Stezkami lovců mamutů | Kniha týdne

Přináším šestou část projektu Kniha týdne, ve kterém vás každou neděli seznamuji s knížkou, kterou jsem přečetl v posledním týdnu nebo jsem se k ní vrátil po jejím přečtení dříve. První část této série článků byla věnována knize Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, druhá publikaci Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, třetí knize Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, čtvrtá knížce Planeta dinosaurů od Cavana Scotta a pátá publikaci Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera. Tentokrát vás seznámím se zatím nejkratší knížkou, kterou jsem zatím v tomto projektu pokryl, ovšem neméně zajímavou.

Stezkami lovců mamutů s podtitulem Ilustrované dějiny starých stezek od pradávna po současnost je čtyřiašedesátistránková knížka sloužící jako úvod do české stribologie. Jejím autorem je Ing. Radan Květ, CsC., významný geograf, geolog a chemik, známý asi nejlépe jako autor knih Duše krajiny - Staré stezky v proměnách věků a Historie Brna. Rodák z Opavy a držitel Ceny města Brna, jež mu byla udělena v roce 2012, se ve své kariéře zabýval mj. stezkami, po nichž obyvatelé území pozdější České republiky chodili, a napsal o nich několik knih, například Staré stezky v České republice (1997) a Atlas starých stezek a cest na území České republiky (2011). Tuto publikaci se rozhodl dát dohromady poté, co mu jeho přítel lesník Slávka Lacina poradil, aby napsal knihu o starých stezkách pro mladé čtenáře s množstvím ilustrací. Výsledek jeho práce, vydaný v roce 2011 nakladatelstvím Computer Press, a. s. a protkaný velice sympatickými barevnými ilustracemi ilustrátora a paleoartisty Pavla Dvorského, je velice příjemné číst, a zaujmout může nejen děti, ale také starší čtenáře. Zároveň může sloužit jako dobrý stručný úvod do studia starých stezek na území České republiky.

Přední obálka knihy Stezkami lovců mamutů, vydané nakladatelstvím Computer Press, a. s. v roce 2011. Zdroj: Albatrosmedia.cz

Tato kniha se mi dostala do rukou jako dárek v roce 2014, a již tehdy jsem ji několikrát pročetl. Je to opravdu jednohubka, jejíž textová část začíná na straně 4 a končí na straně 62, a obsahuje řadu ilustrací, z nichž některé zabírají celé dvoustrany. Pan doktor Květ se podle rady Slávky Laciny rozhodl učinit vyprávění co nejstručnější, a ponechat co nejvíce místa v knize obrazovým materiálům, které čtenář rychle očima přejede a získá z nich základní informace, které by si měl z této publikace odnést. I mladí čtenáři, kteří mají třeba se čtením nebo s udržením pozornosti na delší dobu problém, si tak pročítání této knihy mohou užít a něčemu se přiučit. Pro nás postarší může být kniha Stezkami lovců mamutů hezkým zopakováním toho, co už víme z hodin vlastivědy z dob dávno minulých, kdy jsme se třásli za školními lavicemi, ale zároveň nám může poskytnout nové informace o starých stezkách a navnadit nás na výlety k místům, která autor v knize představuje a popisuje. Osobně jsem v tomto týdnu navštívil okolí řeky Dyje, jež je samozřejmě v této knize několikrát zmíněna, a po všem tom běhání za vlhami, užovkami podplamatými a ještěrkami zelenými bych se strašně rád do oné části této země vrátil a věnoval více pozornosti těm místům, po nichž naši pleistocénní předchůdci chodili. Stezkami lovců mamutů je knihou, která snad každého člověka jakéhokoli věku přesvědčí, že historie pohybu lidí v krajině, kterou se vědní obor stribologie zabývá, je velice zajímavá a hodná pozornosti.

Ve formátu A5 a s vizuálně zajímavým zpracováním je tato knížka opravdu navnazující, slibující rychlou četbu a zábavné učení. Je přehledná, nezahlcená textem; text a obrázky správně balancují a dobře se doplňují. Kniha má navíc fiktivního průvodce, sotva desetiletého chlapce jménem Záviš, který v podstatě autorovi pokládá otázky ohledně témat, jež by nejen mladé čtenáře mohla zajímat, v části o pazourkových dolech například "Co se dělo s vyhrabaným odpadem?" nebo u textu o objevu železa "Proč je objev železa pro člověka tak důležitý?" Pan doktor Květ představuje knihou Stezkami lovců mamutů chronologický vývoj stezek na území České republiky, od pěšinek, po nichž chodili skuteční lovci mamutů až po cesty vytvořené Kelty, Germány a Římany ve starověku. Pojednává o příchodu lidí na české území i o změnách v jejich životě po skončení poslední ledové doby, seznamuje je s faunou, se kterou se prehistoričtí lovci a sběrači setkávali, a se změnami v krajině, jež byly v posledních pár tisícících letech učiněny, z nichž některé vedly k zániku starých stezek. 

Kniha má celkem 8 kapitol. Po dvoustránkovém úvodu (jednu z těchto stránek vyplňuje pouze obrázek našeho průvodce Záviše) následuje krátká, ani ne půl stránky dlouhá kapitola Představy o dávném cestování. Po ní přichází nejrozsáhlejší kapitola knihy, patnáct stran dlouhý Příchod člověka se třemi podkapitolami, První lidé na našem území; Vznik stezek na Moravě; a Život lovců kryptidů. Třetí kapitola nese název Lidé z jeskyní, a má dvě podkapitoly, Pazourky a Přechod stezky přes řeku. Čtvrtá kapitola nese název První zemědělci, a má dvě další podkapitoly, Rondel u sídliště a Dálkové stezky. Pátá kapitola je už zaměřena na vztah člověka s mědí, bronzem a železem po skončení doby kamenné, a nese název Člověk a kov, přičemž je doplněna podkapitolami Počátky práce s kovy a Objev železa. Šestá kapitola se jmenuje První známé národy u nás, a je tvořena podkapitolami Keltové a Příchod nových obyvatel - Germáni a Římané. Předposlední kapitola, Slované, je tvořena podkapitolami Stěhování národů a Chodníky Slovanů. Poslední kapitolou je pak Zánik sítě starých stezek. 

V první kapitole, Představy o dávném cestování, je čtenář seznámen s pojmy "archeologové", "staré stezky", "stribologové" a "stribologie". Dozvídá se ve stručnosti, jak se lidé nejen ve střední Evropě pohybovali z místa na místo před příchodem vymožeností moderní doby. Území, kterými neprotékají velké řeky, musela být lidmi procházena pěšky, a právě tak vznikaly staré stezky. V první podkapitole druhé kapitoly, Příchod člověka, nazvané První lidé na našem území, pan doktor Květ nejprve odpovídá na Závišovy otázky ohledně toho, kdy se naši předkové vyvinuli a jak vypadaly jejich životy a cestování. Nutno podotknout, že představení našeho druhu, Homo sapiens, je zde velmi stručné. Autor píše: "Zatím se totiž přesně neví, kdy se to stalo. Jedno je jisté, totiž že člověk z rodu nejvyspělejších lidí zvaných Homo sapiens (česky "člověk moudrý") byl naším přímým předkem. Jak badatelé v posledních letech zjistili, uplynulo mnoho času, než náš lidský předek doputoval z Afriky do Asie, do Eropy, Austrálie a nakonec do Ameriky." Dovolil bych si uvést, že zvláště za poslední desetiletí byly v určení stáří našeho druhu učiněny velké kroky kupředu. V září 2019 poukázala studie mitochondriální DNA na možný botswanský původ našeho druhu před 200 000 lety, dnes však víme, že nejstarší dosud identifikovaní zástupci našeho druhu žili už před 315 000 lety (hovořím o kostrách z Jebel Irhoud v Maroku, které byly dříve považovány za ostatky neandrtálců). Je škoda, že autor zaměnil taxonomické kategorie rod a druh, a také bych namítl, že používat slovo "nejvyspělejší" pro náš druh je vlastně diskriminující vůči ostatním lidským druhům, z nichž některé existovaly i po našem boku (a od některých, jako byli neandrtálci a denisované, máme v sobě i genetické dědictví). Co se týče cest z afrického kontinentu, nejspíše jich zástupci našeho druhu učinili několik, zvláště kvůli klimatickým změnám. Rozhodně má však autor pravdu v dalších odstavcích o životě našich předchůdců: "Dávní lidé žili v kraji, který nikdo neupravoval. Déšť naplnil koryta řek vodou, rostliny rostly, jak se jim zachtělo, a zvířata se krmila tím, co vyrostlo. Touhle divokou krajinou kráčeli naši předci naprosto spolehlivě a nikdy nezabloudili. Chytrost jim určitě nechyběla."

Je skvělé, že se mladí čtenáři mohou v této knížce seznámit s důležitým faktem o pravěkých zástupcích našeho druhu, totiž že byli stejně inteligentní, jako my, a vzhledem se od nás také obecně nelišili: "... kdybychom pradávného člověka ostříhali podle současných zvyklostí a oblékli podle nynější módy, jeho přítomnost na ulici by nevzbudila žádnou pozornost. V davu lidí by se nepoznán ztratil." V podkapitole Vznik stezek na Moravě autor popisuje, jak lidé přišli na Moravu a jaké pozůstatky tam po nich zbyly. Podél Dunaje dorazili na jih Moravy, k řece Dyji, a pod Pavlovskými kopci po nich zbyly ostatky pravěkého sídliště. Někteří postupovali dále na sever, až do Mladečských jeskyní na olomoucku. První mapa od Pavla Dvorského na stranách 12 a 13 představuje právě tato místa, plus ještě Moravský kras, a staré stezky směřující k nim. Autor připomíná domněnku B. Klímy, podle něhož si lovci mamutů vybudovali první sídliště na území pozdější České republiky mnohem dříve, než neolitičtí zemědělci; mohli to vlastně být první zdejší usedlíci. Čtenář se dále dozví o roli šamana v těchto prvotně pospolných společnostech, o slavné Věstonické venuši, o domestikaci psů (ač ta je v reakci na Závišův dotaz popsána nesmírně stručně, jen dvěma větami), a o způsobu stavby stanů lovců mamutů.

Na co bych chtěl u první kapitoly ještě poukázat je jedna zásadní problematika. Autor na stranách 10 a 11 uvádí: "Objev nového domova sliboval dostatek potravy pro všechny. Předně šlo o maso, které mohli muži jednou za čas získat při lovu velkých zvířat nebo odchytu ryb v řece. Kromě toho se jednalo o denně obstarávané potraviny, které byly nejdůležitější. O ty se staraly ženy. Sbíraly různé části rostlin a drobné živočichy." Zde je třeba si dávat velký pozor. Narativ, podle něhož muži v prehistorických společnostech byli lovci a ženy byly sběračky, jež lov zvěře vůbec neprováděly, se ukázal být ničím, než mylnou konstrukcí prehistorie na základě genderových nerovností panujících v současném světě. Už jsem to krátce zmínil ve včerejším článku o inherentní političnosti vědy. Tento text vypovídá o dělbě práce v našich současných podmínkách; muži jsou prý ti aktivní (lovci), ženy jsou prý pasivní (sběračky). Je to čistě patriarchální, mužský gender privilegující narativ. Jde o konstrukci životů našich pravěkých předků podle ideologie, která činí a v různých verzích v posledních tisících let činila náš svět nerovnostářským. Vědecké výzkumy dokazují, že lidé různých genderů lovili. Nejen ženy a muži se účastnili lovů pravěké zvěře. Abigail Anderson a její kolegové v roce 2023 publikovali článek s názvem Mýtus muže lovce, shrnující jejich výzkum, podle jehož závěru ženy lovily v 80 % loveckosběračských společnostech (souhrn na webu Science.org). Mýtus muže coby lovce a ženy jako sběračky nebo osoby provádějící reprodukční práci vzešel pouze z heteropatriarchální ideologie. Jak víme, po většinu existence našeho druhu byly lidské společnosti rovnostářské, a jen někdy po skončení poslední doby ledové to s námi začalo být špatné, až jsme se ocitli ve světě, v němž existují nejen genderové, ale také jiné, například vlastnické, nerovnosti. Mýtus muže coby lovce odráží to, že po dlouhou dobu dělali vědu muži, a konstruovali mužské identity pravěkých lovců podle svých předsudků ovlivněných současnými společenskými normami a předsudky.

Archeopark Pavlov. Zdroj: Radio Prague International (autor fotografie: Ondřej Tomšů)

V druhé kapitole, Lidé z jeskyní, se čtenář dozví něco o pravěkých obyvatelích Moravského krasu. Pár vět o dělbě práce v ohledu na výrobu oděvů bych opět nebral vážně, jsou reduktivní a spekulativní. Dále autor popisuje, jak pravěcí lidé žijící v jeskyních rozdělávali oheň, a jak prováděli posvátné obřady. Jako odpověď na Závišovu otázku "Co dalšího dnes víme o šamanech?" uvádí pan doktor Květ následující: "Šaman měl zajisté právo přesně určovat pravidla, jak se v životě chovat, a také zaříkávat leckteré děje. On také do kostí i dřeva vyrýval obrysy zvířat, zvláště těch, co měla být lovena. Staral se také o vzdělávání mladých, aby posvátné informace zůstávaly pod ochranou nejen šamana samotného, ale všech příslušníků rodiny." Opět si dávejme pozor. Šamani v různých společnostech nebyli a nejsou lídry v tradičním slova smyslu. Měli a mají spíše roli umělců, učitelů, přírodovědců; zda ale mají a měli "právo přesně určovat pravidla, jak se v životě chovat", tím bych si nebyl úplně jistý. Není toto překreslování šamana na jakéhosi vůdce či dokonce tvarovače morálky jen omluvou nějaké nerovnostářskosti ve společnosti? Není to spíše tak, že šamani vykonávají a vykonávali určité speciální úkoly ve společnosti, a pokud něco vedli, pak ceremonie? Také mě zaráží prezentace šamana zájmenem "on". Nové archeologické nálezy a výzkum starobylé DNA (aDNA) dokazují, že v mnoha prehistorických společnostech byly šamany samozřejmě také ženy. Je třeba dávat si pozor na to, abychom nereprodukovali naše současná očekávání a současné předsudky související s různě omlouvanými a ideologicky ospravedlňovanými genderovými nerovnostmi, a nevrhali je na pravěké lidi.

Dále se ve druhé kapitole čtenář dozví něco o vztahu pravěkých lidí s medvědy, ať už medvědy jeskynními či medvědy hnědými, a o hledání kamenných surovin, zvláště pak pazourků. Pan doktor Květ zmiňuje řezadla, škrabky nebo hroty do vrhacích zbraní, které si pravěcí lidé z těchto kamenných surovin vyráběli, a představuje čtenáři, jak kopali jámy s cílem vytěžit je. Důležitým tématem, které kapitola řeší, je samozřejmě také přenášení těchto surovin, například mezi pozdějším Řeznem v Německu a Domažlicemi nebo Plzní v západních Čechách. Dále se čtenář dozví, jak pravěcí lidé překonávali vodní toky - od přecházení řek po sestavení prámu z několika kmenů stromů, propletených větvemi. 

I čtvrtá kapitola, První zemědělci, hraje na začátku na dělbu práce podle již překonaných spekulací ("Ženy zjistily, že z odložených zbytků plodů rostlin vyrostly nové plodiny přímo u jejich domova."). Čtenáři je dále představeno, jaká zvířata lidé žijící usedlým způsobem života u prvních polí domestikovali; kozy, ovce, pak koně a krávy. Velice zajímavým tématem spojeným s obdobím prvních zemědělců a usedlíků je Jantarová stezka, po které se vydávali staří obchodníci (jen bych byl opět opatrný u pasáže, v níž autor zmiňuje jantar v souvislosti s výrobou šperků pouze pro ženy). Dále tato kapitola řeší téma zemnic, příbytků zčásti se nacházejících pod zemským povrchem a se schůdky vedoucími ke vchodu. Při čtení těchto vět si nemohu než představit, jak odlišný od našich životů v bytech a domech asi celoživotní pobyt v zemnicích mohl být. Pan doktor Květ zmiňuje, že stezky tehdejších lidí propojovaly nejen sousední domy, ale také vzdálenější místa. Píše také o keramických nádobách a keramických pecích. V podkapitolce Rondel u sídliště představuje čtenáři onen známý typ kruhové stavby z doby kamenné, se kterým se setkáme v různých částech Evropy. Na druhé dvoustranné mapce od Pavla Dvorského uvidíte vyznačených osm rondelů na území České republiky, nacházejících se v blízkosti Dyje, Svratky a Svitavy. Poslední podkapitola, Dálkové stezky, odpovídá na Závišův dotaz, jak dálkové spojení souvisí s rondely, a popisuje, v jakém prostředí se stezky umožňující dálkové cestování nacházely (hlavně v nížinách a podél řek). 

Pátá kapitola, Člověk a kov, již čtenáře zavádí do doby bronzové a železné. Po starých stezkách se tehdy pohybovali první znalci kovů. Autor stručně představuje chronologii objevů mědi, cínu a bronzu, a zmiňuje nález bronzových tyčinek nalezených u Českého Krumlova v roce 2005, jež byly zřejmě zahrabaným pokladem u stezky vedoucí od Alp přes Dunaj směrem k Vltavě. Tato informace je podle mě velmi zajímavá, ač podrobnosti jsem si o tomto nálezu zatím nehledal. Čtenáři je dále představeno, jak probíhalo osidlování pozdější České republiky během doby bronzové, včetně jižních Čech, kam noví příchozí mířili od Dunaje, a po březích Vltavy mířili k pozdějšímu Vyššímu Brodu. Popsány jsou také stezky, které nově příchozí dováděly na Moravu; jedna podél Svratky a druhá ze západní části Moravy. Na konci doby bronzové pak počet lidí v této části Evropy poklesl, a některé stezky zanikly. Než se tak stalo, rozšířily se některé stezky i do horských oblastí. Pan doktor Květ představuje čtenářům nejznámějšího pravěkého člověka z hor, Ötziho z Jižního Tyrolska v Itálii, který zahynul (nejspíše byl zabit) před 5 300 roky. Zmiňuje, že Ötzi mohl být pastevcem koz a ovcí, a po takových horských stezkách se spolu se svými stády nejspíše pohyboval. Podkapitola Objev železa je věnována začátkům práce se železem, vyrábění železných srpů a čtyřkolových vozů. 

Právě šestá kapitola, První známé národy u nás, je takovým tím opakováním vlastivědy ze 4. ročníku základní školy. Čtenáři jsou představeni Keltové, kteří několik staletí před začátkem našeho letopočtu žili na všech nížinách Česka, vyráběli keramiku a těžili sapropelit, stavěli oppida (včetně Závisti u Prahy) a na březích Otavy rýžovali zlato. Autor připomíná, že třeba název řeky Olše má základ v keltském slovu Eger. Popisuje stezky, kterými za keltských časů mohli procházet obchodníci. Dále se zmiňuje o Germánech a Římanech; druzí jmenovaní si zapochodovali až k Olomouci, a na jihu Moravy, u Mušova u Dyje, si dokonce zřídili vyhřívané lázně. U Mušova se také našel hrob jakéhosi významného Germána, který pan doktor Květ též zmiňuje.

Poslední kapitola, Slované, je věnována tzv. stěhování národů a příchodu Slovanů na území pozdějších českých zemí v 6. století. Dozvíte se, kterými stezkami se dostali na Moravu a do Česka. Roli v jejich postupu hrála místa, na nichž později vyrostla města Náchod, Moravská Třebová nebo Litomyšl. Autor zmiňuje také první křesťanské kostely, válcové rotundy, a představuje čtenářům Velkou Moravu, za jejíž existence v 9. století bylo zbudováno slavné Hradisko nad řekou Dyjí, které jsem viděl při výletu do Znojma před několika dny. Dále čtenáře seznamuje i s Mikulčickými valy a s hradištěm Pohansko u Břeclavi. Důležitá poznámka - slovo "pohanství" je urážlivým termínem, který si vymysleli křesťané perzekuující původní polyteistická náboženství v oblastech, jež si podmaňovali; nemyslíte, že by bylo dobré toto hradiště přejmenovat? Nebuďme kulturně necitliví. To samé platí pro Pohansko u Nejdku. Je třeba reflektovat utlačovatelskou minulost křesťanství na našem území. Nejhustští síť stezek v českých zemích existovala podle pana doktora Květa v 12. století. Poslední mapka od ilustrátora knihy na stranách 58 a 59 zobrazuje všechny dálkové stezky na území České republiky od pravěku po začátek středověku.

Staré úvozy v úseku Bílsko-Starý Ješov na Olomoucku. Zdroj: Historické cesty

Poslední kapitola, Zánik sítě starých stezek, zabírá jedinou stranu. Se začátkem 14. století začalo ubývat nových osad na území českých zemí, během 13. a 14. století se začala zakládat města, stezky stále hrály velkou roli při pohybu lidí z jednoho sídla do druhého, ale zánik oněch menších osad znamenal, že zanikaly i menší stezky mezi nimi, a v 18. století už byly stezky nahrazeny silnicemi, které byly na rozdíl od stezek rovné a lemované vysázenými stromy, poskytujícím stín a zábranu závějím. Později vznikaly železnice a ve 20. století také dálnice. Autor zmiňuje úvozy, poslední pozůstatky sítě starých stezek vedoucích českými lesy; tyto cesty vzniklé jízdami vozů tažených koňmi jsou takovým posledním okénkem do pohybu našich předchůdců po krajině. Čtenáři je představeno, jak se může o starých stezkách vlastně dozvědět - například ze starých map nebo ze stribologických knih. 

Závěr je velice hezky napsán, a pan doktor Květ v něm zmiňuje, že by staré stezky mohly někoho zaujmout natolik, že se jim jednoho dne bude profesně věnovat, což je nepochybně intelektuálně naplňující a společensky přínosná činnost: "A hlavně se může stát, že některého z vás čtenářů zaujmou staré stezky a jejich historie natolik, že až dospějete, budete se jimi zabývat a rozšiřovat poznatky, které jsou dosud málo známy. Dokonce se z vás mohou stát noví odborníci - stribologové." 

Stezkami lovců mamutů je opravdu hezká, příjemně působící, lákavá a vizuálně dobře zpracovaná knížka poskytující stručný vhled do české stribologie a postupného vzniku stezek na území České republiky v průběhu tisíců a tisíců let, od lovců mamutů až po středověk. Mohu ji doporučit každému, koho historie pohybu lidí po střední Evropě zajímá.