Slavné expedice: Duboisovo pátrání po předku člověka

SLAVNÉ EXPEDICE

DUBOISOVO PÁTRÁNÍ PO PŘEDKU ČLOVĚKA

Eugéne Dubois, celým jménem Marie Eugéne Francois Thomas Dubois, byl holandský lékař, paleoantropolog a geolog. Narodil se 28. ledna 1858 a zemřel ve věku 82 let dne 16. prosince roku 1940. Byl to velmi významný člověk, který se zasloužil o výzkum minulosti lidského rodu. Dubois byl totiž jedním z prvních, jež učinili důležitý objev. Poštěstilo se mu nalézt něco mezi zvířetem a člověkem, něco, co bylo člověku alespoň blízce příbuzné. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Dubois byl spíše zvyklý na evropské prostředí, ve skutečnosti podnikl dlouhou a slavnou expedici, která změnila náš pohled na historii primátů. Tropické prostředí, jež navštívil, bylo tehdy mnohem nehostinnější a nepřátelštější, než dnes. Kdo byl tedy vlastně Eugéne Dubois? Co se mu podařïlo objevit? A proč o něm slyšel snad každý zájemce o prehistorii?

Minulost lidského rodu byla ve 2. polovině 19. století žhavým tématem. Vědci z celého světa spolu diskutovali, přeli se, hledali důkazy i znemožňovali své kolegy jen proto, aby si prosadili svůj názor. Mnohé z názorů byly tehdy v porovnání s těmi dnešními nevědecké. Zvláště v době, kdy anglický přírodovědec Charles Darwin přišel se svou evoluční teorií, jakoby tato diskuse o lidské prehistorii nabrala spád. Mnozí nesouhlasili s Darwinovou myšlenkou, že předky mnohých živočichů jsou mnohem primitivnější organismy, a že i my tedy máme spolu s nám příbuznými druhy společného předka. Darwinova teorie však přišla zrovna v tu správnou dobu. Samotný Darwin se domníval, že předci lidí se museli vyvinout někde v Africe, což, jak víme, je pravda. K této domněnce jej vedl fakt, že Afriku obývají i velcí lidoopi-šimpanzi a gorily. Ovšem jiní odborníci, především Charles Lyell a Alfred Russell Wallace, s ním nesouhlasili. Podle nich byli totiž lidé mnohem více příbuznější gibonům a orangutanům, jež však nežijí v Africe, ale v jihovýchodní Asii. Samotný Lyell tehdy prokázal, že předky lidského rodu bychom měli hledat právě tam. Ukázalo se, že jeho slova byla prorocká. Na scénu totiž přišel holandský lékař Eugéne Dubois a byl odhodlán najít opočlověka v těchto tropických krajích...

Těžko říci, zda Dubois vůbec věděl, co má hledat. Ve své době si určitě nedokázal představit, jak alespoň zhruba mohl vypadat onen přechodný článek mezi zvířaty a lidmi. Jeho úkol byl ale jasný, najít "opočlověka". Zanechal své akademické kariéry a vyrazil do terénu roku 1887. Podle Lyella se mohli předci člověka vyskytovat na území Nizozemské východní Indie, dnešní Indonésie. Jeho prvním cílem byl ostrov Sumatra. Eugéne prohledával říční údolí a jeskyně, a určitě trpěl nedostatkem vody, příšerným horkem a spoustou bodavému hmyzu, včetně moskytů. Nebyl však úspěšný. I kdyby náhodou Sumatra byla kdysi domovem opolidí, neměl dost síly pokračovat. První část jeho expedice tedy skončila zklamáním z neúspěchu. Ale jak je známo, nejdůležitější je nevzdávat se. Když je člověk přesvědčen, že může dojít ke svému cíli, musí bojovat i nadále. Dubois opustil Sumatru a zamířil na sousední, menší ostrov-na ostrov pokladů. Jávu...

Hornaté vnitrozemí ostrova Jáva poskytovalo Duboisovi perfektní prostředí k hledání přechodného článku mezi člověkem a ostatními primáty. Provázen místními průvodci, Eugéne opět prozkoumával zapadlé jeskyně i říční koryta, až roku 1891 našel to, po čem celé zbylé čtyři roky pátral. Opravdu to popsal jako "nějaký druh mezi lidmi a opicemi". Nález tvořil jeden zub, respektive pravá horní stolička primáta. Později však nalezl i část lebeční klenby a stehenní kost. Nově objevený druh nazval Pithecanthropus erectus ("opočlověk, který stojí vzpřímeně"). Mezi veřejnost se však více vžil název "jávský člověk", jenž je mnohým lidem známý dodnes. Někteří Duboisovi kolegové však odmítli považovat nálezy za pravé. Eugéne totiž kosterní pozůstatky objevil poblíž vesničky Trinil a oni se buďto domnívali, že by mohlo jít jednoduše o ostatky místních vesničanů, anebo zkrátka nějakých stromových opic. Spoustu vědců přesvědčily až další nálezy pitekantropů, jež byly učiněny o celých 40 let později! Opět pocházely z Jávy. Do té doby však experty zaměstnávala vášnivá debata...

Na obrázku vidíte Duboisovy nálezy, jež jsou dnes vystaveny v muzeu v Leidenu. Zajímavé je, že Dubois zprvu tvora pojmenoval Anthropopithecus, ale tento název se neujal tolik, jako pojmenování Pithecanthropus. To přišlo roku 1894. Profesor Dubois vyslovil jednoznačný závěr: Vývoj člověka se skutečně odehrál v indické oblasti. Dnes víme, že to možná z části byla pravda, ale přece jen, pitekantropové nebyli nejstaršími pralidmi. Poté přišel rok 1895, tehdy se Eugéne Dubois zúčastnil zoologického sjezdu v holandském Leidenu, na němž předložil onu mozkovnu a stehenní kost z Trinilu. Většina odborníků Duboise tehdy odsoudila, stejně jako jeho nálezy, za nepodstatné a dokonce nepravé. Jen Ernst Haeckel a Othniel Charles Marsh (lovec dinosaurů z USA) poznali pravou hodnotu takových kostí a prohlásili, že tento živočich určitě patřil do stejných vývojových řad s člověkem. Duboise to možná trochu zarazilo, nicméně rozhodl se pokračovat. Opět se vydal na ostrov Jáva...

Bohužel však již nic převratného nenašel. Roku 1898 Jávu definitivně opustil. Bouřlivé diskuse způsobily, že nakonec sám přestal vnímat důležitost svých nálezů a ke sklonku života tvrdil, že nalezl pouze velký, neznámý druh vyhynulého gibona. Byla to škoda, po tak dlouhém dobrodružství se nakonec Dubois vzdal. I tak však byly jím nalezené kosti vystaveny v Leidenském přírodovědném muzeu v Holandsku. Po jeho smrti započla spousta dalších pátrání, z nichž všechny potvrdily Eugénovy původní závěry a zároveň je doplnily. Nakonec se zjistilo, že Pithecanthropus byl zjevně již prvotním člověkem, druhem Homo erectus. Přesto je pozoruhodné, co vše Dubois podstoupil a jak přispěl nejen tehdejší, ale i dnešní paleoantropologii. Jeho jméno se stalo známým právě proto, že se nevzdal, i když s ním mnozí nesouhlasili...

Zdroje obrázků: Indonesia Promo, galerie Zdeňka Buriana a WikiMedia.

Více se o Duboisově expedici můžete dozvědět například v knihách Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby, Od trilobita k člověku od Oldřicha Fejfara nebo dějiny psané kamenem od J. Keibla.