Noví Lovci kryptidů: Duch vražedných Vánoc (3/4)

Vánoce už klepou na dveře, a s nimi i vražedná nadílka! Keira Kendrick, osiřelá osmnáctiletá dívka a členka nových Lovců kryptidů, nalezla jednoho prosincového večera při procházce londýnskými ulicemi zvláštní černou substanci v tajícím sněhu. Nedlouho poté zjistila, že tato substance opouští tělo drobného, půl metru vysokého dvounožce, jakéhosi sliznatého čertíka. Po zbytek večera měla pocit, že ji něco neustále sleduje, a když se hodiny po půlnoci probudila ze snu o svém dětství a kouzlu Vánoc s jejími dnes již zemřelými rodiči - snu, ve kterém si zahrál také ten čertík - zjistila, že tvor se vloupal do jejího pokoje. Začal s ní hovořit, představil se jí jako Lucius, zástupce tajemného druhu považovaného lidmi po tisíciletí za démony nebo duchy, odhalil jí, že vnikl do její mysli, a sdělil jí, že má pro ni vzkaz od jejích zesnulých rodičů. Také ji však napadl - kousl ji do ruky. Keira utekla ze svého domu pouze v pyžamu a županu, a pomocí teleportačního zařízení do Londýna přemístila své kamarády z Creek City v americkém státě Illinois. Wren a Winn byli zrovna na rande, kde si vzájemně přiznali, že se milují a chtějí spolu chodit. Winn nejprve teleportaci z příjemné čajovny daleko za Atlantikem do o něco chladnější londýnské ulice nenesl dobře, ale když viděl Keiřino zranění na ruce, odhodlal se jít s čertíkem bojovat. Wren, která má Keiře zavolat sanitku, svému příteli předala laserovou pistoli. Po vniknutí do Keiřina domu mladík opět trpěl halucinacemi plnými Chupacaber, a zahnal je řvaním a střelbou z pistole, čímž přilákal pozornost Luciuse. Ten mu sdělil, že se mu podíval do mysli, a že je jedinou nadějí pro ukončení toho mentálního utrpení, jež Winn už měsíce prožívá. Mezitím na Portorické univerzitě v Río Piedras probíhá Konference o takzvaných kryptidech a stavu zoologie tajemných zvířat v roce 2055, zorganizovaná profesorkou Alondrou Pietri. Ta se na ní znovu shledala s Eldredem Canadym, velkým odborníkem na středoamerické kryptidy, a Terrencem Zedlerem z Mezinárodní unie parapřírodovědného výzkumu. Terrence jí odhalil svůj záměr informovat svět prostřednictvím této konference o návratu Lovců kryptidů v podobě jeho mladých přátel, kteří se podle něj za ty měsíce, co je sledoval a pracoval s nimi, skutečně osvědčili.

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ

DUCH VRAŽEDNÝCH VÁNOC, ČÁST TŘETÍ:

V univerzitním bistru bylo dusno. Studenti se těsnali jeden ke druhému okolo levných plastových stolů, neustále živořili, smáli se a popíjeli nealkoholické nápoje. V prostorné místnosti s jediným oknem jich bylo přítomno snad padesát. Mladá Američanka s blonďatými vlasy staženými do culíku, nejspíše studentka přivydělávající si prodejem nápojů v bistru, stála za pultem kousíček od pootevřených dveří, a pokukovala po urostlém Portoričanovi s modrými vlasy, načesanými a nalakovanými vzhůru a od pěšinky lehce do strany. Byl to Armando Villalon. Nevěnoval jí žádnou pozornost, jen neustále ťukal palci do svého mobilního telefonu.

Jako jediný v mísnosti si s nikým nepovídal. Neohlížel se kolem sebe. Působil, jako by žil v jiném vesmíru. Prodavačka nápojů se na něj upřeně zahleděla. Vypadal perfektně! Ty elaborátně nasazené náušnice v ušních boltcích, čestvý undercut, a černě nalakované nehty na jeho prstech... Nejdokonaleji vypadající muž v celém bistru, přesto však sedící opodál. Byl takovým enigmatem, a ona ho nedokázala nepřestat pozorovat.

Armanda ale náhle cosi z psaní na telefonu vytrhlo. Přišli k němu tři starší lidé, včetně velkého dvoumetrového svalouše. Ten se dotkl jeho ramena, jako by byli dobří kamarádi, a Armando se na něj nadšeně usmál. Prodavačka zklamaně sklopila oči. 

"Pane Zedlere!" řekl Armando. "Je super vás zase vidět."

"Dovolíš, Armando? Nevadí ti, že tě přerušíme v práci?" zeptala se mladíka profesorka Pietri.

"Pohoda," odpověděl Armando, "rešerši na bakalářku nepíšu... ani seminárky. Ty už mám za tenhle semestr všechny hotový. Jenom jsem s někým textoval, na ničem nepracuju."

"Armando, pana Zedlera už dobře znáš," řekla Alondra, "ale tady pana Canadyho jsi ještě nepotkal."

"Doktor Eldred Canady? Je mi ctí," řekl průbojně Armando, a usedajícímu věci potřásl rukou.

"Paní profesorka mi říkala, že jsi velice nadějným zoologem," začal Eldred, "se zájmem o právě taková zvířata, jaká zajímají mě."

"Dělám pod ní bakalářku o Chupacabrách," usmál se Armando.

"Armando se chopil příležitosti, jakmile mohl. Stačilo, aby se v létě spustila ta vlna útoků Chupacaber, o kterých jsme si všichni léta mysleli, že jsou vyhynulé... a přihlásil si téma na bakalářskou práci ještě předtím, než vstoupil do druháku," řekla obdivně profesorka Pietri, "takový zápal jsem dlouho neviděla."

"Hele, nevychvalujte mě," zasmál se Armando, "je možný, že na konci druháku vyletím. V letňáku mám opakovat základy biochemie, a profesor Cruz mi už na třech pokusech usmažil prdel, což znamená, že to klidně zkusí ještě jednou."

"Myslím, že mladý schopný člověk, jako jste vy, se o svou budoucnost bát nemusí," usmál se na něj Terrence, a mrkl jedním okem.

"Profesorka Pietri a doktor Zedler mi toho řekli spoustu o vašich výpravách... tedy, výpravách vás a vašich přátel," řekl Eldred.

"Jo, myslíte ty pošahaný teenagery z Creek City a z Londýna," rozchechtal se Armando, "furt tak nějak nevím, jestli to s nima mám zkoušet." 

"Jsi přece právoplatným členem týmu, ne?" zeptala se s údivem Alondra.

"Nevím... asi," odpověděl Armando tónem, jako by mu na tom moc nezáleželo, "jako jsem rád za to, že jsem na těch pár expedicích byl. Svobodná Palestina byla fakt zajímavej zážitek."

"Pro některé z nás silnější, než jsme čekali," pokýval hlavou Terrence, a odhrnul pod stolem svou nohavici, aby odhalil stále ovázanou nohu.

"Kostarika... ušla. Být v domu Jacka Owena, ty vole," řekl Armando, a odfrkl, "jo, to byla ještě větší sranda. A v létě jihovýchod tohohle ostrova... boj s Chupacabrama, to mě bavilo." Na chvíli se zamyslel. "Jo, myslím, že jsem právoplatný člen týmu. Jenom jsem tak nějak skeptický vůči..."

"Vůči čemu?" zeptal se Eldred.

"Vůči odkazu, který ti ostatní lidi následujou," odpověděl Armando, "Lovcům kryptidů. Já si nemůžu pomoct, ale mám Lovce kryptidů furt za... samozvance. Strašně pretenziózní akční hrdiny. Pomatence v černých spandexových kostýmech."

"Dobře víš, že byli mnohem víc," řekla mu Alondra, "my všichni, já, Terrence i doktor Canady, jsme se s členy Lovců kryptidů znali. Některé jsme nazývali svými přáteli. Tito noví Lovci kryptidů následují odkaz, který stojí za to následovat. A ty mezi ně zapadáš, alespoň dle mého úsudku."

Armando se odmlčel. Trhl sebou, a přejel očima po všech třech. "OK," řekl pomalu, "proč mám pocit, že tohle je hlavní věc, o které se mnou chcete mluvit?"

"No, já bych ti velice rád nabídl letní praxi v Hondurasu," zasmál se Eldred, "tři roky se tam šíří zkazky o nějaké opeřené nestvůře, které jsem ale v důsledku toho, jak poslední léta málo přála zoologii se zaměřením na nevysvětlitelné, nemohl věnovat pozornost."

"To by se mi hodilo," usmál se Armando, "musím za své bakalářské studium splnit pětidenní praxi. Tímhle byste mi hodně pomohl, fakt!"

"Všichni tři jsme se ale shodli, že bys mohl... Terrenci, vy to vysvětlíte nejlíp," řekla profesorka Pietri, "já si půjdu koupit colu." Odebrala se k prodavačce nápojů, jež stále po očku sledovala Armanda. 

"Je čas, aby se Lovci kryptidů vrátili," řekl Terrence, "sám víte, na co jsme přišli. Sídlo rodiny Owenových v El Milloncito je někým využíváno, jsou v něm prováděny vysoce sofistikované pokusy s kočko-pso-opičáky. Něco se děje. Návrat Chupacaber, noví lidé, kteří kryptidy zneužívají jako biologické zbraně... Je čas, by se svět dozvěděl, že existují noví Lovci kryptidů, kráčející v šlépějích našeho starého přítele Jacka Owena a jeho kolegů, a stojící za to samé, za co stáli oni."

"Wow," uchechtl se Armando, "dokážete takhle vášnivě mluvit taky o něčem jiným? Jako, nechci vás urazit, ale..."

"Pane Villalone, nelze to brát na lehkou váhu. Mám za to, že právě probíhající konference na této univerzitě je dokonalou příležitostí k tomu, abychom světu sdělili, že Lovci kryptidů jsou zpět... a kdo by pro to měl být lepší, než vy, student této univerzity?"

"Počkat," zarazil se Armando, "chcete mě vytáhnout na stage, abych mluvil o tom, jak fandím Lovcům kryptidů, i když si o nich ve skutečnosti myslím svoje? Proč neoslovíte někoho z těch... mých údajných přátel? Třeba toho simpa, co se furt točí kolem té červenovlasé holky?"

"Mysli na to, jaká čest to bude pro naši univerzitu," ozvala se od pultu profesorka Pietri.

"Pomysli na to, jak to pomůže tvé kariéře, Armando," řekl Eldred Canady, "prohlásit se před světem na následovníka Jacka Owena, člověka, ke kterému jsem osobně choval obrovský respekt kvůli jeho mimořádné práci na poli zoologie... a třeba přitom ještě oznámit, jakou sis vybral bakalářskou práci! Strávíš na pódiu pět minut, které změní dráhu tvého života. Dají ti víc, než nějaká terénní praxe ode mně. I když... ta ti taky určitě mnohé dá, to ti zaručuji."

Profesorka Pietri se vrátila ke stolu se sklenicí coly v ruce. "Už jsi pro mě sestříhal to úvodní video. Spousta lidí tam viděla tvoje jméno v titulcích. Budou si ho pamatovat. Všechno je tu perfektně připravené proto, abys zazářil."

"Já vám nevím," kroutil se Armando, "nechci být tažený do něčeho, co mi není úplně sympatický."

"Se vší úctou, doktore Canady," řekl Terrence Eldredovi, "vy na to jdete špatně. Nejde tu jen o pana Villalona." Pohlédl přátelsky na mladíka. "Jak už jsem vám říkal, bude to oznámení pro celý svět. Bude to zpráva, kterou svět potřebuje."

"Když na to kývnu," řekl rozmrzele Armando, "neoblečete mě do černého spandexu, že ne?"

"Když na to kývneš, máš kariéru zajištěnou na příštích šedesát let," usmál se Eldred.

Armando si ještě jednou své tři společníky prohlédl. "Zamyslím se nad tím," řekl suše.

Rozloučili se s ním, a bistro opustili. Blonďatá Američanka, která po něm neustále pokukovala, se usmála. Celý rozhovor slyšela, a uznale pokyvovala hlavou, aniž by na ni Armando, opět ponořený do psaní na svém mobilu, viděl. Sama se podívala na display svého telefonu, a na jeho klávesnici vyťukala několik slov: "Přesvědčili ho. Oficiální oznámení existence nového týmu Lovců kryptidů očekávat brzy."

Winn zděšeně oddechoval. Čím déle na toho malého ďábelského tvora pohlížel, tím větší mu naháněl hrůzu. Přestože co pár vteřin zdánlivě stydlivě zamrkal svýma svítivýma očima, měl čertík ve tváři vražedný úsměv. Zubil se, jako kdyby právě zmasakroval deset lidských těl a dokonale si to užil. Bylo na něm něco zvláštního, něco děsivého, a Winnovi z toho běhal mráz po zádech.

"Tys... tys byl v mojí hlavě?" zeptal se mladík. Pistole se mu začínala třást v ruce.

"Strašlivé výjevy! Strašlivé!" vyhrkl Lucius, a učinil několik kroků vpřed. Nemohl skrývat nadšení z toho, jak zaražený Winn byl. "Pronásledují tě všude! Všude, kam se jen hneš. Poklepávají ti po rameni, syčí ti do uší, neustále ti říkají, že bys jim měl něco říct... cože to bylo? Něco o... zmizení nějakého konkrétního týmu? Skrýváš velké tajemství, Winne Wilkinsone! A někdo ti ho chce z hlavy za každou cenu vydolovat!"

"To vím i bez tebe, ty potvoro!" zařval Winn, a stabilizoval pistoli druhou rukou. Oběma teď na čertíka mířil.

"A já vím, co konkrétně!" smál se Lucius. "Znám teď tvé tajemství. Kdyby tak tito nižší tvorové dokázali prošpikovat tvou mysl tak, jako já... to už by tě dávno netrápili!"

"Jak to myslíš, že... že víš? Co jsi mi udělal?!" křičel Winn.

"Lovci kryptidů," zubil se Lucius, "co víme o jejich zmizení, Winne? Co víme jen ty... a teď i já?"

"Drž hubu!" 

"Představ si, že by se to, na co jsi přišel, dozvěděli tví... kamarádi! Jakže se to jmenují?" smál se Lucius. "Keira! Armando! Wreeeeeeeen."

"Drž tu svou zasranou hubu!"

"Wren," vypískl Lucius, a dětinsky se posadil na Keiřinu postel, "s Wreninkou to myslíš hodně vážně, že?"

Winn nevěřícně oddechoval. Nevěděl, zda si s ním čertík jen pohrává, anebo zda to myslí vážně. "Co všechno jsi viděl v mojí hlavě? Jak ses do ní dostal?!"

"Viděl jsem tvoje... sny!" pískal radostně Lucius, a kopal nožičkama. "Tvoje sny o Wrenince! Kdyby tak věděla..."

"Ty hnusnej bastarde!" zařval Winn, a celý se roztřásl.

"... jaké máš fantazie! Jak by se asi culila, a jak by se červenala! Ho ho ho!"

Lucius chvíli pohlížel Winnovi do očí. Mladík mu namířil hlaveň laserové pistole přímo na čelo, ale nebyl schopen zmáčknout spoušť. Možná ani nechtěl, ale netušil, proč.

"To je ono... to je ono! Tahám to z tvé mysli! Hezký, rozkošný sen o tobě a tvojí Wrenince... ležíte spolu v postýlce... Páni, tohle je tvůj pokoj? Na obličeji máš... spodní prádlo? Ale ne tvé!"

Winn se v rozčilení zamračil.

"Hladíš jí vlásky, její roztomilé vlásky... a co z ní najednou není? Velká, chlupatá Chupacabra! Ho ho ho! Ho ho ho ho!"

Winn se najednou začal smát. Nevěděl, proč se směje. Něco mu však přišlo k smíchu. 

Lucius se také řechtal. "Ho ho ho! Ho ho ho ho! Velká chlupatá Chupacabra... a najednou je všude krev! Její jazyk v tvém krku... bolí to! A tím sen končí! Ty se budíš, peřiny propocené, a strach znovu usnout!"

Winn těžce spadl na zem. Ležel na boku a řechtal se. "Velká chlupatá Chupacabra! Ha ha ha!"

"Ho ho ho!" smál se Lucius. "Jaké to je cítit takovou atrakci k velké chlupaté Chupacabře? Musí to být jako cítit atrakci ke smrti!"

Winn se na zemi celý zkroutil, a řechtal se ještě více. Pistoli nechal ležet na podlaze. 

"Bizarní to mysl," poznamenal náhle zcela vážně Lucius, "bizarní."

Seskočil z postele, a přišel se na Winna podívat zblízka. Mladík měl naprostý záchvat smíchu. Smál se tak moc, že se pomalu začínal dusit. Jeho řechtání se mísilo s nechutným kašlem.

"Můj ty chlapče," usmál se Lucius, a vypadal při tom, jako by s Winnem soucítil, "udělali ti z mysli takovou kaši! Takovou kaši! Je mi to moc líto, Winne Wilkinsone. Opravdu. Nikdy to už pro tebe nebude stejné, jako to bývalo. Budeš přicházet o kontrolu nad svým myšlením, dokud z tebe nedostanou tvé tajemství, a pak... o, ho ho ho! Vycítil jsem, jakým směrem se vývoj tvé osobnosti bude udávat! Taková škoda, Winne Wilkinsone! Taková škoda... takového člověka!"

Winn se položil na břicho a pokusil se zvednout ze země. Neměl na to však sílu. Pořád se mocně řechtal a kašlal přitom.

"Pokud... pokud se mnou nenecháš zachránit, Winne Wilkinsone!" uchechtl se Lucius.

Winn se náhle přestal smát. Po bradě mu stékaly hleny, z očí mu tekly slzy, a pomalinku pohlédl ošklivému čertíkovi do očí. Měli je nyní na stejné úrovni.

"Můžu ti pomoci," usmíval se Lucius, "můžu tvou mysl osvobodit. Ale je tu jedna podmínka."

"Mám... mám podepsat smlouvu s ďáblem?" zeptal se Winn.

"S ďáblem? Jako s Luciferem? Ho ho ho! To ne, Lucifer... už není," zazubil se Lucius, "svině jedna hnusná, bastard proradný! Jeho střeva... ušla. Rožeň byla stará, pomalu se otáčela, mohlo to být lepší... ale v rámci možností to přestárlé zvíře chutnalo obstojně."

Násilně popleskal Winna po tvářích, a pak mu je zmáčkl. Zazubil se ještě více. "Ne, všechno, co musíš udělat, Winne Wilkinsone, je nezabít mě. Nikdy."

"Nikdy tě nemám zabít?" zeptal se Winn.

"Nikdy! Nikdy! Ani, kdyby tě zaživa požíral!"

"Co jsi sakra zač?!" zařval Winn, a sáhl po své pistoli. Zděsil se, když se jí dotkl. Nacházela se na ní zvláštní, mukózní substance černého zbarvení.

"Tvůj zachránce," zubil se Lucius, a několikrát si poskočil na místě, "díky mě se tvá mysl uzdraví! Zhojím tvé rány!"

"Zranil jsi mou kamarádku! Vloupal ses jí do domu! Proto jsem tady... splním svůj úkol," řekl Winn. Zvedl pistoli ze země, a pak se znovu začal řechtat.

"Pozor, pozor! Něco se děje! Být tebou, raději rychle přikývnu na tu lákavou nabídku!" chichotal se Lucius.

Winnovi se udělalo nevolno. Smál se, ale přitom se mu zvedal žaludek. Čelem se opřel o podlahu, a jen tak tak držel svá ústa zavřená. Přitom sténal. Smích se měnil v pláč.

"Winne! Winne! Poslouchej nás, Winne!" bylo mu našeptáváno do pravého ucha.

"Rychle se ho zbav, Winne!" uslyšel v levém uchu.

Nato ucítil, jak mu velká, hustě osrstěná dlaň přejela po zádech. "Chce nás zahnat, Winne!"

"To nesmí Winne!" ozvalo se z rohu místnosti.

"Je nebezpečný, Winne!"

"Nemáme moc času, Winne!"

"Času už moc nezbývá!"

"Prozraď všechno, Winne! S námi to bude v bezpečí!"

"Nebuď posera, Winne! Řekni, co víš! Řekni to všechno!"

"Zastřel ho, Winne! Ať to u něj dlouho nezůstane! On totiž ví!"

"Ví to, ale my ne! To ti přijde spravedlivé, Winne?"

"Potrestej ho, Winne! Jeden hezký vánoční dárek..."

"...pro Luciuse! Laserová střela do hlavy!"

"No tak, Winne! Bojíš se snad? Nebo budeme opravdu muset udělat něco tvé přítelkyni!"

"Co takhle vyžrat jí břicho?"

"Co takhle vyžrat jí hlavu?"

"Co takhle utrhnout jí jazyk?"

"A vnutit ho Winnovi!"

"To by byla štědrovečerní večeře... co, Winne? Štědrovečerní večeře tvých snů!"

Winn řval. V panice vyskočil, a utíkal ke zdi. Narazil o ní čelem, jednou, podruhé, potřetí. Na zdi se objevila krev. V čele měl ránu. 

"Co to děláš, Winne?"

"Ubližuješ si, Winne!"

"No tak! Řekni to! Řekni, co víš! Všechno, co víš!"

"Všechno, co jsi zjistil, Winne! A nebudeš si muset dále ubližovat!"

Winnovi tekly z očí slzy. Vřískal, drásal si obličej, bušil hlavou o stěnu, a občas něco nesrozumitelného zamumlal.

"Horší se to, můj nebohý příteli!" řekl vážně Lucius, pozorující se zvláštní pozorností Winnovo šílené počínání. "Ještě pár minut tvého života, a z tvé mysli bude naprostý pudink!"

Přiběhl k Winnovi, a dotkl se jeho nohy. Vzhlédl k mladíkovi, který si přestal mlátit hlavu o zeď stejně náhle, jako s tím prve začal. Winn, hlava celá od krve, spojil své zraky s těmi Luciusovými. 

"Ber to jako vánoční dárek, Winne Wilkinsone!" zazubil se ďábelsky Lucius. "Krásný vánoční dárek, už pár dnů předtím, než tě přijde obdarovat samotný Santa Claus! Pomůžu ti tak, jako by ti nikdo nikdy nepomohl!"

Winn si sedl na zem. Nic neříkal. Pořád jen hleděl do Luciusových očí.

Čertík mu podal ruku. "Kamarádi, Winne Wilkinsone?" Zlověstně se u toho chichotal.

"Kamarádi," řekl monotónně Winn, "prosím... prosím, pomoz mi."

"Winne Wilkinsone," protáhl Lucius, "ani nevíš, jak jsem za tohle rád! O, ho ho ho! Letošní Vánoce budou vydařené! O, ho ho ho! Věř mi, jsi ten nejkrásnější dárek, jaký jsem letos mohl dostat!"

"Počkejte, vy voláte z amerického čísla? Prefix +1 je americký," ozvalo se z Wrenina mobilního telefonu. Osoba hovořila se silným cockneyovským přízvukem.

"Sakra, jsme v Greenwich, pane! Už jsem vám řekla adresu! Pošlete sem rychle záchranku!" křičela do telefonu Wren.

"Budeme muset ověřit vaši totožnost, protože zřejmě nejste občankou Spojeného království."

"Děláte si prdel?!"

"Můžete si to vyřídit se současným ministrem zdravotnictví."

"Následovníci Farage," poznamenala Keira, usazená na parapetu sklepního okna vedlejší budovy, "totálně nám posrali kdysi skvělý britský zdravotnický systém."

"Moje kamarádka krvácí! Silně krvácí! Má ránu v ruce, je to vážný zranění, a vy máte povinnost přijet! Kdyby si sanitku zavolala sama, ověřovali byste její totožnost? Do prdele, vy máte lidi zachraňovat! Pomáhat jim, ať jsou sakra kdokoli!" běsnila u telefonu Wren.

"Uvidím, co se dá dělat," ozvalo se z telefonu.

Wren skončila hovor, a pohlédla na Keiru. "Chápeš ty prdelníky? Řekneš jim všechno, každý detail, adresu, každý číslo, aby věděli, kam tu zasranou záchranku poslat... a pak strávíš půlku hovoru tím, že se pozastavujou nad prefixem tvýho telefonního čísla! Mýho telefonního čísla! Svět se úplně zbláznil!"

Z Keiřina domu se náhle začal ozývat strašlivý vřískot. Keira, klepající se zimou, vstala. 

Wren vykulila oči. "To je Winn!" 

"Musel ho napadnout," řekla Keira.

"Kdo koho myslíš? Ta potvora Winna?" 

"Zní to tak."

"Musím dovnitř!" vyhrkla Wren. 

Keira ji svou druhou, nezraněnou rukou chytila za paži. "Nenecháš mě tu přece samotnou, ne? Wren, prosím tě..."

Winnův vřískot se stupňoval. Řval čím dál hůř. 

"Nenechám tam přece jeho, ne? Slyšíš, jak řve? Ta potvora mi nejspíš žere zaživa mýho kluka!" vykřikla Wren, a vytrhla se z Keiřina sevření.

Z okna v přízemí vedlejšího domu vykoukla paní ve středním věku s pocuchanými zrzavými kudrnatými vlasy, a nasadila si na nos brýle. "Co se to tam u vás děje, slečno Kendrick?" řekla polotiše osmnáctileté růžovovlasé dívce.

"Přepadení... u mě doma," odpověděla upřímně Keira, a zvedla svou poraněnou ruku.

"Dobrý bože! To je strašné! Vzteklý pes?" vzdychla paní.

"Něco... něco takového," odpověděla Keira.

"Potřebujete s něčím pomoci, slečno Kendrick?"

"Uvnitř už někdo je... někdo, kdo to má vyřešit. Můžete si jít lehnout, paní Brownstone. Moc mě mrzí, že jste byla probuzena."

"No dobrá," řekla trochu poděšeně paní, zazívala, a zase okno zavřela.

Keira si povšimla, že Wren během rozhovoru zmizela. Zcela jistě bežela za Winnem.

"Nestrachuj se, Keiro," uslyšela dívka známý hlas, "budou se mít dobře. Až se znovu setkají, jejich láska se jen prohloubí!"

Keira se prudce otočila, ale nikde nic. Chvíli nevěděla, jestli se jí to jen nezdálo. V ulici se náhle objevila záchranka, a rychle zabrzdila před domem paní Brownstone. Vyskočil z ní statný muž tmavé barvy pleti s krátkými kudrnatými černými vlasy, a s kufříkem v levé ruce okamžitě zamířil ke Keiře.

"Jste tu sám?" zeptala se ho dívka.

"Nechtěli poslat nikoho jiného. Osoba, která vám záchranku volala, se nebyla schopná legitimovat," odpověděl záchranář.

"Nebyla schopná? Jak se měla legitimovat přes telefon? Potřebovala jsem pomoc, a..."

"A teď je tady," odpověděl záchranář, "podejte mi tu ruku. Vydesinfikuji vám ránu. Pak vás převezu do nemocnice."

Keira si přečetla štítek na jeho záchranářské vestě. Jmenoval se Nkosi. 

"Velmi hluboká rána. Ztratila jste mnoho krve?" zeptal se starostlivě asi po deseti vteřinách mlčení a čištění rány.

"Cítím se hodně slabá... takže asi ano," odpověděla Keira.

"Vypadá to vážně. Musíte do nemocnice," řekl suše Nkosi, a otevřel dveře zadní části vozu, "potřebujete pomoc, nebo dovnitř vlezete sama?"

"Myslím, že tohle zvládnu," odpověděla Keira. S pár kroky k lehátku neměla problém.

"Tiskněte si tu ránu," řekl Nkosi, zavřel dveře a utíkal zpět k volantu. 

"Co moje kamarádka? Běžela dovnitř!" vyhrkla Keira.

"Proč běžela dovnitř? Do vašeho domu? Tam se vám to stalo? Co tam máte, vzteklého psa?"

"Jak jsem říkal, Keiro, nestrachuj se," ozval se odnikud Luciusův hlas, "budou se mít dobře. Až se znovu setkají, jejich láska se jen prohloubí!"

"Nemůžu tu čekat! Dám vám svůj mobil, klidně si sem zavolejte policii, ale já vás musím odvést do nemocnice, jinak to s vámi dopadne zle!" vykřikl Nkosi, vrhl za sebe mobilní telefon, který Keira jen taktak nezraněnou rukou zachytila, a prudce auto rozjel.

"Víš ty co, Keiro? Možná jsem to trošku přehnal," povídal odnikud Lucius. Dívka si prohlížela své bezprostřední okolí ve snaze zaměřit ho, stále jí však připadalo, že se v záchrance vůbec nenacházel. "Neměl jsem tě kousnout. Jenže já měl takový hlad! Mňam, mňam! A krev vždycky nasytí, ach krvička lahodná," pokračoval čertík, "víš, co si ale teď myslím? Že jsem ti vzkaz od tvých rodičů neměl předat. Ne, měl jsem udělat něco jiného!"

"Co? Co jsi měl udělat?!" vykřikla Keira.

"Všechno v pořádku?" zeptal se Nkosi, a zatočil volantem. Záchranka projela kolem nádherně ozdobeného, snad deset metrů vysokého umělého vánočního stromku.

"Měl jsem ti tvé rodiče přivést, aby ti sami řekli, co si o tobě myslí... jak moc jsi je zklamala, Keiro Kendrick!" hihňal se čertík.

Keira se zhrozila. Měla pocit, že na vteřinku ho uviděla, jak se krčil mezi krabicemi přímo u přepážky, za kterou již seděl řidič.

"Co tím jako chceš říct? Mohl bys přivést zpět mé rodiče?!" zašeptala Keira.

"Slečno? Slyším každé slovo! S kým si tam povídáte? Vždyť přece netelefonujete!" vyhrkl Nkosi, a otočil se na ni.

"Máš je mít," zahihňal se Lucius. V zadní části vozu vše zablikalo, a Keira vypískla. Na chvilinku jí čertík seděl v klíně, ale pak zase zmizel.

Sanitka sebou zahoupala. Nkosi prudce zabrzdil. "Ksakru! Člověk se dvě vteřiny nedívá na zasranou silnici, a..." Pohlédl do zpětného zrcátka. "Do hajzlu! To je člověk! Jsou tři hodiny v noci, a někdo jde... po cestě... teď?! Co to do hajzlu má znamenat?!"

Vyběhl ven z vozu, a zamířil ke sražené osobě. Zvedala ruku, a natahovala ji k záchrance.

"Strašně se omlouvám! Jste v pořádku? Máte něco zlomené? Hned vás vezmu do nemocnice!" křičel Nkosi.

"Chci Keiru! Chci mluvit s Keirou!" zasípala ta osoba. Nkosi jí pohlédl do obličeje. Byla to paní ve věku asi padesáti let, měla husté černé vlasy, a nejspíše byla západoafrického původu.

Keira opustila záchranku, dlaně obou rukou přiložené k ústům. "Mami! To není možné! Mami!"

Přiběhla k ženě a poklekla u ní. Z očí jí tříštily slzy.

"Vypadá to, že má zlomené obě nohy! Z úst jí teče krev, má polámané prsty..."

"Jako při té autonehodě... smrtící zranění," zašeptala v pláči Keira.

Paní Kendrick sevřela Keiřinu zraněnou ruku. Dívka se svíjela bolestí. "Co se to z tebe stalo, Keiro? Kam jsi to zašla? Nemůžeš být větší zklamání!"

Po těchto slovech se ozvalo Luciusovo zahihňání. Keira nevěřícně zatřásla hlavou. "Tohle nemůže být skutečné."

"Je to skutečné! Právě jsem srazil tuto paní... a nejspíš mě kvůli tomu vyrazí z práce!" vyhrkl Nkosi.

"Vše je skutečné," odpověděla paní Kendrick, "a nejvíce skutečné je tvé provinění, Keiro! Kdyby nebylo tebe, nikdy bych takhle neskončila!"

Keira vzlykala.

"Nikdy bych tě nemusela opustit! To ty za všechno můžeš, ty nevděčnice! Jediný způsob, jak to můžeš odčinit, je odevzdat se Luciusovi. Jedině on ti může pomoci!"

"Cože?!" vyhrkla dívka.

"Odevzdej se mu. Odčiníš tím naši smrt."

Pokračování příště...