Qantassaurus

Qantassaurus ("ještěr Qantas") byl dvounohý býložravý ornithopod. Žil v období spodní Křídy, tedy před zhruba 115 miliony lety, na území Austrálie. Ta však byla tehdy spojena spolu s několika dalšími kontinenty do jedné velké masy zvané Gondwana, a také se nacházela podstatně více na jihu než dnes. Dinosauři žijící na pokraji jižního polárního kruhu čelili vůbec nejextrémnějším podmínkám druhohorního světa, je jisté, že tak jako dnes, půl roku nezapadlo slunce a na půl roku fantastické stálezelené lesy zahalila tma. Qantassaurus musel být dokonale vybavený pro život v takovém prostředí. Sdílel jej s dalšími, jemu podobnými dvounožci, jejich jména jsou Atlascopcosaurus, Fulgurotherium a Leallynasaura. Qantassaurus byl 2 metry dlouhý, zřejmě měl pětiprsté přední končetiny a dlouhé zadní končetiny se čtyřmi prsty. Ocas zaujímal zhruba polovinu délky těla, tedy jeden metr. Většina informací o tomto dinosaurovi však nevychází z jeho fosilních pozůstatků, nýbrž ze zkamenělých kostí jiných Hypsilophodontidů, mezi něž je Qantassaurus řazen. Není to však potvrzeno, jelikož fosilního materiálu nebylo dosud objeveno mnoho. Proto je Qantassaurova pozice v čeledi Hypsilophodontosauridae nejistá. K objevu tohoto dinosaura došlo roku 1996 během vykopávek v australské Victorii, jež vedla Monashská univerzita v rámci projektu Dinosaur Dreaming. Nález tvořil pouze 56 milimetrů dlouhý úlomek dolní čelisti spolu s deseti zuby, které jej lemovaly. K popisu došlo roku 1999 manžely Tomem Richem a Patricií Vickers-Rich, kteří dali zároveň tvorovi jméno podle australské letecké společnosti Queensland and Northern Territory Air Service (zkráceně Quantas), dosud byl popsán jediný druh, a to Q. intepidus. Druhové jméno znamená v překladu z latiny "neohrožený" a poukazuje právě na extrémné podmínky jižního pólu, jimž byl tento pozoruhodný dinosaur vystaven. Ať už tedy bylo pro Qantassaura typické cokoliv v dobách, kdy žil, z jeho chudých fosilních ostatků lze vyčíst alespoň jedno-zuby byly mnohohřebenovité, čímž se podobají ostatním Hypsilophodontosauridům. Zajímavostí je, že zástupců této čeledi muselo žít před 115 miliony lety na území Austrálie asi šest. Jako jejich příbuzný mohl být Qantassaurus skvělým běžcem. Prehistorická Austrálie byla plná velikých masožravých dinosaurů, jako byl Australovenator. Ti mohli být Qantassaurovými lovci. Proto bylo pro tohoto býložravce, živícího se nízko rostoucí vegetací, nezbytné, aby dokázal útočníkům rychle utéci. Hypsilophodontidi byli sami o sobě skvělými běžci. Qantassaurus byl schopen utéci dravci podobně jako dnešní gazela, dost možná i se stejnou elegancí. Rekonstrukci kostry tohoto dinosaura byste našli v Muzeu Victorie a také v Australském muezu v Sydney. Dokud však nebude objeveno více pozůstatků tohoto dinosaura, nebudeme mnohé moci tvrdit s jistotou...

Qantassaurus nepatří mezi nejznámější dinosaury, ale přesto se jeho popisky objevují v některých knížkách o pravěku. Příkladem je kniha "Encyklopedie Dinosauři" od kolektivu autorů (mj. Paula Willise) vydané v roce 2004, kde článek o něm najdete na str. 178.

Příště Centrosaurus!!!

Stádo Titanosaurů

Titanosauři (Borealosauři) žili na území Číny před 125 miliony let. Většinou se zdržovali v otevřeném prostředí, v době snášení vajec však mířili do lesů, kde je samice kladly do měkké a sopkou ohřívané půdy. Nigel se s Titanosaury poprvé setkal ve 3. díle, když mířil na severovýchod pravěké Číny, plný nebezpečných sopek, jedovatých jezer a zvláštních dinosaurů, za podivným čtyřkřídlým Microraptorem. Na stejné stádo narazil hned několikrát při své cestě a po výbuchu sopky a následném zahalení okolí mrakem vulkanického popela spatřil v přítomnosti Titanosaurů příležitost. Před jistou smrtí tedy zachránil nejen skupinku Microraptorů, ale také stádo devíti kolosálních sauropodů. Správce parku Bob nebyl z jejich přítomnosti moc nadšený, hned po příchodu do jednadvacátého století se tito hromotluci ukázali být dost nešikovní. Zbořili Bobův plot, ten je později umístil do speciálně uzpůsobeného výběhu, z něhož se však po krátkém pobytu vylámali. Od té doby působí Titanosauři v parku hlavně zmatek a celkově jsou v seriálu zdrojem Bobových potíží s péčí o pravěká zvířata. Až na drobné výjimky, kdy se dá jejich síla použít namísto odtahové služby, způsobují problémy. Protože je nelze udržet v žádném z výběhů, nechali je Bob i Nigel volně pobíhat po parku. V šestém díle se to ukáže být jako celková chyba. Poté, co byl Bob vystrašen černým pasažérem Troodonem, lišáckým predátorem, jehož Nigel neúmyslně přivezl z období Křídy, a poté, co nekontrolovatelně zatáčející jeep vyděsil jednu mladou Titanosauří samici, semlela se v Prehistorickém parku pohroma. Samice rozbořila většinu plotů, včetně ten s Tyrannosauřicí Matildou... Jinak jsou však Titanosauři nádherná zvířata, která si zaslouží obdiv a k Prehistorickému parku patří, a to doslova. Rezervace je má totiž i ve svém znaku-zde neohrabaný žrout požírá kus loga...

Nový druh Australopitéka

Až do konce minulého století se paleontologové společně s antropology domnívali, že předky raných lidí mohli být živočichové z jediného druhu. Poté se to však radikálně změnilo a potvrzením je i nový nález z Etiopie ve východní Africe, jež je kolébkou lidstva. Mezinárodní tým odborníků vedený profesorem Dr. Yohannesem Haile-Selassiem z Clevelandského muzea prozkoumal a popsal ostatky nově objeveného druhu hominida, jenž patřil do rodu slavné Lucy. Experti jej pojmenovali Australopithecus deyiremeda a žil před asi 3,5 milionu let společně s dalšími hominidy, včetně A. afarensis (a včetně Lucy), A. bahrelghazali a Kenyanthropus platyops. Tento australopiték byl popsán na základě nálezů zubů a čelistí, jež byly objeveny v březnu 2011 ve středu regionu Afar, který se nachází přibližně 520 kilometrů severovýchodně od etiopského hlavního města Addis Ababa a celých 35 kilometrů od Hadaru, kde byla v minulém století objevena Lucy. Popis Australopitheca deyiremeda byl zveřejněn na konci května tohoto roku v populárním britském týdeníku Nature. Slovo deyiremeda, jež je druhovým jménem, znamená v Afarské řeči "blízký příbuzný". Existence tohoto hominida jen poukazuje na to, že se v období před 4 až 3 miliony let ve východní Africe nevyskytoval jeden či dva, ale rovnou celá řada primátů chodídích po zadních. Vyvstávají tak základní otázky, jednou z nich je: Proč tomu tak bylo? Vedlo snad tehdejší klima či prostředí k takové diverzitě rozličných druhů hominidů? Další rozmanitost druhů se dá vyčíst už jen z pohledu na objevené kosti a jiné pozůstatky. Pečlivé studium totiž prokázalo, že Australopothecus deyiremeda se na rozdíl od druhu A. afarensis lišil i vybraným jídelníčkem. Zuby byly totiž uzpůsobeny na žvýkání trochu tužší potravy. Dr. Yohannes Haile-Selassie o nálezu řekl: "Nový druh je potvrzením, že Lucyin druh nebyl jediným potencionálním předchůdcem lidí, který kráčel Afarským regionem v Etiopii v průběhu středního Pliocénu." Ačkoliv je tedy nález potěšující, začínají opět diskuse, jak to vlastně s lidskou evolucí bylo a který z těchto hominidů je nám nejvíce příbuzný. Australopitéci byli nicméně společenští tvorové, sdružovali se do tlup, hledali společně potravu, jako byly hlízy, kořínky či mršiny, podle některých teorií už byli dokonce schopni hozením kamene zabít například antilopu a stali se tak lovci. Je dokonce možné, že jednotlivé druhy mezi sebou mohli soupeřit, stejně jako jejich samostatné tlupy a samostatní jedinci. Zajímavostí je ovšem to, že i po asi milionu let zůstávala v Africe celá řádka hominidů, od Homo habilise až po Paranthropa. Až později všichni zmizeli z fosilního záznamu a celkově přišla řada na rod člověka. Snad bude o A. deyiremeda zjištěno i více informací, protože každý zjištěný fakt nám pomáhá lépe pochopit podstatu světa, v němž žijeme...

Na obrázku vidíte několik zubů v jedné části čelisti, na základě které byl nový druh popsán, v porovnání s prstem jednoho z výzkumníků-jak vidíte, odborníkům se občas opravdu podaří zjistit spoustu informací z maličkých nálezů. Doufám, že se Vám tento článek o novince líbil...

Knihy o pravěku: Putování s dinosaury

Další knížku o pravěku jsem se Vám rozhodl popsat relativně krátce po představení té předchozí, nicméně tahle si opravdu zaslouží, abych ji zde uvedl. Tuto knihu by chtěl asi každý zájemce o prehistorii, protože je jiná, než mnohé ostatní. Je to kniha ke snad nejpopulárnějšímu televiznímu seriálu, který kdy vznikl...

Putování s dinosaury je jak název proslulého cyklu televize BBC, tak i této knihy. Sehnat ji je dnes již opravdová vzácnost, protože jak tomu u dobrých knih často bývá, počet výtisků je omezen na malé číslo. Autorem knihy Walking with Dinosaurs je hlavní tvůrce televizního seriálu a producent Tim Haines. Vydána byla společností BBC Worldwide v roce 1999, stejná společnost vytvořila i design knihy a uvedla ji do světových knihkupectví. Jak ale Tim zmiňuje hned v úvodu knihy, nesnaží se tato publikace být encyklopedií. Stejně jako seriál, snaží se být živým zážitkem. A to doslova, protože počítačové modely společnosti Framestore zasazené v reálném prostředí, animatroniky a autorovo barvité a podmanivé vyprávění skutečně vyvolávají dojem pozorování druhohorního světa. V seriálu Putování s dinosaury je vše podáno v příběhu určitého zvířete nebo případně hned několika jedinců, kniha se vlastně vůbec neliší. Jediným rozdílem je asi fakt, že se v knize čas od času objeví i nějaké zvíře, jež v cyklu vyobrazeno nebylo-v prvním díle je to například Phytosaurus, diapsid podobný krokodýlovi z období Triasu. Celkem je kniha rozdělena do těchto částí: Úvod, Nový život (v seriálu Nová krev), Věk titánů (Čas titánů), Drsné moře (Kruté moře), Pod obřími křídly (Giganti oblogy), Duchové mlčenlivého lesa (Duchové polárního lesa) a Zánik dynastie (Konec dynastie). Následuje také dle mého celkově poutavé poděkování Tima Hainese všem svým spolupracovníkům, lze očekávat, že výčet jmen bude opravdu velký a skutečně tomu tak je. Velice zajímavý je však také samotný úvod do knihy. V něm Tim obhajuje mnohé domněnky ukázané jak v knize, tak i v seriálu, jednoduchými fakty: I když pro některé nemáme a nikdy mít nebudeme fosilní doklady (např. některé zvířecí migrace nebo život ptakoještěrů na tělech sauropodů), můžeme vycházet ze života současných zvířat. Bylo by zarážející domnívat se, že pravěká zvířata se nechovala stejně, jako ta dnešní. A proto právě jisté přirovnání k současným zvířatům dělá celé příběhy tak zajímavé-právě o tom by rekonstrukce měly být. Autor se také zmiňuje o místech, v nichž byl seriál natáčen a z nichž pochází i fotografie v knížce. Na začátku každé kapitoly, jež je doprovodem ke každé epizodě seriálu, najdete popisky zvířat, která v ní vystupují. O každém živočichovi je vždy napsáno, co byl vlastně zač, dále jsou uvedeny fosilní doklady, velikost, potrava a výskyt (v počtech milionů let). Všichni tvorové jsou zasazeni do rámečku, v němž je zároveň uvedeno, kde se vlastně kapitola odehrává-nechybí ani mapka světa v té době. Zvířata zde popisovaná pocházejí zpravidla právě z míst, kde se příběh odehrává. Rámečků je v knize však mnohem více, protínají příběh a snaží se ho doplnit paleontologickými fakty. Například v části první kapitoly, kde Tim zmiňuje život Peteinosaura, najdete rámeček nazvaný "Dobývání vzduchu" a ten se věnuje prvním ptakoještěrům. Další tématické rámečky, např. "Neopakovatelný Hell Creek", "Konec byl blízký", "Obyvatelé druhohorních moří", "Vítězství dinosaurů" či "Obrovití plachtaři", poskytují množství zajímavých informací a dá se z nich čerpat. Na zpracování příběhu je pěkné také to, že je občas na rohu stránky uveden nějaký zajímavý text, jenž jste si již předtím mohli přečíst. Z toho většinou přímo vychází pravěká atmosféra. Také zvýrazněné části textu řeknou o předem zmíněných větách snad vše... Celá kniha Putování s dinosaury je však zajímavá a je přímo stvořena k tomu, abyste si ji vzali do rukou při sledování seriálu a dozvěděli se ještě něco navíc. Já sám dostal tuto knihu od svého bratrance, který si ji koupil v době, kdy vyšla. Dnes je velmi vzácná a také drahá, stejně jako její následovník Putování s pravěkými zvířaty od stejného autora, onu publikaci ale nemám. Vždycky jsem byl z této skvělé knihy nadšen a pokud byste na ni někdy narazili, i kdyby stála třeba přes tisícovku, doporučuji ji koupit. Jedná se opravdu o nezapomenutelný zážitek a pokud se Vám zalíbí tak jako mě, určitě se k ní budete vracet celý svůj život. Tak jako já...

Údaje:

Autor: Tim Haines,

rok vydání: 1999, v Česku 2000 (v knihkupectvích velmi vzácně, dá se koupit spíše přes internet),

počet stran: 288.

Tuto knihu jsem zkrátka chtěl vždy popsat, protože jde o něco, čeho si vážně moc vážím. Popisek další knihy, kterou mám doma, již brzy!

Slavné expedice: Duboisovo pátrání po předku člověka

SLAVNÉ EXPEDICE

DUBOISOVO PÁTRÁNÍ PO PŘEDKU ČLOVĚKA

Eugéne Dubois, celým jménem Marie Eugéne Francois Thomas Dubois, byl holandský lékař, paleoantropolog a geolog. Narodil se 28. ledna 1858 a zemřel ve věku 82 let dne 16. prosince roku 1940. Byl to velmi významný člověk, který se zasloužil o výzkum minulosti lidského rodu. Dubois byl totiž jedním z prvních, jež učinili důležitý objev. Poštěstilo se mu nalézt něco mezi zvířetem a člověkem, něco, co bylo člověku alespoň blízce příbuzné. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Dubois byl spíše zvyklý na evropské prostředí, ve skutečnosti podnikl dlouhou a slavnou expedici, která změnila náš pohled na historii primátů. Tropické prostředí, jež navštívil, bylo tehdy mnohem nehostinnější a nepřátelštější, než dnes. Kdo byl tedy vlastně Eugéne Dubois? Co se mu podařïlo objevit? A proč o něm slyšel snad každý zájemce o prehistorii?

Minulost lidského rodu byla ve 2. polovině 19. století žhavým tématem. Vědci z celého světa spolu diskutovali, přeli se, hledali důkazy i znemožňovali své kolegy jen proto, aby si prosadili svůj názor. Mnohé z názorů byly tehdy v porovnání s těmi dnešními nevědecké. Zvláště v době, kdy anglický přírodovědec Charles Darwin přišel se svou evoluční teorií, jakoby tato diskuse o lidské prehistorii nabrala spád. Mnozí nesouhlasili s Darwinovou myšlenkou, že předky mnohých živočichů jsou mnohem primitivnější organismy, a že i my tedy máme spolu s nám příbuznými druhy společného předka. Darwinova teorie však přišla zrovna v tu správnou dobu. Samotný Darwin se domníval, že předci lidí se museli vyvinout někde v Africe, což, jak víme, je pravda. K této domněnce jej vedl fakt, že Afriku obývají i velcí lidoopi-šimpanzi a gorily. Ovšem jiní odborníci, především Charles Lyell a Alfred Russell Wallace, s ním nesouhlasili. Podle nich byli totiž lidé mnohem více příbuznější gibonům a orangutanům, jež však nežijí v Africe, ale v jihovýchodní Asii. Samotný Lyell tehdy prokázal, že předky lidského rodu bychom měli hledat právě tam. Ukázalo se, že jeho slova byla prorocká. Na scénu totiž přišel holandský lékař Eugéne Dubois a byl odhodlán najít opočlověka v těchto tropických krajích...

Těžko říci, zda Dubois vůbec věděl, co má hledat. Ve své době si určitě nedokázal představit, jak alespoň zhruba mohl vypadat onen přechodný článek mezi zvířaty a lidmi. Jeho úkol byl ale jasný, najít "opočlověka". Zanechal své akademické kariéry a vyrazil do terénu roku 1887. Podle Lyella se mohli předci člověka vyskytovat na území Nizozemské východní Indie, dnešní Indonésie. Jeho prvním cílem byl ostrov Sumatra. Eugéne prohledával říční údolí a jeskyně, a určitě trpěl nedostatkem vody, příšerným horkem a spoustou bodavému hmyzu, včetně moskytů. Nebyl však úspěšný. I kdyby náhodou Sumatra byla kdysi domovem opolidí, neměl dost síly pokračovat. První část jeho expedice tedy skončila zklamáním z neúspěchu. Ale jak je známo, nejdůležitější je nevzdávat se. Když je člověk přesvědčen, že může dojít ke svému cíli, musí bojovat i nadále. Dubois opustil Sumatru a zamířil na sousední, menší ostrov-na ostrov pokladů. Jávu...

Hornaté vnitrozemí ostrova Jáva poskytovalo Duboisovi perfektní prostředí k hledání přechodného článku mezi člověkem a ostatními primáty. Provázen místními průvodci, Eugéne opět prozkoumával zapadlé jeskyně i říční koryta, až roku 1891 našel to, po čem celé zbylé čtyři roky pátral. Opravdu to popsal jako "nějaký druh mezi lidmi a opicemi". Nález tvořil jeden zub, respektive pravá horní stolička primáta. Později však nalezl i část lebeční klenby a stehenní kost. Nově objevený druh nazval Pithecanthropus erectus ("opočlověk, který stojí vzpřímeně"). Mezi veřejnost se však více vžil název "jávský člověk", jenž je mnohým lidem známý dodnes. Někteří Duboisovi kolegové však odmítli považovat nálezy za pravé. Eugéne totiž kosterní pozůstatky objevil poblíž vesničky Trinil a oni se buďto domnívali, že by mohlo jít jednoduše o ostatky místních vesničanů, anebo zkrátka nějakých stromových opic. Spoustu vědců přesvědčily až další nálezy pitekantropů, jež byly učiněny o celých 40 let později! Opět pocházely z Jávy. Do té doby však experty zaměstnávala vášnivá debata...

Na obrázku vidíte Duboisovy nálezy, jež jsou dnes vystaveny v muzeu v Leidenu. Zajímavé je, že Dubois zprvu tvora pojmenoval Anthropopithecus, ale tento název se neujal tolik, jako pojmenování Pithecanthropus. To přišlo roku 1894. Profesor Dubois vyslovil jednoznačný závěr: Vývoj člověka se skutečně odehrál v indické oblasti. Dnes víme, že to možná z části byla pravda, ale přece jen, pitekantropové nebyli nejstaršími pralidmi. Poté přišel rok 1895, tehdy se Eugéne Dubois zúčastnil zoologického sjezdu v holandském Leidenu, na němž předložil onu mozkovnu a stehenní kost z Trinilu. Většina odborníků Duboise tehdy odsoudila, stejně jako jeho nálezy, za nepodstatné a dokonce nepravé. Jen Ernst Haeckel a Othniel Charles Marsh (lovec dinosaurů z USA) poznali pravou hodnotu takových kostí a prohlásili, že tento živočich určitě patřil do stejných vývojových řad s člověkem. Duboise to možná trochu zarazilo, nicméně rozhodl se pokračovat. Opět se vydal na ostrov Jáva...

Bohužel však již nic převratného nenašel. Roku 1898 Jávu definitivně opustil. Bouřlivé diskuse způsobily, že nakonec sám přestal vnímat důležitost svých nálezů a ke sklonku života tvrdil, že nalezl pouze velký, neznámý druh vyhynulého gibona. Byla to škoda, po tak dlouhém dobrodružství se nakonec Dubois vzdal. I tak však byly jím nalezené kosti vystaveny v Leidenském přírodovědném muzeu v Holandsku. Po jeho smrti započla spousta dalších pátrání, z nichž všechny potvrdily Eugénovy původní závěry a zároveň je doplnily. Nakonec se zjistilo, že Pithecanthropus byl zjevně již prvotním člověkem, druhem Homo erectus. Přesto je pozoruhodné, co vše Dubois podstoupil a jak přispěl nejen tehdejší, ale i dnešní paleoantropologii. Jeho jméno se stalo známým právě proto, že se nevzdal, i když s ním mnozí nesouhlasili...

Zdroje obrázků: Indonesia Promo, galerie Zdeňka Buriana a WikiMedia.

Více se o Duboisově expedici můžete dozvědět například v knihách Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby, Od trilobita k člověku od Oldřicha Fejfara nebo dějiny psané kamenem od J. Keibla.

Ze zapomenutého pralesa-část 9.

Minulá část:

Markovi se past na Jane nepodařila. Dívka před velikým dravcem unikla a zatímco jím byla pronásledována, narazil gigant na Marka schovaného v křoví. Tomu se poslední momenty svého života ještě podařilo natočit předtím, než se zuby dinosaura zabořily do jeho masa. Douglas s Davem mezitím postupovali proti proudu řeky. Podařilo se jim najít zraněného průvodce Raymonda, který ale brzy zemřel po útoku malých krvelačných ptakoještěrů. Poté se dvojice dobrodruhů dostala zpět k mršině, do části lesa, ve které se nacházela i Jane. Uslyšela jejich volání, ale neodpověděla, protože narazila na nějakého podivného dinosaura, jehož ještě neviděla. Také Douglas a Dave se ocitli v nebezpečí, zpoza stromů je totiž pozorovala dvojice lovících zabijáků...

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST DEVÁTÁ:

Jane stále pohlížela na toho zvláštního tvora, jenž si ji také prohlížel. Na jeho mírně přimhouřených očích bylo vidět, že byl vyrušen z hodování na mrtvole Mary. Jane začal jezdit mráz po zádech, začala mít opravdu velký strach. Dinosaurus měl zakrvácenou tlamu, opravdu před chvílí svačil. Byl ale jiný než cokoliv, co zde zatím výprava potkala. Tento tvor více připomínal ptáky, než plazy. Měl barevnou pernatou chocholku na temeni hlavy a přední končetiny byly porostlé jakýmsi chmýřím, jež se nacházelo i na konečku ocasu. I pohyby jeho hlavy se dost podobaly těm ptačím. Byla to vlastně taková přerostlá slepice. Jediný rozdíl mezi slepicí a tímto tvorem byl ten, že slepice není zabiják. V těch chvílích Douglas a Dave uslyšeli praskání dřeva. Douglas gestem ukázal Daveovi, aby se přikrčil. Klečeli teď v houští kapradinových výhonků a sledovali okolí. Za stromem, porostlým nějakými parazitickými houbami, uviděl Douglas záblesk šupin. Podíval se na Davea s jistotou: "Je to ten dravec, který na nás předtím zaútočil." Bylo to opět to velké zvíře s dvouprstými končetinami, jež stálo nejen za rozehnáním týmu, ale také za Markovou vraždou. Tentokrát měl ale společnost. Ve chvíli, kdy Douglas uslyšel plouživé kroky asi deset metrů za sebou, bylo už pozdě. Oba muži bez přemýšlení vyběhli směrem k jediné, ale nejméně schůdné cestě. Dolů z nízkého kopečku, zde se ale půda doslova drolila pod nohama. Útěk ve chvíli nabral spád. Jeden z predátorů už dýchal Daveovi na záda, v tu chvíli se naštěstí velký kus hlíny i s Davem sesunul dolů a spadl na Douglase. Dravec teď musel být opatrný. Kvůli maličkým předním končetinám nebyla váha celého jeho mohutného těla příliš dobře rozložena. Jediný vstup do drolící se hlíny, zakolísání a nejistota by mohly způsobit smrtelný pád. Místo toho tedy dinosaurus ukončil celou akci jen majestátním řevem. "Je po mě! Je dočista po mě!" volal naštvaně Douglas, ležící pod tím těžkým kusem hlíny a pod Daveovýma nohama. "Tohle místo bude mým hrobem, díky příteli," řekl ještě předtím, než mu Dave pomohl zpátky na nohy. Douglas ale kulhal. Mezitím Jane stále pohlížela na toho opeřeného predátora. Tomu už začínala docházet trpělivost. Zazněl podivný zvuk, trochu připomínající cinknutí kovu při otevření vystřelovacího nože. Jane se podívala na zadní končetiny toho zvířete. Rýsoval se tam podlouhlý, ostrý, zaoblený dráp. Jane si vzpomněla na jeden film o dinosaurech, kde podobní, inteligentní dinosauři neměli problém s nastražením pasti na lidi. Ten tvor byl totiž raptor, nebo spíše jejich potomek. Než se Jane ohlédla, srpovitý dráp už zaťukal do spadaného listí i za ní. Jane se neodvážila vydat ze sebe jedinou hlásku, udělala pouze krok doprava. Přímo do čelistí dalšího raptora! Příšerně se lekla a plácla zvíře po hlavě. To ale neměla dělat, byl to signál k útoku. První opeřenec opustil mrtvolu Mary a jedním skokem přistál na vystrašené Jane. Ta spadla a začala zvíře kopat nohama, ale nebylo jí to nic platné-ostrý dráp se už zasekl do její ruky. Jane začala křičet. Opeřenci najednou ztichli, konečně totiž slyšeli, že Jane by si mohla přivolat posily a ty by mohly být o něco silnější. Útočník na Jane pouze kýchl a pak zmizel, stejně jako jeho dva druzi. Kapradí prorazily dvě postavy. "Jane! Co se Ti stalo?!" křičel Dave hned, když svou kamarádku uviděl. "Napadli mě nějací dinosauři... Chtěli mě zabít!!!" odpověděla Jane a rozbrečela se. Douglas jen hlasitě oddychl, sundal si klobouk z hlavy a rozepnul si dva knoflíky košile u krku. "Propána, jsme jenom tři!" řekl vzápětí, shodil ze zad batoh a sedl si na malý balvan. "Je to dobré, Jane, jenom tě podrápali, není to vůbec hluboká rána!" uklidňoval svou kamarádku Dave a vytahoval z tašky obvazy a desinfekci. "Pane Fentone, Váš kameraman je mrtvý!" informovala Douglase Jane, když už se trochu uklidnila. "My víme, našli jsme jeho tělo," odvětil překvapivě klidně Douglas, "neměl u sebe kameru. Takže, ehm?" "Ano, mám ji tady," řekla Jane a ukázala ji Douglasovi. Ten ji okamžitě popadl a pustil si poslední záznam. "Víte, on mě chtěl zradit. Poslal mě odepnout ze stromu jednu menší kameru, kterou tam předtím nastražil k natáčení toho velikého masožravce. Ale vymstilo se mu to, já utekla a on ne." řekla Jane a pak zapískala bolestí, zatímco ji Dave desinfikoval ránu. Douglas se chvíli mlčky díval na to, co Mark natočil. Byly to poslední momenty jeho života. "Zrádče," řekl Douglas téměř neslyšně, zvedl se a kameru zabalil do speciální pouzdra, jež nosil s sebou. "Mark to chtěl asi všechno pro sebe, ale já to chápu. Ve chvíli, kdy skupina lidí učiní nějaký skutečný objev, vždy se najde někdo, kdo tím chce proslavit sám sebe a ostatní zradit. Mark udělal chybu, jako každý z nás. Nicméně, teď jsme tři. Za chvíli by nás mohlo zase ubýt. Takže vypadněme odsud dřív, než se cokmoliv stane! Souhlas?" řekl Douglas. Jane i Dave pokývali hlavou. "Tak fajn děcka, jdeme!" zavelel Douglas. Studenty zrovna nenadchlo, že je vůdce týmu nazval dětmi, ale tak už to chodí. Po chvíli skupina narazila na jeskyni, skrze níž sem kdysi připluli. "Pamatujete si na útok těch malých ptakoještěrů? Událo se to tady, ale já jsem si jistý tím, že ty potvory jsou tu ještě pořád!" řekl Douglas a jeho slova se skutečně naplnila. Hned po nich totiž ze skalní prolákliny vyletěly desítky pískajících netopýrům podobných plazů. Trojice se vydala na útěk, bylo zajímavé, že je krvelační pterosauři nenásledovali. Tým se opět dostal k těm podivným skalám, jež v sobě skrývaly jakési zvláštní kouzlo. "Tou jeskyní budeme muset projít. Jsem si v celku jistý, že ta zvířata jsou Anurognathové nebo nějací z jejich potomků. Byli to jurští pterosauři, to ale teď není podstatné, vymyslel jsem spíše, jak je dostat. Mám tady Raymondovu flašku, mohli bychom ji naplnit nějakou vybuchující sloučeninou. Mám tady nějaké šumivé bonbony, kdybych je tam nasypal všechny a smíchal s vodou, teoreticky bychom mohli pterosaury 'zapěnit'. Co vy na to?" sdělil svým přátelům Douglas svůj geniální plán. "Bezva! Chemii moc nemusím, ale tohle se mi vyloženě líbí," usmál se Dave. Douglas plán brzy uskutečnil. Trojice vylezla po kluzkých kamenech až nad vodopád a ocitla se v jeskyni. Kam jen Jane s Davem posvítili baterkami, tam se to hemžilo ptakoještěřími tělíčky. Jedna tlupa po týmu vyletěla, byl čas jim ukázat, že lidé to myslí vážně. Ve chvíli, kdy petláhev vybuchla, ohromení pterosauři odletěli na všechny strany a lidem to poskytlo šanci na únik. Skočili do ledové vody a plavali jak nejrychleji jen mohli. Byli ale vysílení a cesta proti proudu jim moc nesvědčila. Jane začala brzy ztrácet dech. Douglas s Davem si toho nevšimli, mysleli teď jen na svou vlastní záchranu. Konečně doplavali k východu z jeskyně a vylezli na kamenitý břeh. Douglas chtěl něco říci, ale hlasitě se rozkašlal a ne a ne přestat. "Svlečte si tu mokrou košili, jinak dostanete zápal plic!" varoval jej Dave a trochu mu pomohl. Teprve teď se Douglas rozesmál: "Vždyť já mám s sebou ještě další čtyři košile a jednu bundu, tak proč jsem byl celou dobu jenom v tomhle propoceném hadru?!" Dave si náhle uvědomil, že je nedoprovází Jane. Skočil do vody a vydal se zpět do jeskyně. Douglas mezitím omdlel. Daveovi se podařilo najít Janeino tělo, vůbec se však nehýbala a byla prostydlá na kost. Vytáhl ji ven, za chvíli se mu ale zatočila hlava a také upadl do bezvědomí. Ve chvíli, kdy se Douglas probudil, již nad pralesem padla tma. V jezeře zářily oči v noci lovících krokodýlů a netopýři nad vodou lovili vajíčka kladoucí moskyty. Douglas se zalekl, na ruce měl přisátou pijavici, což jej zrovna nepotěšilo. Vzbudil Davea a ten zase "oživil" Jane. Naštěstí byla v pořádku, ale nemohla se hýbat. Byla příliš vyčerpaná a navíc pomalu ani nevnímala okolí. Všichni tři po chvíli vylezli na břeh jezera, nacházející se asi deset metrů směrem na východ od jeskyně. Nikdo ani nemukl, Douglase však zaujalo táhlé hučení. Něco takového už slyšel, ale nemohl si vzpomenout, kde to bylo. Bez rozmýšlení se za ním vydal. Stále se ke zdroji toho hluku přibližoval, až jej spatřil. A byl nevýslovně ohromen. Teprve tady a teď, v lépe známé geografické oblasti před ním stál cíl celé této expedice. "Iguanodon!" vyhrkl Douglas a ohromeně zíral na šestimetrové, pětitunové zvíře pasoucí se na lesním podrostu. Tvor si ho vůbec nevšímal, plně se soustředil na potravu. To dovolilo Douglasovi dostat se k němu opravdu blízko... Pokračování příště...

Příští část bude také částí poslední. Dostanou se Douglas, Dave a Jane ze zapomenutého pralesa, anebo je ohrozí další prehistorické nebezpečí? To vše i mnohem více příště!

Správce dinosauřího parku - Útok giganta, srpodrápá vražda a exploze

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Pokud si jej čtete, jistě víte, že v posledních zhruba dvou týdnech to nemá tým Dinosauřího parku, včetně správce Dana Jamesona, vůbec jednoduché... Ale co jsou předchozí problémy oproti trablím, jimž museli naši hrdinové čelit tentokrát...

Útok giganta, srpodrápá vražda a exploze

Dinosauří park je podivuhodné místo, občas je rájem na Zemi, někdy je naopak peklem. Teď přišel ten pekelný čas. Dlouho jsme měli klid, nyní však nastává období opravdových problémů. Nemáme jen ten pocit, my rovnou víme, že po nás někdo jde. Kromě toho začínají zlobit i některá velká dravá zvířata, jež v parku chováme... Ale pojďme na to postupně. V neděli po 23. hodině jsem byl vzbuzen hlasitým řinčením mého telefonu (to vyzvánění bych už asi měl vážně změnit). Bez povědomí o tom, kdo vlastně jsem a co je mi chtěno, jsem si obul pantofle, hodil na sebe župan a zvedl telefon. Bylo mi jasné, že mi nikdo nevolá asi jen tak z legrace (i když u našeho vtipného Olivera by se to očekávat dalo, nicméně raději než to se vydává na noční výpravy). Do telefonu řval ranger asi toto: "Okamžitě přiběhněte ke Giganotosauřímu výběhu!!!" Zopakoval to ještě třikrát a pak hovor skončil. Nevydal jsem ze sebe ani hlásku, vlastně jsem u jeho řevu dělal pouze dvě věci: Zíval, a udržoval si telefon dostatečně daleko od ucha, abych náhodou neohluchl. Ale z hlasitosti rangerova řevu jsem poznal, že to bude něco vážného. Pomalými, plouživými kroky jsem se vysoukal ze svého luxusního domku. Venku byl klid. Na obloze jasně svítily hvězdy, foukal příjemný teplý vítr tropů, ale pak to všechno zastínil řev. Trochu mne to probralo a vydal jsem se ke Giganotosauří ohradě. Tam stálo několik rangerů u plotu a snažilo se blokovat mladého dravce, který se zrovna chystal k odchodu. Ano, je to tak, Giganotosaurus probořil plot. Uběhlo již několik měsíců od té doby, co jej Oliver přivezl, a malý predátor za tu dobu pořádně zesílil a vyrostl. Teď má asi čtyři metry, je to pořádný kus. K večeři toho asi dostal málo a zatoužil po vydatnější stravě. Proto také plot probořil. Rangerům se dařilo jej udržovat na území za ohradou, nicméně poté Giganotosaurus udělal prudký výpad a těžkou hlavou odhodil jednoho z mužů asi o metr a půl dozadu. Pak se vydal na útěk. Když slyšel, jak rangeři střílí do vzduchu, okamžitě se vydal za nimi. Byla to jejich past, šlo o upoutání jeho pozornosti. Nakonec dostal Giganotosaurus šipku z uspávací pušky, poté se odhodlal k dalším výpadům, z nichž stejný ranger odešel s mírnými škrábanci. Nakonec byl plot spraven a Giganotosaurus v něm opět pobíhá. Avšak děsí mě, jak vyrostl. Je silný a brzy bude i nepolapitelný. Přece jen, Giganotosaurus byl rod teropodního dinosaura většího než T-Rex, tohle monstrum měří přinejmenším 14 metrů a možná i o nějaký ten metr víc. Je v porovnání s T-Rexem o 2 tuny těžší, poměrně lehčí a rychlejší. Takové zvíře je přímo stvořeno k zabíjení velké kořisti. To je jen další důkaz toho, že si tentokrát Oliver naložil mnohem více, než může unést. Paradoxem je, že na jeho vášni v zachraňování nebezpečných zvířat teď závisí bezpečnost celého týmu...

Další problém přišel v úterý ráno. Krmič Michael se vydal k Troodonům s kusy masa, jimiž je měl nakrmit. Trojice povedených a hyperaktivních masožravců však o nehybné fláky neměla vůbec zájem. Zaujaly je spíše pohyby Michealovy ruky, jež jim snídani podávala. Jeden Troodon nepotlačil své lovecké instinkty a náhle po ruce vyskočil. Michael, jehož ruce se nacházely asi metr nad plotem, neboť stál na stupínku, byl šokován. Zuby dravce projely masem jeho ruky a strhly ho dolů! Teď už "hra" zaujala i ostatní Troodony. Michael křičel o pomoc, ale jeden dravec mu drápem probodl krk a nastal masakr. Povyk přilákal na místo krmiče Joea, ten téměř omdlel, když to celé viděl. Okamžitě zavolal další pracovníky parku a také rangery, kteří už se postarali o "zkrocení" Troodonů a odnesení Michaelova těla pryč. Je to příšerné! Další důkaz, že Oliver vozí zvířata, která nás mohou ohrozit. Dinosauří park se musí připravit na placení Michaelově rodině, zatím Charlesovy na e-maily neodpovídají. A aby toho nebylo málo, ve středu v poledne, zrovna když mi u oběda Oliver vyprávěl perfektní vtip o dinosaurovi, který ztratil kartáček na zuby, ozvala se rána. Vyběhli jsme z jídelny a viděli, jak voda v moři cáká do výšky asi deseti metrů. Za chvíli se ozvala další rána, vodu prorazila rudá skrvna ohně a voda opět vycákla. Byla to nějaká exploze. Za chvíli se to zopakovalo ještě jednou, pak opět nastal klid. Těžko říci, proč něco na mořském dně vybuchovalo, nicméně zavolali jsme policii Francouzské Polynésie, zda by to nemohla vyřešit. Přijela ještě během odpoledne toho dne, bylo nám ohlášeno, že byl uskutečněn nějaký objev, ale policie zatím tají, co našla. Kdo ví, zda na nás opět někdo něco nenachystal. S problémy však určitě není konec. A když už to píši, proč zrovna na internetu píší něco o útoku monstra zvaného Kronosaurus na výletní parník? Tohle je opravdu peklo na Zemi!

Snad se Vám tento díl líbil. V Dinosauřím parku to začíná pěkně vřít! Pokračování zase za týden!

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 9.

Minule Don Roland nalezl kameru, kterou při útěku před obřím masožravým dinosaurem upustil Jamie ze skály. Záznam byl v perfektním stavu, takže Don Roland okamžitě zjistil, co strašlivého se přihodilo. Rozhodl se své tři společníky najít, ale náhle byl ohromen nálezem podivného dlouhokrkého monstra, za nímž celá expedice mířila. Obr se zrovna vrátil k hnízdu, jež už Don objevil předtím. Mezitím se Jamiemu, Davidovi a Za podařilo setřást masožravce a vydali se za Donem Rolandem...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, DEVÁTÁ ČÁST:

Jak bude asi výprava pokračovat? Stane se ještě nebezpečnější, než byla dosud? To zjistíte příště! Tuto část jsem nakreslil v pondělí, nicméně další díly připraveny dopředu nemám. Plánuji však, že je vytvořím již v brzké době...

Lovcem dinosaurů, 5. kolo

Po téměř měsíci je zde další kolo soutěže Lovcem dinosaurů! Minule jste všichni odpověděli správně, ale Váš lov pravěkých zvířat pokračuje a čekají na Vás další otázky... Přeji Vám mnoho štěstí!

DINOSAURSS

Úlovky: Stegosaurus, Eoraptor, Hatzegopteryx, Magyarosaurus

Byl to první podle fosilních pozůstatků popsaný dinosaurus Ameriky. Tento snad dvoumetrový predátor žil zřejmě ve smečkách a byl vybaven srpovitým drápem na zadních končetinách, stejně jako raptoři. A podobně jako oni, i on patřil do blízkého příbzenstva ptáků. Přesto možná patřil do jiné čeledi spolu se Sinovenatorem. Žil v období Křídy. Jak se tento dvounohý masožravec jmenoval?

MARTINORAPTOR

Úlovky: Velociraptor, Dimetrodon, Plesiosaurus, Basilosaurus

Jak se jmenoval velký pareiasaurid, který žil na Sibiři před zhruba 250 miliony let? Záda tohoto tvora byla pokryta deskami, což svědčí o příbuznosti se želvami, ale narozdíl od nich byl tento býložravec masivní a žil ve stádech. Největším nebezpečím pro tohoto permského, asi tříimetrového plaza, byl Gorgonopsid...

MATOUŠ PAVLÍK

Úlovky: Therizinosaurus, Tarbosaurus, Arthropleura, Pterodactylus

Tento veliký býložravý dinosaurus žil v Austrálii před 106 miliony let. Byl nalezen u městečka Muttaburra v Queenslandu. Žil zřejmě ve stádech, stejně jako jemu příbuzný Iguanodon. Od něj se však lišil zvláštním útvarem, snad vakem, na čenichu, kterým jedinci druhu vydávali hlasité zvuky, s jejichž pomocí se dorozumívali nebo snad zastrašovali predátory. Jak se jmenoval?

MATT

Úlovky: Archaeopteryx, Ceratosaurus, Ouranosaurus

Tento ohromující predátor byl pojmenován po žraloku Carcharodonovi. Vděčí za to především svým nesmírně ostrým, dlouhým, zabijáckým zubům, které lemovaly jeho tlamu. Tento obří theropod konkuroval ve své době, před 100 miliony let, největšímu masožravému dinosaurovi vůbec. I svou délkou přesahoval T-Rexe. Jak se jmenoval?

NONYCHROMEK

Úlovky: Pteranodon, Deinosuchus, Dunkleosteus, Doedicurus

Jméno tohoto dinosaura znamená "dobrá ještěří matka". Bylo prokázáno, že tento býložravý hadrosaurid žil v obrovských stádech, čítajících možná i tisíce jedinců, podobně jako je tomu u dnešních pakoňů. Nejproslulejšími nálezy tohoto dinosaura ale nejsou kosti. Jde o hnízda, která popsal Jack Horner, známý americký paleontolog. Místo, kde byla hnízda s vejci tohoto sedmimetrového tvora objevena, byla nazvána Vaječná hora (Egg Mountain). O jakém zvířeti se zmiňuji?

ANKYLOSAURUS

Úlovky: Compsognathus, Macrauchenia, Coelophysis, Othnielia

Velký kvadrupední býložravec žijící v Severní Americe před 155-145 miliony let, tak by se dal tento tvor jednoduše popsat. Jeho ostatky byly objeveny v Morrisonském souvrství na území států Colorado a Utah. Tento jurský gigant měl 15-23 metrů na délku a vzhledově se mohl podobat Brachiosaurovi. Měl totiž, stejně jako on, přední končetiny delší než zadní, což mu dodávalo postoj žirafy. Patřil ale do zcela odlišné čeledi, jež byla pojmenována právě podle mnou popisovaného rodu. Jedním z prvních synonym byl Caulodon... Jak se tento dinosaur jmenoval?

Doufám, že opět nachytáte spoustu krásných a zajímavých pravěkých živočichů!

Velká evoluční odysea savců-trailer

Žili ve stínu dinosaurů...

... ale jedna katastrofická událost jim umožnila ovládnout planetu...

Po svých přemožitelích zdědili poničenou planetu, ale přesto se jim začalo dařit...

... ovládli všechna prostředí, narostli do úctyhodných rozměrů a rozšířili se po všech kontinentech...

Stali se nejvyspělejší skupinou obratlovců a jsou tu dodnes...

A jednoho dne se od nich jedna skupina po stromech lezoucích tvorů oddělí...

O tom vypráví náš příběh...

Zmijovec fea-Nejprimitivnější zmijovitý had

Další popisek hada je tu až nezvykle brzy! S připravenými jedovými zuby se k Vám blíží zmijovec fea, málo známý druh, který mi přijde neskutečně zajímavý...

Latinský název: Azemiops feae,

Rozšíření: Podhůří jižního Himálaje (Čína, Barma, Vietnam),

Velikost: délka 50-90 cm.

Zmijovec fea je málo prozkoumaný zástupce čeledi zmijovitých a zároveň také jediný zástupce podčeledi zmijovců. Jedná se o velice vzácného hada, který sice není ohrožený, najít jej je však těžký úkol. Obývá totiž horské deštné lesy na jihu Číny, Tibetu, a také na severu Barmy a Vietnamu, tedy v podhůří Himálaje, nejvyššího pohoří světa. Většina oblastí, kde se vyskytuje, není obývána lidmi. Zmijovcům fea se daří v horských výšinách od 100 do 2200 metrů nad mořem. První exemplář tohoto pozoruhodného hada byl odchycen italským průzkumníkem Leonardem Fea, příjmení dobrodruha se zároveň stalo druhovým jménem živočicha. Od 80. let 19. století, kdy byl popsán, se toho však o něm zjistilo celkově málo. Je považován za nejprimitivnějšího zástupce čeledi zmijovitých, k tomuto faktu vede herpetologovi jeho starobylost, netypická pro ostatní rody a druhy, jež tvoří čeleď. Zajímavé je, že v některých částech jeho těla tvoří kůži velké štítky, jež jsou typické pro užovkovité a korálovcovité, nicméně mezi nimi se občas objeví drobné šupiny, typické pro zmijovité. Zmijovec fea má samozřejmě docela silný jed, i když nebyl nikdy zkoumán a útok na člověka dosud zřejmě nebyl zaznamenán. Jeho jed má podobné účinky, jako jed zmijí, v mnoha ohledech se však také podobá jedu chřestýšovce Waglerova. Jedové zuby jsou u zmijovce fea sklápěcí a duté, stejně jako u ostatních zmijovitých, ale jsou malé vzhledem k délce hadího těla, jež měří alespoň půl metru. Zmijovec fea se však živí malými tvory a velké tesáky k jejich zabití nepotřebuje. Jednou byl nalezen zmijovec, který zrovna pozřel rejska, jeho kořistí se tedy stávají teplokrevní savci. Neví se přesně, zda tento had klade vejce či rodí živá mláďata, nicméně některé zdroje uvádějí, že již došlo k pár pozorováním a že zmijovci kladou okolo šesti vajec. To je pravděpodobné, přece jen se jedná o starobylého zmijovitého, narozdíl třeba od chřestýšů, kteří rodí živá mláďata. Co se týká vzhledu, je zmijovec fea více než nápadný. Nejnápadnější je jeho žlutá hlava s velkými štítky (viz. řádky výše), tu dále pokrývají kontrastní tmavší dorzální pruh. Tělo je tmavé, nejčastěji černohnědé, s úzkými růžovými nebo žlutými pruhy. Těch je na těle celá řada. Zmijovec fea má svislé zorničky, jež jsou typické pro noční hady, přesto však nebylo zatím zjištěno, kdy je aktivní. Lze se jen domnívat, že na lov může vyrážet po setmění, i když by to bylo velmi pravděpodobné. Je však možné, že jednoho dne, a třeba ten den nastane brzy, budeme vědět o zmijovci fea mnohem více anebo rovnou skoro všechno-záleží jen na nás. Až se nějaký dobrodružný herpetolog vydá na několik týdnů či měsíců do deštných lesů himálajského podhůří, třeba bude opravdu vyzkoumáno více...

Příště kobra monoklová!

Ze zapomenutého pralesa-část 8.

Minulá část:

Douglas a Dave vytáhli z mokřadu nehybné tělo Mikeovo a zjistili, že pro něj je již po všem. Dave alespoň prozkoumal Mikeův batoh a našel mobilní telefon, v němž bylo číslo na Rogera Fentona-Douglasova bratra a Mikeova otce, se kterým však náš dobrodruh neměl úplně nejlepší vztah. Proto zamítl, aby Dave na číslo zavolal a rozhodl, že prales opustí bez pomoci. Později prošli jeskyní, našli lidskou stopu a nakonec objevili skalní průrvu, kterou protékala řeka. Rozhodli se jít proti proudu. Mezitím kameraman Mark vymyslel otřesný plán jak se zbavit Jane, jež mu lezla na nervy. Poslal ji sundat ze stromu kameru, s jejíž pomocí natáčel strašlivého dvounohého predátora. Jane si bohužel neuvědomila, že se dostala do smrtícího nebezpečí. Zakopla o klacek a vykřikla. To predátora probudilo...

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST OSMÁ:

"Pane Linfielde!" vykřikla Jane, ale Mark neodpovídal. Jane se podívala do houštiny, v níž ještě před chvílí stál, ale neviděla ho. Pak odvrátila svůj pohled na velikého dravého dinosaura, který už vstal a vydal z hrdla mohutný řev. Jane bez přemýšlení začala utíkat. Kamera, kterou držela, to vše ještě nahrávala. Mark ale ve skutečnosti nebyl příliš daleko, jen se v houštině pěkně schoval, aby nebyl vidět. Jenže Jane se vydala na útěk zrovna tím směrem. Napadlo ji vylézt na strom, chytila se kluzké liány, ale brzy sletěla dolů a natloukla si záda. Predátor, utíkajíce za ní, najednou šlápl na něco zvláštního, co pořádně křuplo. Ozval se strašný křik. Byla to totiž Markova noha. Dravec se zastavil, ale svou velkou šlapku z lidské nohy nesundal. Jeho velikánské oči, velikostí skoro odpovídající pomerančům, teď hleděly do vystrašených očí lidských. Mark ze sebe nemohl vydat jedinou hlásku, nemohl zavolat Jane, aby mu pomohla, protože si moc dobře uvědomoval, že ona teď ví, jak strašlivě ji zradil. Jediné, co dokázal, bylo zvednout svou kameru a natočit detail hlavy toho predátora. Přitom se v záběru objevily i malinkaté, dvouprsté přední končetiny. Pak po kameře predátor chňapl, ta sletěla kamsi mezi vysoké kapradí a ty pak zalila sprška krve. Mark chtěl ke konci svého života ještě něco vykřiknout, věděl, že kamera nahrává a v záznamu by tak jeho slova byla slyšet, ale nedostal k tomu příležitost. Dravec začal hodovat. Jane o tom zatím nevěděla, mezitím konečně vyšplhala na strom a tam si pořádně oddychla. V těch chvílích Douglas s Davem pokračovali v cestě proti proudu řeky. Z vysokých skal se už dostaly až k šumícímu toku, terén zde byl však stejně zrádný, jako nahoře. Dave občas zakopl, Douglas zase sem tam uklouzl a vůbec, pochod to nebyl zrovna rychlý. Pak ale Douglase zaujal pohyb nějakého lesklého předmětu, jenž se nacházel v tekoucí řece. Skočil na kámen uprostřed řeky a vytáhl ho. "Raymondova flaška!" vyhrkl a pohlédl na Davea. "Tohle byla jeho zásobárna vody, vždycky ji nosil připevněnou na levé straně svého batohu!" řekl dále. Dave jen pokýval hlavou, bylo mu jasné, na co teď Douglas myslí. Oba vlastně věděli, že Raymond by mohl být někde na blízku. Ale břeh podél toku řeky byl stále strmější. Oba druzi postupovali pomaleji než šneci. Zabralo jim přinejmenším dvě hodiny, než se dostali do míst, kde již voda zaplavila i břeh. Museli se vyškrábat nahoru na skálu, to je připravilo o dalších dvacet minut času. Pak už ale pokračovali v chůzi po stěně skalního útvaru, sledujíce přitom vodu pod sebou. Brzy narazili na více lidských šlápot. "Hej, Raymonde!" zařval Douglas. Napravo od obou mužů někdo zašustil větvemi kapradin. "Páni, je to možné? Vy jste živí!" ozval se známý hlas a z bujné vegetace vylezl Raymond. Byl očividně šťastný, že konečně někoho vidí, držel si zkrvavené rameno a kulhal. "Jé, moje flaška! Dej mi jí!" řekl Raymond Douglasovi a pak si těžkopádně sedl. "Vyvedeš nás odsud?" optal se ho Douglas. "Jo, kdyby to tak šlo... Podívej se na moje rameno. V té vlhkosti krev ani neschne, mám pocit, že se mi snad ani nesráží. Jsem z toho hrozně unavený," odpověděl zkušený průvodce. Pak Raymond vysvětlil, že tuto ránu mu způsobili ti malí upíři, které již předtím potkali v jeskyni. Po útoku dravce se vydal na útěk, v noci přespal ve větvích stromu a když se ráno probudil, zjistil, že malí pijáci s kožovitými křídly na něm celou noc hodovali. Douglas jen zděšeně hleděl. "Pojďte, pane Si, dostaneme se odsud-všichni!" řekl nakonec Dave a s Douglasem opět pomohl Raymondovi na nohy. Za chvíli se ale ozval třepot křídel. "To jsou oni, jdou si pro mě!" zařval Raymond a náhle z trsu kapradin vyšlehla řada malých, krvelaných tvorečků. Dave popadl první klacek, jenž měl před nohama, a jednoho z těch malých pijáků strefil, a dost možná, že i zabil. Malí upírci ucítili pach krve a začali sedat na Raymonda. Ten křičel hlasitěji, než kdykoliv předtím. Douglas se snažil mu pomoci, ale roj malých pterosaurů se nedal zastavit. Nakonec Raymond spadl ze skály dolů do řeky. Po chvíli jeho mrtvola vyplula ze dna řeky-asi hlavou narazil o kámen tam dole a zabil se. Ti malí dravci se k němu slétli a začali hodovat na plovoucí mrtvole. Douglas měl pocit, jakoby poslední Raymondova slova byla: "Vypadněte odsud." Nebyl si tím sice jistý, ale věděl, že nic jiného mu už s Davem nezbývá. Pár minut ještě oba smutnili a pak se vydali dál. Prales, ve kterém se nacházela mršina toho zvláštního tvora, po němž pátrali, a kde také celá hrůza výpravy nastala, už nebyl daleko. V něm se nacházela i Jane. V tuto chvíli měla pocit, jakoby jediným přeživším byla ona. Už několik hodin seděla ve větvích vysokého tropického stromu, ale začaly ji již bolet nohy a tak se odhodlala slézt. Zabralo jí to několik minut, navíc při sestupu šlápla do hnízda rudých mravenců a ti ji nepříjemně poštípali. Teprve teď si všimla, jak krásně prosvítá sluneční světlo korunami tropických dřevin. Byl tu klid, Jane už vypla kameru, kterou držela a vydala se směrem tam, kde zemřel Mark. Byla šokována, když našla jeho mrtvolu, ale očekávala, že se tak stane. Moc líto ji to nebylo, byla si jistá tím, že tenhle kameraman ji chtěl zabít jen pro svůj vlastní úspěch. Překážela mu, že? Z houští vysunula jeho kameru a také vypnula nahrávání. Pak oba předměty vlekla s sebou až k místům, kde padla Mary. Tam se skoro rozbrečela, všimla si totiž ohlodané lebky své kamarádky, ležící ve skrytu tropického podrostu. Našla svou tašku a podívala se, kolikátého vlastně je. Znovu na ni přišel smutek, když si uvědomila, že ji možná vyhodí ze školy-prázdniny už končily, a jestli nenastoupí, bude mít problém. Pak ji ale zaujalo volání. "Marku!" ozývalo se krajem. Byl to Douglasův hlas. Jane byla moc vyděšená a unavená na to, aby také něco zvolala, ale pomalými kroky se alespoň vydala za Douglasovým hlasem. "Propána, podívej se na to." řekl Dave. Narazil totiž na Markovu mrtvolu. Oba dobrodruzi se konečně dostali do těchto míst. "Není tu jeho kamera," zamyslel se Douglas, "je tady někdo?!" Jane to slyšela, ale neodpověděla. Opět narazila na mršinu své kamarádky a zarazilo ji, že u ní stojí podivný dinosaurus-takového tu ještě neviděla. Vypadal docela dravě a útočně a pohlížel na ni. Opět se ocitla ve smrtícím nebezpečí. Douglas a Dave se mezitím dostali hluboko do teritoria toho velkého, mocného predátora s dvouprstými končetinami. Ještě nevěděli, že tu teď na ně nečíhá jeden, ale dva zástupci tohoto druhu... Pokračování příště...

Zakončení příběhu se blízí již mílovými kroky, jak to nakonec celé dopadne? To se dozvíte příště!

Spletitá cesta za poznáním původu člověka

Napsání tohoto článku jsem si naplánoval teprve včera večer, ale rozhodně se jedná o téma, které mne velmi zajímá. Jak víte, na počátku paleontologického výzkumu byla spousta omylů a samotná věda měla i spoustu odpůrců. Jak to bylo se zkoumáním historie lidského rodu? Tento článek bych nenapsal nebýt knihy Od trilobita k člověku od Oldřicha Fejfara... Snad Vám článek přinese i něco nového...

O původu člověka existuje celá řada teorií. Ať už však jde o jakákoliv "stvoření", na povrch jasně vyplývá fakt, že lidský rod je starý několik milionů let. Dnes se s dokumentací vývoje lidí setkáte úplně kdekoliv, a to především díky pečlivému vědeckému výzkumu. Ten ale trval několik století a na počátku bádání se nacházela spousta překážek. Co odborníkům překáželo v těchto zjištěních? Proč byla cesta za poznáním původu člověka tak enormně spletitá? Vše začalo v 18. století, kdy Carl Linnaeus založil botanickou a zoologickou systematickou nomenklaturu. Tento velký muž, původem ze Švédska, zařadil člověka do řádu primátů. Už nějakou dobu předtím se přírodovědci domnívali, že opice a lidé si musejí být nutně příbuzní. Sdílí totiž spolu více znaků, než kteříkoliv jiní živočichové. Linnaeus vytvořil pro dnešního člověka název Homo sapiens. Na svou dobu bylo Linnéovo třídění organismů velmi dokonalé a stalo se jedním ze základů moderní biologie. Jenže Linnaeus nevěděl vše, domníval se, že se druhy nemění ani se nevyvíjejí z nějakých společných předků. Strastiplná cesta za poznáním lidského původu však začala až později. Na počátku byl zřejmě Georges Cuvier, francouzský zoolog a spoluzakladatel paleontologie, se svými studenty. Cuvierovi bylo jasné jedno: v dnešní době nelze najít zbytky lidí spolu s velkými savci, jako jsou například mamuti. To ale znamená, že se lidský rod zrodil v nedávné minulosti, před několika tisíci anebo miliony let. Tehdy se věřilo, že se tak stalo po "potopě světa". Ale i tak Cuvier věřil tomu, že fosilní člověk prostě neexistuje. Podle něj jsme tak mladým druhem, že zbytky našich předků nemůže fosilní systém obsahovat. Domněnky o dávné lidské existenci se začaly objevovat až dlouho po Cuvierově smrti, ale lidstvo odmítalo jim věřit. Fancouzští a němečtí výzkumníci se pouštěli do popisů hromady lidských kostí pohřbených hluboko v zemi, opracovaých kamenů a nálezů toho všeho poblíž koster mamutů, sobů a dalších zvířat doby ledové. V letech 1837 a 1856 objevil francouzský paleontolog Édouard Lartet v uhelném dole St. Gaudens zkamenělé pozůstatky primáta, jenž byl zřejmě příbuzný s gibonem. Nazval ho Dryopithecus. Tento živočich vykazoval také určitou příbuznost s člověkem. Roku 1856 byl v Německu objeven také fosilní člověk z údolí Neanderthal, šlo o první nález člověka neandrtálského. Mnozí však tehdy věřili, že kostra patří nějakému nemocnému člověku, který v údolí zemřel relativně nedávno. Univerzitní profesor medicíny Rudolf Virchow si všiml, že kostra se však příliš nepodobá naší kostře, ačkoliv se již jednalo o člověka. Přišel na to, že jedinec měl křivici, pak žil delší dobu zdravě a nakonec jedna z jeho rukou trvale schromla. To, že však jedinec žil velmi dlouho, nasvědčovalo jedinému: musel být součástí nějakého kmene, který se o něj dobře postaral. Byla to velmi dobrá myšlenka, ale přijata nebyla. Geolog de Beaumont z pařížské Akademie v roce 1863 prohlásil provokativní názor: "Nevěřím, že člověk žil současně s mamutem. Názor Cuvierův je geniální a nebyl nikdy překonán!" Brzy nato všase však prokázalo, že je tento názor jen jedním velkým nesmyslem. Angličtí badatelé z Královské geologické společnosti byli posláni do Francie, aby prozkoumali místní naleziště lidských ostatků. Zde bylo potvrzeno, že opracované nástroje se nacházejí v jedné vrstvě půdy společně s kostmi vyhynulách savců! Tato zpráva byla vyslyšena především dvěma velkými vědci své doby: Thomasem H. Huxleyem a Charlesem Darwinem. Výzkumník Charles Lyell tehdy prozkoumal ostatky neandrtálského člověka a také Lartetova Dryopitheca. Prohlásil: "Kolik se máme ještě učit o minulosti člověka-to se pozná z těchto skutečností, zvláště když si uvědomíme, že o geologii tropických krajin víme dosud nejméně. Tam by se mohly nejhojněji vyskytovat zbytky zvířat podobných člověku."

Věřte nebo ne, měl pravdu. Jeho doslova prorocká slova se ukázala být skutečností, když holandský lékař Eugéne Dubois nalezl na Jávě, indonéském "ostrově pokladů", zub Pithecanthropa. Konečně se ukázalo, že historie lidského rodu sahá do minulosti vzdálené minimálně milion let, a možná i více. Ironií osudu však je, že právě tehdy se vědci rozdělili na dva tábory: Zoologům Duboisův nález připadal příliš lidský, antropologům zase příliš zvířecí na to, aby mohl být přijat. Do sporů z holandského sjezdu, kterému předsedal již zmíněný Rudolf Virchow, se nakonec vložili Ernst Haeckel a také slavný lovec dinosaurů z USA, Othniel Charles Marsh. Oba potvrdili, že Pithecanthropus musel podle fosilních pozůstatků spadat do vývojového stromu společně s člověkem. Objevil se však další problém, na samotného Duboise to bylo trochu moc. Ke konci svého života tvrdil, že nalezl pouze velký, vyhynulý druh gibona. To byla škoda, protože se mýlil. Jeho nález byl cennější než zlato. Na řadu přišel později také Charles Darwin, jeden z největších přírodovědců, kteří kdy žili. Díky jeho evoluční teorii bylo zjištěno, že předky lidského rodu musejí být primáti, jež slezli ze stromů a začali chodit po zadních a vzpřímeně. Darwin se však ve své knize jakékoliv zmínce o lidské evoluci vyhnul, ze slušnosti k církvi. Kreacionisté tehdy však pochopili, co má Charles na mysli a striktně jeho teorii odmítali. To se bohužel děje i dodnes, jediný rozdíl mezi starými a dnešními odpůrci jeho práce je ten, že v minulosti ještě nehrála roli logika. A tu Darwinova teorie rozhodně nepostrádá, ba naopak, je ukázkou velikosti lidského přemýšlení. Bylo to ale až ve 20. století, kdy došlo k objevů lidích vzpřímených i lidí dělných, a nakonec i k nálezu jednoho z nám nejpříbuznějších primátů, Australopitheca, který žil v Africe před 3 miliony let... Tyto skutečnosti brzy začaly naplňovat knihy a učebnice a zastaralé názory o původu člověka se ukázaly být mylnými. I dnes je vyvracejí nové nálezy. Nedávno například došlo k objevu naprosto nového typu opočlověka v Africe, i to poukazuje na druhovou rozmanitost, jež v období vývoje člověka nepochybně existovala. Dnes je vývoj člověka jedním z nejlépe zdokumentovaných vůbec...

Doufám, že se Vám tento článek líbil, jak jsem již napsal, nebyl by zde nebýt zmiňované knihy. Podle mě jde o velmi důležité téma, nad kterým bychom se měli všichni zamyslet, protože pochopení minulosti se přece nutně odrazí i na pochopení přítomnosti...

Správce dinosauřího parku - Střelba na moři

Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Máme tu červen, horký měsíc, za kterého kdekdo tráví většinu svého volného času venku (včetně mě). A naši přátelé z Dinosauřího parku nemohou být výjimkou, až na to, že to není na suché zemi!

Střelba na moři

Věřte nebo ne, minulý týden se opravdu vydařil. Nemyslím to ale v dobrém, právě naopak. Víte, Dinosauří park začíná být opět středem pozornosti některých kriminálních živlů, tedy gangsterů a mafií. Alespoň se tak domníváme, protože se nás snaží někdo dostat. Snaží se nás podrazit, přechytračit, zničit naše plány a vůbec, donutit nás k tomu, abychom se vzdali svých dosavadních úspěchů. Charles trpí psychickými šoky (dobře, trochu to přeháním, jen někdy se u oběda chytne za hlavu, ani nevím kvůli čemu). Oliver netrpí psychickými šoky, vlastně netrpí ničím. Mě třeba trápí strach. Především po tom všem, co se událo během pondělí a úterý, nemohu v noci usnout. Někdy bych byl raději některým z našich prehistorických zvířat. Být tak malým Teleocerasem (samozřejmě bych nechtěl mít ve střevech nějakého nebezpečného prvoka), nebo třeba poklidným Plesiosaurem, plavajícím si v akváriu! Kéž by. Ovšem, nejhůře se cítím při práci s lidmi. Ne s našimi, ale s těmi mnohem nebezpečnějšími. I dravý Siamotyrannus není ničím v porovnání s tou bandou, se kterou jsme se na začátku týdne střetli... Ale popořádku. V pondělí ráno jsem se s Charlesem, Oliverem a Timem sešel v hlavní budově. Byli jsme tam jen my čtyři, nikdo jiný. Vedli jsme velice důležitou debatu na téma napadení našeho ostrova skupinou zločinců minulý týden. Jediný přeživší z té skupiny, jenž je vězněn ve Francouzské Polynésii, konečně prozradil, o co při incidentu vlastně šlo. Dvacetičlenná skupina se chtěla bezprostředně zmocnit hlavní budovy a pak už si nějak vydobít vládu nad parkem. Jak naivní! Ovládnout náš park, když jej střeží rangeři, máme spojení s americkými hlídkami a jsme plně vyzbrojeni, to je zkrátka nemožné. Během pondělního odpoledne však přišla hrůzná zpráva. Nějaký neregistrovaný křižník (mohu-li tak ty necky nazvat) se objevil poblíž východního přístaviště. Okamžitě směrem od něj vyplula do přístavu dvojice člunů. Byly k přecpání naplněné chlapy v černém, kteří drželi samopaly. Přístavní hlídka okamžitě upozornila jak mě, tak i rangery, jež neváhali ani vteřinu a na místo se okamžitě dostavili vrtulníkem. Jen tak pro informaci, o víkendu se k nám přidali dva noví rangeři, sice se jedná o experty na práci se zvířaty, ale nehrozí se ani střelbě po lidech, je-li to jejich úkolem. Zaběhl jsem za Charlesem, který se téměř zhroutil, ale vzal jsi příruční pistoli, nasedli jsme do jednoho z jeepů a vyjeli na místo. Já neměl sice žádnou zbraň, ale to vůbec nevadilo, stejně neumím mířit. Když jsme autem dojeli do přístaviště, zavládl naprostý klid. Vyběhli jsme s Charlesem ven a dívali se přes ploty porostlé tropickými popínavými rostlinami. Čluny se přibližovaly velmi pomalu. Přístavní hlídač vytáhl megafon a zařval na ně, co chtějí a proč jsou tu. Nedostalo se mu žádné odpovědi, čluny mířily stále blíže ke břehu. S Charlesem jsme se vydali rovnou k věži, kam nás samozřejmě hlídač okamžitě pustil. Ve chvíli, kdy dveřmi procházel Charles, se ozvala střelba. Omítka u dveří věže se ulomila-nějaký darebák střílel po Charlesovi!!! Nad přístavem už kroužil vrtulník s rangery a my dalekohledem zahlédli jednoho darebáka, který na něj samopalem míří...

Za pár minut se čluny dostaly na pláž. Všichni chlapi z nich vylezli, kupodivu nebylo jich tolik, kolik jsme předpokládali. Bylo jich snad jenom deset, to byla úleva. Jeden z nich se začal suverénně procházet po pláži. Samopal měl namířený do vzduchu. Další chlápek mířil přímo na helikoptéru. Hlídač se jich s pomocí megafonu hned zeptal, co chtějí. Zároveň dodal, že podruhé by už bylo slušné odpovědět. Ti darebáci to ale ignorovali. Nakonec jeden z těch zločinců po helikoptéře vystřelil. Byl na tom asi podobně jako já-také neuměl mířit! Zato rangeři mířit a střílet umějí, a hned ho jeden zasáhl. Na pláži se objevila první mrtvola. Zločinci to brali jako povel k hromadné střelbě. Pět z nich během přestřelky padlo, další skočili na čluny a ujeli, přitom byl zastřelen ještě jeden, jehož mrtvola byla později nalezena na moři. Loď, ze které vypluli, zmizela. Okamžitě jsme informovali vojáky Francouzské Polynésie a také americké hlídky, aby loď sledovali. Povedlo se jim ji zaměřit, na druhý den, v úterý, se totiž znovu přiblížila k našemu ostrovu. Tentokrát tu ale byli vojáci a střílelo se pouze do mořské vody. Loď brzy zmizela. Zjistilo se, že kotví v jednom z blízkých přístavů. Poskytovat kdekoliv jakékoliv informace by bylo asi trochu mimo, nic ještě není potvrzené, nicméně mohu přiznat, že si myslím jedno: Polská mafie. Uvidíme, zda se ještě o něco pokusí... Celý zbytek týdne byl jinak velice poklidný, s Fredem jsme se šli podívat na hnízdící Othnielie, jejich práce se jim zatím daří. Malý Giganotosaurus zase roste jako z vody, opravdu nevíme, co s ním uděláme. A Oliver zase chystá nějakou výpravu na Isle of Die... Problémy se zase vrací!

Doufám, že se Vám tato část líbila. Vím, že se tolik nevěnovala prehistorickým zvířatům, podobně jako část minulá, příště se to ale zase změní a opět se dočkáte více novinek ze života tvorů, jež Dinosauří park chová. Život v parku se zase vrací do starých kolejí, problémů je víc než dost a teď se do toho začínají motat i nějací velmi nepřejícní lidé! Pokračování za týden.

Španělské národní muzeum přírodních věd

Po dlouhé době konečně přináším popisek nějakého zajímavého místa. Sice jsem jej osobně nikdy nenavštívil, nicméně byl jsem velmi zaujat informacemi o něm i fotografiemi v něm pořízenými. Jedná se o Španělské národní muzeum přírodních věd, a nabízí mnoho zajímavých exponátů. Proto se na něj podíváme...

Museo Nacional de Ciencias Naturales je národním muzeem přírodních věd, nacházejícím se ve středu španělského hlavního města Madrid. Je součástí velké budovy, kterou kromě muzea tvoří i technická univerzita. Prostory muzea jsou plné jistě překrásných exponátů. Jak už napovídá samotný název, muzeum se zaměřuje na přírodní vědy, tedy na evoluční biologii a s ní spojený výzkum biodiverzity, evoluční ekologii, geologii, vulkanologii a v neposlední řadě také paleontologii. Jak už bývá zvykem, právě kostry a modely dinosaurů či jiných dávno vyhynulých tvorů táhnou do muzea ročně tisíce a tisíce návštěvníků. Mezi nejmajestátnější exponáty patří jistě dokonale sestavená kostra Diplodoka, velkého sauropodního dinosaura, který žil v Severní Americe v období Jury, před asi 150 miliony let. Kostra byla muzeu věnována Andrewem Carnegiem, americkým průmyslníkem a obchodníkem. Jednalo se v podstatě o dárek Alfonsovi XIII, španělskému králi, který vládl v letech 1886-1931. Dalším paleontologickým majestátem muzea je kompletně zachovalý pozemní lenochod rodu Megatherium, jenž byl do Španělska přivezen z Argentiny roku 1789. Dále se zde nacházejí mnohé modely prehistorických zvířat, například perfektně ztvárněný Iberomesornis, pravý poklad španělské paleontologie. Tento pták žil v období Křídy a patřil do vymřelého řádu Enantiornithes, který zmizel spolu s dinosaury před 65 miliony lety. Shodou okolností dokonalá zachovalost jeho koster vedla k jeho popularizaci, neboť se objevil ve čtvrtém dílu seriálu BBC Putování s dinosaury (identifikován je ale až ve stejnojmenné knize). Dalším skvělým modelem je pterosaurus "letící" nad sálem a návštěvníky mohou zaujmout také zkamenělé čelisti prehistorických chobotnatců. V biologické části se nachází model slona afrického, ani zde však opět nechybí exponáty ze španělské přírodní pokladnice. Mezi ty patří vystavené zbytky korálů, rohovitek a dalších mořských organismů, jež obývají Středozemní moře. Nesmí zde však chybět ani rekonstrukce obrovského kalmara nebo vycpanina již vyhubeného tasmánského vakovlka. Sám bych se do tohoto muzea jednou docela rád podíval a doufám, že se tak stane. Určitě jde o velice zajímavé místo...

Oba obrázky jsou z Wikipedie. Doufám, že se Vám popisek líbil...

Araucarioxylon

Araucarioxylon byl rod jehličnanu, který se vyskytoval na západě Spojených států amerických po celé období Triasu, před 250-200 miliony let. Jedná se o státní fosílii Arizony, kromě toho byly jeho zkameněliny nalezeny i v Novém Mexiku. Velice zajímavé je, že se z této rostliny zachovalo více pozůstatků, než z mnohých jí podobných. Araucarioxylon je znám především z masivních fosilních kmenů, jež byly nalezeny v Petrifierd Forest National Park na severovýchodě Arizony. Národní park zde pokrývá plochu 378 tisíc čtverečních kilometrů, nálezy jsou tedy hojné. Rod zahrnuje pouze jeden druh, Araucarioxylon arizonicum, který byl roku 1889 popsán americkým paleobotanikem Frankem Hallem Knowltonem. Araucarioxylon patřil do čeledi blahočetovitých, většina zástupců této rodiny je známa až z období zahrnujícího časový úsek od Jury do současnosti. Proto je také Araucarioxylon považován za jeden z prvních pravých blahočetů. Před 250-200 miliony lety, kdy tato rostlina převládala, panovalo v Arizoně suché, občas však i vlhké podnebí. Právě to podporovalo růst těchto vysokých stromů. Araucarioxylon byl neskutečně obrovský. Měřil 60 metrů na výšku, tloušťka kmenů se přitom rovnala asi 60 centimetrům. Skutečně zajímavé je, že mezi zkamenělými kmeny byla objevena řada otisků hmyzích larev, jimž zjevně dřevo poskytovalo dokonalý domov a také místo k růstu. Přítomnost hmyzu mohla přitahovat první pterosaury, kteří dosedali na větve Araucarioxylonu, nebo šplhali po jeho kmeni, aby se k lahůdce dostali-je fascinující pomyslet si něco takového, když na zkamenělý kmen saháte. Mnoho zkamenělých brouků spadalo do rodiny červotočů. V době, kdy se Araucarioxylon vyskytoval, byly všechny kontinenty spojeny do jedné velké masy zvané Pangaea. Tehdy se také začali vyvíjet první dinosauři, nastal konec vlády savcovitých plazů a jehličnany začaly skutečně měnit scenérie. Ve Zkamenělém lese, z něhož pocházejí pozůstatky Araucarioxylonu, byli nalezeni i kynodonti, savcům podobní plazi pokrytí srstí, kteří možná žili v podzemních norách. I když byl tento blahočet velmi pozoruhodný, existují domněnky o přílišně rychlém zařazení rodu do systému. Některé výzkumy potvrzují, že Araucarioxylon možná patřil do třech odlišných druhů, anebo zkrátka ne všechny pozůstatky ze Zkamenělého lesa patří právě této rostlině. Ať tak či onak, jednalo se o velmi důležitý druh pro ekosystém, ale na konci Triasu v důsledku velkého vymírání, které nakonec jehličnany i dinosaury přimělo k osídlení světa, vymizel...

Dobrý popisek Araucarioxylonu najdete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Lepidopteris!

Knihy o pravěku: Dinosauři a jiná prehistorická zvířata

Po čase tu máte zase další popisek nějaké z knih, jež mám doma! Tento rok jsem jich dotal hned několik, tentokrát se podíváme na jednu, ze které jsem opravdu nadšen!

Kapesní atlas Dinosauři a jiná prehistorická zvířata je velice zajímavým průvodcem při hledání faktů o vyhynulých tvorech. Autorem je Mike Benton, slavný britský paleontolog, který se mimo jiné podílel i na seriálu BBC Putování s dinosaury (jednu knihu od něj už jsem zde také popisoval). Většinu stran v knize tvoří popisky prehistorických zvířat, mimoto se ale dočkáte i úvodních článků, jako jsou Nálezy dávných obrů, Hledání dinosaurů, Stáří Země a více. Dozvíte se zároveň něco o zařazení zvířat v biologickém systému a také, jak používat tuto knihu. Časový graf je v knize rozdělen na mnoho částí, z nichž každá značí určité období v dějinách Země, každá tato část má jinou barvu. V samotných popiscích zvířat je pak do časového grafu vložen malý čtvereček, který jasně označuje, kdy daný tvor žil. Zvířata, případně čeledě nebo řády, jsou v knize popisovány abecedně, počínaje Abelisaurem, konče Zalambdalestesem. Spočítat, kolik kniha popisuje vyhynulých tvorů, chce asi pořádné nervy a také nějskou trpělivost, nicméně zadní strana knížky udává, že se autor věnuje více než 200 těchto pozoruhodých živočichů. V knize snadno najdete dobře známé dinosaury a další pratvory, jako je T-Rex, Hadrosaurus nebo Moschops, objevují se zde však i ty méně proslulé rody, jako např. Pelorosaurus, Secernosaurus, Oxyaena a mnohé další. U popisku každého tvora se nachází tabulka, v níž je uveden název, překlad jména, příjmení autora prvního popisu a rok, naleziště a období, kdy tvor žil. U některých rodů časový graf chybí a nahrazuje ho mapka světa, v níž je pečlivě označeno naleziště. Na konci knihy se ještě nachází Průvodce po muzeích, Slovníček a Rejstřík. Vzhledem k tomu, že takových kapesních atlasů dinosaurů je mnoho, nemusí každý tuto knihu kupovat, narazí-li na ni. Mě osobně se ale velmi líbí, zpracování není nijak sofistikované, ale ani příliš jednoduché, lze vidět, že si autor i překladatelé dali s přípravou této publikace nějakou práci. Ilustrace jsou také pěkné, i když u několika obrázků může nějakého nadšence zarazit, že jistý dinosaurus na něm táhne ocas po zemi. To je ale spíše výjimka, u většiny tvorů jsou rekonstrukce přesné. Pokud náhodou chybí rekonstrukce, můžete se podívat na nákres kostry nebo lebky, na základě které bylo zvíře popsáno. Sám mohu tuto knihu doporučit!!!

Údaje:

Autor: Michael Benton,

rok vydání: 2002 (v knihkupectvích stále),

počet stran: 256.

Další popisek knihy o pravěku už brzy!