Sám v australské buši-část 3.

Konečně jste se dočkali, je tu další část příběhu Sám v australské buši... Konec předešlého dílu byl otevřený, co důležitého asi Ken zapomněl v táboře udělat? To zjistíte hned nyní...

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST TŘETÍ:

Tou důležitou věcí, na kterou Ken zapomněl, bylo uhasit oheň. I přes noc je v rudém centru Austrálie pořádně horko a teplý vzduch může plameny rychle roznést do okolí. Suché keře a nízké stromky tak mohou bleskurychle chytnout. Když se Ken vrátil do tábora, zděšené oči mu div nevypadly z důlků. Oheň se totiž rozhořel a žlutočervené plameny šlehaly do výšky takřka tří metrů. Už se pomalu dostávaly k nejblíže rostoucí vegetaci, naštěstí byl však tábor postaven na kousku pustiny a tak ohni chvíli trvalo, než dosáhl svého cíle. Ken okamžitě popadl první galon s vodou a celý jej na oheň vylil. Naštěstí mířil dobře a voda zasáhla svůj cíl. Plameny syčely hlasitěji, než agresivní, urputně se bránící had, ale v rychlosti zmizely. Zbytkem vody z galonu Ken uhasil i menší plameny. Když pak baterkou posvítil na všechny ty ohořelé větvičky, nahlas si oddechl. Jako přírodovědec rozhodně nechtěl zničit místní prostředí, ale bylo to právě žďáření-jen úmyslné-které vyhubilo asi 50 % všech malých australských vačnatců. Ken si šel s klidnou myslí lehnout. Přes noc se mu zdály divoké sny o plamenech sužujících střed Austrálie, o to horší bylo ještě pomyšlení na to, že by za všechno mohl sám. Když se ráno probudil, bylo již deset hodin. Byl nejvyšší čas vyrazit za jedovatými hady. Jen krátce poté, co opustil tábořiště, všiml si Ken nejasně zbarveného těla pakobry druhu Pseudonaja mengdeni ležícího pod nízkým keříkem. Tohoto hada chytil už včera, ale přiblížil se k němu alespoň na krátkou vzdálenost, aby si jej dobře prohlédl a dokonce pořídil i několik skvělých fotografií. Pak jej zaujal pohyb v písku. Hadovitý pohyb těla ze strany na stranu napovídal, že jde opět o beznohého plaza. Ken po něm skočil, ale rychlé zvířátko se už zavrtávalo do písku. Ken jej tedy rychle nabral hákem na hady a už skoro chytil jeho ocásek, když sebou ten malý plaz mrsknul a zase unikal pryč písčitými plochami. Nadšený herpetolog zaryl do písku ruce a konečně tvorečka vytáhl! Po celou tu dobu, co jej chytal, mu ale bylo jasné, že přes hadovitý vzhled se ve skutečnosti jedná o ještěra. Byl to nádherný exemplář šupinonožky Burtonovy, široce rozšířeného druhu beznohého pygopodida s dlouhým čenichem a šupinatými zbytky zadních končetin. Šlo pouze o 50 centimetrů dlouhého plaza, ale i tak to byl překrásný nález, jenž se Kenovi zcela jistě vydařil. V podstatě poprvé v životě chytil největšího australského beznohého ještěra! Brzy nechal šupinonožku jít a pokračoval ve své cestě. V buši se mu pdoařilo objevit vyschlé koryto. Tady by mohl mít šanci k nalezení taipana! Tito hadi se totiž ve vyschlých korytech řek občasně skrývají před denním žárem. V aridním prostředí si Ken povšiml několika děr, zjevně vykotlaných krysami. Ty tvoří značnou část taipaního jídelníčku, opět tedy narazil na něco, co by jej mohlo přivést ke splnění celoživotního snu! Jak tak chvíli prohledával tento prašný kousek země, našel něco opravdu impozantního. Zalesklo se to mezi několika usychajícími větvemi, Ken to vytáhl a co nenašel-taipaní kůži! Bylo to až moc velké překvapení a Ken se musel na chvíli uklidnit. Sundal si na chvíli klobouk a utřel si pot z čela, a mezitím si prohlížel ten nádherný, přenádherný nález. Všichni hadi svlékají čas od času kůži, jelikož neroste společně s tělem tak, jako u savců a ptáků. Tato kůže byla sice relativně tvrdá, tedy již stará, ale přesto Kenovi napovídala, že tudy taipan lezl a možná by se stále mohl ukrývat někde poblíž. To dodalo Kenovi nové síly, aby vyrazil dále...

V poledních hodinách ale nebylo podnebí příliš přívětivé. Ken obracel každý kámen, díval se pod každý keříček, ale neviděl téměř nic. Jen na chvíli tudy proběhla krysa, v jiném však nic neobjevil. Po poledni již začal cítit, že ztrácí síly. Došel do tábora, kde se napil a zalehl do stanu. Celé odpoledne tam prospal a probudil se až po sedmé večer. Nebylo pro něj překvapením, že spal tak dlouho, vždyť byl jen po dvou hodinách pátrání unaven více, než kdy jindy v životě. Teď Ken otevřel konzervu s fazolemi, navečeřel se, opět popadl hák na hady, baterku a do batohu schoval fotoaparát s pár dalšími věcmi, včetně láhve s vodou. Pomalu vstal a vydal se zpět k vyschlému korytu řeky. Tady našel další šupinonožku, tito malí beznozí ještěři jsou zde zřejmě hojní. Všiml si také dalšího drobného savce, vakomyši plavé. Tento maličký vačnatec hledal kobylky, brouky, pavouky a cvrčky, kterými se živí. I Kenovi se za chvíli poštěstilo najít jednoho překrásného pavouka. Byl to jakýsi druh tarantule, tady v centru Austrálie se jich vyskytuje hned několik. Nalezený exemplář se ale brzy ztratil v podzemní noře a Ken si všiml hadích šupin pohybujících se ve vyschlém korytu. Ihned se k nim přiblížil, a naskytl se mu pohled na skutečně impozantní zvíře...

Snad se Vám třetí část mého příběhu líbila, pokračování napíši již brzy...