Ace Week 2025: Acefobie, singlismus a chrononormativita

Ace Week 2025 pokračuje již čtvrtým příspěvkem na tomto blogu! Blogorgonopsid je již sedmým rokem zapojen do této osvětové kampaně, která má za cíl zvyšovat vizibilitu ace lidí, mezi něž autor blogu patří, a vzdělávat naši společnost o asexualitě a asexuálním spektru. V neděli jsem vydal článek Proč je důležité učit o asexualitě, v pondělí vyšel příspěvek Asexualita na YouTube III a včera jsem vám prezentoval článek s titulkem Jsou demisexuálové součástí LGBTQIA+?. Čtvrtý článek vydaný v rámci letošního Ace Weeku se bude více zabývat útlakem, se kterým se ace a acespec lidé setkávají, a to nejen v acefobní, ale také v singlistické a chrononormativní podobě.

Náš svět prorůstají nerovnosti. Institucionalizovaný útlak a diskriminace na základě barvy pleti, tělesného postižení, neurodivergentnosti, třídní příslušnosti, rozsahu vlastněného majetku, genderu, sexuální orientace ad. činí v různorodých podobách mnoha lidem životy těžké. Asexuálové a další lidé nacházející se na ace spektru se setkávají s konkrétními podobami útlaku, který je acefobní. Acefobie je institucionalizovanou diskriminací vůči ace lidem, projevující se nejen reprodukcí škodlivých narativů o nás v běžných mezilidských vztazích, ve školách, v práci, v médiích či v politice, ale také sexuálním, fyzickým a psychickým násilím páchaným na ace lidech za účelem dehonestovat, ublížit nebo dokonce "změnit", kým jsme. Útlak LGBTQIA+ lidí má různé podoby, a každý se s ním potýká v nějaké určité a konkrétní podobě. Projevy homofobie, nenávisti namířené vůči gayům a lesbám (v tomto konkrétním případě ještě můžeme hovořit o lesbofobii), zahrnují škálu škodlivých praktik, které se protínají s bifobií; avšak bisexuálové se také potýkají s celou řadou diskriminačních praktik, které neovlivňují gaye a lesby. Také do acefobie se prolíná určitá škála diskriminačních praktik, které obecně dávají dohromady queerfobii, má ale také celou řadu svých vlastních příznaků. V tomto příspěvku bych se rád zaměřil na to, jak se diskriminace ace a acespec lidí prolíná s formami útlaku, které postihují nejen queer osoby, ale také heterosexuály - se singlismem a chrononormativitou.

Braňte se acefobům - nakonec jsou to jen loseři, kterým je podezřele moc po tom, co cítíme vůči ostatním lidem. Zdroj: Reddit

Jedním z jasně viditelných projevů povinné sexuality, která je nástrojem patriarchátu, kapitalismu, náboženství a dalších utlačovatelů, je singlismus - diskriminace namířená proti lidem, kteří jsou singl. Setkávají se s ní lidé různých sexuálních orientací, od ace lidí přes gaye a bisexuály až po heterosexuály. Manifestuje v různorodých podobách, od škodlivých narativů a pomluv o lidech, kteří jsou singl a nejsou tedy přinejmenším momentálně v žádném vztahu s někým jiným (ať už je to vztah platonický, romantický a/nebo sexuální), až po finanční diskriminaci a znevýhodňování zákonem toho či onoho státu. Potenciálně může být singlismus devastující - stejně jako jiné formy útlaku může osobě či osobám, jež se s ním pravidelně i nepravidelně setkávají, zničit život. S určitými formami singlismu se setkávají singl heterosexuální muži, singl heterosexuální ženy, singl ace lidé, singl gayové, singl lesby, singl bisexuálové, singl pansexuálové, singl trans lidé, singl intersex lidé, singl nebinární lidé, singl BIPOC lidé, singl neurodivergentní lidé, singl lidé s tělesným postižením, singl imigranti a další skupiny obyvatel v naší rozmanité společnosti. Ať už ale singlismus nabývá jakékoli podoby, je zapuštěn ve škodlivé amatonormativitě, tedy předpokladu, že lidé "potřebují" mít romantické vztahy, a povinné sexualitě, tedy předpokladu, že lidé "potřebují" mít sex. Z toho tedy vyplývá, že kdo je singl, nemá vztah a nemá sex, je vnímán jako abnormální. Tragickým důsledkem útlaku singl lidí jsou pak třeba incelové, heterosexuální muži přijímající narativ, podle něhož jsou v důsledku svého singl statutu "loseři", a viní za tento statut ženy (jsou chronicky misogynní a sexističtí; incel znamená patriarchální extremista). K tomu, jak se singlismus konkrétně projevuje ve spojení s acefobií, se ještě dostanu. 

Pro dosud neznalé může být poslední termín, který vám musím vysvětlit předtím, než se posuneme dále, poměrně dosti kuriózní. O chrononormativitě jsem se poprvé dozvěděl skrze sociologickou knihu Refusing Compulsory Sexuality (Odmítnutí povinné sexuality) od afroamerické queer anarchistky Sherrondy J. Brown z roku 2022. Tento koncept poprvé představila již zesnulá profesorka Elizabeth Freeman, jež se v akademickém prostředí věnovala genderovým a queer studiím, a která je známa především jako autorka knihy Time Binds: Queer Temporalities, Queer Histories (Jak svazuje čas: Queer časovosti a queer historie) z roku 2010. Chrononormativita je předpokladem, podle něhož všichni lidé žijí své životy na stejné časové ose. Sociální předpoklady a institucionální vlivy nám všem vnucují standardizovanou, homogenní časovou linii našich jednotlivých životů. Naše zkušenosti mají podle chrononormativního rámce tvořit v čase určité vzorce, jež se pojí s dalším normativním rámcováním; v chrononormativním světě jsou lidé organizováni tak, aby během svého života byli maximálně produktivní (pro kapitalistický systém) a aby v určité fázi svého života vytvářeli vztahy, vstupovali do manželských svazků (které jsou mj. prostředkem státní a/nebo náboženské kontroly lidské sexuality) a měli děti (čímž rozmnoží pracující v systému založeném na dogmatickém nekonečném růstu a kapitálové akumulaci). Kdokoliv, kdo se chrononormativnímu pohledu na lidský život - na to, jak se má vyvíjet a jak má být organizován - vymyká, je předmětem sociálního vyslýchání, znevýhodňování v práci a v mezilidských vztazích, ale také zvýšených daní a dalších různorodých "trestů" za nekonformitu. S chrononormativitou se pojí řada typů útlaku - určitou podobu má ve spojení s ableismem, s anti-autismem nebo anti-ADHD, s queerfobií, s rasismem, se sexismem (vzpomeňme na to, jak jsou vnímány heterosexuální ženy nemající děti, je-li jim třeba nad 40) nebo s fatfobií a další diskriminací na základě vzhledu a podoby těla. Ve spojení s různými formami útlaku se chrononormativita různě projevuje, a o jejích konkrétních projevech ve spojení s acefobií a singlismem si povíme více.

Nyní si představte, že žijete život například s těmito zkušenostmi. Coby mladý ace člověk, nepociťující sexuální přitažlivost k nikomu, začnete zhruba v deseti nebo jedenácti letech dostávat otázky typu: "Líbí se ti holky nebo kluci?" Je dosti pravděpodobné, že bez nějakého většího zamyšlení odpovídáte tak, jak předpokládáte, že "splníte zkoušku". Možná si dokonce myslíte, že lidi, kteří se vám líbí, se vám opravdu líbí proto, že vás sexuálně přitahují. V příštích letech svého života si ale začínáte uvědomovat, že vaše pocity jsou docela jiné od pocitů okolního prostředí. Teenageři řeší sexuální atrakci, chtějí sex, mluví o něm a začínají ho zkoušet. Vy si místo toho uvědomujete, že lidé, kteří se vám líbí, se vám líbí esteticky. A estetická přitažlivost není přitažlivostí sexuální. Od okolí se na vás začínají snášet dotazy o tom, zda s někým chodíte, zda zkoušíte mít první sexuální vztahy, dokonce možná i jaké sexuální aktivity se vám líbí a jaké nikoliv. Přitom vás tyto věci vůbec nezajímají, a nejradši byste už o nich ani neslýchali, když nejsou součástí vaší zkušenosti, a netoužíte po nich. Jenže když v osmnácti s nikým nechodíte a začínáte se identifikovat jako aromantický asexuál, jste singl a očividně máte docela jiné životní cíle, než lidé kolem vás, snáší se na vás celá řada sociálních očekávání, jež v některých podobách manifestují v nadávky, pomluvy, šikanu, dokonce i násilí, včetně násilí sexuálního. Spolužáci reprodukují singlistický útlak, a aniž by věděli, že jste asexuálem, ukazují na vás a považují vás za zvláštního, když nejevíte zájem o vztahy. Jste upovídaný člověk, dokonce se rádi venku pohybujete s ostatními, chodíte s nimi do kina, mluvíte s nimi o filmech, nejste prostě žádný samotář. Ale nikdo nechápe, proč si prostě s někým nevyrazíte nebo proč netoužíte ocitnout se uvnitř něčí těla. Najednou jste pro ně divní, protože jste singl. Pak se jednou vyoutujete. Lidi vás nechápou. Nechápou aromantičnost, nechápou asexualitu, a říkají vám, že v tuto část vašeho života s vámi musí být "něco špatně". Od dospělého člověka se přece očekává, že má obsesi se sexem, hledá vztahy a vytváří je proto, aby se především dostal k sexu a jednoho dne přece chce mít rodinu a děti. Začnete se potýkat s narativy typu "Jestli nezačneš s někým chodit, už navždy budeš sám" nebo "Není normální, aby člověk v tvém věku necítil sexuální touhu." A může jich být víc. Acefobie se spojuje se singlismem a chrononormativitou, a člověku, který svou sexuální orientací a s ní se pojící životní zkušeností, vztahovým statutem a standardizované, homogenní, univerzalizované časové lince platné údajně pro "všechny" lidi neodpovídá "normálu", negativně ovlivňuje život.

Chrononormativita určuje, kdy je pro co v našich životech čas; kdy je čas pro mládí, dospělost a stáří, pro vzdělávání, práci, dating, sex a potomky. Svazuje životy všech, a není milá k těm, kteří se vymykají. Zdroj: Daniel Dashnaw

Toto byl sice fiktivní případ, ale určitě je blízký zkušenosti mnoha lidí, kteří se nacházejí na asexuálním a/nebo aromantickém spektru. Acefobie se často pojí se singlismem, protože řada ace a acespec lidí je singl. "Pořád jsi nenašel správného partnera" nebo "Říkáš, že nemáš žádnou sexuální touhu, ale budeš ji mít, až nebudeš singl", to jsou jen dva příklady možných škodlivých narativů, které vycházejí z acefobie a singlismu. S chrononormativitou se pak pojí třeba v takovém případě: "Ve svém věku bys neměl být singl a měl bys cítit sexuální přitažlivost." Kvůli standardizaci toho, jak se má někdo v určitém věku cítit a jaké pocity a touhy má mít vůči ostatním lidem, pak lidé reprodukující chrononormativitu ve spojení s acefobií a singlismem dehumanizují asexuály a acespec lidi na "nevyrostlé děti", na "nemocné", na "roboty", přirovnávají je k "rostlinám" (jako na prvním obrázku uvedeném v tomto článku) nebo k "bakteriím", a opakují jim, že ve svém věku by se neměli cítit tak, jak se cítí, protože prý univerzálně pro všechny platí to, co platí pro ně samotné - tedy pro tyto acefoby a singlisty, neschopné přemýšlet o lidském životě jinak, než chrononormativně. V určité podobě se s kombinací těchto záležitostí setkávají ace ženy, od narativů typu "Ve svém věku bys měla mít přítele" či "Ve svém věku bys měla uvažovat o dětech" až po sexuální násilí s cílem "změnit" jeho oběť; hovořím zde o nápravném znásilnění; heterosexuální muž se může pokusit "změnit" sexuální orientaci asexuální dívky tím, že ji donutí k nekonsensuálnímu sexuálnímu styku - to je neskutečná ohavnost, jaké v naší společnosti kvůli existenci kultury znásilnění ve spojení s povinnou sexualitou stále není věnována dostatečná pozornost! Oběťmi nápravného znásilnění a nuceného sexu však mohou být samozřejmě také ace muži a nebinární lidé na ace spektru, ale také další queer lidé. A často může být toto sexuální násilí spojeno s chrononormativitou: "Ve svém věku by sis přece měl/a/i sex/znásilnění užít." Je to otřesné, ale takový je stávající systém, v němž existujeme.

Chrononormativita určuje lidem - a to lidem různých sexuálních orientací, různých věků, různých skupin - kdy je správné být singl a kdy ne, odkdy mají mít vztahy a sex anebo dokonce kdy jsou už příliš staří na vztahy a sex. Určuje také, kdy je správné studovat vysokou školu; kdy je správné pracovat nebo nepracovat (zapálení osmdesátiletí pracující důchodci se také setkávají s řadou nepříjemných narativů namířených vůči nim, když jsou vnímáni jako "příliš staří", aby "dobře" pracovali!); kdy je správné mít vlastní děti (a pokud je nemáte, pak jste za určitou věkovou hranicí vnímáni jako "loseři"); kdy je správné se nějak chovat (pokud se v pětadvaceti chováte stejně, jako v osmnácti, jste prý "zastydlí puberťáci") apod. Přesně vymezuje, kdy má každý člověk žít určitou zkušenost. Jako bychom byli stroje! Jako bychom se měli chovat podle toho, jak nás někdo nařídil! Mě osobně ani bůh, ani pán nebude nic nařizovat. A váš přístup by měl být stejný, vážíte-li si svého vlastního života, který má být jen a pouze ve vašich rukou. Je na vás, s kým a kdy máte vztahy a s kým a kdy máte nebo nemáte sex, kdy a jak dlouho (jestli ve dvaceti, ve čtyřiceti nebo šedesáti) studujete univerzitu a jestli jste ochutnali McCheese Burger konečně do těch svých dvanácti (a jinak nemůžete být normální a trpíte závažnou mentální nemocí, když jste nikdy neochutnali nezdravé jídlo od McDonald's).

Nikomu by nemělo být nic do toho, jestli jste singl nebo ne. Nikdo by vás neměl soudit podle toho, zda máte vztahy nebo ne; zda o ně máte zájem nebo ne; zda máte zájem o konkrétní typy vztahů, jaké jsou standardizovány amatonormativitou a povinnou sexualitou. Nikdo by neměl namítat nic proti vaší sexuální orientaci, ať už jste gay, lesba, bi, pan, ace či hetero. Tak to má být. Jenže my nežijeme v rovnostářském, emancipovaném světě; žijeme ve světě prorostlém útlakem, diskriminací, nerovnostmi, předsudky, šikanou, násilím, smrtí. Proto je třeba vnímat, jak jsou různí lidé různými způsoby omezováni, diskriminováni, souzeni, traumatizováni a doháněni k sebevraždám. A je třeba vnímat, jak acefobie, singlismus a chrononormativita jdou ruku v ruce v činění životů asexuálních a acespec lidí těžkými, ač by to tak správně - ve světě, v němž by útlak neexistoval - vůbec nemělo být.

Pevně věřím v to, že pro vás byl tento článek přínosný. Vnímejme, jak se útlak projevuje, a jaké jsou jeho důsledky na lidi - krátkodobé i dlouhodobé. Nezapomínejme na to, že ace a acespec lidé se setkávají s konkrétní diskriminací, a snažme se ji odstraňovat, aby mohli žít v lepším a přátelštějším světě. Každý z nás může pomoci učinit změnu. Dalšího příspěvku v rámci Ace Weeku 2025 se dočkáte zítra.