Po čtrnácti
dnech se zase vracím k projektu Pravěcí netopýři, a přináším Vám jeho třetí
část. Seznamte se s Icaropsem!
Druhy: Icarops paradox, Icarops aenae, Icarops breviceps,
Období:
pozdní oligocén až raný miocén, přibližně před 23 až 20 miliony let,
Území:
Austrálie.
Icarops je jedním
ze tří rodů tvořících čeleď mystacinovití (Mystacinidae),
a pouze jediným, který je znám z australského kontinentu. Další dva rody, Vulcanops a Mystacina, jsou známy pouze z
Nového Zélandu. Vulcanops je již
vyhynulý, a Mystacina je
tedy posledním zbývajícím rodem, který přežil do holocénu. Tito netopýři byli a
jsou poněkud zvláštní; mystacinovití jsou spolu s americkými upíry (Desmodus rotundus) jedinými
letouny schopnými pravé chůze. Všechny tři rody mystacinovitých žily či žijí v
děrách v kůře stromů nebo v podzemních doupatech ptáků, například buřňáků.
Taková adaptace se však nevyskytuje u žádných dalších zástupců řádu letounů.
Dlouho se mělo za to, že schopnost pravé chůze a adaptace na život v podzemních
děrách se u novozélandských mystacin vyvinuly proto, že neměly žádné přirozené
predátory z řad masožravých savců, kteří na Novém Zélandu pochopitelně nežili.
Avšak nález rodu Icarops ukázal,
že sekundární schopnost chůze po všech čtyřech končetinách (jakéhosi
"lezení") se u této čeledi vyvinula už předtím, než opustili svou
rodnou Austrálii a zabydleli se na Novém Zélandu. Icarops, popsaný australskou
profesorkou Suzanne Hand v roce 1998, je dosud nejstarším zástupcem
mystacinovitých; žil na konci oligocénu a na počátku miocénu. Hand se rozhodla
pojmenovat ho podle proslulé postavy z řecké mytoloie, Íkara, přičemž uvedla,
že "podobně jako Íkaros letěl ke slunci, odletěli dávní mystacinidi na
východ z Austrálie na Nový Zéland". Mystacinovití se tedy skutečně
vyvinuli v Austrálii, a byli schopni chůze i v tamním prostředí, obývaném
všelijakými masožravými vačnatci. Schopnost dlouhodobě lézt se tedy u
mystacinovitých nevyvinula podobně jako například nelétavost u ostrovních
ptáků, jak se dříve odborníci domnívali. Icarops přinesl vědcům mnohé nové poznatky o
evoluci této čeledi, jejich práce však zatím neskončila. Zatím převládá teorie,
podle níž se mystacinidi přizpůsobili terestrickému chování, aby obsadili
volnou niku, jíž neobýval žádný jiný nokturnální (tedy noční) savčí predátor.
Podobně jako dnešním upírům, i mystacinovitým přineslo toto chování jakýsi
energetický benefit. Navíc mají tito netopýři poměrně široký jídelníček, a svůj
čas na zemi, kupříkladu v lesní hrabance, mohli maximálně zužitkovat k zisku
energie z potravy... Icarops byl
všežravec. Živil se plody a semeny rostlin, hmyzem, zřejmě i malými obratlovci,
včetně drobných obojživelníků a plazů. Fosilie výše zmíněných druhů Icaropse
byly nalezeny na slavném nalezišti fosilií Riversleigh World Heritage Area v
severozápadním Queenslandu a na Bullock Creek Fossil Site v Severním teritoriu
v Austrálii. Někteří odborníci přišli s námitkou, že rod Icarops je parafyletický,
to však dosud nebylo jednoznačně potvrzeno. Bude-li jim dáno za pravdu, možná
se dočkáme rozšíření počtu rodů mystacinovitých ze tří třeba na čtyři nebo na
pět! Místa, na nichž byly zkamenělé pozůstatky Icaropsových koster nalezeny,
byly před 20 miliony let o 15° dále na jih, což znamená, že jeho životní
prostředí bylo poněkud chladnější a vlhčí, než dnes. Rozhodně nežil v suchém a
teplém podnebí, které v této části Austrálie panuje v současné době. Sever
Austrálie se tehdy z klimatického pohledu značně podobal Novému Zélandu. Icarops žil tedy v
prostředí, jež připomínalo spíše lesy Severního ostrova Nového Zélandu, ba
dokonce i Jižního ostrova, jež dodnes obývají netopýři rodu Mystacina.
Porovnání
distálního humeru (spodního konce pažní kosti) rodů Icarops (A-E) a Mystacina (F-L)
Brzy očekávejte další část projektu Pravěcí netopýři!
Žádné komentáře:
Okomentovat