"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough
Trubkonosí
Stratigrafický výskyt: Paleocén (60 ma) až současnost
Areál rozšíření: Oceány a moře celého světa.
CO TO VLASTNĚ JSOU TI TRUBKONOSÍ?
Do řádu trubkonosých patří albatrosi, buřňáci, buřňáčci a buřníci. Vesměs jsou to všechno mořští ptáci, pro které je typické, že vydrží mnoho dnů létat nad širým mořem při hledání potravy. Během těchto letů velmi často ani nemávnou křídly-zkrátka plachtí. Charakteristickým znakem trubkonosých jsou nesmírně dlouhá křídla, jeden v současnosti žijící albatros má dokonce největší rozpětí ze všech ptáků (viz. níže). Krk a nohy jsou však krátké, stejně jako ocas. Zobák všech trubkonosých je zakončen háčkem, jenž jim zřejmě pomáhá při sběru potravy. Hrany zobáku jsou nesmírně ostré, kluzká ryba či jiný typ kořisti z něj tedy nevyklouzne. Skutečně jedinečným znakem trubokonosých, díky jemuž si vysloužili své české jméno, jsou však trubkovité nozdry, žádný jiný ptačí řád jimi není vybaven...
Albatros Bullerův při letu nad vlnami
EVOLUCE ŘÁDU PROCELLARIIFORMES:
Je to neuvěřitelné, ale nejbližšími žijícími příbuznými tak skvělých letců jsou nelétaví ptáci tučňáci. Trubkonosí se totiž na přelomu druhohor a třetihor oddělili z vývojové větve, z níž vzešli také dnešní slavní obyvatelé Antarktidy, jejich křídla jsou na let až příliš malá. Je to další pozoruhodnost evoluce. Dále mezi blízké příbuzné trubkonosých spadají potáplice. O evoluci trubkonosých se toho mnoho neví a velkou roli hrají alespoň dočasné spekulace. Podle všeho se nejstarší zástupci těchto ptáků objevili před 60 miliony let, tedy ve středním Paleocénu, nebo maximálně o deset milionů let později, v raném Eocénu. Podle některých paleontologů se však vyvinuli již na konci Křídového období před vyhynutím dinosaurů, důkazů je však málo a daly by se o nich vést diskuse. Mezi nejstarší albatrosy a buřňáky patřili ptáci z čeledi Diomedeoididae, kteří se vyskytovali v Oligocénu a Miocénu na území Evropy a Blízkého východu. Jediným zástupcem této čeledi byl rod Diomedeoides, jenž zahrnoval tři druhy: D. brodkorpi, D. lipsiensis a D. babaheydariensis. Fosílie prvních dvou uvedených druhů byly nalezeny ve střední Evropě, možná se tedy kdysi trubkonosí nevyskytovali jen při pobřežích a na širém oceánu, ale také ve vnitrozemí kontinentů. Kostí těchto vyhynulých ptáků nebylo nalezeno mnoho, stále však poskytují dobrý pohled na historii tohoto řádu. Dalším oligocénským trubkonosým byl rod Tydea z Belgie. V roce 2007 byl také popsán druh Pelecanoides miokuaka, jenž se vyskytoval na území Nového Zélandu. Žil v Miocénním období před 19-16 miliony let a byl nejstarším druhem buřníka (rod Pelecanoides totiž v současnosti stále existuje). Druhové jméno zvířete je složením slov "mio" označujícím Miocén, a kuaka, což v maorštině (jazyku domorodých novozélanďanů, znamená buřník. Analýzy DNA naznačují, že všichni dnes žijící trubkonosí měli společného předka.
Fotografie zkamenělin s pozůstatky třech druhů fosilního rodu Diomedeoides
DNEŠNÍ TRUBKONOSÍ:
"Při trávení času s tímto mládětem albatrosa Vám roztaje srdce." Nigel Marven
Trubkonosí jistě patří mezi nejkrásnější mořské ptáky současnosti. Jak již bylo zmíněno výše, jeden druh, a to konkrétně albatros stěhovavý, má nejdelší rozpětí křídel ze všech opeřenců-3,5 metru, čímž jistě překonává i největšího dravce, kondora. Trubkonosí jsou výbornými letci, i když při svých několikadenních toulkách nad mořem jen málokdy zamávají křídly. Spoléhají se totiž na větrnnou turbulenci a vzdušnými proudy se nechávají nést. Mají lehké kosti, takže jim takové plachtění nečiní potíže. V současnosti je známo 112 žijících druhů trubkonosých, údaje se však liší v závislosti na literatuře a nových vědeckých poznatcích. Pro albatrosy je typické, že spolu žijí po celý život. Na jaře se samci předvádějí a vzájemně si imponují majestátně roztaženými křídly. Samice později vytvářejí hnízdo, obvykle do něj nakladou jedno vejce. Mládě své rodiče moc často nevidí, poněvadž se vracejí jen po několika týdnech, mají pro něj však potravu. Většina trubkonosých si ukládá ryby, olihně a větší bezobratlé, jež jsou jejich potravou, do žaludku, a jako olej pak nalovené živočichy vyvrhávají svým potomkům ze zobáku do zobáku. Jistě je to velmi výživná potrava. Pokud jde o hnízdění, některé druhy hnízdí jen každý druhý rok, hnízdění probíhá často v koloniích. Buřňáci jsou známí jako supi antarktidy, a toto označení jim právem patří. Jsou to totiž oni, kdo pojídají mrtvá těla tučňáků a tuleňů. Někteří trubkonosí mají skutečně velký areál rozšíření, např. buřňáček Wilsonův se vyskytuje nad moři celé jižní polokoule a v některých mořích na sever od rovníku, dokonce jej můžete spatřit i v Irsku či ve Spojeném království! Trubkonosí jsou však ohroženi. Albatrosi se často připlétají do rybářských háčků, když vyráží po rybách. Smrt je velmi krutá, a populace albatrosů na tom již nejsou zrovna nejlépe. Představíte-li si, že albatrosí rodiče zahynou na moři kvůli lidské činnosti, a mládě v hnízdě utone hlady, je to skutečně strašlivé. Buřňák Macgillivrayův je zase vzácným druhem z Fidži, jenž je kriticky ohrožený. Na Zemi žije méně než 50 jedinců tohoto výjimečného druhu. Buřňák novozélandský byl zase 150 let považován za vyhynulého a skryte žijící populace byla objevena až roku 2003. Tito ptáci musí být chráněni, neboť patří mezi nejpozoruhodnější a někteří také mezi nejohroženější...
Vzácný buřňák novozélandský
3 komentáře:
Pěkný článek.
Nádhera.
Moc hezký článek.
Okomentovat