Svět opičích ještěrů, 1. část

Od dnešního dne začínám psát slibovaný příběh Svět opičích ještěrů. Podíváme se v něm na život méně známých tvorů, kteří již dávno zanikli... Snad si celý příběh užijete!

Svět opičích ještěrů, 1. část:

Foukal rychlý, teplý vítr. Pohyboval s listy stromů a keřů, které se chvěly, jako by se chtěly na větvích udržet. Někdy vítr zesílil a několik lístečků ze stromu spadlo. Občas foukal i silněji, snad chtěl z větví shodit jakési podivné úkazy. Mohly vypadat jako listy, ale byly mnohem větší. Nehybně se držely větví. V době, kdy vítr přestal být tak silný, protnul temnotu lesa paprsek světla. Vycházel od dalekého kopce, celé kilometry odsud. Rudé slunce pomalu přejímalo vládu nad tímto mlčícím, nočním světem. Čím výše putovalo, tím více živočichů probouzelo k životu... Před 210 miliony let vypadala Evropa zcela jinak, než dnes. Převládalo suché podnebí, sem tam se vyskytla velká pustina. A tak se život držel poblíž velkých jezer, obklopených lesy podivných rostlin. Štíhlé kmeny Pleuromeie preferovaly především jezerní břehy, přesličkovitá Schizoneura zase našla domov přímo ve vodě. Také jehličnany v tomto světě zaujaly nové postavení. Jednou budou vědci této době říkat pozdní Trias, období, kdy se na Zemi začali rozšiřovat první dinosauři. Lesy severní Itálie však poskytovaly domov i mnohem starobylejším zvířatům... Poté, co vysvitlo slunce, probralo se několik malých plazů, visících na větvích stromů. Ještě stále se jich drželi jako přibití. Pomalu natahovali přední končetiny, rozevírali prsty a kroutili maličkou hlavičkou. Natahovali také dlouhý, chápavý ocas. Tito malí stromoví plazi patřili k rodu Megalancosaurus. Tito chameleonům podobní lezci by se dali jednoduše označit jako opičí ještěři. Jedna velká skupinka přečkala noc na vrcholku prajehličnanu zvaného Voltzia. Jejich tmavě zelená kůže dokonale splývala s jehlicovitou pokrývkou těchto stromů. Nešlo o žádnou Megalancosauří kolonii, ačkoliv se tito tvorové často sdružovali do malých skupinek. Všichni zkrátka našli útočiště na jednom stromě, kde se rozhodli ukrýt před predátory. Megalancosauři nepatřili mezi velká zvířata, s délkou 25 centimetrů byli v tomto světě nesmírně zranitelní. Jeden mladý samec jménem Stephen se usadil přímo na vrcholku stromu. Ze všech Megalancosaurů, vyskytujících se u jezera, byl právě on nejlepším lezcem. Nebylo to jen díky drápu na konci ocasu, byl to obratný jedinec schopný rychlého útěku. Aby se napili, slezli Megalancosauři z jehličnanu a pomalu se ploužili k vodě. Na zemi byli celkem nemotorní, ale Stephen se opět držel v popředí. Jako první došel k jezeru a zastavil se u něj. Učinil několik trhavých pohybů, aby snad napodobil pohyb neživých předmětů ve větru. Snažil se tak zmást potencionální predátory. Poté už hltavě pil. Z hlubin jezera ho ale pozoroval podivný tvor. Jeho oči se upínaly na Megalancosaura téměř jako na snídani. Malý opičí ještěr při pití nutně vydával vibrace, a vodní dravec je zachytil. Najednou Stephen ucítil prudký pohyb na hladině. Za pomocí svých bleskurychlých reakcí uskočil. Jen taktak se vyhnul tlamě plné zubů, která po něm dvakrát chňapla! Všichni Megalancosauři se rychle vzdálili od vody. Tohle byl predátor, kterého příliš dobře neznali. Velký dravý plaz nazývaný Nothosaurus zavítal do jezerního prostředí s cílem přivést k životu svá mláďata. Normálně šlo o mořská zvířata, držící se při slané vodě, ale tato březí samice výjimečně zavítala do sladkých vod. Dostala se sem díky velké řece, vtékající do jezera. Nothosaurus se pokusil o vyškrabání se na břeh, ale příliš mu to nešlo. Navíc kořist již utekla, a tak se samice vztekle ponořila a číhala v záloze na další oběť. Megalancosauři se vrátili do svého stromového království. Stephen vylezl na cykasu podobnou rostlinu a zaměřil se na vlastní kořist. Byla to veliká vážka, jež si zrovna sedla na tenkou větvičku. Stephen se k ní pomalu blížil a pak prudce vymrštil své tělo vpřed, zatímco se zadními končetinami a ocasem pevně držel větve. Jakmile vážku dostal, zabil ji několika skusy a poté ji spolkl. V lese byla spousta hmyzu, a tak se Stephen nemusel bát, že by měl hlad. Toho dne však do velikého lesa v okolí jezera přišli nevítaní hosté. Byli to obrovští tvorové, typicky putující po prehistorické Evropě, tehdy součásti kontinentu Pangaea, při hledání nových zdrojů potravy. Každý obyvatel lesa trochu znejistěl, když uslyšel táhlé, houkavé zvuky. Stephenovi se ze stromu naskytl neobyčejný pohled. Zhruba deset kilometrů odsud pochodovalo veliké stádo čtyřnohých zvířat, dlouhých alespoň osm metrů... Ovlivní život opičích ještěrů?

Pokračování příště! Opravdu doufám, že se Vám první část Světa opičích ještěrů líbila!