Dokumentární novinky z první poloviny léta 2025

Po měsíci a dvou dnech, v poslední červencový den tohoto roku, míří do rubriky Dokumentární novinky další příspěvek shrnující informace o nových přírodovědných dokumentech. Předchozí příspěvek z 29. června vás seznámil s novým Putováním s dinosaury (Walking with Dinosaurs), novou řadou Springwatch oslavující 20 let vysílání pořadu, s celovečerním filmem Ocean with David Attenborough či s třiapadesátiminutovým snímkem Hummingbirds of Hollywood. Od té doby toho nevyšlo málo, a já mám zde pro vás 10 novinek, které vás určitě zaujmou. Červenec je měsícem paryb, takže očekávejte takový malý žraločí nářez, ale je-li libo také ochrana přírody nebo paleoantropologie, své si zde najdete! Bez dalšího protahování se na to podívejme!

The Wild Ones

Nový šestidílný dokumentární seriál The Wild Ones (Divocí) byl uveden 11. července na streamovací službě Apple TV+. Jeho cílem je představit divákům některé z nejznámějších ohrožených savců, tygry počínaje a velrybami konče. Přitom sleduje cesty týmu přírodovědců, dobrodruhů a filmařů přírody, kteří se vydávají do posledních bašt těchto ohrožených druhů, prozkoumávají jimi obývané ekosystémy a využívají přitom moderních technologií v podobě dronů a kamerových pastí. Jedná se o dobrodružný dokument, který je takovou velkou akční protipytláckou pro-ochranářskou jízdou. Moderátory The Wild Ones jsou známé tváře dokumentárních filmů o přírodě; dobrodruh Aldo Kane (Tigers: Hunting the Traffickers, Expedition with Steve Backshall), kameraman Vianet Djenguet (Silverback, Tigers About the House) a Declan Burley (Hostile Planet). První díl nese název Tigers (Tygři), a zabývá se malajskými tygry ohroženými pytláctvím; druhá epizoda, Bears (Medvědi), je zaměřena na nejvzácnější poddruh medvěda hnědého, gobijskou subspecii Ursus arctos gobiensis; ve třetím dílu, Rhinos (Nosorožci), se tým vydává na Jávu za nejohroženějším žijícím nosorožčím druhem, a to sice nosorožcem jávským; čtvrtý díl, Leopards (Levharti), se týká anatolských levhartů poddruhu Panthera pardus tulliana v Arménii; v pátém dílu, Gorillas (Gorily), se tým vydává za našimi blízkými příbuznými v hustých, ale před pytláky ne navždy chráněných džunglích Gabonu; a šestý díl, Whales (Velryby), zavede diváky do bouřlivých vod severního Atlantiku, konkrétně do Labradorského moře, za kriticky ohroženou velrybou černou. The Wild Ones je velmi ambiciózním dokumentem, který může u spousty lidí probudit zájem něco dělat pro záchranu těchto savců nacházejících se na pokraji vyhubení. Producenty cyklu jsou Tom Richards (Earthsounds), výkonnými producenty jsou pak Isla Robertson (Red Ape: Saving the Orangutan) a Alex Williamson (Earth at Night in Color). Jedním z kameramanů seriálu je Julius Brighton (Walking with Dinosaurs 2). Hudbu k dokumentu složila Nainita Desai (OceanXplorers). The Wild Ones je dílem společnosti Offspring Films. Trailer ke zhlédnutí zde. 

Human

Další velkou a těžko přehlédnutelnou dokumentární novinkou letošního léta je epický pětidílný dokument Human (Člověk) od BBC, jehož první díl byl premiérově odvysílán v pondělí 14. července na stanici BBC Two. Jde o nové vyprávění příběhu našeho druhu, Homo sapiens, od našich počátků na africkém kontinentu přes život s neandrtálci v Evropě až po začátek neolitické revoluce po skončení posledního glaciálu. Seriálem provází paleoantropoložka Ella Al-Shamahi (Waterhole: Africa's Animal Oasis, Our Changing Planet). Společně s ní diváci nahlédnou do 300 000 let existence našeho druhu - do stále detailnější historie, se kterou je dobré být obeznámeni. První epizoda, The First of Us (První z nás), se zabývá nejstaršími zástupci našeho druhu, se zaměřením na mimořádně staré fosilní kostry z Maroka a na důkazy komplexních rituálů z jeskyní v Botswaně, které dokládají, že už před 300 000 lety měli naši předkové vzkétající kulturu. Druhý díl, Into the Unknown (Do neznáma), se zabývá našimi prvními migracemi z Afriky do oblastí Blízkého východu, jihovýchodní Asie a na australský kontinent; seznamuje diváky s populací, která podle nedávných výzkumů DNA dala základ nám všem, a s technikami, jež našim předchůdcům umožnily přežít v různorodých prostředích. Část této epizody se také věnuje drobnému druhu Homo florensiensis. Ve třetím dílu, Last Humans Standing (Poslední žijící lidé), se Ella zabývá otázkou, proč jsme posledním z mnoha lidských druhů, které v posledních statisících let existovaly; diváci se seznámí s faktory, jež hrály roli ve vyhynutí druhu Homo neanderthalensis, a také s fakty o křížením našeho druhu s neandrtálci. Čtvrtý díl, Discovering the Americas (Objevování amerického kontinentu), pojednává o prvních obyvatelích Ameriky; Ella míří do Národního parku White Sands za nejstaršími stopami původních obyvatel kontinentu, a seznamuje diváky s pozemními lenochody a americkými mamuty, s nimiž se tito lidé setkávali. Poslední epizoda, The Great Gamble (Velké riziko), se zabývá vývojem lidstva po skončení dob ledových, začátkem zemědělství a civilizací. Ella odhaluje, kde vznikla první abeceda, a jak se usazení lidé naučili potýkat s brutálním násilím. Režiséry seriálu Human jsou Stuart Elliott (Egypt's Lost Pyramid), Naomi Austin (Our Universe), Andrew Thompson (Asia) a James Tovell (Cradle to Grave). Producentem série je Matt Barrett (Earth's Natural Wonders). Hudbu k dokumentu složil Paul Saunderson, který pracoval třeba na hudbě k cyklu Earth (2023) provázenému Chrisem Packhamem. Human se setkal s velmi pozitivním přijetím. Trailer ke zhlédnutí zde. 

Sharks Up Close with Bertie Gregory

Červenec je samozřejmě měsícem žraloků, a společnost National Geographic proto již počtvrté od roku 2022 své televizní kanály National Geographic Channel a Nat Geo Wild, jakož i streamovací službu Disney+, zaplavila řadou nových dokumentárních filmů o této úžasné skupině zvířat. Jedním z těchto snímků je Sharks Up Close with Bertie Gregory (Žraloci zblízka s Bertiem Gregorym), 44 minut dlouhý dokument zaměřený na proslulé jihoafrické žraloky bílé, odvysílaný v premiéře 5. července na americké verzi National Geographic. Od 6. července je ke zhlédnutí na Disney+. Kameraman a dobrodruh Bertie Gregory (Animals Up Close with Bertie Gregory, Secrets of the Penguins) si při jeho natáčení dal za cíl stanout doslova tváří v tvář těmto obdivuhodným predátorům bez ochrany klece. Nikdy se totiž předtím s tímto druhem nepotápěl. Chce však diváky seznámit také s problémy, kterým žraloci bílí v současném rychle se měnícím světě čelí. Sharks Up Close with Bertie Gregory je filmem zkoumajícím způsoby, jakými žraloci bílí loví - dočkáte se v něm záběrů pořízených na mělčinách, kam žraloci zahánějí svou ploutvonožeckou kořist. Režisérem filmu je Will West (Big Cats 24/7, Epic Adventures with Bertie Gregory). Oficiální upoutávku můžete zhlédnout zde. 

Jaws @ 50: The Definitive Inside Story

Asi nejvýraznější součástí letošního SharkFest společnosti National Geographic je celovečerní, 88 minut dlouhý dokumentární film Jaws @ 50: The Definitive Inside Story (Čelisti slaví 50: Úplný pohled do zákulisí). Nejde ani tolik o přírodopisný dokument, jako spíše o reflexi jednoho z nejslavnějších filmů druhé poloviny 20. století, který ke všemu neštěstí započal tak šílenou démonizaci žraloků v médiích, že i sám autor knižní předlohy, Peter Benchley, pak strávil zbytek svého života snahou o změnu vnímání žraloků širokou veřejností jen jako jakýchsi "bestií". Jaws @ 50 je pohledem do zákulisí prvního kasovního trháku režiséra Stevena Spielberga (Jurassic Park). Pojednává o jeho výrobě, obsahuje rozhovory s mnoha figurami amerického filmového průmyslu, na něž Čelisti zapůsobily v roce 1975 i v letech pozdějších zapůsobily, a zabývá se odkazem tohoto filmu. Někteří kritici nicméně poukazují na to, že tento dokument neobsahuje nic, co by zájemci o Čelisti o výrobě snímku nevěděli. Někteří mají za to, že si žraločí thriller zasloužil tuto celovečerní padesátkovou oslavu, jiní doporučují vrátit se k filmu samotnému a tento dokument vynechat - záleží na vás, jak to vnímáte. Hlavní hvězdou tohoto dokumentu je sám Steven Spielberg, dále v něm vystupují kritička Janet Maslin (Spielberg), filmaři Cameron Crowe (The Wild Life), James Cameron (Avatar), J.J. Abrams (Star Wars: The Force Awakens), Guillermo del Toro (Blade II), George Lucas (Star Wars: A New Hope), oceánograf a ekologický aktivista Philippe Cousteau Jr. (Ocean's Deadliest), žraločí biolog Greg Skomal (When Sharks Attack) a další. Mezi producenty dokumentu jsou Wendy Benchley (Sharksploitation), Laurent Bouzereau (Music by John Williams) a Laura A. Bowling. Hudbu k němu složil Blake Neely (Flash, Supergirl, Riverdale). Jaws @ 50 byl uveden 10. července na National Geographic Channel, od 11. července je ke zhlédnutí na streamovacích službách Disney+ a Hulu. Trailer zde. 

Sharks of the North

Tento film, vydaný v rámci letošního SharkFest dne 6. července na Disney+ a 12. července na National Geographic Channel, se zabývá rostoucím počtem zahlédnutí a setkání se žraloky bílými na atlantickém pobřeží Kanady. Provází jím potápěčka, vědecká popularizátorka a oceánská edukatorka Alanna Canaran, známá z loňského žraločího dokumentu Jawsome: Canada's Great White Sharks vydaného na kanadské CBC v rámci pořadu The Nature of Things nebo z potápěčského pořadu Jump In od EastLink. V dokumentu Sharks of the North (Žraloci severu) se Alanna vydává na misi do Nového Skotska s cílem setkat se s tamními bílými žraloky a odnaučit obyvatele přímořských komunit strachu z nich. Diváci se dozví o interakcích obyvatel Nového Skotska se žraloky v minulosti, a o tom, proč se do oteplujících vod regionu stěhuje čím dál více žraloků bílých. Režisérkou filmu je Sonya Lee, jež s Alannou spolupracovala na již zmíněném dokumentu Jawsome: Canada's Greatest Sharks, a dále má na svém kontě minisérii Our Ocean Table. 

Super Shark Highway

Nový šestidílný seriál Super Shark Highway (Superdálnice žraloků) rovněž patří k titulům uvedeným v rámci SharkFest 2025 na National Geographic. Ve dnech 5. až 11. července byl postupně premiérově vysílán na americké verzi National Geographic Channel, dne 6. července byl také vydán na streamovacích službách Disney+ a Hulu. Tento dokumentární seriál sleduje práci dvou elitních týmů žraločích odborníků, jež se vydaly do vod Austrálie s cílem odhalit tajemství migračních cest žraloků bílých. Zatímco jeden tým se zabývá jižní migrační cestou, druhý zkoumá cesty těchto paryb na tropickém severu australského kontinentu. Diváci se při sledování tohoto seriálu dozví, kde se nacházejí "horká místa" pro krmení, jak žraloci bílí loví lachtany, jak koexistují se žraloky bělavými, a jak v australských vodách dochází k setkávání žraloků bílých s lidmi. Názvy epizod jsou následující: Food, Glorious Food (Potrava, posvátná potrava), Love Bites (Kousání z lásky), Into The Darkness (Do temnoty), The Social Network (Sociální síť), Detour (Oklika) a Careful, There's Humans Up There (Pozor, tam nahoře jsou lidé). Režisérem Super Shark Highway je Steve Geddes (Crikey! It's the Irwins), producentem je Colin Thrupp (Wild Croc Territory) a hlavním kameramanem seriálu je Patrick Prior (Megasharks of Dangerous Reef). 

Jaws vs Mega Croc

Kromě měsíční oslavy SharkFest na National Geographic samozřejmě každý červenec probíhá také Shark Week na Discovery Channel; letos mu patřil týden mezi 20. a 27. červencem. I v rámci něj bylo uvedeno několik nových žraločích dokumentů. Patří mezi ně snímek Jaws vs Mega Croc (Čelisti versus Megakrokodýl), který v podstatě následuje pořady Jaws vs Leviathan (2024), Jaws vs. the Meg (2023) Jaws vs. the Blob (2022) či Jaws vs. Kraken (2022). Podobně jako ony, i Jaws vs Mega Croc se zabývá hypotetickou bitvou mezi žralokem bílým a dalším velkým mořským predátorem, kterým je tentokrát krokodýl nilský. Behaviorální ekolog doktor Tristan Guttridge, mořská ekoložka Rosie Moore a environmentální vědkyně doktorka Sora Kim pomáhají v tomto filmu na základě dat z vědeckých experimentů animátorskému týmu zkonstruovat CGI podobu takového střetnutí titánů. Producentem tohoto 44 minut dlouhého dokumentu je Joseph Schneier (Expedition Unknown). Jaws vs Mega Croc měl premiéru na americké verzi kanálu Discovery Channel v pondělí 21. července.

Black Mako of the Abyss

Zmíním zde ještě jednu z několika novinek letošního Shark Week. Jde o hodinový dokument Black Mako of the Abyss (Černý mako z hlubiny), který se zabývá zvláštním a nezkoumaným tmavě zbarveným žralokem vyskytujícím se při pobřeží Kalifornie. Tato paryba má reputaci agresivního zvířete, lidských setkání s ní však bylo dosud zaznamenáno jen po málu. Behaviorální ekolog doktor Tristan Guttridge, environmentální vědkyně a dokumentaristka Kendyl Berna, environmentalista a dobrodruh Paul de Gelder a herec a producent Jason Hightower se v tomto filmu snaží zjistit, zda je tento záhadný žralok jen velkým zástupcem žraloka mako nebo jakýmsi hybridem mezi žralokem mako a žralokem bílým. Producenty Black Mako of the Abyss jsou mj. Joseph Schneier (Expedition Unknown), Carter Figueroa (Jaws vs. the Blob) a Keith Poe (Counting Jaws). Film byl premiérově uveden na americké verzi Discovery Channel v úterý 22. července.

Changing Seas: Series 17

Nepochybně významnější dokumentární novinkou letošního léta, než je komerční a senzacechtivý Shark Week, je 17. řada seriálu Changing Seas (Měnící se moře) od americké veřejnoprávní televize PBS. Opět v rámci ní byly uvedeny čtyři epizody, z nichž každá má stopáž 26 minut. První díl letošní série Changing Seas nese název Costa Rica's Surfing Paradise (Surfařský ráj v Kostarice), a zabývá se ekosystémem oblasti Playa Hermosa na tichomořském pobřeží Kostariky, jež byla v nedávné době prohlášena za Světovou surfařskou rezervaci. Divákům je představeno, jak členové místních komunit usilují o ochranu deštných lesů v regionu, seznámí se s programem na záchranu mláďat karet zelenavých na místních plážích, a dozví se také, jak surfaři samotní přispívají k ochraně míst, na nichž jim kvůli jimi vyhledávaným velkým vlnám záleží. Druhý díl letošní řady, Whales in a Plastic Ocean (Velryby v plastovém oceánu), představuje divákům práci vědců z portugalské Madeiry, kteří studují dopad značného plastového znečištění ve východním Atlantiku na zdraví mořských savců, včetně kytovců. Jak velryby ovlivňují plasty v moři? Jak je ovlivňují chemické látky, jež se z plastů uvolňují? To a mnohem více se diváci dozví v této důležité epizodě. Třetí díl, Mystery of the Spinning Fish (Tajemství ryby otáčející se v kruhu), je věnován zvláštnímu fenoménu ryb točících se v kruhu, který byl v letech 2023 a 2024 pozorován u Florida Keys. Toto chování souvisí nejspíše se znečištěním vody neurotoxickými látkami. U Florida Keys toto chování vykazovalo 80 rybích druhů, a některá místa pak zcela přišla o své rybí populace. V této epizodě se diváci dozví, na co vědci studující tento fenomén přišli. Čtvrtá epizoda, The Elephant Seals of Año Nuevo (Rypouši severní z Año Nuevo), se týká rypoušů severních žijících na severokalifornském pobřeží a vědců z University of California Santa Cruz, kteří je dlouhodobě studují - někteří dokonce pět desetiletí. Vypravěčem série je herec Craig Sechler (Drain the Titanic), producentkou je Liz Smith (Living Longer, Living Well: Secrets of the Mediterranean). Všechny nové epizody byly 25. června uvedeny na oficiální stránce Changing Seas na webu PBS. 

In Our Nature

Na závěr několik informací o dalším velice důležitém novém dokumentu. Celovečerní dokumentární film In Our Nature (V naší přírodě) měl světovou premiéru ve čtvrtek 17. července v Gene Siskel Film Center v Chicagu, a o týden později, 24. července, si na něj zájemci mohli zajít také do Lyric Theater ve městě Lexington v Kentucky; v únoru roku 2026 se má dočkat plošnějšího vydání. Je to film o environmentálním vzdělávání, o jeho transformativním potenciálu, možnosti uzavírat prostřednictvím něj rozdíly a nerovnosti mezi lidmi, o budování komunit na základě učení se o světě přírody. In Our Nature poskytuje divákům vhled do různých měst ve Spojených státech amerických, mezi nimiž jsou právě Chicago a Lexington, a seznamuje je s lidmi, kteří v nich poskytují environmentální vzdělání, a s komunitními projekty, jež v těchto městech umožňují přímé spojení lidí s přírodou. Jedním ze srdcí tohoto snímku je butik s květinami v chicagském Englewoodu, nazvaný Southside Blooms, který v roce 2016 dostal cenu za inovativní přístup ke vzdělávání. Tento neziskový podnik zaměstnává osoby z různých skupin ve společnosti, které kvůli existujícím nerovnostem nemají takový přístup k přírodě. Co se týče Lexingtonu, seznámí film diváky s tamní neziskovou školou Red Oaks Forest School, jež zprostředkovává zážitky spojené s přírodou a péčí o ní pro děti i dospělé. Outdoorovými aktivitami pomáhá dětem vytvářet si vztah k životnímu prostředí. Režisérem filmu je James M. Parker (Other Side of the Hill). Spolu s ním jej produkovala Juliet Grable (Fire Camp). Spolu s Jamesem M. Parkerem snímek sestříhal Brock Van Heel (Inhaler). Více se můžete dozvědět na oficiálním webu In Our Nature.

Od pondělí 28. července se každé ráno v 9:30 na britské BBC One vysílá patnáctidílná řada populárního vzdělávacího seriálu Animal Park, provázeného Benem Foglem, Kate Humble, Hamzou Yassinem a Megan McCubbin. Více o ní se dočtete v příštím příspěvku do této rubriky. Od 3. srpna BBC vysílat nový pětidílný dokument vyprávěný Davidem Attenboroughem s názvem Parenthood, zaměřený na rodičovství u celé řady živočišných druhů. Co se dalších novinek týče, včera jsem už napsal o nově oznámené paleodokumentární sérii Prehistoric Planet: Ice Age, které se dočkáme na konci listopadu na streamovací službě Apple TV+, a která nám poskytne fotorealistický vhled do života mnoha zvířat doby ledové. Nadále sleduji dění okolo paleodokumentu Surviving Earth od Impossible Pictures i Forgotten Bloodlines: Agate od Maxe Bellomia, ale zatím to nevypadá, že by bylo známo, kdy budou vydány. Postprodukce nových dokumentů Nigela Marvena, The Last Penguin a Wild Bangladesh, natáčených v prvních měsících tohoto roku, by měla nyní probíhat. Uvidíme, jak na tom do budoucna bude PBS se svými kvalitními přírodopisnými dokumenty; současná americká prezidentská administrace je zodpovědná za ukončení financování veřejnoprávních médií od Corporation for Public Broadcasting, což bude mít na dokumentární průmysl neblahý dopad.

Dalšího článku do rubriky Dokumentární novinky se dočkáte v posledních srpnových dnech!

Prehistorická planeta bude mít pleistocénní pokračování!

Žijeme ve zlatém čase paleodokumentů. V tomto desetiletí jsme se z velkorozpočtových dokumentů o životě v minulosti Země již dočkali mj. nového Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs), čeká nás velký návrat společnosti Impossible Pictures v podobě osmidílného cyklu Surviving Earth, a dvou sérií Prehistorické planety (Prehistoric Planet). Zvláště ta měla pro svou fotorealističnost a zázračnoplanetovský styl vyprávění příběhů živočichů z celého světa před 66 miliony let velké ohlasy, a její fanoušci neustále volali po třetí řadě. V jednu chvíli to začalo vypadat, že by mohla vzniknout. Ostatně jsem o tom už psal loni v říjnu, krátce poté, co paleotwitter vyhrabal možný concept art umělce Jamese Granta, který mohl či nemusel mít co do činění s třetí řadou Prehistorické planety, jež měla podle různých zkazek být zasazena do pleistocénních ledových dob. Pak ale přišla skepse, někteří fandové Prehistorické planety nebyli zrovna milí k novému Putování s dinosaury - a já je pořád nechápu - a až včera se objevila zpráva, která se všemi zatřásla.

Prehistorická planeta se vrací na streamovací službu Apple TV+ 26. listopadu 2025 pod názvem Prehistoric Planet: Ice Age! Na paleomediálních discordových serverech a na sociálních sítích obecně se právě probírá, zda jde o oficiální třetí sérii nebo spíše o spin-off, a vše nasvědčuje tomu, že Prehistoric Planet: Ice Age je tím druhým. Včera, 29. července, byl cyklus oznámen oficiálním postem na twitterovém účtu Apple TV se slovy: "Od čnících gigantů po mláďata lenochodů, více chladné/cool to už být nemůže." Spolu s názvem seriálu a datem jeho uvedení na streamovací službu byly v postu uvedeny čtyři propagační obrázky - vůbec první materiál k Prehistoric Planet: Ice Age. Dovolím si jej zde pro vás uvést.

Nejprve tu máme dvojici homotherií neboli dýkozubců. Vzájemně se k sobě lísají v krutém mrazu. A vypadají opravdu realisticky.

Dále tu máme mládě nosorožce srstnatého (Coelodonta antiquitatis) v kontaktu se svým huňatým rodičem. Hrozně se mi líbí vzorování velkého rohu dospělce. I u některých dnešních nosorožců z afrického kontinentu můžete vidět tyto podélné pruhy, třeba na bázi rohu, je-li starý.

Glyptotherium ze Severní, Střední a Jižní Ameriky! Tenhle velký pásovec o délce 2 metrů a hmotnosti 400 kilogramů nesmí v nové Prehistorické planetě chybět.

A možná nejlepší propagační obrázek ze všech - rodič a mládě jednoho z pozemních lenochodů, zdolávající vysokou skálu. Na tento segment se nesmírně těším!

Apple TV samozřejmě neoznámilo Prehistoric Planet: Ice Age jen na sociálních sítích, více informací o novém seriálu bylo včera uvedeno na oficiálním webu Apple TV+ Press. Spolu se čtyřmi obrázky vydanými na sociálních sítích vypustila Apple TV ještě jeden, do pětice toho nejlepšího. Bez tohoto zvířete by se raná propagace zkrátka neobešla!

Smilodon, bájný šavlozubý tygr. Nebudou to samozřejmě jen dýkozubci, ale také praví šavlozubci, kdo bude reprezentovat vyhynulou podčeleď Machairodontinae. Jen se na tu šelmu podívejte. Tohle je špičková CGI animace!

A nyní tedy více informací z webu Apple TV+ Press. Prehistoric Planet: Ice Age bude pětidílným seriálem, jehož výkonnými producenty jsou opět Mike Gunton (The Green Planet) a Jon Favreau (The Jungle Book). Vypravěčem, a toto je důležité, tentokrát v originále nebude David Attenborough, jehož hlas nás provázel prvními dvěma sériemi Prehistorické planety, ale herec Tom Hiddleston, představitel Lokiho v superhrdinských filmech od Marvel Studios. Ten má již na svém kontě vyprávění řady přírodovědných dokumentů, třeba Big Beasts z roku 2023 nebo Earth at Night in Color z let 2020 a 2021. Ke skládání hudby se vrací Hans Zimmer (Batman Begins), Anže Rozman a Kara Talve. Kromě výše uvedených zvířat z propagačních snímků bylo také slíbeno, že se v Prehistoric Planet: Ice Age dočkáme vhledu do životů trpasličích slonů a mamutů srstnatých. Bude to opravdu nezapomenutelný vzdělávací zážitek!

Těšíte se na "Planetu Zemi/Zázračnou planetu v pleistocénní formě"? Jaké jsou vaše první dojmy? Napište je do komentářů!

Jak jsou na tom tygři v roce 2025

Devětadvacátý červenec je každoročně od roku 2010 Světovým či Mezinárodním dnem tygrů (Global Tiger Day). Jde o příležitost hovořit o stavech volně žijících populací největší žijící kočkovité šelmy naší planety, královského tygra (Panthera tigris). Na svém blogu jsem na tuto událost poprvé upozornil v roce 2017, v roce 2018 jsem pak napsal článek o rostoucích počtech tygrů, v roce 2019 sem přibyl příspěvek o ohrožení myanmarských tygrů, v roce 2021 jste se zde dočetli o ohrožení tygrů v malajské Som Forest Reserve a k tomu jsem na Blogorgonopsid Diaries napsal o vyhubených tygřích poddruzích, a v roce 2022 zamířila mezi Obrázky týdne výtečná malba bengálského tygra od uměleckého mistra Zdeňka Buriana. Je škoda, že za vyhlášením Mezinárodního dne tygrů stojí válečný kriminálník a autokrat Vladimir Putin, který ho oficiálně představil před patnácti roky na Tygřím summitu v Petrohradě (s Putinovým odkazem však jistě žádný přemýšlející a svobody si vážící člověk nechce mít co do činění), nicméně různé ochranářské kampaně na záchranu lokálních tygřích populací se v posledních osmi rocích organizovaly třeba v Bangladéši nebo Číně; za některými z nich stojí Světový fond na ochranu přírody (World Wildlife Fund). 

Panthera tigris je druhem na Červeném seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) vedeným jako ohrožený. Podle posledního posudku z prosince 2021 jeho počty klesají, a měly by se pohybovat mezi 2608 až 3905 jedinci, přičemž nejlepším odhadem mělo být číslo 3140. Tento odhad nepočítá s tygřími mláďaty, ale pouze s dospělci, kteří tvořili zhruba 70 % jedinců zaznamenaných ve sledovaném období kamerovými pastmi v různých částech areálu výskytu tohoto druhu. Vlády některých států, jmenovitě Indie, Bangladéše, Nepálu, Bhútánu a Indonésie, jsou v posledních letech zodpovědny za implementaci přísného a regulérního monitoringu tygřích počtů, jiné země jsou na tom se sledováním a sčítáním tygrů hůře. Informace se také liší v závislosti na zdrojích. Web Světového fondu na ochranu přírody v roce 2023 uvedl, že Globální tygří fórum (Global Tiger Forum) odhadlo počet volně žijících tygrů ve 13 státech, v nichž se druh dosud přirozeně vyskytuje, na 5574. To je číslo docela odlišné od toho, ke kterému došel IUCN jen o dva roky dříve. Podle WWF se počet tygrů ve volné přírodě zvyšuje, o čemž se ostatně hovoří už od roku 2018, tento údaj však kontrastuje s informacemi na webu IUCN. Je to zkrátka komplikované. Lišící se metodologie, lišící se zdroje, ale i regionální nerovnosti v ohledu na ochranu přírody a management životního prostředí v tom hrají roli. Zatímco v některých zemích, například v Indii, je populace na vzestupu, v jiných, například v Indonésii, počty těchto šelem klesají. Jak jsou na tom však tygři podle odhadů letos, v roce 2025?

Tygr sumaterský, zástupce poslední ze tří populací poddruhu Panthera tigris sondaica (populace z Jávy a Bali byly vyhubeny v minulém století). Obrázek z webu DinoAnimals.com

Web World of Stats uvádí počty sedící k odhadům Globálního tygřího fóra učiněným v roce 2023 následovně. V Indii by se mělo vyskytovat 3265 volně žijících tygrů, tj. asi 70 % celkového počtu volně žijících tygrů na naší planetě. Druhou nejpočetnější zemí je pro tygry Rusko, kde by mělo žít 508 jedinců. Podobně jako Indie, i Rusko údajně zaznamenává nárůst počtu tygrů, i když se vynořují hlasy vyzývající přesnost těchto odhadů. Dále by se čtyři stovky tygrů měly vyskytovat v Bangladéši, je nicméně otázkou, jak přesný tento odhad vlastně je. Web Mongabay (Environmental science and conservation news) upozornil v říjnu 2024 na možný nárůst bengálských tygrů v Národním parku Sundarbans - od roku 2018 jejich populace nejspíše narostla o 10 %. I tak byl tehdejší odhad velikosti bangladéšské populace tygrů roven číslu 125. V Indonésii, zemi se snižujícím se počtem těchto šelem, by podle World of Stats mohlo žít 350 tygrů. Nepál - 263. Opět, otázkou je, jak moc přesný odhad to je. Web WWF v roce 2022 uvedl číslo 355, přičemž šlo o 190% nárůst počtu tygrů v zemi od roku 2009. Malajsie - 245. Web WWF Malaysia uvedl v roce 2022, že by těchto koček mělo žít v zemi méně než 150. Thajská populace by podle World of Stats měla činit 180 zvířat, čemuž v tomto případě odpovídají údaje vydané WWF v červenci 2024 - rostoucí thajská populace by měla být tvořena 179 až 223 zvířaty. Bhútán - 99. WWF k příležitosti Mezinárodního dne tygrů v roce 2023 uvedl, že by v zemi podle průzkumů učiněných v letech 2021 a 2022 mělo žít kolem 131 tygrů. Čína - 53. Podle jiného odhadu v roce 2023 žilo v Severovýchodočínském tygřím a levhartím národním parku (anglicky Northeast China Tiger and Leopard National Park) asi 70 tygrů. Na závěr ještě Myanmar - World of Stats uvádí odhad 26 jedinců, což odpovídá jiným zdrojům; biolog a ochránce přírody Saw Soe Aung v roce 2023 v rozhovoru pro web Fauna-Flora.org uvedl, že v Myanmaru žije 22 tygrů. Všechna tato čísla zde uvádím proto, abyste si dali dohromady obrázek o tom, jak se různé odhady liší. Pokud samozřejmě ochraně kočkovitých šelem rozumíte více - já jsem přece jen nějaký gorgonopsiány a jedovatými hady posedlý geek - máte vlastní představu.

Bengálský tygr v Národním parku Sundarbans. Fotografie Niladriho Sarkara z webu CNN

Nejvyšším počtem divokých tygrů, jak již bylo uvedeno, se může pyšnit Indie. K březnu 2025 v ní existovalo 58 chráněných oblastí prohlášených za tygří rezervace, k nimž patří třeba Bandipur ve státě Karnataka, Manas ve státě Assám nebo Sundarbans v Západním Bengálsku. Boj o přežití pro tygry, vrcholové predátory svých ekosystémů, ještě zdaleka neskončil. Nelegální trh s částmi tygřích těl, kostmi počínaje a samčími pohlavními orgány konče, stále nebyl ukončen, tudíž nadále probíhá pytlačení; především v jihovýchodní Asii je intenzivní pytlačení, ať už jde o lov tygrů do pastí nebo o otravy, velkým problémem odrážejícím se na snižováním jejich počtů v onom regionu. Další nárůst lidské populace v asijských zemích a s ním související zabírání oblastí obývaných tygry zvyšuje riziko konfliktu mezi zástupci těchto dvou druhů, a vede k vytlačování tygrů z jejich teritorií. Jak také dokázal recentní výzkum Luskina a jeho kolegů, jehož výsledky byly publikovány v roce 2021, ruské a indonéské populace tygrů nejsou v bezpečí před nemocemi jako je africký mor prasat (ASFV). Problémů mají tyto kočky a jejich ekosystémy celou řadu, a kdo ví, co pro ně chystá budoucnost.

Zdroje informací pro tento článek:

Tiger (IUCN Red List)

Amazing news: New tiger population estimate of 5,574 wild tigers (WWF)

Tiger Population by Country – Latest Data for 2025 (World of Stats)

Tiger (Wikipedia)

Tiger population census in Bangladesh shows a hopeful upward trend in the Sundarbans (Mongabay)

Nepal successfully doubles their wild tiger population (WWF)

Status of Malayan tigers (WWF)

Wild tiger numbers increase in Thailand (WWF)

Population of Siberian tigers in China bouncing back with restoration of habitats: national administration (Global Times)

Meet Saw Soe Aung: Protecting tigers in Tanintharyi (Fauna-Flora.org)

Tiger reserves of India (Wikipedia)

Springwatch 2025 - Dramatický život malých zajíčků

Dramatický život malých zajíčků. Britský filmař přírody a umělec Robert E. Fuller nastražil ve své zahradě a jejím blízkém okolí řadu kamer, které mu umožňují vhlédnout do života rozkošných mláďat zajíce polního (Lepus europaeus). V tomto podmanivém segmentu vyprávěném Michaelou Strachan poznáme život dvou yorkshirských zajíčků, starých jen asi den. Během bílého dne se tito drobečkové k sobě tulí, a hýbou se jen minimálně. Nechtějí být vidět. Jejich matka není na dohled, nachází se totiž v nedalekém poli a konzumuje vegetaci, aby měla dost živin pro vytváření mléka. K potomkům se vrací až po setmění. Jejich krmení nemá dlouhého trvání - překvapivě jen asi 5 minut každou noc. Poté je opouští, neboť její přítomnost by k nim mohla nalákat predátory. Ve věku několika dnů se už zajdové po kojení rozdělují, a krčí se ve vysoké trávě každý sám, díky čemuž se snižuje riziko, že by oba byli nalezeni a zabiti. Jedné noci nalézá matka pouze jedno mládě. Druhé zmizelo, a jakkoliv se příští hodinu snaží jej objevit, není po něm stopy. V dalších týdnech se tedy stará již jen o jednoho potomka. Jak se po dvou týdnech života zajda osamostatňuje a vydává se na větší dobrodružství při hledání vegetace k okousání, dostává se do otevřeného prostoru, a v něm působí jako pěst na oko. Brzy přiláká pozornost lasice hranostaje (Mustela erminea). Díky Robertovým perfektně rozmístěným kamerám budeme svědky napínavého útěku malého zajíce, pronásledovaného touto šelmou. Do štvanice se přidává zaječí matka, a sama se s rychlostí 72 km/h (či 45 mil za hodinu) dává do pronásledování lasice. Mládě přežije, ale skryje se na dvorku pod autem, kde na něj vidí další, tentokrát noční predátor - puštík obecný (Strix aluco). I tentokrát musí zaječí matka zasáhnout, jinak nebohé mládě brzy skončí v puštíkových pařátech. Přežije jediné zbylé mládě? Nebo ho puštík uloví? Bude se v dalších týdnech zaječí matku doprovázet na polích její potomek, nebo se po nich bude pohybovat sama?

Klip z páté epizody naučného pořadu Springwatch 2025 (či Springwatch at 20) od BBC Studios Natural History Unit, vysílaného živě v květnu a červnu na stanici BBC Two.

Planeta dinosaurů | Kniha týdne

Přináším čtvrtou část projektu Kniha týdne, který zde na Blogorgonopsidovi vychází v rámci rubriky Knihy nejen s přírodovědnou tématikou. Dávám si v něm za cíl seznámit vás vždy s knihou, kterou jsem četl v uplynulém týdnu nebo ke které jsem se nedávno vrátil po jejím přečtení dříve. První část projektu byla věnována knize Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, druhá knize Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského a třetí pak publikaci Mount Everest: Historie nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera. V této části se vrátím ke knize, o které jsem již před více než 10 roky napsal v rámci série Knihy o pravěku. Podrobněji vám představím doplňkovou knihu k jednomu z nejlepších dokumentárních seriálů o dinosaurech od britské BBC.

Planeta dinosaurů s podtitulem Další generace obrovských zabijáků je doplňková kniha k šestidílnému dokumentárnímu cyklu Planet Dinosaur poprvé vysílaném na televizní stanici BBC One na podzim roku 2011. V anglickém originále ji v onom roce vydalo nakladatelství BBC Books spadající pod Ebury Publishing, v českém jazyce ji pak v roce 2012 vydala Euromedia Group, k. s. - Knižní klub v edici Universum. Jejím autorem je Cavan Scott, britský spisovatel a komiksový scénárista, autor řady komiksů ze sci-fi franšíz Star Wars a Doctor Who či komiksů o superhrdinech ze světa DC Comics, ale také povídek a rádiových her. Scott není paleontologem, nikdy se neučil provádět vědecký výzkum, ale v letech 2010 a 2011 pracoval na několika naučných knihách od BBC Books, hlavně na doplňkových publikacích k dlouhodobě vysílanému pořadu Countryfile o britském venkově. Při psaní Planety dinosaurů mu byl konzultantem doktor Darren Naish, kterého asi zájemcům o pravěký život není třeba představovat. Podobně jako v případě dalších doplňkových knih k různorodým dokumentárním seriálům či filmům od BBC, Hainesovými Putování s dinosaury počínaje a Attenboroughovým Životem ptáků konče, hodí se tato publikace brilantně ke čtení při nebo po sledování jednotlivých epizod dokumentu. Čtenáři poskytuje informace, které v seriálu nezazněly, ale jež se týkají rozebíraných témat. Také po vizuální stránce je dvousetčtyřicetistránková Planeta dinosaurů maximálně lákavá. 

Přední obálka knihy Planeta dinosaurů, vydané v češtině Knižním klubem v roce 2012. Zdroj: Knihcentrum.cz

Tuto knihu miluji, mám ji ostatně zařazenu mezi oblíbenými ve svém profilu. Do rukou se mi dostala na Štědrý večer 2014, a od té doby jsem ji prošel snad nesčetněkrát. V roce 2015 jsem na ni třeba odkazoval v článku Hromadná smrt dinosaurů: Neštěstí centrosauřího stáda, skutečně mi v časech mého mládí poskytovala nápady na příspěvky pro tento blog a vždy se mi velmi líbilo její zpracování. Spolu s knihou Putování s dinosaury od Tima Hainese - ano, patřím mezi privilegovanou skupinu vlastníků stěží sehnatelného českého překladu oné doplňkové knihy - patřila vždy k cenným zástupcům mé ne zrovna malé knižní sbírky. V posledním týdnu jsem ji pročetl celou od začátku do konce nejen za účelem napsání její recenze, ale také proto, že jsem se chtěl po celých letech vrátil k cyklu Planet Dinosaur. Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy se na YouTube v září 2011 objevil trailer k onomu seriálu s instrumentální skladbou Moving Mountains od Two Steps From Hell. Stejně jako mí kolegové z bohužel již neaktivních paleoblogů, tehdy jsem jím žil. Svého času byl Planet Dinosaur špičkovým dokumentem, a po znovuzhlédnutí všech jeho šesti epizod od pondělka do soboty v uplynulém týdnu ho musím stále pochválit. I když se už v některých záležitostech dinosaurologie posunula - ostatně se o tom dočtete v odstavcích níže - zůstává dokument i doplňková kniha zdrojem fascinujících informací o světu dominovaném druhohorními veleještěry. I přes nepřesnosti a chyby mám Planetu dinosaurů stále rád. A takový týdenní návrat k dokumentu s přečtením celé knihy každému doporučuji!

Četba této knihy se určitě řadí k oddychové četbě. Planeta dinosaurů není rozsáhlá encyklopedie, ani textem zahlcená akademická publikace, jde vlastně o obrázkovou knihu s ani přílišným, ani malým množstvím textu. Rekapituluje scény ze samotného dokumentu, často se dvěma až pěti screenshoty doplněnými o popis vyobrazené situace, v níž se dinosauři či jiná prehistorická zvířata dovedená k životu pomocí CGI animace brilantní a dnes bohužel již nefungující společnosti Jellyfish Pictures nacházejí. Obsahuje také dvoustranné "creature files", na nichž je představen, snad s výjimkou mygarosaura a xianglonga (i o těch však samozřejmě Cavan Scott píše), snad každý významnější živočich vyobrazený v dokumentu. Boxíky s doplňujícími informacemi u delších textů, dělených na malé odstavce, schémata koster a fotografie fosilií s barvami hýřícími snímky z dokumentu či propagačními obrázky vytvářejí dokonalý zážitek. Člověk při čtení opravdu vstupuje na Planetu dinosaurů.

Kniha je rozdělena na 6 kapitol, následujících po krátkém Úvodu. Jejich názvy jsou následující: Noví obři, Ztracený svět, Noví zabijáci, Zrozeni k přežití, Do vzduchu a Změň se, nebo zahyň! Po nich pak následuje dvoustranný závěr s názvem Záhuba z hvězd. Každý znalec dokumentárního seriálu samozřejmě okamžitě postřehne, že pořadí kapitol neodpovídá původnímu pořadí vysílaných epizod v šestidílném formátu, ale to vůbec nevadí, neboť Planet Dinosaur není seriálem, v němž by jedna část navazovala na další, a v případě kapitol knihy platí to samé. Jen pro úplnost uvedu, že Noví obři jsou až 5. epizodou seriálu, Ztracený svět je epizodou první, a díl Feathered Dragons, který doplňuje kapitola Do vzduchu, je v pořadí druhý. Při svém recentním návratu k dokumentu jsem se řídil pořadím kapitol knihy, to naprosto doporučuji. Na posledních několika stranách se ještě nachází minikapitolka Dinosauři v souvislostech, představující na třech stranách jednotlivé geologické útvary prvohor, druhohor a kenozoika, a jednostranný Moderní pohled na svět, který tvoří mapa současného světa s rodovými názvy druhohorních živočichů popisovaných v knize a představených v dokumentu, umístěnými do oblastí, odkud pocházejí jejich fosilní pozůstatky. Celkový text knihy od začátku do konce zabírá bez doplňkových částí 223 stran, od strany 6 po stranu 229. 

Vždy mě za posledních deset a půl roku vlastnění této knížky pobavilo, jak jsou v úvodních vysvětlivkách popsáni paleontologové: "Zpravidla inteligentní dnes žijící primáti studující fosilizované zbytky rostlin a živočichů. Často je najdeme na Zemi v drsných podmínkách, jak vykopávají ze země kosti nebo jsou zalezlí v muzeu či na univerzitě. Často bývají spolu názorově ve při." Faktem, je že v každém vědeckém oboru a v akademickém prostředí vůbec se vlastně lidi často nesnášejí (věděli jste, že evoluční biologové S. J. Gould a E. O. Wilson si kvůli tomu posílali dopisy, přestože měli pracovny na stejné chodbě na Harvardu?), hádají se o záležitostech, jež zajímají třeba půltuctu osob na planetě, a to mi přijde docela vtipné. Také je pravda, že někteří paleontologové nejsou zrovna inteligentní, a mohou se příliš zakořenit v některých dogmatech nebo být oslepeni svým pohledem na věc (není třeba pravda, že Nicholas Longrich přichází s extrémními tvrzeními na základě malého množství důkazů a pak k oponentům přistupuje docela agresivně?). Upozornit chci také na to, že v Úvodu je uvedeno, že superkontinent Pangaea se rozpadl "v období před 80 miliony let"; nepochybně jde o chybu učiněnou při překladu, má tam být číslo 180 milionů. S chybami učiněnými při překladu se bohužel v knize čtenář ještě mnohokrát setká.

Na začátku první kapitoly, Noví obři, je čtenář přemístěn do míst, z nichž se jednou stane naleziště dinosauřích vajec Auca Mahuevo v Argentině, a jsou mu připomenuty první minuty stejnojmenné epizody seriálu. Pořád platí, co je uvedeno v boxíku na první dvoustraně, a to sice že nejstarší známá dinosauří embrya patří jihoafrickým massospondylům a jsou stará 190 milionů let. Od skorpiovenatorova vykrádání hnízda argentinosaurů přecházíme k argentinosauřím dospělcům, autor přibližuje čtenářům, proč byli sauropodi tak velcí, a první série tří screenshotů v knize rekapituluje scénu, v níž dvojice malých hypsilophodontů zapadla do "tekutého písku" ve stopách obřího dlouhokrka. Na dvoustraně o čínském mamenchisaurovi a jeho "zrádných stopách" bych překladateli doporučil použít místo anglického názvu čínské provincie Xinjiang počeštělý název Sin-ťiang. Přece jen se to v češtině čte lépe, než "šindženg". Stejně jako epizoda, i kapitola knihy se pak přesouvá do severní Afriky k "řece obrů", kde se mladý Paralititan stává obětí přetahované mezi sarcosuchem a carcharodontosaurem. Čtenář se dozví i něco o výzkumu síly skusu sarcosucha, který v roce 2003 prováděl Greg Erickson, a díky doplňujícímu boxíku si může srovnat sílu skusu labradora, člověka, lva afrického, žraloka bílého, tyrannosaura a právě tohoto severoafrického pholidosaurida. Zbytek kapitoly se opět vrací do Argentiny; skupinu argentinosaurů si našla smečka mapusaurů, a z vybraného jedince odkousává zaživa maso. Je také libo dozvědět se, kolik vážily kosti, krev nebo tuk dospělého argentinosaura?

V případě druhé kapitoly, Ztracený svět, musím upozornit na jednu věc, která mě při návratu ke čtení této knihy znepokojila. Překladatel v ní totiž geologickou skupinu Kem Kem v Maroku přejmenoval na "Kern Kern". S touto chybou se setkáte minimálně na stranách 67, 72, 80 a 82. Dvoustrana 72-73 pak obsahuje chyb, jako máku. Podívejme se na tyto věty: "V roce 1983 amatérský sběratel fosilií William Walker objevil v blízkosti Dorkingu v Surrey (Anglie) příbuzného spinosaura. Pojmenoval ho Baryonyx walkeri, honosil se stejně dlouhými čelistmi..." Nezkušený čtenář, třeba někdo na prvním stupni základky, si po přečtení těchto slov bude myslet, že William Walker byl jednak přes svou "amatérskost" vědecký pracovník, který mohl popis baryonyxe zhotovit, a zadruhé, že zvíře pojmenoval po sobě, což by bylo vážně narcisistní. Baryonyxe ve skutečnosti popsala a pojmenovala Angela Milner s Alanem Charigem; oni dali zvířeti druhové přízvisko po nálezci. Dále mě mrzí, že se na straně 73 nachází následující zkreslující informace: "Emily Rayfieldová, doktorka z Bristolské univerzity, fascinována baryonyxem využila CT skener k porovnání lebky baryonyxe s lebkou jiného teropoda (dravého aligátora) a gaviála..." Teropodi a "draví" aligátoři spolu mají vážně pramálo společného, kromě dávného společného předka, samozřejmě. Vyhledal jsem si článek z roku 2008 zveřejněný na webu University of Bristol, v němž doktorka Rayfield sama říká následující: "Poté jsme analyzovali digitální modely čenichů baryonyxe, teropodního dinosaura, aligátora a rybožravého gaviála, abychom zjistili, jak je čenich každého během krmení zatěžován." Baryonyxovu lebku porovnávala s lebkami aligátora a gaviála, žádný "jiný teropod" v tomto výzkumu nehrál roli. Škoda těchto chyb. Hlodnu si ještě jednou, stejná strana: "Pokud se domníváme, že Spinosaurus žil podobně jako Baryonyx - jak o tom svědčí rybí zuby v jeho čelistech - pak je jasné, že se největší suchozemský predátor živil rybami!" Na straně 72 se jasně uvádí (a je to ukázáno v samotné epizodě), že fosilizovaná čelist spinosaura obsahovala nejspíše obratel pilouna onchopristise. Opět, chyba v překladu, jako by překladatel po sobě nečetl text z předchozí strany - žádné "rybí zuby" v čelistech, ale "rybí obratel". Dále je škoda, že na straně 66 je Spinosaurus představen větou: "Obří masožravec hyne na prašné severoamerické pláni." Ano, čtenář ví, že se nacházíme na severoafrické pláni, ale i tak ten překlep bije do očí. Škoda.

Spinosaurus drží mezi čelistmi pilouna rodu Onchopristis v epziodě The Lost World ze seriálu Planet Dinosaur. Zdroj: Kanál BBC Earth na YouTube

Pěkné je, že druhá kapitola rozvádí například téma jiné než rybí kořisti u spinosaurů, a na rozdíl od epizody, kterou doplňuje, jsou v ní zmíněni Irritator challengeri a Angaturama limai; to tedy ve spojitosti s oním známým nálezem zlomeného zubu v krčním obratli brazilského pterosaura ze souvrství Santana. Líbí se mi také časová osa poznávání rodu Spinosaurus mezi lety 1910 a 2005; jediné, co ji v českém překladu ruinuje, je již zmíněné přejmenováni Kem Kem na "Kern kernské vrstvy". Nejsem žádný pintlich, ale na některé chyby je dobré upozornit. Jinak je kapitola Ztracený svět výtečně zpracovaná a vizuálně lákavá. 

První část kapitoly Noví zabijáci se točí kolem hromadného úmrtí centrosaurů, jejichž hrob byl koncem 90. let minulého století odkryt poblíž Hildy, podél břehů řeky South Saskatchewan, v kanadské Albertě: "Zdá se, že stovky těchto tvorů uhynuly společně a současně. Jaká děsivá událost však mohla způsobit takový masový úhyn?" Hlavním podezřelým, kterého nám autor představuje, je Daspletosaurus torosus. Doplňující box na této dvoustraně se zabývá tématem "Měl Tyrannosaurus rex peří?". Velice se mi líbil popis objevu daspletosaura, učiněného Josephem B. Tyrellem v létě roku 1884. Čtenář se dále dočte o možnosti, že se daspletosauři pohybovali v krajině ve skupinách (výzkum Philipa J. Currieho), a pak následuje seznámení s chasmosaurem, jehož setkání se smečkou těchto predátorů v epizodě seriálu je se screenshoty z ní zrekapitulováno na jedné straně. Na čtyřech stranách je zrekapitulována tragédie, jež stihla stádo centrosaurů při přeplouvání řeky. Druhá část kapitoly je věnována madagaskarskému abelisauridovi, který byl kanibalem - majungasaurovi. Protože se zjistilo, že coelophysisové z triasu kanibaly nebyli, je Majungasaurus nejspíše prvním důkazem dinosauřího kanibalismu. Když panuje hlad, co se dá dělat? "Majungasaurus mohl být sice vrcholový predátor, ale čím se bude živit, když veškerá jeho kořist umírá žízní? Nebyla zde jiná volba. Poté, co vyčerpali vyprahlé planiny, servali maso ze všech zbývajících kostí, jediné, co zbývalo k snědku, byl jeho vlastní druh, třeba i jeho vlastní rodina." 

Třetí část kapitoly je věnována gigantickým troodontidům z North Slope v Aljašce. Velice se mi líbí srovnání podmínek panujících na Aljašce dnes s podmínkami, jež na ní panovaly v pozdní křídě, na straně 113. Zásadní je pro další stránky fakt, že polární noc trvala onehdy v oblasti 4 měsíce oproti současným 6 týdnům. Poté je čtenáři připomenuto, jak v dokumentu troodontidi trýznili edmontosaury v černočerné tmě. V závěru Nových zabijáků se dočteme: "Ať už se jednalo o tyranosauridy, abelisauridy nebo výstřední velké troodony, noví zabijáci dinosauřího světa byli nelítostní nevybíraví predátoři, jejichž vývoj směřoval k jejich konečnému vítězství." Zde bych si vážně dával pozor na tu vulgární směrovost evoluce. Evoluce nemá směr, nemá cíl, nemá důvod. Planeta dinosaurů je populárně naučnou knížkou, a právě populárně naučná literatura neustále napomáhá k tomu, že si laici myslí, že vývoj "někam směřuje". Také bych se vyvaroval rámcování námi souzeného úspěchu té či které skupiny organismů jako "vítězství". 

Čtvrtá kapitola, Zrozeni k přežití, zabývající se vztahem predátora a kořisti v pozdní juře, má dvě části. Ta první se týká dvou plesiosaurů, kimmerosaura a Predátora X, tedy druhu Pliosaurus funkei (v době, kdy vyšla v anglickém originále tato kniha a kdy vyšel samotný dokument, nebyl ještě druh P. funkei zaveden; k tomu došlo až v roce 2012). Líbí se mi, jak je popsáno představení plesiosaurů: "Tito dlouhkrcí lovci lidi fascinovali už od doby, kdy roku 1821 našla Mary Anningová v anglickém Lyme Regis jejich první zkameněliny. Inspirováni bizarním vzhledem fosilií plesiosaurů lidé po celém světě tvrdili, že spatřili v jezerech bezpočet těchto tvorů - počínaje jezerem Loch Ness ve Skotsku a konče patagonskou Laguna Negra. Ať už věříte v Nessie nebo ne, tato skutečná monstra hlubin byla děsivější než cokoli z dnešních mýtů." Čtenář se dozví o rýhách na dně jurského moře, nalezeným na útesu ve Švýcarsku; a dozví se, jak probíhal výzkum Johna Longa z Vassar College zaměřený na pohyb ploutví u pliosaura; a dočte se o eromangasaurovi, kterému nejspíše utrhl hlavu Kronosaurus či něco podobného. Po rekapitulaci útoku Predátora X na kimmerosaura z dokumentu se kapitola ve své druhé části přesouvá do Morrisonského souvrství v Coloradu, představuje čtenáři zjednodušený timeline nejvýznamnějších objevů v něm učiněných v letech 1877-79, a vrhá světlo na allosaura. Cavan Scott popisuje výzkum Emily Rayfield učiněný v roce 1991 a zaměřený na sílu skusu allosauří samice známé jako Big Al (aneb hvězdy jistého speciálu jistého Putování s dinosaury). Čtenáři je pak připomenut allosauří lov camptosaurů, a možné soužití camptosaurů se stegosaury. Závěr kapitoly se zabývá hřbitovem allosaurů na nalezišti Cleveland-Lloyd v Utahu, a představuje dvě hypotézy, proč zvířata hromadně uhynula - buď zemřeli v bahně (Balada o Alosaurovi style) nebo pravděpodobněji zemřeli na následky sucha. 

Pátá kapitola nese název Do vzduchu, a jak už jsem zmínil výše, doplňuje epizodu Opeření draci. Týká se tedy epidexipteryxe, onoho jurského scansoriopterygida s výraznými ocasními pery popsaného v roce 2008 na základě fosilií z čínského Liao-ningu; oviraptorosaurů a saurornithoidů z Mongolska; a microraptorů a sinornithosaurů ze spodní křídy Liao-ningu. Cavan Scott kapitolu začíná těmito slovy: "Pokud se právě podíváte z ona, pravděpodobně uvidíte dinosaura, jak hopsá kolem. Názor, že se ptáci vyvinuli z dinosaurů, není nic nového. V roce 1870 anglický biolog Thomas Henry Huxley upozornil na značnou podobnost mezi končetinou pštrosa a zadní končetinou dinosaurů rodů Hypsilophodon a Compsognathus. V roce 1877 Othniel Marsh výslovně naznačil, že ptáci se vyvinuli z dinosaurů, a tento názor se stal záhy populární." Obávám se, že ta poslední informace je chybná; konsensus na to, že ptáci se vyvinuli z dinosaurů nebo že ptáci jsou vlastně dinosaury, byl učiněn až v 70. letech minulého století; vždyť autor sám na stejné straně zmiňuje, že právě tehdy John Ostrom publikoval články dokazující příbuznost ptáků s jinými teropody. Tudíž oprava: Onen názor se nestal populární záhy, ale až po stovce let. Jistě, v geologickém čase je to nepatrný okamžik, ale žijeme ve společnosti. Sto let z našeho pohledu zrovna chvilinka není. 

Velice se mi líbí vyobrazení epidexipterixe na dvoustraně, která je mu věnována, a na které se nachází také snímek typového exempláře. Model tohoto dinosaura patří podle mě asi k nejlépe vypadajícím modelům v celém seriálu, alespoň mě tedy přijde dosti osobitý. Jsou to snad ty velké červené oči, na které i teď při pohlížení na onu dvoustranu pohlížím? Nebo je to styl vymodelování těch dlouhých paží s prsty, které mu i v dokumentu samotném slouží k dolování larv hmyzu pod kůrou stromů? Nejsem si jist, zda mě s epidexipteryxem seznámil právě dokument Planet Dinosaur, ale je to možné. To o gigantoraptorovi jsem už v roce 2011 věděl jistě z jiných zdrojů. V páté kapitole je zrekapitulována scéna, v níž se Oviraptor vloupal do hnízda saurornithoida. Rodič jej zažene, ale pak je náhle zabit osmimetrovým gigantoraptorem. Na závěr se čtenář stává svědkem zápasu v korunách, při němž létající dráček Xianglong uniká před spáry microraptora, a ten pak musí uniknout sinornithosaurovi. K jedovatosti sinornithosaura se doplňková kniha staví poněkud rezervovaněji, než dokument, který vyobrazuje smečku těchto masožravců zabíjející jeholosaura; tato scéna z nějakého důvodu vůbec v knize zrekapitulována není, na straně 195 se z ní nachází jen jeden screenshot. Pokud vím, ta hypotéza jedovatosti sinornithosaura byla stejně vždy kontroverzní. Na straně 197 mě zamrzel překlep zaměňující slovo "mandrilové" za "mandalové". Jinak co se týče microraptora, jeho zbarvení v Planet Dinosaur samozřejmě neodpovídalo realitě; výzkum z roku 2012 ukázal, že měl lesklé černé peří. 

Sinornithosaurus útočí na microraptora v epizodě Feathered Dragons z Planet Dinosaur. Zdroj: Planet Dinosaur Wiki

Posední kapitola, Změň se, nebo zahyň!, zavádí čtenáře nejprve na ostrov Hateg před 66 miliony let na území pozdějšího Rumunska, do Transylvánie. Autor srovnává malého magyarosaura, dobrý příklad ostrovního nanismu, s ampelosaurem a s obřím argentinosaurem, a představuje čtenáři okolnosti objevu magyarosaurových fosilií (osobně jsem buď už pozapomněl nebo snad ani nevěděl, že je roku 1895 našla sestra barona Nopscy; asi jsem ignorantsky předpokládal, že to byl sám Nopsca, kdo je nalezl... ode mne vskutku trestuhodné). Hlavní hvězdou této části poslední kapitoly je ovšem Hatzegopteryx. Čtenáři je představeno více informací o nálezu stop jihokorejského azhdarchida, což v samotné epizodě bylo zmíněno jen krátce. Jen bych podotkl, že tady, na straně 207, je o oněch stopách napsáno následující: "Azhdarchid, označovaný rodovým názvem Haenamichnus, který zanechal stopy, byl obrovitý..." Asi by bylo vhodnější uvést, že Haenamichnus je ichnorod, což není to samé, co rod. U těchto věcí je třeba být přesný. Jinak na straně 206 je u schématu kostry snad nějakého anhanguerida napsáno, že jde o "kostru stegosaura". Nevadí, asi chybička při tisku. Spíše mne zaráží, co tu ten anhanguerid dělá, když se na této straně přeci píše o hatzegopteryxovi, který byl azhdarchidem. Dále nás kapitola zavádí do Severní Ameriky před 92 miliony let za nothronychem a suskityrannem, kterému se v době napsání knihy a natočení dokumentu říkalo neoficiálně "Zunityrannus" (Suskityrannus byl popsán až v roce 2019). Závěr kapitoly je věnován gigantoraptorovi chránícímu svá vejce před alectrosaury v Mongolsku před 85 miliony roky. Nechybí klasické fotografie oviraptorosaura rodu Citipati, chránícího svá vejce v době, kdy zahynul, nejspíše vlivem písečné bouře.

Je-li něco, co by se dalo v poslední dvoustraně nazvané Záhuba z hvězd updateovat, pak to, že extinkce na hranici křída-paleocén započala nikoliv před 65,5 miliony let, ale před 66 miliony let. Osobně nejsem člověkem, který by se moc o 5. velké vymírání zajímal, takže zde nehodlám rozumovat, nicméně myslím si, že tato dvoustrana je velice hezky napsána. Malá ukázka: "Asteroid o průměru 14 kilometrů narazil na Zemi na území zvané Chicxulub na mexickém poloostrově Yucatán rychlostí 19 kilometrů za vteřinu - tzn. dvacetkrát rychleji než letící kulka. Dopad uvolnil energii srovnatelnou s energií 100 bilionů tun TNT, což je ekvivalent více než miliardy atomových bomb. Kráter, který po sobě zanechal, má 180 kilometrů v průměru a obklopují ho koncentrické kruhy o průměru zhruba 240 kilometrů." Člověk má při čtení tohoto odstavce představu o tom, jaké peklo to tehdy bylo... jak planeta dinosaurů opravdu skončila. 

Planeta dinosaurů je podle mě skvělým doplňkem ke stejně zajímavému, podmanivému a výtečně zpracovanému dokumentu Nigela Patersona a Phila Dobreeho, který v angličtině vyprávěl bohužel již zesnulý talent John Hurt (Alien, Human Planet, Doctor Who: The Day of the Doctor) a v češtině skvělý Alfred Strejček. Čte se jedním dechem, je to krásná naučná oddychovka, a přestože se v jejím českém překladu vyskytují chybky, na které jsem vás v této recenzi upozornil, stále ji hodnotím jako cennou knihu, která naprosto stojí za to! Pokud se vám líbil dokument Planet Dinosaur, kniha se vám zajisté bude líbit též! 

Noví Lovci kryptidů: Stará základna (2/3)

Wren Rivera, Winn Wilkinson a Keira Kendrick jsou novými Lovci kryptidů. Je rok 2055, nechvalně proslulý tým Jacka Owena o sobě již dlouho nedal vědět, nikdo pořádně neví, co se s ním stalo, a nikoho to ani moc nezajímá. Dvojici geeků z Creek City v Illinois a osamocenou, v bohatství zesnulých rodičů žijící dívku z londýnského Greenwich však ano. Wren a Winn před několika měsíci započali své hledání kryptidů v různých koutech světa. Setkali se s podivnými, krvelačnými netvory v lesích i ulicích Creek City, měli tu čest seznámit se s medvědími liškami v chilské Atacamě, a objasnili záhadu lidožravého jávského vlka. S koncem školního roku a začátkem školních prázdnin se vydali po stopách drobného dráčka, žijícího v jejich domovském městě, ale když už se Wren časně zrána podařilo jej vyfotografovat, byli oba teenageři přemístěni teleportačním zařízením do Londýna, aniž by se jich někdo zeptal, zda s tím souhlasí. Mohla za to samozřejmě Keira, za nedobrovolný přesun a přerušení jejich expedice se jim omluvila, a coby zatím neaktivní členka týmu jim vysvětlila, že by s nimi ráda prozkoumala starou základnu Lovců kryptidů v jižním Londýně. Mohla by se tam nacházet vodítka ohledně toho, proč původní tým zmizel?

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

STARÁ ZÁKLADNA, ČÁST DRUHÁ:

Pršelo. Velké kápance padaly ze zamračené, rozesmutnělé oblohy, a dopadaly do kaluží tvořících se na nerovných chodnících a cestách. Málokteré byly průzračně čisté. Déšť měl tmavý, dokonce snad narezivělý přídech. Londýn se utápěl v slzách znečištěné atmosféry, prosáklé splodinami toho nejhoršího ražení. Každá z těch slz pálila.

"Whew," ozvala se Keira, těsnající se pod deštníkem ke svým dvěma druhům, "další boiling rain. Za poslední rok jsme jich v Londýně měli dva tucty. Vždycky je po nich v ulicích hrozný binec."

"Boiling rain?" zeptala se překvapeně Wren. "Myslíš, jako... jako v Sovím domě?"

"Jako malá jsem ten seriál milovala, ale čím jsem starší, tím víc se mi líbí," odpověděla Keira, "a přitom vycházel, já nevím, deset, patnáct let předtím, než jsem se narodila? Takže jo, Wren, tohle byl odkaz na The Owl House."

"Když jsem byl malý, v první třídě základky, šel jsem na školní karneval oblečený za Huntera," poznamenal Winn, "ale nikdo mě nepoznal. Děcka, se kterýma jsem chodil do školy, byli kulturní barbaři. Takhle to vypadá, když se narodíte do rodiny podnikatele."

"Dokážu si představit, jaké to vyrůstání mezi přihlouplými buržousty bylo," řekla mu Wren.

I přesto, že se ulice plnily znečišťujícími látkami obsaženými v neustávajícím dešti, byl londýnský provoz stejný, jakým by byl za vzácného slunného dne. Automobily se štosovaly jeden za druhým podél chodníku, po němž trojice Lovců kryptidů kráčela. Jeden řidič troubil na druhého, z oken co chvíli někdo vykoukl a pomocí prstů ukázal jinému vulgární gesto. S každým tuctem kroků míjeli teenageři žebrajícího člověka bez domova, vyvrženého nerovnostářským systémem do ulic v potrhaném oblečení a s minimem věcí.

Wren pohled na bezdomovce vháněl slzy do očí. "Neměli bychom jim něco dát?" zeptala se. 

"Běžně to dělám," odpověděla Keira, "problém je, že když každému píšeš šek, hodně se zdržíš, a já bych teď byla ráda, abychom co nejdřív dosáhli té budovy."

"Je jich tu moc," řekl Winn, "jak je to vůbec možné? Ani jsem nevěděl, že Londýn má tolik lidí bez domova."

"Na to by ses mohl zeptat našeho současného starosty, Benjamina Farage. Ten věří, že si lidé můžou za bezdomovectví sami, že prostě 'nepracují dost tvrdě' a kvůli tomu končí na ulici. Odmítá dávat peníze do takových maličkostí, jako jsou azylové domy, které by lidem bez domova aspoň daly střechu nad hlavou v obdobích největší nouze. Aktivisty, co vařili jídlo a volně ho bezdomovcům dávali, nechal pochytat městskou policií, a v pár případech i zmlátit. Je to strašná svině," odpověděla Keira. 

"Fašoun," řekla Wren.

"Přesně tak," přikývla Keira, "je to týpek, který šel do voleb s tím, že sliboval omezení migrace do Londýna z jiných zemí. Dokonce jednou pronesl, že by pro nelegální migranty v Británii zřídil 'pracovní tábor', a že kdo ho nazve náckem, je prý 'sluníčkářský bolševik'. Jeho slova. Strašný kretén."

"No ty vole," řekl na to Winn, "kde se v téhle zemi pořád berou takoví asociálové?"

"Kde se takoví asociálové berou v té vaší?" uchechtla se Keira. "Amerika jich má pořád dost. Tady se takový blbec dostal k moci hlavně proto, že Londýn je silně privatizovaný, jsou tu obrovské nerovnosti... největší nerovnosti v příjmech a vlastnictví za posledních šedesát let, od potatcherovské doby, a to je sakra, co říct... a lidi jsou tu silně nespokojení."

"On taky starosta Creek City není žádný svatoušek, Winne," řekla Wren.

"To já vím, je to zmetek. Nemá rád původní obyvatele Ameriky, o tom se dost nechal znát. Do pozic moci vždycky míří ti nejhorší lidi," odpověděl Winn, "ale změňme radši téma rozhovoru. Chci se na něco zeptat... Keiro."

"Ano?" zeptala se Keira, a spolu s Wren a Winnem zatočila do ulice vedoucí k visutému mostu.

"Proč se vůbec procházíme Londýnem? Nemohla jsi teleportační zařízení použít k tomu, aby ses s námi prostě... no, teleportovala k té budově?"

"Věř mi, Winne, že jsem to už párkrát zkoušela, ale nejde to. Existují místa, kam se teleportovat nejde."

"Jakto?"

"Lovci kryptidů museli mít v základně nainstalovánu technologii, která to znemožňuje. To zařízení, které používám, vyvíjel se svými kolegy můj táta v rámci jednoho z těch špionážních programů, které jsem vám zmínila. Lovci kryptidů měli nepochybně kontakty na lidi, kteří dělali pro vládu. Určitě si koupili možnost nebýt špehováni, infiltrováni atakdále. Podobně to měla řada dalších soukromých společností a skupin," odpověděla Keira, "rok zpátky jsem se zkusila jen tak ze srandy teleportovat na soukromý pozemek korporátu Blanc, obehnaný pětimetrovým plotem, u St Albans. Nešlo to. Přístroj se pokaždé vypnul. Podobně to bylo i se základnou Lovců kryptidů."

"Zkoušela ses tam teleportovat sama, jo?" vložila se do rozhovoru Wren.

"Přesně tak," odpověděla Keira, "výsledek byl stejný, jako v případě Blancu. Ale teď mám spojence, a můžu s nimi... k základně dojít."

"No, mohli jsme si vzít aspoň taxíka," řekl Winn.

"Nebylo by dobré, kdyby někdo věděl, kam chceme."

"Dalo by se poprosit o to, ať nás vezme do vedlejší ulice."

"I tak bychom působili podezřele," odpověděla Keira.

"Winne, tady tvoje znalosti pokulhávají," uchechtla se Wren.

"What? Byl by to úplně normální postup... anyway, jak dlouho ještě máme pochodovat? Dost mi zvlhly ponožky, cítím, jak mi to v botech žbluňká," řekl otráveně Winn.

"Jsme tu," odpověděla Keira.

Winn vykulil oči. Po přechodu mostu se trojice ocitla před velkým pozemkem s vysokou ohradou, zarostlým zelení. Musel zabírat stovky čtverečních kilometrů. 

"Wait, základna Lovců kryptidů byl přece dům mezi jinými domy, akorát technologicky vyspělý, ne?" vyhrkl Winn.

"Ne od 30. let," odpověděla s úsměvem Wren, "teďs mě překvapil, že to nevíš."

Winn tomu stěží dokázal uvěřit. Stará základna Lovců kryptidů se měla nacházet uprostřed soukromého parku, a všechny okolní ulice snad byly zdemolovány. Opravdu nebylo žádné vedlejší ulice, do které by je případně taxikář mohl vzít. Vypadalo to tu docela jinak, než jak si to Winn představoval.

Zatímco si spolu trojice teenagerů pod deštníkem s nadšením povídala, někdo je z pozemku sledoval. Temná figura se krčila v křoví a zaměřovala své zraky na nevítané hosty. Na chvíli vykoukla, snad si i snad pořídila jejich fotografii na nějaké drobné zařízení, a pak se zcela vytratila. Wren, Winn ani Keira si jí vůbec nevšimli.

"Tak fajn, jsme tu, takže se můžeme pokusit dostat... za plot," řekla Wren.

"Otázečka," ozval se zase Winn, "proč jsi nezkoušela plot někdy překonat sama, Keiro? Teď nás tady doženeš k tomu, abychom po něm lezli, ale co když je v něm elektřina? A co když na druhé straně jsou nějaké... zbraně? Ze všech knížek, co Lovci kryptidů napsali, ehm, před érou většího osamostatnění své základny, si pamatuju, že měli nainstalované laserové pušky třeba ve zdech toho domu!"

"No, ono by bylo moc nebezpečné zkoušet přes plot lézt sama," odpověděla Keira a usmála se, "ale teď je nás víc, takže si můžeme vzájemně pomoct, kdyby se jednomu ze skupinky něco stalo. Třeba... zavolat sanitku."

"A tím pádem to všechno půjde pěkně do hajzlu," řekl Winn, "já nevím, Wren, říkám si, jestli to má cenu."

"Nebuď třasořitka, vole," zvýšila na něj hlas Wren, "tohle je jedinečná příležitost."

Winn se zděšeně ohlížel kolem sebe. "Nesleduje nás třeba někdo? Nejsou tu kamery?"

"OK, už mě to nebaví," řekla Wren a pohlédla na Keiru, "lezem?"

Keira pokynula, vrazila Winnovi deštník do ruky, a rázem se obě dívky přidržovaly kovových sloupků v plotě. Šplhaly s vervou horolezkyň, stoupaly k vrcholku ohrady, na té se pak Wren usadila a zkoumala cestu dolů, kdežto Keira rovnou seskočila, držíc se jednou rukou tyčí z druhé strany plotu. Wren to po ní zopakovala. Za pár vteřin stály obě na druhé straně, a dělaly si z Winna legraci.

"Nebuď srab, Winne! Vyměň si tu svou plínu a lez!" chechtala se Wren.

"Podívej, co všechno jsi kvůli tomuhle udělal. Navonil jsi se, abychom se při cestě sem nevyzvrátily, obětoval jsi suchost svých ponožek... a teď zůstaneš na druhé straně, protože se bojíš nějaké kamery?" promlouvala k němu trochu příjemnějším tónem Keira.

"Hmm," zamyslel se nahlas Winn, "je pravda, že to čvachtání v botech byla velká oběť. K těm hovnům dráčka už ale nechci slyšet jedinou poznámku, jasný?"

Winn prostrčil deštník otvorem mezi tyčkami v plotě, Keira jej přebrala, a pak se, bičován deštěm, vydal na cestu za svými dvěma kamarádkami. Nešlo mu to tak dobře, jako jim. Boty mu po tyčkách neustále sklouzávaly.

"Sakra, blbý boty," řekla Wren.

"To vím i bez tebe! Bože, je mi fakt úzko," zasípal Winn, "jsem sotva v půlce. Do prdele!"

"Sundej si je, a hoď je přes plot," navrhla mu Keira.

Winn obrátil oči v sloup. S úpěním natáhl pravou ruku, a vyhoupl se nahoru. Jen taktak dosáhl vrcholku ohrady, a jakmile se na ní usadil, bolestivě zasyčel.

"Hele, Winne," řekla Wren po asi patnácti vteřinách, kdy se sykotem seděl na místě, "nestalo se ti to, co si myslím, že se ti stalo, že ne?"

"Do hajzlu!" zasupěl Winn.

Wren a Keira propukly ve smích. Keira se smála se zavřenýma očima a plácala přitom Wren po rameni. Ta už div nepadla na zem ve svém záchvatu smíchu.

"Hele!" naštval se Winn. "Co vás jako popadlo?!"

"Jesus fuck, man," vyhrkla Wren, "ty máš prostě dneska smůlu. Mě je tě tak líto."

"Mě taky!" doplnila ji Keira. "Pravidlo číslo jedna, když lezeš na něčí plot, zvlášť když nemáš povoleno pohybovat se na druhé straně, nesedej si na něj. Vždycky se tam najde něco, co... au."

"What? What?!" rozčiloval se Winn. "Ty jo, já se jenom bojím skočit z týhle výšky, ty vole, ne? Co si jako... myslíte si, že jsem se píchnul do pytlíka, nebo co?!"

Wren zvážněla. "Vole, tak dělej! Nebudeme tady na tebe čekat půlku dne, ne? Šup dolů."

"Fakt tohohle lituju," zašeptal Winn, "byla to pěkná kravina, nechat se váma přesvědčit."

Seskočil dolů, a zhroutil se na zem. Musel se vydýchat. Keira a Wren se smály, a už mířily skrze křoviska ke staré základně Lovců kryptidů. Winn si prohrábl zmoklé vlasy prsty levé ruky, pomalu se postavil, a s naštvaným funěním je následoval. 

Když náhodou šlápl do bahnité kaluže, vylekal se. Ucítil pod chodidlem nějaký pohyb. 

"K zemi!" zařval, a vzápetí skočil k Wren a Keiře, a strhl je k zemi. Nad hlavami jim prosvištěla laserová střela, a zasáhla větev pětadvacetiletého dubu. 

"Budeme muset běžet!" vykřikla Keira, zvedla se ze země, a gestem ukázala svým druhům, aby ji následovali. Deštník nechala ležet na zemi.

"Dělej, Winne! Zvedej se!" pobízela Wren svého kamaráda.

"Vy jste fakt dobří blázni! Tyhle zbraně byly vyrobené k tomu, aby odvrátily třeba útok Metallera, ne?! Usmaží nás!" křičel Winn.

Za zády mu prosvištěly dvě laserové střely. Keira musela uskočit paprsku, který na ní vyletěl z visuté laserové pušky na nástavci mezi hustými kapradinami. Wren krátce zhodnotila situaci, a uvědomila si, že se tyto laserové pušky vysunovaly ze země všude, kam oko dohlédlo.

"Fakt toho lituju! Fakt mě mrzí, že jsem vás poslechl!" řval Winn.

"Sklapni už!" okřikla ho Wren, a těsně se vyhnula jednomu zásahu. "Musíme k budově! Nejlépe každý za sebe, když jsme pospolu, jsme jako jeden velký terč!"

Winn se od Wren a Keiry oddělil jako první. Přeskakoval keře, kameny a kaluže, metal kozelce a dělal kotrmelce, a když se mu naskytla příležitost, do jedné laserové pušky dokonce kopl. Nemělo to však žádného účinku. Přitom mu mezi zatnutými zuby pěnily sliny. Zuřil. Měl toho ponižování od Wren dnes už víc, než dost.

"Keiro! Běž ode mně dál!" křičela Wren.

"To se ti fakt lehko řekne!" dostalo se jí odpovědi. Keira koutkem oka zaregistrovala novou spoušť rudých paprsků, které mířily jejím směrem, a skočila placáka na břicho, aby se jim vyhnula. Rázem byla celá od bahna.

Wren se zamračila, rozběhla se k jedné laserové pušce, odrazila se od ní, a pak učinila několik dlouhých skoků skrze hustá křoviska, až se dostala na dvacetimetrovou vzdálenost k postrannímu vchodu do základny. Poprvé měla možnost si ji prohlédnout z větší blízkosti. Byla to moderní budova s obdélníkovým půdorysem, jejímž základem byl nepochybně dům vystavěný na místě po invazi Shai'ri v roce 2020. Stěny měl světle modré, střechu mírně se svažující a tmavě modrou. 

Dlouho na budovu nehleděla. Přímo před ní totiž zvlhlou půdu prorazily dvě další laserové pušky. Rozběhla se přímo proti nim, a zavřela přitom oči. Bylo jí jasné, že tohle byla sebevražda.

"Wren!" vykřikl Winn, přilížející jejímu počínání zleva ze vzdálenosti asi patnácti metrů. Zrovna si prorazil cestu na stejnou úroveň, ze které vystartovala.

Ze zbraní však nevyšel jediný paprsek. Wren dosáhla postranního vchodu, pušky se ani neotočily jejím směrem. Winn k ní okamžitě přiběhl, a společně vrhli pohled na Keiru, která se plazila skrze křoviska přesně k místu, ze kterého Wren vyběhla. Vypadala zřízeně, z růžových kudrnatých vlasů jí stékalo bahno, měla ho i v očích, ale žila. Střelba brzy ustala. Veškeré viditelné laserové pušky, třebaže k teenagerům byly namířeny, již dále nepálily.

"Došla jim munice," usmála se Wren, "dlouho je nikdo nenabil. Mám takový pocit, že jsme první, kdo sem pronikl od té doby, co Lovci kryptidů skončili."

"Teda," zazubil se Winn, "to bylo dobrodružství."

"No vidíš, že to stálo za to," řekla mu Keira. 

Tajemná figura se na chvíli opět vynořila z křovin. Cosi držela v ruce, snad to byl jakýsi ovladač. Pohlížela na trojici teenagerů zápasících s postraními dveřmi, a včas se vytratila, aby si jí při prohlížení okolí nevšimli.

"Jsou zamčené," řekla Wren, pevně svírající kliku dveří, "duh. Budeme se muset dovnitř dostat jiným způsobem."

"Takhle?" zeptala se Keira, doběhla ke kusu dřeva přeťatému laserem a vší silou jej hodila na nejbližší okno. Dřevo se jen odrazilo, a žuchlo na zem. 

"No, takhle právě ne," odpověděla Wren, "tohle okno je dělané tak, aby odolalo právě třeba laserové střele. Hoď na něj granát, a odrazí se ti do ksichtu. Ne, tady bude zapotřetí něco docela jiného..."

Sundala si z krku řetízek. 

"Jistě! Meteokolosium!" pousmál se Winn.

Wren přiběhla k oknu, zachytila se parapetu, vytáhla se na něj, a pak začala škrábat do skla svým amuletem z nejsilnějšího kovu na planetě. Vytvořila v něm malé kolečko, tím pak protáhla ruku a okno zevnitř otevřela. 

"Dovnitř, rychle!" šeptla na své kamarády.

Po chvilce stáli všichni tři v tmavé místnosti, jež působila jako nějaký sklad. Byla plná dřevěných beden. Nebyly na sobě hezky poskládány, spíše byly po místnosti nahodile poházeny, a některé byly dokonce poničeny. Vypadalo to, jako by zde došlo k nějaké potyčce, nebo jako kdyby se sklad pokusil někdo vykrást, a nikdy po něm nebylo uklizeno.

Winn se sklonil k jedné rozbité bedně, a vytáhl z ní drobný samopal. "Wow," řekl šeptem.

Wren opatrně otevřela dveře místnosti. Byly odemčeny. Potichoučku proklouzla na prostornou chodbu s tmavě modrými stěnami. "Žádný alarm," řekla tiše, "pojďte."

Keira s Winnem ji následovali, a opatrně se po chodbě procházeli. Winn mířil každým směrem malým sapíkem, a zubil se u toho: "Fakt to stálo za to, Keiro."

"Vypadá to, že základna je úplně opuštěná," řekla Wren, "na podlaze je prach, na stěnách tisíce pavučin... a jestli tady někdy fungoval nějaký alarm, asi už ho pěkně dlouho nikdo nedobil."

Vstoupila do místnosti, jejíž dveře byly nejblíže jejím rukám. Jednalo se o ložnici. Byl to něčí pokoj. Vypadalo to v něm hrůzně. Židle ležela na zemi, stůl byl obrácený, zrcadlo rozbité, na posteli se nacházely rozcupované peřiny. Také chytaly prach.

"Můj ty bože," zašeptala Keira, "co se tu asi stalo?"

Vedlejší místnost vypadala podobně. Wren se v ní odvážila potrhanou peřinu zvednout, a pak zbledla hrůzou. Na rozdrápané matraci se nacházela zaschlá krev. Táhlé, snad jakýmisi drápy způsobené rány byly pokryty zaschlou krví, občas tvořící drobné, nabublané hrbolky. Dívka okamžitě sáhla do batohu pro zkumavku, a pomocí pinzety kus toho zvláštního "strupu" odtrhla, načež jej do zkumavky přemístila.

"Necháme udělat další analýzu DNA?" zeptal se Winn, též zbledlý ve tváři.

"Moc by mě zajímalo, čemu... komu... tohle patřilo," odpověděla Wren.

Keira si povšimla, že v rohu místnosti se nacházela černá bota. Sehnula se pod stůl, pokrytý roztříštěným sklem, dost možná z nějaké sklenice či lahve, a botu vytáhla. Štítila se prachu, kterým byla pokryta, a krve nacházející se na její špičce, ve které se nacházel velký otvor. Předala ji Wren.

"Velká. Tipla bych, že patřila nějakému chlapovi z týmu," řekla tiše Wren.

"Jack? Jack Owen? Pierre Leroy? Akihiko?" přemýšlel nahlas Winn.

"Těžko říct," odpověděla Wren, a z batohu vytáhla velký plastový sáček, do něhož botu vložila, "jsou ale způsoby, jak to zjistit."

"Nebudeš brát každý kus oblečení nebo každou botu, kterou tu najdeme, že ne?" zeptal se jí Winn.

"Hodlám vzít všechno, co půjde vzít," odpověděla mu zcela vážně Wren, aniž by se mu přitom podívala do očí, zatímco nový vzorek schovávala do batohu, "tohle je důležitá věc, Winne. Něco se tu stalo. Něco... něco se jim přihodilo, a oni... oni už pak o sobě nikdy nedali vědět."

"Prosím, neotevírej další dveře," řekla jí Keira, "mám z toho hodně zlý pocit."

"Byl to tvůj nápad vtrhnout sem," usmála se Wren, a rukou si přejela přes vlasy až k temenu, "nebuď třasořitka. Nepřidávej se tady k panu Wilkinsonovi."

"Hele!" naštval se Winn. Keira na něj poděšeně pohlédla. Měla strach v očích.

V další ložnici našla Wren hotovou spoušť. Zaschlou krev na koberci, stlačené kulky ze střelné zbraně nahodile poházené po místnosti, rozpůlené černé brýle, postel převrácenou na bok. Prohledala noční stolek, a našla v něm notes formátu A5 s černou obálkou a s logem CH. Horlivě jej otevřela, a začala číst. Winn a Keira opatrně vstoupili do pokoje asi dvě minuty poté, co jej sama prozkoumala.

"Poslouchejte," řekla tajemně, "tohle patřilo Rogeru Neillovi. Na první stránce má dokonce nalepenou vlastní fotku, selfíčko... v době, kdy tenhle deník psal, měl o dost delší vousy, než jak si ho lidi pamatujou. Přečtu vám jeho poslední zápisek."

Na poslední straně deníku stálo: "Věděl jsem, že to byla chyba. Všechno to byla chyba. Jestli to odneseme, budiž. Řekli jsme si o to. Říkali jsme si o to pěkně dlouho. Hrozně rád bych, aby se všecko dalo do pořádku, abychom byli v bezpečí, abych mohl ještě zítra..."

"A pak je na té stejné stránce tahle krvavá šrafa," řekla Wren, a stránku svým druhům ukázala, "mrazí mě z toho."

"Datum tam není?" zeptala se Keira.

"Ne. Většina deníku vlastně nemá žádná uvedená data... vypadá to, že si do něj prostě psal to, co se mu právě zachtělo," odpověděla Wren.

"Jsou tam nějaké informace o tom, co... co ho tak děsilo? Co byla ta chyba? O co si Lovci kryptidů říkali?" ptal se Winn.

"Přečteme to doma," řekla Wren, a deník schovala do dalšího plastového sáčku, jenž pak umístila do batohu. 

"Ty kráso," vydechl nevěřícně Winn, "jim se něco muselo stát. Něco hodně, hodně zlého!"

Když jeden za druhým opouštěli místnost a mířili ke schodům vedoucím do prvního patra, vynořila se za rohem chodby opět ta temná figura. Zvedla ruku, a čímsi na ně namířila. Nebyla to zbraň, snad šlo jen o nějaký tablet či mobilní telefon. Nejspíše si je natáčela. Žádný z trojice si jí opět vůbec nevšiml.

V prvním patře se nacházela kuchyň. Na sporáku byly poházeny pánve a kastroly. Skříňky byly prostříleny, že se sotva držela zdí. Velký kulatý stůl byl rozčtvrcený, zem byla pokropena použitými náboji, pod roztrhanou záclonou našel Winn poničenou laserovou pistoli. Nesla stopu po čemsi ostrém.

"Páni. Je čest tohle držet v ruce," usmál se smutně Winn, "kdo ji asi držel poslední?"

"Vypadá to, že jí něco... podrápalo," řekla Wren, "podívej se na velikost té stopy. Muselo to mít hnáty jako svině."

"Muselo tu dojít k nějakému incidentu," zašeptala Keira, "myslíte... myslíte, že mohli přežít?"

Winn neodpovídal. S hrůzou v očích tiskl poničenou laserovou pistoli mezi dlaněmi.

Wren také mlčela. Prohlížela si kuchyň, a oči jí ulpívaly na zaschlých krvavých skvrnách na světle modrých zdech. "Fakt těžko říct."

Keira vydechla, a přišla k ledničce, jež jako jediná věc v místnosti působila netknutě. Otevřela ji, a vypískla hrůzou. Uvnitř se nacházel zdaleka nejhorší objev ze všech. 

Pokračování příště...