Želva sloní: Galapážská legenda

Právě čtu knížku Galapágy od Irenäuse Eibla-Eibesfeldta - nádhernou publikaci z roku 1962, v češtině vydanou v roce 1970 v překladu Vladimíra Hanáka - a velice se mi zalíbila její třetí kapitola, která pojednává o slavných galapážských želvách. A tak mne napadlo, že o těchto proslulých obrech napíši článek... Jsou to vskutku velmi fascinující tvorové...

Želva sloní je druhový název, se kterým se obyčejně setkáme v souvislosti s galapážskými želvami. Pravdou však je, že souostroví, rozléhající se přibližně 1000 kilometrů od pobřeží Ekvádoru, obývá či obývalo hned několik odlišných druhů velkých želv, jež však spolu byly příbuzensky spřízněny. Želva sloní, latinsky Chelonoidis nigra, je největším žijícím druhem želvy na světě. Největší změřený jedinec měřil 1,87 metru na délku a vážil 417 kilogramů. Velikost těchto želv se však liší v závislosti na ostrovech, které obývají; například želvy sloní z ostrovu Pinzón jsou mnohem menší než želvy z ostrova Santa Cruz. Záleží totiž na podnebí, a jak je známo, každý ostrov tvořící souostroví Galapágy je takovým svým vlastním světem, a to nejen z pohledu fauny a flóry, ale také z pohledu teplot a podnebí celkově. Čím větší želva je, tím lépe se zřejmě vypořádává s extrémními teplotami, přičemž jsou míněny extrémně vysoké teploty. Říká se tomu gigantotermie. Důkazem tohoto předpokladu by ostatně mohl být fakt, že obrovské želvy se v prehistorii vyskytovaly i mimo Galapágy či Aldabru a další ostrovy na východ od Afriky (tato dvě od sebe velice vzdálená místa jsou v současnosti posledními místy výskytu gigantických želv), a to například v Austrálii, na Vanuatu nebo na pevnině Jižní Ameriky. Mohlo za to teplejší podnebí na oněch lokacích...

Tropické ostrovy jako Galapágy (anebo tedy také Aldabra) se staly v pleistocénu a holocénu skutečně posledním útočištěm velkých želv. Bohužel však některé galapážské druhy již vyhynuly. Tím se tedy vracíme k začátku; želva sloní je pouze název jednoho galapážského druhu, ale jak se zdá, souostroví bylo domovem celkem 14 nebo 15 druhů. Tři nebo čtyři z nich bohužel kvůli člověku vyhynuly; těmito druhy byly Chelonoidis phantasticus z ostrova Fernandina (je to druh pravděpodobně vyhynulý, i když v roce 2009 se objevily zprávy o jeho údajném pozorování, což nahrávalo předchozím záznamům o nalezení želvího trusu, avšak nic nebylo vědecky potvrzeno), pak floreánský druh (bohužel nemá vědecké jméno) a pak samozřejmě také želva abindgongská (Chelonoidis abingdonii), jejímž posledním zástupcem byl osamělý George, chovaný v zajetí až do roku 2012, kdy kvůli vysokému věku zemřel. Mluví se ještě o dalším jednom či dvou druzích, pravděpodobně vyhynulých (nekolují-li jejich geny v krvi jiných, stále přežívajících druhů; křížení bylo a je možné, neboť jsou si tyto druhy vskutku velice blízce příbuzné). Další druhy galapážských želv jsou buď klasifikovány jako zranitelné, ohrožené nebo, například v případě překrásné želvy santacruzské (Chelonoidis porteri) z ostrova Indefatigable, kriticky ohrožené.

Důvodem, proč se galapážské želvy dostaly na pokraj vyhynutí, jsou lidé a živočichové jimi na Galapágy dovezení, tedy nepůvodní predátoři z řad savců, plenící želví hnízda nebo lovící jejich mláďata. Želvy se na Galapágách staly vzácností už krátce poté, co bylo souostroví objeveno evropskými dobrodruhy. Ti údajně zprvu hledali podle želvích stezek, vychozených po stovky a tisíce let, vodní zdroje. Želvy se totiž nikdy nezdržovaly příliš daleko od vody, a najít pěknou pěšinku vedoucí k jezírku ve spalujícím horku se námořníkům opravdu velmi hodilo. Nedlouho poté jistě přišli na to, že želví maso chutná skvěle. Zjistili, že nemá příliliš mnoho tuku, a že má po jeho pozření málokdo bolesti břicha nebo zažívací problémy. Tak nějak to ostatně ve svém deníku vylíčil kapitán Porter, podle něhož dostal druh z ostrova Indefatigable svůj druhový název. Se svou posádkou dorazil právě na tento ostrov v roce 1813, a odnesl si z něj velké množství nejen naporcovaného želvího masa, ale také několik živých jedinců. Porterovi lidé údajně sebrali během čtyřdenní návštěvy ostrova 14 tun želv, živých i mrtvých. Některé z nich uzavřeli do podpalubí, kde prý taková želva vydržela žít i rok a půl. To také přišlo námořníkům při cestě přes Tichý oceán velmi vhod. Pak se o želví maso začali zajímat i lovci velryb, a když pak v roce 1903 navštívila Galapágy expedice vědců z Kalifornské akademie věd, s hrůzou zjistila, že želvy byly na Chathamově a Barringtonově ostrově úplně vybity, a na některých dalších ostrovech zůstaly jen velice malé populace. Námořní lupiči nechali žít želvy poněkud pokojně a ve větším množství jen na Indefatigable, na Duncanově ostrově a na Albemarle. Floreánský druh, již zmíněný výše, byl zřejmě vybit okolo roku 1850, tedy jen patnáct let po Darwinově návštěvě Galapág, jež ho přivedla k oné úžasné teorii, která nakonec změnila náš pohled na svět.

Darwin samotný byl gigantickými galapážskými želvami značně okouzlen, a doslechl se, že se prý želvy na jednotlivých ostrovech od sebe liší. Zprvu tomu prý nevěnoval velkou pozornost, jakožto cestovatel si toho povšiml až po návštěvě několika ostrovů, a právě toto povšimnutí - týkající se nakonec nejen odlišnosti želvích druhů na Galapágách, ale i dalších živočichů obývajících souostroví - jej nakonec vedlo k velkému přemýšlení, a nakonec vyústilo v semínku evoluční teorie, které se mu v té době, při cestě na lodi Beagle, zrodilo v hlavě.

Mezi galapážskými želvami, se kterými se Darwin setkal, byl samozřejmě i druh Chelonoidis nigra. Je však možné, že viděl i ty druhy, které nikdo z nás již nespatří, jednoduše proto, že byly nedlouho poté vybity.

Ty želvy, které dlouhé cesty po moři v podpalubí neustále se houpajících lodí přežily, měly opravdu velké štěstí. Ale několik takových jedinců skutečně bylo. A někteří z nich, vysazeni na místech dalece vzdálených své původní galapážské domovině, se pak stali dokladem pověstné dlouhověkosti želv. Kupříkladu na jedné ze svých návštěv Tongy daroval proslulý kapitán James Cook jednu velkou galapážskou želvu tehdejšímu vládci země. Víme, že Cook navštívil Tongu dvakrát, a to v letech 1774 a 1777, a neví se, na které z těchto výprav dovezl z Galapág obrovskou želvu, ale to ani není tak důležité (ostatně jeho dvě návštěvy ostrova od sebe dělilo jen několik roků). Tento jedinec žil na Tonze až do roku 1927, a předpokládá se, že byl nejméně 200 let starý. Dalším dobrým dokladem dlouhověkosti galapážských želv transportovaných proti jejich vůli z Galapág byla Harriet. Tento
nádherný plaz byl jedním z nejlepších zvířecích přátel Steva Irwina; Steve i Harriet zesnuli v roce 2006. Jejím domovem byla Australia Zoo, kterou vybudovali Stevovi rodiče. Původně se předpokládalo, že Harriet patřila k druhu Chelonoidis guentheri, pak se však přišlo na to, že byla ve skutečnosti zástupcem druhu Chelonoidis porteri. Jak později společně zjistili Scott Thompson z Queenslandského muzea, Steve a jeho manželka Terri Irwin, Harriet byla jednou ze tří želv přivezených do Austrálie samotným Charlesem Darwinem na jeho cestě kolem světa. Harriet se tedy v roce 1835 dostala do rukou Charlese Darwina, a nakonec zesnula v zoo Steva Irwina... Pátrání po původu Harriet a zjištění o jejím šokujícím příběhu, o němž Irwinovi neměli dlouho ani ponětí, tedy až do té doby, než se do bádání pustil Scott Thompson, popsala Terri v knížce The Crocodile Hunter: The Incredible Life and Adventures of Steve and Terri Irwin. Fotografii Harriet, pořízenou v roce 2002, vidíte nad tímto odstavcem.

Galapážské želvy jsou také proslulé svým růstem. Může se to zdát až neuvěřitelné, ale aby dorostla konečné hmotnosti, musí malá želvička znásobit svou počáteční váhu 370 krát. Rodí se s váhou pouhých 80 gramů. Ale během prvních dvou nebo tří let života může tento tvor přejít z kategorie hmotnosti 80 až 270 gramů do kategorie hmotnosti 7 kilogramů. A tak to jde dál, po desítky let, až se z ní nakonec stane prehistorický kolos, srovnatelný díky svému majestátu s dávnými plazími obyvateli naší planety.

U želvy sloní jsou známy mutualistické vztahy s Darwinovými pěnkavami. Ty se přiživují na parazitech želvy podobně, jako klubáci zbavují obtížného hmyzu a parazitů velké kopytníky afrických savan. Většinou pak sbírají parazitický hmyz z krku, z okolí kloaky, ze zadních končetin či z kůže nacházející se mezi plastronem a karapaxem. Některé želvy dokonce natahují krk nebo končetiny, aby takříkajíc rozprostřely jídelní stůl.

Vzhledem k tomu, že fauna Galapág je přísně chráněna, nehrozí zřejmě želvám sloním a dalším galapážským druhům brzké vyhynutí. Želva sloní byla jako druh zachráněna díky rozmnožování v zajetí (a následného vypouštění zvířat do přírody), které započalo již v polovině 20. století. Bohužel jsou na tom některé druhy podstatně hůř. Například želvy z Duncanova ostrova tvoří populaci, kterou tvoří jen asi 500 exemplářů, a Darwinovy želvy z Jamesova ostrova přežívají jako sotva větší populace, čítající okolo 1110 až 1200 jedinců. Ochránci přírody se nicméně starají o to, aby tyto druhy nevyhynuly. Byla by škoda je ztratit, a přijít tak o kus prehistorie ve formě gigantických galapážských želv...