Obojí smrt-část 2.

Minulá část:

Stádo tenontosaurů se usídlilo na mýtině, ale nebezpečí přišlo velmi brzy. Útok Deinonychů stádo z mýtiny však jenom odehnal, ale na úlovek nepřišlo. Náš Deinonychus se sám vydal hledat potravu do lesa kde také našel stopy malinkého zvířátka...

OBOJÍ SMRT-ČÁST DRUHÁ-BITVA SE ZRANĚNÍM:

Náš Deinonychus pomalu putoval dál po stopách. Kolem se válela spousta kostí včetně lebek, a ležely zde také velké kmeny stromů nebo klacky. Náš Deinonychus již začínal tušit, že tu nedávno došlo k nějakému zmatku. Než se stačil nadát, stál v blízkosti mlžného jezera. Stáli tam tři Tenontosauři kteří jen tak popíjeli vodu... Deinonychus se na ně chvíli díval, ne však jako na kořist. Vkročil do bílé vody ale hned zase vyběhl. Ten všechno pochopil. Tenontosauři popíjeli protože voda byla horká, jinak by totiž tito dinosauři pili velmi hltavě. Rozhodl se nakonec jezero obejít. Kolem něho proudil závan silého vzduchu a kouře. Jezero se měnilo čím dál více na sever v jedovaté. Nakonec Deinonychus opět nalezl malé stopy. Byly čerstvé jen několik minut, proto se rozběhl do lesa. Najednou kolem sebe v suchých keřích uslyšel šustot. Kolem něho neuvěřitelnou rychlostí proběhl nic netušící Hypsilophodon. Pár metrů za Deinonychem se zastavil. Stál jen několik vteřin a rozběhl se pryč. Deinonychus to vypádil za ním na plné otáčky. Mezi porařenými stromy velkým vichrem ho ale hned zase ztratil. Neměl moc dobrý čich a proto musel hledat těsně u země. Nakonec uslyšel pískot. Vyběhl ke kopci a všiml si nebezoečné věci: pár Deinonychů zabil Hypsilophodonta. Byli to ale dva bratři o dva roky starší než náš Deinonychus. Když projevil zájem o potravu, bratři se do něj jak se patří pustili. První vyběhl a hlavou ho schodil na zem. Druhý na něho ze zadu skočil a málem by mu hrdlo prosekl ostrým drápem kdyby se náš Deinonychus neobrátil. Teď už všechno pochopil: tato místa byla teritoriem jiné, sice méně početnější, ale v síle jedinců lepší smečky. Dal se na útěk ale už bylo pozdě. První bratr ho sekl ostrým drápem do pravé zadní končetiny. Rána přišla přímo do kloubu který sloužil končetině dobře se rozběhnout. Zároveň kloub sloužil tak, že jej Deinonychus mohl používat při útoku na kořist nebo na nepřítele a mohl nohou různě pohybovat, ať dolů tak nahoru. Pokulhálavě se náš Deinonychus vydal zpět. Ale život se zraněním pro něho nebude značně jednoduchý.

Popisek k obrázku: Druhý bratr na něho ze zadu skočil a kdyby se náš Deinonychus neobrátil, bratr by mu ostrým drápem prořízl hrdlo...

Poslední část tohoto příběhu proběhne na tomto blogu již brzy!