Soutěž Dinosauři 2017

Nastal poslední den roku, a na tomto blogu se tedy objevuje velká soutěž o dinosaurech a prehistorii. Jejími předchůdci byly Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012, Soutěž Dinosauři 2013, Soutěž Dinosauři 2014, Soutěž Dinosauři 2015 a Soutěž Dinosauři 2016. Tak jako předchozí soutěže, skládá se ze 20 otázek, k nimž je připojena i jedna bonusová. Co správná odpověď, to bod. I s bonusovou otázkou tedy můžete získat maximálně 21 bodů. Jestliže na nějakou otázku nezodpovíte správně, ale zodpovíte bonusovou otázku, přičte se Vám tento bod k dobru. Pokud na bonusovou otázku zodpovíte špatně, žádný bod se Vám nestrhne. Pokud máte zájem o účast v této soutěži, napište to do komentářů pod článek. Odpovědi posílejte na e-mail haasvojt@volny.cz . Odpovědi nikde nevyhledávejte, nebylo by to vůči ostatním soutěžícím čestné. Nepište prosím, co chcete na diplom, obrázky totiž vyberu sám. Vyhodnocení a předání diplomů pak nastane zhruba v polovině ledna příštího roku, který již klepe na dveře... Nezbývá, než Vám popřát mnoho štěstí. Pusťte se do toho...

1. Bylo v Ordoviku v severní Evropě tepleji než v severní Africe?

2. Ve kterém geologickém období Země se poprvé objevují krytosemenné rostliny?

3. Na jakém místě a ve kterém geologickém období žil ankylosaur Gargoyleosaurus?

4. Jaké délky dosahoval Dryosaurus?

5. Jak se jmenuje theropodní dinosaurus, kterého známe z jediného exempláře, jenž byl dlouhý 5 metrů, vážil asi půl tuny a jeho kostra byla nalezena v oxfordském jílu v Anglii? Žil v období Jury a pobýval na ostrovech, kde se živil zdechlinami a zřejmě i malými ptakoještěry.

6. Napište, k čemu používali sauropodi svůj dlouhý krk (minimálně dvě informace)?

7. Žil Ceratosaurus kromě Severní Ameriky a zřejmě též i Tanzanie v Portugalsku?

8. Je pravda, že obrovský, ostrý dráp Baryonyxe byl 25 až 35 centimetrů dlouhý? K čemu ho tento dinosaurus používal?

9. Jakými rostlinami se během mezozoika živili býložraví dinosauři?

10. Do které skupiny zvířat (třída, řád apod.) patřil Merychippus?

11. Napište jméno slavného českého malíře, který spolupracoval s předním českým paleontologem Josefem Augustou, a kromě ilustrací pro kupříkladu dobrodružné knihy maloval i svět pravěku.

12. Mohla se Opabinia setkat s červem rodu Ottoia?

13. Měl Cearadactylus rozpětí křídel 4 metry nebo 9 metrů?

14. Co jsou to ichnofosilie? Nápověda: nejedná se o kosterní pozůstatky pravěkých tvorů.

15. Napište jméno chobotnatce, který se nachází na obrázku:

16. Jak se jmenuje dromaeosauridní dinosaurus, nebo-li raptor, který byl objeven tento rok a který byl výborným plavcem? Měl prodloužený krk, typické srpovité drápy, a žil v Mongolsku před 75 miliony let.

17. Tento rok byl také pojmenován první český dinosaurus, kterému kdy bylo uděleno jméno. Žil v období Křídy před 94 miliony let a žil na tehdy existujícím rýnsko-českém ostrově. Jak zní alespoň jeho rodové jméno?

18. Tento rok byl objeven plaz druhu Eusaurosphargis dalsassoi. Byl to anapsid, diapsid nebo synapsid?

19. V roce 2017 popsaný vyhynulý hýl rodu Pyrrhula crassa žil ve Švýcarsku, v Norsku nebo na Azorách?

20. Byl japonský Fukuiraptor dromaeosaurid nebo ne?

Bonusová otázka: Napište jméno obrovského sauropodního dinosaura, jednoho z největších vůbec, o kterém pojednával dokumentární film Attenborough a obrovský dinosaurus (v anglickém originále Attenborough and the Giant Dinosaur), a jenž byl v době vydání filmu označován jen jako "obří titanosaur". Nápověda: Jméno dostal tento živočich teprve tento rok.

Doufám, že se Vás zúčastní co nejvíce, a že se Vám bude dařit...

Nyní je na čase popřát všem návštěvníkům tohoto blogu, a tedy i případným účastníkům této soutěže, vše nejlepší do Nového roku 2018! Rok 2017 byl bohatý na objevy jak paleontologické, tak zoologické. Bylo znovuobjeveno několik živočišných i rostlinných druhů, jež byly považovány za vyhynulé, byly učiněny kroky k ochraně přírody, stejně jako kroky kontroverzní, jež ji ohrožují. Nezbývá než říci, že musíme i v roce 2018 bojovat za ochranu přírody, a já o ní budu i nadále psát... Ještě jednou, vše nejlepší do Nového roku!

Jaká má být letošní zima?

Obvykle před Vánoci přináším článek o tom, zda budou na sněhu či ne. Vánoce jsou už ale za námi, a tak se zaměříme přímo na letošní zimu, která začala minulý týden ve čtvrtek. Jaké tedy bude letos v zimě počasí?

Sníh letos v zimě

Většina z nás si už možná sněhu v prosinci užila. Já sám jsem byl velmi nadšen z toho, když napadl už na začátku prosince a udržel se několik dní. Navíc panovalo pěkné, slunné, ale i mrazivé počasí. Po většinu prosince pak sníh nebyl, na Štědrý den se udržely jen hromádky sněhu, které ještě neodtály, sníh pak napadl před pár dny, a drží se. V různých místech České republiky tomu samozřejmě může být jinak. Pokud se však tato zima bude podobat té předchozí, a z mého pohledu se zdá, že už díky sněhovým srážkám by to tak mohlo být, pak bychom se měli sněhu ještě dočkat, a to docela určitě v lednu a snad i v únoru.

Zima a globální oteplování

Letošní zima by mohla být, co se týče teploty, průměrná. Podle některých předpovědí by měly být průměrné také srážky, podle jiných by měly být naopak nadprůměrné. Lze asi očekávat, že únor bude spíše nadprůměrný, neboť tomu tak bylo v posledních letech. Nicméně globální oteplování je fenoménem, který neustále ovlivňuje naše počasí. Před 50 lety vypadala zima v tehdejším Československu úplně jinak, než dnes. Ba i před dvaceti lety byly teploty okolo -20°C v zimě častější. Abychom dále neovlivňovali počasí, přírodu a roční období, musíme přestat spalovat fosilní paliva. To se ale lehce řekne, či zde napíše, než udělá. Jak říká Sir David Attenborough, nejprve je nutné učinit sluneční energii levnější než energii například z uhlí. Jedině tak dosáhneme toho, že raději než po dražších palivech pak člověk sáhne po sluneční energii. Otázkou je, kdy k tomu konečně dojde?

2017 byl jedním z nejteplejších roků

Asi se není třeba divit tomu, že rok 2017 bude zařazen na seznam 10 nejteplejších let historie. Následuje tak řadu předchozích let. Rok 2016 je zatím klasifikován jako vůbec nejteplejší v historii, hned za ním je na 2. místě rok 2015 a za ním samozřejmě rok 2014. 2010 si drží 4. příčku, rok 2013 pak příčku pátou. Rok 2012, který byl občas považován za nejteplejší rok (alespoň v letech poté) je ve skutečnosti až na devátém místě. Očekává se, že rok 2017 se dostane do přední trojky, s trochou rezervy možná přední pětky. Zbývají už jen dva dny, pak bude učiněn světový průměr, který však dnešek a zítřek příliš nezmění, a brzy se dozvíme, "jak teplý" vlastně rok 2017 byl.

Nadprůměrná teplota ve Velké Británii

Začátek minulé zimy byl ve znamení záplav ve Spojeném království. Tento rok také dochází k záplavám. Včera večer web Camrbidge News informoval o velké zátopě v Camrbidgeshire. Je to pouze začátek, očekávány jsou další záplavy. 28. prosince přišly záplavy do St Ives, včera, tedy 29. prosince, byl vyhlášen stav ohrožení... Rok 2017 je pátým nejteplejším rokem ve Velké Británii. Průměrná teplota činila 9,56°C. To je na britských ostrovech nadprůměr. Zatímco na kontinentu si můžeme užívat sněhu, je otázkou, zda ho letos v zimě naši britští přátelé zažijí ve velkém. Ve Skotsku ano, ale co třeba jih Anglie?

Zvířecí aktivita v ČR před zimou a v zimě

Zdá se, že všechno by mělo být v pořádku. Havrani tento rok přiletěli přibližně v polovině října, i když obrovská hejna jsem vídal až ke konci měsíce. Jaká to skvělá Halloweenská atmosféra. Všude oranžové a hnědé listí, a stovky černých ptáků poletujících nad vámi. Lepší to na podzim asi nemůže být. Ježci se už v říjnu uložili k zimnímu spánku, ze stavu hibernace vyjdou až v březnu. Také ještěrky, slepýši a hadi už pochopitelně dávno hibernují, minimálně od konce října. Sám jsem zatím neměl možnost spatřit ptáky spíše typické pro zimu, například hýly. Tito ptáci migrují v zimě dále na jih. V Česku se s nimi můžeme setkat, na sněhu jsou díky svého nádhernému zbarvení poněkud křiklaví.

Doufám, že se Vám tento "předpovědní" článek líbil. Doufám, že letošní zima nebude teplotně příliš nadprůměrná, ostatně přítomnost sněhu jen pár metrů ode mne v tuto chvíli je jasnou připomínkou toho, že budu moci přinejmenším na tento prosinec vzpomínat jako na částečně zasněžený. Pokud u vás napadl sníh, vyražte ven za zvířaty, do lesů, a užijte si sněhu!

Správce dinosauřího parku - Překvapení na konci roku

Dan Jameson se opět hlásí z Tedova ostrova, na kterém se nachází ten nejúžasnější park na světě... Dinosauří park... Jak proběhly Vánoce, a co se stalo ke konci roku?

Překvapení na konci roku

Štědrý den byl skvělá. Jack, Vladimir, Roger, Kelly a má maličkost se přátelsky sešli v největším sále hlavní budovy, abychom si spolu v neděli večer dali večeři a předali si pár dárků. Tekly mi slzy, když si Jack, zastánce západu, a Vladimir, zastánce východu, podali ruce a omluvili se navzájem za tu nedávnou bitku, které jsem se také zúčastnil. Měl jsem na jazyku: "Stejně jsme prozápadní.", ale neudělal jsem to. Možná je to škoda, ale nebudu přece jako ten výchoďák, který se tolik chlubí opakem! Na Štědrý večer jsem ulehl do své postele s nadšením z toho, že ten kanadský miliardář, Robert Stump, možná bude financovat náš park. Bude pro nás snazší zde fungovat... V pondělí mi přišla zpráva od Charlese. Byl zcela nadšen z toho, že jsem ho o této novince informoval na Štědrý večer (samozřejmě bereme v potaz jistý časový posun, Charles je momentálně tisíce mil odsud). Prý jásal, a jásala i jeho rodina. Ovšem také Adelobasileové jásali. To proto, že Charles odjel, a na jeho zahradě udělali pěkný binec. Utekli z ohrádky, ve které je Charles drží, a začali okusovat krásné a vzácné květy, jež v jeho zahradě rostou, dostaly se i do jeho domku, zaneřádily koberce, a hádejte, kdo to pak musel všechno sbírat, umírat, odchytávat po jedincích Adelobasileje a dávat si pozor, aby mu svými ostrými zoubky ti malí darebové po každé neprokousli prst... Samozřejmě, že jsem to byl já. Celé pondělní odpoledne jsem strávil jejich odchytem. Sekretářka Kelly v těchto dnech dostávala další zprávy od Stumpa, který horečně sliboval, kolik milionů nám dá, a že prý je to dar, a že prý nám bude dávat dary každé dva měsíce, a že ty dary budou velké, neboť si myslí, že Dinosauří park má jako útulek pro pravěká zvířata a výzkumná rezervace, nyní už nějakou dobu opět nepřístupná turistům, velký smysl. Souhlasím s sním, zdá se, že je to moudrý muž. Pak ale přišlo jiné překvapení. Na jedné nejmenované internetové síti jsem našel video, na kterém vyplázl na kameru jazyk, když byl natáčen při nějaké gala večeři. Jiné video jej odhalilo jako alkoholika, který se vymotal z večeře s vysoce postaveným kanadským politikem. Máme to tedy pěkného patrona. Ale jak by řekl Charles, pořád lepší než nic, zvláště když jde o financování Dinosauřího parku.

Nejvíce jsem byl ovšem překvapen dnes ráno, a to hned dvakrát. Zaprvé z aviaria unikl Rhamphorhynchus. Posadil se na Vánoční řetěz na hlavní budově. Řetěz mi skoro spadl na hlavu, včas jsem uskočil, a pak uviděl Rhamphorhyncha, jak divoce kejhá a odlétá neznámo kam. Vydal jsem ze sebe obdivuhodný řev. Byl takový zvláštní. Na chvíli jsem se sebe ptal, jestli nejsem nachlazený. Pak jsem přemýšlel, zda ho přirovnat ke zvukům goril, a pak jsem došel k závěru, že mi připomínal pískání orla. Měl jsem sto chutí to zopakovat, abych ten řev probral do hloubky, ale náhle mi hlavou proskočil jasný fakt: Rhamphorhynchus uniká. Zapomněl jsem na blbosti a utíkal na rangerskou stanici. Ranger Jack nasedl do jeepu. Začal pátrat po Rhamphorhynchovi, který, jak jsem doufal, je stále ještě v parku, a neodletěl z ostrova. Nevím jak to udělal, ale Jack nakonec malého nezbedného ptakoještěra odchytil. Odchyt to prý byl riskantní, ale síťová pistole vykonala své, a Rhamphorhynchus, třebaže v ní dopadl na zem jen pár centimetrů od ostré skalky v obytné části ostrova, přežil. Před pár desítkami minut jsme ho znovu ubytovali v aviariu. Předtím mi Vladimir pomohl spravit díru v kleci. Kdo ví, jak se tam objevila. Podezření padá na tento malý okřídlený přízrak. Ty jeho zuby možná za pár měsíců tvrdé dřiny dokázaly rozpárat síť klece. Druhé překvapení přišlo teprve před pár minutami. Začínal jsem psát další část svého týdeníku, když tu náhle přiběhl veterinář Roger a řekl mi, ať si přečtu zprávy na internetu. Skutečně šokující. Na Havaji byl chycen chlápek, který měl u sebe raptoří vejce. Raptoří vejce! To není jen tak. Jak už víme, nějací darebové vypustili na havajském ostrově Kauai pár raptorů, kteří tam zděsili místní obyvatele. Zřejmě pocházejí z Isle of Die. Taky odkud jinud by byli... Tudíž doufám, že proběhne vyšetřování a my se dozvíme víc!

Danova pošta: Všem, kteří si tuto část přečetli, přeju z Dinosauřího parku to nejlepší do příštího roku 2018. Toť vše ode mě!

Já své přání ještě nepřipojím, protože i v příštích dvou dnech budu psát články, tudíž je na přání do Nového roku ještě čas. Doufám však, že Dinosauří park bude prosperovat!

Lovci kryptidů 2: Řev, sníh a dárky (6/6)

Buckshawská příšera se poprvé ukázala v denním světle. Velký vepřo-beran, tajuplný kryptid původně obývající okolí Manchesteru, nyní řádí ve Wolverhamptonu, a na pláni poblíž města se s ním utkali jak Jack, Pierre a Roger z Lovců kryptidů, tak střelci Gregoryho Martina, muže, který je odhodlán zvíře zabít. Lovci kryptidů doufají, že Buckshawskou příšeru zachrání. Už tak je ale zvláštní, že kulky zvířeti neublížily. Teď se nicméně zdá, že naši přátelé budou muset čelit velkému nebezpečí...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ŘEV, SNÍH A DÁRKY, ČÁST ŠESTÁ:

"Stůjte!!!" zařval strašným hlasem Gregory Martin, namířil svou pušku na utíkající trojici a zmáčkl spoušť. Kulka trefila kaluž bahna, do které o vteřinu předtím pronikla Pierrova bota a zčeřila ji. Také několik dalších lovců bylo v módu střílet po Lovcích kryptidů, ale několik z nich je přece jen včas přesvědčilo, že to není dobrý nápad. Začínalo znovu sněžit, teplota se konečně zase blížila nule. Jack, Pierre a Roger se zastavili u domů na pokraji předměstí Wolverhamptonu. Dívali se na střelce, které od nich dělila široká travnatá pláň, nyní znovu zasypávaná sněhem, a oddechovali. Než stačil kdokoliv z nich cokoliv říci, přišlo k nim pár místních a vyptávali se, proč se z planiny ozýval takový hluk. "Probíhal tam menší hon na zvěř," zasmál se Jack. Řekl to takovým tónem, jako by se nic nestalo. Gregory Martin a jeho muži ještě chvíli pátrali po Buckshawské příšeře na okraji lesa. V lese, kde sněhu mocně přibývalo s každou minutou, však nebylo jednoduché najít stopy. Vzdali to ve chvíli, kdy se trojice Lovců kryptidů rozhodla vrátit se k lesu a zjistit, zda Buckshawské příšeře znovu nehrozí nebezpečí. Když se oba týmy setkaly, zvedl Gregory Martin svou pušku a opět namířil na Pierra. "Nemysli si, že na tebe zapomenu. A na vás taky," řekl a hlavní ukázal na Jacka s Rogerem. "Ztratili jsme to zvíře jenom kvůli nám. Svátky se blíží, všichni chceme být na Vánoce doma, a jenom kvůli vám budu muset tisku uvést, že jsme o to zvíře přišli. Ještě se setkáme, blbečkové," zasupěl tento nepříjemný stařík a bezohledně narazil do Pierrovy ruky loktem, když kolem něj prošel. "Už se nemůžu dočkat," řekl Jack, otáčeje se k zádům střelců, když byli v dostatečné vzdálenosti, aby jej nemohli slyšet. "A co Buckshawská příšera? Vypátráme jí?" zeptal se Roger. "Není čas. Vánoce se blíží. Myslím, že nastala ta pravá doba vrátit se do Londýna. Sami jste viděli, že jediná kulka toho kryptida nezranila. Domnívám se, že má možná silnou tukovou vrstvu. Anebo je v tom něco jinýho... Každopádně věřím tomu, že vyvázla ve zdraví. Částečně i díky nám," zněla Jackova odpověď. Místní noviny okamžitě otiskly poněkud zvláštní, zároveň však šokující zprávu. Jack popadl noviny na nádraží Wolverhampton Station a přečetl si článek na titulní straně. Zdobila ji krásná fotografie Buckshawské příšery. "Zatraceně, někdo z těch chlapů ji vyblejsknul," řekl mrzutě. Pod fotografií stálo: "'Buckshawská příšera nám o chlup unikla. Slibuji, že žádný další kryptid se už z mého dostřelu nedostane,' říká Gregory Martin". Když nastupovali do vlaku, zeptal se Roger svého přítele: "Myslíš, že se Gregory Martin vrátí? Že se s ním ještě setkáme? Představuje pro nás ten dědek konkurenci?" "Zdaleka ne takovou jako Nieto, nebo jakou představoval Zhou Len," odpověděl Jack, "ale přesto mám pocit, že máme nového nepřítele." Roger jen zkroutil pusu. Příjezd do Londýna byl magický. Všude svítila Vánoční světýlka, všude byly ozdoby... Na nádraží hrála nahlas Vánoční hudba. A sněhu jen přibývalo...

O několik dnů později zavládla v základně Lovců kryptidů pravá Vánoční atmosféra. Nádherně nazdobený Vánoční stromek, velký krocan na stole, Fahadova Vánoční čepice i červenobílá lízátka... Pod stromkem se nacházelo několik dárků, které si Lovci kryptidů vzájemně dali. Jack dostal nový mikroskop, z něhož byl opravdu nadšen. Pauline našla pod stomečkem nějaké to oblečení, které si vybrala, když s Jackem chodili po obchodech. Pierre dostal figurku Iron Mana s třesoucí se hlavou. Velmi se z toho radoval. "Tohle je dobrej dárek," usmál se Akihiko, když z papírové roury, předtím obalené zářivým zlatým papírem, vytáhl zcela novou teleskopickou tyč. "Je sice o deset cenťáků kratší než ta, co používáš, ale kdo ví... Třeba zase budeš muset bránit Trafalgar Square před nějakými příšerkami, jako nedávno," poznamenal Fahad. Sám dostal k Vánocům novou raketovou pistoli. Roger dostal dárek snad nejmenší, pro něj však velmi cenný: poukaz na účast v závodě motocyklů. Jak sám řekl, jako chlápek, který půlku života žije na motorce si nemohl přát víc. Po vzájemném předání dárků ještě Akihiko seznámil zbytek týmu s ovládáním jejich nového super-auta. "Navrhuju pojmenovat ho The Cryprid Chaser, nebo něco takovýho..." napadlo Fahada. "Ať už mu dáme jakýkoliv jméno, je naše. A další vybavení přiletí po Vánocích," řekl Akihiko. Pierre, který si četl zprávy na mobilním telefonu, náhle zvolal: "Heleďte, lidi! Na internetu píšou, že Buckshawská příšera byla spatřena 23. prosince v jedenáct večer na pokraji Walsallu. To je nedaleko Wolverhamptonu. Takže žije! A je v pohodě!" Všichni za to byli rádi. Vrátili se pak do hlavní místnosti, pustili si Vánoční koledy a navzájem si popřáli: "Šťastné a veselé Vánoce, Lovci kryptidů!"

Poté, co oslaví Vánoce, budou mít Lovci kryptidů opět plné ruce práce. Stále ještě nevědí, jaký měl Nieto záměr s vypuštěním dráčků v centru Londýna. Proč došlo k souboji mezi Metallerem a Buckshawskou příšerou? A co si to vlastně Metaller po souboji odnesl v ruce? Kdy a kde se vrátí Gregory Martin? Možná příliš mnoho otázek, avšak Lovci kryptidů si je budou muset zodpovědět. A neznají-li odpovědi, budou je muset najít...

Psovité šelmy pravěku: Pleistocénní kojot

I nadále se věnuji projektu Psovité šelmy pravěku, v němž se seznamujeme se psy, vlky a jejich předchůdci či příbuznými, kteří již vyhynuli. Tato část se zaměří na Pleistocénního kojota...

Jméno: Canis latrans orcutti,

Období: pozdní Pleistocén,

Místo: Severní Amerika.

Kojot prérijní, latinsky Canis latrans, je snad nejproslulejší a nejprohnanější psovitou šelmou Severní Ameriky. Ať už byl od dob Divokého západu jakkoliv ponižován na zapáchajícího či vzteklého tvora, můžeme zcela s jistotou tvrdit, že tato velice adaptibilní šelma patří v Novém světě k těm nejúspěšnějším a nejrozšířenějším. Nejedná se o ohrožený druh. Kojotům se daří na pláních, kde loví dnes již poměrně vzácnější bizony, psouny, zajíce, nejrůznější hlodavce, různé plazy i obojživelníky (s výjimkou ropuch) a v ojedinělých případech dokonce i smrtelně jedovaté chřestýše. Kojot jakožto druh existuje už minimálně od středního Pleistocénu. Poprvé se ve fosilním záznamu objevují spolehlivě identifikované kosti kojota prérijního v době před asi 750 000 lety, nicméně jeho předkové, jemu velice podobní, žili v Severní Americe už před více než jedním milionem let. Kojot je dle výzkumu DNA velmi blízký tibetskému vlku, stejně jako vlku eurasijskému, vlku mongolskému a z vlka vyšlechtěným domestikovaným psům. Potvrzuje to, že evolučně je to druh celkově mladý, vždyť také méně než milion let není v geologickém čase zase tak moc... Dnešní kojot váží 8 až 20 kilogramů, mluvíme-li o velkém samci. Ale v minulosti žil na severoamerickém kontinentu kojot, který dosahoval velikosti daleko úctyhodnější. Při minimální hmotnosti 18 kilogramů to byl gigant mezi kojoty, a jednalo se o poddruh kojota prérijního. Byl pojmenován Canis latrans orcutti, a jednoduše se mu říká pleistocénní kojot. Nejkompletnější ostatky, z nichž si paleontologové utvořili dobrý obrázek o tom, jak vypadal a jakým způsobem žil, byly odkryty v asfaltových jezírkách La Brea Pits v Kalifornii. Toto slavné naleziště vydalo za desítky let tolik kostí mastodontů, mamutů, šavlozubých koček i pravěkých velbloudů, že by se jich člověk nedopočítal. Kostry pleistocénních kojotů, nalezených ve skupinách, dokazují, že šlo o smečkové zvíře. Tím se tedy podobal dnešním kojotům. Čím se však od nich lišil, byla jeho velikost. Jak již bylo uvedeno, hmotnost tohoto pravěkého "megakojota" byla mnohem větší. Tělo pleistocénních kojotů bylo robustní; lebka a dolní čelist byly mnohem širší než u dnešních kojotů, stoličky byly také širší a čenich byl kratší, ale zároveň široký. Zdá se, že všechny kosti i svaly byly na tomto kojotu široké. Důvod, proč tomu tak bylo, a proč byli tak velcí v porovnání se svými dnešními příbuznými, je jasný: byli specializováni na lov megafauny. V pozdním Pleistocénu dominovali severoamerickým pláním mamuti, mastodonti, koně a bizoni v obrovských stádech. Byla to skutečná zdivočelá Amerika, a tou se potulovali drsní predátoři, od šavlozubých koček až po proslulé pravlky, dosahující velikosti ještě úctyhodnější, než pleistocénní kojot. I s takovou konkurencí musel tento poddruh kojota žít. Po desítky tisíc let se však držel na svém místě v potravním řetězci. Pak ale přišel do Ameriky člověk. Začal lovit velká zvířata obývající pláně a tím tedy připravoval velké kojoty o potravu. Je možné, že tento poddruh zcela vyhynul, je však také možné, že se zkrátka jen zmenšil, a krev těchto kojotů možná ještě dnes, ačkoliv jen v malém množství, koluje tepnami a žilami jejich nynějších příbuzných, kojotů mnohem menších, ale s trochou obdivu k těmto šelmám řečeno, stejně tak působivých...

Projekt Psovité šelmy pravěku bude pokračovat...

Jedovatí koutníci

Jednou ze všech skvělých knížek, které jsem tento rok na Vánoce dostal, je i publikace "Steve Backshall's Most Poisonous Creatures". Můj oblíbený přírodovědec a moderátor Steve Backshall v ní představuje některá z nejjedovatějších stvoření naší planety. Právě tato kniha mi poskytla i pro mne doplňující informace o koutnících, jedovatých pavoucích, a proto jsem se rozhodl věnovat jim jeden článek...

Loxosceles, česky koutník, je rod pavouků z čeledi koutníkovitých (Sicariidae), zahrnuje nepřeberné množství většinou malých druhů pavouků. Druhů k němu zařazených je přinejmenším 106, avšak neustále jsou popisovány nové či přejmenovávány ty již dříve popsané a přiřazovány k tomu rodu, příkladem ke koneckonců L. tazarte, přiřazený k taxonu roku 2015 nebo íránský L. persica, který byl popsán teprve tento rok, tedy v roce 2017. Lidé se koutníků rodu Loxoceles poměrně bojí. Zdá se, že tito pavouci, rozšíření po celém světě s výjimkou Antarktidy, některé lidi, a především pak arachnofobiky, děsí ještě více, než jiní pavouci. Strach z nich je však přehnaný. Většina lidí, která se koutníků bojí, si totiž myslí, že budou-li koutníky kousnuti, bude mít jed za následek to, co často vidí na internetu, zadají-li do jakéhokoliv vyhledávače obrázků heslo "recluse spider bite". Poškozené, krvácející a hnisající rány nejen v prstech, ale i celých končetinách, jsou podívanou jen pro ty, kterým se z pohledu na podobná zranění nedělá špatně od žaludku. Mezi lidmi už dlouho koluje mýtus, že každé kousnutí koutníka skončí takto. Ale pravda je jiná. Loxosceles se anglicky jmenuje "recluse spider" z velmi dobrého důvodu. Vždyť "recluse" znamená zhruba "samotář", zkrátka někdo, kdo se vyhýbá ostatním lidem. A stejně tak se koutníci rodu Loxosceles snaží být z dosahu lidí, co to jen jde. Při jakémkoliv náznaku přítomnosti nebezpečí v podobě lidského chodidla mířícího na jejich jemné tělo se pavouk dává na bezhlavý útěk, který mu většinou zachrání život. Jen tehdy, když je noha člověka, nevědomého této události, rychlejší, může se stát, že pavouk v sebeobraně kousne. Přitom vypustí jed, jenž může být poměrně silný a může mít různé následky, ne vždy však ty následky, o kterých se tak často hovoří. Je však pravdou, že kousnutí severoamerického koutníka jedovatého (Loxosceles rufescens), rozšířeného v oblasti jihovýchodu Spojených států amerických, může být skutečně nepříjemné. Pokud je člověkem koutník vyprovokován k sebeobraně, použije svá kusadla (chelicery) s jedovou žlázou k vpravení jedu. Kousnutí není vždy bolestivé, osoba dokonce nemusí pocítit žádnou bolest po několik dalších minut. Pak však může začít docházet k odumírání kůže. Tomuto jevu se říká loxoscelismus, a je způsoben arachnidismy, které mají za následek nekrózu, jinými slovy odumírání tkáně. V ojedinělých případech dokáže kousnutí koutníka jedovatého způsobit u člověka i přehnanou hemolýzu, tedy zničení červených krvinek. Avšak je dobré si uvědomit jednu věc; podle statistiky 49 % všech kousnutí koutníka jedovatého nemá za následek nekrózu ani jiné efekty. Dalo by se tedy říci, že zcela vážná je jen polovina kousnutí, a uvědomíme-li si, že tento potulný, ale bojácný pavouk se lidí straní, uteče vždy, kdy to jen jde, a nebude plýtvat svým jedem jen tak, aby někomu uškodil, můžeme říci, že pověst tohoto zvířete jakožto ohavného tyrana a zabijáka je nevýslovně nadsazená. Avšak jeden fakt musí být uveden: koutník jedovatý je podstatně jedovatější než jeho evropský příbuzný...

Loxosceles rufescens, obecným českým jménem koutník ryšavý, anglicky pak Medditerannean recluse spider, je též velmi málo agresivní. Pouze, když na něj člověk stoupne, chytí ho a otravuje ho přitom, odváží se tento pavouk ke kousnutí. Uvést slovo "odváží se" je na místě, neboť jde opět o zvíře, které se od lidí drží co nejdál. Pochází z oblasti Středozemního moře, nicméně člověkem byl rozšířen prakticky do všech koutů světa, které osídlil. Během dne poklidně odpočívá v jamkách, mezi puklinami ve skalách či dřevě, a vychází na lov po setmění. Velké populace koutníků ryšavých žijí především dál od lidských sídel, ale čas od času se s tímto pavoukem můžeme setkat i my, doma. Nejlepší je nechat ho jít. Zabitím pavouka přijdete o dokonalého lovce much, které jsou zvláště v pozdním jarním období a poté samozřejmě v létě skutečnou nepříjemností pro ty, kterým vadí neustálé bzučení a pohybující se černé tečky na jídle. Je-li člověk kousnut bránícím se koutníkem ryšavým, pocítí zřejmě malou bolest. Existuje však řada případů, kdy jed opět člověku nic nezpůsobí. Záleží na množství vpuštěného jedu, zdraví pavouka, zdraví člověka a jeho alergiích... Pokud se nějakou dobu po kousnutí pavoukem objeví na kůži bílý puchýř, je to spolehlivý indikátor toho, že by měla "oběť" vzíti mobilní telefon a zavolat si lékařskou pomoc. Takový náznak by neměl být podceněn; jed může dále způsobit nekrotickou reakci, masivní opuchnutí a zmodrání či zbělání kůže okolo tohoto opuchnutí. Skutečně hororové reakcí na jed, jež je však vzácností, je "vulkánová léze", jak se tomu někdy říká. Jde o skutečně nepříjemně vypadající gangrénu. Po takovém hnití masa sice nastává regenerace, je však velmi pomalá, může trvat týdny a člověku bude celou hrůzu do smrti připomínat jizva. Některým lidem, jež takovou reakci na jed koutníka ryšavého zažili, muselo být maso odstraněno...

Loxosceles, koutník, je sice pavoukem, který se raději drží v koutě, ale pokud mu začnete ubližovat nebo ho překvapíte a ohrozíte, má mocnou zbraň. Jeho jed nezabíjí, dokáže však člověku pořádně zavařit...

Vždy mne fascinovala zvířata, která loví nebo se brání s pomocí jedu. Nezapomeňte však, že tato zvířata nikdy nejsou vůči člověku zlá, a ublíží mu jen tehdy (a také ne vždy!), když chce on ublížit jim!

Lovci kryptidů 2: Řev, sníh a dárky (5/6)

Začíná se ukazovat, že Deylin Nieto má se svými dráčky z jezera Nikaragua jisté plány. Kdo ví, co se o nich ještě zjistí poté, co je po útoku v centru Londýna předal britské policii Akihiko. Pierre teď musí za každou cenu najít Jacka s Rogerem, kteří pátrají po Buckshawské příšeře poblíž Wolverhamptonu. Hrozí jí totiž nebezpečí ze strany Gregoryho Martina, nepříjemného staříka a střelce, se kterým se už Pierre setkal na Vánočních trzích v jižním Londýně...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ŘEV, SNÍH A DÁRKY, ČÁST PÁTÁ:

Pierre na chvíli zastavil. Byl celý zadýchaný, boty i kalhoty měl od bláta. Zpoza šedých mraků vyšlo slunce a rozjasnilo celou pláň. Tající sníh a bahno se teď leskly všude. Pierre se rozhlédl, a okamžitě si všiml Rogera. Nacházel se až na druhé straně planiny. Po Jackovi ani stopa. Pierre se zase prudce rozběhl. "Rogere! Hej, Rogere! Otoč se! Nevidíš mě snad?!" křičel při zběsilém běhu. Roger mu zamával. "Hej, jak se máte? Jak se vám tu daří? Co Vánoce? Těšíš se na Vánoce? Už budou, že?" oddechoval Pierre. "Ehm, neměl bys tolik křičet. Pokud se ten kryptid bojí hlasitých zvuků..." řekl Roger, ale větu nedopověděl. Ozvala se totiž střelba. "Ksakru," zaklel Pierre. "Po Buckshawský příšeře jde skupinka střelců... Vede je takový mládenec, kterého jsem potkal v Londýně před pár dny," vydechl Pierre. "Mládenec?" podivil se Roger. "Ale ne, je to starouš!" řekl Pierre. Začínalo mu lézt na nervy, že se Roger tváří tak jistě, jako by se nic nedělo. A navíc ho znervózňovalo, že na blízku není Jack. "Jack?" odpověděl na jeho otázku Roger. "Ten stopuje Buckshawskou příšeru u lesa." Pierre se tedy rozběhl přímo směrem k lesu. Roger jej následoval, došlo mu totiž, že zde jde o něco vážného. Na Jacka narazili přímo na kraji lesa, sám vylezl zpoza ještě zčásti zasněženého keře. "Jacku, jdou po..." chtěl říci Pierre. "Já vím. Právě jsem jí viděl. Našli ji a zahnali ji až sem. Naštěstí jim utekla," přerušil jej Jack. Dále už jen Jack dodal, že to nestihl natočit na kameru. Náhle se kolem trojice Lovců kryptidů objevila skupina mužů Gregoryho Martina. Pušky byly namířeny na ně. "Už zase ten holobrádek! A ani ne po dvaceti minutách, co mi kop do pušky!" rozzuřil se Gregory Martin, přišel k Pierrovi a dal mu facku. Staříkův krk však zezadu mocně sevřela Jackova ruka. Gregory Martin zapískal bolestí. "Pusťte ho!" zvolal ten vousáč, který prve Pierra zdravil. "Teprve až sklopíte ty dunící hole," řekl sebejistě Jack. "Heh, nemáte šanci. Kdybychom chtěli, rozstřílíme vás na kusy," zazněl posměšný hlas dalšího střelce, mladíka východoasijského původu. "Za to byste si ale hezky odseděli," odpověděl mu Jack a vytáhl z pouzdra ve svém spandexu laserovou pistoli, "kdežto na mě za střelbu nepovolají ani policistu." Hlouček lovců se zasmál. "Přestaňte tady drmolit nesmysly a pusťte mě, vy jeden imbecile," zařval Gregory Martin. "Sám jste imbecil." Gregory Martin dostal kopanec do zadku a spadl na zem. Ozvalo se nabíjení pušek. "Kruci, Jacku, tohle přece není možný. Uklidněte se, lidi!" zvolal Pierre. Ale bylo to marné. Gregory Martin vytrhl vousáči pušku z ruky a se vší zuřivostí se chystal vystřelit do kteréhokoliv z přítomných Lovců kryptidů, nejpravděpodobněji však do Jacka či Pierra. Ale Jack byl rychlejší! Laserový paprsek nejnižšího stupně vyžahl z jeho pistole. Gregory Martin byl povalen na zem. Dalšími laserovými paprsky pokropili Jack a Roger pušky svých oponentů. Skoro naráz popadaly na zem. "Necháte to zvíře na pokoji, je vám to jasné?" řekl Jack a zastrčil pistoli zpět do pouzdra. "Copak ti to nedochází, hrdino? Já jsem slíbil, že ji zastřelím. Slíbil jsem to tisku. A sakra, taky to udělám!" zvýšil hlas Gregory Martin, postavil se, a pažbou dal Jackovi ránu do ramene. Jack se okamžitě svalil. Z lesa se ozval chrochtavý zvuk. "To je vona. Na ní chlapi, a střílet!" zavelel Gregory Martin a jeho muži jej následovali. Hon na Buckshawskou příšeru pokračoval. "Poběžím za nima. Snad si nemysleli, že nás jen tak setřesou," navrhl Roger. Jack jen pokýval hlavou na znamení souhlasu. Sám se také zvedl, ještě dříve, než mu Pierre stačil pomoci. "Ten dědek je ještě horší, než jsem si myslel. Nechal by nás zlikvidovat," naštval se Pierre. "To si nemyslím," odpověděl Jack a dal se do běhu s Pierrem za zády, "spíše nás chtěl postrašit. Ovšem nepovedlo se." Vzduchem se opět neslo chrochtání. V lese zavládl chaos. Náhle z něj vyběhl Roger. "Utíkejte vodsud, dělejte, chlapi!" řval na Jack s Pierrem. Pak z lesa vyběhli i lovci, a za nimi samotná Buckshawská příšera. Obrovský vepřo-beran nabral na rohy nejpomalejšího člena lovecké skupiny, Gregoryho Martina...

Při pádu si ale moc neublížil, i když náraz do zad jej určitě velmi zabolel. Buckshawská příšera se poprvé ukázala v denním světle. "Našli jsme ji," usmál se Jack, ale Pierrovi při pohledu na toho netvora, jehož na rozdíl od Jacka s Rogerem spatřil vůbec poprvé, moc do smíchu nebylo. Vousáč se na ně otočil. "Dělejte něco! Pomozte nám, běží proti nám!" řval. "Jistě, hned něco uděláme," zvolal na něj Jack a dal mu takovou ránu z laserové pistole, že vousáč poodletěl o pět metrů dál. Pierre vytáhl svou laserovku, Roger udělal totéž, a za chvíli leželi všichni střelci na zemi. Zatímco se těžce zvedali po střelách, které pálily i přes zimní oděvy, dávala se Buckshawská příšera na útěk. Její kopyta zaduněla kolem hlavy Gregoryho Martina. Ten ale jen popadl pušku a pokropil olověnými kulkami její záda. Zdálo se však, že to nemělo žádný výsledek. Gregory Martin příšeru střelil už lese, proto se pak proti lovcům rozehnala. Nicméně žádná ze střel ji snad nedokázala ohrozit. Jacka to zaujalo. Bez jediného bolestného kviku zmizel tajuplný, ale často zuřivý kryptid v lese. "Co víc by se mohlo Metallerovi a Nietovi líbit, než něco, co se dá sotva zastavit normálními střelami..." řekl si pro sebe Jack. Pierre se na něj nechápavě podíval. "Koukněte na tu spoušť," řekl Roger a ukázal na všechny ty chlápky na zemi. Mnozí z nich už zvedali pušky. "Běžíme odsud, rychle!" zavelel Jack. Tentokrát se totiž zdálo, že střelci Gregoryho Martina své zbraně hodlají použít proti nim...

Přežila Buckshawská příšera střelbu z pušek? Opravdu je tak silná, a takřka nezranitelná? A jak se Jack, Roger a Pierre vypořádají se skupinou střelců, kteří teď půjdou vysloveně po nich? Pokračování příště...

Šťastné a veselé Vánoce 2017!

Zase jsme se dočkali, po roce je tu Štědrý den! Všem Vám přeji skvělé, vydařené, kouzelné a chutné Vánoce! Doufám, že pro každého z Vás se pod stromečkem dnes večer najde alespoň jeden dárek, a udělá Vám radost! Šťastné a veselé Vánoce 2017!!!

Po Vánocích budu samozřejmě nadále pokračovat v psaní druhé série Lovců kryptidů! Pokračovat bude také projekt Psovité šelmy ze světa pravěku. Zároveň však přemýšlím o tom, že bych vytvořil další projekt, který by se možná zaměřil na vývoj šelem lasicovitých. V brzké době také napíši několik článků o ochraně přírody, budu pokračovat v psaní popisků zvířat současných i vyhynulých, a přibývat budou i články o nových objevech jak ve světě zoologie, tak paleontologie! Ještě před koncem tohoto roku se zde také objeví velká Soutěž Dinosauři 2017! Tak ještě jednou šťastné a veselé Vánoce!

HAAS

Lovci kryptidů 2: Řev, sníh a dárky (4/6)

Vánoce se rychle blíží, ale zdá se, že v centru Londýna protentokrát tolik poklidné být nemusí. Pokud tedy Akihiko nezastaví skupinu oranžových dráčků, s nimiž se už Lovci kryptidů setkali v jezeře Nikaragua, a kteří se záhadně objevili ve středu britské metropole. Jack a Roger se stále ženou za tajemstvím zuřivé Buckshawské příšery, s níž měli tu čest se potkat v zasněženém Wolverhamptonu...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ŘEV, SNÍH A DÁRKY, ČÁST ČTVRTÁ:

Akihiko bolestí zakřičel. Těžce dopadl na zem a pustil přitom svou železnou tyč, která zacinkala o asfalt. Neobyčejně velký dráček s fialovým hřebínkem na hlavě pootevřel tlamu, z níž se vyrýsovaly dozadu zahnuté, dýkovité zuby, a vydal z hrdla pronikavý řev. Lidé, kteří stáli při okraji Trafalgar Square, hystericky řvali. Akihiko se na dráčka, jenž k němu pomalu kráčel, zle podíval. Bleskově popadl svou tyč, vykřikl něco japonsky a přetáhl hybrida tyčí přes hlavu. Netvor se sklonil a padl na břicho. K odchytu ostatních, malých dráčků použil Akihiko svou síťovou pistoli. Jakmile sítí obalil posledního, který se pokusil o odpor, klekl si a opřel svou tyč o zem. Omylem přitom stiskl červené tlačítko ve středu tyče, a ona se zasunula. Akihiko spadl na obličej. Působilo to komicky, ale nikdo se nesmál. Akihiko se nehýbal. Pomalu k němu přišlo několik lidí a jemně mu pomohlo na nohy. "Jste v pořádku?" zeptala se ho jedna starší paní. "Jo, je mi fajn," řekl Akihiko, jako by se nic nestalo. Vymanil se z rukou přihlížejících a vzal do ruky síť s prvním dráčkem. "To by mě vážně zajímalo, co teď s nima budem dělat," uchechtl se nervózně Akihiko. "To už nechte na nás," ozval se dunivý hlas londýnského policisty. Akihiko se na něj nedůvěřivě podíval. "Odvedl jste parádní práci. Teď je čas na policii, aby tento případ vyšetřila." "Vy jste ho nechali jet samotnýho?!" ozývalo se v hlavní místnosti základny Lovců kryptidů. Pauline byla poněkud zděšena tím, že se do boje proti Nietovým dráčkům dal pouze Akihiko. "Hele, nic nám neřekl," bránil se Fahad. "Jo, řek jen: 'V Londýně jsou nějaký zrůdy. Beru si auto a jedu pryč.' Nebo tak nějak..." řekl jí Pierre. "A navíc," dodal, "Akihiko se o sebe umí postarat sám, ne?" "Přesně tak," řekl zuřivý Japonec a vkročil do místnosti. "Vidíš, jak dobře vypadá?" zasmál se Pierre, a Fahad do něj strčil loktem, aby přestal. "V pohodě?" zeptala se Akihika Pauline a ukázala na šrám, který se táhl po jeho čele. "Upad jsem na chodníku. Trapný," řekl Akihiko, aniž by se na Pauline podíval a sedl si na gauč. "Sledovali jsme zprávy. Vysílali tam i pár záběrů tebe při boji s dráčky," řekl Fahad svému příteli. "Řeknu vám, bez toho novýho auta bych se tam nikdy nedostal tak rychle," usmál se konečně Akihiko, "a pak by nebyl nikdo, kdo by ta monstra zastavil." "Tak nám řekni, jak se tam dráčci objevili. Podle toho, co jsme viděli v bedně, byli na chlup stejní jako ti z Nikaragui," vložil se do rozhovoru Pierre. "Mluvil jsem s poldama, a... Nad Londýnem prý přeletěl nějaký letoun. Dost zvláštní je, že letěl tak rychle, že ho radary sotva zaznamenaly," řekl poněkud tajemně Akihiko. "Nieto?" zeptala se Pauline. "Nejspíš to byl jeho letoun," přitakal Akihiko. "Každopádně letěl do Londýna směrem od Wolverhamptonu, a letoun byl magneticky velmi aktivní, když to řeknu jednoduše. To znamená, že v něm bylo něco, co je celé z kovu. Nebo někdo," pokračoval Akihiko. "Metaller! Nietův kovový posluhovač..." uhodl Pierre. "Jenže teď je letoun i s Metallerem mimo Velkou Británii, ne? Tak proč tu nechali ty dráčky? Vyhodili je z letadla s padáky nebo co?" řekl Fahad. "Zdá se, že jo. Asi chtěli otestovat, jak dráčci útočí na lidi. Chápete, že jsme jediní, kdo o Nietovi a jeho plánech vědí? Jack to chce tajit, a má pro to dobrý důvod. Když Nieta odhalíme, pomstí se. Jenže on sám je tikající bomba. A vidíte, co dělá. Nemáme moc času..." odpověděl Akihiko. "Víte co, lidi? Zajedu do Wolverhamptonu. Co když mají Jack a Roger nějaké trable? Četl jsem v novinách o tom, že se včera v noci ve městě něco přihodilo. Nějaká dopravní nehoda. To přece nebude jen tak," navrhl Pierre.

Jackovi přišla Pierrova zpráva. "Jsem docela rád, že se k nám Pierre přidá," řekl Jack Rogerovi, "konečně je zase v pohodě. Vidíš, co dělá čas. Jako by se ty hrůzy v Tokiu nikdy nestaly." Seděl s Rogerem v malé kavárně naproti policejní stanici. Ian Crowley jim ohlásil, že už s nimi dál spolupracovat nebude. Dostali nicméně licenci pokračovat v pátrání po Buckshawské příšeře. Podle Crowleyho se vydala na východ města, snad až na předměstí. Po malé Vánoční kávičce tedy Jack a Roger nasedli do auta, které si vypůjčili, a odjeli na okraj Wolverhamptonu. "Vánoce jsou tu," řekl Roger, když se jeho noha zabořila do bláta. Sníh totiž tál. Před nimi se nacházela velká, zelenobílá pláň, pokrytá trávou i sněhem. Malé anglické domky postávaly v řadě za nimi. "Nedaleko odsud je farma, kde ta chovatelka ovcí pořídila video Buckshawské příšery, jež nám potom poslala," konstatoval Jack. Na Rogerovu otázku, zda si myslí, že se kryptid stále zdržuje v této oblasti, odpověděl Jack, že ano. S opatrností tedy začali procházet pláň, pátrajíce po stopách kopyt toho roztodivného netvora. Kolem třetí hodiny odpoledne dorazil Pierre do Wolverhamptonu. Také pro něj přijel policista, Crowleyho kolega, a na jeho přání jej odvezl na východní okraj města. Jakmile zde Pierra, jistého, že se brzy shledá se svými přáteli, zanechal, přišlo nepříjemné překvapení. Na pláni se náhle objevila skupina mužů s puškami. Pierre strnul. Ale jen na chvíli, neboť pohledy přátelských Angličanů pro něj zřejmě neznamenaly žádné nebezpečí. "Hello, jste na lovu zvěře?" zeptal se Pierre. "Jasný. Vánoce se musej oslavit, ne?" zasmál se jeden vousáč s čepicí, která mu skoro kryla oči. Náhle však Pierra někdo popadl zezadu za ruku. "Říkal jsem, že si tě zapamatuju," bylo mu řečeno do očí. Za ruku ho držel ten nepříjemný stařík, se kterým se už Pierre setkal na Vánočních trzích na jihu Londýna před několika dny. Ten stařík, který pro noviny uvedl, že Buckshawskou příšeru zastřelí stůj co stůj. "Přijel jsi nám překazit hon?" zeptal se ho Gregory Martin. Pierre byl trochu v šoku a neodpovídal. "Ehm, ne," odpověděl a trapně se usmál, "procházím se tady, víte." "Procházíš se tam, kde žije ten tvůj kryptid, co, Lovče kryptidů?!" zakřičel Gregory Martin. Pierre se podíval na loveckou pušku, kterou přitom stařík namířil na jeho hruď. "Musím letět," pokýval prudce hlavou Pierre, kopl do pušky, která pak Gregory Martinovi vypadla z ruky, a dal se na útěk. Bylo to možná zbytečné, neozývala se žádná střelba. Proč by do něj také několik dychtivých lovců střílelo? Ale Pierre dobře věděl, že běh a rychlost se teď budou hodit. Musí okamžitě vyhledat Jacka s Rogerem. Buckshawské příšeře, zvířeti byť nebezpečnému, ovšem také vzácnému, nyní hrozí velké nebezpečí...

Podaří se Jackovi, Rogerovi a Pierrovi zachránit Buckshawskou příšeru před odhodlaným střelcem Gregory Martinem? Dozví se Lovci kryptidů, proč Buckshawská příšera vyšla ze souboje s Metallerem v ulicích Wolverhamptonu živá, a proč vlastně Metalller do Velké Británie přiletěl? Byla nepříjemnost s dráčky na zasněženém Trafalgar Square testem Nietových plazích hybridů? Pokračování příště...

Správce dinosauřího parku - Příprava na Vánoce

Vánoce jsou za dveřmi! Už jen dva dny, a jsou tu! Ale nejsme to jen my, obyčejní lidé, kteří se na ně tolik těší. Ti neobyčejní, včetně Dana Jamesona, se už také nemohou dočkat! Jenže... Oni musí i o Vánocích počítat se vším...

Příprava na Vánoce

A je to tu. Vánoce přicházejí, zaměstnanci parku odcházejí. Lépe řečeno, odjíždějí. Slavit Vánoce domů, do všech koutů světa. Oliver se vrací do Británie, Charles je už také několik dnů se svou rodinou, Tim odletěl včera. Bohužel měl malou nehodu, která mu letošní Vánoce trochu zkazí. Na jednom malém letišti na Fidži totiž spadl ze schodů do letadla. Vyšetřovalo se to, a nakonec byl obviněn jakýsi nepříjemný tlusťoch, jakýsi bohatý iritátor, který do něj, jak sám tvrdil, strčil, protože šel Tim moc pomalu. Takovému chlápkovi bych nejradši namlátil, ale když jsou ty Vánoce, udělám jedno: nebudu na to myslet. Tim bohužel skončil s přeraženou nohou, nic příjemného, ovšem domů, do Velké Británie, dorazil už celkem v pořádku... V Dinosauřím parku zůstalo na letošní Vánoce pět lidí, včetně mé maličkosti. Každý den teď chodím obdivovat velkou sochu Santy Clause před hlavní budovou. Velký Vánoční stromeček jsme si postavili v největší síni, a v neděli, na Štědrý den, si u něj předáme pár pěkných dárků. Zbyl tu se mnou veterinář Roger, rangeři Jack a Vladimir, a také sekretářka Kelly. Je to trochu nezvyklá kombinace: na Rogera jsem už zvyklý, ale ti ostatní jsou pro mne skoro cizí lidé. Kelly je známá tím, že je neustále zavřená ve své kanceláři, nevím tedy, proč Charles rozhodl, aby zrovna ona zůstala na letošní Vánoce v parku, když nám s péčí o pravěká zvířata stejně nepomůže. Vlastně jsem ji v posledních dnech ani neviděl. Zato Jack s Vladimirem, mezi těmi to vřelo. Jeden je odpůrcem současného amerického prezidenta, a stejně jako já zastáncem toho předchozího, a druhý je zase velkým fanouškem ruské politiky. Vladimir dal Jackovi ránu do obličeje, když jsme včera popíjeli víno po náročném dnu, jehož součástí bylo čištění kůže Wuerhosaura (Wuerho měla totiž zase parazity). Přidal jsem se na Jackovu stranu, neboť jsem prozápadní. Vladimir se s námi od té doby nebaví. Nevím tedy, jak letošní Vánoce v parku proběhnou, možná je oslavíme jen ve třech, ale to nevadí, aspoň bude méně hluku a méně zvířat v parku bude vystresováno. Vladimir mne naštval ještě jednou. Dnes v pět hodin ráno odpálil na své zahradě rachejtli. Dino se vzbudil a běhal kolem dokola mé postele, byl velmi vystrašen. Zaútočil jsem na Vladimirovu zahradu, ale moc mi to nepomohlo, protože mi Vladimir jen hrozil pěstí. Doporučil jsem mu, ať se na Vánoce uklidní, jinak že je stráví o samotě. Vyplázl na mě jazyk. Tak to jsem se teda fakt urazil! Zavřel jsem se ve svém skromném domku, ale za dvě hodiny jsem šel stejně do práce, a zapomněl na to. Po celé ráno jsem krmil Plesiosaura, Cryptoclidy, pak Giganotosaura, Siamotyranna, naše dva Troodony, Deinotherium a Rhamphorhyncha, Dsungariptery, Pteranodona a naše dvě mláďata Quetzalcoatla, jež jsou novými přírůstky v parku. Uf, bylo toho docela dost. Před polednem ještě musím obhlídnout Othnielie, zkontrolovat zdravotní stav našich Teleocerasů, zkontrolovat také Wuerho, a odpoledne mám pak na programu věšení Vánočních dekorací na všemožné palmy po celém ostrově...

S Jackem a Rogerem jsme se domluvili, že si vyzdobíme celý park. Je to trochu složité, neboť je nás na to málo, a navíc je náš volný čas velmi omezen. Ale odpoledne chci přenosit tak sto metrů (nedělám si legraci) Vánočních řetězů se světýlky a ověsit jimi tu různorodou původní vegetaci Tedova ostrova. Tudíž, kam oko dohlédne, tam budou Vánoční dekorace. Spotřebuje to spoustu elektřiny, ale Charles mi to dovolil, a to i přesto, že je finanční základna parku poněkud... Ehm... Nevelká... Ve středu nám došla poslední zásilka zásob na rok 2017, tedy spíše na těch posledních pár dnů roku 2017. Mezi krmivem pro zvířata byla i pěkná krůta a pár rybích filé. Slavnostní večeři si připravíme zítra, pak ji hodíme do ledničky a ohřejeme v neděli večer. Štědrý den pro nás v parku nebude příliš volný. Budu toho muset ještě tolik udělat. Je to trochu škoda, rád bych měl aspoň na jediný den oddech, ale nedá se nic dělat. Beztak jsou to mé páté Vánoce v parku (od roku 2013) a už jsem si zvykl, že tady se prostě člověk vážně nezastaví... Poslední věcí, o které se zmíním, je takové malé Vánoční překvapení, kterého se nám dostalo. Poté, co Charles opustil park, přišla mi zpráva od nějakého kanadského miliardáře. Prý by měl zájem na podpoře našeho parku. To tedy bylo překvapení! Poté, co se s námi L. C. Clark rozešel, bojujeme o každých deset babek, ovšem kdyby nám nějaký boháč pomohl, měli bychom se hned lépe. Vyhlídky lepších časů jsou zase tu! A co s tím teď udělám? Počkám do neděle, a na Štědrý večer přepošlu tuhle zprávu Charlesovi na mobilní telefon. Jen škoda, že si nebudu moci na druhé straně světa poslechnout jeho reakci. A neuvidím, jak vysoko bude skákat...

Předposlední část Správce dinosauřího parku v roce 2017 je tedy za námi... Doufám, že Danovy Vánoce budou opravdu skvělé. Snad se malá skupinka v parku sjednotí a užije si je společně... Hlavně však doufejme, že to ten jistý Kanaďan myslí vážně, a že se Dinosauřímu parku v brzké době opět zadaří!

Užovka páskovaná-Neškodný napodobitel ploskolebce vodního

Již po měsíc a jednadvacet dnů jsem nenapsal hadí popisek, je tedy na čase vrátit se do světa beznohých plazů, a představit si užovku páskovanou!

Latinský název: Nerodia fasciata,

Rozšíření: jihovýchod USA, Floridský poloostrov, delta Mississippi,

Velikost: délka 1 až 1,6 metru.

Užovka páskovaná, která se v angličtině nazývá banded water snake nebo také southern water snake, je nejedovatý had z čeledi užovkovitých, nápadně se však podobající prudce jedovatému symbolu floridských močálů-ploskolebci vodnímu (Agkistrodon piscivorus). Z tohoto důvodu je bohužel lidmi často zabíjena na potkání, aniž by neznalec vůbec tušil, že zabíjí neškodné zvíře. Pouze při manipulaci, například při chycení, je užovka páskovaná nepřátelsky naladěna a v sebeobraně silně kouše. Od ploskolebce vodního se tato užovka liší tvarem hlavy, který není trojúhelníkový. Užovka páskovaná má hlavu úzkou. Pochopitelně jí také chybějí tepločivné jamky, kterými je ploskolebec vodní jakožto typický zástupce zmijovitých hadů z podčeledi chřestýšovitých vybaven. Plně vzrostlí samci ploskolebců bývají také mnohem větší (až 1,8 metru), než ty největší exempláře užovek páskovaných. Pruhované zbarvení je ideální kamufláží ve vodě a mezi vodními rostlinami. Pruhy jsou příčné, a světle hnědé, černé či červené, zbytek těla je pak zbarven červeně, černě, hnědě či olivově zeleně. Velké, navíc nepravidelné skvrny, způsobují, že se obrys hadího těla rozbíjí, což je dokonale matoucí. Laik tedy může užovku páskovanou zaměnit s ploskolebcem vodním, zkušený herpetolog naopak s jinými užovkami rodu Nerodia, který zahrnuje devět druhů, z nichž všechny se endemicky vyskytují v Severní Americe. Důležité je zapamatovat si, že charakteristickým znakem užovky páskované je tmavý proužek táhnoucí se od očí k tlamě. Tělo je zploštělé, ideální k plavání. Na rozdíl od ploskolebců nemá při plavání hlavu nad vodou, ale potápí se. Tělní šupiny jsou kýlnaté, tzn. každá šupina má ve středu výstupek. To pomáhá hadovi při pohybu v trávě nebo také při pohybu vodou. Je to denní lovec, což lze poznat podle kulatých zorniček. Živí se rybami a obojživelníky. V období rozmnožování užovky páskované často vytvářejí klubka. Při takové příležitosti člověk snadno pozná rozdíl mezi samci a samicí; samice jsou mnohem větší. Jedná se o vejcoživorodý druh; samička na svět přivádí přibližně 9 až 20 mláďat, zaznamenaný rekord je však 50! Mláďata mají po narození pouhých 24 centimetrů. Ačkoliv preferuje sladkovodní biotopy, především pak rybníky, jezera, močály a potoky, a ve floridských Everglades také podmáčený les, výjimečně se s ní můžeme setkat i v brakické vodě delty řeky Mississippi. Velkým nebezpečím je pro tento druh, ke všemu štěstí dosud IUCN klasifikovaným jako neohrožený, snižování výšky vodní hladiny v močálech, na jejichž existenci život užovky páskované závisí. Je jen jedním z mnoha osobitých živočichů, jejichž budoucnost je v tomto směru poněkud nejistá...

Příště musurana černá!

Deset největších obrů

V pravěku žila spousta velkých zvířat. Ale která z nich byla těmi největšími tvory všech dob?

Deset největších obrů (Top 10 Biggest Beasts Ever) je devadesátiminutový dokumentární film televizní stanice National Geographic Channel, premiérovaný v roce 2015. Pojednává o některých z největších tvorů, kteří kdy žili na naší planetě. Neznamená to, že musí jít nutně o ta největší zvířata vůbec. Tvůrci však vybrali z několika skupin živočichů vždy ty pravděpodobně největší. Proto největší létající hmyz reprezentuje Meganeuropsis, největšího ptáka, který kdy vzlétl, pak Pelagornis, největšího ptakoještěra zastupuje mohutný Quetzalcoatlus, a slavný patagonský obr, nyní Patagotitan, je představen jako největší dinosaurus. Avšak jako největší živočich vůbec je v něm správně ukázán tvor, se kterým v jednadvacátém století sdílíme planetu, zvíře mnohem větší, než jakýkoliv dinosaurus, legendární, avšak také ohrožený plejtvák obrovský. Největší masožravý dinosaurus, Spinosaurus, je v tomto dokumentu pochopitelně vědecky správně představen jako dobrý plavec a vůbec první kdy prostudovaný akvatický theropod. Ve filmu se objevuje řada animací, z nichž některé jsou propůjčeny z jiných pořadů (například model Spinosaura byl předtím použit v jedné epizodě dokumentární série PBS s názvem NOVA), jiné byly zase vytvořeny speciálně pro tento film. Použité záběry plejtváků obrovských, ačkoliv nikterak sestříhané do příběhu, jsou též velmi působivé. Ve filmu také vystupuje řada vědců studujících tato rozličná zvířata, která jedno spojuje: byli to giganti. Dále je v Deseti největších obrech učiněno několik kuriózních experimentů, např. jak síla čelistního skusu Megalodona je ukázána na pravé kosti. Tento dokumentární film mohu skutečně doporučit. Čas od času bývá reprízován na National Geographic Channel...

Segisaurus

Segisaurus ("ještěr z kaňonu Segi") byl malý theropodní dinosaurus z čeledi Coelophysidae. Žil v období spodní Jury stupně toark před asi 180 miliony let na území dnešního amerického jihozápadu. Byl pojmenován roku 1936 slavným americkým paleontologem Charlesem Lewisem Campem, nicméně po další půl století byl Segisaurus vědeckým světem prakticky ignorován. Jediná, a ještě k tomu neúplná kostra Segisaura, sestává z páteře žeber, ramenního a pánevního pletence, a byla objevena v pouštních pískovcích kaňonu Segi (též Tsegi) v Arizoně. Ačkoliv je fosilních pozůstatků po málu, je pravděpodobné, že měl Segisaurus klíční kost, což z nalezeného materiálu vyplývá. U tak raných masožravých dinosaurů je to velmi neobvyklý znak. Přední končetiny měl Segisaurus dlouhé a štíhlé, s ostrými drápy. Bohužel nikdy nebyla nalezena lebka, pokud je však klasifikace dinosaura v taxonomickém systému správná, lze odhadovat, že se podobala lebce Coelophysise, který žil o desítky milionů let dříve. Zadní končetiny byly uzpůsobeny na rychlý běh. Už při prvním pohledu na ně by se mohl zkušenému paleontologovi v mysli vyrýsovat obrázek mrštného dravce. Jistě šlo o aktivního lovce, pátrajícího jak po ještěrkách a drobných savcích, tak po malých prosauropodech, žijících v pouštním prostředí. Délka dospělého Segisaura je odhadována na 1 metr, tělesná hmotnost pak na 4 až 7 kilogramů. Zřejmě šlo o tvora poněkud přizpůsobivého. Celý svůj život trávil v pouštích, měl tedy tělo dobře přizpůsobeno hospodaření s vodou. Nepříznivé počasí, například písečné bouře, pak trávil například v jeskyních. Bohužel o tomto dinosaurovi není známo více...

Popis Segisaura naleznete v knize "Dinosauři: Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Shamosaurus!

Klíště na dinosauřím peru v jantaru

Nálezy prehistorických živočichů v jantaru bývají vždy magické. Kolik druhů prehistorického hmyzu už bylo dobře identifikováno na základě jeho nálezu ve ztuhlé rostlinné pryskyřici! Minulý rok byl dokonce ohlášen objev ocasu malého opeřeného dinosaura v jantaru, šlo tedy o vůbec první dinosauří 3D nález s kostmi, masem a peřím v kusu jantaru. Rovněž tak nově nalezený kus jantaru je čímsi pozoruhodný. Dinosauří peří bylo v jantaru objevováno už po léta, ale tentokrát se jednoho pírka stále po sto miliónech let drží jeden černý pasažér, jehož přítomnost asi majitele pera dost otravovala... 99 milionů let starý kus barmského jantaru obsahuje dinosauří pero a klíště, které se ho pevně drží. Je pravděpodobné, že v období střední Křídy opeřený dinosaurus, pravděpodobně nějaký druh teropoda, prošel kolem pryskyřice, kterou vyměšoval jakýsi jehličnan či jiná rostlina. Jedno z jeho per se na pryskyřici uchytilo, a klíště, jež se nasálo dinosauří krve, zůstalo na něm. Pryskyřice je obalila a po čase se proměnila v jantar. Nyní máme nesporný důkaz o tom, že klíšťata sála krev dinosaurů. Krátce poté, co byl tento nález ohlášen, se začalo spekulovat o tom, zda by šlo z klíštěte vyjmout nasátou dinosauří krev, pochopitelně ztuhlou, a získat tak dinosaurovu DNA. Obdobně to šlo v Jurském parku: jediný rozdíl byl v tom, že se ve slavném vědecko-fantastickém románu a filmu používala dinosauří krev vytažená z těl pravěkých komárů, též zachovalých v jantaru. Je ale nemožné, aby bylo získáno dinosauří DNA z krve obsaženém v tomto klíštěti. To jednoduše proto, že DNA jakožto komplexní molekula vydrží jen krátce... Máme tu nicméně nesporný důkaz o tom, že i dinosauři žili ve světě plném klíšťat, některá z nich jistě přenášela nemoci, někteří dinosauři na ně umírali... Klíště bylo pojmenováno Deinocroton draculi, tedy "Drákulovo děsivé klíště". V současné době již nežije, je to druh zcela vyhynulý...

Za informace děkuji webům Science Daily a ČT24. Podle mne je to význačný objev, hodný uznání...

Lovci kryptidů 2: Řev, sníh a dárky (3/6)

V zasněženém prosincovém Wolverhamptonu pátrají Jack, Roger a policista Ian Crowley po tajemné Buckshawské příšeře, která se do města stáhla ze své původní domoviny v okolí Manchesteru. Pro dva zkušené členy Lovců kryptidů nebyla přítomnost Metallera v temné ulici, v níž zřejmě došlo k souboji kovového giganta s Buckshawskou příšerou, nijak šokující. Zato Ian byl zjevem mechanického zabijáka přímo zděšen. Na jedné z kamerových pastí se pak objevil jakýsi rypák a beraní rohy... Zdá se, že Buckshawská příšera se ukázala...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ŘEV, SNÍH A DÁRKY, ČÁST TŘETÍ:

Policejní auto zaparkovalo před krásným domem ozdobeným věnci, řetězy a spoustou Vánočních světýlek. Ian nejistě vykročil z pootevřených dveří auta. Zaostřoval do tmy a pak rychle pohlížel na svůj tablet. Zvíře stále očichávalo kamerovou past. Dokonce už do kamery několikrát strčilo. "Můžu rozsvítit baterku?" zeptal se Ian, jako by jej už strach z Metallera zcela přešel. "Ještě chvíli počkejte," řekl Jack a nasadil si brýle. "Proč nosíte černé brýle ve tmě? Jste snad světloplachý?" zeptal se s podivem Ian. "Nejsou to černé brýle, i když tak vypadají. Je to termovize," odpověděl s klidem Jack. Roger udělal to samé. "Vidím ho. Je u toho stožáru tam, v neosvětlené části ulice. Propána, to je teda kus!" řekl Roger. Jack z auta okamžitě vytáhl termokameru a začal natáčet. "Kruci, jsme moc daleko. Zkusím se k němu trochu přiblížit. Rogere, vytáhni laserovku a kryj mi záda," navrhl Jack. "Laserovku? Ehm..." vtrhl do jejich rozhovoru Ian, ale už se neodvážil říci více. Jen zkrátka poznal, že výstroj obyčejného anglického policisty se výstroji Lovců kryptidů, světem opěvovaného týmu, nemůže rovnat. Jack pomalu kráčel ulicí k tomu velkému teplému bodu, který ve svých termobrýlích pozoroval. Ian zase pohlížel na rypák zvířete, neustále očichávající kamerovou past, snad ho nějak zaujala. Pak se však Buckshawská příšera náhle otočila. Pohlédla přímo na Jacka. Ten byl už v dostatečné vzdálenosti, aby mohl začít natáčet. Výdech, který ze sebe kryptid vydal, přípomínal zvuky pekla. Zněl, jako by zasyčela pára v hrnci, z něhož vychází kýmsi vydávaný hlas. Přesně to si Jack pomyslel. V tom překvapení to možná bylo přirovnání příliš přehnané, zvuk však Jacka donutil, aby zůstal stát jako solný sloup. Ovládal v sobě strach. Pohlédl na svou ruku a spatřil, jak se mu třese. Na Buckshawskou příšeru stále neviděl, stále nebyla ozářena pouličním osvětlením. Jen tvar jejího těla mu přes termovizi prozrazoval, že to musí být něco neobyčejného, velkého, a podle zvuků i zuřivého. Pomalu začal ustupovat. Křupnutí sněhu. Teplá skvrna se rozehnala proti němu. Jack se otočil a utíkal zpátky k autu. Protože se příšera otočila před kamerovou pastí, spatřil Ian na tabletu naprosto jasně její rohy. "Je to beran nebo co?" zeptal se Rogera. "Střílej, Rogere, střílej!!!" vykřikl Jack. Čtyřnohá těžká váha mu byla v patách. Roger neváhal a po velké černé mase srsti, která se právě vynořila ze tmy rovnou za Jackem, vypálil laser nejnižšího stupně. Zvíře tím trochu odrazil a vyděsil. Ozval se uši rvoucí, zlý skřek. Jack, Roger i Ian nasedli do auta. Ian nastartoval motor, když tu náhle se auto skoro překulilo na bok. A pak následovala další rána, ještě silnější. Obrovský, zakulacený roh, vypadající skutečně jako beraní, prorazil sklo levého předního okýnka. Ian konečně auto otočil. Po další ohromné ráně zezadu odlétlo zadní světlo. Policejní vůz se konečně pořádně rozjel, pronásledován tím bezhlavě útočícím netvorem. "Vidíte na něj? Je to vepřoberan. Doslova!" vyhrkl Jack. Hned nato se auto dostalo do smyku. "Ksakru už, náledí!" zařval Ian a otočil volantem, avšak v rozrušení příliš pozdě. Auto se přetočilo a příšera, přinejmenším šest stop vysoká a útočící jako zuřící býk, narazila hlavou přímo do předního skla. Ian si strhl pás a vylétl dveřmi právě včas. Tlusté rohy se zaryly do sedadla v místě, kde měl předtím hlavu. Monstrum opět zařvalo. Vteřinu nato dostalo do hlavy ránu laserem středního stupně. Na zledovatělém asfaltu jeho ostrá kopyta vydrásala několik rýh, když ho laser odrazil. Tato lekce asi Buckshawské příšeře stačila. Nemotorně se otočila a utíkala pryč od těch lidí, jež střílejí rudé paprsky z pistolí. "Mý auto... Mý služební auto..." drmolil Ian a chytal se za hlavu. "Myslím, že tohle se dalo čekat. Policie Vám dá nové," řekl mu celkem v klidu Jack. Obyvatelé bloku pochopitelně zavolali policii, neboť je vzbudil hluk souboje. Policistů, kteří přijeli, ani toho, který zde byl se dvěma muži podezřele známých tváří, se však už nedoptali, co se té noci vlastně stalo...

V základně Lovců kryptidů zrovna hrála Vánoční hudba. Všemožné anglické i americké Vánoční písničky navozovaly v budově magickou atmosféru. Pierre a Fahad spolu pracovali na stavbě Vánoční stromku. Náhle přiběhl do místnosti Akihiko. "Vypadáš aktivovaně," řekl mu Fahad a zasmál se. "Beru si náš nový vůz," řekl chladně Akihiko. "V pohodě, vždyť ho taky ty jediný umíš zatím řídit," usmál se lišácky Pierre a omylem upustil baňku na svou bosou nohu (v místnosti bylo dost teplo) a vykřikl. "No právě. V centru Londýna se objevily nějaký... Nějaký zrůdy..." vysvětlil vše spěšně Akihiko a v rychlosti za sebou zabouchl dveře. Z garáže tedy vyjel ten brilantní, moderní, tmavý stroj. Nádherné vozidlo, jehož vzhled by se dal jen těžko popsat. Připomínalo něco mezi drahou Porsche a pravým Batmobilem. Dodavatel? Přísně tajný. Akihiko jel jako šílenec. Předjížděl jedno auto za druhým, střídal pruhy, div nezpůsobil dopravní nehodu. Prudce zabrzdil na parkovišti kousek od Trafalgar Square. Kolem něho utíkala spousta lidí. Jakmile uviděl Akihika v černém spandexu s nápisem "The Cryptid Hunters", přiběhl k němu jeden mladík. "Támhle! Támhle jsou! Hledáte je, že?!" zeptal se zuřivě vypadajícího Japonce. "Ano, chlapče," odpověděl Akihiko. Vysunul svou teleskopickou tyč a vběhl na náměstí. Panoval zde chaos. Utíkali po něm malí, oranžoví dráčci. Ti stejní dráčci, které Lovci kryptidů viděli v jezeře Nikaragua, a z jejichž spárů v Nietově podvodní budově unikli! "Šťastný a veselý, hoši," řekl Akihiko, když k němu jeden z těch agresivních, sotva metr vysokých hybridů přiběhl a zuby, připomínajícími malé dýky, se ho chystal kousnout do nohy. Akihiko ho odrazil tyčí a vrhl se proti dalším dvěma. Jedinou ranou je oba skolil. Přihlížející byli ohromeni. Nedaleko velké sochy Otce Vánoc, za poklidného chumelení, spolu zuřivě bojovaly vše ohrožující příšery, které se v centru Londýna záhadně objevily, a snad ještě zuřivější chlapík. Jakmile skolil pátého dráčka, vytáhl z kapsy své uniformy pistoli. Postupně střelami obalil dráčky sítěmi. Další síť vystřelil po příšerce, která se zrovna sápala na jedenáctiletého chlapce, který se jí snažil ubránit taškou plnou Vánočních dárků. Hned Akihikovi poděkoval za záchranu svého života. Poté se dal na bezhlavý útěk. Za Akihikem se totiž objevilo dalších deset dráčků. Jeden z nich byl ale větší, než ostatní. Byl tak jeden a půl metru vysoký a měl fialový hřebínek na čenichu. Vypadal skutečně jako nějaký relikt ze světa prehistorie. Akihiko mu nastavil svou železnou tyč, ale řvoucí netvor ji odhodil jediným pohybem svých předních končetin a narazil zavřenou tlamou prudce do Akihikova břicha...

Dozvíme se, proč Metaller bojoval ve Wolverhamptonu s Buckshawskou příšerou? Proč byla Buckshawská příšera v pořádku, jen trochu víc rozzuřená? A když je ve Wolverhamptonu Metaller, co znamená přítomnost Nietových dráčků v centru Londýna? Přežije Akihiko nerovný souboj s megadráčkem? Vánoční čas se blíží, a s ním i další část!

Psovité šelmy pravěku: Mesocyon

Neboť jsem se po několik týdnů věnoval především Měsíci s lososy, nenapsal jsem žádnou další část Psovitých šelem pravěku, tedy až doteď. Vyceňte tedy zuby, vracíme se zpět v čase za pradědečky našich psích přátel!

Jméno: Mesocyon,

Období: raný Oligocén až raný Miocén,

Místo: Severní Amerika.

Mesocyon byl zařazen do čeledi Canidae, která zahrnuje jak dnešní šakaly, vlky a psy, tak mnoho z jejich prehistorických příbuzných. Patřil mezi hesperocyoniny, podčeleď psovitých, která žila v období od raného Eocénu po raný Miocén. Mesocyon se ve fosilním záznamu objevuje v době asi před 33 miliony let, v raném Oligocénu stupně rupel, a vymírá v raném Miocénu stupně burdigal, před 18 miliony let. Jak svědčí nalezená lebka, uzpůsobení čelistí a složení zubů, byl Mesocyon nejspíše mesokarnivor, což znamená, že přibližně 50 až 70 % jeho jídelníčku se skládalo z masa, zbytek pak z hub či rostlin. Dnešní lišky jsou také mesokarnivoři, není tedy překvapivé, že pravěký psí atlet Mesocyon byl na tom s obživou podobně. Blízkým příbuzným Mesocyona byl například Cynodesmus, jenž přežil ještě do doby před 7 miliony let. Oba to byli celkově malí masožravci, měřící okolo jednoho metru na délku. Dva nalezené exempláře Mesocyona byly důkladně prostudovány s cílem zjistit, kolik zvíře vážilo. První exemplář měl hmotnost 7,4 kilogramu, druhý pak 7,19 kilogramu. Fosilie Mesocyona byly objeveny ve Spojených státech amerických, konkrétně pak ve státech Oregon (a to především na středoseveru Oregonu), Kalifornii, Coloradu, na jihu státu Wyoming a v neposlední řadě také na západě Nebrasky. Zřejmě se jednalo o poměrně lehce stavěného běžce, vzezřením podobného lišce. Podle všech výzkumů dokázala tato psovitá šelma kráčet pouze po prstech chodidel, díky čemuž byla nenápadná při plížení. Lebka Mesocyona byla celkově krátká, proto se v angličtině tomuto prapsu někdy říká "short-faced dog", tedy "pes krátkočelý". Vyhynul v důsledku nástupu nových, silnějších predátorů, kteří zaujali jeho místo v severoamerickém ekosystému tehdejší doby...

Brzy se dočkáte další části tohoto projektu!

Správce dinosauřího parku - Pterosauří gigant

Abychom si zkrátili čekání na Vánoce, je tu další Správce dinosauřího parku! Co nového se asi Danovi a ostatním na Tedově ostrově přihodilo?

Pterosauří gigant

Pomalu začínají přípravy na Vánoce. Před hlavní budovou už stojí velká socha Santy Clause. Ve středu mu nějaký vtipálek sebral oblečení a navlékl plavky. Myslel jsem si, že to všechny naštve, protože to naštvalo mě. Ale zdá se, že ostatní to inspirovalo k tomu, aby si zašli na pláž a vykoupali se. Bylo otřesné strávit středeční oběd zcela sám v naší kantýně, zatímco mí spolupracovníci si užívali piknik na pláži. Tedy až na jednoho. Hodil mi za krk balónek s vodou, jak to obvykle dělává. Otočil jsem se, a další balónek zasáhl můj obličej. Byl jsem pořádně naštvaný. Oliver se schválně smál jako Santa Claus, ale jen co vyběhl ven z hlavní budovy, narazil přímo do nohy gigantické sochy. Nakonec jsem ho ještě, celého šokovaného, odváděl do koupelny, kde si umyl pomlácený nos. Nemohl jsem se u toho udržet smíchy. Dlouho jsem přemýšlel nad způsobem, jak Oliverovi vrátit všechny ty jeho naschvály, a on se nakonec vytrestal sám... Každopádně... Většina zvířat, která v našem parku žijí, do něj byla přivezena Oliverem z Isle of Die. Jen malé množství tvorů pochází z okolních vod ostrova, například naši dva Cryptoclidové, z nichž už se za ta léta stali dospělci, nebo Plesiosaurus a belemnité, které jsme před třemi lety v létě zachránili, když v této oblasti Pacifiku došlo k ropné katastrofě. Ale ještě se nestalo, aby nám byli pravěcí tvorové zanecháni na ostrově jen tak, zranitelní... Popíši tedy celou situaci. Už před měsícem se na jednom z útesů na východním pobřeží Tedova ostrova zabydlel okřídlený gigant. Často se na útes vracel. Nikoho to moc nevzrušovalo, tedy kromě faktu, že se jednalo o Quetzalcoatla. Šlo o jednoho z největších ptakoještěrů vůbec. Na pobřeží ostrova však žijí tucty ptakoještěrů, nebyla to tedy výjimečná událost. Až minulý týden v sobotu se přišlo na to, že Quetzalcoatlus si na vrcholku útesu postavil hnízdo. Ležela v něm dvě oválná, pergamenová vejce. Tim, objevitel hnízda, se pak na vrcholek útesu vracel každý den večer, kdy samice na čas odletěla na moře, aby si zarybařila...

V úterý pak došlo k velkému souboji, který Tim natočil na videokameru! Samice Quetzalcoatla se vracela s žaludkem plným ryb k hnízdu. Rozhodla se přistát už na pláži, měkký písek pro ni představoval perfektní přistávací plochu. Vysoký příliv v tu chvíli vyhnal cosi na pláž, a když Quetzalcoatlus dosedl na zem, z vlny se vynořila obrovitá hlava. V tuto chvíli už Tim zapnul svou kameru, kterou pohotově vytáhl z kapsy. Byl to nějaký mosasaurid, Oliver se domnívá, že šlo o mladého Tylosaura, ale já, přestože nejsem největším odborníkem na svět pravěkých příšerek, si myslím, že to byla jen jiná barevná variace Halisaura, našeho starého známého, druh, který jsme zachránili před zlým osudem, který mu chtěla připravit Operace Hon na Kronosaura, nyní již neexistující. No, Halisaurus se zakousl do křídla Quetzalcoatla. Mocně sevřel, ale blána mezi předními a zadními končetinami ptakoještěrů je tvořena měkkou, tenkou kůží. Prokousl ji jako nic, ale Quetzalcoatlus se dal do kroku, byl na chvíli vyproštěn. Ale opravdu jen na chvíli. Ptakoještěři, zvláště ti velcí jako žirafa, kráčí pomalu. Mosasaur se znovu zakousl do oběti, zatímco ležel, vyplaven na pláži. Kousl do zadní nohy ptakoještěra, mocně sevřel, a držel dalších deset vteřin. Pak přišel další příliv a obě zvířata, včetně ječícího ptakoještěra, stáhl do moře. Neuvěřitelné... Tim se otočil a zjistil, že z obou vajec se líhnou mláďata. Malá pterosauřata otevřela svá roztomilá očka, na svůj druh poněkud velká, a podívala se na Tima. I to se mu podařilo natočit. Po této vskutku neobvyklé podívané byla dvě malá Quetzalcoatlata vzata do voliéry. Doufám, že se jim tu bude dařit, a že jim nahradíme ztracenou matku, kterou nikdy nepoznali!

Příští část už bude Vánoční! Doufejme však, že se do té doby v Dinosauřím parku zase něco nesemele... Ať už jsou to přírodovědci narážející po hlavě do sochy Santy Clause nebo děsivé souboje prehistorických příšer všech tvarů a velikostí, Dinosauří park je zkrátka místem plným překvapení! Snad tedy budou ta brzká překvapení jen a čistě Vánoční...

Losos čavyča

Posledním článkem spadajícím pod Měsíc s lososy bude tento, pojednávající o lososu čavyča. Doufám, že si jej s radostí užijete...

Losos čavyča, latinsky Oncorhynchus tshawytscha, je jedním z několika druhů tichomořských lososů. V letním období táhne do severoamerických a severoasijských řek v ohromných počtech. Druhové jméno je zároveň ruským názvem této ryby. Losos čavyča byl člověkem vysazen také na Novém Zélandu a v Patagonii, kde se dobře ujal. Stejně dobře se daří i vysazeným populacím do Velkých jezer v Severní Americe. Dospělí lososi čavyča měří 61 až 91 centimetrů na délku, i když rekordní exemplář měl okolo 1,5 metru. Tělesná hmotnost činí 4,5 až 22,7 kilogramu, nejtěžší jedinec byl uloven na pobřeží Britské Kolumbie v 70. letech minulého století a vážil neuvěřitelných 57 kilogramů. Lososi čavyča se rodí v řekách, přežívají v nich po dobu dvanácti až osmnácti měsíců, poté táhnou do moře, kde stráví jeden až osm let (v průměru však tři až čtyři roky) a pak se vydávají na svou poslední cestu do těch toků, v nichž se vylíhli. Tak jako jejich příbuzní po tření umírají. Mohou učinit cestu dlouho až 1400 kilometrů. Dospělí lososi čavyča jsou klasickými dravci, živí se především rybami, hmyzem a jeho larvami žijícími ve vodě, a také různonožci. Na tahu lososů závisí životy mnoha predátorů, od medvědů přes orly až po žraloky aljašské. Avšak hlavními predátory lososů čavyča jsou kosatky. Velmi účinně se vrhají do masivních hejn lososů a doslova z něj vybírají jednu rybu po druhé. Jedním z hlavních lovců těchto lososů je také člověk. Lososi čavyča pro něj mají velký význam, a mezi severoamerickými Indiány měl tento druh největší cenu. Někteří dokonce pořádali speciální ceremonie, během nichž byly ryby loveny. Při slavné Lewisově a Clarkově expedici mezi lety 1804 a 1806, což byla první pozemní výprava od východního pobřeží USA až na západ a zase zpět, její účastníci s nadšením jedli maso lososů čavyča. Podle Lewise dokonce losos čavyča chutná lépe čerstvý, neopečený, a chutná prý lépe, než jakákoliv jiná ryba na světě... Losos čavyča je státní rybou Aljašky a Oregonu. Velká hejna těchto lososů však žijí i na pobřeží Japonska, kde každoročně podnikají podobně velkou migraci...

Měsíc s lososy tedy končí. Doufám, že jste se dozvěděli zajímavé informace o těchto fascinujících rybách... Avšak nebojte, na tomto blogu se určitě ještě nějaké články o lososech objeví. Brzy však zaútočí Psovité šelmy pravěku a další projekty, kterým jsem se pár týdnů nevěnoval!

Tichooceánští lososi

Tichooceánský losos, Oncorhynchus, se řadí k nejodvážnějším migrantům zvířecí říše. Každý rok v době od července do října ožijí severoamerické řeky prostřednictvím těchto ryb. Nutno však podotknout, že někteří zástupci tohoto rodu žijí i na pobřeží východní Asie, kde každoročně probíhají podobně velké migrace (například na Sibiři). Jakožto rod zahrnuje Oncorhynchus celou řadu druhů, označovaných ať už jako losos (salmon) nebo pstruh (trout). Jméno Oncorhynchus znamená v překladu do češtiny "hákovitý nos", a to proto, že se u samců v době tření čelisti promění v útvar zvaný kype. Má tvar háku a uplatňuje se při bojích o hierarchii s ostatními samci... Představme si nyní několik tichooceánských lososů, kteří jsou něčím výjimeční...

Losos nerka (Oncorhynchus nerca)

V angličtině také známá jako sockeye salmon. Dorůstá délky 84 centimetrů a váží 2,3 až 7 kilogramů. V době tření procházejí lososi nerka metamorfózou. Nejen, že se samcům vytvoří kype, ale obě pohlaví také změní své tělesné zbarvení. Zatímco na moři jsou tyto ryby lesklé, krémové či namodralé, v řekách zrudnou. To proto, že se jejich šupiny vstřebávají. Ačkoliv jich do řek Severní Ameriky, včetně Fraser River v Britské Kolumbii, táhnou ročně miliony, nyní se uvažuje o nutnosti ochrany lososů nerka na britskokolumbijském pobřeží.

Losos gorbuša (Oncorhynchus gorbuscha)

Tato ryba byla popsána v roce 1792 a je typovým druhem rodu Oncorhynchus, tzn. druhem, podle něhož došlo k popisu rodu. Losos gorbuša obvykle dorůstá délky okolo 50 centimetrů, i když byly odchyceny exempláře i přes 70 centimetrů dlouhé. Dožívá se tří let (losos nerka naopak osm!). V době tření táhne do sítě řek mezi kalifornskou Sacramento River a kanadskou řekou Mackenzie, stejně tak činí na opačném konci Pacifiku, v Japonsku, Koreji a Sibiři. Preferuje chladné vody o teplotě 5,6 až 14,6°C.

Losos keta (Oncorhynchus keta)

Opět táhne jak do řek Severní Ameriky, tak Sibiře. Jedinci, kteří se v létě, předtím než zahynou, vydávají na migraci proti proudu řeky Yukon v Kanadě, podnikají cestu o délce neuvěřitelných 3200 kilometrů. Jako ostatní lososi rodu Oncorhynchus jsou semelpartiní, tzn. umírají po tření. Samička může naklást až 4000 jiker, která jsou posléze umístěna do jamky ve štěrku na dně řeky a ponechána svému osudu. Hmotnost této ryby činí 4,4 až 10 kilogramů (nutno podotknout, že desetikilogramoví lososi keta jsou velice vzácní, rekordní jedinec měl však 19 kg!) a měří v průměru 60 centimetrů.

Losos masu (Oncorhynchus masou)

Vyskytuje se pouze při asijském pobřeží Tichého oceánu. Tvoří čtyři podruhy, O. m. formosanus je endemitem pomalu tekoucích řek v nadmořské výšce 1500 metrů na Tchaj-wanu. Zbývá už jen 400 jedinců tohoto poddruhu. Losos masu jakožto druh celkově ohrožen není. Největší jedinci jsou ti ruští; lososi masu z Přímořského kraje měří až 70 centimetrů.

Velmi zajímavých tichooceánských lososů a pstruhů z rodu Oncorhynchus je více, doufám však, že Vás tato čtveřice mých nejoblíbenějších zaujala. Pokud chcete, najděte si více informací i o těch dalších, rod Oncorhynchus tvoří celkem 12 druhů!