Na svou první misi mimo domovské Creek City v americkém státě Illinois se noví Lovci kryptidů, záhadologií posedlí teenageři Wren Rivera a Winn Wilkinson, vydali do chilské pouště Atacama. Bez svolení si opět vypůjčili vysokorychlostní letoun Winnova otce, úspěšného podnikatele z Creek City, a vydali se do nejsušší pouště na světě, aby nalezli podivnou květinu, která údajně dává lidem zvláštní schopnosti. V nitru Atacamy má tuto květinu chránit tzv. medvědí liška, a zvláště Wren by ráda věděla, co je to zvíře zač. Atacama je už takřka 40 let známá jako domov kryptidů. Wren s Winnem zde kráčejí ve šlépějích Jacka Owena a Pierra Leroye, kteří poušť navštívili nedlouho po smrti další zakládající členky původního týmu, Sabine Leroy, a jež objasnili tajemství monster z Aricy, přežívajících dromaeosauridů, zatímco se museli potýkat s problémy ze strany gangsterů najatých zrádným magnátem Zhou Lenem. Winn od začátku není z výpravy zrovna nadšený, Wren se však vyřádila při plížení za jakýmsi zvířetem, které mohlo být medvědí liškou nebo přežívající macrauchenií. Nakonec se ale ukázalo, že šlo jen o lamu guanako. Nedlouho poté zaujaly dvojici děsivé zvuky, a než se Wren s Winnem naděli, ukázala se před nimi monstra z Aricy. A podobně jako kdysi dávno, i nyní mají chuť na lidské maso.
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
KVĚT V POUŠTI, ČÁST DRUHÁ:
"Wren, máme tři možnosti," pronesl třesoucím se hlasem Winn, "zaprvé, můžeme utíkat."
"To nám nebude k ničemu platné," odpověděla Wren, "utíkají rychlostí 40 kilometrů za hodinu. To je dvakrát víc, než my na asfaltu, a ne na písku, který nás zpomalí."
"Zadruhé, můžeme se zkusit bránit tím, co máme," pokračoval Winn, a nervózně vytáhl z levé kapsy svých kalhot malý kapesní nožík. Trojice raptorů na něj v tu chvíli upřela veškeré své zraky. Působil až směšně, nejen kvůli tomu, že jeho čepel byla krátká, ale i kvůli své tuposti. Její zakončení bylo téměř zaoblené.
Wren na nožík ani nepohlédla. Neustále upínala své zraky na hrčící, zlověstně se usmívající opeřence. "To taky nepřipadá v úvahu. Probodnou nám břicha dřív, než se jich dotkneme. Nevypíchneš jim ani oko."
"Což je mi bohužel víc než jasné," vydechl Winn, "a pak je tu třetí možnost. Dát do pár vteřin vědět naší nové známé, ať nás teleportuje pryč, stejně jako v té nemocnici. Jinak jsme uvařený, Wren."
"Jo, kámo, takovou možnost vůbec nemáme..."
Prostřední z raptorů učinil tři kroky vpřed. Wren s Winnem stáli jako solné sloupy, byť se každý sval v jejich nohou chtěl uvolnit a vystřelit je na sprint k letounu. Zvíře bylo jejich kuráží vskutku zaujato, rychle naklánělo hlavu ze strany na stranu a snažilo se pochopit, proč se ty lehce oděné holé opice chovaly tak, jak se chovaly.
Další dva raptoři na sebe spěšně pohlédli a vyměnili si několik krátkých houknutí. Pak se na Wren s Winnem střídavě koukali s manickýma očkama, rychle třásli hlavami v rytmu svého dechu, a plazivě natahovali a stahovali prsty svých předních končetin. Všem třem zvířatům na hlavách v loveckém vzrušení vztávala jednotlivá černá pera. Díky tomu vypadala větší, impozantnější.
"Špatně jsi počítal," řekla Wren s co největší sebejistotou v hlase, kvůli čemuž předák trojčlenné smečky natáhl krk do výše, a pak zcela naklonil hlavu na pravou stranu, "my ty možnosti máme čtyři. Ta poslední je, že se s nima můžeme domluvit."
"Cože?" zamračil se nevěřícně Winn.
"Viděl jsi někde tenhle strašně starý film Jurský park 3?" uchechtla se Wren.
"Jo, jo! Myslím, že jsem si ho kdysi stáhl, když jsem byl ještě dítě. Byla tam ta 3D tiskárnou vyrobená rezonační komora veloci... I mean, deinonycha. To byla asi největší blbost v celé OG trilogii těchhle prastarých monstrfilmů."
"Guess what, vole," řekla na to Wren, "já tu mám něco děsně podobnýho."
Z kapsy na hrudi své bílé, pískem bičované košile vytáhla malý vrásčitý předmět zhruba kvádrového tvaru, se sotva půldruhého centimetru dlouhou trubičkou. Tu přiložila ke svým rtům.
Přežívající dromaeosauridé zpozorněli. Usoudili, že musí jít o nějakou zbraň, a všichni tři nezávisle na sobě začali syčet. Srpovité drápy na jejich zadních končetinách se vztyčily, špičky míříc na obě příští kořisti.
"Tohle dopadne hodně blbě, Wren!" zařval Winn, a otočil se k raptorům zády. Chystal se vyběhnout.
Wren do předmětu z plných plic přes trubičku zafoukala. Z vrásčitého kvádru se však nic neozvalo.
"Do hajzlu!" křičel Winn, a s řevem pádil pryč ze scény. Neohlížel se, jen to metal vpřed a divoce u toho pohyboval rukama. Díval se do země, s obličejem namířeným k písku, jenž se mu nestačil do očí dostávat, neboť běžel sehnutý. Hlavou mi chvíli neprocházely žádné myšlenky.
Až když urazil deset nebo patnáct metrů, objevila se mu v mysli představa roztrhané Wren. V tu chvíli se jeho panický řev změnil ve sténání, a z očí mu vytryskly proudy slz. Všude byla samá krev. Raptoři se přetahovali o její nehybné tělo. Z probodnutého břicha se jí valila krev.
"Ne!" vykřikl zběsile Winn, a s pláčem se v běhu otočil. Nemohl věřit vlastním očím. Zaškobrtl, svalil se na bok, pak rychle vyskočil a motal se na místě. Přitom zděšeně vydechoval.
Wren na něj pohlížela, jako kdyby byl blázen. Klečela u předáka tlupy, který ležel na břichu, a vypadal, jako by byl v nějakém tranzu. To samé platilo o obou zadácích. Dívka na ty srpodrápé přízraky přece jen vyzrála.
"Ty vole! Co to jako mělo být? Co to jako sakra mělo být?!" rozčiloval se Winn.
"Neříkala jsem ti, ať utíkáš," usmála se Wren, "takhle jsi zbytečně vyplýtval spoustu energie."
"Myslíš?!" vykřikl naštvaně Winn. "Mohla jsi umřít! Už jsem viděl, jak tě trhají, bastardi! A ty si tady u jednoho hezky hovíš a hladíš ho po peří na hlavě?!"
Wren se zazubila a ukázala Winnovi ten předmět, do kterého zafoukala. "Není to rezonační komora monstra z Aricy, o jejich hlasové komunikaci se toho zdaleka neví tolik, jako o hlasové komunikaci fosilních dromaeosauridů. Ale! Je to přístroj, do kterého když zafoukáš, vyšle ultrazvukovou vlnu tak intenzivní, že všechno v úhlu 180° před ním a ve vzdálenosti do 40 metrů padne. Takový ultrazvukový paralyzér."
Winn si prohlédl tmavě modrý pásek na opačné straně vůči trubičce. Tím ultrazvuková vlna měla vycházet.
"Cože?! Kdes k tomuhle zatracenýmu krámu přišla? Pročs ho nepoužila v té nemocnici, jak nás chtěly sežrat ty hnusný potvory?!" ječel Winn.
"Tehdy jsem ho ještě neměla," smála se Wren, "z Londýna mi ho poslala Keira. V balíčku mi přišel dneska, vlastně pár minut předtím, než jsme začali plánovat tuhle expedici. Řekla jsem si, že by bylo fajn ho tu vyzkoušet."
"A já o tom, prosím, nemohl nic vědět?! Tohle je neuvěřitelný, Wren!"
"Sorry. Nevěděla jsem, že tě to tak zasáhne."
"Sorry? Já nemám slov, ty vole... já fakt nemám slov!" vyšiloval Winn. "Chcípnutí bylo tak blízko, ty vole. Tak blízko! Kdybych věděl, že ty raptory jediným fouknutím do téhle cetky paralyzuješ, nemusel jsem tady sprintovat jak na olympiádě, a nemusel jsem si přitom zašpinit kalhoty!"
"Uhh. Fakt se omlouvám, Winne."
"Zůstaneš tady u nich? Já potřebuju čisté trenky, asap. Jdu zpátky do letounu."
Trvalo půl hodiny, než se dvojice dobrodruhů opět vydala na pochod po směru pouštního větru. Po Winnově krátké návštěvě Sand Martinu provedli měření všech tří paralyzovaných raptorů, fotodokumentaci a odběr jejich peří. Wren byla nadšená, neustále očima zkoumala odebraná pírka, a ultrazvukový paralyzátor pro jistotu svírala v druhé ruce, kdyby se náhodou nezbedná trojice vrátila nebo kdyby odvážné teenagery navštívila další monstra z Aricy.
Winn kráčel prvních několik minut zcela mlčky, a ztrapněně pohlížel do země. Bylo mu stále úzko, ze všeho toho řevu ho bolelo v krku, ale hlavně se styděl za to, že po nepříjemném setkání s raptory potřeboval nutně vyměnit spodní prádlo.
Wren si byla vědoma své chyby, bála se však dát to přímo najevo. Proto započala konverzaci na jiné téma: "Teď abychom ještě našli tu zázračnou rostlinu a nejlépe taky medvědí lišku. Víš, co mě napadlo? Že by třeba sama mohla mít nějaké zvláštní schopnosti. Jestli je pravda, že ti ta rostlina propůjčí nějaké nadpřirozené síly, když se s ní dostaneš do kontaktu... proč by je nemohla propůjčit i tomu zvířeti? Ten letec, kterému údajně ukousla ruku, popsal sevření jejích čelistí jako mnohem silnější, než jaké by kdokoliv u zvířete takového vzrůstu očekával."
"No super. Když nás nemůžou hezky naporcovat monstra z Aricy, aspoň si na pár částech našich těl můžou pochutnat tyhle medvědí lišky, co?"
Wren zatřepala ultrazvukovým paralyzátorem v ruce. "Je možný, že tohle je taky složí."
"U tvora s nadpřirozenými schopnostmi nikdy nevíš," zabručel Winn, "mimochodem, co měla znamenat ta reference na Jurský park 3? Ten paleontolog, kterého hrál Neil Samm, s raptořáky přece na konci komunikoval, ne? A tys je místo toho uspala."
"To neřeš," řekla na to Wren, "viděl jsi ten jeden totálně ancient film se superhrdiny, jak v něm byl ten fialový malthusián? Spider-Man v tom filmu říká něco ve smyslu: 'Viděli jste ten starý film Vetřelci?' Tak jsem chtěla znít podobně. Podobně cool. Když jsem byla mladší, měla jsem na tamtu verzi Spider-Mana šílený crush. Jo a mimochodem, ten herec, co hrál Granta, byl Sam Neill. Ne Neil Samm."
Winn odfrkl. "Ty se v těch starých výplodech Hollywoodu nějak vyznáš. Mě se teda mnohem víc líbil reboot Jurského parku."
"Který? Jsou dva."
"Ten poslední, kámo!" rozchechtal se konečně Winn. "Ne ta kravina z minulého desetiletí. Líbí se mi ten nejnovější, z roku 51. A sequel z loňska. To je kino. Nějaký Darcy se přes dva svoje oscary může jít bodnout, a stejně tak Spielberg někdy z konce minulého století, z doby křídové, kdy ani neměli normální telefony."
Dvojice vyšplhala na vrchol písečné duny. Vítr sílil, a zezadu, ze západu, bičoval teenagery do zad. Před nimi se rozléhala poušť stejně chudá a pustá, jako za nimi. Při pohledu zpět ani neviděli na letoun, a při pohledu vpřed se jen v dálce skvěly rozmlžené vrcholy And.
"Trošku bych si tady dáchnul, Wren," řekl Winn, posadil se a ze svého batohu vytáhl lahev s vodou. "Je mi opravdu horko. Hádám, že máme dobrou pětačtyřicítku. Leje ze mně."
Wren ze svého batohu nevytáhla lahev s vodou, ale dalekohled. Začala zkoumat tu pustinu, do které po slezení duny měli vstoupit. Netrvalo ani minutu, a zarazila se.
"Wow!" vykřikla, hodila batoh na záda a sjela z duny.
"Hej! Cos našla teď?!" vykřikl iritovaně Winn.
Wren se rozběhla k sotva viditelnému objektu, kterého by si bez dalekohledu neměla šanci všimnout. Nenacházel se v nitru pustiny, ale jen pár desítek centimetrů od hranice duny. Byla to rostlina. Kvetoucí rostlina!
"Winne, to musí být ona! Tohle je to, za čím jsme přišli!" radovala se Wren.
Sedla si před patnáct centimetru vysokou květinu s mohutnými lístky pokrytými bílými chloupky, vylézajícími z písku. Stonek byl tenounký, tak moc, že by se dal zlomit snad jediným cvrnknutím prsty. Květ byl však něco docela jiného. Byl zlatavý, s červenými okraji, a ve světle slunka nádherně zářil.
"Páni," poznamenal Winn, když Wren dohnal, "to je... krása."
"Atacamia wrenriverae. Máš dovoleno ji obdivovat."
"Heh. Atacamia winnwilkinsoni. Per se se mnou."
"Atacamia wrenriveraeetwinnwilkinsoni," uchechtla se Wren.
"Víš, co by bylo stokrát vhodnější? Nebýt takoví narcisové a dát té rostlině jméno Atacamia cryptidhuntersii. Vždyť jsme tady jenom kvůli nim... a teď... jsme my Lovci kryptidů. Ctí to všechny, jak naše předchůdce, tak i nás. A naše nástupce!"
"Je tady jedna věc, co ale nejdřív musíme zjistit," řekla docela vážně Wren, a obrátila se na Winna, "jestli to náhodou přece jenom není nějaký druh, který už byl popsaný. Musíme si to ověřit."
"Já to ověřím," usmál se šibalsky Winn, "abych aspoň na téhle výpravě udělal něco produktivního, a ne jenom si podělal gatě."
Jemně se dotkl okvětních lístků rostliny. Učinil tak jednou, podruhé, potřetí. Nedělo se nic.
"No, vypadá to, že naše rostlinka přece jen nedává lidem superschopnosti. Opravdu to byl... pseudomýtus, tak jsem to řekl?"
Wren se květiny dotkla též. "Jestli je to ta květina... tak je to asi jenom báchorka. Ale od toho tu jsme, Winne. Abychom ověřili, že třeba něco, co se o některých kryptidech, včetně těch rostlinných, říká, není pravda."
Winn neodpovídal. Hleděl před sebe, a ani nemrkal.
"Winne? Co vidíš?" vyhrkla Wren, a znovu pevně zmáčkla v dlani pravé ruky ultrazvukový paralyzér.
"Strážkyni," odpověděl tajemně Winn, "vidím strážkyni, a blíží se."
"Kde ji vidíš?" zeptala se zmateně Wren, a pohlédla před sebe.
"Vidím její tepelný obraz, Wren. Vidím tepelný obraz medvědí lišky... běží sem!"
"Proboha," šeptla Wren, "já ji začínám vidět taky."
Oběma se náhle zatočila hlava. Přestávali vnímat svět tak, jak ho vnímali kdykoliv předtím. Místo špinavě žlutého až našedlého písku viděli tepelný obraz svého bezprostředního okolí, jako kdyby jej pozorovali termovizí. Vnímali, kde byl pod dunou písek chladnější a kde byl naopak teplejší. Zvíře, které se k nim hnalo, viděli jako červeně zbarvený objekt.
"Docela rád bych teď tohle tepelné vidění vypnul, Wren," řekl Winn, "ta kytka mě úplně změnila... cítím se divně! Chci to vypnout! Chci, aby to přestalo!"
"Ksakru," zasyčela Wren, "spadl mi ten paralyzér."
Pohlédla k zemi, přístroj okamžitě identifikovala, neboť byl chladnější než rozehřátý písek, ale jakmile se jej pokusila nahmatat, zatočila se jí hlava, a upadla na záda.
"Wren! Wren, zvedni se!" vykřikl Winn. Sám se pokusil po paralyzéru šmátnout, a stejně jako Wren se zapotácel. Dva kroky se udržel na nohou, a pak žuchnul zadkem na písek.
"Vezmi tu věc a použij ji! Je strašně blízko!" zařval Winn.
Červený objekt, který byl doslova na pár kroků daleko, byl zvířetem s psí hlavou a mohutnýma, baculatýma předníma nohama.
"Je to ona! Je to medvědí liška!" radovala se Wren, a konečně se prsty znovu dotkla přístroje.
Ozvalo se hlasité štěknutí. Winn s Wren sebou cukli. Nečekali, že by strážkyně květu měla v hrdle tolik síly.
"Běž pryč! Zmiz!" vykřikl Winn, a zvedl se ze země. Navykl si na tepelný obraz okolí, a tvář zvířete nyní viděl takřka v každém detailu. Pod každou vrásou, pod každým záhybem kůže jeho obličeje vnímal jinou teplotu. Jinak teplý byl čumák medvědí lišky, jinak teplé byly uši, jinak teplé bylo okolí očí, jinak teplý byl jazyk v její otevřené hubě.
"Wren, zapískej na ni!"
Jakmile Wren přiložila ultrazvukový paralyzér ke svým ústům, medvědí liška po ní rafla. Kousla ji do ruky. Wren vykřikla bolestí, a přístroj znovu upustila.
"Wren! Ne!" vyhrkl zděšeně Winn, učinil skok směrem ke své kamarádce a doslova ji přeletěl. Na pevné zemi stanul až za zuřivě vrtícím ocasem psovité šelmy. Obrátil se k ní, a kopl do ní. Zvíře odletělo až k okraji duny, a s bolestivým zapískáním sjelo asi dvacet centimetrů po sypkém písku. Neobratně se postavilo, otřepalo se a pak zadýchaně hledělo na Winna. Ten nedokázal uvěřit, že právě provedl něco tak stupidního. Držel se však na místě, a stále na zvíře pohlížel.
Hleděli na sebe asi půl minuty, a pak se šelma rozběhla do nitra pouště. Utíkala, jako by jí šlo o život.
"Winne, co jsi jí to provedl?" vyhrkla Wren. Winn vnímal teplotu krve na její ruce. Z rány jí teklo docela dost.
"Nechtěl jsem jí nějak ublížit, ale... najednou se ve mě probudila tahle síla, a já... se nedokázal udržet. Propána, Wren, cítím, jak mi svaly něco koluje... je to tak zvláštní pocit!"
"Květina ti možná dala nějakou nadlidskou sílu. To je fajn... já bych byla ráda, kdybych od ní dostala hroší kůži. Šíleně to bolí, kámo..."
"Budeme odsud muset zmizet," řekl Winn, "zkusím vytáhnout z batohu lékárničku, obvážeme ti tu ránu, a pak půjdeme zpátky do letounu, jo? Opravdu se mi to už nelíbí."
"Kdybychom tak mohli aspoň vyfotit tu medvědí lišku," poznamenala zklamaně Wren, "teď už je moc daleko... aspoň bych... zkusila vytrhnout tu kytku..."
"Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptal se Winn, zatímco hrabal rukou ve svém batohu.
Wren použila prsty nezraněné ruky k pomalému vytažení zázračné květiny z písku. "Bitku se strážkyní jsme přežili, ne? Myslím si, že na tu rostlinku máme nárok."
Hned nato se ozvalo agresivní rafání. Winn a Wren se otočili tím směrem, kterým medvědí liška odběhla. Svým termovizním viděním zaznamenali řadu teplých objektů, jež se k nim blížily.
Kdyby viděli v běžných barvách, byli by možná ještě více zděšeni. Ze zamlženého vzduchu clonícího Andy k nim mířila početná smečka baculatých psovitých šelem s krátkou, světle hnědou srstí. Rozzuřeně štěkaly, připraveny na hromadný útok. Ublížená pýcha první strážkyně neměla mít dlouhého trvání. Zátah na lidské průzkumníky sama vedla.
"Padáme!" zařval Winn, otevřený batoh hodil zpět na záda, zvedl Wren ze země, a společně se oba rozběhli nahoru po duně. Wren do té chvíle alespoň stačila umístit květinu do zkumavky. Nyní ji musela nést mezi prsty jedné ruky spolu s ultrazvukovým paralyzérem. S vyběhnutím nahoru měla větší problémy, než Winn. Květina jí očividně nedala takovou sílu, jako jemu.
"Použij na ně ten zvuk!" pobízel Winn svou kamarádku.
"Nejsou ještě dost blízko," odpověděla znaveně Wren, a zasyčela bolestí, "pamatuj, účinek to má do 40 metrů.
"Krucinál. Tak poběžme dál! Třeba po té duně ani nevyběhnou!"
Soudě podle hlasitého rafání a sílícího dusání na písku medvědí lišky úspěšně dunu zdolaly, a rychle se blížily k oběma dobrodruhům. Wren se otočila, jen aby viděla, podobně jako dříve Winn, v každém detailu tepelný obraz rozzuřeného liščího obličeje. Zastavilo se jí přitom srdce.
V rychlosti foukla do přístroje, a celá smečka se zapotácela. Na zemi všechny šelmy ležely dříve, než teenageři stačili pětkrát za sebou zamrkat.
"Chtěla jsi jejich fotky? Tak si je pořiď," usmál se Winn. Nato mu došlo, že kvůli silnému krvácení druhé ruky nebylo pro Wren možné zvířata fotografovat. Spěšně tedy učinil na svém mobilním telefonu tři fotografie paralyzovaných zvířat, a vůdkyni tlupy odebral ze zad pomocí pinzety několik chlupů, jež pak umístil do zkumavky. Dlouho se však zvířaty nezabýval, jeho hlavním cílem bylo dovést zraněnou kamarádku do bezpečí letounu.
Až na palubě Sand Martinu oba teenagery přešlo dočasné tepelné vidění. Na barevný svět kolem sebe si zvykli vcelku rychle, obešlo se to bez zbytečného padání. Bohužel se také ukázalo, že rána v Wrenině ruce byla hlubší, a navíc se rychle zanítila. Šelma musela mít vskutku nečisté zuby.
"Budeme to muset důkladně ošetřit," řekl jí Winn, a ze skříňky v zadní části paluby vytáhl velkou lékárničku. Předně ránu zmrazil, krvácení totiž nešlo zastavit jen s pomocí obvazů.
"Ty jo, nerada bych přišla o ruku," řekla rozpačitě Wren.
"Doufej, že se to nestane," odpověděl Winn, "moc jsme riskovali. Příště si to musíme lépe naplánovat, jestli nějaké příště bude. Teď bych to viděl na nemocnici. Nejsi v dobrém stavu, Wren."
Wren smutně sklopila oči. Vzápětí však znovu spatřila odtrženou rostlinu, i Winnovu zkumavku s chlupy medvědí lišky. Odemkla display jeho mobilního telefonu, a prohlédla si spěšně všechny tři fotografie, které předtím pořídil. Nadšeně vydechla. Pro tohle všechno to přece stálo za to! I pro to zranění.
"Ať už to s mou rukou dopadne jakkoliv, myslím, že máme dost dat na vyhodnocování," řekla hrdě, "a že jsme na nejlepší cestě být opravdovými Lovci kryptidů."
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat