Ewet Mbenga dostal od Lovců kryptidů nesmírně důležitý úkol - najít Clauda Ngoye, jenž se skrývá v Konžském deštném pralese, nepříliš daleko od Ewetovy vesnice, a zabránit mu v použití komunikačního přístroje Shai'ri, sloužícího k přenosu drobné hmoty na velké vzdálenosti, a tedy i rozeslání smrtelného viru. Podle Deana Owena bude virus přenášený původně Tatzelwurmovým parazitem rozhodujícím faktorem, jenž v příštích letech smaže většinu lidské populace ze zemského povrchu... Po strastiplné cestě pralesem, při níž Ewet nejednou unikl jisté smrti, dorazil nakonec do Ngoyova úkrytu, jehož souřadnice mu předal Pierre. Zde s hrůzou přišel na to, že Ngoy se smrtící přístroj chystá brzy uvést do chodu. Pokusil se mu jej ukrást, Ngoy ho však chytil. Znemožnil mu použít ke své obraně zapalovač, a přitiskl ho ke skále. Pak Ewetovi sdělil něco příšerného. Pro skrytí v relativní blízkosti vesnice má důvod; chystá se do ní pomocí zařízení virus odeslat, a zabít tak všechny Ewetovy nejbližší. Pokud experiment vyjde, Ngoye nic nezastaví před rozesláním viru po celé planetě... A ačkoliv k započetí takové genocidy bude potřebovat mnohem více energie, než je v současné době schopen přístroji dodat, je vůči lidstvu již tak zahořklý, že pro to udělá vše možné...
LOVCI KRYPTIDŮ 4: PŘÍPRAVY NA VYHUBENÍ, ČÁST TŘETÍ:
Ewetovi se udělalo zle. Vážil dlouhou, nebezpečnou cestu sem, do hlubin pralesa, aby Ngoyovi zabránil v uskutečnění strašného plánu. A nyní byl slizem přitisklý ke skalní stěně, tři metry nad zemí, krvácel z rány na tváři, a přemáhal jej pocit neúspěchu. Nemohl dělat nic. Pouze sledoval, jak Ngoy pomalu přístroj zapínal, jako by si ten okamžik vychutnával. Za několik chvil měl být virus rozeslán po celé vesničce, a všichni, na kterých Ewetovi záleželo, všichni, se kterými žil, pro které pracoval a kteří mu byli ze všech nejblíže, se měli nakazit a následně zemřít. Syčel zlostí, chvílemi mu bylo do breku, a neustále se snažil vlastní silou vrstvu slizu protrhnout. Ale nebylo mu to nic platné. Ngoy přes ten velký slizový kotouč cítil každý Ewetův pohyb, a pokaždé, když odvážný muž napjal svaly, stáhl Ngoy své sevření o něco víc, jako hroznýš, který škrtí svou oběť. A pokaždé, když tak učinil, a uslyšel Ewetovo bolestivé vydechnutí, zlověstný úsměv v jeho obličeji se trošičku rozšířil. Mučení třeba jediného zástupce druhu, který tak nenáviděl, a který zruinoval celý Ngoyův život, jej až pateticky těšilo, třebaže ten jedinec neměl s tragédií, ke které v roce 1980 v Konžském deštném lese došlo, absolutně nic společného. "Claude, vždyť tohle je šílené!" zařval Ewet poté, co sliznaté příšeře zahleděl do očí. "Mluvíš o tom, že lidé vyhubili tvůj druh, a že zabili všechny, které jsi měl rád... Představ si, jaké to je pro mě. Ty teď zabiješ všechny, jež jsou mi blízcí, a způsobíš mi úplně to samé, co nějací prohnaní darebáci kdysi způsobili tobě! Nedokážeš snad se mnou soucítit?" mluvil dále Ewet, třesoucí se ve svírající se vrstvě slizu, ve snaze probudit v Ngoyovi empatii. "Na podobné věci už nehraji," odpověděl suše Ngoy. "Tomu nevěřím! Rozumíš tomu, já to vím. Ten zážitek tě musel změnit, ale ne natolik, aby ses sám sebe neptal, zda všechny ty hrozné věci, co jsi dělal, byly správné. Nakonec jsi dokonce s lidmi spolupracoval... Nutíš se tady do ubližování naprosto nevinných lidí, a chceš je pozabíjet jenom proto, že jsou to lidé. To v sobě přece nemá špetku racionality," pokračoval Ewet. Ngoy zvedl hlavu od zapnutého přístroje, připraveného k rozšíření viru, a rychle k Ewetovi přistoupil. "Neposlouchal jsi snad, co jsem ti řekl? Vrátím lidem to, co oni provedli Rapanai - ano, tak jsme se jmenovali - Curupirám a ostatním druhům, které sprovodily ze světa. Všichni jejich zástupci byli také nevinní. Tak zmlkni, červe," řekl docela klidně, jen se špetkou naštvání a s ďábelským úsměvem. Pak znovu přikročil k přístroji. "Kdysi žil v pralese mladý Rapanai jménem R'shakk. Byl zvědavý, přátelský, a taky nevinný. Podařilo se mu ten masakr přežít, jen proto, aby ho usmrtila bolest ze ztráty ostatních Rapanai. R'shakk by určitě pochopil, cos mi teď řekl. Ale nikdy se nevrátí. Lidé zbavili jeho život veškeré radosti, a naplnili ho touhou po pomstě... Je tak zvláštní to jméno vyslovit... Sám sebe jsem tak nenazval mnoho roků... Slíbil jsem si, že na R'shakka navždy zapomenu, a zničím lidský druh. Čtyři desítky let teroru a zabíjení jednotlivců, a teď jsem zde. Jen krůček od začátku velkého vymírání. Tvá slova mě nepřesvědčí," řekl s pocity smutku, nostalgie i hněvu Ngoy. Zasunul do přístroje pramen slizu ze své pravé ruky, načež se rozsvítila světla po celém sloupku. "Nedělej to! Ne!!!" zařval Ewet. Náhle ucítil, že Ngoy povolil sevření. Soustředil se hlavně na dodávání energie do přístroje. Ewetovi se rychle podařilo vysunout zpod slizového kotouče ruku, a sáhnout po kameni na skalní římse. Rychle se hmatem přesvědčil, že kámen byl ostrý, a pak jej plnou silou vrhl na zařízení. Ostrý hrot kamene zamířil ke spodnímu světlu. Svislé zorničky v Ngoyových očích se překvapením rozšířily. Stačila jediná chvíle nesoustředění, a jediná zbraň, jež mohla Ngoyovi umožnit pomstít se lidskému druhu, byla zničena. Jenže Claude Ngoy se vždy soustředil na to, co dělal. Bytost, jež dokázala na celé kilometry ucítit vibrace Ewetových kroků, nemohla být poražena vrhnutím kamene ze vzdálenosti pár metrů. Těsně předtím, než mohl kámen přístroj zasáhnout, vyskočila z Ngoyovy pravé nohy tenká vrstva slizu, kámen v letu obalila, pak se z ní vysunula jakási stopka, a přitáhla obalený kámen k zemi. Celé se to stalo v průběhu několika setin vteřiny. "Pozdě," usmál se Ngoy na rozčileného Eweta. Zařízení fungovalo, energie mu byla dodána, a přemístění viru již nešlo zabránit. Tenkým paprskem světla, jež se vytvořilo mezi tímto komunikačním přístrojem a náhradním zařízením, jež si opatřili vojáci Shai'ri sídlící o něco dál v pralese - ti, ke kterým patřili Ewetovi útočníci, a jimž původně Ngoy tuto zbraň ukradl - byl virus přemístěn z místa v průběhu několika sekund. Komunikační zařízení mimozemšťanů se okamžitě spojilo s dalším přístrojem, operovaným mimozemskými vojáky na stanovišti v deštném lese nedaleko konžského městečka Sibiti. Na této trase projel úzký pruh světla Ewetovou vesnicí, kde byl virus uměle vypuštěn. Dvěma ženám peroucím prádlo na břehu řeky se okamžitě udělalo špatně. Začaly kašlat a dusit se, jedna z nich dokonce spadla do vody, a v křečích nebyla schopna se vyškrabat na břeh. Přiběhl k nim třináctiletý chlapec a zeptal se jich, zda potřebují pomoc. Hned nato se však rozkašlal, padl na zem, a bušil si rukama do hrudníku, ale nebyl schopen se nadechnout. Nemoc se vesnicí rozšířila neuvěřitelnou rychlostí. Každý, kdo vdechl alespoň jeden virus, nesoucí se vzduchem v bezvětří, začal mít v průběhu následujících minut vážné zdravotní potíže. Jeden muž dopadl ve strašných křečích na půdu ve středu vesnice, plíce měl úplně staženy, nemohl dýchat, a sliny v ústech se mu začaly nepřirozeně pěnit. Pohled na jeho trápení ostatními vesničany otřásl. Někteří okamžitě vběhli do svých domků, připraveni zavřít se v nich třeba na celé dny, jen aby se nenakazili. Mnozí však s hrůzou zjistili, že se i uvnitř nakazily jejich děti nebo prarodiče. Lidé se plazili mezi chudými chajdami, syčeli bolestí, a ti, kteří ještě dokázali mluvit, provolávali jména lesních duchů, a v zoufalství je prosili o pomoc. Na kraji pralesa plakala dusící se matka nad smrtí svého tříměsíčního dítětě, a na letecké ploše se v křečích kroutil sedmdesátiletý stařešina. Bylo to příšerné. Z vesnice nestačil nikdo utéct. Virus nikoho neušetřil. Poslední oběti zemřely pouhých čtyřiatřicet minut poté, co byl do vesnice poslán. Claude Ngoy chladnokrevně zavraždil několik desítek lidí, a to měl být teprve začátek.
"Virus byl rozeslán po tvé vesnici," řekl Ngoy, a obrátil se k Ewetovi, kterému se řinuly slzy z očí, "už s tím nic neuděláš. Jsem si téměř jistý tím, že k jeho rozmístění došlo. Pro jistotu se však přesvědčím, že jsem byl úspěšný." Pomalu uvolnil sevření slizové vrstvy, a Ewet těžce dopadl na zem. Podařilo se mu dopadnout na chodidla, byl však zesláblý, a tak se hned nato skosil. "Zrůdo," řekl, jakmile se trochu vydýchal. "Buď rád, Ewete. Alespoň je nevidíš umírat. To já smrti svých druhů musel přihlížet," prohlásil Ngoy. Ewetovy rozslzené oči se náhle upnuly na zapalovač, který stále ležel ve vegetaci. Na nic nečekal, a jako blesk po něm vystartoval. Natáhl k němu prsty, užuž měl v ruce jedinou zbraň, jež mohla Ngoye ohrozit, totiž oheň, avšak Ngoy vyslal k zapalovači několik slizových praménků, a ty kolem něj rychle vytvořily velký chuchvalec, z něhož vyhřezlo pár ostrých hrotů. Zasáhly Eweta do dlaně. Jeden z nich mu dokonce projel skrz na skrz kusem kůže mezi palcem a ukazováčkem. Ewet vykřikl, a levou rukou si přikryl krvácející rány. "Zbývá jediný člověk z tvé vesnice, který virem nebyl nakažen. Ty," řekl Ngoy, a vystřelil z ruky po Ewetovi asi půl metru dlouhý osten. Ewet reagoval velmi rychle, a zády se natlačil ke kmeni zaderahu, čímž se jen těsně vyhnul zásahu. Nezbývalo mu nic jiného, než utíkat. Nehodlal se však vzdát. I přes emoční vypětí, jež mu pocit, že každý ve vesnici byl v ohrožení, a několik lidí bylo nyní jistě mrtvých, způsobil, stále si byl vědom původního cíle mise. Pomýšlel na to, jak Ngoyovi zařízení ukrást. V patách mu byly slizové praménky, vyslané Ngoyem napřed. Jako by Ewet už tak neměl dost problémů, vběhl náhle na místo odpoledního odpočinku strašlivého predátora nazývaného Gbahali. Stanul mu tváří v tvář, jakmile prorazil větve křovisek, a zastavil se jen asi metr před jeho rozevřenými čelistmi. Obrovský čtyřnohý plaz, jakýsi přežívající raisuchián, se pomalu zvedl ze své odpočinkové pozice, a dýchl Ewetovi do obličeje. V těch ohyzdných čelistech Ewet nechtěl zemřít, dal se tedy na útěk zpět. Slizové praménky se obtočily kolem jeho nohou, strhly ho k zemi, a pomalu jej ke Claudovi přitáhly. Jen v poslední chvíli natáhl Ewet znovu ruku po zapalovači, tentokrát již nepokrytému Ngoyovým slizem, a mocně se ho chopil. Nahodil plamen, a zapálil smyčku, jež byla obtočena kolem jeho nohy. "Tohle nemá cenu, Ewete!" zařval na něj Ngoy, a slizový pramen odhodil ze svého těla. Smyčka povolila. Proměnila se v popel. "Tahle příšerná věc," vydechl znaveně Ewet, a rukou se zapalovačem ukázal na komunikační přístroj Shai'ri, "musí být zničena. Nezabráníš tomu. Spálím ji, a když se mi postavíš do cesty, spálím i tebe." "Přesně takhle lidé přemýšlejí," řekl Ngoy. Zezadu projel Ewetovým tělem dvoumetrový hrot, a Ngoy jen nevěřícně pokýval hlavou. Výraz v Ewetově obličeji ztuhnul. Vytřeštěnýma očima hleděl jen před sebe, na Clauda Ngoye. Z hrdla mu vyšlo bolestné zasténání. Ztratil cit v prstech, a zapalovač dopadl na zem. Plamen zažehl rostliny. Ngoy vytvořil z hrotu podlouhlý provazec, který hbitě stáhl zpět do svého těla. Ewetovo nehybné tělo dopadlo mezi rostoucí plameny. Ngoy tělem obalil komunikační přístroj, několika slizovými praménky k sobě z jeskyně stáhl všechny zbývající zkumavky s Tatzelwurmovými viry, a pak se i s nimi rozplynul... Večerní bouře lesní požár uhasila, Ngoy byl však rozhodnut do úkrytu se již nevracet. Předtím, než padla tma, dorazil k Ewetově vesnici. Prošel se mezi mrtvolami lidí, maje svou zbraň v ruce, a prohlížel si je. V hlavě se mu přehrávaly dávné zážitky, dokonce ve větších detailech než kdy jindy. Možná k tomu přispělo i spatření plamenů v pralese. Na chvíli se zamyslel nad tím, zda Ewet skutečně nebyl dobrým člověkem. Ptal se sám sebe, zda si ten odvážný muž, a ostatní z jeho vesnice, na jejichž mrtvoly pohlížel, opravdu zasloužili zemřít. Ale nakonec se přece jen usmál, když všechny ty mrtvé viděl. Byl z výsledku nadšen. Ujistil se, že lidé si skutečně vyhubení zaslouží. A Ewet byl pro něj jen nějakým slabochem, patřícím k tomu druhu, jenž nezaslouženě vládne planetě... Tady vyhubení lidstva začalo. Nyní byl Ngoy odhodlán učinit další, mnohem radikálnější krok ke spuštění globálního masakru...
Pierrovi se nedařilo Ewetovi dovolat. Pokaždé, když to zkusil, ozývalo se z vysílacího přístroje jen nepříjemné chrčení. Uběhlo již několik dnů, a Pierre začínal mít starosti. Dokonce si začínal vyčítat, že udělal chybu, když svému starému příteli neposlal posily. Bojová trojka s Deanem se sice horlivě věnovala dešifrování dat ze základny CIA, a hluk svědčící o útocích Shai'ri vycházející ze severu sílil, a s ním rostlo i napětí ve Velázquezově tvrzi, Pierre však myslel především na Eweta. Nakonec se začal radit s Pauline, a ta mu navrhla znovu použít amplifikované telepatické zařízení v Cryptid Swiftu. "Jsem si jistá tím, že Eweta nenajdeme, protože systém nemá přístup k jeho myšlenkovému vzoru. Můžeš ale znovu najít Clauda Ngoye, a..." řekla Pauline poté, co s Pierrem vstoupila do letounu. "Prohledat jeho mysl, co? Kruci, Pauline, musím říct, že mě to dost děsí. Lézt Ngoyovou hlavou je jako... drát se trnitými křovisky ve čtyřiceti centimetrech bláta, s kokosovými ořechy, které Ti konstantně padají na hlavu... Je to pokaždé šílený zážitek," odpověděl Pierre. Pomalu usedl za knipl v kokpitu, nasadil si na hlavu telepatickou korunku, a stroj zapnul. "Telepatické zařízení připraveno," ozval se hlas bezpečnostního systému v letounu. "Hledej myšlenkový vzor Clauda Ngoye," poručil mu Pierre. Za necelých deset vteřin sykl. "V pohodě?" zeptala se Pauline, a sedla si vedle Pierra, aby měl oporu. Pierre zavřel oči a přenesl se do Ngoyovy mysli. Pauline pohlédla na souřadnice zdroje myšlenek, jež Pierre zpracovával. "Ne," zašeptala si pro sebe. Jasně z nich vycházelo, že Ngoy byl v pohybu. Nacházel se území Kamerunu, několik desítek kilometrů od hranicí s Čadem, a mířil zhruba na sever. Pierre mezitím projížděl jeho pamětí. Viděl, jak Ngoy pracoval na uvedení komunikačního zařízení do chodu. Cítil to, co cítil Ngoy, nepopsatelný hněv a touhu po pomstě. Pak spatřil Eweta. Pocítil radost z ubližování, jež Ngoyovým emocím při setkání s Ewetem dominovala. Viděl Eweta brečet, a sledoval ho umírat. A to vše bylo doplněno o Ngoyův hněv. Pak Pierre spatřil mrtvoly konžských vesničanů, mezi nimiž se poslední z Rapanai hrdě procházel. Začal řvát. Strhl si telepatickou korunku z hlavy, a práskl rukou o ovládací panel. Byl v šoku. Celý se otřásl znechucením. Ngoyovy pocity úspěchu ze smrti nevinných nemohl dostat z hlavy. Pauline ho chytla za ruku. "Ewet je mrtvý, Pauline," vyhrkl Pierre, a začal si utírat slzy, "můj starý kamarád je mrtvý." Pierre začal panikařit. Úplně se rozložil. Zakryl si obličej, a nahlas naříkal. "Ngoy ho zabil... Probodl ho... Proboha..." řekl, zatímco v panice vdechoval nosem a ústy vzduch a polykal slzy. Pauline se jen jemně dotýkala jeho ruky, netroufala si nic říci. Vidět Pierra, jak naříká nad ztrátou dalšího člověka, který pro něj tolik znamenal, totiž kamaráda ze školních let, jí rvalo srdce. Z očí jí také začaly téct slzy. Eweta přece moc dobře znala. Pierre se trošku uklidnil, a zahleděl se Pauline do očí: "Ngoy poslal ten virus do Ewetovy vesnice. Všechny je to zabilo." "Propána," řekla Pauline. Byla stejně zděšená jako Pierre. "On to vážně udělá, Pauline. Cítil jsem to," dodal Pierre a jemně se dotkl své hlavy, "cítil jsem, že je na to připravený. Už brzy... Ngoy vyhubí lidstvo."
Čeká nás temná budoucnost. Zabrání Lovci kryptidů katastrofě, jež promění tuto planetu v nehostinnou pustinu neobývanou lidskými bytostmi? A pokud ano, tak jak? Jaká je vlastně naděje na záchranu? Claude Ngoy se nezastaví před ničím. Pokračování příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat