Korálovec Clarkův - Hrabavý noční had s neurotoxickým jedem

S napsáním dalšího popisku hada jsem si tedy dal na čas! Předchozím článkem z již patnáct let tvořené série popisů hadů na tomto blogu byl příspěvek o pakobře diamantové, zveřejněný 26. února! Více než pět měsíců poté konečně přináším slibovaný článek o korálovci Clarkově. Další elapid, kterého byste raději neměli šimrat na hlavě!

Vědecký název: Micrurus clarki,

Rozšíření: Střední Amerika a severozápad Jižní Ameriky,

Velikost: délka 38 až 50 centimetrů, maximálně 92 centimetrů.

Mezi korálovce Nového světa z rodu Micrurus patří 86 platných druhů. Zatímco na sever od hranice Mexika a Spojených států amerických se vyskytují pouze dva, ve Střední a Jižní Americe jsou tito hadi velice rozrůzněni. Asi nejznámějším středoamerickým korálovcem je Micrurus nigrocinctus (nemá český ekvivalent), dorůstající maximální délky 115 centimetrů, byť obvykle mívá něco kolem 65 centimetrů. Korálovec Clarkův, jeho blízký příbuzný, je trochu menší, a jen v nejkrajnějších případech přerůstá půlmetrovou délku, ovšem vyskytuje se zčásti ve stejném areálu, jako M. nigrocinctus, konkrétně tedy v Kostarice, Panamě a na severozápadě Kolumbie, a preferuje ve stejné typy prostředí, jako jeho větší bratránek. Favorizuje nížinné a podhorské lesy v nadmořské výšce 2 až 900 metrů; tyto lesy mohou být vlhké i suché, a vyskytuje se také v předchodném typu lesů. M. nigrocinctus též žije v nížinných lesích, ale jeho výskyt je omezen nadmořskou výškou až 1300 metrů. Tyto dva korálovců lze odlišit podle přítomnosti černého zbarvení na parietálních šupinách, tedy šupinách nacházejícch se v zadní části hlavy; M. clarki má na hlavě "černou čepičku", jež pokrývá parietální šupiny, kdežto "černá čepička" druhu M. nigrocinctus parietální šupiny zasahuje jen z malé části, a u některých jedinců vůbec. Korálovec Clarkův ctí svým druhovým přízviskem doktora Herberta Charlese Clarka, který v letech 1929 až 1954 působil jako ředitel výzkumné instituce Gorgas Memorial Laboratory v Panamě (na jejím území se had vyskytuje v celé oblasti Dariénu). Pojmenovat zvíře na počest doktora Clarka napadlo Karla Pattersona Schmidta, amerického herpetologa řadícího se historicky k největším vědeckým odborníkům na korálovce, který bohužel v roce 1957 zemřel v laboratoři Fieldova muzea po uštknutí bojgou africkou (Dispholidus typus). Popis korálovce Clarkova zhotovil Karl Patterson Schmidt v roce 1936. Zbarvení tohoto hada je červené, černé a žluté, což u korálovců není nikterak překvapivé; had těmito barvami varuje potenciální útočníky, že je jedovatý. Černých prstenců má tento druh od hlavy po konec ocasu celkem 13 až 20. Zajímavé je, že na základě počtu černých prstenců na ocasu je možné odlišit samce a samice korálovce Clarkova. Samci mají těchto prstenců šest až devět, samice jen pět až šest. Pokud byste se tedy vydali do Kostariky, Panamy nebo na severozápad Kolumbie, a uviděli byste zástupce tohoto druhu třeba se sedmi černými prstenci na ocasu, můžete si být jisti tím, že se díváte na samčí exemplář. Setkat se s tímto hadem ale vůbec není jednoduché. Je to nokturnální druh, je tedy aktivní v noci, a navíc je ještě hrabavý; část života tráví pod povrchem půdy. O jeho životě se toho moc neví. Je známo, že loví hrdložábříky mramorované (Synbranchus marmoratus), typicky asi 50 centimetrů dlouhé úhoře, kteří jsou mimochodem schopni přijímat kyslík ze vzduchu a kteří jsou také sekvenčními hermafrodity, což jim pomáhá kolonizovat nová území. Čím dalším se korálovec Clarkův živí, to se neví. Lze se jen domnívat, že by se na jeho jídelníčku mohly nacházet třeba i jiné druhy ryb, dále žáby, ještěrky nebo i jiní hadi. Další aspekt jeho života, který byl prozkoumán, je způsob rozmnožování; jedná se o hada vejcorodého. Kolik vajec ovšem samice klade v jedné snůšce, to známo není. Stejně jako všichni zástupci čeledi korálovcovitých (Elapidae), je i tento druh vybaven jedem, primárně užívaným k zabíjení kořisti. Korálovec Clarkův má jed neurotoxický, útočí tedy na nervový systém oběti či uštknutého predátora. Přesné účinky jeho jedu na člověka ale nebyly popsány, a neexistují záznamy o takových nehodách - opět hlavně proto, že to je tajnůstkářský plaz, kterého málokdy někdo potká. U novosvětských korálovců obecně platí, že se symptomy envenomace projeví poměrně brzy, třeba již hodinu po nehodě, a v průběhu dalších dvou dnů se zhoršují. Jejich jed způsobuje například ztrátu citlivosti v okolí uštknutého místa na těle, dvojité vidění, problémy s pohybem ústních svalů a dýchací potíže. Bez podání protijedu může být uštknutí korálovcem fatální. I obětem, kterým je podán protijed, je třeba zprostředkovat dýchací přístroj v důsledku oslabení či naprosté paralýzy dýchacích svalů neurotoxiny. Ačkoliv korálovec Clarkův není ohrožen, a Červený seznam Mezinárodní unie na ochranu přírody jej vede jako málo dotčený druh, nemají odborníci dostatek aktuálních dat, a jeho ohrožení v budoucnu, například kvůli možné ztrátě přirozeného prostředí, ani nemůže být vyloučeno.

Příště slepák nažloutlý!