Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky-druhá část:
Tropická vichřice však trvala trochu déle, než jsem předpokládal. Ještě v půl deváté večer jsem slyšel neustálé praskání dřeva a doufal jsem, že na můj stan nespadne větev. Když se bouře konečně uklidnila, nachystal mi pravěk další překážku. Ve stanu jsem už zůstal a doufal jsem, že v něm přespím noc, ale déšť, který předtím bouřka přinesla, mi zmáčel i podstavu stanu. V takovém vlhku jsem zabalen pouze v dece nemohl spát a navíc bych se nepěkně nachladil. Musel jsem vybavení přenést jinam. Tma byla všude kolem mě, ale viděl bych tu i bez baterky. Přesto jsem si raději rozsvítil. V pravěkém lese nikdy nemůžete předvídat, co se schovává za příštím stromem. Oblast byla celá zatopená. Na krokodýly ani jiná zvířata jsem teď nemyslel, už tak jsem měl dost starostí. "Bože, co to je?" zašeptal jsem si pro sebe, když jsem uslyšel tiché šelestění. Vycházelo z křoviny asi tak třicet metrů napravo ode mne. Měl jsem ruce plné věcí, které jsem nenaskládal do batohu a světlo z baterky, kterou jsem měl na čele, bylo příliš slabé na to, abych něco zahlédl na takovou dálku. Jen jsem doufal, že tam nebude nic životu nebezpečnému. "Mám pocit, že mě něco pronásleduje," řekl jsem si, "zatím jsem nepoznal, že by se ke mě něco výrazně přiblížilo, ale v těchhle pravěkých lesích za Miocénu žila spousta nebezpečných zvířat. Velcí draví vačnatci, děsoptáci a tak." Potom mě zaujal pohyb v křovině přímo přede mnou. Jaká byla má úleva, když zpoza keře vylezla tři nedospělá Astrapotheria. Tito tvorové byli zjevně aktivní spíše v noci, než ve dne. Proto jsem také dopoledne zahlédl jen jedno Astrapotherium a po dalších nebylo ani vidu, ani slechu. Konečně jsem si oddychl. Našel jsem trochu sušší místo, začínal tady kopec. Na jeho vrcholu by se dal postavit ideální tábor s výhledem na prales. K mému překvapení ale Astrapotherium nebyl ten živočich, který mě pozoroval. To, co jsem zahlédl, se podobalo jednomu obrázku z knihy o pravěku. Bohužel to zase rychle zmizelo. Viděl jsem jasně žluté oči, které svítily, příliš nadšený jejich majitel asi nebyl. Sevřelo se mi hrdlo...
Dalších dvacet minut jsem ale o žádném tvorovi nevěděl. Vylezl jsem na kopec a k mému překvapení tu bylo další jezero. Nejprve na mě bylo zklamání určitě znát, ale po zjištění, že zdejší půda je víceméně suchá, jsem neotálel a postavil si tady stan. Ve vodě se odrážel obraz dalšího zvířete, které jsem měl na své misi potkat. Zahlédl jsem největšího krokodýla své doby - druh Crocodylus falconensis! Byl dost velký, asi tři metry, to je délka i našich krokodýlů nilských. Nebyl tu jeden, na hladině vystrkovalo horní část hlavy nebo oči ještě asi šest až sedm takových mohutných krokodýlů. Řekl jsem si, že příští den by mohl být velice zajímavý, kdybych tyto plazy pozoroval. Moji radost ale zkazil nenadálý řev. Byl to takový chraplavý zvuk, docela mi připomínal hlas tasmánského čerta nebo-li ďábla medvědovitého. Něco tudy šlo. Byl jsem tak vystrašený, že jsem nechal většinu věcí dole a vylezl na nejbližší strom. To byla ale ta nejhorší věc, jakou jsem mohl udělat...
Co Jacka celou noc sledovalo? A co mu má ještě nebezpečí nachystat? V průběhu tohoto týdne zveřejním poslední část...
2 komentáře:
Páni, tak to je napínavé..! Nemůžu se dočkat na poslední díl, který uzavírá tento báječný děj!
Super! Ale doufám že se Jackovi ten strom nestane osudným :O
Okomentovat