Mračná hora-1. část

Po velmi dlouhé době přichází na můj blog zcela nový příběh! Rozhodl jsem se začít jej psát právě nyní, v době, kdy do končin severní polokoule přichází zima. Opírá se o staré legendy, mnohdy spjaté s kryptozoologií, s podivnými zvířaty, která v našem světě působí jako vetřelci... Doufám, že se Vám tento příběh bude líbit, já osobně se na jeho psaní velmi těším...

MRAČNÁ HORA-1. ČÁST:

Přes horské úbočí se přeháněla obrovská vichřice. Přinášela s sebou zářící, krystalizující sněhové vločky, jež s obrovskou rychlostí padaly k zemi, jako by se již nemohly dočkat, až zalehnou do té pohodlné sněžné peřiny. Každou minutou se k zemi snášelo více a více sněhových vloček. Nebylo vidět na dva metry. Vítr měnil svůj směr, sníh padal pokaždé jinam. Při zemi ho neustále přibývalo, jako by ho nebesa nepostrádala. V tomto zmatku se krajinou pohybovala mladá osmnáctiletá dívka Xin Zung. Pravou rukou, oděnou v lacinných rukavicích, si přidržovala kapuci před očima, aby se do nich nedostal mrazivý sníh. Vítr vál proti ní a šlehal ji do tváře. Každý krok byl pro ni stále obtížnější. Její nohy se bořily do sněhu, občas v něm zůstaly a Xin již nemohla nalézt síly je vytáhnout. Po chvilce zůstala ve sněhu jedna bota. Xin se otočila, kdyžu tu ji rychlý větrný proud srazil k zemi. Nebyla schopna se ani pohnout, a sníh jí padal za krk. Nejprve ho měla na zádech jen malou vrstvu, ale postupně jej přibývalo. Byla doslova zmrzlá až na kost a jediné, co si přála, bylo rychle zemřít. Ve chvíli, kdy se už nesnažila s přírodními silami bojovat, když už byla připravena na odchod z tohoto světa, rozprostřelo se v krajině tajuplné ticho. Vítr začal polevovat a z vichřice se rázem stala poklidná sněhová přeháňka. Do toho všeho zahučel podivný skřek. Xin byla příliš slabá, aby se podívala tam, odkud vycházel. Cítila jen, že se chladné, namodralé prsty něčeho zvláštního dotkly jejího obličeje. Otevřela oči a spatřila obličej jakési příšery. Na chvíli nevěděla, kde je, co se stalo, a co se to na ni dívá. Poté, co ten tvor zafuněl, úlekem se zvedla. Zvláštního osrstěnce to také vystrašilo a okamžitě zmizel. Xin tento hrozivý zážitek přiměl najít nové síly a opustit skalní obočí. Mířila zpět do své rodné vesnice. Ta vesnice se nacházela v údolí, lemovaném skutečou střechou světa. Xin byla z vesnice Kin Ta, ze samé hranice čínské provincie S'č-chuan a majestátních Himalájí, nedaleko hranice s Tibetem. Hnal ji nepopsatelný strach, neboť věděla, že byla svědkem záhady. Když se vrátila domů, popsala své matce svůj zážitek. Ta se velmi zděsila a během nekolika desítek minut se příběh roznesl po celé vesnici. Brzy se roznesl i do okolních vesniček, a poté do blízkého města. Příběh dívky, která stanula, byť jen na pár sekund, tváří v tvář přízraku, se stal tak známým, že jej nemohli přehlédnout Zápaďané... Právě zde začíná náš příběh...

"Kolik lidí v té vesnici vlastně žije?" ptal se muž oděný do zeleného kabátu s jemně hnědým kloboukem na hlavě, pod nímž měl tmavě černou čepici, aby neprochladl, zatímco letěl v otřískané helikoptéře. "Asi dvě stě. Je to jedna z těch čínských vesniček, odkud lidé odcházejí do měst," odvětil mu bledý chlapík s šedivým knírem, který asistoval pilotovi. Ten první muž, výzkumník, byl zcela hladce oholen, a z jeho tváře se dalo poznat, že ve světě již mnohé zažil. Díval se na ty nádherné hory, kolem kterých helikoptéra kroužila, ve snaze najít místo k přistání. "Tohle je v podstatě nejzápadnější kout jižní části Číny, že? Dál na západ už se nachází Tibet," řekl svému staršímu společníkovi. Ten pokýval na znamení souhlasu. Vrtulník nakonec přistál na pusté plošině, necelých pět set metrů od prvního domku z vesnice. Místní obyvatelé ty bělochy náležitě přivítali. Podle přízvuku hladce oholeného muže v klobouku a kabátu se dalo poznat, že je z Anglie, ten druhý byl zcela jistě z Ameriky, nejspíše z Massachusetts. "Jmenuji se Frederick Smith," řekl Američan čínským vesničanům v jejich rodném jazyce, "a promiňte, toto je Charles Bedford, biolog." Angličan si s vesničany podal ruku a následovalo přátelské posezení v malé kavárničce. "Jmenuji se Xin Zung," řekla celkem plynně anglicky dívka, která byla při pohovoru důležitější, než kdokoliv jiný. "Před třemi týdny jsem byla v horách a hledala malé kůzle, jež uteklo z našeho chovu. Postihla mě válnice. Bojovala jsem s ní, ale brzy jsem neměla šanci. Potom jsem se setkala se zvláštním zvířetem, které mě vyděsilo. Teď děsí nás všechny. Žije v horách." "Slyšel jsem příběhy o tom, že er... Se tu vyskytuje dvounohá příšera, je to pravda?" optal se Xin Charles Bedford, jenž nyní nepotřeboval pomoc svého překladatele Fredericka. "To zvíře, které bylo přede mnou, bylo velké, chlupaté, mělo studené, modré prsty, svítivé oči, výraz příšery a bylo přes dva metry vysoké," odvětila pomalu Xin, rozpomínaje si událost. "Už léta kolují v této části světa pověsti o Yettim a další nesmysly," zasmál se Frederick, "zdá se to být nemožné, ale co když tam přece něco je?" "Viděl jsem zblízka fosílie lidoopů jako Gigantopithecus blacki, byl to největší příbuzný lidí, který kdy žil. Vyhynul před pár set tisíci lety a žil tady, ve východní Asii. Kromě toho, neviděla jste náhodou Yettiho, že?" optal se Charles. "Nevím, co je Yetti. Byla to příšera, monstrum," řekla krátce Xin. "Přijel jsem, nebo em... Byl jsem sem pozván, abych se na to zvíře podíval. Abych zkrátka vyřešil tu záhadu. Jsem biolog a strávil jsem léta výzkumem zvířat v Andách. Mohlo by se mi to hodit tady," řekl Charles. To řeči jim náhle skočil jeden z Číňanů. Vyprávěl dlouho, asi dvě až tři minuty. Frederick vše pečlivě odpřekládal: "Před týdnem se ztratil v horách osmiletý chlapec. O jeho odchodu z domu rodiče nevěděli, prostě zmizel. Chlapi našli jeho stopy, ale nikdo se neodvážil je následovat. Vedly totiž k tajemnému místu, kterého se všichni bojíme. K Hoře, nad kterou se stahují tmavá oblaka." "Tam jsem se setkala s tím divným zvířetem," dodala Xin. "Hora, nad kterou se stahují tmavá oblaka... Tak to by mohla být... Mračná hora," zamyslel se nahlas Charles. "Podívejte, tady se děje něco moc podivného. Musíme zjistit, co za tím stojí!" navrhl Frederick. "Proto jsem tady," usmál se Charles. Ještě chvíli spolu hovořili. K večeru toho prosincového dne se v domku zhaslo. Zápaďanům byly představeny jejich chatky, jež měly být jejich domovem na několik příštích dnů. Krátce před půlnocí několik místních stařen začalo zpívat staré rodové písně, veselé, znělé a občas strašidelné. Nosily svíčky a chodily s nimi kolem chatek. Vítr se opět zvedal a nad horami se stáhla mračna. Začínalo lehce sněžit. Poblíž vesnice se při tom potuloval podivný živočich, jehož zrak byl namířen k rozsvíceným svícím. Stál na svahu, chodidla byla pevně ukotvena ve sněhové vrstvě. Když se zpívající Číňanky dostaly za vesnici, prchl. Zmizel ve tmě stejně tiše, jako se v ní objevil...

Snad jste si první část příběhu užili s radostí... Předpokládám, že další část se zde objeví ještě před Vánoci. Do komentářů můžete napsat své názory...