DirePark Brutus: The Next Damagers (1/4)

DIREPARK BRUTUS, část sedmá

"Takové počasí snad Británie ještě nikdy nezažila," říkal jsem si v duchu za jednoho strašného, deštivého dne. Pršelo už nějaký čtvrtý den, přesto, že šlo o srpen, a v tuto dobu, narozdíl od ostatních měsíců, v Anglii zase tak pršet nemělo. Docela mně do naštvalo a tak jsem si myslel, že dokonce rozbiju televizi kvůli tak hrůzné předpovědi počasí... Jmenuji se James Lond, jsem dobrodruh, cestovatel a přírodovědec. Na svém kontě mám už desítky televizních dokumentů nebo knih, ale po mé práci v DireParku se mi život změnil. Každý den jsem vzpomínal na poslední okamžiky, kdy jsem viděl své přátele.

Až druhého dne ráno stanulo na obloze slunce. Využil jsem toho, a šel si do supermarketu něco nakoupit, ale cestou mně zastavil nějaký muž. Prohlížel jsi mně a pak nejasně vyhrkl:

"Bože, to jste vy! Už jsem si myslel, že z Vás ti Raptoři taky udělali kaši," tvářil se ten muž pochechtávaje, "jsem jeden z přeživších DireParku! Asi už si na mně nepamatujete, respektive, nepamatuješ, co?"

"Peter!" zvolal jsem takřka přes celou ulici. Ten muž byl jedním z mých blízkých při klonování dinosaurů. Sice jsem ho mnoho neznal, ale tykali jsme si od chvíle, co jsme se poprvé uviděli.

"No jó, to jsem já... Zase!" řekl Peter a musel se otočit. Jeho veliký, ale opravdu veliký smysl pro humor jsem znal až moc dobře.

"Jsem rád, že tě zase vidím, myslel jsem, že nežiješ," odpověděl jsem mu, "existují ještě další?"

"Další? Je nás ještě spousta. Šéf už bohužel zemřel, dostal rakovinu plic. Kouření je kouření a z toho se umírá," řekl mi ještě Peter a kamsi mně vedl.

"Víš, DirePark úplně neskončil a my bychom chtěli, tedy pokud nabídku přijmeš, tě vzít zpátky. Už to nebude ostrovní park, ale něco jako ZOO, přístupná pro veřejnost, a dobře chráněná! To Ti garantuluju!" nabídl mi práci Peter.

Nevěděl jsem, zda-li mám přijmout, nebo odmítnout. Peter byl dobrák od kosti a co řekl, to se většinou stalo - tentokráte to myslel smrtelně vážně. Rozpačitě jsem mu plácnul a on mně ihned zavedl do nějaké budovy. Vysvětlil mi, že tentokrát už na to tým nepůjde tak, jako minule, respektive s klony a výviny dnešních stádií živočichů. Měli jsme je přivést, a to z časů dávno minulých! Více mi neprozradil, jen řekl, že se mám na co těšit. V hlavě jsem si jenom řekl, co to zase bude za pitomost tentokrát, který ani nebude fungovat.

Jednoho dne se však má karta v hlavě obrátila. Peter mně s ostatními zavedl do podivné místnosti. Nebylo v ní nic, byla celkově obrovská, nejméně dvanáct metrů dlouhá a vysoká alespoň sedm metrů. Před námi stanulo plátno podobné tomu v kině.

"Představuji Vám, přátelé, portál!" vyhrkl Peter. Zatvářil jsem se zklesle, až jsem to cítil. Něco takového si podle mně mohl vymyslet maximálně filmový režisér, víc nic. Ovšem Peterovi lidé zapnuli asi dvacet hlavních elektrických spojů do počítače. Plátno začalo svetélkovat. Napřímil jsem se.

"Tímto přístrojem, novým vynálezem, nyní budete mít příležitost vrátit se kamkoliv do pravěku. Zatím to není úplně kvalifikovaný přístroj, má své mouchy, například ty, že více, než o 65 miliónů let zpět v čase se nedostaneme. Ale to se nakonec vyřeší. Už chápete, proč je místnost tak veliká?" dodal Peter ke všemu.

Asi o týden později z nás sestavil vůbec první expedici, která z pravěku do současnosti zvíře přivede. Naším cílem mělo být podivné stvoření, jménem Arsinoitherium, které žilo v Egyptě před 36 milióny lety. Slavnostně jsme přestřihli pásku a poté vstoupili plátnem kamsi do jiného času. Šlápnul jsem do vody... Pokračování příště.

Jestli-že se Vám první část nového příběhu líbila, nezapomeňte komentovat. Opravdu, jak jsem sliboval, DirePark neskončil. Co se však bude dít dál, na to si budete muset asi týden počkat...