Po neúspěšném souboji s mimozemskými kolonizátory nad Kármánovou hranicí, během něhož byl letoun Black Butterfly A12 silně poškozen, byla kapitánka Stacy Jordanová nucena nouzově přistát na ostrově Eglinton v arktické Kanadě. Předtím, než přestala fungovat její vysílačka, odeslala Stacy tísňový signál v naději, že pro ni přijede záchranná výprava. Pouhých třicet hodin po odeslání zprávy se na pobřeží ostrova objevil Mike Brown, kanadský zoolog studující pižmoně a další arktickou zvířenu na Banks Island. Hodlá převést Stacy do inuitské osady Sachs Harbour. Ale cesta chladnými arktickými vodami na motorovém člunu nebude jednoduchá. Shai'ri přicházejí i sem. Ani jeden z nejmrazivějších koutů naší planety před nimi není v bezpečí...
LOVCI KRYPTIDŮ 4: MIKE A STACY, ČÁST DRUHÁ:
Člun sebou pořádně hodil. Stacy to překvapilo, a kdyby se nezachytila jeho zadního okraje, možná by se už koupala v mrazivě studené vodě. "Pozor," řekl klidně Mike, držící oběma rukama přímý náhon motoru, "kry nejsou jenom nad hladinou, ale i pod ní. Nejsou vidět. Čas od času můžeme na nějakou narazit, tak se radši držte, nebo vás příští rána smete do moře." Mike mluvil z vlastní zkušenosti. Za ta léta, jež strávil na území Kanadského arktického souostroví prováděním zoologického výzkumu, se o nebezpečích tohoto prostředí naučil mnohé. Prošel si tvrdé lekce. Stacy v reakci na jeho radu jen pokývala hlavou. Chvíli ujížděli po hladině chladného moře mlčky. Pak se k nim z horizontu začaly pomalu táhnout ranní sluneční paprsky. "Zdá se, že noc je u konce. Tady svítá brzo," prohodila Stacy. "To víte, jsme za severním polárním kruhem. Je jaro. Dny se rychle prodlužují. Za chvilku vlastně slunce po celých čtyřiadvacet hodin nezapadne. Takové dny jsou nejzábavnější. Když jsem poprvé začal pracovat na Banks Island, musel jsem si na polární den zvyknout. Nejdřív jsem ani nedokázal oka zamhouřit," řekl na to s úsměvem Mike. Jeho úsměv byl upřímný, ale i v denním světle měl v očích cosi zvláštního, jakési nepopsatelné tajemno, které si Stacy nedokázala vysvětlit. Když na obzoru konečně ve své plné kráse zazářilo slunce, odhalilo oběma lidem, že při cestě nebyli tak úplně sami. Kam až oko dohlédlo, váleli se na ledových krách vystupujících z moře mroži všech velikostí, od malých mláďátek s nenarostlými kly až po velké, tělnaté samce, nahlas odfrkující líným rozčilením nad hlukem motorového člunu. Stacy se pousmála. "Tohle je Arktida, jak jsem si ji jako malá představovala," poznamenala. "Vy jste vlastně odkud, kapitánko Jordanová?" zeptal se Mike, opět hledící na zařízení GPS. "Z Alabamy," odpověděla, "a prosím, Mikeu, klidně mi říkej Stacy. Na titul kapitánky si rozhodně nepotrpím. Je fajn, když jsou lidé trochu víc osobní." Mike zvedl hlavu a podíval se kolem sebe. "Arktida se mění. Globální oteplování ji ovlivňuje čím dál víc. Kry, na kterých tihle mroži polehávají, bývali před lety mnohem, mnohem větší. Teď jsou to jen kusy roztálých ledovců," řekl s patřičným smutkem v hlase, "svět se opravdu mění. A nejsem si jistý, zda je to změna k lepšímu." Stacin zrak náhle zaujal pohyb jakéhosi okřídleného živočicha, který se s hlasitým krákáním objevil na obloze asi dvacet metrů napravo od člunu. "Propána, co to je?" trhla sebou Stacy, a poklepala Mikea po rameni, aby jej na živočicha upozornila. Mike na něj vrhl rychlý pohled, opět však nevypadal příliš zaujatě. Moc dobře věděl, o co se jednalo. "Tohle je pterodaktyl, Stacy," řekl. "Pterodaktyl? Tady? Jak je to možné?" "Žijí jich tu desítky, nebo možná už i stovky. Jsou původně z Mexika. Byl jsem u toho, když sem byli přeneseni. Stalo se to asi před dvěma roky, jeden muž jménem Deylin Nieto, ten stejný, který se teď snaží odrazit útok mimozemšťanů, vyslal na ostrov Ellesmere svého kovového robota Metallera a hejno agresivních ptakoještěrů, aby získal skříňku s informacemi, vypuštěnou z dosluhující družice.* Některá z těch zvířat přestala poslouchat rozkazy toho kovového chlapíka, který je na mě a mé kolegy vyslal, aby nás zabil. Od té doby v téhle části světa úspěšně přežívají, daří se jim tu," vysvětlil Mike původ těchto živočichů v mrazivé kanadské divočině. "O Nietovi ví na téhle planetě každý," reagovala na zmínku o podivném mužíčkovi s mocenskými zájmy Stacy, "a myslet si o něm můžeme, co chceme, nemůžu ale zapomenout, že jeho roboti mi před nedávnem tam nahoře zachránili život." Mike se zahleděl Stacy do očí, a na chvíli ji pohltilo to tajemno, jež je ovládalo. "Všechno se změnilo," řekl s ustrnulýma očima a zvednutým obočím. "Možná máš nakonec pravdu, Mikeu. Možná tohle opravdu je konec světa, jaký jsme ho znali. Všechno, co jsme o něm věděli, je teď jinak. Lidi jsou jiní. A všechno ostatní taky," řekla Stacy, a znovu pohlédla na ptakoještěra, ke kterému se již přidali tři další, o něco menší jedinci, patrně jeho potomstvo. Zmizeli mezi ledovci stejně tajemně, jako se objevili. "Znal jsem lidi, kteří se snažili svět změnit k lepšímu. Byl to dobrý tým, a já některé z nich znal léta," prohodil trochu šťastněji Mike, a zvedl ukazováček na pravé ruce, "s jedním z nich jsem dokonce při té akci na Ellesmere spolupracoval." Pak jeho hlas opět klesl: "Později bohužel zemřel... Nevím, jak jsou na tom teď. I oni se změnili. A kdo ví, co se jim přihodilo během téhle krize." "Možná vím, o kom mluvíš. Před pár dny jsem měla tu čest s pár z nich spolupracovat. Je mezi nimi i jeden devatenáctiletý mladík, šíleně odhodlaný změnit současnou situaci k lepšímu," řekla na to Stacy. Oba moc dobře věděli, o kterém týmu právě hovořili. "To zní dobře. Ale nějak nevím, jestli..." odpověděl Mike, a pak strnul. "Jestli co?" zeptala se Stacy, a nato se zahleděla před člun. Ve výšce přibližně sto metrů nad hladinou McClureovy úžiny se nacházely dvě pomalu klesající vesmírné lodě. Mike úplně ožil. "Říkal jsem, že to bude drsná cesta. Teď se pořádně drž. Musíme projet pod nimi, žádnou oklikou se mezi těmi krami dát nemůžeme," vyhrkl rychle, a nahodil motor na maximum. Člun se rozjel závratnou rychlostí, čas od času vyskočil nad hladinu, pak na ni zase s hlasitým cáknutím dopadl, a řítil se vpřed. "Nějaká další plavidla?" zeptal se rychle Mike. Stacy pohlédla nad sebe. Jednoho kosmického giganta právě opustily dva menší letouny, doprovázené ještě jedním vyslaným z lodě druhé. "Jo, poslali na nás něco rychlejšího. Vědí o nás," odpověděla spěšně Stacy, a vytáhla z kapsy své teplé černé bundy pistoli. Intuitivně chápala, že ji dříve nebo později bude muset použít. Letouny utvořily bojovou formaci, jeden letěl vpředu, ostatní dva vzadu po stranách, a v jeden moment trubicovité zbraně umístěné na všech třech začaly opouštět tmavě modré výbušné střely. Divoce prorážely vodní hladinu, a tříštily ledové kry na tisíce malých úlomků, bouřlivě se zvedajících do vzduchu. Mroži hromadně v zoufalství skákali do vody, některé z nich však střely zasáhly, a okamžitě zabily. "Jeď rychleji!" zařvala Stacy na Mikea. Série střel se rapidně blížila ke člunu. Mike se pokusil o okamžité zrychlení. Problémem však je, že motorové čluny dokáží sotva vyvinout rychlost vyšší než padesát uzlů. A mimozemské letouny řítící se vzduchem, poháněné technologií vyspělejší, než jakou si lidé kdy dokázali představit, měly zkrátka navrch. "Krám jeden!" zařval Mike, a prudce člun otočil. Kdyby ho nestrhl na stranu, byl by člun již prostřílen skrz na skrz.
"Zkusím je sestřelit," vyhrkla Stacy, a namířila pistoli na první letoun, který se směrem ke člunu otočil. Nenacházel se příliš daleko, a Stacy si byla jista tím, že na krátkou vzdálenost ho zasáhne. Namířila hlaveň na tělo mimozemšťana, sedícího za zeleným předním krytem, zdánlivě připomínajícím sklo, a zmáčkla spoušť. Byl to přímý zásah. Hlava mimozemšťana na kryt bezvládně dopadla, a letoun spadl do moře. Těsně poté, co ho trefila, však levá stěna člunu narazila o ledovou kru, a mrštila tak Stacy přímo na Mikea. Byla to doslova řetězová reakce. Stacy natlačila Mikea k okraji člunu, a tím pádem i ke kře, a on dostal ledem přímý zásah do obličeje. Nepronesl však ani slovo, dokonce ani nevzdychl. Jen si rukavicemi rychle přejel po naraženém obličeji, postavil se, popadl do rukou náhon, a znovu nastartoval motor. Druhý letoun se již blížil. "Kruci, tuhle mašinu nenahodím včas," řekl naštvaně Mike, a vytasil také svou pistoli. Namířil ji na cíl a několikrát po sobě zmáčkl spoušť, a přestože jakožto vědecký pracovník nebyl tak dobrým střelcem jako Stacy, vojenská profesionálka, podařilo se mu jednou či dvěma kulkami zasáhnout trysku na levé zadní části mimozemského plavidla. To začalo pomalu klesat k vodní hladině, a když na ní přistálo, byť hladce, aniž by pilotovi hrozilo nebezpečí úrazu, byl již člun v pohybu. Stacy se snažila strefit poslední letoun, pohyboval se však vzduchem až příliš hbitě. Na chvíli ve světle slunka zahlédla postavu, která ho řídila. Tento mimozemšťan byl oblečen jinak než ostatní dva. I přes zelený kryt bylo poznat, že byl oděn v tmavě červeném obleku, nikoliv pouze v modrých kalhotách. Když se k člunu přiblížil dostatečně natolik, aby ho Stacy zasáhla, s hrůzou zjistila, že vyčerpala zásobník. Mike reagoval velmi pohotově. Jeho bystrý sluch prázdné cvakání pistole v hluku motorového člunu bez problémů zaznamenal, a vmáčkl Stacy do ruky svou zbraň dříve, než si o to stačila říct. I přes vážnost situace se na něj musela děkovně usmát. Mike byl možná tajemný, ale byl také nesmírně chápavý a inteligentní. Ve chvíli, kdy Stacy zaměřila pistoli na malé vesmírné plavidlo, pocítila cosi zvláštního. Něco ostrého, nějaká cizí myšlenka projela její hlavou. Chvíli němě hleděla na letoun, který se snížil na úroveň člunu, a pomalu, v jeho rychlosti, letěl v závěsu za ním. Stacy pohlédla do drobných, lesklých, korálkovitých očí v té zjizvené, vrásčité tváři s velkou mozkovnou. Na čele měl mimozemšťan umístěny dvě destičky spojené tlustým drátem. Stacy to pochopila. Tento Shai'ri pronikl telepaticky do jejího mozku. V plavidle se postavil, a otevřel zelený kryt, jenž se přestal pohybovat, až když dosáhl pravého úhlu vzhledem k letounu. Sytě rudý oblek s velkým, zářivým, plným zeleným kruhem na hrudi, připomínajícím démant, působil až omamným dojmem. "Na co čekáš, Stacy? Našijte to do něj, kapitánko!" zvolal Mike, a pohlédl za sebe. I on nyní ucítil přítomnost mimozemšťana v hloubi své mysli. Měl pocit, jako by se na chvíli zastavil čas. Shai'ri přenesl Mikeovi a Stacy do mysli jasnou zprávu. Nebyla podána v žádném jazyce, hlavami jim nezvonila slova ani mimozemského jazyka, ani angličtiny. Přesto to byl vzkaz natolik jasný, že mu porozuměli. Pochopili každý ždibec toho, co jim do hlav přenesl. Poslal jim tu zprávu v průběhu několika vteřin, avšak jejich mozkům připadalo, že ji zpracovávali celé hodiny. Všechno kolem jako by se zastavilo, hluk motoru se zpomalil. Ta zpráva byla i ve své abstraktní formě velice konkrétní: "Jsem Reh'shb, pravá ruka, pomocník a mentor Vládce, mocného Shy'rka, nového pána tohoto světa. Nevzdorujte. Nemá to cenu. Nejste dostatečně vyvinutí na to, abyste Shai'ri odolali. Nemáte šanci jako jednotlivci, nemáte šanci jako celý druh, nikdo z vás, ani ostatní obyvatelé této planety. Váš svět patří Shai'ri. Je to náš svět. Vzdejte se. Nevzdorujte." Po předání této zprávy natáhl mimozemšťan ruku. Měl na ní připnutý kruhovitý, prstencovitý útvar, patrně energetický reaktor. V tu chvíli se Stacy vzpamatovala. Myšlenky se jí vrátily zpět v čase, do minulé noci, kdy se jí zdála příšerná noční můra. Mimozemšťané jí v ní ohmatávali obličej. Byl to tak úděsný pocit. Jen když k ní Reh'shb natahoval své prsty, celá ta hrůza se jí znovu živě vybavila. Přenesla se zpět do reality, mimozemšťan nad ní přestal mít kontrolu, natáhla ruku s pistolí, a třikrát do letounu střelila. Plavidlo dopadlo na vodní hladinu, zatočilo se na ní, a špičkou narazilo do ledové kry. "Proboha!" vyhrkl Mike, a prsty si vjel do očí. Vyděšeně oddechl. "Jeď!" křikla na něj Stacy. Poničený letoun s telepaticky komunikujícím mimozemšťanem byl brzy daleko za nimi.
Chvíli trvalo, než se z toho zážitku oba vzpamatovali. "Taky ti vlezl do hlavy, že?" zeptal se Mike, a starostlivě se na Stacy podíval. "Byl to tak divný pocit," zakroutila nevěřícně hlavou Stacy, "něco mi řekl, a přitom... přitom ani nemluvil. Byly to jen myšlenky, ale tak strašně konkrétní." "Cítil jsem, jak se stavěl nad nás, jako bychom byli něco míň, něco méně vyvinutého. Bylo to vážně divné," dodal Mike. Stacy souhlasila. Pak očima prozkoumala zásobník v Mikeově pistoli. "Pořád máme třináct nábojů, to není tak špatné," sdělila mu. "Jak jsem mluvil o tom, že se svět mění," řekl asi po minutě mlčení Mike, "jsou to zážitky jako tyhle, které mě nutí o tom přemýšlet. Strávil jsem celý svůj život studiem zvířat, od malička jsem jimi byl posedlý, a zabýval jsem se tvory, kteří v našem světě žijí, a fungují v něm, a takový svět je pak jakýmsi celkem, jehož jsme součástí." Pak nevěřícně odfrkl, a zavřel oči. "Teď se v něm objevují živí tvorové, kteří nejsou nic, jako čím jsem se celý svůj život zabýval. Je to strašně zvláštní. Byl bych rád, kdyby se všechno vrátilo zpátky. Jenže svět, ve kterém žijeme, doopravdy není takový, s jakým jsem vyrostl." "Já celou tuhle situaci chápu. Je to válečný konflikt. A těch jsem se účastnila pětadvacet let. Jen tentokrát náš nepřítel přišel z vesmíru," řekla Stacy. "To mě děsí," odpověděl na to jednoduše Mike. Po několika hodinách jízdy na jihovýchod od ostrova Eglinton se na obzoru začaly rýsovat břehy severního cípu Banks Island. Bohužel však zavládlo nevlídné počasí. Vítr na moři zesílil. Začal si s člunem pohrávat, a Mike měl co dělat, aby udržel směr. Nakonec se vichr změnil v úplnou větrnou bouři. Mike přirazil člun ke kamenitému břehu, hodil si na čepici kapuci, a zvolal na Stacy: "Tohle je příšerné! S takovou se do Sachs Harbour v blízké době nedostaneme! Měli bychom zůstat na pobřeží, než bouře skončí!" Stacy pomohla Mikeovi vytáhnout člun z vody na pevninu, a upevnit ho mezi kameny, aby vítr člun lehce nepřevrátil. Postupně začínalo sněžit. Prudká vichřice bičovala oba odvážlivce do obličejů, a do očí, nosu i úst jim neustále vhazovala sněhové vločky. Museli se schovat. Mike dovedl Stacy na malou zasněženou plošinku ve snaze najít nějaký průsmyk mezi skalisky, kde by se před bouří skryli. Stacy si povšimla malé jeskyňky. Byl to dokonalý úkryt. Jakmile zalezli do útulné skalní štěrbiny, rozlomila Stacy energetickou tyčinku, a polovinu nabídla Mikeovi. S radostí ji přijal. Konečně si po několika hodinách divoké jízdy odpočinuli.
* - Mike se zmiňuje o událostech epizody "459" ze 2. série
Podaří se Mikeovi a Stacy dosáhnout Sachs Harbour na jihozápadě Banks Island? Pořád ještě před sebou mají dlouhou cestu! A nebezpečí není konec. Co je čeká? Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat