Springwatch 2025 - Salpy v oteplujících se britských mořích

Salpy v oteplujících se britských mořích. David Hamilton a jeho dcera Heather měli vždycky rádi šnorchlování. Heather už od mala poznávala diverzitu života v britských mořích, protože její táta se rád potápěl a bral ji na šnorchlovací výlety s sebou. I po desítkách let je David vždy vzrušený, když vstupuje do vody, poněvadž neví, co pod ní uvidí. Mnoho lidí netuší, čím britské pobřeží oplývá - žraloky, tuleni, řadou krabích druhů, mořskými hvězdicemi, a Davidovi se velice líbí i porosty obyčejných mořských řas. V letních měsících však do britských moří připlouvají návštěvníci z teplejších oblastí. Jednoho srpnového dne se David a Heather ocitli uprostřed obrovského hejna talířovek svítivých (Pelagia noctiluca), medúz z teplých a tropických vod, které jsou známy tím, že ze všech medúz Středomoří dokáží člověka nejbolestivěji požahat. Přítomnost tohoto druhu poukazuje na rostoucí teplotu britských moří vlivem antropogenní změny klimatu. Dalšími neobvyklými návštěvníky jsou salpy (Salpidae), teplomilní planktonní pláštěnci žijící v kolonicích a požírající fytoplankton. Za poslední dva roky se jich v britských mořích objevuje čím dál více! David a Heather si setkání se salpami velmi užili; plavat mezi nimi je jako plavat mezi hvězdami. Je to zážitek, na který nezapomenou. Salpy do sebe však mají víc, než jen pozoruhodný vzhled. Chris Packham a Michaela Strachan nám po skončení předtočeného segmentu ve své základně v Longshaw Estate v Peak District vysvětlí, jak salpy žijí a jak se rozmnožují. Začneme navnazujícím faktem - tyto organismy pohybující se tak, že do svých želatinových těl vtlačují vodu, mají fylogeneticky blíže k nám, než k medúzám. Zajímavé je také to, že během fytoplanktonního rozkvětu jsou salpy schopny růst 10% rychlostí za hodinu a dospět během 48 hodin. Dokáží také měnit své pohlaví. Rozmnožovací cyklus salp je obecně dosti zajímavý. Mají nepohlavní (asexuální) část životního cyklu, kdy se pučením "klonují", čímž se vytvářejí stolony, mladé agregáty vypadající jako dlouhé nitě (právě mezi nimi David a Heather proplouvali). Každý klon ve stolonu je samicí s jediným vajíčkem, se kterou se páří samci. Oplozené vajíčko se pak vyvíjí v nepohlavní (asexuální) salpu, která se zase rozmnožuje pučením či "klonováním". Kde se tedy berou samci potřební k oplození vajíčka? Poté, co samice vypudí mladou salpu, neprodukuje už žádná další vajíčka, a změní své pohlaví na samčí! Tento samec se pak páří se samicemi v jiných stolonech, a oplodňuje vajíčka oněch samic. Ačkoliv jsou salpy vskutku podivuhodnými organismy, v britských vodách se dříve nevyskytovaly. Jak říká Chris Packham, vzrůst jejich návštěv u Velké Británie značí klimatický breakdown v akci. Povrchové mořské vody západně od Irska se mezi lety 1982 až 2011 oteplily o 4°C nad průměrem. Pobřeží Spojeného království zaznamenalo oteplení mořské vody o 1,5 až 2°C. Salpy v těchto podmínkách prosperují, ale spousta dlouhodobě žijících druhů v oteplujícím se prostředí trpí.

Klip ze čtvrté epizody naučného pořadu Springwatch 2025 (nebo též Springwatch at 20) z dílny BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na BBC Two.

Blogorgonopsidova filmová doporučení: Superman

Jak už jsem se několikrát na tomto blogu nechal znát, ať už v úvodu k poslednímu Obrázku týdne nebo v politicky laděném příspěvku ze soboty, v pátek 18. července jsem byl na dopoledním promítání dalšího červencového blockbusteru, který spolu s Jurským světem: Znovuzrozením přímo saje peníze a těší se obrovskému úspěchu. Jedná se o nejnovější film režiséra Jamese Gunna, reboot franšízy s nejznámějším a také jedním z nejstarších superhrdinů a k tomu ještě první snímek z nového sdíleného světa DC Universe. Nový Superman je filmem, který podle mě stojí za zhlédnutí stejně, jako nejnovější přírůstek do jurskoparkovské série, a já se vám v tomto příspěvku do rubriky Filmová doporučení pokusím vysvětlit, proč.

David Corenswet jako Clark Kent/Kal-El/Superman, Nicholas Hoult jako Lex Luthor, Rachel Brosnahan jako Lois Lane a další herci v rolích legendárních postav z DC univerza ve filmu Superman od Jamese Gunna. Obrázek z webu eBay

Jak každý člověk zajímající se o svět filmu ví, otevírá se nové sdílené univerzum s postavami od komiksového vydavatelství DC Comics. Předchozí verze franšízy, DC Extended Universe (DCEU), skončila v roce 2023 po deseti letech filmů, které se setkaly s různými kritickými i finančními úspěchy a neúspěchy. Temnější, vážnější Muž z oceli (Man of Steel) režiséra Zacka Snydera, který měl být původně prvním dílem nevzniklé trilogie, nastavil franšíze tón podobný trilogii Temný rytíř od Christophera Nolana, který byl ostatně producentem Muže z oceli a poté výkonným producentem Snyderových pokračování, Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti (Batman v Superman: Dawn of Justice) v roce 2016 a mýtické Ligy spravedlnosti Zacka Snydera (Zack Snyder's Justice League) z roku 2021. DCEU se potýkalo s řadou potíží. První stihly už druhý Snyderův film, ve kterém se poslední přeživší Kryptoňan střetl s netopýřím mužem z Gothamu. Velká kritika snímku donutila studio Warner Bros., aby usilovalo o lehčí, vtipnější verzi filmové adaptace DC vesmíru, a inspirovalo se úspěchem filmů rivala vlastněného Disneym, Marvel Studios. V roce 2017 vyšla Jossem Whedonem rozkuchaná Liga spravedlnosti, která měla s pozdějším Snyder Cutem pramálo společného. Supermanovi nalepila fake horní ret, a plány DCEU se zhroutily. Dwayne Johnson se sice v roce 2022 pokusil změnit hierarchii moci v DC vesmíru, a do mezititulkové scény svého Black Adama pozval Henryho Cavilla, ale zánik DCEU se blížil, a pak v lednu 2023 nový spolu-CEO DC Studios, všem známý James Gunn, oznámil novou franšízu DC Universe (DCU), která měla začít v roce 2025 jeho adaptací Supermana.

Doufal jsem, že to bude stát za to. Možná, že jsem si nejprve nebyl jist, zda režisér marvelovských Strážců galaxie a DCčkovského Sebevražedného oddílu (The Suicide Squad) z roku 2021 zvládne správnou adaptaci nejvýznamnějšího superhrdiny všech dob - toho, u kterého přece superhrdinské komiksy v podstatě začaly. Jistě, jistě, dříve existoval třeba Doctor Occult, shodou okolností jej vytvořili tvůrci Supermana, Jerry Siegel a Joe Schuster, tři roky před publikováním 1. čísla Action Comics v roce 1938, v němž byl Supes představen, ale chápete, jak to myslím. Superman měl jako první všechny atributy superhrdinského archetypu. Co bohužel mnoho lidí netuší je to, že Siegel a Schuster byli synové židovských imigrantů, kteří uprchli do Spojených států amerických před pogromami ve východní Evropě. Zažili si Velkou hospodářskou krizi v roce 1929, a ovlivněni jí, vytvořili tohoto "šampióna utlačovaných", jak jej sami nazvali, který měl bojovat proti nespravedlnostem namířeným na ty, jež se sami bránit nemohli. Superman Siegela a Schustera byl socialista, který bojoval proti nefér bossům, sexistickým násilníkům a tyranům. Poté, co byl původním tvůrcům ukraden v průběhu 40. let minulého století, a již nikdy jim nebyl navrácen, kvůli čemuž National Comics (později DC) z postavy vyždímaly miliony a miliardy, zatímco Siegel a Schuster po zbytek životů dřeli, aby se vůbec udrželi při životě (kdo s takovou nespravedlností souhlasí, nechť se na tomto webu již nikdy neukazuje), byl ze Supermana pomalu zbudován spíše symbol naděje, než symbol rezistence. Zpátky však k Jamesi Gunnovi. V jednu věc jsem u jeho adaptace doufal - že tento Superman nebude nějakou alegorií Ježíše, jak ho vykresloval v DCEU Zack Snyder (jako by židovským tvůrcům postavy ukazoval prostředníček), ale bude to především mimozemšťan žijící mezi lidmi, považující se jednoznačně za jednoho z nich. Už první trailery na začátku tohoto roku mi ukázaly, že tohle bude správná adaptace.

Superman Jamese Gunna je nejvíc komiksový film, který jsem za posledních několik let viděl. Je to vibrantní, všemi barvami hýřící snímek, představující Supermanův svět docela jinak, než kterýkoli jiný. Myslím si, že je to nejlepší supermanovský film. Původní série s Christophem Reevem ze 70. a 80. let je již zastaralá; scény, ve kterých se Clark jako totální creep dívá Lois Lane pod sukni s pomocí svého rentgenového vidění patří do propadliště filmových dějin, a nechci si ani představovat, kterým pervertům taková necitlivost mohla kdy připadat jakkoliv atraktivní či dokonce vtipná. Brr. Tím však neříkám, že bych k těmto filmům choval nějakou zášť, jen jsou to prostě produkty své doby - svět se naštěstí za poslední čtyři desítky let pohnul o dost dál, a s ním i respekt k ženským postavám ve velkých filmech. Superman se vrací (Superman Returns) z roku 2006 režiséra Bryana Singera, především známého jako režiséra prvních a druhých X-Menů, jakož i dalších filmů oné série (Budoucí minulost, Apokalypsa plus pilotní díl X-Men: Nové generace), navázal na první dva díly s Reevem; Brandon Routh v podstatě hrál Reeveova Supermana, jen to všechno působilo trošinku moderněji. Muže z oceli považuji za jeden z nejlepších superhrdinských filmů, jaké jsem kdy viděl, třebaže mi vyzdvihování Clarka do pozice jakéhosi mesiáše ve Snyderových filmech přijde dost ujeté. Ale Superman od Jamese Gunna podle mě vyhrává na plné čáře. David Corenswet působí opravdu jako Superman z komiksů. Je to moderní verze, která se nejvíce přiblížila komiksové atmosféře. To, jak hlavní hrdina mluví, jak se chová, jak létá... to, jak vypadá fikční svět, v němž žije... to vše je prostě perfektní.

Je to ten komiksový, lehce cartoony feel, který mi tento film prodal jako nejlepší supermanovskou adaptaci. Co se mi však líbí ještě více je to, jak moderní nový Superman je. Už jsem se o tom zmínil v onom politicky laděném příspěvku ze soboty. Superman Davida Corensweta je zileniál, narozený na hranici dvou generací, které se nesnesou - mileniálů a zedek (a já osobně jsem zedko, Generace Z). Je v podstatě jedním z nás. Na začátku filmu se dozvídáme, že Kal-El dorazil na Zemi před 30 lety, takže se narodil v roce 1995. Kentovi, kteří ho vychovali a kteří zfalšovali jeho adoptivní dokumenty, jsou očividně staří liberálové, kteří předně věří tomu, že důležité je, jak se člověk sám cítí - a to pak je. Není tím, čím ho nazývá okolí, ale tím, jak se sám vnímá; na základě toho jedná, a toto jednání ho dále definuje. Clark vyrůstal na punk rocku. Ve scéně, ve které je rodiči uložen do postele ve svém starém pokoji v domě Kentových ve Smallville, se spolu s Lois Lane, kterou mistrovsky ztvárňuje Rachel Brosnahan, díváme na plakáty punkrockových kapel nalepené na zdech. O něco dříve má Clark rozhovor s Lois, z něhož vyplývá, že ona samotná byla přímo punkerka, když byla mladší, a jejich rozhovor dorazí k cíli, když Clark zmíní, co vlastně ten opravdový punk rock opravdu je. A o čem je. O té akceptanci, lidskosti, bezpředsudečnosti. Falešní kritici z řad krajní pravice se mohou zbláznit, protože tenhle Superman je punkrocker. Doslova. Doslova je woke, každá buňka v jeho těle je woke. Je to levicový liberál blížící se k socialistické pozici; je to decentní, hodný člověk, se zájmem o ostatní. Zachraňuje lidi, a nezáleží mu na tom, co jsou ti lidé zač - jestli je Amerika považuje za nepřátele nebo za spojence. Zachraňuje zástupce jiných druhů (ano, ta záchrana veverky při bitvě s oním monstrem vypuštěným lidmi z LuthorCorpu v ulicích Metropolis byla výtečná). A byť je to pro něj obtížné, stará se s co největší láskou o Krypta, superpsa, jenž mu byl svěřen jeho sestřenicí, kterou není nikdo jiný, než Milly Alcock v roli Kary Zor-El/Supergirl, která se v závěru filmu objevuje totálně zpitá, díky čemuž zjišťujeme, proč má Krypto behaviorální problémy. 

Nastíním ve stručnosti, o čem vlastně film je. Opening crawl diváka informuje o tom, že superbytosti jsou v této nové filmové verzi DC univerza známy už tři staletí, a náš hrdina je Supermanem už třetí rok. Snímek začíná in media res, Superman právě poprvé prohrál bitvu, a to s Ultramanem operovaným jeho úhlavním nepřítelem Lexem Luthorem, kterého ztvárňuje Nicholas Hoult. Později se ve filmu dozvídáme, že Ultraman je Supermanovým klonem (pokud jste film zatím neviděli, a toto je pro vás příliš velký spoiler, doporučuji přestat číst tento článek... spoilerů tu bude o dost víc). Superman potřebuje ošetření, které mu v Pevnosti osamotnění na Antarktidě (ano, tato verze pevnosti je lokalizována na jižní polokouli, což je podle mě lepší nápad) poskytnou jeho věrní roboti. Hlavní je také to, že Superman nedávno zasáhl do konfliktu mezi Boravií a Jarhanpurem. Boravia je spojencem Spojených států amerických, a dostává zbraně od LuthorCorpu. Jarhanpur se nedokáže bránit. Konflikt mezi dvěma zeměmi je v tomto snímku velmi důležitý; Boravia hodlá Jarhanpur obsadit, a pak si kontrolu nad ním má převzít Lex Luthor. Připadá vám to povědomé? Boravia je jako Izrael, spojenec USA, který má z USA zbraně. Jarhanpur je jako Palestina, a Luthorův plán převzít nad ní kontrolu zrcadlí plány Donalda Trumpa udělat z Gazy jeden velký rezort, ze kterého by profitoval. Aby ale Luthor mohl svého cíle dosáhnout, získat ještě větší moc a zbohatnout, musí nejprve zabít Supermana, který je na straně Jarhanpuru - na straně utlačovaných. Film je vlastně o politickém konfliktu, který je přímou alegorií okupace Palestiny izraelskými silami; komentuje však také invazi ruského agresora na Ukrajinu. A především je to film, který dobrosrdečnost staví nad zájmy prohnilého kapitalisty a zbrojařského kontraktora, jakož i kolonialistů. To vše ve světě, kde je dobrosrdečnost považována za staromódnost. To je ale paralel k našemu současnému světu, co?

Superman zatčen; na fotografii s Davidem Corenswetem (Superman) a stand-in hercem ztvárňujícím Ultramana též Frank Grillo jako Rick Flag Sr. a María Gabriela de Faría jako Engineer z týmu The Authority. Obrázek z webu Supehero Toy Store

Film se dotýká také internetového trollingu a ovlivňování veřejného mínění trolly a boty placenými vládami států. Velice mě pobavilo, že se James Gunn inspiroval Simpsonovými a ve scéně odehrávající se v kapesním vesmíru Lexe Luthora ukázal několik malp, jihoamerických opic, cvičených psát nenávistné komentáře na sociální sítě. Superman si v tu chvíli uvědomuje, že označení "Supershit", jak mu na internetu nadávají lidé chovající k němu zášť, nepochybně vzešlo z této Luthorovy trollí farmy. Až někde v nestálých vodách kyberprostoru narazíte na nějakého kremlbota, nějakého homofobního nebo transfobního trolla, dezoláta nebo reproducenta prohnilých a nenávistných narativů a diskurzů, vzpomeňte si na tuto scénu. Takoví jedinci jsou totiž opravdu cvičené opice, které se snaží ovlivňovat veřejné mínění v zájmu imperialistů, vůdců, superpadouchů jako je Lex Luthor. Samotný Luthor je v podstatě Elon Musk, Jeff Bezos nebo Mark Zuckerberg. Je to neskutečně hamižný, závistivý jedinec, který pro vlastní úspěch ublíží komukoliv. Své bývalé přítelkyně zavírá do klecí v tomto kapesním vesmíru, Supermana nechal bez svolení naklonovat a chce ho zavraždit, dokonce mu unese Krypta a ještě hodlá předstírat, že pejska z Kryptonu ani nezná, ač na něm v kapesním vesmíru nechává dělat pokusy. A samozřejmě je to on, kdo na internet vypustí celý vzkaz Jor-Ela a Lary, kvůli kterému začnou lidé po celém světě na Supermana nadávat. Nechutné, očerňující a až démonizující zkazky o Supermanově "tajném harému" vycházejí právě od něj.

Tím se dostávám k pravé kontroverzi filmu, důležité mezi mnoha supermanovskými fanoušky. V tomto univerzu totiž Jor-El a Lara Lor-Van, biologičtí rodiče Kal-Ela, nejsou těmi hodnými Kryptoňany, které známe z předchozích filmů. Jde o produkty kryptonského kastovního systému, obrovsky nerovnostářské společnosti, kterou samozřejmě představily nejen mnohé komiksy, ale i předchozí filmy. Jsou to imperialisté, stejně jako většina Kryptoňanů, a ve své zprávě Kal-Ela nabádají, aby si Zemi, na níž byl před zničením Kryptonu vyslán, podmanil, a aby měl co nejvíce dětí s lidskými ženami. Clark zprávu nikdy celou neviděl, ale když ji Engineer po Luthorově vloupání se do Pevnosti osamocení zrekonstruuje, a Luthor ji následně vydá celému světu, je náš hrdina stejně zhnusen, jako kdokoliv jiný. Zjišťuje nepříjemnou pravdu o svých rodičích - že to byli naprostí prohnilci. Osobně se mi tato změna velice líbí, a tragédii zániku Kryptonu činí ještě větší. Zatímco v Muži z oceli je Jor-El velkým liberálem, který věří, že každé dítě má mít šanci jít za tím, co chce dělat a co ho zajímá, v této verzi je Jor-El stejný nerovnostář, jako Zod ve SnyderVerse. Supermanovi rodiče v Gunnově vezi podporují podmanění a násilí, a chtějí, aby Kal-El byl přímým opakem toho, čím měl být v Muži z oceli. Do hry pak vstupují Clarkovi skuteční rodiče - ne ti biologičtí, ale adoptivní, liberální Kentovi. A rozhovor mezi Jonathanem Kentem a Clarkem na farmě, zatímco Krypto pobíhá mezi skotem, považuji za jednu z nejkrásnějších scén filmu. Jsou to oni, které na konci filmu Superman vnímá jako své skutečné rodiče. 

Další výtečnou scénou filmu je dialog mezi Lois a Clarkem v Loisině bytě. Tihle dva novináři z Daily Planet spolu sice čerstvě chodí, ale to neznamená, že by Lois nemohla s Clarkem udělat vážný rozhovor ohledně jeho "motání se" do cesty kolonialistické Boravii. Celá scéna má, pokud si pamatuji správně, asi 12 minut, a je to jedna z nejlepších scén v jakémkoli superhrdinském filmu, kterou jsem kdy viděl - a to říkám jako ostřílenec, protože jsem superhrdinských filmů z tohoto století viděl naprostou většinu. Jejich rozhovor je mistrovským dílem, které tak na začátku příběhu seznamuje diváka se Supermanovou integritou a nekompromisní dobrosrdečností. Lois samozřejmě také má srdce a je na Clarkově straně, ostatně je mu coby jeho přítelkyně blízká, ale v nahrávaném rozhovoru je zase nekompromisní novinářkou, a klade mu tak nepříjemné dotazy, že Clark přímo křičí reakce, které si předtím nepromyslel. Celou scénu rozebírat ani nemohu, film jsem přece jen viděl v kině jen jednou, takže si pamatuji spíš její strukturu, než jednotlivé dialogy, ale je to brilantnost sama. Více takových scén v superhrdinských filmech! Více dialogů, více dramatických výměn názorů, více neshod a hádek, více politiky!

Podobně jako mi David Corenswet přijde jako nejlepší filmový Superman, i Rachel Brosnahan považuji za nejlepší filmovou Lois Lane. Coby zástupce Generace Z jsem vyrůstal s image Amy Adams coby Lois Lane z DCEU, pokud ale čtu nějaký komiks, ve kterém tato postava vystupuje, slyším hlas Dany Delaney, která Lois dabovala v animovaných seriálech z DCAU neboli Timmverse či Diniverse (například v Superman: The Animated Series). Rachel Brosnahan se od Amy Adams nemůže lišit více. Rozhodně zde nehovořím o vzhledu postavy, ale o charakteru jako takovém. Tato verze Lois je, jak už jsem uvedl výše, bývalá punkerka, a je to na ní vidět. Velice mě pobavilo, jak je v této verzi vykreslen Jimmy Olsen, jehož ztvárňuje Skyler Gisondo. Byl bych rád, aby mi někdo allosexuální vysvětlil, proč po něm holky tolik jdou. Mým úsudkem bylo, že je to takový průměrný týpek, tak proč se z něj můžou kolegyně v práci zbláznit a proč ho tolik miluje současná přítelkyně Lexe Luthora, selfíčková slečinka Eve Teschmacher ztvárněná Sarou Sampaio, která je mimochodem výtečným comic relief characterem tohoto snímku? Nick Hoult výtečně obstál v roli Lexe Luthora, jeho verze postavy má podle mě trošku Michael Rosenbaum vibe ze Smallville. Zlost a hamižnost tohoto Lexe je opravdu jako z komiksů. No, a pak samozřejmě musím zmínit Justice Gang. Nathan Fillion ztvárnil Guye Gardnera výtečně - všichni ho nenávidíme! A tak to má být. Guy Gardner je totiž ten největší douchebag v Green Lantern Corps. Ta scéna, ve které hovoří s Lois v základně Justice Gangu... Zmínit musím i Mr. Terrifica v podání Ediho Gathegiho. Damn, tenhle týpek ukradl tolik scén. Chci spin-off o Mr. Terrificovi! A co teprve Hawkgirl hraná Isabelou Merced? Jak ta ve třetím aktu zatočila s Netanjahuem, totiž... ehm... no, s Netanjahuem.

Herec Zlatko Burić ztvárňuje ve filmu sekundárního antagonistu Vasila Ghurkose, prezidenta Boravie, jenž je vzhledem velmi blízký Davidu Ben-Gurionovi, ale mluví jazykem velmi podobným tomu, kterým hovoří Vladimir Putin. Je to opravdu greedy týpek. Ačkoliv bych mohl zmínit ještě další herce, vytáhnu z mixu Willa Reeva, korespondenta americké ABC a především syna zesnulého Christophera Reeva, jenž má v Gunnově Supermanovi překvapivé cameo. Jinak mě velmi bavil Krypto. Každý z nás, kdo měl někdy pejska, ví moc dobře, jak nezbedné dokáží ty rozkošné šelmičky občas být. Už jen to, že se Gunn rozhodl mít v tomto filmu Krypta, jinak ignorovaného každou předchozí filmovou adaptací Supermana, ve mě probudilo velký zájem na film jít. 

Superman a Krypto. Obrázek z webu MSN

Velice se mi líbila také hudba Johna Murphyho a Davida Fleminga s navracející se, ale modifikovanou znělkou Johna Williamse. Právě její opakování v průběhu filmu, aniž bychom ji kdy slyšeli celou v původní formě, v jaké se nám všem právě vybavuje v hlavách, působí hrozně příjemně. 

Superman Jamese Gunna je skvělý superhrdinský film, a opravdu jeden z nejlepších, které jsem viděl za poslední řádku let. Mohu vám ho vřele doporučit. Co na něj říkáte vy? Byli jste na něm už v kině? Co se vám na něj líbilo nejvíce, a co byste adaptovali jinak? A těšíte se na Supergirl s Milly Alcock a s naším psím miláčkem Kryptem, druhý film série DCU, který půjde do kin příští červen? 

Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa | Kniha týdne

Máme neděli, a to znamená, že se na mém blogu objevuje další, již třetí část nového projektu Kniha týdne! Jeho cílem je představit vám vždy knihu, kterou jsem četl za uplynulý týden nebo ke které jsem se alespoň vrátil po jejím přečtení o něco dříve (třeba i roky zpátky). První část této série se týkala knížky Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, druhá pak byla recenzí knihy Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského. Šlo o knihy dosti rozdílné, a protože diverzita je mé oblíbené slovo, zařadím do projektu další knížku z ještě docela jiného soudku. Tentokrát jde o publikaci o historii horolezectví ve spojení s nejvyšším vrcholem planety!

Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa je kniha napsaná Karlem M. Herrligkofferem, německým lékařem a účastníkem řady expedic na nejvyšší vrcholy světa. V německém originále byla vydána nakladatelstvím Spectrum Verlag roku 1973, v češtině ji pak roku 1976 vydalo nakladatelství Olympia Praha. Doktor Herrligkoffer coby profesionální horolezec, který působil jako organizátor, vedoucí a lékař 13 výprav na 5 nejvyšších hor naší planety v pohořích Himálaj a Karákoram, poskytuje touto publikací na 203 stranách (respektive 187 stranách textu s přiloženými tabulkami) zevrubný přehled všech významných výprav na Čhomolungmu neboli Mount Everest, jež proběhly mezi lety 1921 až 1972. Významná část knihy je věnována vlastnímu vyprávění z Evropské expedice na Mount Everest, jež proběhla roku 1972, a jež byla historicky 19. výpravou na vrchol. Text je doplněn řadou černobílých fotografií a dvěma kreslenými schématy. Byť od roku 1972 byla podniknuta celá řada dalších expedic a úspěšných výstupů na nejvyšší horu na zemském povrchu - přece jen už uplynulo 53 let od doby, kdy autor dopsal manuskript - rozhodně se jedná o pozoruhodnou a čtivou publikaci, která může být doporučena každému zájemci o Himálaj a o historii horolezectví.

Přední obálka knihy Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa, vydané nakladatelstvím Olympia Praha v roce 1976. Zdroj: Můj antikvariát (upraveno)

Do této knihy jsem se pustil minulé pondělí, 14. července 2025, a to po letech, co se nacházela v mé knihovně dosud nepřečtena. Daroval mi ji můj táta, a to už řadu let zpět, ale dosud jsem si nenašel čas se do ní začíst, částečně i proto, že jsem věnoval pozornost řadě jiných knih. Jsem však velice rád, že ji mám nyní pročtenu, a musím uvést, že byla podmanivá od začátku do konce. Doktor Herrligkoffer v ní dopodrobna popisuje každou z výprav, které od 1. britské výpravy v roce 1921 až po 20. expedici, uskutečněnou v roce 1972 opět družstvem z Velké Británie, zamířily na Čhomolungmu s cílem zdolat ji. Osobně nejsem horolezec, ani toho o horolezectví moc nevím, a pokud jsem někdy v životě vylezl nějakou skálu nebo horu (jakože ano), pak pomocí nohou a případně rukou, nikoliv s lany, přilbou a kyslíkovými bombami. Naučil-li jsem se něco v životě o lezení po horách, pak za to vděčím hlavně Stevu Backshallovi a jeho dobrodružným dokumentům jako Expedition Borneo (2006), Steve Backshall's Extreme Mountain Challenge (2016) nebo Expedition with Steve Backshall (2019-22) a dalším. Není to tak, že by mě hory nedokázaly nalákat, jejich prostředí se mi velmi líbí, ale nikdy jsem neměl motivaci opravdu se na nějakou horolezeckou výpravu vydat. Po přečtení této knihy ji už ale mám, a jakkoliv bláznivé se to může zdát, vážně doufám, že se jednou ve svém životě v Himálaji ocitnu. To, o čem jsem četl, bych si totiž rád alespoň z tisíciny rád zažil - ty několikadenní sněhové vánice, pády ker, omrzliny... dobrá, to poslední asi ne, a to druhé možná také ne, ale na nejvyšší horstvo planety už jsem díky textu pana Herrligkoffera nalákán.

Při čtení jsem si často říkal, co vlastně tolik lidí k Mount Everestu nalákalo. Čím je ta hora tak přitažlivá? Má touha po jejím zdolání co do činění s nějakou lidskou potřebou překonávat extrémní podmínky, v nichž nemohou dlouho fyziologicky správně fungovat? Myslím si, že ano. Everest byl totiž od té doby, co byl v polovině 19. století identifikován jako nejvyšší vrchol planety, tou konečnou, nejzazší hranicí, snad ještě spolu se severním a jižním pólem. Místem extrému, kterého však člověk může dosáhnout (buďme upřímní, nejhlubší místo planety, Mariánský příkop, asi nikdo živý nikdy osobně nenavštíví, zato na nejvyšší vrchol se s obrovským úsilím přece jen dá vyšplhat). Když ale v této knize člověk čte o tom, jak někteří účastníci expedic přišli kvůli omrzlinám o všechny prsty... jak dokonce jeden horolezec sledoval v nemocnici dle vlastních slov měsíce, jak mu jeden prst po druhém odpadával... přece jen ho to nutí k zamyšlení, zda je ta snaha zdolat Everest tak trošku staromódním pokusem o "zkrocení přírody". Vylézt na tento vrchol totiž vůbec není žádná legrace.

Kniha Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa je po pětistránkovém Úvodu rozdělena na tři velké části: Výpravy údolím Rongphu (strany 9 až 52), Průzkum nepálské strany Mount Everestu (strany 53 až 59) a Výpravy údolím Khumbu (strany 60 až 192). Na stranách 193 až 201 se poté nachází Přehledná tabulka (nebo též Výpravy na Mount Everest v letech 1921-1972) uvádějící ve zkratce pořadí, vedoucí, účastníky, nástupy a trasy výstupu jednotlivých výprav v onom jednapadesátiletém období prvních 20 expedic na Čhomolungmu. Skrz na skrz jde o naučnou knihu, nečekejte tedy prózu, ale autorův text je občas protnut úryvky ze spisů či knih účastníků dalších výprav. Samotný popis expedice, které se doktor Herrligkoffer účastnil, se nachází ve třetí části knihy, na stranách 134 až 188. Každé z 20 výprav je věnována vlastní kapitola či podkapitola. V rámci první části knihy nechybí ještě část Pokusy jednotlivců, jež shrnuje individuální horolezecké pokusy v prvním zhruba patnáctiletí seriózního průzkumu Everestu. 

Úvodem se doktor Herrligkoffer pokouší krátce představit Nepál, a v jediném odstavci shrnuje historii měření výšky Mount Everestu. Vyjadřuje se také k nejznámějším pojmenováním vrcholu: "Proč by se ale nejvyšší vrchol naší planety měl jmenovat právě po Angličanovi? Začalo pátrání po starých domácích názvech. Například Hermann von Schlagintweit putoval v polovině minulého století údolími a přitom zaměnil Mount Everest za Gauríšankar. Tento štít, který se při letu do Lukly vynořuje jako dvouhlavý mohutný horský masív, je však jen 7145 metrů vysoký. Na začátku našeho století se vynořilo další starotibetské jméno pro Everest: Čhomokangkar. Toto slovo znamená přibližně 'bílý sníh královny matky', ale název se neujal. Roku 1921 pátrala první výprava na Everest v klášteře Rongphu po listinách a objevila přitom označení Čhomolungma. Od té doby se stala Čhomolongma (Bohyně matka země) vedle Mount Everestu libozvučným jménem nejvyššího vrcholu." Ačkoliv s překladem názvu Čhomolungma autor neučinil chybu, chtěl bych se vyjádřit k jeho překladu nepálského označení tohoto vrcholu, Ságarmáta. Uvádí totiž, že "ságar" znamená moře a "máta" znamená "matka". Vlastní rešerší jsem si zjistil, že to tak není. Ságarmáta znamená "čelo nebe". Chybičky se prostě občas vloudí. Ne, že bych byl puntíčkář, ale na tuto chybu v překladu jsem vás chtěl upozornit.

Následuje první část knihy, Výpravy údolím Rongphu, která shrnuje osudy prvních sedmi britských expedic uskutečněných v letech 1921 až 1938. Na několika posledních stranách se pak čtenář dozví také něco o neúspěšném pokusu romantika a mystika Maurice Wilsona, který na Everestu zahynul v roce 1934, o čínských výpravách v letech 1960, 1966 a 1968 a již zmíněných pokusech jednotlivců mezi lety 1947 až 1962; konkrétně se jedná o pokusy o zlezení Everestu uskutečněné kanadským horolezcem Earlem L. Denmanem roku 1947, dánským horolezcem Becker-Larsenem roku 1951 a čtyř Američanů včetně filozofa Woodrowa Wilsona Sayreho v roce 1962. První britská výprava v roce 1921, vedená C. K. Howard-Burym, neměla ještě za cíl vrchol zdolat, ale prozkoumat ho pro budoucí expedice a započít podrobný geologický, glaciologický a klimatologický výzkum Čhomolungmy. Právě zde doktor Herrligkoffer představuje některé významné lokality, se kterými se v průběhu čtení knihy ještě mnohokrát setkáte. Nejvýznamnější z nich je samozřejmě samotné údolí Rongphu, nejmrazivější trvale osídlené místo naší planety vyjma Antarktidy. 

Při popisu každé z výprav v průběhu celé knihy přibližuje autor pozadí jednotlivých expedic, následně vyjmenovává vedoucí a nejvýznamnější členy, a pak již následuje více či méně podrobný popis. Občas je to opravdu masakr; doktor Herrligkoffer našel v literatuře i detaily toho, jak se účastníci výprav cítli. Zde úryvek z jeho popisu Čtvrté britské výpravy v roce 1934: "Smythe šel bez kyslíku a přes výbornou aklimatizaci silně trpěl výškou. Nedostatek kyslíku vedl k bludným představám, domníval se, že je spojen na laně s kamarádem, dělil se s ním o zásobu jídla a stále se divil, že nemá nikoho za sebou, když se ohlédl. V jedné chvíli pozoroval nad severovýchodním hřebenem dvě letadla ve tvaru draků, letadla se rytmicky kmitala. Srovnával vlastní tep s optickým jevem, nezjistil však shodu. Zkoušel sebe sama tím, že různé vrcholy a ledovce určoval jmény. Po krátkém odpočinku se zase podíval na severovýchodní hřeben a překvapeně zjistil, že letadla zmizela. Zprvu myslel, že to byla fata morgána - ve skutečnosti to byly zřejmě halucinace." Vysokohorské prostředí s malým množstvím kyslíku ve vzduchu dělá s psychikou člověka divy. Při popisu třetí britské výpravy je popsán tragický pokus Malloryho a Irvina dosáhnout vrcholu, šlo o první velké oběti horolezeckých výprav na Everest. Irvineovy ostatky byly nalezeny teprve v roce 2024 týmem z National Geographic.

Slavná fotografie prvních pokořitelů Everestu, novozélandského horolezce Edmunda Hillaryho a Šerpy Tenzinga Norgaye, z roku 1953. Zdroj: National Geographic

Zajímavé je, že od autorova popisu čínské výpravy z roku 1960 se obecné mínění v podstatě nezměnilo. Deset let po násilném obsazení Tibetu totiž Čína tvrdila, že dva čínští a jeden tibetský horolezec společně v noci z 24. na 25. května 1960 zdolali Everest, nicméně kvůli tomu, že panovala noc, nemohli pořídit žádné fotografie, a důkazů měli poskromnu. I v roce 2025 se má za to, že ona výprava nejspíše úspěšná nebyla. Když je však řeč o Číně, přesunu se ke druhé části knihy, Průzkum nepálské strany Mount Everestu. Doktor Herrligkoffer v ní nastiňuje události, které znemožnily další výpravy na Everest přes údolí Rongphu. Šlo právě o obsazení Tibetu Čínou. Od té doby už povolení k výpravám nedával dalajláma, přes Tibet se k nejvyššímu vrcholu světa nikdo dostat nemohl. Horolezci se tedy začali s žádostmi o povolení obracet na nepálskou vládu, a tím začala nová éra expedic mířících k Everestu z jihu. Čtenář se seznámí s britskou průzkumnou cestou k jihozápadnímu úbočí hory, jejímž cílem bylo hlavně prozkoumat West Cwm (ano, čtete velštinu, onu ledovcovou pánev opět pojmenovali Britové) na podzim 1951. Této výpravy se účastnil jistý Edmund P. Hillary, s jehož jménem se v knize ještě mnohokrát setkáte.

Třetí část knihy, Výpravy údolím Khumbu, popisuje expedice na Everest provedené v dvacetiletém období mezi lety 1952 až 1972, včetně Evropské výpravy, které se tedy účastnil samotný autor. Nejprve se dočtete o dvou britských expedicích, mezi nimiž se udála expedice švýcarská (v pořadí druhá). Z těchto výprav je zcela jistě nejvýznamnější ta, k níž došlo v roce 1953. Šlo o celkem desátou výpravu na Everest, a osmou britskou. Vedl ji Eric Shipton, s jehož jménem je už v tuto chvíli čtenář dobře seznámen, a mezi mnoha účastníky byl právě novozélandský horolezec Edmund Hillary a šerpský znalec Everestu Tenzing Norgay. Oba už měli s horou své zkušenosti. Popis této expedice je zvláště podrobný, neboť vstoupila do dějin díky společnému dobytí nejvyšší hory světa těmito dvěma odvážnými muži. Doktor Herrligkoffer kapitolu zakončuje slovy Hanse Alberta Förstera, který se vyjádřil k národní hrdosti Angličanů beroucích úspěch výpravy za svůj, když přitom na vrcholu stanuli Šerpa a Novozélanďan, a k tehdy ještě neutuchajícímu rasismu kolonialistické Británie: "Britové prohlašovali, že Hillary vkročil první na vrchol Everestu. Tenzing odporoval a dodal, že taková otázka neměla být položena. Vystoupil na vrchol Everestu spojen s lanem s Hillarym, to jedině je důležité. Prostý horský vůdce z Nepálu zahanbil Angličany i vedoucího výpravy Johna Hunta, který ho přemlouval, aby prohlásil, že vystoupil na vrchol jako druhý. Tenzing trval na svém. Ať už Hunt jednal z vyššího příkazu, nebo znal své krajany z Dillí, jejich aroganci v rasových otázkác, jejich národní povýšenost - čestného a spravedlivého Šerpu hluboce urazil." K tomu Förster dodává: "Později Hunt dospěl k jedinému rozumnému názoru, že není rozhodující, kdo ze dvou horolezců na laně první vystoupí na vrchol, nýbrž že záleží jedině na výkonu a přátelství obou horolezců, spojených na život a na smrt. Bylo to morální vítězství prostého horala nad povýšenou panskou vrstvou koloniální moci, neboť Tenzing zastával toto stanovisko od začátku sporu. Objal svého kamaráda ve výšce skoro devíti tisíc metrů a pak už nic nemohlo zkalit vrcholový zážitek jeho života." Nádherné.

Velice zajímavá je také kapitola Vzniká mapa Everestu. Tu až na úvodní větu a pár prolínajících vět tvoří zpráva, kterou v roce 1954 doktoru Herrligkofferovi poslal Ernst Senn, rakouský extrémní horolezec, jenž podnikl výstup na Čhomolungmu s kartografem Erwinem Schneiderem. Musím říci, že tato část mnou opravdu rezonovala. Sennův svíravý, surový popis hrůzných podmínek, jimž musel odolávat, mi znemožňoval usnout. Přenesl mě doslova do jeho bot: "Když jsem se oblékl a otevřel stan, vrhl proti mně orkán takovou spoustu sněhu, že jsem vchod rychle zase zatáhl. Neměl jsem chuť k jídlu a zmocnila se mne podivná slabost a nečinnost. Myšlenkami jsem byl doma a přepadaly mne pochybnosti, uvidím-li ještě někdy svou rodinu. Před očima jsem měl tragédii z Nangáparbatu roku 1934. Byl jsem sám v sedmi tisícících osmi stech metrech, zcela vydán na pospas vichřici, zpáteční cesta odříznuta. Vichřice tlačila sníh stále více na stěny mého stanu. Měl jsem dojem, že ležím v rakvi. Kdykoli jsem se pohnul, narazil jsem na ledovou zeď. Setmělo se a vichřice zuřila dál. Studený vařič stál v koutě stanu, benzínu a potravin jsem měl dost, a přece jsem celý den nic nejedl. Zmocnila se mne lhostejnost ke všemu vnějšímu, bylo to znamení, že ztrácím vládu nad sebou. Donutil jsem se sníst aspoň kousek čokolády. Bouře zuřila kolem mého vězení jako furie. Vnitřek stanu byl pokryt silnou jinovatkou, kterou mi průvan metal do tváře." Představa těch podmínek člověka roztřese.

Se začátkem 60. let se autor dostává k indickým výpravám. Na památku úžasného horolezeckého výkonu Tenzinga Norgaye byl v roce 1954 založen Himálajský horolezecký institut v Dardžilingu, a Tenzing byl jmenován jeho vedoucím. Od té doby se na výstup na nejvyšší horu světa cvičila indická družstva, a jejich první pokus v roce 1960 byl historicky dvanáctou výpravou na Everest. Ačkoliv nebylo dosaženo vrcholu, odnesli si indičtí horolezci spoustu cenných zkušeností, indická mládež byla ještě více nadchnuta pro Himálaj a v roce 1962 bylo podniknuto rovnou 10 výprav, jež vedly k dobytí šesti vrcholů v pohoří. Ani v roce 1962 se však indickým dobrodruhům nepodařilo vystoupit na vrchol, expedici skončili těsně pod Jižním sedlem ve výšce zhruba 8760 metrů. 

S rokem 1963 se uskutečnila neúspěšná americká expedice, a její popis protíná autor zápisky jejího vedoucího, Norman G. Dyhrenfurtha, jakož i Williama F. Unsoelda, který zmiňoval právě ty zmrzlé prsty odpadávající během měsíců, jež jsem zmiňoval výše: "Později, když jsem celé měsíce seděl na lůžku a musel přihlížet, jak mi zmrzlé prsty na nohou jeden po druhém odpadávají, díval jsem se často upřeně před sebe a kladl si stále znovu otázku: 'Vyplatí se to všechno? Stojí to za to?' Myslel jsem nejen na své obětované prsty na nohou, ale také na Jackovu smrt a na marnotratné vynaložení lidských sil, které snad bylo možné nasadit rozumněji někde jinde než na Everestu. Avšak je tu nezkrotná touha i přání proniknout do neznáma, překročit své vlastní hranice, dostat se na vyšší rovinu výkonu a obětavosti. Everest zůstává dokonalým symbolem výšin, do kterých se lidé při veškeré své rozdílnosti mohou silou svého ducha povznést, když se pevně spojí ke společnému cíli. Pro Everest to opravdu stálo za to." Naopak velmi úspěšná byla třetí indická expedice v roce 1965. Čtení o ní také opravdu stálo za to a bylo velice inspirující. Následují popisy japonské výpravy v letech 1969 a 1970, největší horolezecké výpravy uskutečněné do vydání této knihy (v roce 1970), tzv. mezinárodní výpravy v roce 1971, sestávající hojně z úryvků Dyhrenfurthových textů, argentinská výpravy v roce 1971 a pak je konečně na řadě výprava evropská. 

Autor v úvodu kapitoly o evropské výpravě uskutečněné v roce 1972 píše: "Na základě našich zkušeností v příkrých stěnách v úboří Diamiru na Nangapárbatu jsem se rozhodl pro výstup na Everest jihozápadní stěnou." Poté představuje všechny významné členy této expedice, včetně mnichovské lékárnice Alice von Hobe, italského horolezce Leo Breitenbergera a Herrligkofferova zástzpce Michla Anderla. Několikastránkové představení s jednotlivými členy je pro tuto část zásadní; jak jsem uvedl výše, autorův popis expedice na Everest, které se sám zúčastnil, tvoří značnou část rozsahu této knihy. V rámci této kapitoly blíže seznamuje čtenáře se Šerpy, dovolil bych si však uvést, že jeho popis potřebuje vylepšení z per kulturních antropologů. Jeho západní, eurocentrické předsudky se totiž projevují v popisu rodinného života šerpovského etnika: "V sexuálním ohledu si Šerpové nestanovili příliš úzké hranice, ale přes tuto velkorysost se jen zřídka rodí nemanželské děti." Byl bych velmi opatrný s hovořením o nějakých hranicích, co se týče intimních vztahů mezi lidmi určitého etnika. Doktor Herrligkoffer mohl alespoň vysvětlit, co pro něj "hranice" znamená, ale dokážeme si to představit. Chce to jiný, kulturně citlivější jazyk.

Část této kapitoly je věnována také výzkumu aklimatizace lidského organismu na podmínky nejvyšší hory světa. Doktor Herrligkoffer prováděl při výpravě vědecké experimenty, neboť ho toto téma zajímalo. Čtenáři jsou představeny dva základní pojmy, aklimatizace a adaptace. Nechybí ani vysvětlení toho, co je pásmo smrti a pásmo euforie. Vzpomínáte na výše uvedený popis toho, jak se cítil Smythe při čtvrté britské výpravě roku 1934? Autor zde píše: "Zdá se, že výška 8000 m je fyziologickou hranicí, kterou mohou překročit jen zvlášť způsobilí a vyzbrojení jedinci. Je to pásmo euforie, iluze, halucinace, Májina závoje - stavu, který lékař mnohdy pozoruje u těžce nemocných, kteří už vyčerpali všechnu sílu odporu. Stav dobré pohody a radosti předchází smrti." 

Vyjádřil bych se ještě k tomu, jak je v převzatých textech členů této výpravy popisován odpor šerpských nosičů k nošení těžkého nákladu. Při čtení jsem si nejednou říkal, že je to vše tak zaujaté. To, že mnozí Šerpové v určitou část výpravy odmítali hrát s vedoucími expedice, muselo mít vážnější základy, a já se nemohu zbavit pocitu, že popis celé situace je v knize záměrně prezentován jen evropskými horolezci, lékaři a dalšími, kterým najatí nosiči "sloužili". Zcela jistě se v této situaci projevily nerovnosti, které by bylo třeba adresovat. 

Karl M. Herrligkoffer, autor knihy, vyfotografován na jedné z expedic v Himálaji. Zdroj: Mountaneering and climbing films

Jak Evropská výprava, které se autor účastnil, dopadla, to vám prozrazovat nebudu, abych vám zde neuvedl úplně vše. Po jejím popisu však následuje už jen krátké seznámení s devátou britskou výpravou, která se udála v roce 1972, před dokončením manuskriptu. Obrazové přílohy mají co do sebe. Jak už jsem výše uvedl, jde o černobílé fotografie, a nevím proč, ale působí na mě dosti surověji, než kdyby byly barevné. Strmost terénu, jeho nebezpečnost, z nich jako by vystupuje. Možná je to jen můj pocit, ale tyto nádherné fotografie ve mě ve své černobílosti umocňují pocit údivu i prazvláštního děsu z oné drsné krajiny.

Ačkoliv autorovým cílem není řešit například koloniální minulost Indie, která měla za následek to, že všechny významné výpravy na Mount Everest ve 20. a 30. letech uskutečnili Britové, myslím si, že z jeho čistě popisného textu přímo vystupuje velice nerovnostářská minulost oné části světa. To samé platí o obsazení Tibetu Čínou. A velice oceňuji, že doktor Herrligkoffer uvedl v závěru kapitoly o úspěšném zdolání Everestu Hillarym a Norgayem onen text Hanse Alberta Förstera, který si dosti rýpnul do rasistických Britů, kteří nejprve nechtěli uznat Tenzingovo sdílení prvenství jen proto, že měl jinou barvu pleti, než jakou tehdy standardizovali. Celkově je tato kniha krásně napsána. Je vidět, že doktor Herrligkoffer se snažil být co nejvíce popisný, nechtěl dramatizovat, a možná v tom tkví zvláštní kouzlo této publikace. Povětšinou nezaujatý popis totiž nutí čtenáře k, troufám si říci, docela přesným představám událostí té které expedice. A ty představy se přerozují v inspiraci.

Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa je zajisté knihou, kterou mohu doporučit k přečtení, a která nadchne i ty, jež se o horolezectví a jeho historii příliš nezajímají. Není to klasický cestopis. I když má tato knížka pár svých drobných much - a která ne? - poskytuje velké množství informací, se kterými se neztratíte. A kdo ví, třeba ve vás vyvolá touhu také na Čhomolungmu jednou vylézt.

Nový Superman je punkrocker, pravičáci šílí

Jak už jsem se nechal znát v úvodu ke včera vydanému Obrázku týdne, mám za sebou zhlédnutí druhého velkorozpočťáku, na jehož vydání jsem se letos v létě těšil. Poté, co mě Jurský svět: Znovuzrození vskutku nadchl, jak jsem se nechal znát ve svém review napsaném dva dny po jeho zhlédnutí v kině, čekal mě minimálně ještě jeden červencový výlet do kina, a to kvůli Supermanovi od Jamese Gunna. Podrobnější recenzi filmu si na tomto blogu ještě přečtete, dnes bych nicméně rád napsal něco málo k politickému poselství prvního filmu z nové série DC Universe. Pokud nežijete pod kamenem, pak se na sociálních sítích nebo zpravodajských webech jistě setkáváte s výkřiky pravičáků, že "nový Superman je moc woke", tedy že je moc progresivní, že je to zkrátka moc velký levicový liberál. A den a půl poté, co jsem si tento výtečný film užil, vám mohu potvrdit, že to tak skutečně je. Superman je jedním z nás.

Nejslavnější superhrdina v podání herce Davida Corensweta je pod taktovkou režiséra Strážců galaxie (2014-23) a Sebevražedného oddílu (2021) doslova punkrocker. Z rozhovoru mezi Clarkem Kentem a Lois Lane, kterou hraje Rachel Brosnahan, vyplývá, že oba novináři pracující pro Daily Planet vyrůstali na punku. Tihle zileniálové, narození kolem roku 1995 (film přímo uvádí, že Kal-El dorazil na Zemi před třemi dekádami), jsou jedněmi z nás. Nejsou to lidi o moc starší, než já. Pro staré konzervativce tak představují jen jedno: "woke". Woke je v podstatě to samé, co punk. Být woke znamená věnovat pozornost nespravedlnostem. Zajímat se a chtít řešit nerovnosti. Nezavírat oči a nenechávat se manipulovat. Proto Fox News, americký televizní kanál vlastněný magnátem Rupertem Murdochem a vyzdvihující Donalda Trumpa do výše jako jakéhosi boha, označil nového Supermana "SuperWoke". Pravičáci šílí, protože tato verze Supermana je nejblíže komiksovému originálu od dvou židovských imigrantů, kteří ho stvořili ve 30. letech minulého století. Podívejte se, co k filmu řekl současný viceprezident Spojených států, JD Vance.

"Superman je Američan. Je mi jedno, co říká původní příběh, měl by být odsud a měl by být bohatý a bojovat proti imigrantům. Koho zajímá přesná adaptace původního záměru něčeho, co bylo napsáno před lety? Právě jsme se vysrali na konstituci, můžete změnit komiks! Původní tvůrci Supermana by nikdy nebyli vítáni v mém domě. Jsou to globalisti, pokud jste mě pochopili. Lex Luthor je tvůrce zaměstnání, proč by měl být potrestán za to, že je úspěšný? Nepotřebujeme žádné další lidi, jako je Superman, v naší zemi. Nemyslím to proto, že je mimozemšťan, ale protože je novinář. Řeknu vám, co je můj kryptonit - vidět sexy chlapa v obleku přilínajícím ke kůži... tohle vystřihněte."

Tohle samozřejmě nebyl skutečný JD Vance, ale komik Dan Wilbur naprosto brilantně současného amerického viceprezidenta napodobující. Jeho krátký skit shrnuje, co spoustě zástupců Trumpova MAGA kultu a krajním pravičákům obecně na Supermanovi vadí. Zaprvé, kvůli vulgarizaci této postavy a naprosté ignoranci tun komiksového, televizního a filmového materiálu uvažují pravičáci o Supermanovi jako o symbolu Ameriky, jako o velkém americkém hrdinovi, když jde přitom doslova o mimozemšťana vyslaného na Zemi ze zaniklé planety Krypton, jehož adoptivní rodiče z Kansasu zfalšovali formuláře potřebné k jeho adopci. Už samotné Supermanovo jméno Clark Kent je něčím ilegálním. Uvědomění si, že Superman je "ilegální emzák", vedlo některé zfanatizované, popkultury absolutně neznalé osoby na sociálních sítích k tvrzení, že původ postavy by měl být změněn tak, aby šlo zkrátka o Američana, který umí létat. Ach jo, to by asi nefungovalo. Takových postav už přece je...

Velice vtipné mi ve skitu přijde zmínka Jerryho Siegela a Joea Schustera, kteří Supermana vytvořili ve 30. letech, coby "globalistů". Siegel a Schuster byli Židé. Fašisti ohánějící se neustále spojeními jako "kulturní marxismus" a "neomarxismus" (což jsou v podstatě také antisemitské konspirační teorie) vnímají Židy jako globalisty (tato dvě slova jsou pro ně zaměnitelná). Co se týče Lexe Luthora coby "tvůrce zaměstnání", přesně tak o kapitalistech pravičáci uvažují, že ano? Anti-woke dav zřejmě zapomíná, že třemi největšími nepřáteli Supermana jsou kapitalista (Luthor), fašista (Zod) a umělá inteligence (Brainiac). Ajaj, zdá se, že Superman vždy bojoval proti tomu, co pravice tolik miluje a za čím stojí. Jak někdo může být přesvědčený pravičák a mít rád Supermana, to opravdu nedokáži pochopit. Vždyť Luthor je jako Elon Musk, Mark Zuckerberg, Jeff Bezos, tihle týpci. I kdyby se ale MAGA kult přenesl přes všechno výše uvedené, fakt, že Clark Kent je žurnalista jdoucí za pravdou, třebaže jeho boss si to ne vždy přeje (pamatujete, jak se pohádal s Perrym Whitem v jednom čísle Supermana z The New 52 zpátky v roce 2011 nebo 2012?), je dost rozohňuje.

Asi nejvtipnějším hlasitým kritikem nového Supermana je pravicový mumla Ben Shapiro, neúspěšný filmař a velký dezinformátor, který se stal takovým ztělesněním loserství. Ti z nás, kteří se o svět filmu zajímají, si asi vzpomenou na jeho review Batmana od Matta Reevese v roce 2022; u toho shitu jsem brečel smíchy. Dovolím si s vámi sdílet reakci, kterou na Shapirovo brblání o Supermanovi natočil populární politický streamer Vaush. Dívat se na Shapira samotného by bylo ztrátou času - je to jako koukat na edgy čtrnáctiletého teenagera s vysokým hláskem, který si hraje na něco, co vážně není - a sledovat jej se dá opodstatnit jedině přes Vaushe.

Vaush ve videu zmiňuje, jak fašounský edgelord Frank Miller, jeden z nejhorších komiksových ilustrátorů (viděli jste někdy jeho malůvky od poloviny osmdesátek dodnes?) a scénáristů (klidně se mnou bojujte v komentářích, podle mě Miller nikdy nebyl schopný napsat jedinou větu dobře), udělal ze Supermana loutku Reaganovy administrace ve svém objektivistickém komiksu Návrat temného rytíře v roce 1986. Pravdou je, že Superman byl nakladatelstvím DC Comics v průběhu dekád využíván různými způsoby. Původní verze se ale dost lišila od Millerova zavilého konzervativce, který se, jak to nějak řekl starý Bruce Wayne v podání Kevina Conroye v crossoveru Crisis (2019) na CW, uklonil každému s odznakem nebo vlajkou. Siegelův a Schusterův Superman byl socialista, který se nebál používat násilí při boji proti kapitalistům, mužům bijícím ženy a tyranům. Pěstmi ničil ruční zbraně (oblíbené u Republikánů), názorně ukazoval bossům, jaké to je být v kůži vykořisťovaných zaměstnanců, a nestrpěl pachatele sexistického násilí. Siegel a Schuster jej neoznačovali za "muže z oceli" nebo "muže zítřka", ale za "šampióna utlačovaných" (Champion of the Oppressed). Pro více sáhněte po Superman #1 z roku 1939; kdo četl (já osobně už zpět v roce 2018), ví.

Je tu ale ještě jeden důvod, proč nový Superman rozeštvává pravičáky, jež empatii a soucit považují za zločin v našem hyperindividualistickém a vykořisťovatelském systému. Je to totiž film o Ukrajině a Rusku, a ještě více o Palestině a Izraeli. James Gunn chytře zakrývá, že by tento snímek, jehož vývoj začal v roce 2022, měl co do činění s událostmi po 7. říjnu 2023, ale faktem je, že okupace Palestiny izraelskými silami trvá už desítky a desítky let. Neříkejte mi, že spojenectví Ameriky a fiktivní Boravie v tomto filmu není alegorie spojenectví Ameriky a Izraele. Více ve videu politického streamera Hasana Pikera.

Co dodat, než se dám do psaní recenze, kterou můžete očekávat příští týden? Superman je woke. Superman je woke jako hrom. Je to příběh o dobrosrdečnosti, lidskosti, slušnosti, akceptanci. A to je woke. Je to pro-imigrační, anti-kapitalistický, levicově liberální film. A je to zatím největší a nejdražší filmová kritika zemí v našem reálném světě, zodpovědných za invazi jiných, menších států a vyhlazování jejich obyvatelstva. Ruští Z-fašisté olizující paty Vladimiru Putinovi a sionisté podporující národně konzervativní vládu Benjamina Netanjahua, stejně jako Trumpův MAGA kult, se z tohoto filmu můžou zbláznit, a já to naprosto chápu. Není to film pro tyhle vymyté mozky. Jim totiž dobrosrdečnost, lidskost, slušnost a akceptance nic neříká.

Obrázek týdne 18. 7. 2025

Letní prázdninové radovánky s velkorozpočtovými filmy mířícími do kin s každým dalším víkendem pokračují. Osobně jsem si dnes užil dopolední promítání nového Supermana od Jamese Gunna, první díl nové filmové série DC Universe, a mohu jej vřele doporučit! Je docela dobře možné, že je to nejlepší DC film, který jsem kdy viděl. Zároveň jsem dnes dočetl komiksovou sérii Power Girl, kterou psala Leah Williams v rámci iniciativ Dawn of DC a DC All-In. Když jsem před pár dny četl její 19. číslo (série jich má celkem dvacet), zaujal mě tento panel od kreslíře Davida Baldeóna, který podle mě s Power Girl a jejími přáteli odvedl v tomto komiksu výtečnou práci. A protože mám za sebou dnes nového Supermana, odkáži v rámci Obrázků týdne na Superrodinu z DC univerza. Nebojte, o dinosaury tentokrát nepřijdete!

Popisek k obrázku: Paige Stetler alias Power Girl a Axel Dust jsou spolu s neobvyklými druhohorními společníky vítáni pohledem na noční Metropolis, zatímco bariéra vytvořená padouchy ze skupiny Void Three pomalu mizí. Služebníci tajemné entity známé jako Mother Unwinder uvěznili Paige, jejího přítele a další osoby, včetně bývalé členky Titánů Lilith Clay alias Omen a Natashy Irons neboli Steel, v podivné bublině vytvořené okolo zrenovované budovy Star. Brachiosauři, Parasaurolophus, pteranodoni a smečka velociraptorů byli do jednadvacátého století přivedeni schopnostmi Void Three, cílících k přetočení času na samý začátek. Bitva se služebníky Mother Unwinder nebyla lehká, ale nyní je již po všem. Paigeiným pláštěm proplouvá vzduch jednadvacátého století, a vyslanci mezozoika se jej mohou poprvé v životě nadechnout. Přitom nepochybně do jejich plic míří i nepříjemné zplodiny, kterými je vzduch jednoho z největších amerických velkoměst - nacházejícího se v distriktu Delaware na východním pobřeží - značně obohacen. Pteranodoni jsou lákáni spletí mrakodrapů; jejich střechy by mohly sloužit jako výtečná hnízdiště. Jeden z nich se již s nadšením rozletěl k nejbližší budově, další dva jej možná brzy budou následovat. Prehistoričtí živočichové to zatím netuší, ale není pro ně cesty zpátky. Činy napáchané Void Three nelze vrátit, a budova Star se tak bude pyšnit několika chovanými neptačími dinosaury a pterosaury. Ačkoliv ji na scéně nevidíme, v těchto chvílích se jistě Maripose Lujan, nedávné absolventce žurnalistiky svěřené pod Paigina křídla samotnou Lois Lane z Daily Planet, dává v hlavě dohromady plán, jak tyto prehistorické vyslance využít k propagaci nové sociální sítě Stargraze, jež má být opakem toho, čím jsou oligarchy vlastněná sociální média. Než se však oznámení Stargraze stane realitou, mohou si Paige a Axel oddechnout, obklopeni dinosaury, a po dlouhé bitvě se pozdravit. Scéna se odehrává na Zemi-0 (Prime Earth) v DC mnohovesmíru. 

Věřte, že jsem v popisku obrázku tentokrát nepřišel s novým příběhem, ale stručně jsem popsal události okolo tohoto panelu. Leah Williams udělala s Power Girl zatraceně dobrou práci, a závěrečná čísla jsou skutečně zčásti věnována kritice korporátních sociálních sítí, jež mění pozornost mas v obrovské zisky pro vlastníky z řad oligarchů. Série se nebála důležitých témat už od začátku; první čísla se dotkla dekolonialismu a dopadů imperialismu zaniklého Kryptonu na jiné kultury.

V příštích dnech se dočkáte článku s mým názorem na Gunnova Supermana. V neděli očekávejte třetí část nového projektu Kniha týdne, dále mám pro vás přichystaný úryvek ze 4. epizody letošního Springwatch, a také Noví Lovci kryptidů by mohli pokračovat!

Co na tento obrázek říkáte? Chtěli byste, aby se v Obrázcích týdne objevovalo více panelů z komiksů, kterým věnuji pozornost? A co váš názor na nový supermanovský film? Jestli je mezi vámi nějaký fellow DC geek, nechť se ozve!

Bungarec tonkinský - Malý korálovcovitý had se silným neurotoxickým jedem

S popisky hadů si v posledních pár letech dávám docela na čas. Po mnoho let jsem vydával jeden pravidelně každý měsíc, letos jste si však od vydání článku o sutě zavíjivé museli počkat na další regulérní hadí článek (mimo nejnovější část Šupinatých z jihoafrické republiky o lamprophiidovi Gracililima nyassae z dubna) více než čtyři měsíce. Nyní však přináším slíbený popisek bungarce tonkinského, a doufám, že vám jím něco málo předám!

Vědecký název: Sinomicrurus macclellandi,

Rozšíření: jižní až východní Asie,

Velikost: délka 40 až 80 centimetrů.

Mezi bungarce rodu Sinomicrurus, popsaného Jeffem Boundym, Robinem Lawsonem a tragicky zesnulou legendou Josephem Brunem Slowinskim v roce 2001 (v rok Slowinskiho osudné expedice do Myanmaru), patří celkem devět druhů vesměs malých jedovatých hadů z čeledi korálovcovitých (Elapidae), žijících hlavně ve východní a jihovýchodní Asii. Bungarec tonkinský je jediným z nich, který se vyskytuje i v jižní Asii, ovšem jeho areál rozšíření je široký; táhne se od japonských ostrovů Rjúkjú přes Tchaj-wan, střední a jižní Čínu, Vietnam, Thajsko a Myanmar přes Nepál a Bhútán až po Bangladéš a Indii. K rodu Sinomicrurus jej v roce 2001 zařadil právě Slowinski se svými kolegy, předtím byl tento druh klasifikován jako zástupce četných dalších korálovcovitých; Johannes Theodor Reinhardt jej původně v roce 1844 popsal jako zástupce dnes již neplatného rodu Elaps, v 90. letech minulého století byl zase řazen k bungarům rodu Hemibungarus a dokonce i korálovcům rodu Micrurus (jeho zástupci se přitom vyskytují jen na americkém kontinentu). Reinhardt se tohoto hada rozhodl pojmenovat na počest Johna MacClellanda, britského lékaře a přírodovědce, který pracoval pro Východoindickou společnost v Bengálské lékařské službě a také pro Indickou geologickou službu. Bungarec tonkinský je se svými 40 až 80 centimetry poměrně malým hadem, žijícím v zalesněných nížinách, ale i v horských pralesích, v nadmořské výšce 150 až 2483 metrů. Jde o terestrické zvíře, zdržující se na zemském povrchu, mezi spadanými listy, ale občas také hrabe v zemi (je tedy subfossoriální). Na to se mu hodí jeho podlouhlé, úzké, válcovité tělo, s krátkou tupou hlavou, která není o moc širší, než zbytek těla. Co se týče zbarvení, jeho záda a boky jsou rudo-hnědé, s až 40 úzkými černými pruhy mířícími z jednoho boku přes záda ke druhému. Směrem ke krémově bílému bříšku se tyto pruhy prudce zužují. U některých populací se však černé pruhy nevyskytují vůbec; zbyly po nich jen podélné skvrnky. Lze se setkat i s bungarci tonkinskými s tenkým příčným černým pruhem kopírujícím páteř od krku až po ocas. Stejně jako ostatní korálovcovitý, je samozřejmě i tento nádherný had vybaven jedem, jímž zabíjí svou kořist. Tou se stávají hlavně ještěrky nebo jiné druhy hadů. Jed je neurotoxický, působí tedy na nervovou soustavu. Rozhodně je dost silný na to, aby jím bungarec tonkinský byl schopen zabít dospělého zdravého člověka. Uštkne pochopitelně jen v sebeobraně, když se tak ale stane, začne postižený pociťovat ztrátu citu ve rtech, a po chvíli má problémy s mluvením. Následují dýchací potíže a rozmazané vidění. Bylo-li do rány vpuštěno velké množství jedu, může oběť zahynout v krátkém čase na náhlou zástavu srdce. Zaznamenaných úmrtí způsobených tímto druhem je však po málu. V Thajsku bylo bohužel uštknutí bungarce tonkinského několika lidem v průběhu let osudné, jinak je to ale plachý a lidmi málo vídaný živočich. Aktivní je totiž hlavně po setmění. Když už je mu člověk na blízku, snaží se bungarec odplazit a skrýt, a ani v přímé interakci ihned nekouše. Má pověst kliďase, do kterého se opravdu musíte se vší vervou pustit, aby na vás tedy ten svůj cenný jedovatý koktejl vyplýtval. I tak známý venomolog Brian Grieg Fry v roce 2003 upozorňoval na to, že silná jedovatost drobných menších asijských korálovcovitých, jako je právě tento druh, nesmí být podceňována. Nejznámější lidskou obětí tohoto druhu byl švýcarský herpetolog Hans Schnurrenberger, zesnulý roku 1964, jenž nejprve symptomy jedu ignoroval po dobu prvních 6 hodin. Teprve poté začal uštknutí řešit, ale bylo pozdě. Smrt jej potkala 8 hodin po envenomaci. Stejně jako jeho bratránci z rodu Sinomicrurus, je i tento had vejcorodý. V jedné snůšce se nachází 6 až 14 vajec. 

Příště užovka japonská!

Noví Lovci kryptidů: Stará základna (1/3)

Lovci kryptidů, svého času kontroverzní skupina dobrodruhů, hrdinů a teroristů, jsou pryč. Zmizeli, a nikdo neví, proč. Většinu světa to ani nezajímá. Je rok 2055, tajů skýtá planeta již málo, a má větší problémy, než aby se zabývala bandou ulítlých akčních hrdinů v černém spandexu. Jejich zmizení však fascinuje Wren Riveru a Winna Wilkinsona, dvojici teenagerovských geeků z Creek City v Illinois, kteří již kráčejí ve šlépějích nechvalně proslulého Jacka Owena a jeho týmu. Když na jaře vytvořili dvoučlenný tým, museli se potýkat se zvláštními, půltřetího metru vysokými potvorami, před nimiž je zachránila Marilla Kent-Lyons, dcera dvou agentek, jež byly nejbližšími spolupracovnicemi Owenovy skupiny. Nedlouho poté si Wren a Winn pořídili vysokorychlostní letoun - po nocích jím odlétají na mise bez svolení majitele letounu, Winnova otce - a navštívili poušť Atacama, kde se setkali s medvědími liškami, monstry z Aricy a rostlinou propůjčující lidem na krátký čas nadlidské schopnosti. Jejich další zastávkou byla Jáva, kde objasnili záhadu jávského vlka, lidožravé šelmy přežívající u slumů města Semarang. Z obou expedic si odnesli nemálo materiálu, který mohou coby nezávislí výzkumníci vyhodnotit. Ačkoliv se však pustili do úspěšného lovu kryptidů, stále nepřišli na to, co se stalo s jejich hrdiny. Snad se začínajícími letními prázdninami budou mít na pátrání více času...

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

STARÁ ZÁKLADNA, ČÁST PRVNÍ:

Hustou ranní mlhou pronikly první sluneční paprsky, a začaly ji zbarvovat dozlata. Světlo se přes nakupené molekuly vody v plynném skupenství šířilo velkou rychlostí, a usilovně se snažilo jimi proniknout k zemskému povrchu. Tmavě šedé cesty se změnily v bronzové. Příliš je však neohřály. Inverze v Creek City trvala nadále, ať už se měl tento kus Země natočit ke slunku nebo ne.

Ulice byly nebývale tiché. Žádné kroky. Žádné zvuky motorů. Žádné drncání jednokolejky. A hlavně žádné pištění dětí jdoucích do školy. To proto, že nastal první den letních prázdnin, s ním přišel nový jízdní řád platící po celém městě, a k tomu začalo nemálo dovolených. Kdyby nebyla na začátek července taková kosa, a vzduch nebyl těžký a štiplavý vlivem inverzního zadržování splodin v ulicích, mohl by si jeden i docela užít kosí chór nesoucí se odkudsi z dáli.

Mezi křovinami se náhle cosi pohnulo. Větve se zatřásly, a spadlo z nich několik svěže zelených lístečků. Proskočil jimi prazvláštní tvor. Jakmile se štětiny na jeho těle setkaly s listím, rozezněla se drsná, drásavá kakofonie šustivých zvuků. Mezi křovisky se mihnul ostatný ocásek, a zase se bleskurychle ztratil. Útěk začal. Lov také.

Po ocásku něco draplo. Minulo to, a pak to skočilo mezi křoviny. Na placáka. Šustění pokračovalo. Nyní jej však prolínalo i bolestné úpění. Po chvilce ho doplnilo syčení. Též bolestné.

"Prosím tě, co to děláš?" ozval se z křovisek jeden hlas.

"Myslel jsem, že ho chytím!" zněla odpověď, doplněná syčením.

"Máš obvaz?"

"Jasně, mám všechno. Táta koupil před pár dny novou lékárničku."

"Tak si to obvaž, já běžím za ním."

"Buď opatrná, jsem si jistej, že kouše!"

Další placák. Zašustění, pak táhlé zapískání.

Wren Rivera zvedla hlavu a odfoukla dlouhý pramínek fialovočerného odrostu. "Ale ne."

Štětinatý ocásek se odplazil mezi ještě hustší křoviska. Dívka v nich začala šmátrat oběma rukama, zatímco ležela na břiše v blátě. Po chvíli sama zasyčela. Vytáhla z listí levou ruku, a chvíli civěla na velký trn, který se jí zabodl do malíčku.

"Prosím tě, co to děláš?" uchechtl se Winn Wilkinson, stojící náhle za ní, s batohem drženým jedním popruhem na pravém rameni a s obvazem se zarudlou vatou na dlani levé ruky.

"Myslela jsem, že ho chytím... ehh, nevermind."

"Klidně bychom ho mohli pokračovat v replikaci našeho předchozího dialogu," zazubil se Winn.

"Chyť to zvíře, vole!"

Zpoza keřů se opět ozvalo táhlé zapískání.

"Mám ho," šeptl Winn, a přeskočil je. Nato ukouzl v kaluži, do které právě skočil, a tvrdě dopadl na zadek. Vycenil zuby, a přitom spatřil ještě zubatější úsměv potvůrky, kterou spolu se svou kamarádkou naháněl. Patřil podlouhlému, smaragdově zelenému, štětinatému dráčkovi s růžkem na protáhlé leguání hlavičce. Očka měl drobná a rudá, s černou svislou zorničkou, jako had, a zuby měl jako sám Tyrannosaurus rex. Jen ne tak velké. Celkově byl od čenichu po dlouhatánský ocásek dlouhý asi půl metru.

"Why you little..." zasupěl Winn, a ze sedu učinil jediný skok k potvůrce, jen aby zase minul a rozmázl si po obličeji více bahna. Tentokrát snad doplněného i o trus tohoto zvířete. V bahně totiž byly jakési černé vločkovité útvary. A nebyly náhodně rozházeny, tvořily několik hromádek.

"No fuj! Teď budu potřebovat vydensifikovat oči! Bože, tohle pálí!" vykřikl Winn. "A smrdí! No ty vole, tohle je horší, než hovna toho vlka na Jávě! Wren, já tu hodím šavli!"

"To nedělej," řekla mu Wren, jež se na scéně objevila s krvácejícím malíčkem, dosud neovázaným, "začaly prázdniny, a údržbáři starající se o městské parky mají vždycky na začátku prázdnin dovolenou. Není, kdo by to uklidil."

"Tak ono by především bylo dobré uklidit tohle," zařval znechuceně Winn, a prstem ukázal na hromádky v blátě, "představ si, že do toho někdo omylem zaleze! Pfuu!"

"Asi jako ty?" poškádlila ho Wren.

Winn na ni vrhl nesmírně vyčítavý pohled. Pak rychle přiložil k ústům ovázanou dlaň, aby zadržel jistý reflex. Druhou rukou si přitom ovíval nos.

Dráček se opět dal do pohybu. Tentokrát na něj však Wren mnohem lépe viděla. Navíc se hnal k okraji parku, k silnici, do oblasti s mnohem méně křovinami. Dívka jej měla permanentně na očích, i když se pohyboval bleskovou rychlostí.

Skočil na silnici, a ohlédl se zpět. Svá drobná očka musel na setinu vteřiny zavřít. Vyděsil ho totiž záblesk z Wrenina fotoaparátu.

"Ať už utečeš kamkoliv, teď jsi zvěčněnej," řekla.

Dráček sebou mrskl, a postavil se do útočné pozice. Vycenil zuby, skrčil se, a chystal se na Wren vyrazit. Nestála daleko od něj, dělily je možná tři čtyři metry. Zvířeti se na zádech vyrýsovaly tři podivné útvary, působící nejprve jako zvětšené štětiny. Jak se vzpřimovaly, rýsovala se mezi nimi tenká kožní blána.

Wren se pousmála. "No super."

Z dráčkova hrdla se ozval překvapivě silný řev. Wren musela zvednout obočí. "Bariton bych u tebe nečekala."

Nato se ozvalo zatroubení auta, dráček sebou mrskl, a byl úplně pryč. Wren si v šoku ani nevšimla toho, zda skočil zpět mezi křoviny nebo zda ho rychle jedoucí vozidlo srazilo. Pořád stála jako solný sloup, když k ní přispěchal Winn. 

"Tenhle hnus se nedá přestříkat ani voňavkou! Právě jsem to zkusil. A pořád je mi šoufl! Kdyby nic jiného, ta voňavka to ještě zhoršila!"

Wren se nahrbila a zacpala si nos. "Jo, Winne, jestli ne předtím, tak minimálně teď už smrdíš jak víš co."

"Kde je to zvíře? Neodehnal jsem ho?"

Náhle se oba výzkumníci rozechvěli. Bylo jim nevolno. Ne však kvůli tomu, jak Winn páchl. To, co cítili, už dříve zažili. Jen si nepamatovali, jak nepříjemný byl. Jejich těly něco procházelo, a oba museli křičet. Svět se jim náhle obrátil vzhůru nohama.

Když Wren a Winn otevřeli oči, viděli kolem sebe jen tmu. Rozhodně se nacházeli ve vnitřku nějaké budovy, více však určit nedokázali. Z nečekaného přemístění se jim stále stahovala břicha, a zděšeně oddechovali. Wren jen spěšně pohlédla na svůj fotoaparát a zkontrolovala, že fotografie štětinatého dráčka v něm byla uložena. Pak hluboce vydechla, zaklonila hlavu, a bouchla se temenem o stěnu.

"Pozor!" vyhrkl Winn, ale pozdě. "Myslím... myslím, že jsme v nějaké chodbě. Nejsou tu okna, nejsou tu světla, ale... poznávám tu kliky dveří. Úzká chodba..."

"Ty jo, tímhle mě pěkně naštvala..." prohlásila Wren.

Winn jí podal ruku s nabídkou, že jí pomůže při chůzi. Pořád se jí točila hlava, a na místě se motala. Wren nabídku odmítla. 

"Kruci, tohle mi to dračisko zaplatí," zašeptal si pro sebe naštvaně Winn. 

Oba teenageři začali kráčet k nejbližšímu konci chodby. Rozeznávali tam jakési veliké dveře. Winn šel první, Wren se držela deset kroků za ním. Nos měla přitom pod tričkem, aby necítila závan vzduchu táhnoucí z jejího kamaráda. V jednu chvíli jí to přišlo vtipné, a nahlas se tomu zasmála. Winn byl v úzkých.

Pak znenadání vykřikl. S něčím se srazil, učinil několik prudkých pohybů a s otevřenými ústy hleděl před sebe. 

"Omlouvám se, asi jsem to načasovala blbě," ozvalo se z temnoty, "taky chápu, že jsem se vás nejdřív měla zeptat, jestli sem chcete být teleportováni... silly me."

Ten hlas s londýnským přízvukem byl Winnovi i Wren dobře znám. "Keira!" vykřikli zároveň.

"Zrovna jsem pro nás všechny uvařila čaj," řekla dívka zahalená temnotou, "pojďte za mnou, do mojí pracovny."

Wren se přiblížila k Winnovi, a společně prošli velkými dveřmi, k nimž prve mířili. Ocitli se v neosvětlené místnosti plné desítek a desítek počítačů a hologramových projektorů. Zastavili se jen po pár krocích, a udiveně si ji prohlíželi. Ocitli se v základně Keiry Kendrick, členky týmu, s níž byli dosud v kontaktu jen přes hologramové projekce. Veškerá nevolnost z teleportace je přešla.

"I do apologize," řekla Keira, odložila tác s šálky čaje na nejbližší stolek a přišla svým kolegům podat ruce, "zaprvé, dlouho mi trvalo, než jsem se vám do životů znova vetřela, zadruhé, vážně jsem se vás měla zeptat, jestli mě chcete navštívit v Londýně... a zatřetí, tohle ode mně bylo strašně neslušné."

Nejprve potřásla rukou Wren. "Je mi obrovskou ctí," řekla takovým tónem, že si Wren vybavila členy královské rodiny. Posh, měla na jazyku s trochou podezření Wren, ale raději nic neřekla.

Keira podala ruku také Winnovi. "Wow. Co je to za zápach?" zeptala se.

"To je... moje voňavka. True Men Toll," odpověděl nejistě Winn.

"Oh, má oblíbená!" pronesla nadšeně Keira.

Wren se na Winna podívala se znechucením. 

"Vidíš? Ženy milují mou vůni," řekl Winn, a dvakrát za sebou pozvedl obočí.

"Jo, tak když po tobě jdou na hajzl."

To se Winna dotklo. Zamračil se. Vzápětí uviděl, že Keira držela v ruce osvěžovač s obrázkem citronu na plechovce. Postříkala jím vzduch ve svém bezprostředním okolí. Wren se otočila na Wrena, a jen na něj pohlížela se zvednutým koutkem rtů.

"Hrm," reagoval na to Winn.

"Rorschach? Má oblíbená postava z Watchmenů!" pronesla Keira. 

"Wait, ty máš ráda Watchmeny?" reagovala na její slova Wren.

"Ano, mám kompletní sbírku digitálních kopií každé edice. Jeden by mohl říct, že jsem... docela velký komiksový geek."

"Schway!" vyhrkla Wren.

"Teď děláme odkazy na Batman Beyond? Ten starý animovaný seriál z Timmverse? Jediný z toho univerza, který se ukázal být opakem schwarbage?"

"Sakra, tahle týpka je dobrá," řekla Wren nadšeně Winnovi, a přiběhla ke Keiře. 

"Keiro, máš tady někde koupelnu? Že bych si tam opláchl obličej? Mám v oku takový... malý sajrajt... potřebuju ho z něj dostat, začíná mě to dost pálit," zeptal se Winn.

"Jo, koupelnička jsou hned ty dveře po tvojí levé ruce," odpověděla mu Keira.

"Fajn, díky!"

"Hrozně smrdí, co?" zeptala se tiše Wren.

"Nejdřív jsem myslela, že omdlím," zašeptala Keira.

"To na jeho obličeji jsou hovna zvířete, které jsme se snažili chytit. Tři noci za sebou jsme se proháněli městskými parky v Creek City, protože se na takových těch pochybnějších zpravodajských webech začaly objevovat zkazky o spatření nějakého podivného ještěra," vysvětlovala Wren.

"Já vím. Mám to všechno uložené," uchechtla se Keira, "podívej." Zvýšila hlas. "Percy, ukaž všechny záznamy uložené pod heslem 'Creek City spiny lizard'."

"Načítám," ozval se přívětivý mužský hlas, "úloha dokončena. Ukazuje se 21 záznamů. Nejnovějším je článek ze Sensational Illinois News reportéra Mikea Swedishe s názvem 'Důchodkyně spatřila ostnatý ocas ve své toaletě. Policie jí nevěří, potrestala ji pokutou.'"

"Ahh, nebohá paní," vyhrkla Wren, "tohle je špatně... tohle je tak špatně! Vždyť je to zvíře reálné! A jestli se pohybuje v trubkách uvnitř domů... pak to dává smysl, proč nám včera o půlnoci pláchlo u té nové stavby v Jefferson's Street. Heh, šli jsme pak spát k Winnovi domů, a znova jsme tu potvůrku našli až v parku dneska ráno."

Okamžitě ukázala Keiře fotografii zvláštního dráčka. 

"Panebože, je překrásný! Takže to je pravda, existuje!" řekla Keira, a položila si ruku na srdce.

"Jsme Lovci kryptidů," řekla jí Wren, "svou práci děláme dobře!"

"Máte i něco víc, než jen tu fotku?"

Wren vykulila oči. "Proboha, Winne!"

Přiběhla ke dveřím do koupelničky a začala na ně bušit.

"Wren, je to ještě na dlouho... Zatím jsme... v permské éře. Ale neboj, jednou tu pro tebe bude místo."

"Smyj ty bobky do zkumavky, Winne! Je to cenný materiál!" křičela Wren. "Já si v zápalu lovu ani neuvědomila, že jsem mohla odebrat vzorek!"

"Ahh, jistě! Jo, to... se nemusíš bát... já... já zatím na svůj obličej nesahal... zatím... zatím..."

"Zatím co?!"

"Zatím... tu dělám... něco jiného..."

Ozvalo se spláchnutí. "OK, Winne, hlavně nezapomeň na to, co jsem ti poručila, jo?"

"Jasně... počkej, co? Poručila?!"

Wren opět přistoupila ke Keiře. Obě se nahlas zasmály. 

"Vtipný mladík," řekla Keira, "vyšší, než se mi zdál přes hologram."

"Jo, Winn má svoje momenty," řekla Wren, "upřímně, nejlepší kámoš, jakého jsem kdy měla."

"Máš hodně kámošů?"

"Ne," odpověděla Wren a skrčila celý svůj obličej, "nejsem zrovna populární člověk."

"Já to tak mám taky. Vlastně... bych ráda byla s lidmi, ale v naší společnosti existuje něco jako... anti-autismus? Jsem na autistickém spektru," řekla vážně Keira, "a to neznamená, že bych nějak nedokázala navazovat kontakty nebo tak něco, spíš jde o to... že mě ostatní lidi nechápou. Nechápou mou kognici. A tak reprodukují ableistický útlak. Proto jsem nucená být takhle sama, se svými stovkami počítačů..."

"Máš ale parádní výbavu," řekla Wren, "a máš taky nás. Zachránila jsi nám život, Keiro. Na to ani já, ani Winn nemůžeme zapomenout. Jsi členkou týmu."

"Jo, jsi jedna z nás," ozval se Winn, vycházející z koupelničky, "ale abych řekl pravdu, rád bych věděl, proč jsi nás takhle znenadání vytáhla z Creek City někam... ani nevím, kam."

Návštěvníkům z Creek City se před očima na obrovském monitoru objevila mapa Londýna. Na ní se nacházely dva velké pulzující body, jeden zelený a druhý červený. 

"Tady se momentálně nacházíme," řekla Keira svým společníkům a ukázala na zelený bod, "Greenwich. Jak vidíte, Greenwich Park je lokalizován severovýchodně od této budovy."

"A co je to za budovu?" zeptal se tajemně Winn.

"Moje budova," odpověděla s úsměvem Keira a zapálila si cigaretu, "dům, který mi zůstal po rodičích."

"Žiješ tu sama?"

"Vidíš snad někoho jiného?" uchechtla se Keira, a natáhla kouř z cigarety. 

"Když jsi s náma mluvila posledně, zmiňovala jsi, že máš satelity. Ty taky patřily tvým rodičům?"

"Kendrickovi pracovali pro britskou vládu. Máma s tátou byli politicky nezaujatí vládní zaměstnanci, kteří se v průběhu desítek let vyšplhali po žebříčku až na vrchol. Táta byl zodpovědný za vývoj špionážních programů, které byly ale nakonec tak vyspělé, že je vláda zavrhla. Považovala je za neetické. Co se týče mámy, dostala se do pozice armádní generálky. Některé z těch satelitů sama operovala, a samozřejmě schválila jejich vyslání do kosmu," rozpovídala se Keira s cigaretou v ruce, "jenže vláda ani armáda s nimi už dávno nic nechtějí dělat. Už od časů, kdy byli... moji rodiče ještě živí. Nakonec s prací pro vládu sekli, to bylo na začátku tohoto desetiletí, a založili si vlastní společnost, která zkoupila vše z jejich práce, co se jen dalo... hodně zjednodušuju. Hodně. Ale chápete..."

Winn se dlouze zadíval na Wren. "Seš si jistá, že s někým takovým vážně chceme spolupracovat? Týpka je nejen špiónka, která umí teleportovat lidi z jednoho konce světa na druhý, ale taky... taky je z rodiny s určitou minulostí."

"Hm. Mě to všechno přijde fajn, Keiro," usmála se Wren.

"Ale... ale... co tvoje třídní vědomí, Wren?"

"O čem zas kecáš, Winne?" odfrkla Wren. "Nepleť hrušky s jabkama."

Nato se zamračila. "A mimochodem, ten kus, co máš na uchu, sis taky mohl smýt, ne? Cítím hnilobu, a není mi nejlíp."

"Co ona řekla," uchechtla se Keira.

"Hrm!" reagoval na to Winn, a utekl zpátky do koupelničky. Dívky se zachichotaly. 

"Nevím, jestli to není příliš vážné téma, ale... můžu se tě zeptat, co se tvým rodičům stalo?" optala se opatrně Wren.

"Autonehoda," odpověděla suše Keira, "zemřeli při autonehodě v Camden Town, 23. listopadu 2053. V devět ráno. Byla jsem ve škole, když mi třídní učitelka přišla v hodině geografie zašeptat do ucha, že máma s tátou byli převezeni do nemocnice. Měli ten den volno, chtěli si spolu vyjet po Londýně, zatímco jejich děcko bylo ve škole... Do cesty jim vjel opilý řidič. Táta byl špatně upoutaný, takže při nárazu vyletěl ven a roztříštil si lebku o zadek kamionu, který jel před nimi... máma byla v lepším stavu, ale měla vnitřní krvácení, a v nemocnici ho nedokázali zastavit..."

"To zní strašně," řekla Wren.

"To jo," dodal Winn, pomalu se k nim blížící. Působil zklesle, když Keiřin příběh poslouchal.

"Táta zemřel jako první. Prý sebou hrozně cloumal na lehátku, museli ho upoutat, zranil doktora... nikdy nezapomenu, jak vypadal, když mi ukázali jeho mrtvolu... Měl úplně vtlačený obličej, ani si to nedokážete představit... A máma, té krev naplnila břicho. Chtěla jsem s ní mluvit, když ještě byla naživu, ale zdravotní sestry mě k ní na pokoj nepustily... bylo to otřesné."

"Je mi to všechno moc líto, Keiro," řekla Wren.

"Tohle by si nikdo nezasloužil," ozval se opět Winn, "jestli se ale můžu zeptat, nemyslíš si, že to byl třeba rasistický útok?"

"Podle oficiálních informací ne," odpověděla Keira.

"Nějaká politická msta?" napadlo Wren.

"Taky ne. Ten člověk, co nehodu způsobil, byl čerstvě rozvedený muzejní kurátor. Pracoval v Přírodovědném muzeu v Londýně. Co jsem slyšela, ráno se strašně opil, když ho opustila manželka kvůli aféře s jiným chlápkem. Tahle slaboduchost pak stála život moje rodiče."

Keira měla v očích slzy. Nervózně vkládala cigaretu do úst. Winn se opět dlouze zadíval na Wren. Zakroutil hlavou.

"Keiro, promiň. Nechtěla jsem tě rozhodit. Jenom jsem se zeptala, tak..." vyhrkla Wren.

"To je v pohodě. Úplně v pohodě," přerušila ji Keira, "aspoň... aspoň o mě něco víte. Něco víc než jen to, že mám oči a uši všude ve světě, a že jsem fakt ujetý Cryptid Hunters geek."

Winn pohlédl na obrazovku s mapou. Pokýval hlavou. "Tak abychom se vrátili k mému původnímu dotazu... Řekla jsi nám, že jsme v tom zeleném bodu. To je Greenwich. Ale co ten červený bod? Ten v jižním Londýně?"

Wren přímo ožila. Vykulila oči.

"Uvědomujete si to moc dobře," pousmála se Keira, "důvod, proč jsem chtěla, abychom se setkali, je prostý. Jste už opravdu zralí Lovci. Viděli jste kus světa. Bojovali jste s monstry v Creek City, jejichž tajemství jste zatím neobjasnili, ale máte tunu zkušeností. Byli jste v Atacamě a na Jávě. Nezarážejte se, já to vím. Vy víte, že to vím. Kráčíte v šlépějích našich společných hrdinů, ale... nikdy jste neviděli to, co po nich zbylo."

"A ty nám to chceš ukázat?" rozzářila se Wren.

"Přesně tak," usmála se Keira, "chci, abychom společně navštívili starou základnu Lovců kryptidů."

"Není to náhodou ilegální?" zeptal se Winn. "Jsem si vcelku jistý, že už celá desetiletí je pozemek s jejich HQ obehnaný plotem. Je to soukromý pozemek, a vstup na něj bez povolení je trestný."

"Well," protáhla Keira, "něco takového správné Lovce kryptidů nezastaví, ne?"

Pokračování příště...