Mračná hora-2. část

Uběhl týden a je čas na další část Mračné hory, mého nového příběhu o setkání lidí s tajemnými bytostmi Himalájí. Pokud Vám unikla předchozí část, jednoduše navštivte rubriku Příběhy na vyprávění, v níž si začátek příběhu budete moci dočíst... Upřímně doufám, že se Vám druhá část příběhu zalíbí!

MRAČNÁ HORA-2. ČÁST:

Biologa Charlese Bedforda probudil ráno hlasitý křik. Vytrhl jej ze spánku jako úder kladiva o železný sloup. Charles chvíli ležel v posteli s otevřenýma očima, díval se do stropu a poslouchal. Brzy rozeznal, že se venku mísí volání alespoň čtyřech lidí. Pomalu se posadil, promnul si oči, popadl termosku s teplou vodou, napil se, pak jemně odhodil spací pytel a oblékl se do teplé černé bundy. Na hlavu si nenavlekl ani žádnou pokrývku, nechtěl ztrácet čas. Jakmile vyběhl, všiml si hrstky vesničanů stojících na svahu. Něco obklopili, určitě to byla velmi nezvyklá věc. Charles zavřel dveře své chatky a ihned povšiml, že na místo již vyráží Frederick. Následoval sprinterský běh obou bělochů, po němž, zcela udýchaní, stanuli na místě. Číňané něco mumlali a Frederickovi trvalo hodnou chvíli, než odpřekládal pár slov. Více než slova byla však jasná známka pohybu jakéhosi podivného tvora. Ve sněhu se táhly desítky, ba i stovky stop. Charles do jedné z nich položil chodidlo, bylo ale dvakrát menší, než stopa toho zvířete. Číňané po chvilce začali mluvit na Charlese s Frederickem. "Myslí si, že se tu pohybovalo to zvláštní zvíře, které viděla Xin Zung. Pamatuješ si, doufám, jak nám to včera popisovala, že?" zeptal se s úsměvem Frederick svého přítele. Charles se jen mlčky díval na stopy a po chvilce nevěřícně zakroutil hlavou, avšak ne naznamení nesouhlasu s Frederickovými slovy. Spíše jej zaráželo, jak se tu taková stopní dráha ocitla. "Nikdy jsem nevěřil na existenci nějakého Yettiho," řekl tiše Charles, "ale přece jen by se tu mohla nějaká opice vyskytovat. No... Jistě to chodí po dvou. Nevidím jedinou známku použití předních končetin při chůzi." Frederick o několik minut později sdělil vesničanům, aby se vrátili domů. S Charlesem poté stopy dokumentovali. Změřili je, pořídili množství fotografií a pro jistotu také videozáznam. Když se před polednem vraceli do vesnice, aby společně poobědvali, řekl Charles: "Myslím, že je na čase začít s výpravou. Dokumentováním stop nic nevyřešíme. Mí přátelé kryptozoologové prováděli takové výzkumy stop už tolikrát, ale nikdy neměli jistotu, zda nebyly ty stopy pouhým podvrhem. Neříkám, že bych vesničanům nevěřil, ale jako biolog hledám živá zvířata. Proto jsem přece tady." Frederick na jeho slova reagoval jen krátce: "Je pravda, že zkoumání šlápot tvora, jehož existence není potvrzena, je takřka k ničemu. Takže můžeme vyrazit. Víme, kam ty stopy vedou." Charles se podíval tím směrem. Řada stop mířila k tomu místu, jehož se prý místní obyvatelé obávají. K Hoře, nad kterou se stahují tmavá oblaka. K hoře, kterou Charles nazýval Mračnou horou. Po obědě, který sestával z křepelčího masa a jačího mléka, Charles navštívil Xin. Jejich rozhovor nebyl příliš dlouhý, Charles se jen optal, zda je může Xin doprovodit k místu, kde ji napadlo monstrum. O soulasu se jistě nedalo pochybovat. Frederick navíc najal nosiče Zhoua, jehož úkolem mělo být přenést na místo nelehký materiál. Více lidí Charles nepotřeboval. Stačil si sám jako zkušený přírodovědec, byl rád, že má po boku překladatele, skvělého znalce čínštiny. Byl rád, že je dívka Xin Zung dovede k Mračné hoře, kde před třemi týdny takřka přišla o život a zachránilo ji strašlivé uleknutí. Čtvrtým a posledním členem týmu byl pak Zhou, nosič, na kterého se jistě mohl spolehnout. Byl to statný chlap, sotva pětadvacet let starý, anglicky uměl jen trochu, i tak byl ovšem velmi přátelský. Skupina se vydala do hor následujícího dne. Při začátku cesty je však čekalo nepříjemné překvapení. "Propána, to není možné! To není možné!" řval Charles, když vystoupil na svah. "Stopy zmizely!" vykřikoval. Přes noc totiž lehce sněžilo, a sněhová pokrývka stopy zakryla. Frederick se chytil za čelo, Charlesovy výkřiky mu totiž připadaly nesmírně trapné. Zhou asi pochopil, o co jde, a blíže se podíval k zemi. Přišel na to, že stopy úplně nezmizely, stále z nich ve sněhu zbyly jakési úryvky. Vysvětlil vše Frederickovi, který Charlese uklidnil. Jít podél stop však nebylo jednoduché, občas se někdo, nejčastěji tedy Zhou, musel podívat, zda jdou správným směrem. Je pravda, že zkušené oko čínského mladíka předčilo své bílé vedoucí...

Po výstupu na první, avšak malou náhorní plošinu zahlédl tým zblízka Mračnou horu. Nebyla již daleko. Cesta však zabrala celý den, nemělo tedy smysl prozatím pokračovat. Zhou zapálil oheň, kolem něhož se brzy rozprostřely čtyři stany. "Nemyslel jsem si," oddychoval těžce Charles po složení stanu, "že to bude tak těžké." "Myslíš ten stan, kamaráde?" zasmál se Frederick. "Ne, ne," usmál se Charles a napil se horkého čaje, "ten výstup. Em... Himaláje jsou jiné, než Andy. Cesta mi přišla dost jednotvárná." Brzy se setmělo. Směrem od Mračné hory začal foukat až extrémně studený vítr. Xin zrovna vyprávěla jednu z povídaček o příšeře, která zaživa pojídá novorozené lidské děti. Prý ji už dvacet let nikdo neviděl, ale jejího bratrance kdysi dávno připravila o život. Z těchto příběhů běhal mužům mráz po zádech. Sněhové vločky bijící do očí ale vyprávění rychle ukončily. "Dobře, uvidíme se později. Dobrou noc!" řekl Charles svým dunivým hlasem, a schoval se do stanu. Stejně učinili ostatní. V teplých stanech bylo naštěstí lidem výborně a tak rychle usnuli... Ze tmy začaly vycházet houkavé zvuky. Charles se během okamžiku probral z tvrdého spánku. Oči se mu zavíraly, byl po denním výšlapu příliš unaven. Ale konstantní houkání jakéhosi živočicha mu nedalo spát. Podíval se na hodinky. Bylo půl druhé. "Ach, konečně nový den," zašeptal Charles. Poté se ozvalo houknutí. Charles sebou prudce trhl. Rozsvítil ve stanu, světlo probudilo Fredericka, který spal ve stanu poblíž. Oba muži ze stanů vylezli. "Hej, Fredericku, vezmi baterku. Nic nevidím!" zašeptal Charles. Frederick tak učinil. "Proč jsi rozsvítil ve svém stanu? Hledáš snad toaletní papír?" zeptal se Frederick. Charles však pokusům o vtip nevěnoval pozornost. "Ty zvuky... Slyšíš ty zvuky? Co to je?" řekl polohlasitě. "To jsou jenom jaci, za velká huňatá zvířata, jejichž mléko jsme měli předevčírem k obědu," uklidnil jej Frederick. "Ne," vyřkl sebejistě Charles. "Podívej, támhle něco je! Zasviť tam baterkou!" poručil Frederickovi. Jakmile světlo dosvítilo na velký černý objekt asi třicet metrů od tábora, zaleskly se dva kulaté předměty. Byly to snad něčí oči? Jako kdyby někdo mávl kouzelným proutek, tak rychle to podivné cosi zmizelo. Charles i Frederick měli srdce až v krku. Nikdo ani nezapípal. Prohlíželi pak z bezpečí stanů krajinu ještě dobrých deset minut, ale nikde ani známka života. Ráno se Charles probudil celý rozmrzelý. Každý sval v jeho těle byl silně napjat a protáhnout se mu činilo potíže. Tým se krátce nasnídal. Charles si s Frederickem neustále povídali o svém zážitku, aniž by Xin a Zhou příliš dobře věděli, o čem vlastně mluví. Po jedenácté hodině toho dne dorazili k Mračné hoře. Z o
blohy padaly třpytivé, lesknoucí se vločky sněhu, dopadaly na ramena a čepice lidí, a vytvářely v krajině okouzlující podívanou. Spousta stop ve sněhové pokrývce však byla důležitější. Vedly k jeskyni. Xin se obávala k místu přiblížit, neboť právě tam se před několika týdny setkala s přízrakem. "Stopy vedou do jeskyně. Soudě podle velikosti otvoru má ten prostor na šířku asi deset metrů. Jsem si jistý, že tam něco je," sdělil Charles ostatním. Zasvítil do temna jeskyně svítilnou. Ozval se zvuk zdánlivě se podobající psímu vrčení. Charles vykulil oči a překvapeně hleděl...

Doufám, že se Vám druhá část příběhu Mračná hora líbila, budu rád za všechny Vaše názory v komentářích. Dalších částí se dočkáte již velmi brzy!