Roger Neill se společně s amazonskou ochránkyní zvěře Curupirou a jejím společníkem kompsognátkem Lilem vydal zpět do rodné Kanady, aby našel podivného saytoechina. Tento tvor by podle Argentiňana Alessandra Velázqueze, který ho měl před nedávnem tu čest pozorovat, mohl být přežívajícím pozemním lenochodem z pleistocénu. Při svém dobrodružství v zasněžených lesích Yukonu nalezl neobvyklý tým stopy, které ho nakonec zavedly až k samotnému kryptidovi! Roger se rozhodl pořídit fotografii matky s mládětem, zapomněl však vypnout blesk. Rozzuřená matka se rozehnala po našich hrdinech...
LOVCI KRYPTIDŮ 4: DOBRODRUŽSTVÍ ROGERA, CURUPIRY A LILA, ČÁST TŘETÍ:
Byla pořádně vysoká. Nejspíš byla schopná postavit se do výšky až tří metrů nad zemí. Pomalu máchala ostrými drápy kolem sebe, a neustále hučela na vetřelce. V Lilovi se probudila odvaha, seskočil z Curupiřina ramena a na obrovské zvíře zasyčel. Velký pozemní lenochod si jej však ani nevšiml. Sekl drápy po Rogerovi, ten se ale včas zachytil větve nedalekého jehličnanu, a přitáhl se k ní, jak jen nejrychleji mohl. Tato reakce ho zachránila. Saytoechin se po výpadu postavil zase na všechny čtyři, ale hučet nepřestal. Lil ještě jednou zapištěl, a tentokrát si ho obr všiml. Na chvíli na něj obrátil zrak, hleděli si z očí do očí, a pak se najednou Lil otočil, a skryl se mezi zasněženými vřesovci. Všechna ta odvaha a hrdinskost se z něj rázem vytratily. Vždyť to zvíře, se kterým měl tu čest, bylo tisíckrát těžší než on sám! Curupira se držela zpátky, citové vypětí samice bránící svého potomka však vnímala citlivěji než její společníci. Pomalu k obrovskému lenochodu přistoupila, přičemž z hrdla vydávala pomalý, klidný zvuk. Dávala tak zvířeti najevo, že mu neublíží. Roger to sledoval se zatajeným dechem. Ani za poslední dva dny nedostal možnost sledovat Curupiru při interakci se zvířaty. Saytoechin se zcela uklidnil. Nejprve mručel poněkud mrzutě, za chvíli se mu však jen poklidně vydechoval. Curupira k němu pomalu přistoupila a dotkla se rukou jeho nozder. "Ničeho se neboj, my ti neublížíme," řekla chlupatému gigantovi, a pak se vzdálila. Roger to ani nestačil vyfotografovat. Pouze kroutil hlavou. Curupira se na něj otočila a pomalu řekla: "Měli bychom odsud odejít. I když se zklidnila, určitě nechce, abychom ji a její mládě rušili." Roger jen rychle zakýval hlavou a okamžitě zamířil ke svahu. "Lile! Nemusíš se bát, pojď sem!" zavolala Curupira na svého darebného kamaráda, ten hrdě vyskočil z křovin, napřímil se, ukázal hruď a dvakrát zapípal. Curupira se rozesmála. "Nehraj si na hrdinu! Utekl jsi, jen co se na tebe to velké zvíře podívalo!" řekla mu a nastavila mu ruku. Lil na ni vyskočil, Curupira si ho položila na rameno, a spolu s Rogerem se vrátili ke zdolávání údolí, tentokráte zezdola nahoru. Samice saytoechina se vrátila ke krmení mláděte mateřským mlékem. Obě zvířata spokojeně mručela. Ani ze vzdálenosti několika metrů je však již nešlo zahlédnout. "Tak jsem rád, že mám alespoň jednu fotku. Není roztřesená. Stálo to za to," pousmál se Roger. "Teď, když jsme saytoechina našli, znamená to, že zase odletíme do Londýna? Je tohle konec našeho dobrodružství?" zeptala se docela smutně Curupira. Yukonské lesy si za poslední dva dny zamilovala. Z návratu do městské džungle vůbec nejásala. Roger se poškrábal v šedivých vousech. "Myslím, že naše dobrodružství ještě nekončí," pronesl, "saytoechina jsme sice našli, ale nedostalo se nám pozorovat ho příliš dlouho. Určitě bychom jich tu mohli najít víc, ale mě teď spíše zajímá, co by nám o něm mohl říci ten chlapík, jehož pozorování mě vůbec k této výpravě přimělo. Vím ostatně, kde ho najít." Po dlouhé štrece zpět do města Carmacks a odtud autem do Whitehorse, přišel další let do Toronta, odkud se trojice podivuhodných dobrodruhů vydala letadlem do Buenos Aires v Argentině...
Roger zavolal Alessandru Velázquezovi a zeptal se jej, zda mohou přijet na návštěvu. Dostalo se mu velice milé odpovědi a vřelého pozvání. Osmadvacetihodinová cesta jeepem z Buenos Aires do městečka Puerto Rig na jihovýchodě argentinské Patagonie, vykonaná během jednoho a půl dne, se Curupiře i Lilovi velice líbila. Zelený dinosaurek byl zvláště bez sebe, když na kraji prašné silnice čas od času spatřil skupinu nandu pampových, kteří mu tak trochu připomínali sebe samotného. Roger byl nejvíce překvapen vzhledem Velázquezova sídla. Bohatý Argentiňan nežil v městečku, ale v obrovské tvrzi na vrcholku útesu, do něhož o padesát metrů níže zuřivě bušily rozpěněné vlny moře. Velázquez, milovník vědy i historie, milionář, který před odchodem do důchodu léta přispíval výzkumu ve své rodné zemi, si hrad nechal vybudovat asi před dvěma desetiletími, a přestěhoval se do něj se svou dcerou. Nebylo nutné na útes vystoupit, k hradu vedla dobře udržovaná silnice. Vedle obrovských dřevěných vrat se nacházel zvonek jako každý jiný. Jen minutku po zazvonění otevřel vrata Velázquezův sluha. Představil se jako Thiago Raminez. Byl to hladce oholený plešatý pán v lesklém černém obleku. "Zdá se, že pan Velázquez si potrpí na detaily," zašeptal Roger Curupiře, která však se svou neznalostí lidského druhu nedokázala zdejší poměry pochopit. Z vysoké kamenné věžičky sestoupila po dřevěných schodech Velázquezova dcera, štíhlá světlá blondýnka podobná Curupiře, překvapivě nikoliv Argentiňanka. Raminez ji představil jako Sloane. Oběma bylo jasné, že byla němá. Znakovou řečí Rogerovi, Curupiře i Lilovi ukázala, že je moc ráda vidí, což jim Raminez pohotově přeložil. Pak je zavedl do hlavní místnosti, kde je již očekával pán hradu.
Alessandro Velázquez byl klidný, příjemný muž s krátkým šedivým plnovousem a ve společenském obleku. Mluvil perfektní angličtinou, ač se silným argentinským přízvukem, což se u člověka jeho věku dalo očekávat. Když se jej Roger zeptal na saytoechina, začal vyprávět, a byl by vyprávěl celé hodiny, kdyby jej Roger čas od času nepřerušil s další, konkrétnější otázkou. "Určitě se musí jednat o megalonyxe," vysvětloval Velázquez, "dle tělesných proporcí by to mohl být Megalonyx jeffersoni. Jsem přesvědčen, že tato zvířata přežila v oblastech daleko od lidí, nezměněná po tisíce let, a dobře přizpůsobená chladu. Problémem je, že nevíme, kolik jich ještě zbývá. Já při svém pozorování pořídil několik fotografií i videozáznam, a hodlám je předat Ministerstvu životního prostředí, ochrany přírody a parků v Kanadě. Jakmile bude saytoechin vědecky popsán, budeme jej moci chránit. To je nesmírně důležité." "No vidíte," usmál se Roger, "vy jste pořídil celou sadu fotografií, a máte i video, kdežto my získali jen jednu fotku. A to nás to zvíře ještě napadlo. Šlo totiž o matku, která chránila své mládě." Velázquez se příjemně rozesmál: "To se v divočině občas stává, že ano? I jedna fotografie je lepší, než nic. Jak se tak na ni divám, vidím, že je na ni dobře vidět i to mládě. A já žádné mládě neviděl! Takže tu máme zdokumentováno i rané stádium vývoje saytoechina. Perfecto." "Myslím, že Lovci kryptidů by měli zájem s Vámi spolupracovat, pane Velázquezi, a neříkám to jen za sebe," navrhl Roger. "Bude mi potěšením," usmál se Velázquez, "víte, i jako podnikatel jsem podporoval vědu spoustu let. A naučil jsem se jedno. Všechna tajemství ještě nebyla odhalena. Možná vím něco málo o kryptidech, co by se Vám hodilo." Do místnosti v tu chvíli vstoupila Sloane s lahví šampaňského. Něco rychle ukázala znakovou řečí. "Tys poslouchala, že? Haha," zasmál se zase Velázquez, "no, má dcera říká, že spolupráce s Vámi by byla dobrá i po stránce technologické. Věnuji se tady ve svém sídle několika výzkumům. Některé z nich by Vás mohly také zajímat. Ale o tom možná někdy jindy." Po příjemném odpoledni stráveném ve Velázquezově sídle se Roger, Curupira a Lil - skotačící za mouchami a dalšími breberkami - procházeli po patagonské pláži. "Řekni mi jednu věc, Curupiro. Jak je možné, že jsi toho saytoechina tak rychle uklidnila?" zeptal se zvědavě Roger. "To je jednoduché. Sledovala jsem chování zvířat všech druhů celý svůj život... Jeden se pak naučí, jak hovořit s druhy, ke kterým nepatří. Hodilo se mi to nakonec i u lidí... Přece jenom jsem poslední zástupkyní svého druhu. Kdybych nevěděla, jak hovořit s ostatními druhy, zůstala bych úplně sama," odpověděla Curupira. "To, že se saytoechin rozzuřil, byla moje chyba," přiznal Roger, "a tys mě zachránila. Děkuju." Curupira na to neřekla nic, jen zase obdivovala své okolí, a nakonec se rozesmála, když Lil nešikovně upadl z balvanu do mořské vody. Slaná voda mu nechutnala, vyprskl ji a upaloval na suchou zem. "Bylo to skvělé dobrodružství, Rogere! Doufám, že takových bude víc..." řekla nakonec Curupira. Měla pravdu. Byla to skutečně nezapomenutelná cesta.
Pokračování čtvrté série Lovců kryptidů v únoru 2020.
