Vědecký název: Diplocaulus salamandroides,
Místo nálezu: Illinois a Pensylvánie, USA,
Velikost: celková délka těla asi 1 metr.
Nejznámějším rodem lepospondylů z čeledi Diplocaulidae je bezpochyby Diplocaulus, po němž je ostatně pojmenována, a jehož zástupci patří k nejlépe prozkoumaným a také k největším diplocaulidům. V době mezi 307 až 257 miliony let existovalo několik druhů diplocaulů, a dnes jsou uznávány D. salamandroides z amerického Illinois, D. magnicornis z Texasu a Oklahomy, D. brevirostris z Texasu, a s otazníčkem mohou k rodu být řazeny i druhy D. minimus z Maroka (podle některých studií má ale tento lepospondyl blíže k diploceraspisovi) a texaský D. recurvatus (ten je hodně podobný D. magnicornis). Typovým druhem rodu, tedy tím prvním popsaným, je právě D. salamandroides, a zavedl ho proslulý účastník "Války o kosti" Edward Drinker Cope v roce 1877. Nálezci fosilií, které Cope studoval a které pocházely z tzv. clepsydropsových břidlic z okolí illinoiského města Danville, byli geologové William Gurley a J.C. Winslow. Jejich nálezy sestávaly z několika málo obratlů a velké čelisti s labyrintodontními zuby (neformální skupina "Labyrinthodontia" mimo jiné skupiny kladisticky zahrnuje i lepospondyly, přestože tradiční taxonomie je z ní vyřazuje). Copeovi materiál, jenž mu illinoiští geologové sami zaslali, připomínal kosti velkého mloka, a proto mu dal druhové přízvisko salamandroides. Velká čelist asociovaná s obratly nemusela patřit diplocaulovi, ale eryopsovi z řádu Temnospondyli, případně jinému velkému čtvernožci. Na rozdíl od Copem později (roku 1882) popsaného druhu D. magnicornis není typový druh tohoto rodu znám z lebečních kostí, které měly onen typický "bumerangový" vzhled. Teprve onen druh umožnil Copeovi pochopit, jak vlastně Diplocaulus vypadal, a že měl oproti dříve popsaným karbonským a permským tetrapodům zcela atypickou lebku. Dlouhé "růžky" směřující vzad byly obecně u tohoto rodu výrazně prodloužené. K čemu se mohly zvířeti hodit, to dodnes není úplně jasné. Různí paleontologové hypotetizovali, že šlo o kryté vnější žábry, protiváhu robustní přední části lebky nebo že umožňovaly velmi rychlý vzestup zvířete ve vodním sloupci. D. salamandroides žil na samém konci karbonu. Illinoiské horniny macleansboroského a mattoonského souvství, ze kterých jeho fosilie pochází, se datují do stupně kasimov (stáří 307 až 303,7 milionu let), kromě toho je tento druh znám ještě z fosilií nalezených v Pensylvánii a datujících se do nejmladšího pensylvánu (tzv. virgilian series, stáří 305 až 298 milionů let). Na Copeovu počest byl roku 1904 německým paleontologem Ferdinandem Broilim popsán druh D. copei na základě tří exemplářů z Texasu, ale nejspíše jde ve skutečnosti o zástupce druhu D. magnicornis.
Zdroj obrázku:
Zdroje informací:
Jen pro radost, připomenutí mého blogového popisku diplocaula z roku 2011:
OdpovědětVymazathttps://blogorgonopsid.blogspot.com/2011/09/diplocaulus.html