Mezi nové přírůstky do katalogu vyhynulých lichokopytníků patří miocénní druh nosorožce, který byl popsán paleobioložkou a evoluční bioložkou Danielle Fraser z Kanadského muzea přírody v Ottawě (a také kateder biologie a geověd na ottawské Carleton University) a jejími kolegy, a představen v článku vydaném 28. října 2025 v online vědeckém časopise Nature Ecology & Evolution. Jmenuje se Epiaceratherium itjilik, a jeho fosilní pozůstatky, které doktorka Fraser se svými spolupracovníky studovala, pocházejí ze 23 milionů let starých, na zkameněliny bohatých vrstev v lokalitě Haughton Crater na ostrově Devon Island v kanadském teritoriu Nunavut. Našlo se 75 % jeho kostry, což je na fosilního savce opravdu hodně; je to kostra téměř kompletní. Většina těchto kostí byla odkryta už roku 1986 doktorkou Mary Dawson, tehdejší emeritní kurátorkou Carnegieho muzea přírodní historie v americkém Pittsburghu a průkopnicí arktické paleontologie. Již tehdy identifikovala tohoto savce jako zástupce čeledi nosorožcovitých (Rhinocerotidae), a to především na základě zubů, čelistí a úlomků lebečních kostí. Další pozůstatky druhu Epiaceratherium itjilik pak byly na stejné lokalitě nalezeny ke sklonku prvního desetiletí tohoto století, kdy se doktorka Dawson přidala k expedici vedené doktorkou Natalií Rybczynski z Kanadského muzea přírody v Ottawě. Výpravy se účastnila také doktorka Marisa Gilbert; všechny tři, včetně zesnulé doktorky Dawson (ve věku 89 let odešla v roce 2020) jsou spoluautorkami studie. E. itjilik je nyní pátým druhem rodu Epiaceratherium, který byl zaveden rakouským evolučním biologem a paleontologem Otheniem Abelem v roce 1910. Typovým druhem byl E. bolcense popsaný na základě takřka 34 milionů let starých (tedy spodnooligocénních) fosilií ze severní Itálie. Fosilie dalšího druhu, E. magnum, popsaného v roce 1999 U. Uhligem, jsou známy z Německa, Francie, Švýcarska a také České republiky. Jeden další druh žil v místech, z nichž se po 39 až 35 milionech let stal severní Vietnam; řeč je o nejstarším z epiaceratherií, druhu E. naduongense. E. itjilik, jehož druhové přízvisko znamená v inuktitutštině "zamrzlý", je nejsevernějším dosud známým zástupcem tohoto rodu. Zároveň je také nejmladším; o tento titul připravil evropský druh E. delemontense z pozdního oligocénu. Doktorky Fraser, Rybczynski, Gilbert a Dawson v rámci svého výzkumu zařadily nového miocénního nosorožce do vývojového stromu sestaveného z dalších 57 druhů.
Rekonstrukce arktického nosorožce druhu Epiaceratherium itjilik v přítomnosti miocénních ptáků a savců z Devon Island; mezi nimi zde vidíme i prabratránka tuleňů, druh Puijila darwini. Obrázek Juliuse T. Csotonyiho převzatý z webu Sci.News
Svou arktickou domovinu před oněmi přibližně 23 miliony roky sdílelo Epiaceratherium itjilik s rejsky z vyhynulé čeledi Heterosoricinae, zajíci podobnými asijskému oligocénnímu rodu Desmatolagus, zatím neidentifikovanými prehistorickými labutěmi nebo také "pan-ploutvonožci" (je řeč o kladu Pan-Pinnipedia) z čeledi Semantoridae, patřícími k druhu Puijila darwini. Ten byl popsán v roce 2009 na základě fosilií z Devon Island dobytých právě při výše zmíněné expedici vedené doktorkou Natalií Rybczynski. Všechna tato zvířata spolu žila v lesnatém prostředí tvořeném borovicemi, břízami, lískami, olšemi, cypřiši, modříny a jilmy, rostoucími v chladném mírném klimatu. Fosilie těchto zvířat a rostlin se ukládaly v impaktním jezeře, které se zformovalo v kráteru vzniklém v oligocénu, před 32 až 31 miliony let, v důsledku pádu mimozemského tělesa. E. itjilik je důležitým článkem pro porozumění evoluce a migrací nosorožcovitých, čeledi, jejíž nejstarší zástupci jsou známi ze spodního až středního eocénu asijského kontinentu, z doby před 54 miliony let. Odtamtud se v oligocénu přesouvali do Evropy, s čímž začali už v době před asi 34 miliony let, tedy na hranici eocénu a oligocénu. Severoatlantická úžina, nebo též Thulská úžina (anglicky Thule Land Bridge), umožnila výměnu druhů mezi Evropou a Severní Amerikou, a to několikrát v oligo-miocénním období, přičemž byla jen vzácně narušena výskytem mělkých vod; jak se dočtete v abstraktu článku, v němž byl tento druh popsán, tato faunální výměna byla delší, než se dříve myslelo (úžina nezmizela v raném eocénu), a savci se mezi Severní Amerikou a Evropou a naopak mohli pohybovat po dobu 20 milionů let. Formování sezónního ledu už ve středním nebo pozdním eocénu mohlo tuto výměnu facilitovat. E. itjilik podle autorek studie dokazuje, že Severoatlantická úžina sehrála důležitou roli v evoluci nosorožců. Posledními severoamerickými nosorožci byli nakonec Teleoceras a Aphelops, kteří zmizeli před asi 4,5 milionu let, tedy ještě nějakou tu dobu před začátkem kvartéru a ledových dob.
Trojrozměrný sken nalezených lebečních kostí nosorožce druhu Epiaceratherium itjilik. Převzato z webu ResearchGate
Zdroj informací využité při psaní tohoto článku:
Mid-Cenozoic rhinocerotid dispersal via the North Atlantic (Nature Ecology & Evolution)
Museum scientists describe an extinct rhino species from Canada’s High Arctic (Canadian Museum of Nature)
Epiaceratherium (Wikipedia)
Rhinoceros (Wikipedia)
Haughton impact crater (Wikipedia)
Thule Land Bridge (Wikipedia)
This is fascinating. Thank you so much for sharing. 😊
OdpovědětVymazat