seznámili v hlubinách jezera Nikaragua jakožto se zachráncem a "synem" zločince Deylina Nieta, se nyní neočekávaně objevil v Montaně, kde Lovci kryptidů, momentálně nedoprovázení Pierrem, pátrají po existenci tajuplného dvounohého zabijáka. Už se ukázalo, že jde o nějakého dravého dinosaura, ale pro Jacka a Pauline, kteří byli poctěni tímto zjištěním, se brzy nato stal mnohem důležitější útěk před kovovým vrahounem. Akihiko, Fahad a Roger byli v Miles City napadeni celou smečkou dravých dinosaurů, a kdo ví, co se ještě přihodí...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST TŘETÍ:

"Tak jo, chlapi, vytáhněte laserový pistole!" vykřikl Roger. Akihiko a Fahad tak po něm učinili. Pětice hladových dravců se dala do běhu proti mužům. Jeden šílenou rychlostí vyskočil po Fahadovi a povalil ho na zem. Fahad ale včas zmáčkl spoušť své pistole, a laser odhodil zvíře o sedm metrů dál. Bolestně přitom zavylo, ale to už se na Fahada vrhali další dva. Jednoho z nich pomocí laserové pistole odrovnal Akihiko, ten druhý se však pevně zahryzl do Fahadovy kožené bundy. Roger byl zaměstnán dalším dravcem, který ho přitlačil ke zdi. Pistole vypadla Rogerovi z ruky, nehodlal se však vzdát. Chytil zvířeti krk a trhanými pohyby plnými síly odtahoval jeho hlavu s otevřenou tlamou plnou dozadu zahnutých zubů od té své. Dinosaurus produkoval otřesný, nervy drásající zvuk, zatímco se pařáty předních končetin držel Rogerových ramen. Akihiko konečně laserem odstřelil Fahadova protivníka, a oba se dali do pohybu, aby pomohli Rogerovi. Ten z plných sil vytrvale držel malého, avšak mocného dvounohého predátora za hlavou, pomalu mu však docházely síly... V těch chvílích svištěl po silnici vedoucí od ranče k Miles City jeep. Jack, který ho řídil, nastavil rychlost na plné pecky. Pauline, sedící vpředu vedle něj, se marně snažila kontaktovat bojovnou trojku, tedy Fahada, Rogera a Akihika. Neměli tušení o tom, že jejich přátelé se teď potýkají s velkými problémy. Domnívali se však, že odpovědi se jim přes vysílačku nedostalo právě proto, že se bojovná trojka dostala do potíží. Nemohli vědět, že kontaktovat ji bylo nemožné jen proto, že si Fahad pouštěl do sluchátek línou hudbu a na vysílačku zapomněl. Nyní to pochopitelně bylo jinak, bojovná trojka vedla bitvu s dravými dinosaury. A Jack s Pauline se o těchto kryptidech při jízdě bavili. "Co myslíš, že jsou ti tvorové zač?" zeptala se ho Pauline, když se světla Miles City objevila na horizontu. "Určitě jsou to dinosauři, o tom není pochyb," řekl Jack, stále pozorující cestu ve tmě ozářenou světly auta, "a nebál bych se říkat jim 'raptoři'. Vážně vypadají jako nějací Dromaeosauři, nebo ta monstra z Aricy, se kterými jsme měli já a Pierre tu čest v jejich přirozeném prostředí v Chile a později my všichni v New Yorku. Ale tohle je jiný druh, dost možná i jiný rod. Nějaký relikt inteligentních srpodrápých dinosaurů, i když podotýkám, že jsem si nevšiml, zda mají srpovitý dráp na zadních končetinách... Tolik můžu říct, Pauline." Vlastně to i docela stačilo. Auto se při jízdě mocně otřáslo a Pauline s Jackem okamžitě přestali myslet na raptory. Po straně auta se objevila motorka. Jela stejně rychle jako jeep. Jack, sedící po levé straně jako řidič, měl tu čest pohlédnout do tváře motorkáře, který právě nadzvedl černý plastový kryt obličeje. Byl to opět ten "železňák". Jack k velkému znepokojení Pauline stáhl okno. Kovový muž se k němu naklonil. "Zařádíme si, kámo?" zeptal se Jack "železňáka". "Klidně to třeba roztočíme, kámo," odpověděl dvoumetrový statný železňák, a poslední slovo posměšně zdůraznil jako reakci na Jackovu otázku. Jack stiskl tlačítko, okýnko se zatáhlo, v té chvíli železňák opět stáhl dolů kryt obličeje na helmě, a jeep a motorka se rozjely ještě rychleji. Jack udělal smyk, což motorkáře zmátlo, a skoro do auta narazil. Avšak v poslední chvíli s motorkou vyskočil do vzduchu. Auto se mezitím dvakrát přetočilo na místě a pak zase jelo dál. Těsně před něj však vletěla motorka, jejíž kola se právě dotkla země. Železňák se při jízdě otočil a odhodil svou helmu. Prorazila čelní sklo auta. Za Paulinina vřískání se přední sklo rozletělo na malé kousíčky. Jack neřekl ani slovo. Pouze pokrčil obočí a zrychlil. Motorkář sjel z hlavní cesty a zmizel ve tmě, v polích. Ale ne na dlouho. Po pouhých sto padesáti metrech zběsilé jízdy, během které Pauline přesvědčovala Jacka, ať zpomalí, že prý její špatně, se motorka opět objevila. Jack pohlédl do zpětného zrcátka vystupujícího ze dveří auta. Ve vteřině bylo přeseknuto ostřím, které se vysunulo z rukou kovového muže. Hned nato ostří projelo oknem. Jack zatočil volantem a auto se od motorky trochu odvrátilo. Kdyby to neudělal, ostří by zcela projelo sklem a nakonec i Jackovou hlavou. "Tak fajn, teď jsem se naštval," zařval Jack. Vytáhl z kapsy laserovou pistoli a na motorku, opět jedoucí souběžně s autem, vystřelil. Ale kovový muž laseru nadskočil. Jakmile se ozvala ohlušující rána pečícího se asfaltu, dopadla prudce se točící kola motorky opět na cestu. Železňák se k autu opět přiblížil. Jack schválně zrychlil. Pauline to už nemohla vydržet a skoro omdlévala, rychlá jízda jí vůbec nedělala dobře. Věděla však, že právě teď omdlít nesmí. Pokud se Jackovi, který řídí i střílí, něco stane, bude se muset řízení ujmout ona. Auto se dostalo do smyku. Při něm narazilo do motorky, která sletěla z cesty. Jack zabrzdil. Jeep se zastavil. Bez váhání vyskočil z auta a třikrát to našil do motorky, ležící na zemi. Uvědomoval si však, že kovový muž na ní nesedí. Vždyť ho na ní také neviděl. Opět zmizel někde ve tmě v polích lemujících silnici. Neřekl ani slovo, usedl za volant, omluvil se Pauline za tak rychlou jízdu, a jako by se jinak nic nestalo, pokračoval v jízdě. Za chvíli už měli možnost přečíst si ceduli "Welcome to Miles City", osvětlenou pouličními lampami.

"Víš, kde se Akihiko, Fahad a Roger nacházejí?" optal se Jack Pauline poté, co v porovnání s předchozími kousky vjeli docela dost pomalu do města. "Mám tu přesnou adresu ulice, kde se rozhodli číhat na raptory," řekla Pauline a ukázala Jackovi mapu Miles City s adresou napsanou propiskou hned vedle nákresu... Posledního raptora se Roger v poslední chvíli snažil odkopnout. Docházely mu síly, zadní končetina raptora začala drásat Rogerovi kalhoty i kůži na jeho stehně. Tlama plná zubů, ten strašný ozubený teror, se přibližovala. Ale Fahad a Akihiko zároveň vypálili dvě laserové rány středního stupně. Rána zvířeti neublížila, nevznítila ho tak, jako Jackova rána nejvyššího stupně zapálila motorku. Raptor však s bolestným řevem plným překvapení dopadl na zem. Roger nahlas vydechl, padl na kolena a chytil se za čelo. Fahad s Akihikem k němu přiběhli a pomohli mu na nohy. "Nevidím žádné další," řekl konečně Akihiko, "těch pět byla asi jediná smečka. Aspoň teda neslyším skřeky žádných dalších kryptidů tohohle dinosauřího typu." Roger se po chvíli z nelítostného boje vzpamatoval, a trojice opustila temnou uličku, kde byla jedna popelnice nacpána vedle druhé. Sem raptoři chodili požírat vyhozené zbytky jídla. "Z těch ran se dostanou, pokud jste teda všichni zvolili střední náboj. Víte co myslím?" řekl Roger. "Jasně," pokýval hlavou Fahad. "Poslyšte, co Jack a Pauline? Neměli bychom jim zavolat? Vysílačku jsme tam nechali, nevracel bych se tam, beztak je levná... Haha! Jenom vtipkuju. Dojdeme si pro ni, až ta zvířata uličku opustí," řekl Roger. Náhle však všichni tři strnuli. Uslyšeli opět ty skřeky. "Vracejí se!" vykřikl Fahad. Celou ulicí už probíhalo jedenáct dalších raptorů, vynořujících se odkudsi z osvětlené části města. Člověk by ani nevěřil tomu, že se mohli vzít někde tam. Bojová trojka spustila palbu. Tři raptoři byli hned odrovnáni. Ten zbytek se však velmi rychle přibližoval! Roger, Fahad a Akihiko se dali na zběsilý úprk. "Musíme k autu, na druhé straně ulice, rychle!" řval Roger. Nebylo problém se k němu dostat a nastartovat motor. Jeden raptor skočil na střechu auta, ale to se hned nato prudce rozjelo, on neudržel rovnováhu a spadl na svého kamaráda, který se právě chystal k podobnému výskoku. Chvíli jeli autem klidně a mluvili spolu o nebezpečích, která snad mohla potkat Pauline a Jacka. Neměli ani potuchy o tom, že ti před chvílí bojovali s hrozivým kovovým mužem. Ale než by jim o tom Jack a Pauline řekli, sami zjistili, že raptoři nejsou jediným nebezpečím, kterému zde musí čelit. Do cesty za tmy vběhl jakýsi muž. "Do háje! Přejeli jsme nějakého opilce!" zařval Akihiko. Všichni tři opustili interiér auta. Mísil se v nich pocit zloby i hrůzy, když zjistili, že auto nesrazilo žádného vrávorajícího opilce, ale do auta vrazil dvoumetrový kovový muž. Vstal a jeho svítivě rudé oči zableskly. Hned potom jeho mohutná kovová ruka sevřela Akihikovo hrdlo a natlačila zápolícího muže na kapotu auta...

Jak akce v Montaně dopadne? Přežijí všichni z Lovců kryptidů, kteří se dali na tuto misi? Zjistí, co je zač kovový muž a proč je pronásleduje? A odhalí tajemství raptorů žijících v Miles City? Pokračování příště!