Záhada zvuku Bloop

Často se stává, že při vědeckém výzkumu náhle přístroj zaznamená cosi, co výzkumníci ještě stále neznají. Takovým případem je i tato záhada. Roku 1997 totiž američtí vědci ze stanice NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration) zachytili velmi zvláštní zvuk. Místo působení zvuku se nacházelo na severozápad od pobřeží Jižní Ameriky, na 50 stupních jižní šířky a 100 stupních západní délky. Tehdy poslouchalo podivný výjev hned několik výzkumných stanic současně a kupodivu, hluk se ještě párkrát zopakoval. Pokud si zvuk poslechnete, zřejmě se Vám vybaví něco jako ohromná velryba. Vědci z celého světa stále dumají nad působitelem toho zvuku. Nahrávka dostala jméno Bloop. Někteří odborníci si myslí, že takový hluk by musela vydávat asi 200 metrů dlouhá velryba, což se zdá takřka nemožné-nicméně hloubky jako ty, v nichž byl zvuk zaznamenán, nejsou prozkoumány, stejně jako jejich tajuplní obyvatelé. Mezi jinými kolují spíše domněnky o srážkách ledových ker až kdesi v Antarktidě. Vzhledem k poloze výskytu zvuku by se to zdálo pravděpodobné. Ale jak by mohla srážka ker vyvolat tón tak podobný živočišnému původu? Další pravděpodobnou teorií je zřejmý výskyt neznámého a velice mimozemsky vyhlížejícího tvora žijícího v oceánech, jenž je vybaven velikým zvukovým aparátem, takovým, který vědci doposud neměli šanci zkoumat. Tvor to může být klidně malý, ale jeho zvuky se mohou nést mořem na stovky kilometrů daleko. Nikdo však neví. Posuďte sami, nahrávku si poslechněte zde: https://www.youtube.com/watch?v=OBN56wL35IQ .

Obrázek zachycuje fiktivní vzhled tvora typu Bloop (jedná-li se o živočicha) v porovnání s plejtvákem obrovským, největším živočichem naší planety...

Správce dinosauřího parku - Pterosauří útes

Správci dinosauřího parku Danu Jamesonovi se ženou problémy neustále kolem hlavy. Ale může se stát i něco trochu odlišného? To se dozvíte v dnešní části...

Pterosauří útes

Na vlastní nebezpečí vyjeli američtí vědci k Isle of Die. Moře i vzduch jsou zde nebezpečné, o čemž jsme se v minulých týdnech mohli zcela jistě přesvědčit. Posádku tvořili pouze čtyři lidé: Tři vědci a pilot letadla, se kterým přiletěli. Zdá se, že Spojené státy si dělají stále větší a větší nárok na Isle of Die. Tentokrát šlo však pouze o výzkumný projekt. Výzkumníci našli velmi zvláštní místo na jihovýchodní straně ostrova, které pojmenovali Pterosauří útes. Tuto obrovskou skálu starou stovky milionů let obývají kolonie nejrůznějších druhů ptakoještěrů, od malých druhů jako je Rhamphorhynchus po ty celkově velké, včetně šestimetrové Tapejary. Američané nahráli jejich zvuky na magnetofon, natočili 2,5 hodiny materiálu pro výzkumné účely a několik ptakoještěrů odchytili. Podle jejich informací je pouze změřili, zapsali si údaje a poté je vypustili, ale někteří ochránci přírody, zabývající se ekosystémem ostrova, vyslovili domněnku o zajetí zvířat a jejich přesunu na americkou pevninu. Nikdo si však nemůže být jistý, mají-li ochránci přírody pravdu, vědci určitě vše utají. Neobešlo se to však bez rizika. Na pilota prý zaútočil Dsungaripterus a drápy na nohou mu poškrábal levou ruku. Tak neslavně skončila ona expedice. Ještě důležitější je ale další záležitost. Britští oceánografové zachytili v moři jakési velmi podivné zvuky. Nahrávku pojmenovali "Bloop 2". Celkově se podobá tomu skutečnému záznamu. Tvoří ji však také obrovské dunění, při kterém se člověku nutně vybaví mihotající se bublinky v mořské vodě. Konec záznamu obsahuje něco jako zavrčení. Tentokrát se určitě nejedná o pohyb ledovců. Tentokrát je to jediný ohomný tvor, největší dravec prehistorického oceánu a hrozba toho dnešního-Kronosaurus...

Dinosauří park je ve svém rozkvětu. Silnice směřující do parku z východního přístaviště již bude brzy hotova. Dělníci tvrdí, že již v červenci po ni budeme moci jezdit. Alespoň to nám usnadní přepravu. Incidentů s pterosaury ve vzduchu jinak nepřibylo. Johann Detrow, muž, jehož jsme minulý týden zachránili, se zítra chystá opustit náš ostrov. Rezervaci pochválil a zasouhlasil s Charlesovým názorem o otevření parku jakožto atrakce. Ještě důkladněji nám popsal celou nehodu. Co se zvířat týká, daří se jim celkem dobře. V posledních několika dnech nemohu odolat trávení volného času v teráriích s želvami Testudo atlas a Ardeosaury. Oliver chce přivézt ještě nějaké menší plazy, ale prozatím konkrétní mise neplánuje. Tsintaosauři mne opět zlobí, trus nacházím vždy podél plotu, což špiní tyčky. Také jsme tu měli menší problém s uprchlou Othnielií. Již jsme ji chytili a vše je v pořádku. Mimoto jsem si však všiml, že jedna samice snesla vejce a stará se o ně. Nebyl jsem zatím blízko, ale podle kamery by jich mělo ve snůšce být pět. Na bližší informace si ještě počkejte!

Pokračování snad zase příští týden. Mimochodem, snad se tu v létě objeví další příběh, v němž budou vystupovat lidé a dinosauři...

Střet obou Amerik-část 3.-Srážka kontinentů

Je tu další část Střetu obou Amerik! Stále však očekávejte i další projekty, přibydou během příštího měsíce a dále v létě!

Střet obou Amerik-část 3.-Srážka kontinentů

Kdysi dávno, v obdobích Perm a Trias, byly všechny kontinenty spojeny v jednu celistvou masu zvanou Pangaea. Tato obrovská pevnina se však vlivem tektonických desek, vulkanické činnosti, zrodu Atlantského oceánu a možná snad i pádu meteoritu rozpadla na konci doby triaské. Pangaea se rozdělila na Laurasii a Gondwanu. Část Laurasie tvořila také Severní Amerika, část Gondwany zase Jižní Amerika. Na konci druhohor, v Křídovém období, se i tyto dvě velké pevniny začaly rozpadat. Severní Amerika však měla jakýsi kontakt s Eurasií a Afrikou, což je také důvod, proč mnohé z tamních druhů obývaly právě celou tu oblast. Avšak Jižní Amerika byla po 40 milionů let zcela izolována. Byl to vlastně ohromný ostrov, na kterém se za tu dobu stačilo vyvinou takové množství exotických savců. Samozřejmě, nebyli k nalezení nikde jinde na Zemi. Ale před zhruba 2 miliony lety, na začátku Kvartéru (čtvrtohor) a jeho první geologické periody, Pleistocénu, došlo k masivní srážce-Severní Amerika se spojila s tou Jižní. Mohly za to kontinentální desky. Ty se neustále pohybují, byť jen o pár centimetrů za rok, což je také důvod, proč se kontinenty neustále posunují k sobě a zase od sebe a pohled na naši planetu z vesmírných dálek se tak pomalinku mění. Tento proces probíhá stále a jednoho dne bude složení pevniny na naší planetě zaznamenané v atlasech a mapách jen dávnou minulostí. Když se srazí dva obrovské kontinenty, vyžádá si to samozřejmě ohromný hluk a možná i výbuchy sopek. Mnohá ze zvířat i v dalekém okolí tak tehdy zahynula. Ale srážka Amerik přinesla mnohým živočichům i rostlinám zcela nové možnosti: Rozšířit se na přilehlé území. Týkalo se to především spousty savců a ptáků. Druhy z Jižní Ameriky začaly putovat na sever, byli mezi nimi chudozubí savci či velcí draví ptáci z čeledi Phorushracidae, a stejně tak zvířata Severní Ameriky, od šavlozubých tygrů až po vlky a lišky, migrovala na jih. To však mělo jakýsi vliv na celou přírodu. Ekosystém se tím pádem fatálně změnil. Býložravci byli jako kořist vystaveni novým masožravcům, proti nimž neměli žádné obranné taktiky. Takové příběhy nás budou čekat příště...

Na prvním obrázku se nachází původní jihoamerický druh-Macrauchenia, na druhém vidíte dalšího jihoamerického kopytníka Toxodona, tentokrát však ve spárech původních severoamerických Smilodontů...

Pravěk v Čechách-Třetihorní plazi a obojživelníci

Včera jsem se začetl do příběhu s názvem "Jezero děsu" od Josefa Augusty a okamžitě mne napadlo další téma projektu Pravěk v Čechách. Zřejmě naposledy si budeme povídat o třetihorním Podkrušnohoří...

Místo: Podkrušnohoří,

Období: Mladší třetihory (Neogén), Miocén, před 10 miliony let.

V průběhu uplynulých dvou částí jsme si přiblížili zvláštní savce z Podkrušnohoří, od prajelenů a pratapírů až po děsivé dravé šelmy, jako například Amphicyon. Krátce jsme se zmínili i o velkých chobotnatcích, včetně úctyhodných Mastodontů. Dnes něco o studenokrevných zvířatech z Podkrušnohorské oblasti. Během současnosti najdeme v České republice velice zajímavé druhy plazů i obojživelníků. Z obojživelníků jsou zde zastoupeny žáby, mloci a čolci, z plazů zase pár druhů ještěrek, některé želvy (z nichž však mnohé jsou zavlečenými druhy) a pět druhů hadů. Dokázali byste si však přírodu tohoto středoevropského státu představit s velemloky působícími stejně působivě, jako ti čínští a japonští, a s dravými krokodýly lovícími stejným způsobem, jako jejich dnešní příbuzní na řece Maře v Africe? Vrátili-li byste se do Miocénního období, nejednalo by se o žádný sen. Velkým mlokem byl v tomto případě tvor zvaný Andrias bohemicus. Měřil 1 metr a nijak se pravděpodobně nelišil od svých potomků. Dalším poměrně známým praobojživelníkem byla žába rodu Palaeobatrachus. Zkameněliny Palaeobatracha jsou pro vědce vítaným dárkem, jelikož se na nich zachovaly i otisky svalstva a vnitřností. V mladších třetihorách však Palaeobatrachus, vodní žába podobající se dnešní drápatce africké, vyhynul. Co se plazů týče, bylo jich tu tehdy rozhodně mnohem více, než-li dnes. Veliké suchozemské želvy a jacísi ještěři, vzdáleně příbuzní varanům, tvořili jen malou část té obrovské rozmanitosti. Teplá jezera a říční proudy Podkrušnohoří obýval také krokodýl druhu Diplocynodon. Jeho čelisti byly dostatečně silné k tomu, aby strhly pod vodu třeba i dospělého Palaeomeryxe (prehistorického jelena velikosti daňka) či mládě Aceratheria (vyhynulého nosorožce). Jednalo se opravdu o nenasytné predátory. Úžasný ekosystém Podkrušnohorské oblasti plný exotických stromů a prazvláštních živočichů však na konci Miocénu postihla katastrofa. Již 50 milionů let připomínala změna klimatu po celé planetě Zemi jízdu na horské dráze. Pomalu přišlo nevýrazné ochlazení, ale velcí studenokrevní jim nedokázali odolat a tak vyhynuli. Nebylo to ale tak velké ochlazení, jako to, jež mělo přijít na začátku Pleistocénu...

Na prvním obrázku vidíte Palaeobatracha od slavného malíře Zdeňka Buriana. Na druhém se nachází krásný krokodýl Diplocynodon. Další část již brzy!!!

Knihy o pravěku: Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat

Jelikož mám knih o dinosaurech opravdu hodně, rozhodl jsem se o nich psát tak trochu častěji. Neočekávejte nic pravidelného, ale zrovna dnes přichází další popis!

Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat s podtitulem "Obrazový almanach pravěkého života" je přenádhernou knihou o prehistorii, kterou snad doma musí mít každý velký zájemce o dávnou minulost! Celkově se vlastně jedná o publikaci velice podobnou encyklopediím o současných zvířatech, najdete zde ohromné množství popisů s ilustracemi (podle obálky se zde nachází dokonce 600 původních ilustrací). U každého druhu vyobrazeného vyhynulého živočicha najdete samozřejmě údaje jako jeho název, období, ve kterém žil, místa výskytu a velikost. Poté následuje už samotný popis. V celkově velice rozsáhlé knize pak najdete popisy vůbec prvních obratlovců, ryb, paryb, obojživelníků, plazů, ptáků a savců. Savci, asi nejvyspělejší skupinou obratlovců, také kniha končí. Publikace jde dále podle jednotlivých podřádů, infrařádů, čeledí, oddílů, o nichž se také mnohé dozvíte (vítaná pomůcka při charakteristice jednotlivých skupin obratlovců). O každé třídě se ze začátku také dozvíte množství vědeckých poznatků a fakta o její evoluci. Obrázky samotné jsou také detailní a na mnoho znaků poukazující, spousta z nich je dokonce použita i v jiných knihách (například Dinosauři-nalepovací encyklopedie, o které jsem psal snad před třemi lety). Začátek knihy ještě tvoří předmluva, úvod (členění času, jak vznikají fosilie, proměny Země atd.). Na samém konci (strany 300-303) najdete celkovou klasifikaci živočichů, seznam jiných knih o pravěku a seznam významných přírodovědných muzeí. Mě osobně se zdá tato kniha prostě úžasná a chcete-li najít skrytější zajímavosti o tvorech, o nichž jste se zatím ani nedočetli, je zkrátka napsána přímo pro Vás!

Údaje:

Autoři: Barry Cox, R. J. G. Savage, Brian Gardiner a Colin Harrison,

rok vydání: 1. vydání roku 1999, 2. vydání roku 2011 (stále snad v obchodech),

počet stran: 312.

Brzy popíši další ze svých knih!

Knihy o pravěku: Záhady pravěku v otázkách a odpovědích

Po delší době tu ode mne máte další popis knihy se zaměřením na dávnou minulost, kterou mám doma. Tentokrát jsem si vybral Záhady pravěku v otázkách a odpovědích...

Tato pozoruhodná kniha je opravdu skvělou publikací o prehistorii! Rozhodně se v ní dozvíte nové zajímavosti, anebo si osvěžíte již ty, o nichž jste slyšeli. Autorem této knihy známý český paleontolog Bořivoj Záruba, a podobně jako u jeho dalších knih, i zde se stal hlavním ilustrátorem Zdeněk Burian. Samotná kniha si pokládá vlastní otázky či témata, jaká nadšené dinosauří čtenáře mohou napadnout, například "Odkdy jsou na světě želvy?", "Kolik bylo trilobitů?" či "Jaké měli dinosauři předky?" a mnoho dalších. Kniha je rozdělena na 4 obsáhlé kapitoly s 90 tématy a (vycházím podle údaje na zadní straně obálky, neověřoval jsem si to počtem) 555 otázkami a odpověďmi na ně. Spolu s nimi jdeme víceméně z nejhlubší minulosti až do té nepříliš dávné, i když občas uděláme nějakou tu odbočku. Mimoto však na stranách 172-173 najdete také něco o pravěku v Čechách (název kapitoly "Exoti v Čechách"). O pár stran dále naleznete například zajímavý příběh lidského rodu! Dále Vás od strany 190 čeká shrnutí celé knihy již v klasickém textu, od starších prvohor po doby ledové. Konec ještě tvoří "Málo známé výrazy a termíny" a jejich vysvětlení a předsádka je dokonalou pomůckou pro rychlý přehled všech časových epoch od Azoika až po náš Holocén. Já sám si myslím, že tato kniha je rozhodně výjimečná, už jen kvůli tomu, jak je vůbec seskládána a prezentuje i občas neznámou či zavrhovanou pravdu!!!

Údaje:

Autor: Bořivoj Záruba,

rok vydání: 2012 (v obchodech stále),

počet stran: 214.

Jen bych chtěl napsat, že jsem právě nemocný, takže očekávejte trochu nižší aktivitu...

Střet obou Amerik-část 2.-Chudozubí, pokračování

Další část jsem se rozhodl, jak vidíte, napsat relativně brzy. Navíc, v brzké době přibydou i další projekty, možná i nejen ty slibované!

Střet obou Amerik-část 2.-Chudozubí, pokračování

Před 59 miliony let se v Jižní Americe, zcela izolované od okolního světa, objevili vůbec první chudozubí savci. Tito tvorové s redukovanými zuby (avšak někteří z nich ji mají přece jen mnoho) se stali brzy jedněmi z nejúspěšnějších přírodních výtvorů tohoto kontinentu. Před nějakými 2 miliony let se však Jižní Amerika srazila se Severní Amerikou, vznikl pevninský most, Panamská šíje. Znamenalo to pro chudozubé další šanci, jak uspět při osidlování planety savců? To rozhodně ano. Zatímco někteří zůstali ve své jihoamerické domovině a jejich potomci na místě vydrželi v podstatě dodnes, další se přizpůsobili životu v teplé Střední Americe. Mnoho z nich se však vydalo i na dalekou cestu k severu. Dnes je jediným severoamerickým chudozubým savcem pásovec devítipásý, o čemž jste se mohli přesvědčit v minulé části. Ale před pár tisíci a miliony lety takových savců vzkvétalo v Severní Americe mnohem více. Byli mezi nimi i obrovští lenochodi. Například takový Megalonyx, vážící jednu tunu. Ve státě Mexiko se usadilo Nothrotherium, pozemní lenochod známý především díky nálezu kostry v hluboké jámně, smrt jedince je někdy přisuzována dravé kočce rodu Smilodon. Největším chudozubým bylo bezpochyby Megatherium, tento tvor měřil 6 metrů a obrovskými drápy si přitahoval listí z větví stromů přímo k ohromné tlamě! O expanzi na severoamerický kontinent se však snažili více opět pásovci. Jejich blízký příbuzný, Glyptodon, osídlil v Pleistocénu obě Ameriky, od Brazílie přes Panamu a Guatemalu až po jih Spojených států amerických. Doedicurus byl také prehistorickým pásovcem, měřil 1,5 metru na výšku a byl vyzbrojen hrozivou ostnitou koulí na ocase, vlastně tak trochu připomínal dinosaury ze skupiny Ankylosaurů. Jeho tělo bylo, podobně jako u Glyptodonta, pokryto velmi těžkým pancířem, tvrdším, než "chrániče" dnešních pásovců. Tito obři byli skutečně velmi přizpůsobiví. Konec doby ledové před zhruba 10 000 lety však mnohé z nich z naší planety definitivně vymazal. Druhy přežívající v jihoamerických a středoamerických tropech víceméně katastrofu přežily, zato v Severní Americe se počet druhů chudozubých zredukoval na maximální možné minimum. I tak se jedná o úspěšnou savčí skupinu. Velcí pásovci a pozemní lenochodi už sice dávno vyhynuli, nicméně stále mezi námi zanechali své pozoruhodné potomstvo...

Na obrázcích Megatherium a Glyptodon! Snad jste si tuto část užili, tu následující očekávejte příští týden!!!

Objev Charonosaura

Po celá desetiletí byla za hlavní místo výskytu Lambeosaurinních hadrosauridních dinosaurů z období pozdní Křídy považována Severní Amerika. Až na začátku jednadvacátého století se však zjistilo, že i Asie byla jedním z jejich důležitých výskytišť. Jedním z nich byl i Charonosaurus, bizardně působící býložravec, velmi se podobající severoamerickému Parasaurolophovi. Jeho nálezci jsou bohužel neznámí, šlo ovšem zjevně o nějaké vesničany z obce Jiayin nedaleko řeky Amur v provincii Heilongjiang, což je nejseverněji položená provincie Čínské lidové republiky. Popisu se mu dostalo brzy po objevu, už roku 2000. Popis uskutečnil paleontolog Pascal Godefroit se svými kolegy. Jméno mu bylo zvoleno podle Charona, proto "Charonův ještěr". Na Charonosaurovi je na první pohled zvláštní jedna věc: Je nesmírně podobný už zmíněnému Parasaurolophovi. Měl dlouhý kostěnný hřeben na hlavě, jenž byl propojen s nozdrami a tlamou. Takové hřebeny měly všichni Lambeosaurinní hadrosauridi, ale jak je možné, že Charonosauří hřeben byl tak protáhlý a dlouhý? V Godefroitově popisu jsou sepsány všechny důležité údaje o velikosti tohoto býložravce, například délka 13ti metrů, která vědce při popisu opravdu zarazila-byl jedním z největších hadrosauriodních dinosaurů vůbec, předčil ho možná tak 15ti metrový Shantungosaurus. Avšak příbuznost k Parasaurolophovi byla ještě více zarážející. Hřeben se nedochoval celý, ale podle kostěnných pozůstatků tam přece jen byl. Charonosaurus však žil podle výzkumu vrstev, v nichž byl objeven, o 8 milionů let později, než Parasaurolophus. Dodnes paleontology napadají otázky týkající se možné migrace Parasaurolophů do Asie a výsledkem evoluce vznik nového rodu Charonosaurus. Nikdo si však není jistý. Chtělo by to nalézt více fosilního materiálu. Na ten si snad budeme muset počkat. Možná pak bude příběh o objevu Charonosaura ještě obsáhlejší...

Tak, doufám, že se Vám tento článek líbil. Zítra pro Vás napíši pokračování projektu Střet obou Amerik!

Správce dinosauřího parku - Zřícené letadlo

Opět přišel pátek, a to na mém webu neznamená nic jiného, než další epizodu Správce dinosauřího parku! Snad se Vám bude líbit...

Zřícené letadlo

Za posledních několik měsíců se to v okolí našeho parku jen hemží různými problémy. Už několikrát nám utekl Siamotyrannus, dokonce i Erythrosuchus (přečtěte si předchozí části), oceán křižuje ohromný Kronosaurus, jenž má být brzy zlikvidován, k tomu všemu se několik států pře o vlastnictví blízkého ostrova Isle of Die a teď se objevila další potíž. Stalo se to včera ve dvě hodiny v noci. Všichni jsme pokojně odpočívali ve svých chatkách, zvířata hezky spala, všechny naše "poklady" jsem ještě večer nakrmil a měl jsem z dobrého skutku výborný pocit. Zrovna se mi zdál sen o čokoládové zmrzlině, kterou jsem si odložil na stole a šel nakrmit hmyzem naše Lagosuchy-když jsem se však vrátil do svého sídla, uviděl jsem Olivera dojídajícího kornoutek. Vyběhl jsem k němu-a pak sen skončil. Ozvalo se hlasité "Buch!", což mě probudilo, a rázem jsem uslyšel nadávky pracovníků našeho parku v mém sousedství. Vyběhl jsem v domu jen pyžamu a bosý. "Co je?! Co se stalo?!" ptal jsem se ostatních. Nikdo mi nebyl schopen v tom řevu odpovědět. "To ten chytrák Ted! Ředitelovi parku se asi zase zacpal výfuk od auta!" rozesmál se jeden dělník. "Támhle! Podívejte! Támhle!!!" začal později křičet Stephen, jeden z krmičů. Ukazoval na svítící objekt na moři. Bylo to letadlo! O pár minut později jsme vyslali k místu čluny. Jednalo se o značné riziko a my měli takové štěstí, že se pod nimi vůbec neobjevil obávaný Kronosaurus. Letadlo se už potápělo. Jeho levé křídlo vyčnívající do výšky hořelo a valil se z něj dým. Místo bylo cítit po hořícím benzínu. Prozkoumat vnitřek bylo nemožné, byl buďto zatopený vodou, nebo se pálil v ustupujících plamenech. V takovém pekle nemohl nikdo přežít. Ale kupodivu po chvíli, zatímco čluny hlídkovaly v okolí po zachráněných, ozvalo se volání. Jediný muž tu katastrofu přežil. Vysílený plaval v moři, obalený v padáku a nahlas kašlal. Nebyl schopen říci jediné slovo, jen když ho chlapi vytáhli do člunu, v angličtině poděkoval, ačkoli kašel jeho slova brzdil. Poté upadl do hlubokého spánku. Více informací jsme se dozvěděli včera k večeru, to se totiž muž probral...

"Letadlo spadlo v důsledku útoku nějakých velkých létajících zvířat, byli to ptakoještěři, takoví z těch filmů, připomínali mi jednoho divnýho tvora z Putování s dinosaury z roku 1999, ale nemůžu si vzpomenout, jak se to jmenovalo. No, prostě měli na hlavě takový zvláštní útvar, nevím, jak to popsat. Bylo jich pět, možná i víc. Začali vrážet do křídla letadla a to se za chvíli zřítilo. Vyskočil jsem únikovým východem a křičel na ostatní, aby provedli to samé. Ale strach z pádu do moře byl asi silnější než strach ze smrti v plamenech a tak chudáci zemřeli... Jsem pouhý úředník z USA a letěl jsem do Paficiku na dovolenou, bylo to letadlo plné turistů..." řekl. Představil se jako Johann Detrow. Bylo nám hned jasné, který druh pterosaura na letadlo zaútočil. Tapejara. Pokud jsou opravdu tak agresivní, jako to muž Detrow vylíčil, znamená to, že nejenže vodní prostor okolo našeho ostrova je v nebezpečí, ale dokonce se už nemůžeme přepravovat ani vzduchem... Začínají mne teď napadat otázky typu: "Kolik mi ještě zbývá ze života?" Doufám, že se to nějak vyřeší, protože nás začíná zachvacovat veký strach!

Pokračování příště!!! Co myslíte, jak takový problém Dinosauří park vyřeší?

Střet obou Amerik-část 1.-Chudozubí

Začínám neočekávaný projekt s názvem Střet obou Amerik, který se bude zabývat putováním živočišných druhů ze Severní do Jižní Ameriky a zase naopak. Pokusím se ho vydávat často... Snad si první část užijete!

Střet obou Amerik-část 1.-Chudozubí

Chudozubí jsou velice zvláštní skupinou savců. Tito živorodí tvorové mají totiž redukovaný chrup, narozdíl od ostatních řádů. Jedná se o starobylou skupinu, kterou tvoří nějakých 30 druhů. Vyskytují se pouze v Severní a Jižní Americe... Ale kde vlastně leží jejich původ? To bychom se museli vrátit do dávné minulosti, kamsi do třetihor (Terciéru) a navštívit jižní americký kontinent. Toto území totiž bylo po 40 milionů let od světa zcela odděleno. Savci, ptáci i ostatní živočichové, jež se sem dostali o miliony let dříve, se ocitli na jakémsi ohromném ostrově. Jižní Amerika byla živoucí laboratoří, kde příroda začala experimentovat s různými živočišnými druhy. Savci mezi ně také patřili a již před 59 miliony lety vznikl nový řád-byli to právě chudozubí. Tento řád v jednadvacátém století reprezentují už jen tři známé rody ze čtyř čeledí: Mravenečníci, pásovci a na stromech žijící lenochodi (dělí se na dvě čeledě; dvouprstí a tříprstí). Izolovaný způsob života na jihoamerickém kontinentu stvořil z chudozubých opravdu prazvláštní zvířata. Mravenečníci se adaptovali pro chytání termitů a mravenců, mají proto dlouhý čenich s lepkavým jazykem a dlouhý ocas, lenochodi mají zase velké drápy pro šplhání po stromech a pásovci si vytvořili dokonalý krunýř na zádech pro obranu, ovšem i tak jsou velmi rychlí. Před zhruba 2 miliony let se Jižní Amerika srazila s tou Severní a různé skupiny zvířat se začaly pohybovat ze severu na jih a z jihu na sever. Vznikl mix dvou obrovských rodin exotických zvířat. Dnes chudozubé nenajdeme pouze v Jižní Americe, kde však i přesto žije většina druhů. Obývají také Střední Ameriku, mezi ně patří všechny čtyři čeledě. V Severní Americe přežil dodnes jediný druh chudozubého-malý pásovec devítipásý, vyskytující se na jihu Spojených států. V minulosti tomu tak ovšem nebylo, tehdy žilo v obou Amerikách mnohem více chudozubých... A o tom si povíme příště.

Na prvním obrázku se nachází pásovec, zatímco na druhém mravenečník obrovský! Další část brzy!!!

Dinofelis

Jméno: Dinofelis

Potrava: Malé druhy savců a opolidé

Výskyt: Afrika, Eurasie a Severní Amerika.

Popis:

Latinský název této kočky zní Dinofelis, což v překladu znamená "strašná kočka" či "úděsná kočka". A pokud byste náhodou měli možnost se s tímto tvorem setkat, přesvědčili byste se. Dinofelis totiž nebyl adaptován pro vysokou rychlost, jako lvi, gepardi a další dnešní kočkovité šelmy, vypadal tak trochu jako tlustý gepard či levhart a tak dával zřejmě přednost pomalejší potravě. V Africe se mohl živit opolidmi, jako byli Australopitékové. Ve zbytku světa mohly být jeho potravou menší a pomalejší druhy savců. Také antilopy se snad občas vyskytly na jeho jídelníčku. Podobně jako jaguár, měl i tento dravec mohutné přední končetiny pro popadnutí kořisti a způsobení jejího pádu. Dinofelis patřil mezi šavlozubé, krátké šavlovitě zahnuté špičáky byly přizpůsobeny pro roztrhnutí krční tepny či průdušnice oběti. V kohoutku měřil 70 centimetrů, takže ho řadíme k menším kočkám. Fosilní pozůstatky jsou celkově vzácné, našlo se jich jen několik, ale všechny svědčí o nemilosrdném zabijáku. Dinofelis se vyskytoval před 5 až 1,4 milionu let, v důsledku globálního ochlazení severní polokoule byly populace žijící v Severní Americe a Eurasii vymíceny a samotný rod se ocitl ve své africké domovině v pasti...

Příště další zvířata ze čtvrté epizody Putování s pravěkými zvířaty!!!

Ten Deadliest Snakes v televizní premiéře

Konečně jsme se dočkali, nový seriál Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven (což znamená "Deset nejnebezpečnějších hadů s Nigelem Marvenem") bude mít premiéru 19. června 2014 večer ve Velké Británii na stanici Eden Channel. Několikrát už jsem o něm psal. První část se vysílala již minulý rok v listopadu, šlo o epizodu o Číně, a teď navíc přibydou díly o Kostarice, USA a Jižní Africe (pro více informací klikněte na odkaz dole). V každém díle Nigel představí svůj vlastní seznam deseti nejjedovatějších hadů v každé zemi, kterou navštíví. Celkově se tedy ve čtyřdílném (v červnu budou mít premiéru tři díly) objeví 40 (v případě premiéry 30) hadů, včetně "vládce buše" (bushmaster - křovinář němý), "bavlněné tlamy" (cottounmouth - ploskolebec vodní) či legendární mamby černé a mnoha dalších nebezpečných plazů. Mimoto se Nigel setká s vědci studujícími hady, lovci jedů a plazími entuziasty a odhalí nové chování jedovatých hadů ve ultra-spomalených záběrech, včetně útoku několika z nich. Já sám se na tento pořad těším už velmi dlouho a jsem rád, že ho Eden Channel konečně zařadil do svého vysílání! V Česku bude snad tyto tři díly, stejně jako epizodu o Číně, vysílat kanál Animal Planet. Chcete-li vědět více a podívat se i na některé fotografie, navštivte stránky Edenu: http://eden.uktv.co.uk/shows/ten-deadliest-snakes-nigel-marven/ .

Fotografie © Mike Hutchinson.

Snad Vás tato zpráva nadchla stejně, jako včera mě!

Nový dinosauří obr z Patagonie

Patagonii se často přezdívá "země obrů", neboť v době Křídové se zde vyskytovalo takové množství rozmanitých a zároveň gigantických dinosaurů, že si je snad člověk dokáže těžko představit. Už před mnoha lety zde paleontologové vykopali pozůstatky takových živočichů, jako Antarctosaurus či Argentinosaurus. Tito dinosauři byli úctyhodní a velicí. A představte si, že teď k nim přibyl ještě další gigant! Zatím ale nemá jméno... Tento živočich byl podle veškerých odhadů velký jako 14 dospělých slonů, takže měřil 40 metrů a vážil prý 77 až 100 tun! Velikostně by se tedy dal přirovnat k Argentinosaurovi. Pozůstatky obra byly odkryty v argentinské části Patagonie, nějakých 260 kilometrů od města Trelew. Výzkumy tohoto tvora pokračují i nadále. Objeveno bylo několik dobře zachovalých obratlů, podle nichž vědci vytvořili své domněnky o velikosti zvířete. Obratle předtím našel jeden z místních rolníků, a to už v minulém roce. Bezejmenný obr je právě zdá se opravdu jedním z největších suchozemských živočichů, jací kdy po Zemi chodili...

Na obrázku vidíte Argentinosaura, který byl nově objevenému gigantovi pravděpodobně příbuzný (oba patřili do stejné čeledi Titanosauridae). Více informací zde: http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/336544-v-argentine-nasli-kostru-nejvetsiho-dinosaura-vsech-dob-byl-velky-jako-14-slonu.html .

Zabíjeli vakolvci opravdu ovce?

O vakovlkovi už slyšela velká spousta lidí... Všeobecně se uvádí, že tato vačnatá šelma byla v minulém století vyhubena kvůli napadání ovcí australských farmářů. Poslední "tasmánský tygr" pak zahynul v zajetí roku 1936. Již pár let ale mezi veřejností kolují zprávy o tom, že vakovlci napadali ovce a dobytek spíše výjimečně, zřejmě pouze, když se dostali do potravní nouze. Ale uvěřil by člověk tomu, že tento živočich se ve skutečnosti neživil zvířaty většími, než vačice? Pravda je taková, že čelistní skus vakovlka byl neuvěřitelně malý a krk ovce by vlastně nedokázal ani prokousnout! Vakovlk byl poněkud pružný a hbitý savec a ulovit rychlou, avšak malou kořist mu nedělalo problémy. Avšak vrhnout se po tvorech minimálně dvakrát větší, než byla taková vačice, to si raději rozmyslel. Když Evropané přijeli na australský kontinent, mnoho vakovlků již tamtudy nepochodovalo. Vyskytovali se jen na ostrově Tasmánie. K jejich vyhubení zřejmě došlo spíše kvůli ztrátě přirozeného prostředí. A pokud už je farmáři skutečně odstřelovali, tak, zdá se, pouze ze strachu o svůj majetek, o své ovce. Někteří zoologové však předpokládají, že tasmánské tygry k vyhynutí přivedly právě i jejich slabé čelisti. Se zmizením původního prostředí se začala zrácet i jejich kořist a vakovlk se rázem dostal na dno... Pravda začíná být úchvatná, stejně jako velmi smutná...

Mussauří tajemství

Dnes napíši o velmi zajímavé paleontologické detektivce, jejíž cílem je zjistit, co byl vlastně zač dinosaurus rodu Mussaurus...

Kdybychom měli možnost vrátit se zpět v čase, mohli bychom studovat žijící dinosaury. Představte si, že se vrátíte o 215 milionů let proti proudu času do pozdního Triasu na území dnešní Argentiny. Některé z dinosaurů byste poznali hned, zato s těmi dalšími byste si zkrátka lámali hlavu. Patřil by mezi ně i Mussaurus? Co je vlastně tento dinosaurus zač a proč se o něm ví tak málo? Je vůbec jeho zařazení mezi čeleděmi správné? Zkušený paleontolog by tohoto dinosaura mohl v živoucí podobě zkoumat možná tak jako mláďata a postupně sledovat jejich růst... Jediné, co bylo totiž z Mussaura objeveno, byla mláďata. Byla tak drobounká, že si celý tento rod vysloužil své jméno, jež v překladu znamená "myší ještěr". Mláďata dosahovala délky 18 až 37 centimetrů a jsou tak nejmenšími dinosauřími jedinci, jací byli doposud vykopáni. Všechny informace o Mussaurovi tedy vědci zjistili pouze studiem jeho mláďat. Ale je možné, že se při výzkumu spletli? Takoví drobouncí dinosauříci vědě ani veřejnosti nestačí, chtěli by to dospělého jedince. Jenže ten se právě nikdy nenašel! O dospělých jedincích víme maximálně s jistotou to, že stavěli pro své potomky hnízda, z nichž jedno bylo nalezeno. Výzkumníci odhadují délku dospělého jedince na 3 metry a jeho váhu tak na 120 az 250 kilogramů. Vše jsou to však domněnky. Mussaurus je řazen do skupiny Anchisauria. Je však nejméně zkoumaným plazem této rodiny. Jak již bylo napsáno, chtělo by to najít dospělého jedince... Ovšem, co když už přece jen takový nález existuje? Někteří odborníci se začali na popud veřejnosti zajímat o Mussaura mnohem více a porovnávali ho s ostatními dinosaury z téže oblasti, téhož času. Došli k závěru, že dospělý Mussaurus je již vědě možná známý, avšak pod jiným jménem-Coloradisaurus. Tento prosauropod s nepravidelně hranatými zuby by snad svými tělesnými rozměry měl odhadům odpovídat. Podrobné zkoumání však tuto domněnku nepotvrdilo, nicméně ji ani nevyvrátilo, a tak mezi vědci stále žije naděje. Informace o prvním skutečně nalezeném dospělci Mussaura se objevily loni, v roce 2013. Je to však možné? Mohou všechny informace o tomto rodu vycházet z výzkumu jeho mláďat a poté je přenést na jakési dospělce? To je už názor každého z nás...

A co si myslíte vy? Jaký je Váš názor na Mussauří záhadu? Můžete psát do komentářů...

Správce dinosauřího parku - Problémy se Siamotyrannem

Uběhl pracovní týden a je tu pátek, což znamená také další část Správce dinosauřího parku, týdeníku Dana Jamesona, který čelí problémům s chovem prehistorických zvířat...

Problémy se Siamotyrannem

Jediným velkým dravým dinosaurem, kterého v Dinosauřím parku chováme, je samec Siamotyranna, thajského bratrance Tyrannosaura Rexe, jenže právě on tropí ty největší problémy. Potíže se s ním vezou už od doby, kdy sem byl vysazen. Tehdy unikl z bedny a čelil všemu na ostrově, co považoval za nepřítele. Po jeho odchytu na ostrově na čas zavládl klid. Před nedávnem se zde objevil Torosaurus, jenž probořil provizorní ohradu, do níž byl Siamotyrannus umístěn po svých pokusech zničit plot na hranici jeho vlastního teritoria. Byl opět chycen a vše se dalo do pořádku. Nyní však unikl znovu. Už v několika předchozích týdnech se naši krmiči zuřícího Siamotyranna báli. Přesto mu házeli fláky masa, aby se nažral. Nyní se stalo hotové neštěstí... V úterý ráno totiž krmič Morgan vyrazil jako obvykle nakrmit několik masožravců. Toho rána mu nebylo příliš dobře, když ho někdo pozdravil, uvědomil si to až za chvíli, také pozdravil a omluvil se, že jej dnes strašlivě bolí hlava. I přes všechny vzkazy si nešel lehnout a chtěl dokončit svoji již načatou práci. Poté přišel k ohradě s naším Siamotyrannem. Dravec okamžitě vycítil, že Morgan není v pořádku a jeho smysly jsou otupeny. Začal tedy na Morgana řvát. Krmič se ničeho nezalekl a hodil za ohradu první kus hovězího masa. Siamotyrannus znovu zařval a rychlým krokem přišel k plotu. Morgan jej uklidňoval milými slovy. Pak mu hodil další kus masa. Ale Siamotyranna taková snídaně nezajímala, už dlouho nic neulovil a nyní se to chtěl pokusit. Nemocný Morgan mu na to dával nejlepší šanci. Probořil ohradu a chytil nepříliš rychle utíkajícího Morgana za nohu. Ten začal hlasitě volat o pomoc, načež přiběhl ošetřovatel Jeremy. Hodil po Siamotyrannovi několik kamenů a rychle ho odlákal na sebe. Morganovu levou nohu mezitím pokryla řeka krve. To už zavolali na místo mě. Okamžitě jsem nařídil odvézt Morgana na ošetřovnu a připravit na pobyt v nemocnici. Sám jsem pak vyjel v jeepu dále. Jeremy se před pronásledovatelem schoval v kanceláři hlavní budovy. Bohužel neočekával, že dinosaurus poroboří dveře domu a zažene všechny naše pracovníky do výtahu. I tady vytekla trocha krve...

Tato krev však patřila Siamotyrannovi. Bez váhání se jeden úředník odvážil vystřelit po dravci ruční pistolí. Vyděšený Siamotyrannus unikl ven. Tam jsem na něj čekal já s uspávací puškou. Netrefil jsem však a nastala honička. Z důvodu ochrany všech lidí na ostrově jsem musel zabočit z městečka do lesa. Siamotyrannus mě brzy ztratil. Neměl jsem z toho však dobrý pocit. Mohl se schovávat kdekoliv, klidně i za příštím stromem. Více mne ovšem děsilo, utekl-li zpět a ohrožoval-li dále mé přátele. To však byla mýlka. Siamotyrannus se vynořil z houští na druhé straně a převrátil mé auto. Znovu jsem po něm vystřelil a šipka tentokrát konečně zasáhla svůj cíl. Poté jsem se mu ztratil. Utíkal jsem jak jen nejrychleji jsem mohl a vysílačkou přivolal posilu. Když přiběhli další ochranáři, objevili mne již zase v lesíku, sedíce vedle obrovského těla našeho predátora. Nyní bude náš svěřenec přesunut do speciální elektrické ohrady. Dnes ráno jsem se přišel podívat na Morgana. K úhoně naštěstí přišlo jen maso a svaly, ne však kost. I když bude ještě dlouho chodit o holi, bude v pořádku. Alespoň z toho jsem rád... Ale jak to všude, kde chováte dinosaury platí, jakmile je jeden problém vyřešen, hned se na scéně objeví další!

Doufám, že se Vám tato dobrodružná část Správce dinosauřího parku líbila, pokračování opět za týden!!!

Xiaosaurus

Xiaosaurus ("ještěr úsvitu") byl čínský ornitopod žijící v Juře. Patřil samozřejmě do řádu Ornithischia. Čínsky znějící jméno Xiaosaurus a jeho význam získal díky svému neočekávanému brzkému výskytu v geologickém čase, ostatní členové jeho čeledi se objevili až mnohem později. Fosílie pocházejí z Číny, kterou v pozdní Juře sdílel Xiaosaurus s mnoha dalšími dinosaury, včetně několika velmi schopných lovců. Proto se u něj vyvinuly znaky běžce. Xiaosaurus měl zadní končetiny upzůsobeny pro vysokou rychlost. S jejich pomocí mohl běžet i více, než 40 km/h a hbitě předběhl většinu dravých Tetanur. Někteří paleontologové se shodují na domněnce, že Xiaosauři žili hlavně ve skupinách a občas někdo ze stádečka hlídal, podobně jako je tomu u dnešních kakadu. Jakmile uviděl predátora, spustil poplach a všichni Xiaosaurové okamžitě zmizeli. Jako většina ornitopodů, i tento dinosaurus byl býložravý. Od špičky nosu po konec ocasu měřil 1 až 1,5 metru, ale byl nižší než krocan, dospělí jedinci byli vysocí okolo 30 až 50 centimetrů a váha je odhadována na pouhých 7 kg. Podle nalezené lebky se dá však usuzovat, jak výborný měl Xiaosaurus zrak. Jeho přední končetiny byly vybaveny krátkými drápy k vyhrabávání hlíz a kořenů rostlin. Zobák tvořila rohovitá čelist plná silných a drobných zoubků. Zřejmě se tedy živil tuhou rostlinnou potravou...

Jeho popis najdete v knize "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla z roku 2005.

Příště Lycorhinus!

Diplom od Blogplateosaura

Blogplateosaurus ze svého blogu blogplateosaurus vytvořil před nedávnem soutěž, které jsem se zúčastnil a zde je můj diplom, jenž jsem za svou účast dostal. Skončil jsem na 3. místě s 36 ze 40 bodů, i když jsem u pár odpovědí zachyboval, jsem s tímto výsledkem spokojený...

Blogplateosaurovi ještě jednou děkuji za nádherný diplom se dvěma Inostranceviemi a jejich kořistí od společnosti DinoRauL.

Nález himálajského hada v Tibetu

Herpetologové nalezli po nějaké době zase nový druh hada! Jedná se o nového zástupce rodu ploskolebců, hadů patřících do čeledi zmijovitých. Poprvé byl prý zahlédnut už v roce 2012 v údolí Jilong na jihu čínské autonomní oblasti Tibet. Jako jméno byl zvolen Himalayus. Teď, když proběhla genetická analýza, objasnilo se, že by měl dostat nové a platné jméno a konečně být uveden v médiích jako nově nalezený had. Jméno tedy zní Protobothrops himalayanus, český název ještě stanoven není. Nejlepším možným názvem ale bude určitě ploskolebec himálajský. Tento had je již dvanáctým známým ploskolebcem a sedmým známým svým výskytem v přírodě Číny. Údajně by se mělo jednat o agresivního plaza, je samozřejmě jedovatý, jako všichni jeho příbuzní. Dalo by se odhadovat, že jed je neurotoxický jako u ostatních zmijovitých hadů, ale prozatím zkoumán nebyl. Ploskolebec himálajský měří cca 1,5 metru a preferuje život ve vyšších nadmořských výškách. Někteří místní lidé tvrdí, že se nevyskytuje pouze v Tibetu, ale i po celém Himálajském pohoří. Později byl jeden jedinec vyfotografován v Indii. Ještě stále zbývá mnoho věcí, jež bychom měli na tomto hadovi objevit a vyzkoumat, ale rozhodně je to úžasná zpráva, která jistě potěší všechny milovníky plazů!

Pravěk v Čechách-Působiví dravci z Podkrušnohoří

Dnešní část naváže na tu předchozí, budu se zase zabývat savci z Podkrušnohoří Miocénu...

Zvířata: Simocyon, Amphicyon,

Období: Mladší třetihory (Miocén).

Podkrušnohorská oblast byla před asi 10 miliony let místem plným bizardně vypadajících savců. Žili zde různí pravěcí vepři, primitivní tapíři, první zástupci jelenovitých i gigantičtí chobotnatci, včetně slavných Mastodontů. Všechna tato zvířata byla spíše býložravá. Lokace tím pádem nabízela velké a rozsáhlé menu pro různé masožravce. Mezi ostatními vyčnívají především dva nebezpeční dravci, jejich jména zní Simocyon a Amphicyon. Představme si prvního z nich, Simocyona. Tento savec dosahoval velikosti dnešní pumy americké. Nevyskytoval se pouze u nás, žil po celé Evropě, na severu Afriky, v Asii a dokonce i v Severní Americe. Zuby Simocyona se podobaly zubům dnešních hyen, pravděpodobně rozhlodával kosti. Nevíme, šlo-li o mrchožrouta či skutečného dravce. Vyhynul až v pozdějším Pliocénu. V jiném se však Simocyon podobal hlavně šakalu. Pravda o jeho zařazení je ale ještě více matoucí. Ve skutečnosti totiž náleží čeledi Ailuridae, jejímž nejznámějším dnes žijícím zástupcem je asijská panda červená! Ještě větším a nebezpečnějším živočichem zde byl, jak jsem již napsal, Amphicyon. Jeho výskytiště je naprosto shodné se Simocyonem. Ovšem v době, kdy se vyskytoval u nás, byl již Amphicyon druhem na pokraji vymření. I tak šlo o velmi úspěšného predátora, který se v ekosystému držel na skoro deset milionů let. Amphicyon měřil 2,5 metru na délku a vážil až 90 kilogramů. Je mu také přezdíváno "pes medvědovitý", neboť připomínal něco mezi psovitou a medvědovitou šelmou. Dokonce i jeho zuby nesou tuto podobnost. Jisté je každopádně to, že každý býložravec si na tato zvířata musel dávat vážně pozor...

Na prvním obrázku vidíte kostru Amphicyona, zatímco na druhém spodní čelist rodu Simocyon. Příští část se bude zabývat dalšími podivnými prazvířaty z Podkrušnohoří, doufám, že ji napíši již brzy!

Objev Herrerasaura

Ke konci padesátých a na začátku 60. let 20. století prováděli různí výzkumníci v Argentině hledání raných dinosaurů. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že právě tento stát nabízí místa s fosiliemi dinosaurů vyskytujícími se zde dříve, než ve zbytku světa. Victorino Herrera byl jedním z takových hledačů. Jeho pevné úsilí se mu vyplatilo. Psal se rok 1961, když ve formaci Ischigualasto (nazývané též "Měsíční údolí") nalezl zatím nejzachovalejší exemplář raného dinosaura. V roce 2000 byl tento živočich zkoumán Paulem Serenem, slavným paleontologem, stejně tak jako jeho blízkými spolupracovníky. Dostal jméno Herrerasaurus ischigualastensis. Rodové jméno tedy znamená "Herrerův ještěr", Herrer byl totiž skutečně prvním, kdo našel jeho ostatky. Druhové jméno je odvozeno právě od místa nálezu. V té době však již bylo jisté, jak zhruba Herrerasaurus vypadal. Ovšem hned po objevu tomu tak vůbec nebylo. Herrerasaurus působil jako dravec, výzkumník Osvaldo Reig jej se svými kolegy považovali za nějakého megalosaurida a všem se jevil jako klasický teropod-měl však zvláštní znaky. Některé rysy těla se podobaly spíše prosauropodům. Po brzkém nálezu Staurikosaura z Brazílie, jenž žil také v Triasu, byla utvořena pro oba tyto tvory skupina Teratosauria. Roku 1798 se dokonce objevily zprávy o tom, že Herrerasaurus vůbec nebyl bipední zvíře, ale chodil po čtyřech. Stál za nimi Jacques Van Heerden z Jižní Afriky, podle něj byl Herrerasaurus nějaký sauropod s roztaženými končetinami a zuby dravce ve skutečnosti patřily jinému živočichovi. Po další desetiletí panovaly v zařazení a rekonstrukcích vzhledu tohotom dinosaura jen samé spory. Až nálezem Eoraptora roku 1993 se vše změnilo. Nálezce Paul Sereno vědecky dokázal, že Herrerasaurus i Staurikosaurus museli patřit do stejné čeledě, jako Eoraptor. Nyní je Herrerasaurus již čtrnáct let platným zástupcem této rodiny...

Líbil-li se Vám tento článek, prosím, komentujte. Brzy se snad na tomto blogu objeví zcela nový projekt, máte tedy, na co se těšit!

Největší draví savci

Procházel jsem jen tak některé z knih, které mám doma, jako Velká kniha nejen o dinosaurech, Pravěcí savci a další, a tak mne napadlo, že bych mohl napsat něco o největších dravích savcích v historii Země...

Od doby, kdy před 65 miliony lety vyhynuli dinosauři a později ustoupili i velcí draví ptáci, savci vládnou naší planetě. V současnosti je největším predátorem oceánu vorvaň (Physeter catodon), dravá velryba přesahující svou délkou bohatě 18 metrů. Hned za na ním následuje 9,5 metrová kosatka dravá (Orcinus orca). Jsou to rozhodně úctyhodné velikosti. Na souši dnes žijí nebezpečné kočkovité, psovité i medvědovité šelmy. Jak tomu ovšem bylo v minulosti? Kdo byli tehdy mezi masožravými savci ti největší? Jedním z vrcholných predátorů dob savců je určitě primitivní vyhynulá velryba Basilosaurus. Ačkoliv její jméno znamená "král ještěrů", jde skutečně o savce. Domněnky o jeho zařazením do plazů panovaly v dávné době. Basilosaurus byl 15 metrů dlouhý. Jeho neuvěřitelné, ale štíhlé tělo bylo stavěno pro velkou rychlost. Takový predátor mohl uchvátit žraloky, jiné kytovce, velké ryby i ostatní mořská zvířata, jež se mu připletla do cesty. Basilosaurus žil koncem periody Eocén, v Paleogénu, nebo-li starších třetihorách (Terciéru). Ve stejné době kraloval souši také jeden výkonný zabiják. Obrovský Andrewsarchus žil v Mongolsku měřící v kohoutku cca 140 centimetrů. Jeho lebka byla 85 centimetrů dlouhá. I když se ostatní kosti nenašly, mohl by být Andrewsarchus díky tomuto nálezu tím největším predátorem z řad savců, jakého jsme kdy našli. Někteří paleontologové si myslí, že lebka byla v poměru k tělu trochu větší, i tak se však mohlo jednat o celkem působivého predátora. Další ohromní suchozemští dravci náleží skupině Hyaenodontů. Zapadá mezi ně i Megistotherium, šelma vážící 900 kilogramů-tedy skoro 1 tunu! Žil v africké Libyi. Úctyhodných velikostí však dosáhla i jiná šelma, vyhynula teprve nedávno-medvěd krátkočelý (Arctodus simus). Až na to, že tento tvor do mého článku příliš nezapadá, podle vědeckých výzkumů šlo pravděpodobně jenom o mrchožrouta. Ohromnými dravci byli i šavlozubí tygři, z nichž ten největší Smilodon populator žil ještě před 10 000 lety v Jižní Americe! Mezi dravými savci se zkrátka nacházeli občas i opravdoví obři...

Obrázky, od zhora dolů: Basilosaurus, Andrewsarchus, Megistotherium, Smilodon. Myslím si, že tito savci byli úchvatní...

Správce dinosauřího parku - Na stopě mořským plazům

Dnes je pátek, a jako vždy, i dnes tu máme další část Správce dinosauřího parku!

Na stopě mořským plazům

Okolí Isle of Die je domovem podivných tvorů. Jak jste se již mohli dozvědět, žijí zde velcí mořští plazi. A právě o nich také mluvím. Nejsou to jen obrovští Kronosaurus a Shoniosaurus, ale i spousta mnohem menších rodů. Spolu s americkými paleontology, ichtyology a herpetology jsme vytvořili unikátní výzkumný program. Možná, že se ptáte, z jakého důvodu se na něm podílí hned tři biologická odvětví? No, paleontologů se vyhynulí tvorové přece vyloženě týkají. Ichtyologové budou zkoumat především rybovitý tvar podivných živočichů a snad naleznou i nějakou tu prarybku a konečně herpetologové, vědci zkoumající plazy, budou také ve svém ráji. Do hlubin asi 200 metrů od východního pobřeží Isle of Die byla vyslána malá ponorka s kamerou. Stalo se tak v pondělí. Okamžitě odhalila tajemství těchto potemnělých vod. Byl tam nespočet různých ichtyosauridů! Stenopterygius, Ichthyosaurus, Ophtalmosaurus, dokonce i veliký Temnodontosaurus, a všichni se vrhali po rybách a olihních. Jak jeden z pracovníků v programu poznamenal, bylo to jako dívat se do ztraceného světa. Kromě toho kamera zachytila i dlouhokrké plazy se čtyřmi ploutvemi-nějaký druh plesiosaurida! Bohužel odplaval dříve, než jsme jej mohli blíže identifikovat. V hlubinách však žijí i mláďata Shoniosaurů. Kdyby se dožila dospělosti, mohla by být nebezpečná, Shoniosaurus patří k největším mořským plazům vůbec! Mimoto nás překvapil výskyt i jakési prehistorické kožatky. Rozhodně jde o neobyčejný výzkum, doufám, že bude pokračovat. Ponorka bude do hlubin znovu vyslána zítra, v sobotu. Tentokrát blízko ostrova, na němž se nachází náš park. Všechno jsou to tak skvělé zprávy. Bohužel, tento týden přišla i jedna špatná-včera se na pobřeží ostrůvku Tofua, náležícímu státu Tonga, objevila takřka neidentifikovatelná vzdechlina. Jisté je jen to, že patřila jakési velrybě. Viník je jasný a Operace Hon na Kronosaura se zase rozjíždí...

Dinosauří park také zažívá krušné chvilky. Už skoro týden nepršelo. Cesty jsou naprosto vyschlé, mění se v hluboký písek, do kterého zapadají kola našich dopravních prostředků. Stavba silnice vedoucí z východního pobřeží konečně po nějakém čase pokračuje. Dělníci musí pracovat v neskutečném vedru, všude kolem staveniště se proto rozkládají prostorné stany a bedny plné lahví s vodou. Charles bude v neděli hájit naše zájmy týkající se Isle of Die. Spor o vlastnictví ostrova totiž nekontrolovatelně roste. Měla by se nás údajně zastat americká vláda, ale nikdo neví, jak vše dopadne. Tsintaosaury jsem musel ubytovat v provizorním výběhu a opravit jejich plot. Před týdnem ho totiž zase prorazili. A pokud jde o Siamotyranna, začíná být čímdál víc agresivnější. Krmiči už mají zase strach, aby je nenapadl. To samé se děje i s Erythrosuchem. Zdá se, že to do příště nebudeme mít vůbec jednoduché!

Ale o tom až zase za týden, tedy, doufám!

Boj mezi příšerami: Srpodrápý souboj (2/2)

Minulou část najdete v rubrice Příběhy na vyprávění . Snad si pokračování užijete, jak jsem slíbil, rozhodl jsem se ho napsat právě dnes!

Boj mezi příšerami: Srpodrápý souboj, část 2.:

Corythosauří samice pořádně vrazila do jako sloup stojícího Sauronithoida. Chudák samec odletěl téměř dva metry daleko na levý bok svého těla. Rozzuřený býložravec pokračoval v obraně a utíkal dopředu i nadále, ale hbitý Saurornithoides se v mžiku zvedl a uskočil. Corythosaurus válečně zatroubil. Vejce, které samec sebral, však nezachránil ani jeden z živočichů. Při pádu se totiž rozbilo. Ostatní Corythosauři nyní věnovali pozornost utíkajícímu samci. Jeho družka se mezitím připlížila k hnízdu a jedno z vajec chytila mezi zuby. Corythosauři zareagovali až příliš pozdě. Někteří se za ní přesto rozběhli, ačkoliv neměli jedinou naději, aby ji dohnali. Se svou lehkostí a ladností samice brzy zmizela mezi pískovcovými skalami. Od jejího druha ji však dělilo celé údolí. Alespoň se teď ale mohla nasytit. Shodila vejce na zem, rozkřápla ho svým srpovitým drápem na pravé zadní končetině a vypila obsah. Netušila ovšem, že zde na ni čeká jiné nebezpečí... Mezitím se udýchaný samec skryl kdesi ve skalní dutině. Doufal, že jeho spolupracovnice dokáže pár vajec ukrást a vrátí se k němu. Mýlil se však. Ještě pár minut v proláklině zůstal, ale pak se zase plný sil vydal ke Corythosauřímu hnízdišti. Samice nebyla nikde k vidění. Udýchaný Saurornithoides zíral po okolí a snažil se zachytit pohyb jejího těla. Byl tak nepozorný, že si ani nevšiml velkého samce Corythosaura, jak se po potencionálním útočníkovi vrhá zezadu. Náhle ucítil strašnou ránu a jeho ocas byl zadupnut obrovskou nohou vyrůstající z těla vážícího snad více, než 5 tun. Saurornithoides zařval bolestí. Za chvíli ho Corythosaurus udupal-život v pravěku byl zkrátka velmi krutý a dokonce i mírný býložravec mohl pro ochranu ostatních členů stáda zabít masožravce. Velký samec Corythosaura se náhodou přišel podívat na samice, jak se jim v údolí u hnízd vede a případně by je mohl i ochránit. To se mu právě povedlo. Jeden z lovců měl už smrt za sebou. Otázkou teď bylo, stane-li se stejným osudem i jeho družce. Znenadání se k večeru spustil mohutný déšť. Tmavé mraky zakryly naoranžovělé slunce a v kaňonu se ocitla tma. Saurornithoidové mají noční vidění a tak ve tmě dobře vidí. Stejně však, jako další obyvatelé tohoto kaňonu, Dromaeosauři. Pozorná samice naslouchala každému zvuku v okolí a všimla si, že na kopečku nad ní patrně stojí dva draví živočichové...

Otočila se a skutečně uviděla dva Dromaeosaury. Byli její reakcí docela překvapeni. A tak se po ní okamžitě vrhli. Ano, Dromaeosauří smečka měla v plánu zabít samici Saurornithoida. Teď vše nezáviselo jen na srpovitých drápech obou druhů, ale i na organizaci smečky. Samici však bylo jasné jedno: Tento útok nepřežije. Pokud tedy neuteče. Okamžitě upalovala pryč. Ale Dromaeosauři jsou, stejně jako Saurornithoidové celkově chytří, loví podobně, jako dnešní sokoli, a vždycky si nechávají někoho poblíž, kdo by mohl zaútočit v případě obrácení směru útěku oběti. To se stalo i tady. Samice utíkala kaňonem a najednou spadla. Skočil na ni menší Dromaeosaurus a zakousl se jí do krku. Samice mu vrazila svůj vražedný dráp do stehna. Dromaeosaurus zasyčel bolestí a uvolnil své sevření. V mžiku už se válel v písku bez kořisti. Ale ostatní Dromaeosauři se za Saurornithoidem rychle hnali. Brzy ho dohonili a začali na něj skákat. Unavená samice, vyčerpaná útěkem, už jen pozorovala, jak krvácí. Ukázalo se, že Dromaeosaurů je pět, tedy více, než očekávala. Obklíčili ji a zatlačili ke stěně. Už neměla nejmenší naději. Za pár okamžiků se stala jejich kořistí. Věřte však nebo ne, Dromaeosauři tímto činem možná mírně napomohli Corythosaurům v ochraně hnízda. Saurornithoides jim poskytl potravu a oni teď nějakou dobu nepotřebovali krást vejce Corythosaurům. V přírodě však musíte očekávat i neočekávatelné...

Ještě si promyslím, o čem bude příští část, zítra Vás každopádně čeká další z mých příběhů, a to další pokračování Správce dinosauřího parku!

Ericiolacerta

Ericiolacerta byl masožravý savcovitý plaz, therapsid, z celkově proslulé skupiny Therocephalia. Žil na samém konci období Permu, skutečný rozmach však zaznamenal až na začátku Triasu. Vyskytoval se vlastně v pozdních prvohorách i raných druhohorách. Většina therapsidů ze skupiny Therocephalia nedosahovala délky více, než jeden metr, a Ericiolacerta nebyla výjimkou. Její ještěrkovité tělo měřilo 20 centimetrů. Zřejmě se jednalo o hmyzožravce. Paleontologové tak soudí z nalezených zubů, ty byly malé, ostré, ale nevhodné k prokousnutí masa nějakého velkého živočicha. Ericiolacerta se mohla maximálně přiživovat ještě na mršinách nebo lovit malé rybky či obojživelníky. Proti ostatním dravým zvířatům, se kterými sdílela své území, ovšem neměla šanci. Ocas Ericiolacerty je krátký a mohutný. Končetiny byly vybaveny pěti prsty. Ušní otvory se nacházely až téměř u krku. Ten byl velmi krátký a doslova splýval se zbytkem těla. Ericiolacerta byla velice raným zástupcem své rodiny, z níž později vzešli větší a úspěšnější rody. Její zkameněliny se našly v Jihoafrické republice a na Antarktidě. Podle fosilních pozůstatků se vědci domnívají, že mohla lovit ve skupinách...

Popis Ericiolacerty najdete například v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat z roku 1999.

Příště Therocephalian!

Pravěk v Čechách-Podivní savci z Krušných hor

Ve svém projektu s názvem Pravěk v Čechách i nadále pokračuji, tentokrát s částí, která nás příliš nezvdaluje od éry, do níž jsme se vrátili minule. Snad si článek užijete!!!

Místo: Podkrušnohorská kotlina,

Období: Mladší třetihory (Terciér), epocha Miocénu.

V předchozí části jsme si povídali o obrovském chobotnatci Deinotheriu, které se na našem území vyskytovalo před 10 miliony let. České Deinotherium proslavila povídka Josefa Augusty z knihy Zavátý život, popisující jeho smrt. Jiná autorova kniha nese název Z hlubin pravěku, a také ona obsahuje povídku týkající se života pravěkých savců v Čechách. Odehrává se kdesi pod Krušnými horami. Pravda je taková, že všichni tvorové z Augustova příběhu zde byli skutečně objeveni. Z některých bohužel zbyly jen takřka nepatrné zkamenělé kůstky, z jiných máme o něco více fosilního materiálu. Kromě zubů krokodýlů, úlomků krunýřů želv a jiných plazů odtud však pochází i mnoho známějších i méně známých prasavců. Deinotherium bylo mezi nimi také. Vyskytovali se zde různé druhy Mastodontů. Veliká Podkrušnohorská kotlina poskytovala domov i prajelenům, včetně Dicrocerose a známějšího Palaeomeryxe a dokonce se zde vyskytoval i jeden z vůbec prvních pravých tapírů-Palaeotapirus, což v překladu z latiny znamená "pravěký tapír". Žil zde dokonce i prazvláštní savec z rodiny Chalicotheroidea-Macrotherium. Bezpochyby se jedná o nejpodivnější pravěké zvíře, jaké kdy na území České republice mohlo žít. Všichni tito pozoruhodní býložravci žili v relativně teplém klimatu. V Čechách panovalo subtropické podnebí, i tak se zde však vyskytovalo plno jehličnanů. Nebyly to však jen borovice, smrky, modříny a jedle, vedle malého množství takových stromů zde existovaly tisy, sekvoje, glyptostroby a mnohé další. Samozřejmě se zde vyskytovala i tráva, ta se vyvinula již několik milionů let předtím. Právě ta byla pro býložravé savce hlavním zdrojem obživy. Oni sami však byli potravou pro velmi děsivé predátory. Dva z nich se dočkali díky nálezům z jiných krajů velké popularity, avšak jen málokdo ví, že psi medvědovití obývali i Česko...

Na prvním obrázku je Vám k dispozici pohled na krásné Mastodonty, Palaeomeryxe a pravěké plameňáky, zatímco na druhém se nachází podkrušnohorský miocénní les se dvěma Palaeotapiry, matkou a mládětem. Autorem obou obrázků je významný malíř Zdeněk Burian. Snad se Vám tato část líbila, další zde bude již brzy!!!

Tento den slaví Blogorgonopsid své páté narozeniny!!!

Rok už zase uběhl jako voda, a tak dnes, 5. května 2014, slaví Blogorgonopsid již své páté narozeniny! Dosáhl už tedy moc pěkných půlkulatin! Jelikož se jedná o pro tento blog významnou událost, sečetl jsem všechny kdy zveřejněné články, a zjistil tak, že dohromady jsem za těch 5 let napsal 1503 článků! Od 6. května minulého roku jsem jich napsal 312, což je také velký počet. Dosavadní rekord návštěvnosti je 409 lidí a já Vám za něj velmi děkuji. Jsem ale především potěšen, kolik kamarádů a zájemců o pravěk a dinosaury jsem za těch pět let stačil poznat. Vlastně jste to vy, kdo jste tento blog podporovali, ať už návštěvností, tak komentáři. Chtěl bych poděkovat Deinonychovi, Mojeznamkymu, Dinosaurssovi, Blogoguanlogovi (Prehistoricworld), Davna-historii, Theropodovi, Jurijovi, Oceánu pravěku, Martinoraptorovi, Kryptoraptorovi, Alfaraptorovi, Betaraptorovi, Iccawe (Riwa), Evě, Anně, Dinosaurblogovi, Blogplateosaurovi, Megaraptorovi, Siamotyrannovi, Isla-Nublar-Crew, Irittatorovi (Dinosaur12), Encyklopediedejin, Matouši Pavlíkovi, Pangaeonovi, Forusrakovi, Utahraptoru Stephenovi, Vendacovi, Remimu, Prehistoricportalovi, Eduardovi i všem dalším, které jsem třeba náhodou pozapomněl uvést, za inspiraci, podporu, komentáře, jejich články plné pro mne nových informací a za vše jiné. Chci však poděkovat všem, kteří za těch 5 let alespoň jednou zavítali na můj blog, a také všem čtenářům. Vězte, že tento blog se zde budu snažit udržet ještě hodně dlouho...

Náš Blogorgonopsid se, jako každý rok, už nemůže dočkat, až ochutná svůj narozeninový dort, tentokrát zase v typické permské poušti. Je to neuvěřitelné, jak čas rychle za těch pět let uběhl, 5. května 2009 jsem si dopoledne založil tento blog, jenž existuje dodnes. Ještě jednou Vám všem děkuji za podporu! A co se zde objeví nového? Jak jste si všimli, Plateosauři v záhlaví blogu si odešli odpočinout a vystřídal je náš Gorgonopsid. V jiném, mezi novými články už brzy najdete nový seriál o evoluci různých řádů savců, o tom, jak se měnily rekonstrukce různých prehistorických zvířat i nový projekt o afrických predátorech. Novinek tu bude ale více... Každopádně doufám, že tento blog tu vydrží ještě dost dlouho, děkuji Vám všem!

HAAS

Elmisaurus

Elmisaurus byl malý theropod žijící v období pozdní Křídy. Patřil do řádu Oviraptosauria, takže byl příbuzný například se známějšími dravci Oviraptorem a Gigantoraptorem. Elmisaurus však nedosahoval ohromných velikostí. Jeho tělo bylo dlouhé maximálně 2 metry. Výška snad nemusela přesahovat ani 1 metr, mohli bychom ho tedy přirovnat k dnešnímu krocanovi. Váha je podle rekonstrukce těla odhadována na cca 30 kilogramů, vzhledem k nedostatku nalezených kostí to však nemůžeme tvrdit s jistotou. Věc se má tak, že z Elmisaura byly nalezeny jen přední a zadní končetiny. Celkový vzhled Elmisaura je rekonstruován podle podobnosti jeho kostí s kostmi jemu příbuzných dinosaurů. Zadní končetiny poukazují na dlouhé nárty a holeně. Elmisaurus byl pravděpodobně velmi rychlý a hbitý-jeho končetiny byly stavěny pro rychlost. Přední končetiny byly vybaveny třemi prsty. Elmisaurus mohl lovit malé hlodavce, mláďata dinosaurů, ještěrky, hmyz nebo snad krást i vejce. Potravní specializace by se dala nejlépe určit podle lebky, ta však na svůj objev stále ještě čeká. Jméno tohoto tvora doslova znamená "ještěr - noha". I kdyby došlo k objevu dalších částí jeho těla, jméno mu už navždy zůstane. Důvodem, proč se spolu s končetinami ve vrstvách nezachovaly, je jejich zřejmá tenkost. Obýval pravěké Mongolsko před 75 miliony let...

Popis Elmisaura můžete najít v knize "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla z roku 2005.

Příště Xiaosaurus!

Obrovský ptakoještěr z Arizony

Různé teorie o přežití živočichů z dob dinosaurů se šíří už snad od doby, kdy byla tato monstra poprvé popsána. Už v 19. století údajně došlo k pozorování množství zvířat podobných dinosaurům nebo ptakoještěrům. A právě o jednom takovém údajném ptakoještěrovi pojednává tento článek... Noviny Tombstone Epitaph vydaly ve svých listech 26. dubna 1890 velmi zvláštní zprávu o tom, že kovbojové v Arizoně zastřelili neuvěřitelně obrovskou létavou obludu, která možná připomínala pradávné pterosaury. Deník o tvorovi doslova napsal: "Mohutný had, skeletová, potrhaná křídla, krokodýlí hlava," a co je nejzaráživější, "rozpětí křídel téměř 49 metrů". Už to samo o sobě zní dost nepravděpodobně. Podle výpovědi kovbojů a samotného deníku se údajně podivné a obrovské zvíře pohybovalo nad pouští. Nikdo nevěděl, odkud se zvíře vzalo a odkud vzlétlo. Létající tvor však letěl jen krátkou vzdálenost, podle Tombstone Epitaph mohl být zraněný, starý či nemocný a rychle klesal k zemi. Kovbojové ho krátce poté zastřelili. Samotnému tvorovi se přezdívá "hromopták" (anglicky "thunderbird"). Jeho existence však nebyla nikdy doložena. Buď se tehdy jednalo o pouhý výmysl listu Tombstone Epitaph, který měl pouze vzbudit zájem čtenářů a donutit si je vydané číslo koupit a případně je i k tisku převést od jiných novin, anebo tehdy kovbojové opravdu něco zastřelili. Pokud se to ale stalo, rozhodně rozpětí křídel zastřeleného zvířete nemohlo měřit skoro 50 metrů. Takový tvor by se snad ani nedokázal vznést. Podle některých zpráv z 19. století kovbojové zastřelili i menší ptakoještěry, některé fotky, zřejmě však falešné, je dokonce s jejich kořistí představují. Pravdivé tyto zprávy však, zdá se, nebudou...

Jen tak bych chtěl upozornit, že obrázek nezobrazuje popisované monstrum. I tak si všimněte, že Pteranodon na obrázku je jasný model...