Invaze Shai'ri změní naši planetu navždy. Lidstvo čeká temná budoucnost, plná strádání, hrůzy a postupného vymírání. Válka však teprve začala, a jsou tací, kteří se mimozemským kolonizátorům postavili, ač v mnoha případech neúspěšně. Jen krátce poté, co tisíce vesmírných lodí hromadně začaly přistávat na Zemi, a vnesly do světa lidí chaos a destrukci, vyslala CIA skvadru technologicky vyspělých letounů typu Black Butterfly, aby planetu chránili nad Kármánovou hranicí. Skupině odvážných leteckých bojovníků ve čtyřech desítkách Černých motýlů velela kapitánka Stacy Jordanová, nesmírně odvážná žena s mnoha lety bojové praxe ve válečných zónách. Přestože se Stacy snažila vést protiútok, jak jen nejlépe mohla, Černí motýli byli nakonec poraženi. Na konci epizody "Jako můra k plameni" byl její letoun vážně poškozen, nebyla schopna změnit kurz, a byla tedy nucena nouzově přistát kdesi v arktické Kanadě... Toto je příběh o tom, co následovalo. Jakkoliv překvapivé se to může zdát, jeho součástí se stal ještě jeden člověk, jeden z mála, kteří tuto mrazivou část světa nazývají svým domovem.
LOVCI KRYPTIDŮ 4: MIKE A STACY, ČÁST PRVNÍ:
Letoun neskutečnou rychlostí proletěl mračny. Strmě klesal. Před několika desítkami vteřin vletěl do atmosféry, a zrychlil natolik, že pilotka již nedokázala očima rozeznat cokoliv, co se kolem něj nacházelo. Všechny ty mraky, všechna ta šedivá modř, pro ni představovaly jednu velkou neforemnou skvrnu. Se zatnutými zuby mačkala knipl, a snažila se letoun ve vzduchu trochu vyrovnat. Avšak poškození, jež Black Butterfly A12 utrpěl ve výšce více než sto kilometrů nad povrchem Skandinávského poloostrova v souboji s obrovskou vesmírnou lodí Shai'ri, byla příliš vážná. Stacy Jordanová nad ním zkrátka nedokázala získat kontrolu. Ovládací panel se sám od sebe zapínal a zase vypínal, a kdyby nebyla zkušenou pilotkou, všechna ta blikající světélka by ji jistě rozptýlila. Pořád se snažila zachovat chladnou hlavu, i když motor třaskal, jako by se každou chvíli chystal vypnout. Doufala, že se jí podaří s letounem nouzově přistát někde na hladině moře. Jenže to bylo stále v nedohlednu. "Tak jo, Stacy, tohle může být to nejtvrdší přistání, kterés kdy v životě provedla. Ale pořád to může být přistání," řekla si pro sebe nahlas, a silou pohnula s kniplem. Letoun s sebou trochu hodil, pohnul se o pár stupňů, a to bylo povzbudivé. Stále se však rychlostí blesku blížil k zemi. Stacy prstem přejela po ovládacím monitoru. Na vteřinku se nahodil. Chtěla do systému zadat povel k okamžitému snížení rychlosti, monitor se však opět vypnul, a sám od sebe se probudil až o deset vteřin později. Když se to stalo, měla už kapitánka Jordanová úplně jiné starosti. V té rychlosti se před ní náhle objevila přistávající vesmírná loď. Byl to několik stovek metrů vysoký, podlouhlý gigant, pomalu se snižující k zemskému povrchu. Černý motýl se k němu nekontrolovaně blížil. Bylo evidentní, že se obě plavidla srazí. Stacy pohnula s kniplem na stranu, hbitě zmáčkla několik tlačítek vedle variometru, a Černý motýl se zatočil jako při aerobatické show. Vesmírného leviatana přenášejícího stovky nebo dokonce tisíce mimozemšťanů minul jen o pár metrů. Zda se pak Černý motýl ocitl pod jeho palbou, či zda byl mimozemšťany zcela ignorován, to bylo Stacy vcelku jedno. Ani se jí nezrychlil srdeční tep. Pohlédla na monitor, a vstřebala informaci o výšce. Letoun se řítil k zemi závratnou rychlostí, s každou vteřinu urazil několik desítek kilometrů. Konečně se jí ale podařilo zadat do systému přistávací protokol, a vysunout ze zadní části Černého motýla brzdící padák. V tuto chvíli se jí také začaly zobrazovat informace o současné lokaci přístroje. Stacy nebyla vůbec překvapena tím, že pod sebou spatřila tisíce ledových ker, plujících v chladném, šedivém oceánu. Táhly se na celé kilometry. Stacy si uvědomila nepříjemnou pravdu. Při přistání na vodní ploše totiž mohl letoun jednoduše narazit do některé z ker, případně se mohl zachytit o kus ledovce skrývajícího se pod vodní hladinou. Takové nouzové přistání by pak mohlo skončit katastroficky. Jak se tak Černý motýl blížil k vodní hladině, dařilo se Stacy jej postupně zpomalovat. Ve chvíli, kdy už se nacházel jen asi kilometr nad úrovní moře, vybrala si Stacy pěkné místečko k přistání. Byla to vodní plocha kousek od pobřeží velkého, pravděpodobně neobydleného arktického ostrova. Teprve když letoun klesl na osm set metrů, přesvědčila se Stacy, že to místo určitě přeletí. Místo toho zamířil klesající letoun nad pevninu. Nic se nezdálo být ztraceno, Stacy hodlala přistát na holé, jemně zasněžené pustině, pak ale letoun křídlem jemně olízl okraj vysokého ledovce, hodil sebou, zrychlil, motor začal vrčet, a všechno bylo v tahu. Nad jihovýchodním cípem ostrova proletěl Černý motýl se značnými problémy. Vysunutá kola se z něj nakonec urvala, když mocně dopadl na povrch nízkého ledovce. Stacy soustředila veškerou svou energii k tomu, aby ho včas zastavila. Možná jí v tom pomohl i silný arktický vítr, který zafučel do brzdícího padáku, a stroj tak zastavil. Špička přední části Černého motýla se zastavila pouhé dva metry před hranicí ledovce a moře, i při té hrůze se pomalinku, klidně vzdouvajícího asi dvacet stop pod ním. Stacy chvíli trvalo, než to celé zpracovala. Nahlas vydechla, odepnula bezpečnostní pás, a zaujala na sedadle odpočnou pozici. Vše, na co pohlížela, bylo moře a plovoucí kry. Odpočívala několik minut, a přitom se jí hlavou honily všechny nedávné vzpomínky. Při boji nad Kármánovou hranicí téměř přišla o život hned dvakrát. Při boji s gigantickou vesmírnou lodí mířící do Skandinávie zemřely desítky skvělých vojáků, a Stacy přemýšlela, jestli to nebylo částečně její vinou. A pak se jí mozkem začaly drát mlhavé vzpomínky na vše, co se stalo v posledních minutách. Silou se odtrhla od sedadla a vstala. Zatočila se jí hlava, vymotala se z kokpitu, a jen taktak se zachytila pravé stěny paluby. S trochou zděšení vydechla ještě jednou. "Proboha, dej se dohromady, Stacy," řekla si, "teď tě nemůže ovládnout posttraumatický stres. Teď ne." Rozhodla se podívat se ven. S hlasitým zasyčením se před ní otevřely vstupní dveře, a Stacy pomalu vyšla ven. Prudký studený vítr ji praštil do očí, až začaly slzet. Momentálně to však pomohlo. Zbavila se těch úděsných myšlenek. Hned nato se vrátila do kokpitu, a zkontrolovala své souřadnice. Nacházela se na pobřeží ostrova Eglinton v Kanadském arktickém souostroví. Tento ostrov s rozlohou přibližně 1500 čtverečních kilometrů byl neobydlený. Stacy Jordanová ztroskotala uvnitř arktické divočiny. Přes částečně nefunkční vysílací zařízení, fungující jen tehdy, když se mu zachtělo, vyslala tísňový signál. Nemohla použít vojenská komunikační zařízení, poněvadž systém Černého motýla zkrachoval jen minuty po přistání. V přesvědčení, že vyslání volání o pomoc bylo úspěšné, zašla do zadní části letounu, vytáhla ze skříňky tlustou černou zimní bundu, zapnula si ji až k bradě, a vyšla ven. Obhlédla okolí. Kdyby nic jiného, brzy se přesvědčila o tom, že jí zde nehrozilo žádné nebezpečí. Ostrov Eglinton dosud nebyl mimozemskými kolonizátory navštíven.
Po průzkumu se Stacy vrátila na palubu, kde strávila celý zbytek dne. O zásoby jídla na několik příštích dnů neměla nouzi, v potravinových sáčcích byla spousta energetických tyčinek, sójových suků a vitamínových kapslí. Nehodlala jimi však plýtvat, nedokázala totiž určit, jak dlouho zde bude ztracena, a zda během té strašné krize její volání o pomoc vůbec někdo zaznamená. Jakmile padla tma, uložila se ke spánku na lůžku v zadní části paluby. Stále se v ní drželo teplo, takže Stacy spala pouze v uniformě a tenkém spacím pytli. Topení však bylo vyřazeno, a neustálým vycházením ven a tedy i otevíráním dveří se nakonec měl do poničeného letounu dostat chlad. Dalšího dne ráno si Stacy zašla pro vodu. Nabrala do kastrolu trochu sněhu, a na palubě ho pak nechala roztát a vodu následně ohřát nad vařičem na baterie. Po snídani složené z jednoho sójového suku doplněného o vitamínovou kapsli zapitou vodou se vydala na další průzkum. Neopomněla vzít si obyčejnou pistoli, jedinou zbraň, která jí zbyla. Brzy se přesvědčila o tom, že tu nebyla až tak úplně v bezpečí, jak se zprvu domnívala. Sama pro sebe si zakývala hlavou s oddechnutím značícím mírné znepokojení, jakmile zahlédla velkého ledního medvěda kráčejícího po ledové kře kousek od pobřeží ostrova. Roztrhané tulení tělo, které nasycený medvěd opouštěl, značilo, čeho je jeden z největších predátorů Arktidy schopen. Dalšího, byť o něco menšího ledního medvěda, patrně nedospělého samce, potkala Stacy o hodinu později na kamenité pláži. Zahlédla ho jen z dálky, instinktivně však začala couvat. "Tenhle průzkum byl asi docela blbej nápad," zašeptala si pro sebe. Spatřila, jak se medvěd postavil na zadní, zaklonil hlavu, a začenichal. Postavil se zase na všechny čtyři, a začal kráčet směrem ke Stacy. Ta zrychlila krok. Byl nejvyšší čas vrátit se do Černého motýla. Mladý medvědí samec se náhle rozběhl, a bylo jasné, co zamýšlel. Polární medvědi patří mezi několik málo velkých predátorů, kteří zabíjejí lidi ne ze strachu či jen v sebeobraně, ale pro potravu. Stacy přiběhla k okraji ledovce, pokusila se na něj vyškrábat, ale sklouzla z něj, a narazila si stehno levé nohy o velký oblý skalní výběžek. Nezbývalo jí nic jiného, než po medvědovi vystřelit. Mířila schválně nad něj, a dvakrát zmáčkla spoušť. Medvěd se zastavil, ale stále si ji prohlížel, a nevypadalo to, že by byl úplně vystrašen. Učinil jeden krok vpřed, jen aby zjistil, jak bude ten hustě zakrytý dvounožec reagovat. "Běž pryč!" zařvala na něj Stacy. Její tón byl velmi agresivní. Moc dobře věděla, že nemůže nepříteli, byť je relativně nevinným zvířetem, ukázat strach. Medvěd zůstal stát jako solný sloup. Stacy se začala škrábat na ledovec, a neustále se při tom na medvěda otáčela. Když se jí začal zdát opět docela neklidný, vystřelila mezi kameny dva nebo tři metry před něj. Zvíře sebou trhlo, a začalo se vzdalovat, ačkoliv svým pohledem o člověka stále projevovalo zájem. "Bláznivý," řekla si pro sebe Stacy poté, co se vrátila do letounu. Přestože to bylo riskantní setkání, připadalo jí to celé o moc méně hrozivé než válka s mimozemšťany. Kdyby měla strávit zbytek svého života v této odlehlé divočině, možná by na nebezpečí hrozící lidstvu zcela zapomněla. V kokpitu jí čekalo další překvapení. I vysílačka už přestala fungovat. Stacy musela doufat, že včerejší zprávu někdo zachytil. Neměla již možnost vyslat další. Večer snědla energetickou tyčinku, zapila ji horkou vodou, a uložila se ke spánku. Zdály se jí prapodivné sny. V jednu chvíli měla jakousi bizarní vizi, během níž ve stíhačce rychle klesala k písečným dunám. Ty se však začaly měnit ve zvláštní patvary, až nakonec získaly podobu vrásčitých mimozemšťanů. Ti svými dlouhými prsty ohmatávali Stacin obličej, hrozivě u toho pištěli, a z temné oblohy pokryté tisíci hvězd k ní přilétaly kosmické lodě. Podlouhlé modré střely pustošily vše kolem, a do toho se ozýval nářek dětí. Stacy sebou cukla, a sletěla z lůžka. "Fuj," řekla nahlas, a zatřásla hlavou. Vtom uslyšela kroky ozývající se zvenčí. Lekla se snad ještě víc, a popadla pistoli, kterou před spaním položila pod lůžko. Venku něco bylo. Blížilo se to k letounu. Dupání se i na ledu překvapivě hlasitě ozývalo. Mohl to být jen lední medvěd, anebo také voják Shai'ri. Takové myšlenky se Stacy po své noční můře nedokázala zbavit.
Pak se ozvalo jemné zaklepání na dveře. "Kapitánko Jordanová? Jste tam? Haló?!" ozval se hlas nějakého muže, mluvícího s kanadským přízvukem. Stacy se usmála. Její tísňový signál přece jen někdo zachytil, a přijel pro ní jen nějakých třicet hodin po jeho odeslání. Otevřela dveře letounu. Stál před nimi jen jeden chlapík s baterkou, s černou čepicí na hlavě a v hnědé bundě s výrazným chlupatým kožíškem kolem krku. "Dostal jsem Vaši zprávu," řekl, "mohu vstoupit dovnitř?" "Určitě," odpověděla Stacy, a dveře po příchodu chlapíka zavřela. "Jmenuji se Mike Brown," představil se ten Kanaďan, "jsem zoolog a pracuji na výzkumu pižmoňů a dalších živočichů v osadě Sachs Harbour na Banks Island*. Máte štěstí, že jsem vaše volání zachytil zrovna já, pokud vím, tak nikdo jiný v okolí několika stovek kilometrů odsud nemá tak dobrou vysílačku, jako já. Inuiti, kteří v osadě žijí, takové moderní technologie nevyužívají." "Děkuju, že jste sem přijel," řekla Stacy. "Počítám, že váš letoun je kaput. Odvezu vás do Sachs Harbour, tam budete v bezpečí," řekl Mike. Stacy pokývala hlavou, a vzala si všechny své věci, včetně pár tyčinek a pistole. Mike jí půjčil druhou baterku, a odvedl ji k pobřeží. Stacy na toho muže ve tmě zatím pořádně neviděla, ale zdál se být velmi nápomocným a příjemným. "Takže vy jste ze Sachs Harbour? Z Banks Island? To je pořádná dálka odsud, ne? Jak jste sem přijel? Je s vámi ještě někdo?" zeptala se. "Původně jsem z Vancouveru, ale žiju v Sachs Harbour. Jo, je to dálka. Přijel jsem na motorovém člunu. Koukněte, támhle je. A ne, jsem tu sám," odpověděl Mike na všechny otázky. "Doufám, že vás to neohrozilo," řekla Stacy. "No, když jsem sem odpoledne jel, viděl jsem pár vesmírných lodí nad McClureovou úžinou. Zpáteční cesta bude drsná. Určitě jich tam bude víc," odpověděl Mike. "Máte nějaké zbraně?" "Pistoli." "Já taky. To se nezdá být moc proti těm mimozemšťanům... Přistála sem tady, protože jsem s nimi bojovala... Možná tomu neuvěříte, ale vedla jsem skvadru čtyř desítek letounů, které měly jejich invazi odrazit," rozpovídala se Stacy. "Nemám důvod vám nevěřit, už jste to popsala v té zprávě," odpověděl Mike. Stacy konečně ve světle baterky pohlédla do jeho obličeje. Měl takový zvláštní, tajemný výraz. Nahodil motor, a člun se rozjel. Mike vytáhl z kapsy své bundy GPS zařízení a chvíli na něj němě hleděl. "Jste v pořádku?" zeptal se pak. "Ano," odpověděla Stacy, "už jsem pár takových věcí zažila. Léta jsem lítala se stíhačkama. Jednou mě zasáhli v Iráku, už je to pár let. Týden jsem pak žila v poničené stíhačce v poušti. Teď jsem měla aspoň zásoby jídla, lidi, co nás sem poslali, mysleli na všechno. Taky to měl být dlouhý výlet do kosmu. Ale tehdy jsem musela přežívat na pouštních pavoucích, a jedla jsem je syrové. Chybí mi ty časy..." "Mě chybí ty časy, kdy všechno bylo normální, a kdy se v rozhlase v jednom kuse nemluvilo o mimozemšťanech, o robotech a kryptidech," řekl na to Mike, a ve světle baterky se mu na obličeji objevil příjemný úsměv, "to byly klidné časy. Myslíte si, že tohle je konec světa, jaký ho známe?" Stacy jen pokrčila rameny. Ohlédla se zpět, ostrov Eglinton a její letoun již pohltila temnota. Přemýšlela nad tím, co ji ve společnosti s tím kanadským zoologem ještě mohlo potkat...
* - Sachs Harbour na Banks Island byl Mikeovou základnou již mnoho let - dlouho předtím, než se poprvé představil v příběhu Hledání medvědí nestvůry z 1. série
Co čeká kapitánku Stacy Jordanovou a Mikea Browna při cestě z ostrova Eglinton na Banks Island? Setkají se při tomto dobrodružství s Shai'ri? Pokračování zítra, 14. června...
Žádné komentáře:
Okomentovat