George McCann ztracen v čase-část 7.

Přesně po dvaceti dnech Vám přináším další část mého příběhu George McCann ztracen v čase! Na konci minulé části skončili George, Dixon a Fernando uvězněni v menší jeskyňce, jejíž východ zakryl mohutný dravý Eusmilus... Podařilo se jim vyváznout ve zdraví?

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 7.:

Muži jen s hrůzou hleděli na Eusmila, který se v jeskyňce pořádně narovnal a z hrdla vydal hlasitý, majestátní řev, který se mezi skalními stěnami roznesl i do nejzazších koutů. "Georgi, hoď po něm ještě jeden granát!" vykřikl Dixon, když se kočka začala pomalu blížit. "Mám tu ještě dva, ale..." vyhrkl George, ale v tu chvíli spatřil Fernanda, který už vymýšlel něco jiného. Zapínal přístroj na spuštění časové smyčky. "Jaktože v něm nejsou baterky?!" začal náhle vykřikovat. Dixon začal šmátrat ve svém zvukařském vybavení a pokoušel se najít svou železnou zásobu baterií. Eusmilus netušil, co chtějí lidé před ním provést, nicméně jejich rychlé pohyby jej rozčilovaly-najednou se rozhodl ke skoku a v jedné vteřině stál už jen asi metr před vyděšenými dvounohými tvory, kteří v tomto období neměli nikdy nic dělat. Dixon baterie vytáhl a narval je do přístroje, Fernando zapnul a ačkoliv nebylo jisté, do kterého období je časová smyčka může poslat, objekt otevřeli a ihned jím proběhli. Eusmilus vůbec nedokázal pochopit souvislosti toho, co se právě dělo. Podivně blikající modrý objekt ho děsil, dravec se dokonce začal klepat a ve chvíli, kdy ta zvláštní věc zmizela, kout jeskyně byl prázdný. Eusmilus si marně lámal hlavu s tím, kam zmizela jeho kořist. Raději z jeskyně vyběhl a namířil si to rovnou ke trojici svých druhů, kteří už spořádali polovinu zabitého Orohippa. Nad eocénním lesem osvětlovaným zarudlým sluncem, jehož paprsky na listech stromů kouzlily svítivé obrazce, zanedlouho padla tma. Po lidech zde zůstalo jen pár věcí, před jeskyní stále ležely přikryty kameny jakési plachty. Okolní živočichy to však již nezajímalo... Časová smyčka se otevřela v jiném lese, v době, která byla od Eocénu vzdálena po 110 milionů let. Nejprve proběhl Fernando, v zápětí za ním Dixon a nakonec George. Upřeně nejdříve hleděli na útvar, ze kterého přišli. Stále se v něm rýsoval obraz jiného světa, a když Dixon smyčku ze zvědavosti oběhl, všiml si dokonce jasných siluet onoho řvoucího Eusmila. Pak se útvar zavřel. "Můj bože, tentokrát jsme smrti unikli už jen opravdu o chlup!" poznamenal George a poté si otřel pot z čela. "Nebojte, stále máme zbraně, máme tento přístroj a máme i tu vysílačku," informoval Fernando, "Georgi, nemohl by jsi náhodou zadat do vysílačky frekvenci na toho svého známého?" George hbitě odpověděl: "Udělám to hned, jenom najdu ve své zápisníků ten správný kontakt. Jeremy tohle jistě pochopí, určitě tušil, že se něco takového stane..." "Mimochodem, mohl by jsi odhadnout, kde teď jsme?" optal se ho hned Dixon. "Pravěké Tendaguru v Tanzanii před 150 miliony let, svrchní Jura. Vím to, protože, jak nám napověděl tady náš Fernando, posledně svítil červený cuplík jen u tohoto nápisu. A ještě jedno překvapení-na toto místo před deseti lety vyráželi pracovníci našeho projektu, dokonce pořídili i fotografie okolí a já si na ně dobře vzpomínám..." zvolil dlouhou odpověď George, a usmál se k tomu. Dixon se po okolí více porozhlédl. Zjistil, že se nacházejí uprostřed kamenného údolí, přičemž k jedné skalní stěně vedla pěkná cestička, po níž by se šlo dostat až nahoru na vrchol skály. "Odtamtud bude určitě pefektní výhled!"

Dixon vyšplhal nahoru a spatřil nádhernou scenérii... Těžko by se dala popsat. Všude, kam až oko dohlédne, se rozprostíral hustý les, ovšem občas se v něm objevilo lysé místo přeplněné malými kapradinami. Dixon pobídl své druhy, aby jej následovali. Hned si vypůjčil od Fernanda dalekohled a pomocí něj zpozoroval nějaké dva obrovské dinosaury pochodující po oné kapradinové pláňce. "Tohle znám! Jednou jsem byl v Berlínském muzeu a tohoto dinosaura tam vystavovali-tedy, jeho kostru!" zvolal Dixon. "To budou Brachiosauři," pokýval hlavou George. Fernando se rozhlédl po okolí ještě více a uvědomil si, že toto místo může mít více nástrah, než se na první pohled zdá. "Támhle nalevo je velký močál, tam bychom rozhodně neměli chodit," informoval. "Abyste věděli, do té slavné džungle v Panamě byl z tohoto období převezen Kentrosaurus, pamatujete si na něj?" položil se zájmem otázku George a poté opět začal hledat kontakt na Jeremyho ve svém zápisníku. "Co je to za tvora támhle?" zeptal se Fernando, když si všiml nejasné, avšak po lepším prozkoumání dobře viditelné siluety jakéhosi tvora, jenž pravděpodobně ležel v kamenitém údolí v trsu dvoumetrových kapradin a skrýval se před odpoledním žárem. "Já se podívám," řekl trochu vyvýšeně Dixon, "mám přece tvůj nádherný dalekohled, Fernando. Myslím, že je tam... No tohle, co to je?! Tyrannosaurus Rex!!!" "V Tanzanii žilo několik dost velkých predátorů, Allosauři, Ceratosauři a další," řekl George, "T-Rex to nebude, ale přesto by to mohl být živočich alespoň jeho poloviční velikosti." "Má to roh na nose," řekl Dixon a zamhouřil oči. "Tak to bude Ceratosaurus, a neradil bych Vám chodit blíž," doplnil ho zase George. "Víte, co? Zkusíme se zkamarádit s tou vysílačkou, ano? Už se tu déle nesmíme zdržovat..." pověděl Fernando. Muži se tedy na skále posadili a začali spravovat vysílačku. Ceratosaurus stále ležel v údolí a nevšímal si jich, ale najednou jakoby jím něco trhlo, postavil se, rozhlédl se, spatřil ony tři postavy, a pak se ztratil v lese. Svět kolem začal být tajuplnější, než se zdálo...

Jak to s našimi hrdiny asi dopadne? Povede se všem přežít tento děsivý boj o přežití v tajemné minulosti naší planety? Odpovědi na tyto otázky získáte již brzy! Pokračování příště...