Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky (4/4)

Minulou část najdete zde: http://blogorgonopsid.blog.cz/1309/praveke-safari-kenozoikum-jizni-ameriky-3-4 .

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky-část čtvrtá:

Narazil jsem na bažinu, v níž leželo několik zvířat. Lákal je bohatý zelený ostrůvek uprostřed bažiny a nepříliš chytří tvorové si neuvědomili, že dostat se k ní přes bahno je takřka nemožné a rychlými skoky by to dokázal maximálně tak velký dravý pták. Ležel tu ohlodaný mrtvý Glyptodon, z bažiny čouhala nějaká žebra a stehenní kost, pak tu byly úlomky kostí, včetně lebky, ale to s jistotou dodnes říci nemohu. Velice mě upoutala obraná kostra mladého, třímetrového Megatheria, z níž by mohla být perfektní fosilie a já hned věděl, kam by mohly směřovat mé paleontologické vykopávky. Pořídil jsem tady desítky barevných snímků. Dál, asi čtyřicet či padesát metrů za bažinou stály tři stromy, dva velké a jeden poněkud menší, všechny stejného druhu. Byla tu dvě Megatheria, jedno dospělé a druhé bylo mladé, ale dospělce pomalu dorůstalo. Mohutnými drápy si zvířata přitahovala trsy listí a bez rozžvýkání je ihned spolykala. Pár Thylacosmilů, samec a samice, slídil okolo bažiny a hledal něco k snědku. Čas od času tu prolétl ten větší, pestrobarevný pták, kterého jsem viděl den předtím v lese. Tento pták přistál k zemi a hned spustil poplach. Kolonie Glyptodonů dvě stě mětrů ode mne utvořila ochranný kruh okolo mláďat stejným způsobem, jako dnes pižmoni v Arktidě. Zajímalo mě, jakého dravce zpozorovali a brzy jsem měl ve svých domněkách jasno. Smečku dravých Andalgalornisů na lovu jsem ještě neviděl. Odehnat dva mi dalo pořádnou fušku, ale celá skupina sedmi Andalgalornisů a většina jsou navíc dospělci, může být i smrtelně nebezpečná. Raději jsem se schoval za vysokou, nažloutlou trávu a nedíval jsem se nikam, pouze na zem. Byl jsem tak soustředěný, že jsem si nevšiml, že pouhých pět metrů za mnou stojí Thylacosmilus. Jeho družka očichávala kosti u bažiny. Thylacosmilus ale udělal na lovu jednu chybu, šlápl na kluzký kámen, spadl a zlomil při pádu dvě větve. Okamžitě jsem se zvedl a utekl pryč. Jenže dravý vačnatec vstal, zařval, samice na mne obrátila hlavu a oba se chystali rozeběhnout. Běžet jsem je neviděl, ale utíkal jsem k těm stromům s Megatherii...

Strom měl větve až trochu výš, ale já se na něj dral zuby nehty, jen abych uprchl. Až když jsem si sedl na mohutnou větev kus pod korunou, zjistil jsem, co se vlastně stalo. Thylacosmilové po mě vůbec nevyběhli, ale chtěli se přiblížit ke Glyptodonům. Jedno jejich mládě totiž zůstalo opodál a oni chtěli předběhnout smečku dravých ptáků, kteří by malinkého obrněnce zabili dříve. O mě takřka nejevili zájem a navíc jsem na ně byl trochu velký. I když jindy by si mě k odpolední svačině klidně vzali. "Tohle je děsivé..." řekl jsem si. Nechtěl jsem radši vědět, co se s malým Glyptodonem stane, ovšem když jsem se chystal odejít do akátového háje, napadl mládě jeden děsopták a silný samec Glyptodona mu vší silou přerazil obě zadní končetiny. Pak jsem viděl další ptáky, jak se stahují. To byl konec té fantastické podívané, která na mne v Pliocénu čekala. Nastal čas opustit toto převratné období, v němž se na kontinentě za oceánem vyvíjí člověk, a vrátit se do bezpečné přítomnosti...

V příští části: Poselství Jacka zavede 150 milionů let zpět v čase, znovu do období zvaného Jura. Tentokrát nebude sledovat gigantické dinosaury, ale ryby obrovských rozměrů. Ty připlavaly do zálivu, kde chtějí naklást jikry. Ale co všechno ho na cestě čeká?