Noví Lovci kryptidů: Po stopách jávského vlka (2/2)

Několik týdnů po úspěšné misi do pouště Atacama v Chile se Wren Rivera a Winn Wilkinson domluvili na tom, že by mohli podniknout další výpravu za dosud neodhalenými kryptidy. Zatímco vyhodnocovali tunu dat ze své několikahodinové cesty do nejsušší pouště světa, naplánovali si let na Jávu. Následovníci proslulých, ale již mnoho let tajemně zmizelých Lovců kryptidů chtějí odhalit tajemství jávského vlka, psovité šelmy s chutí na lidské maso, která zřejmě přežívá v posledních kusech lesních porostů nejlidnatějšího ostrova Indonésie. V roce 2055 je Jáva tolik přelidněna, že třeba poddruh dhoulů z jihovýchodní Asie je již zcela vyhuben. Na ostrově zbývají pouhé 2000 hektarů lesů. Wren a Winn se na expedici vydali v době, kdy počítač druhého jmenovaného načítal velice dlouhý kód mitochondriálního genomu atacamské medvědí lišky. Další setkání s tajemným psovitým však teenagery hned nečekalo. V jednom z těch posledních kusů jávského lesa, nedaleko Semarangu, narazili jen na tři ještě mladší kluky, staré asi patnáct let, napodobující vlčí vytí. Měli spoustu drzých poznámek, Winna však po setkání s nimi něco napadlo. Možná je zbytečné pátrat po jávském vlku v řídkých lesích. Nebylo by lepší hledat místa, na kterých se kryptidovi nabízejí lidské oběti? Třeba by se na nějakém takovém místě dalo na zvíře počkat...

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

PO STOPÁCH JÁVSKÉHO VLKA, ČÁST DRUHÁ

Rovníkové slunko začínalo pálit. Jeho paprsky se opíraly do všeho živého, zaháněly hladové holuby z ulic slumu do stínu křoví přeplněného odpadky a trýznily tkáň zajetých žab a krys. Černý asfalt plný děr vstřebával značné množství energie dodaného onou supersilnou hvězdou, a sálalo z něj tolik tepla, že po něm nikdo nechtěl kráčet. Nikdo, až na dva dobrodruhy z Creek City.

Winn pohlížel do svého mobilního telefonu. Wren se rozhlížela po okolí. Oba měli na hlavách kšiltovky, a lil se z nich pot. Obyvatelé slumu na ně pohlíželi zpoza neprosklených oken a v nevíře kroutili hlavami. Jak to jen ti dva cizinci mohli teď, krátce po jedné hodině odpolední, venku vydržet? 

Noví Lovci kryptidů však nebyli jedinými lidmi, jež venkovní prostředí i v tom největším hicu lákalo. Jakmile vstoupili do části slumu, která působila spraveněji a alespoň trochu čistěji, přivítal je veselý křik předškolních dětí hrajících si na babu mezi nepravidelně rozmístěnými násypkami smrduté hlíny a zrezlého kovošrotu. Působily, jako by měli nekonečno energie, neustále na sebe činily výpady, pleskaly se a pronásledovaly se, aniž by si potřebovali zaběhnout pro vodu. 

"Být vlk, ani je nezkouším pronásledovat. Utíkají rychleji, než jsem schopný utíkat já ve svých osmnácti," pronesl Winn, když konečně odtrhl zraky od telefonu. 

"Já ti nevím, Winne," řekla mu Wren, "je tu spousta koutků, kde by se taková šelma mohla schovat. Podívej se, támhle za rohem toho baráku je taková divná skulina, docela velká... kdybych byla lidožravý vlk, schovám se tam a číhám tam na kolem probíhající kořist. Jedno děcko si tam přiběhne zavázat tkaničku, vlk vypadne, kousne ho do krku, a je konec..."

"Jo, až na to, že ty děti nemají ani boty, natožpak tkaničky," řekl Winn, "lidi, co žijou v téhle části města, jsou fakt strašně chudí. Je mi jich líto. Takhle to nemá být... koukni na to jejich bydlení. Je to strašný. Předtím jsem to fakt nemyslel zle, Wren, prostě se mi jenom udělalo špatně z toho použitého toaleťáku, to bylo všechno. Mrzí mě, v jakých podmínkách tu musí kdoví kolik milionů lidí přežívat."

Wren se mlčky přiblížila ke skulince, jež ji dříve zaujala, a zakryla si ústa zděšením. Uvnitř ani náhodou nebyla nějaká šelma, ale pytlácká past s ocelovými zuby, mezi nimiž se nacházelo takřka rozpůlené tělíčko mangusty. Do chládku stínu lákalo hníjící maso mraky much. Wren zavřela oči, a prudce se otočila.

"No, a teď jsi něco, z čeho se člověku lehce udělá šoufl, viděla i ty," pokračoval Winn, "víš, jaké to je. Ale že bych tě kvůli tomu chtěl nějak poučovat nebo shazovat?"

"Winne, zmlkni. Nevracej se k tomu," řekla podrážděně Wren, "pytlačí se tady. Jak překvapivé... anyway, měli bychom dojít tam, kam jsi chtěl, abychom došli, ne? Co tady? Kolem nás je fakt jenom pár polozbořených baráků, které vypadají obstojně jenom proto, že pár kiláků na jih jsou ztříčtvrtinzbořené baráky, co vypadají stokrát hůř."

"Jasně," řekl na to Winn, "ty dvě budovy jsou za blokem napravo ode mně. Hele, když se dobře podíváš, uvidíš vykukovat špičku střechy domova důchodců."

Budova, před kterou za ani ne pět minut dvojice stanula, by se nedala nazvat tradičním domovem důchodců, ale spíše otevřeným shromaždištěm seniorů, o které se téměř nikdo nestaral. Posedávali před domem, hleděli do nicoty, vařili se v horku a jen sem tam někdo z nich něco prohodil, aniž by se mu na to dostalo jediné reakce. Starších osob s viditelným zklamáním ze života v obličeji tu byly desítky. Ze vnitřku budovy se ozývalo naříkání, přerušované rázným křikem. 

"OK, jsme tu," řekl Winn a konečně schoval mobilní telefon do kapsy kalhot, "tohle je asi to nejzuboženější místo, jaké jsme tu zatím viděli. Talk about tyhle budovy being v lepším stavu..."

"A odsud byla ta stařenka, kterou nedávno zabil náš vlk?" zeptala se Wren.

"Jako systém v Sand Martinu tvrdí, že ano. Podle veškerých informací byl jávský vlk viděn tady, a jakmile se před ním objevilo pár lidí, vyplivl na ně kus masa z nohy té paní. Asi mu nechutnal."

"Hele, můžeš přestat znít tak... divně? Nemůžu se zbavit pocitu, že schválně trivializuješ utrpení jiných lidí. Důchodce a děti jsi označil za maso, teď si ještě děláš srandu ze smrti té stařenky... začínáš mě štvát, vole!" rozohnila se Wren. Zakřičela tak nahlas, že na dvojici okamžitě padly zraky všech v bezprostřední blízkosti.

"Nemyslel jsem to nějak zle," řekl tiše Winn, "ty jo, to mám cenzurovat všechno, co mě napadne?"

"Říká se tomu bazální slušnost, Winne," odpověděla Wren, "někdy prostě nemusíš říkat každou cynickou hovadinu, která ti připadá vtipná, ale jakmile ji vyplivneš do éteru, působí jenom jako výplod teenagerského edgelorda."

"Jenže já jsem teenager. A teenageři jsou edgelordi," bránil se Winn, "i ty seš edgelordka. Seš týpka v černém, s krátkými fialovými vlasy, piercingem v nose a metakolosiem s odznakem Lovců kryptidů na řetězu na krku. To je i třicet, čtyřicet let po začátku trendu hodně edgy..."

"'Seš edgelordka. Seš týpka.' Tady jsi mohl skončit," uchechtla se Wren. 

"Vole, snažím se říct něco jinýho... no, to je jedno. Chápu, že někdy je lepší radši držet jazyk za zuby, lepší než se ztrapňovat, to jo," řekl Winn, "a na utrpení jiných lidí mi nic vtipného nepřijde. Jenom jsem chtěl..."

"Co?" 

"Ehm... já nevím... chtěl jsem být... nějak... chtěl jsem zlehčit náš rozhovor, tak." Winn zněl poddajně.

"Winne, shut up."

Wren si sedla na zem a začala zkoumat substrát pokrývající nejbližší okolí budovy pro seniory. Jednalo se o jemný prach, lehce manipulovatelný. Nepochybně se v něm mohly snadno otisknout tlapy kteréhokoli zvířete. Dívka vstala, učinila pár kroků, a všimla si holuba, který náhle vyletěl z křoví, aby ukořistil malý kousek chleba, jenž odpadl z nepečlivě uřezaného krajíce jednomu staršímu pánovi sedícímu za rohem domu. Holub zhltl chleba, učinil pár kroků, a pak se zase odletěl schovat do stínu. 

Když se Wren přiblížila k místu, kde se pták pohyboval, viděla v substrátu jeho stopy, dokonale zachované. Starší pán se na ni usmál a nabídl ji chleba. Wren mu gestem naznačila, aby si ho nechal, že děkuje za nabídku, a usmála se na něj. Oči starého pána se rozzářily. Možná to byla první hodnotná a milá interakce s někým jiným, kterou za celý den měl.

"Winne, přestaň být tak zaražený a začni se dívat po stopách!" vyhrkla Wren na svého kamaráda, který ji zatím jen mlčky pozoroval. "Na téhle půdě se uchovávají perfektně!"

Průzkumníci se rozdělili, každý obcházel dům z jiné strany. Winn nedokázal uvěřit Wrenině naivitě, a jak tak hleděl k zemi ve snaze rozpoznat v prachu cokoliv, co by se mohlo podobat stopě, začínal pochybovat o tom, že navrhnout jí odchod z lesa byl dobrý nápad. I v takovém řídce zarostlém lesíku bychom měli stokrát větší šanci něco najít, pomýšlel si.

Wren však hledání stop přímo hltala. Každou stopu - holubí, vrabčí, krysí, myší, ještěrčí či dokonce lidskou - si hned fotila na své mobilní zařízení, a těšila se, až je všechny doma identifikuje. I kdyby třeba hledání jávského vlka nevyšlo, mám toho z téhle výpravy víc než dost, pomýšlela si pro změnu v optimističtější náladě ona.

Winn odehnal několik slepic, které se pohybovaly u drobné, vyschlé nádrže s vodou. Zklamaně odfrkl, když uviděl jejich stopy v prachu. Zase tak dokonalé nebyly. "Wren, ty vážně ve všem vidíš něco víc, než co tam je," zašeptal si pro sebe.

Ve stejné chvíli našla Wren, zcela vzdálena z Winnova dohledu, suchý trus. Okamžitě se k němu sehnula, sundala si batoh ze zad a z něj vytáhla pinzetu a zkumavku. Celý kus, asi osmicentimetrový podlouhlý výkal zaoblený na jednom konci, výrazně zúžený na druhém, přesunula do zkumavky, a pečlivě ji uzavřela. Napadlo ji, že by se mohlo jednat o pozůstatek přítomnosti psa, možná ani ne zatoulaného, ale i tak chtěla mít pro jistotu veškerý materiál k pozdější analýze.

Když si batoh zase nasadila a otočila se, vylekala se. Jen taktak zadržela výkřik. Odběr vzorku ji totiž tak zaměstnal, že na chvíli přestala vnímat okolí. Před ní stál ten starý pán, který jí dříve nabízel krajíc chleba. Díval se na ni s vykulenýma očima, nejspíše byl překvapen tím, že by se ho měla leknout.

"Vy jste tu kvůli tomu zvířeti, že?" zeptal se jí perfektní angličtinou, byť se silným indonéským přízvukem. 

"Kvůli jávskému vlkovi," vydechla Wren, "ano!"

"Tohle, co jste odebrala... to není od vlka. Je to od psa... ale od psa, kterého ten vlk sežral."

Wren otevřela ústa, vykulila oči a svěsila hlavu. "Fakt?!"

"Viděl jsem to," pověděl jí tiše pán, "stalo se to předevčírem. Pes sem občas chodil lovit krysy, vlastnila ho slečna z jednoho domku dál v této ulici... neměla moc peněz, pes hladověl. Sledoval jsem ho každý večer. Jak se trochu setmělo, hned byl za naším domovem. Víte, oni se tu o nás moc dobře nestarají. Je tu pět paní, co musí pečovat o čtyřicet důchodců. Je to pro ně hrozná práce, a platí je tu málo... moc hezky se k nám nechovají, nutí starce kolem mě jíst, a když nechtějí jíst... tak se to jídlo musí vyhodit. A vyhazuje se sem, na tento dvorek... proto ty krysy. Pes je sem chodil zabíjet a žrát, a občas se nabaštil i chleba, co krysy nestačily spořádat. No, tak sem pes chodit žrát, ale také sem chodí žrát ten vlk... a ten vlk vždycky po setmění loví. Pes byl takhle zaměstnaný plížením za krysou, a najednou bum, vlk na něj zaútočil zezadu. Stiskl mu krk, a bylo po psu. Slečna už ho nikdy nenajde."

"Sakra," řekla Wren, "že mě nenapadlo ptát se místních... to by nám fakt ušetřilo práci."

"Vím, kam ho odtáhl," řekl pán, a ukázal na blízká křoviska pokrytá plastovými sáčky a poloshnilými kusy hadrů, "běžte se tam podívat."

Wren učinila pár kroků ke křoviskům, nahnula se přes ně a uviděla špinavou stoku. Voda v ní byla uniformně černá, a šnečím krokem odtékala skrze rezavé mříže do podzemního tunelu kanalizace. Kolem stoky rostla spousta křovisek. Byly všude, kam až oko dohlédlo, a na obou březích!

"Dokonalý biokoridor," šeptla Wren, "podél stoky se sem vlk dostává z lesa!"

"Tak nějak," řekl starý pán, a Wren se opět vylekala, až poskočila. Opět se totiž ukázal postávat za ní. Tentokrát už ho její reakce rozesmála.

"Žije v lese? Chodí sem od toho lesního porostu, co se nachází dál na severovýchodě?" optala se.

"Nejspíš. Já to nemohu vědět stoprocentně, ale dává to smysl. Podél smrdící stoky s hodně keři má vlk, kde se schovat, a kde si zkusit zalovit, protože keře lákají k hnízdění ptáky, a můžou pod nimi spát jiná zvířata."

"Musím se tam podívat," řekla Wren.

"Být vámi, nechodím tam," pokusil se ji varovat pán.

"Přesně. Ta stoka je plná těch nejrůznějších hnusů... víš, čím počínaje," řekl Winn. Wren se opět vylekala, tentokrát po uslyšení Winnova hlasu. Netušila, že její kamarád přestal s vlastním průzkumem a vydal se za ní. Vylekal se ale i starší pán, neboť nevěděl, že Winn stál za jeho zády. Musel si odplivnout.

"Tak takový je to pocit," pronesl se sardonickým úsměškem.

"Odkaz na TDKR? Cool," řekl Winn, "ten film mám rád."

"Jasně, že máš," poznamenala Wren, "když seš jedno procento. Ten film se kroutivě stavěl proti depikci bohatých jako špatných."

"Hele, nech mě, jo?!" uchechtl se Winn. "And for the record, považuju ten film za druhý nejlepší v té staré trilogii batmanovských filmů Christophera McQuarrieho. Nejlepší byl ten první. Jo, samozřejmě Batman: Cat and the Claw od naší oscarové režisérky Melissy Waller z Illinois, to je jiná, to je fakt ten nejlepší film o Batmanovi ever, a víš, jak končí... Wayne přichází o všechny prachy z rozhodnutí vlády, a je ukázaný jako zločinec. Tudíž... to, že mám rád ten film znamená, že jsem zcela na straně tvé třídy, Wren."

"Christophera Nolana, mladíku. Christophera Nolana," opravil ho starší pán, "vaše generace nemůže vědět, jaké bylo vidět ty filmy v mládí v kinech..."

"To je jedno, jeden z těch blacklistovaných režisérů," řekl na to Winn.

Wren mu gestem naznačila, aby ji následoval. Společně přeskočili stoku, a začali pátrat po vlčích stopách mezi křovisky. Dříve, než se naděli, zahlédl Winn dokonalý otisk dva dokonalé otisky v prachu, nacházející se jen centimetry od sebe. V jejich směru se pak nacházela celá stopní dráha. Byly to velké stopy nějaké psovité šelmy.

"Tohle nebude pes, Winne," zašeptala Wren, "tohle musí být on."

Po pečlivé fotodokumentaci několika prvních stop se oba dobrodruzi vydali směrem, kterým původce otisků před nedávnem pochodoval. Wren začala rukama pročesávat málo olistěné větve křovisek ve snaze najít nějaké chuchvalce srsti nebo alespoň samostatné chlupy. Winn po chvíli nalezl jakýsi stříbřitý chlup na zemi, ale odmítal uvěřit tomu, že by patřil vlkovi. Působil spíše jako šedivý lidský vlas. Svůj nález oznámil Wren.

Ta ožila ještě víc. "No jasně, Winne! To bude vlas té nedávno zabité paní. Je možné, že vlk třeba vyvrhl nějaké sousto, které obsahovalo ten vlas..." zašeptala nadšeně.

"Nedivím se, že by se tu vyzvrátil," řekl Winn, "i mě samotnému už žaludeční šťávy z toho smradu stoky bublají za mandlemi."

Wren sevřela chlup či vlas pinzetou, a umístila jej do zkumavky. Pak vedla Winna po stopách dál. Vedly ke zlatému hřebu celé stopovací cesty - k velké hromádce polosuchého trusu.

"OK, teď už ale fakt hodím šavli!" vyhrkl Winn, a oběma rukama si zakryl ústa. "Nevím, co páchne víc. Tahle zrůdnost, nebo ta stoka!"

"Jsme přírodovědci, Winne," napomenula ho Wren, "hovna nás neodradí."

"To už teda fakt můžeš někdy skočit do toho Stinky Creek u nás doma," řekl Winn, a nepříjemně zakašlal.

Wren odebrala dva vzorky trusu ve dvou zkumavkách, a pak začala zkoumat okolí hromádky. V prachu byly jen táhlé rýhy.

"Vidíš tohle? Hrabal," poznamenala, "chtěl zakrýt, kam šel poté, co to vyprodukoval."

"No, jak jsem říkal dříve, Wren, musíme se vnořit do mysli predátora."

Wren pokývala hlavou. Přemýšlela, kam se asi tak ta psovitá šelma mohla jít schovat. Prach v celém okolí hromádky trusu byl zrýhován. Napravo od ní se však nacházela stoka, tam se tedy zvíře vydat nemohlo. Wren si brzy udělala dobrý obrázek o tom, kterým směrem mohl vlk v křovinatém koridoru kráčet.

Šla napřed. Winn kráčel za ní. Oba měli vytaženy mobilní telefony a byli připraveni fotografovat či natáčet. Po chvíli se ozvalo zašustění. Průzkumníci ztuhli.

Pár vteřin bylo ticho, a nato z křovisek vyletěl holub. Wren s Winnem na sebe zklamaně pohlédli. Jakmile však učinili dalších několik kroků, čekalo je překvapení. Přímo před nimi se objevil pravděpodobný pronásledovatel vystrašeného holuba.

Bylo to malé štěňátko. Ne však psí. Vlčí. Chundelaté, světle šedé klubíčko mrkající nejdříve jedním okem, pak okem druhým, a vrtící holým ocásečkem. Na oba lidi pohlíželo s mírným strachem ve svých hlubokých očkách. Wren pořídila jeho fotografii, a vlče se hned poté ztratilo ve vegetaci.

"Winne! Winne! Víš, co to znamená?!" šeptala nadšeně Wren. "Mají tu mláďata! Tohle... tohle byl jávský vlk!"

"Rád bych tomu věřil, Wren," pousmál se Winn, "ale taky to mohl být jenom malý pejsek..."

Ozvalo se rafnutí. 

"A tohle může být někdo, kdo napodobuje vlka. Zase."

Dvojí zarafání. 

"Winne, začni natáčet," šeptla spěšně Wren.

Zpoza keřů asi patnáct metrů před dvojicí náhle vykoukla střapatá vlčí hlava. Byla tmavě šedá, se žhnoucíma rudýma očima. Zvíře cenilo zuby, a vůbec nevypadalo přívětivě. 

"Natáčím, Wren..." řekl Winn.

"Fajn. Já ještě udělám jednu fotku na mobil," odpověděla Wren, "jedna, druhá, ještě třetí, čtvrtá... a Winne, padáme."

Oba se prudce otočili a začali s úprkem. Přeskakovali křoviska, utíkali jako o závod, a skoro u toho zděšením řvali. Představovali si, jak jim rozzuřený jávský vlk dýchá na záda. A jejich představy takřka odpovídaly realitě. Velká hbitá šelma se za nimi hnala s jazykem připnutým k pravé části spodní čelisti, mohutně slintala a strašidelně oddechovala. Muselo se jednat o rodiče nalezeného vlčete. Lidské průzkumníky považoval dospělý vlk za nebezpečí.

Nevěděli, jak dlouho běželi. Snad to bylo deset vteřin, snad minuta, možná i déle. Hromádku vlčího trusu minuli, aniž by si jí povšimli. Ve chvíli, kdy se přiblížili k místu nálezu prvních dvou otisků v prachu, učinila Wren nevypočítaný skok, a jen těsně dopadla na druhém břehu úzké stoky. Svalila se na bok, a s hrůzou sledovala, jak rozeštvaný vlk chňapl po Winnově batohu. Zvedla ruku s mobilním telefonem, a jeho těsné unikání před vlkovými čelistmi natočila.

Winn se po vzoru Wren odhodlal ke skoku. Byl však vypočítaný ještě hůře, než ten její, a tak si mladík ve stoce namočil obě nohy. Dopadl do vody po kolena, a zapotácel se. V poslední chvíli, když už to vypadalo zle, našel rovnováhu, a pak namířil dlaně obou rukou na břeh. 

Jávský vlk vrčel. Vypadal jako démon, tvář měl samou vrásku, a sliny mu z huby létaly v neuvěřitelném množství. Wren se sevřelo břicho, když se mu zahleděla do čelistí - špičáky horní i spodní čelisti měl nápadně prodloužené.

Na teenagery vrčel do chvíle, kdy Winn zcela vylezl na suchou zem. Pak se otočil, a odběhl pryč. Wren ani Winn to nejprve nechápali. V tomto úseku byla stoka opravdu úzká, mohl tedy přeskočit. Nejspíše však nechtěl ponechat svého potomka dlouho o samotě.

"Páni, tak tohle bylo něco," řekl Winn, "a já si pořádně zašpinil kalhoty."

"Jako v Atacamě," uchechtla se Wren.

"Hele, tehdy to bylo jiné! A vlastně... trapnější... Sakra, mám pocit, že už se opravdu neudržím. Já ji fakt hodím... Potřebuju lavor. Strašně mi teď smrdí nohy!"

"Je to, jako kdyby ses vykoupal ve Stinky Creek."

"Možná i horší. Táta mě zabije... tohle neperu!"

"Winne, důležité je, že žijeme... a máme důkazy existence vlků na Jávě! To je úžasné!" radovala se Wren. "Co jsou asi zač? Relikty z pleistocénu? Jsou to vůbec zástupci rodu Canis? Vzhledem k těm prodlouženým špičákům o tom pochybuju... jsou to nějací šavlozubí vlci! Možná jsme našli neznámou vývojovou linii!"

"A víme, že mají fakt spadeno na lidi, ať už chrání mláďata nebo mají chuť na lidské... na lidi," doplnil ji Winn.

"Představ si, k čemu tohle povede! Z nasbíraných vzorků trusu získáme DNA toho vlka. Dozvíme se, co je zač, a pak... pak ho popíšeme. A bude z něj chráněný druh," povídala Wren.

"Jako kdyby DNA medvědí lišky nestačilo, co? Víš, co teď hlavně musíme udělat, Wren?"

Wren se zasmála. "Co?"

"Vrátit se domů, ty jo. A vyhodnotit všechno, co jsme si odsud odnesli. Tak pojďme na to, chci už být doma, už mi to tu ale fakt, fakt vůbec nevoní!"

Pokračování příště...