pátek 31. ledna 2020

Obrázek týdne 31. 1. 2020

První měsíc roku 2020 se nachýlil ke konci... V rámci Obrázků týdne jsem se v posledních týdnech věnoval spíše savcům, ať už pravěkým, tak současným (spolu s měsíčníkem). Nyní je na čase vrátit se do světa dinosaurů. Podařilo se mi docela náhodou najít toto krásné dílo.


Popisek k obrázku: Dva zástupci druhu Tyrannosaurus rex zaútočili na stádo rohatých Triceratopsů. Mají zálusk na trojici mláďat, která stádo doprovází při cestě vyschlou krajinou. Dospělci však nenechají novou generaci ohrozit. Vytvořili kolem mláďat kruh rohů a štítů, a v žádném případě dvěma drzým dravcům nedovolí, aby si z mláďat udělali svačinu! Scéna se odehrává v Montaně před 67 miliony let.

Opět se nezapomeňte podívat na předchozí článek, v němž je odhaleno, o kterého tvora tento týden šlo v soutěži "Který pravěký tvor to je?". Příští týden již bude posledním týdnem tohoto kvízu - tedy alespoň na dobu několika měsíců... Užijte si poslední lednový den!

Který pravěký tvor to je? Týden 4. - Výsledek

Skončil již čtvrtý týden soutěže "Který pravěký tvor to je?", a jako vždy tedy přináším jeho výsledek. Podařilo se tento týden zúčastněným uhodnout, o kterého tvora se jednalo?

Tak si to tedy shrňme. Podle první nápovědy žil tento živočich v karbonu. Podle druhé dosahoval délky až dvou metrů. To samo o sobě mohlo stačit k jeho identifikaci - tedy skoro... Třetí nápověda se týkala jeho zařazení; jednalo se o tetrapoda, byl to obojživelník. A podle čtvrté nápovědy byly jeho pozůstatky, včetně tří lebek, nalezeny ve Skotsku. Byla to skutečná skotská specialita... Byl to...

Crassigyrinus!



Diplomy budou rozdány v neděli!Smějící se

čtvrtek 30. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 4. #4

Poslední nápověda! Teď už Vám to musí být jasné!

#4: Pozůstatky tohoto tvora, jež mj. tvoří i tři nalezené lebky, byly objeveny ve Skotsku.


Víte, o kterého živočicha se jedná? Pokud ano, napište jeho rodový název do komentáře, a máte šanci vyhrát diplom.Usmívající se

středa 29. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 4. #3

Třetí nápověda... Jistě se díky ní zúží seznam rodů, který se Vám za posledních pár dnů možná (a možná taky ne) dal v hlavě dohromady...

#3: Tento tvor patřil mezi tetrapody, dokonce bychom ho mohli považovat za obojživelníka.

úterý 28. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 4. #2

A máme tu druhou nápovědu! O kterého tvora se asi jedná? Tipněte si, rozhodně tím nic nezkazíte!

#2: Tento tvor dosahoval délky až dvou metrů.

pondělí 27. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 4. #1

Začíná čtvrtý týden soutěže "Který pravěký tvor to je?". Od pondělí to čtvrtka tu tedy budou další čtyři nápovědy, každá z nich bude zveřejněna ve 12:00. Hádat můžete hned od začátku!

#1: Tento tvor žil v karbonu.

neděle 26. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 3. - Diplomy

Ve třetím týdnu soutěže "Který pravěký tvor to je?" se zúčastnili dva lidé. Opět jim za to velice děkuji, je pak radostí předávat Vám diplomy...

Velká gratulace Kaatedocus, která nakonec ve čtvrtek uhádla, že se jednalo o Attenborosaura. To je už třetí vítězství v rámci této soutěže, blahopřeji!


Martinoraptor si také zaslouží diplom, a to za účast v soutěži! Co víc dodat, tady je!


To je pro tento týden vše. Zítra vkročíme již do čtvrtého týdne kvízu "Který pravěký tvor to je?", tak buďte u toho!Smějící se

sobota 25. ledna 2020

Brachytrachelopan

Brachytrachelopan ("krátkokrký pastevec") byl menší sauropodní dinosaurus z čeledi Dicraeosauridae, žijící v Jižní Americe v období svrchní jury stupně tithon před přibližně 160 až 150 miliony let. Mezi sauropody byl poněkud výjimečný, neboť měl nezvykle krátký krk. Ten se u něj vyvinul zřejmě k tomu, aby mohl spásat vegetaci rostoucí při zemi. Ostatní sauropodi žijící ve stejné době na stejném místě se živili převážně vysoko rostoucí vegetací, tzn. listy stromů. Avšak žádný z těchto dlouhokrkých obrů se nevěnoval spásání nízko rostoucí vegetace, a Brachytrachelopan tedy obsadil tuto niku. Podobná tendence k vývoji kratšího krku se koneckonců dle Rauhuta a jeho kolegů, kteří provedli výzkum tohoto znaku v roce 2005, vyskytuje i u dalších dicraeosauridů. Rody jako Dicraeosaurus a Amargasaurus se zřejmě též živili nízko rostoucí vegetací. Může se však zdát, že u Brachytrachelopana byl krk zkrácen extrémně. Byl v podstatě vybaven nejkratším krkem ze všech sauropodů, o 40 % kratším než u všech ostatních dicraeosauridů. Nešlo o příliš velkého sauropoda, dosahoval délky 10 metrů. Dalším zvláštním znakem tohoto zvířete byly dlouhé trny vyrůstající z hřbetních obratlů, jež tvořily nevysoký hřeben. Mezi trny mohla být napnuta i jakási krátká hřbetní ploutev. Jelikož byly trny na přední části páteře ohnuty dopředu, lze usuzovat, že Brachytrachelopan nesl hlavu nízko nad zemí, což jen potvrzuje hypotézu, že se živil nízko rostoucími rostlinami, dosahujícími výšky jednoho až dvou metrů... Tohoto dinosaura popsal v roce 2005 Rauhut a jeho kolegové Cladera, Puerta, Remes a Fechner na základě kostry, u které chyběl ocas a lebka. Jediným známým druhem tohoto rodu je B. mesai. Co se týká jména tohoto podivuhodného krátkokrkého sauropoda, ctí v podstatě řeckého boha pastýřů, Pana. Také druhové jméno je poctou pastevci. Bylo zvířeti dáno na počest Daniela Mesy, argentinského pastevce, který jako první nalezl pozůstatky Brachytrachelopana na území geologické formace Canadón Calcáreo v provincii Chubut v jižní části země, v argentinské Patagonii.
Popis Brachytrachelopana naleznete například v knize Dougala Dixona s názvem "Dinosauři - Průvodce 270 rody".

Příště Altirhinus!

pátek 24. ledna 2020

Obrázek týdne 24. 1. 2020

V průběhu týdne jsem na Twitteru narazil na jednu pozoruhodnou fotografii, pořízenou před několika lety Richardem Herrmanem. Tolik mne zaujala, že jsem se rozhodl uvést ji na svém blogu jako Obrázek týdne...


Popisek k obrázku: Lachtan kalifornský (Zalophus californianus) zaútočil na měsíčníka svítivého (Mola mola) přibližně 19 kilometrů od pobřeží kalifornského San Diega. Jeho zuby si s masem oběti pohrávají jako s levnou hračičkou. Je to k neuvěření, ale měsíčník je stále naživu, a snaží se predátorovi uplavat. Nemá ovšem šanci. Otázkou pouze zůstává, kdy ho lachtan skutečně zabije...

Dle Herrmana byl měsíčník skutečně stále živ, a další fotografie jím pořízené dokazují, že se lachtanovi pořád snažil uplavat... Později pořídil podobné, stejně tak úžasné fotografie, i Ralph Pace, taktéž nedaleko kalifornského pobřeží... Vypadá to, že tamní lachtani si rádi pochutnají skutečně na všem, co se naskytne. Měsíčník je jen jedním z padesáti druhů ryb, které loví... Nezapomeňte se opět podívat na předchozí článek, napsaný doslova před několika minutami - dozvíte se, o kterého tvora tento týden ve kvízu "Který pravěký tvor to je?" vlastně šlo...

Který pravěký tvor to je? Týden 3. - Výsledek

Třetí týden kvízu "Který pravěký tvor to je?" dospěl ke svému konci. Oběma účastníkům tento týden velice děkuji... Nyní si však tu otázku položíme ještě jednou, i když trochu jinak... O kterého prehistorického živočicha se vlastně jednalo?

Dle první nápovědy žil tento tvor v moři. Druhá nápověda prozradila, že žil v jurském období. Podle třetí nápovědy se řadil mezi plesiosaury, a podle čtvrté byl pojmenován po Siru Davidu Attenboroughovi. Existuje jen jeden jurský plesiosaur pojmenovaný na počest veterána dokumentárních filmů o přírodě, a tím je...

Attenborosaurus!



Kdyby Vás to zarazilo - máte-li tak dobré oči, abyste si toho na zmenšeném obrázku všimli - ve vitríně je popsán jako "Plesiosaurus conybeari", což je zastaralý název... Fotografie byla zřejmě pořízena předtím, než byl přejmenován...

Ocenění bude uděleno v neděli!Mrkající

čtvrtek 23. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 3. #4

A je tu poslední nápověda... Víte-li, o které zvíře jde, napište jeho rodové jméno do komentáře!

#4: Tento tvor byl pojmenován po Siru Davidu Attenboroughovi.

středa 22. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 3. #3

Třetí nápověda!

#3: Tento tvor se řadil mezi plesiosaury.


Víte již, které zvíře by to mohlo být? Klidně si tipněte... Poslední nápověda zítra ve dvanáct!

úterý 21. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 3. #2

Druhá nápověda je opět specifičtější... Uhodnete, o co by mohlo tentokrát jít?

#2: Tento tvor žil v období jury.

pondělí 20. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 3. #1

Začíná třetí týden kvízu "Který pravěký tvor to je?" Připomínám, že hádat můžete od začátku do komentářů... Tipněte si, který rod prehistorického zvířete by to mohl mít... Nápověd bude více, budou specifičtější, a jistě se to brzy dozvíte!

#1: Tento tvor žil v moři.

neděle 19. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 2. - Diplomy

V průběhu druhého týdne se soutěže "Který pravěký tvor to je?" zúčastnili tři lidé. Moc jim za to děkuji...

Tím, kdo podle všech čtyřech nápověd uhodl, o kterého tvora se nakonec jednalo - tedy o portugalského brachiosaurida Lusotitana - byla Kaatedocus! Opět gratuluji k vítězství, a předávám Ti tento diplom!


Nemohu však opomenout ani další dva zúčastněné. Jsem rád, že to zkusili... První diplom za účast patří \/\/(°°)\/\/! Budu rád, když se k soutěži vrátíš v příštích týdnech, třeba se zadaří!


Diplom za účast si zaslouží i Martinoraptor! První dvě nápovědy, podle kterých jsi hádal, nebyly příliš specifické, což je u těchto nápověd běžné... Ale všechny čtyři nápovědy dohromady Ti jistě udělají dobrý obrázek o daném živočichovi... Třeba se zadaří příště, budeš-li mít zájem o účast v dalších týdnech.


Nejsem si jist, zda v příštích týdnech budu dávat diplomy pouze za účast, ovšem tentokrát jsem si to prostě nemohl odpustit.Smějící se Koneckonců účast je to nejdůležitější, nikoliv vítězství!

Zítra vkročíme do třetího týdne kvízu "Který pravěký tvor to je?". Šanci získat diplom má každý, kdo uhodne, o kterého tvora půjde!

sobota 18. ledna 2020

Lovci kryptidů 4: Dobrodružství Rogera, Curupiry a Lila (3/3)

Roger Neill se společně s amazonskou ochránkyní zvěře Curupirou a jejím společníkem kompsognátkem Lilem vydal zpět do rodné Kanady, aby našel podivného saytoechina. Tento tvor by podle Argentiňana Alessandra Velázqueze, který ho měl před nedávnem tu čest pozorovat, mohl být přežívajícím pozemním lenochodem z pleistocénu. Při svém dobrodružství v zasněžených lesích Yukonu nalezl neobvyklý tým stopy, které ho nakonec zavedly až k samotnému kryptidovi! Roger se rozhodl pořídit fotografii matky s mládětem, zapomněl však vypnout blesk. Rozzuřená matka se rozehnala po našich hrdinech...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: DOBRODRUŽSTVÍ ROGERA, CURUPIRY A LILA, ČÁST TŘETÍ:
Byla pořádně vysoká. Nejspíš byla schopná postavit se do výšky až tří metrů nad zemí. Pomalu máchala ostrými drápy kolem sebe, a neustále hučela na vetřelce. V Lilovi se probudila odvaha, seskočil z Curupiřina ramena a na obrovské zvíře zasyčel. Velký pozemní lenochod si jej však ani nevšiml. Sekl drápy po Rogerovi, ten se ale včas zachytil větve nedalekého jehličnanu, a přitáhl se k ní, jak jen nejrychleji mohl. Tato reakce ho zachránila. Saytoechin se po výpadu postavil zase na všechny čtyři, ale hučet nepřestal. Lil ještě jednou zapištěl, a tentokrát si ho obr všiml. Na chvíli na něj obrátil zrak, hleděli si z očí do očí, a pak se najednou Lil otočil, a skryl se mezi zasněženými vřesovci. Všechna ta odvaha a hrdinskost se z něj rázem vytratily. Vždyť to zvíře, se kterým měl tu čest, bylo tisíckrát těžší než on sám! Curupira se držela zpátky, citové vypětí samice bránící svého potomka však vnímala citlivěji než její společníci. Pomalu k obrovskému lenochodu přistoupila, přičemž z hrdla vydávala pomalý, klidný zvuk. Dávala tak zvířeti najevo, že mu neublíží. Roger to sledoval se zatajeným dechem. Ani za poslední dva dny nedostal možnost sledovat Curupiru při interakci se zvířaty. Saytoechin se zcela uklidnil. Nejprve mručel poněkud mrzutě, za chvíli se mu však jen poklidně vydechoval. Curupira k němu pomalu přistoupila a dotkla se rukou jeho nozder. "Ničeho se neboj, my ti neublížíme," řekla chlupatému gigantovi, a pak se vzdálila. Roger to ani nestačil vyfotografovat. Pouze kroutil hlavou. Curupira se na něj otočila a pomalu řekla: "Měli bychom odsud odejít. I když se zklidnila, určitě nechce, abychom ji a její mládě rušili." Roger jen rychle zakýval hlavou a okamžitě zamířil ke svahu. "Lile! Nemusíš se bát, pojď sem!" zavolala Curupira na svého darebného kamaráda, ten hrdě vyskočil z křovin, napřímil se, ukázal hruď a dvakrát zapípal. Curupira se rozesmála. "Nehraj si na hrdinu! Utekl jsi, jen co se na tebe to velké zvíře podívalo!" řekla mu a nastavila mu ruku. Lil na ni vyskočil, Curupira si ho položila na rameno, a spolu s Rogerem se vrátili ke zdolávání údolí, tentokráte zezdola nahoru. Samice saytoechina se vrátila ke krmení mláděte mateřským mlékem. Obě zvířata spokojeně mručela. Ani ze vzdálenosti několika metrů je však již nešlo zahlédnout. "Tak jsem rád, že mám alespoň jednu fotku. Není roztřesená. Stálo to za to," pousmál se Roger. "Teď, když jsme saytoechina našli, znamená to, že zase odletíme do Londýna? Je tohle konec našeho dobrodružství?" zeptala se docela smutně Curupira. Yukonské lesy si za poslední dva dny zamilovala. Z návratu do městské džungle vůbec nejásala. Roger se poškrábal v šedivých vousech. "Myslím, že naše dobrodružství ještě nekončí," pronesl, "saytoechina jsme sice našli, ale nedostalo se nám pozorovat ho příliš dlouho. Určitě bychom jich tu mohli najít víc, ale mě teď spíše zajímá, co by nám o něm mohl říci ten chlapík, jehož pozorování mě vůbec k této výpravě přimělo. Vím ostatně, kde ho najít." Po dlouhé štrece zpět do města Carmacks a odtud autem do Whitehorse, přišel další let do Toronta, odkud se trojice podivuhodných dobrodruhů vydala letadlem do Buenos Aires v Argentině...


Roger zavolal Alessandru Velázquezovi a zeptal se jej, zda mohou přijet na návštěvu. Dostalo se mu velice milé odpovědi a vřelého pozvání. Osmadvacetihodinová cesta jeepem z Buenos Aires do městečka Puerto Rig na jihovýchodě argentinské Patagonie, vykonaná během jednoho a půl dne, se Curupiře i Lilovi velice líbila. Zelený dinosaurek byl zvláště bez sebe, když na kraji prašné silnice čas od času spatřil skupinu nandu pampových, kteří mu tak trochu připomínali sebe samotného. Roger byl nejvíce překvapen vzhledem Velázquezova sídla. Bohatý Argentiňan nežil v městečku, ale v obrovské tvrzi na vrcholku útesu, do něhož o padesát metrů níže zuřivě bušily rozpěněné vlny moře. Velázquez, milovník vědy i historie, milionář, který před odchodem do důchodu léta přispíval výzkumu ve své rodné zemi, si hrad nechal vybudovat asi před dvěma desetiletími, a přestěhoval se do něj se svou dcerou. Nebylo nutné na útes vystoupit, k hradu vedla dobře udržovaná silnice. Vedle obrovských dřevěných vrat se nacházel zvonek jako každý jiný. Jen minutku po zazvonění otevřel vrata Velázquezův sluha. Představil se jako Thiago Raminez. Byl to hladce oholený plešatý pán v lesklém černém obleku. "Zdá se, že pan Velázquez si potrpí na detaily," zašeptal Roger Curupiře, která však se svou neznalostí lidského druhu nedokázala zdejší poměry pochopit. Z vysoké kamenné věžičky sestoupila po dřevěných schodech Velázquezova dcera, štíhlá světlá blondýnka podobná Curupiře, překvapivě nikoliv Argentiňanka. Raminez ji představil jako Sloane. Oběma bylo jasné, že byla němá. Znakovou řečí Rogerovi, Curupiře i Lilovi ukázala, že je moc ráda vidí, což jim Raminez pohotově přeložil. Pak je zavedl do hlavní místnosti, kde je již očekával pán hradu.


Alessandro Velázquez byl klidný, příjemný muž s krátkým šedivým plnovousem a ve společenském obleku. Mluvil perfektní angličtinou, ač se silným argentinským přízvukem, což se u člověka jeho věku dalo očekávat. Když se jej Roger zeptal na saytoechina, začal vyprávět, a byl by vyprávěl celé hodiny, kdyby jej Roger čas od času nepřerušil s další, konkrétnější otázkou. "Určitě se musí jednat o megalonyxe," vysvětloval Velázquez, "dle tělesných proporcí by to mohl být Megalonyx jeffersoni. Jsem přesvědčen, že tato zvířata přežila v oblastech daleko od lidí, nezměněná po tisíce let, a dobře přizpůsobená chladu. Problémem je, že nevíme, kolik jich ještě zbývá. Já při svém pozorování pořídil několik fotografií i videozáznam, a hodlám je předat Ministerstvu životního prostředí, ochrany přírody a parků v Kanadě. Jakmile bude saytoechin vědecky popsán, budeme jej moci chránit. To je nesmírně důležité." "No vidíte," usmál se Roger, "vy jste pořídil celou sadu fotografií, a máte i video, kdežto my získali jen jednu fotku. A to nás to zvíře ještě napadlo. Šlo totiž o matku, která chránila své mládě." Velázquez se příjemně rozesmál: "To se v divočině občas stává, že ano? I jedna fotografie je lepší, než nic. Jak se tak na ni divám, vidím, že je na ni dobře vidět i to mládě. A já žádné mládě neviděl! Takže tu máme zdokumentováno i rané stádium vývoje saytoechina. Perfecto." "Myslím, že Lovci kryptidů by měli zájem s Vámi spolupracovat, pane Velázquezi, a neříkám to jen za sebe," navrhl Roger. "Bude mi potěšením," usmál se Velázquez, "víte, i jako podnikatel jsem podporoval vědu spoustu let. A naučil jsem se jedno. Všechna tajemství ještě nebyla odhalena. Možná vím něco málo o kryptidech, co by se Vám hodilo." Do místnosti v tu chvíli vstoupila Sloane s lahví šampaňského. Něco rychle ukázala znakovou řečí. "Tys poslouchala, že? Haha," zasmál se zase Velázquez, "no, má dcera říká, že spolupráce s Vámi by byla dobrá i po stránce technologické. Věnuji se tady ve svém sídle několika výzkumům. Některé z nich by Vás mohly také zajímat. Ale o tom možná někdy jindy." Po příjemném odpoledni stráveném ve Velázquezově sídle se Roger, Curupira a Lil - skotačící za mouchami a dalšími breberkami - procházeli po patagonské pláži. "Řekni mi jednu věc, Curupiro. Jak je možné, že jsi toho saytoechina tak rychle uklidnila?" zeptal se zvědavě Roger. "To je jednoduché. Sledovala jsem chování zvířat všech druhů celý svůj život... Jeden se pak naučí, jak hovořit s druhy, ke kterým nepatří. Hodilo se mi to nakonec i u lidí... Přece jenom jsem poslední zástupkyní svého druhu. Kdybych nevěděla, jak hovořit s ostatními druhy, zůstala bych úplně sama," odpověděla Curupira. "To, že se saytoechin rozzuřil, byla moje chyba," přiznal Roger, "a tys mě zachránila. Děkuju." Curupira na to neřekla nic, jen zase obdivovala své okolí, a nakonec se rozesmála, když Lil nešikovně upadl z balvanu do mořské vody. Slaná voda mu nechutnala, vyprskl ji a upaloval na suchou zem. "Bylo to skvělé dobrodružství, Rogere! Doufám, že takových bude víc..." řekla nakonec Curupira. Měla pravdu. Byla to skutečně nezapomenutelná cesta.

Pokračování čtvrté série Lovců kryptidů v únoru 2020.

pátek 17. ledna 2020

Obrázek týdne 17. 1. 2020

Polovina ledna je už za námi... Nevím, jak je tomu u Vás, ale u nás posledních sedmnáct dnů připomínalo jakousi bizarní kombinaci podzimu a jara, tedy alespoň z pohledu počasí... Není divu, že pak hledám obrázky pravěkých zvířat, která žila v teplém klimatu! Dnes jsem si vzpomněl na eocénské savce, a při hledání jejich rekonstrukcí narazil na internetu na toto překrásné dílo...


Popisek obrázku: Dvoutunové Uintatherium prochází domovským lesem. Dorazilo k jezírku, kolem kterého jsou shromážděni další savci obývající lesy Severní Ameriky v době před 38 miliony let, včetně malé skupinky pravěkých koníků rodu Hyracotherium. Je pozdní odpoledne, a aktivita denních živočichů právě dosáhla vrcholu. Starý obr si zchladí krk vlažnou vodou, a poté se zase odebere do lesa...

Opět se nezapomeňte podívat na předchozí článek; dozvíte se z něj, o které zvíře tento týden šlo ve kvízu "Který pravěký tvor to je?". Zítra očekávejte poslední část Dobrodružství Rogera, Curupiry a Lila ze čtvrté série Lovců kryptidů!

Který pravěký tvor to je? Týden 2. - Výsledek

Druhý týden kvízu "Který pravěký tvor to je?" končí! Tentokrát se Vás zúčastnilo víc, za což jsem moc rád... Uhodl však někdo z Vás, o kterého tvora se vlastně jednalo?

Zopakujme si tedy všechny nápovědy. První nápověda byla jako vždy jen velmi obecná - šlo o dinosaura žijícího v pozdní juře. Dle druhé nápovědy se tento dinosaurus řadil mezi sauropody. Třetí nápověda byla konečně trochu specifičtější; pozůstatky tohoto dinosaura byly nalezeny v Portugalsku. A čtvrtá nápověda prozradila, že patřil do čeledi Brachiosauridae. Z pozdní jury Portugalska je znám jen jeden sauropod řadící se mezi brachiosauridy, a je to...

Lusotitan!


Cena bude udělena v neděli!Smějící se

čtvrtek 16. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 2. #4

Poslední nápověda... Teď by Vám to mělo být jasné!Mrkající

#4: Tento dinosaurus patřil do čeledi Brachiosauridae.


Do zveřejnění zítřejšího "odhalení" můžete napsat, o kterého živočicha se jedná, a máte šanci vyhrát diplom!

středa 15. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 2. #3

Třetí nápověda... Možná už máte v hlavě škatulku rodů, z nichž jeden by mohl být správný!

#3: Pozůstatky tohoto dinosaura byly nalezeny v Portugalsku.

úterý 14. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 2. #2

Druhá nápověda... Tipnete si, o který rod se jedná?

#2: Tento dinosaurus se řadil mezi sauropody.

pondělí 13. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 2. #1

Druhý týden soutěže "Který pravěký tvor to je?" započal. Připomínám, že hádat můžete do komentářů hned od pondělí, každý den ale máte jen jeden pokus (tzn. jen jeden komentář s jedním uvedeným rodem). O které zvíře se bude jednat tentokrát?

#1: Tento dinosaurus žil v pozdní juře.

neděle 12. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 1. - Diplom pro Kaatedocus

Během prvního týdne soutěže "Který pravěký tvor to je?" se zúčastnila Kaatedocus. Moc oceňuji, že si každý den v týdnu zašla na tento blog pro další nápovědu... Uhodla, že se jednalo o Dorudona, a proto jí tedy patří diplom!

Doufám, že se Ti bude líbit...Smějící se


Dále bych chtěl Kaatedocus poděkovat za účast v několika posledních soutěžích, a také za stálou podporu tohoto blogu, včetně příběhu Lovci kryptidů. Opravdu moc si toho vážím!!!

Zítra vkročíme do druhého týdne kvízu "Který pravěký tvor to je?", tak buďte u toho! Šanci získat diplom má každý, kdo během týdne podle nápověd správně uhodne, o které zvíře půjde!

sobota 11. ledna 2020

Lovci kryptidů 4: Dobrodružství Rogera, Curupiry a Lila (2/3)

Roger Neill, Curupira a její mazlíček, kompsognátek Lil, se vydali na dobrodružné pátrání po saytoechinovi, též známému jako beaver eater, do kanadského Yukonu. Podle Argentiňana Alessandra Velázqueze, který v Yukonu tajemné zvíře pozoroval, by se mohlo jednat o přežívajícího pozemního lenochoda z doby ledové... Výlet do divočiny, ač velice odlišné od té v její původní domovině, Curupiře velmi prospěl. I Lilovi se na sněhu líbí, a při svém ranním průzkumu okolí objevil velké stopy, jež dle Rogerova úsudku musí patřit hledanému kryptidovi...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: DOBRODRUŽSTVÍ ROGERA, CURUPIRY A LILA, ČÁST DRUHÁ:
Nebylo času nazbyt. Roger rychle strhl svůj stan a sbalil ho. Curupiře trvalo trochu déle, než se jí podařilo noční přístřešek sbalit, ale Rogerovu pomoc nepotřebovala. Když vsunula šustivý pytel do batohu, volal již na ni Roger z dálky: "Tak pojď! Nebo nám ten kryptid uteče!" Lil se rozehnal za Rogerem, a opět uklouzl na sněhu. Působil opravdu komicky. Vyskočil, zavrtěl zeleným ocáskem, a dvakrát zapípal. Pak sledoval rychle kráčející Curupiru, a natáčel přitom hlavičku z jedné strany na druhou. "Chtěl by ses nechat nést, viď? Počkej..." řekla mu Curupira, sehnula se před ním, a kompsognátek se po rukávu silné bundy vyškrabal až na její rameno. "Hlavně mi ji neznič drápy," zasmála se Curupira, a vykročila. Ani ne po minutě Rogera dohnala. Šli mlčky. Stopy vedly hlouběji a hlouběji do lesa. Mrzlo. Slunce sice protínalo velké prostory mezi větvemi zasněžených jehličnanů, ale jeho paprsky byly slabé, a neschopné proměnit sníh na vodu. Stopní řada zavedla dobrodruhy až k úzkému potůčku. Jeho povrch byl samý led. Přesto se v něm nacházely dvě mírné prohlubně. "Koukněme," řekl Roger a klekl si, aby si je dobře prohlédl, "tady prorazily končetiny našeho zvířete původní led. Voda pak zase zmrzla, nikoliv však na úroveň okolního ledu. Musí to být pořádně těžké zvíře, a také nejspíše dobře uzpůsobené na chlad, když mu nevadí, že si za mrazivé noci namočí packy." Stopy je dále zavedly mezi překrásně zasněžené keře. Kulovité sněhové útvary na některých větvích připomínaly umně tvarované sošky. Curupira se zastavila u jedné, která jí tvarem připomínala lidskou postavu. Lil se k několika sněhovým kuličkám, naskládaným na sobě, sehnul a olízl je. Pak vyprskl. Bylo to příliš studené. Curupira se zase rozesmála. "Ty se nikdy nepoučíš... Proč tohle vůbec děláš?" řekla mu a rošťácky do něj strčila prstem. Malý dinosaurek jí z ramena skoro spadl, měl co dělat, aby se drápky na bundě udržel. "Takže sníh je voda?" zeptala se Curupira Rogera, a zanořila do sněhové kuličky nos. Také odfrkla, když poznala, jak studený byl, a zakryla si ho obličejovou maskou. "No, sníh tvoří zmrzlé vodní krystalky, ale v podstatě navoluminované vzduchem... Tak nějak nám to učitelka vysvětlila, když jsem chodil na naši starou dobrou školu v Nipigonu... Jo, to byly časy," zavzpomínal Roger, a s širokým úsměvem se otočil na Curupiru, "to jsem byl ještě mladý." "Proč ti padají vousy?" zeptala se Curupira. "Cože? Mně vousy nepadají, zastřihuji nebo odstraňuji si je ručně," řekl již s celkovým nezájmem Roger. "Tak co je tohle?" zeptala se zvědavě Curupira, a popadla pár šedivých chlupů, jež se očividně uchytily na větvičce jiného zasněženého keříku. Roger přichvátal k místu jejího objevu. "Pravda. Už línám," řekl zcela vážně, a pak se mocným hlasem rozchechtal, "ne, dělám si pochopitelně legraci. Tohle je z toho zvířete. Možná je to už starší jedinec, šedivý jako já." Curupiřin objev schoval do kapsy v bundě a vysvětlil jí, že po návratu do Londýna budou na jejich základě moci provést genetický test. To ale Curupiru příliš nezaujalo. Zase měla oči pro tu mrazem pozměněnou přírodu, jež se jí tolik líbila...


V jeden moment zahlédla pohyb čehosi, co barvou srsti jasně kontrastovalo se sněhobílým okolím. Byla to liška obecná. "Rogere," zašeptala Curupira, a ukázala na ni. "Pěkná, že? Lišky obecné žijí ve všech provinciích a teritoriích Kanady... Když jsem vyrůstal v Ontariu, stopovali jsme je jednou v létě s klukama z naší třídy. Našli jsme doupě s mláďaty. Chodili jsme se pak na ně dívat každý víkend, dokud jsme je všechny nenašly mrtvé. Maminka měla prostřelený bok, a mláďata hlady umřela vedle ní. Byl to úděsný pohled. V životě jsem nepochopil, proč lidi lišky zabíjejí," vysvětlil Roger. "Jak někdo může chtít zabít něco tak úžasného?" zeptala se Curupira. Z Rogerova vyprávění se jí úplně stáhlo hrdlo. Liška si všimla dvou vysokých, teplým oblečením zakrytých tvorů, a vylekána odcupitala pryč. "Tak jo, musíme pohnout," řekl Roger, "musíme dohnat našeho lenochoda." Po několika hodinách únavné štreky lesem se jim podařilo dorazit na kraj hlubokého údolí. "Miluju Yukon," vydechl Roger a opřel se o vysokou borovici. "To naše zvíře bude tam někde dole..." dodal. Na chvíli se s Curupirou a Lilem posadili, napili se teplého čaje - i Lil jej zvědavě ochutnal, a tentokrát neprskal - a pak se pustili do složitého sestupu do údolí.


V polovině sestupu uslyšeli podivné bučení. "Ozývá se odtamtud," řekla Curupira a ukázala mezi hustá křoviska vřesovců. Roger sjel opatrně ze svahu, a přiblížil se k nim. Byl by něco řekl, ale ostýchal se použít k tomu svůj hlas. Jen Curupiře gestem naznačil, aby ho následovala. Skutečně se jim podařilo saytoechina vystopovat. V houští ležela na sněhu velká šedivá samice, a rozhodně nebyla sama! Pití mateřského mléka se tu věnovalo malinké mládě. Samice měla kolem něj rozloženy prsty předních končetin, opatřené obrovskými zahnutými drápy. Tímto způsobem ho chránila. Mládě ze sebe vydalo pištivý zvouček, a matka na něj odpověděla dalším zabučením. "To je neuvěřitelné... Takže to byla pravda! Tento tvor může být přežívajícím megalonyxem. Možná už nejde o ten samý druh, který vyhynul před 11 000 lety, ale i tak je mu strašně podobný. Tak moc, že bych se nedivil, kdyby to přece jen byl on," zašeptal Roger. "Nechci nic říkat, Rogere, ale ta samice nevypadá moc spokojeně. Ví o nás. Všiml sis, jak se jí pohybují nozdry? Poznala naše pachy," zavarovala Curupira. "Tak fajn, počkej. Jenom pořídím fotografii..." řekl Roger, pomalu vytáhnuv fotoaparát z batohu. Zapomněl však vypnout blesk. Okamžitě po pořízení fotografie se samice postavila na zadní, napřímila se a roztáhla přední končetiny. Překvapivě rychle se začala k podivné trojici dobrodruhů přibližovat. Z hrdla se jí při tom dral dunivý zvuk, jímž dávala najevo, že se právě pořádně naštvala, a že hodlala své mládě před potenciálními útočníky ubránit...

Pokračování příště...

pátek 10. ledna 2020

Obrázek týdne 10. 1. 2020

První celý pracovní týden roku 2020 se nachýlil ke konci, je tedy na čase vybrat další Obrázek týdne! Přiznám se Vám, že se mi poslední dobou točí myšlenky zvláště okolo severoamerické pleistocénní megafauny... Hledal jsem obrázky velkých šelem doby ledové, a narazil na toto dílo, které se mi skutečně zalíbilo.

Popisek k obrázku: Šavlozubá kočka druhu Smilodon fatalis porazila nemocného koně. Jen krátce poté, co jemně zakrvácené špičáky vytáhla z krku zardousené oběti, objevil se obrovský medvěd krátkočelý (Arctodus simus), který si začal dělat nárok na šavlozubákův oběd. Těžko říci, který z velkých masožravců ustoupí. Nestane-li se tak, dojde zřejmě ke krátké potyčce... Scéna se odehrává na území Kalifornie před 20 000 lety.

Nezapomeňte se podívat na předchozí dnešní článek, napsaný před pár minutami - dozvíte se z něj, o kterého prehistorického živočicha šlo v prvním týdnu nového kvízu... Zítra přinesu další část Dobrodružství Rogera, Curupiry a Lila ze čtvrté série Lovců kryptidů!

Který pravěký tvor to je? Týden 1. - Výsledek

První týden kvízu "Který pravěký tvor to je?" končí! Tak o kterého prehistorického živočicha se jednalo?

Podle první nápovědy žil tento tvor v eocénu. Podle druhé se řadil mezi kytovce, a podle třetí žil v moři Tethys i v mořích jiných částí světa. Včerejší nápověda, podle níž měřil na délku 5 metrů a lovil ryby a měkkýše, již jistě prozradila, že to byl...

Dorudon!


V neděli zveřejním diplom!Mrkající

čtvrtek 9. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 1. #4

Poslední nápověda... Uhádnete, o které prehistorické zvíře se jedná?

#4: Tento tvor dosahoval délky 5 metrů a lovil malé ryby a měkkýše.


Víte-li podle všech čtyřech nápověd, o které zvíře jde, napište jeho rodový název do komentáře. Čas máte do zveřejnění zítřejšího článku, v němž bude uvedena správná odpověď!

středa 8. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 1. #3

Třetí nápověda... Připomínám, že rodový název zvířete můžete napsat do komentáře, víte-li podle této a předchozích nápověd, o které prehistorické zvíře se jedná...

#3: Tento tvor žil v moři Tethys, stejně jako v mořích jiných částí světa.

pondělí 6. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? Týden 1. #1

Kvíz "Který pravěký tvor to je?" tedy začíná... O kterého prehistorického živočicha se bude tento týden jednat? Zkuste štěstí, napište do komentářů jeden rod prehistorického zvířete, jenž by to podle Vás mohl být...

#1: Tento tvor žil v eocénu.

neděle 5. ledna 2020

Který pravěký tvor to je? - Úvod

Na Vánoce jsem se zmínil o připravovaném kvízu pro rok 2020. Tento kvíz se jmenuje jednoduše "Který pravěký tvor to je?" a oficiálně začne zítra, 6. ledna 2020. Spočívá v tom, že po několik příštích týdnů budou od pondělí do čtvrtka vycházet krátké články tvořené otázkou, jež vždy prozradí něco o daném živočichovi. První nápověda bude vždy jen obecná, ale jak dny půjdou, budou nápovědu tvořit detailnější fakta. V pátek pak bude odhaleno, o kterého živočicha se jednalo - tento článek vyjde zhruba ve stejnou dobu jako Obrázek týdne... Kdykoliv od pondělí do pátku, tedy do zveřejnění onoho článku, budete moci napsat, o kterého živočicha se jedná. Hádat můžete klasicky do komentářů. Ten, kdo uhodne, o kterého tvora jde, dostane na konci týdne diplom. Hádat můžete skutečně kdykoliv během týdne, tzn. už v pondělí, kdy nápověda bude jen obecná - můžete napsat pouze jeden komentář, ve kterém uvedete jedno zvíře (pozor, musí to být konkrétní rod, tzn. na první obecnou nápovědu "tento tvor létal" nepište "kterýkoliv pterosaurus"!). Soutěž je vytvořena tak, aby se jí mohli zúčastnit ostatní, ale pokud se nezúčastní nikdo, stejně dál poběží, a tak se k ní bude i o mnoho měsíců později moci vrátit kterýkoliv nový návštěvník blogu (samozřejmě už nebude možné, aby se zúčastnil, bude si však moci soutěž projet jen tak v hlavě).

Určitě to bude zábava. Budete-li mít zájem, zastavte se každý všední den na tomto blogu na maličkou otázečku... A zjistěte, který pravěký tvor to je!Smějící se

HAAS

sobota 4. ledna 2020

Lovci kryptidů 4: Dobrodružství Rogera, Curupiry a Lila (1/3)

Čtvrtá série Lovců kryptidů pokračuje i v roce 2020. Ale první dobrodružství, na které se někteří členové týmu vydají, se nebude příliš podobat těm, jež zažili v předchozích měsících. Ba naopak, bude připomínat jednu z těch starých dobrých hledačských cest, které Lovci kryptidů podnikali v první sérii. Jediným rozdílem bude, že se na tuto cestu vydají trochu jiné postavy... Jak jste poznali z názvu tohoto příběhu, hlavními hrdiny budou Roger Neill, Curupira a její kompsognátek Lil. Ty čeká pátrání po jednom skutečně tajemném kryptidovi...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: DOBRODRUŽSTVÍ ROGERA, CURUPIRY A LILA, ČÁST PRVNÍ:
Krátce po začátku nového roku byl v základně Lovců kryptidů klid. Pierre, který se dal po úmrtí Kate již zcela dohromady, oslavil Nový rok se svými kolegy, a nato se vydal na měsíc do Paříže. Quartermaine si sice stěžoval, že byl nucen oslavit příchod nového desetiletí s jemu takřka neznámými lidmi, ale špatnou náladu spravil vínem, které z něj na celý první leden učinilo zmateného ospalce. Fahad, Pauline a Dean byli při velké oslavě také přítomni. Roger jim ponechal na starost mazlivého Tatzelwurma, jenž se čím dál více přátelil především s Pierrem, a divoce si s ním hrál předtím, než příchod nového roku oznámily děsuplně hlasité petardy. Schoulil se pod gauč, a třásl se tam celou hodinu. Akihiko potřeboval Rogera při instalaci nového bezpečnostního zařízení v budově. Zdálo se, že oslava pro ně neměla velký význam. Akihiko se pak uklidil do svého pokoje, a tu noc se už neukázal. Roger zůstal v garáži sám a přemýšlel o blízké budoucnosti. Zamýšlel se nad další možnou cestou do neznáma, při které by si po nedávných událostech vyčistil hlavu. V prvních hodinách prvého dne nového roku se tedy ponořil do zkoumání nedávných pozorování kryptidů v různých částech světa. Nebylo jich mnoho. Seděl u počítače v podzemní části základny až do rána, kdy učinil vskutku úžasný objev. Na začátku prosince předešlého roku byl totiž v kanadském Yukonu pozorován prazvláštní tvor, nazývaný saytoechin nebo též beaver eater. Roger, rodilý Kanaďan, o něm již mnohé slyšel. Věděl, že příběhy původních obyvatel Kanady jej popisovaly jako obrovského savce dorůstající větší velikosti než medvěd grizzly. V roce 1989 tohoto tvora údajně zpozoroval Dawn Charlie, kvůli čemuž tehdy kontaktoval Vědecký kryptozoologický klub Britské Kolumbie a jeho členům poskytl rozhovor, v němž přiblížil své setkání s tímto tajuplným zvířetem. Poslední pozorování, to, o kterém Roger četl, prý učinil pětašedesátiletý Argentiňan Alessandro Velázquez, který si do kanadského Yukonu vyjel na dovolenou po odchodu do důchodu. "To zvíře vypadalo jako obrovský pozemní lenochod," přečetl Roger nahlas a se zatajeným dechem ze zprávy, "opíralo se o prstní klouby, mělo dlouhé přední končetiny... Tipl bych si, že se jedná o přežívajícího megalonyxe, řekl Velázquez." Zde Roger skončil se čtením a radostně se usmál. Došlo-li skutečně k tomuto setkání, je možné, že obří lenochodi ještě stále žijí v málo zalidněných koutech Severní Ameriky? Roger začal plánovat expedici dříve, než mu to Pauline mohla schválit. Zároveň si během příštích dnů všímal opuštěnosti Curupiry, která příchod nového roku ani neoslavila, neboť jako zástupce jiného, ač člověku velmi podobného druhu, neměla o podobných svátcích ani ponětí. Naštěstí ji všude doprovázel její věrný přítel, kompsognátek Lil. Neustále jí dělal radost. Také rád chytal mouchy v kuchyni. I tak nebyla Curupira ve svém živlu. Vždyť pocházela z pralesa, z Amazonie! Z bezpečnostních důvodů žila v základně už pět měsíců, během kterých se zúčastnila jen jedné mise, a navíc v městských ulicích. Dokud Lovci kryptidů nezváží, zda je bezpečné vrátit ji domů, bude s nimi muset žít dál. Rogera však napadlo... Co kdyby ji vzal na svou výpravu? Curupira si celkem oblíbila sníh v londýnských ulicích, a že by se ho nabažila v Yukonu! Teplokrevnému Lilovi chlad nevadil, mohl by tedy jet s ní! Roger se konečně domluvil s Pauline, která mu na expedici okamžitě kývla. Aby výprava nijak neovlivnila ostatní Lovce kryptidů, vždy připravené jít do akce kdykoliv a kdekoliv jinde ve světě, rozhodl Roger, že podivná trojice odletí do Kanady obyčejným letadlem. Propašovat Lila do letadla společnosti British Airways nebylo možné, neboť Lovci kryptidů již neměli ve Spojeném království zvláštní statut, byl proto evidován jako každý jiný zvířecí společník. Lil byl koneckonců neškodný, a choval se jako každý jiný mazlíček - jen zkrátka nevypadal jako psi nebo kočky, které cestující vezli s sebou... Jako by let z Londýna do Toronta už tak nebyl dost dlouhý, cesta přes celou Kanadu, letadlem z Toronta do yukonského Whitehorse, trvala dalších devět hodin. Po přespání ve Westmark Hotel následovala dvouhodinová cesta autem do města Carmacks, odkud se prazvláštní trojice dobrodruhů vydala do převážně jehličnatých lesů. Byla to dlouhá cesta, ale stála za to. Ocitli se v zasněženém ráji.


Curupiře dělala chůze v hlubokém sněhu zprvu problémy. Její chodidla byla otočena o sto osmdesát stupňů dozadu, a přestože nosila klasické nepromokavé zimní boty, nedokázala nohy ze sněhu v prvních chvílích vynořit. Naučila se to až po pár jemných pádech. Byla ale šťastná. Toto prostředí jí přece jen bylo blíž než jakákoliv lidmi stvořená městská džungle. Lil se válel ve sněhu, hrabal si v něm svýma šikovnýma ručkama, a když pod sněhovou pokrývkou zaslechl nějaký pohyb, třeba cupitání nožiček lumíka, zanořil do sněhu hlavičku i s krkem, jen aby v něm uvízl. Pištěl a třepal ručičkama. Curupira ho se smíchem ze sněhu vytáhla. Ti dva skoro zapomněli, že dělali Rogerovi společnost při hledání kryptida. Šedivý Kanaďan pečlivě studoval stopy na zasněženém svahu, zarostlém vysokými borovicemi. Zcela jistě patřily vlkům. Ačkoliv po nich nepátral, zachtělo se mu nějaké spatřit. Zavolal na Curupiru a Lila, že vystoupí až na vrchol svahu, na skálu nad lesem. Oba se k němu při výstupu přidali. Pak Roger několikrát napodobil vlčí vytí, a čekal. Nedostalo se mu však žádné odpovědi. Curupira se rozesmála. "Děláš to špatně! Učila jsem Pierra v pralese, jak napodobovat hlasy zvířat. Docela se to naučil. Ale ty neumíš nic, Rogere... Spíš je všechny vyděsíš, že sem přišel člověk!" kárala ho s úsměvem. "Tak mi ukaž, jak bys vytí vlků napodobila ty. Vždyť jsi ještě žádného neviděla," ohnal se Roger. Curupiře stačil jen jeden poslech vlčího vytí v televizi k tomu, aby jej byla schopna napodobit. Z hrdla se jí ozval zrovna takový zvuk, který ty mnohými lidmi nenáviděné, a přesto tak elegantní a nádherné šelmy vydávají. Odpověď se ozvala během několika vteřin. "Propána, jsou tady," zasmál se Roger a poplácal Curupiru po rameni, "skvělá práce." Po zbytek dne pátrali společně po stopách saytoechina, nebyli však úspěšní. Navečer se zabalili do teplých přikrývek ve svých teplých stanech a usnuli spánkem tak hlubokým jako nebe, ozářené slabou polární září, nad nimi.


Nadešel nový den, a Curupira vstala jako první. Lil se vyklubal z vlněného svetru, v jehož klubku celou noc spal, vyskočil z Curupiřina stanu a uklouzl na sněhu. Jeho panička se jako vždy rozesmála. Otřásla se však, když její obličej zakusil chlad yukonského rána. Teploměr zabodnutý ve sněhu vedle Rogerova stanu značil, že bylo alespoň 20°C pod nulou. Navíc foukal studený vítr. Curupira si musela celý obličej zakrýt, aby se mohla pohybovat venku. Lil se rozběhl k lesu. Na zimu si brzy zvykl, ale zpoza stromů beztak vyběhl s nekonečným kvílením. "Copak, Lile? Něco se ti stalo?" zeptala se ho starostlivě Curupira. Poznala, že Lil se snažil nějak upoutat její pozornost. Následovala ho k vysoké borovici, kolem níž vedla výrazná stopní řada. Byly to velké stopy, a také čerstvé! Ten tvor musel kolem tábora projít minulou noc. Nejista si svými znalostmi stop zdejší zvěře, vzbudila Curupira Rogera. Ten vítězoslavně tleskl, když je spatřil. "Tyhle stopy určitě nepatří grizzlymu, i když jsou takové rozložité... Určitě to nebyla šelma. Myslím, že jsme našli stopy našeho pozemního lenochoda," oznámil vzrušeně Roger.

Pokračování příště...

pátek 3. ledna 2020

Obrázek týdne 3. 1. 2020

Přináším první Obrázek týdne v roce 2020! Původně jsem sice zamýšlel přidat další obrázek dinosaurů na sněhu, při jeho hledání jsem však narazil na tuto nádhernou rekonstrukci, kterou jsem zkrátka musel přidat na blog... Co říkáte, není nádherná?

Popisek k obrázku: Samice Weewarrasaura pozoruje líhnutí vlastních potomků. Dva drobouncí ornitopodi se už vyklubali z vajec a pobíhají kolem hnízda, nadšeni novým a pozoruhodným světem, do kterého se narodili. Další sourozenci se ještě klubou na svět, ale i tak už jejich očka poznávají mateřské hnízdo i les kolem něj. Scéna se odehrává v Austrálii před 95 miliony let.

Na konci minulého roku jsem psal články i na své další blogy - napsal jsem pátou část příběhu Claude Ngoy Origins, spin-off příběhu Lovců kryptidů, a také článek Tanystropheus a jeho příbuzní na Blogorgonopsid Diaries. Na tyto blogy budu i nadále psát... Pokud máte zájem zúčastnit se Soutěže Dinosauři 2019, kterou jsem sestavil koncem minulého roku, můžete se přihlásit kdykoliv během příštích týdnů.

čtvrtek 2. ledna 2020

Zvířecí turnaje

Před nedávnem mne díky knížce Galapágy od Irenäuse Eibl-Eibesfeldta napadlo napsat o zvířecích turnajích. Je to téma známé, a přesto jsem o něm dosud nenapsal článek... Proč jim tedy rovnou nevěnovat druhý článek roku 2020?

V živočišné říši neustále dochází k soubojům. Nejen k soubojům mezi lovcem a loveným, ale také k bojům mezi vlastními příslušníky druhu. Někdy spolu zápasí o území, o teritorium, jindy zase o smečku, o určité příslušníky druhu (například samci o samice). V takových případech se často jedná o zvířecí turnaje, tedy o bitvy, v jejichž výsledku nejsou ani vyzyvatel, ani vyzývaný těžce zraněni. Proč se při takové bitvě rivalové nepokoušejí vzájemně zabít? Odpověď je jednouchá. Aby druh přežil. Jedinec, který bitvu prohraje, nemusí být vždy neduživým, nemocným či méněcenným jedincem, jenž by pro druh nemusel být prospěšný později. Ti, kteří bitvy o samice mnohdy prohrávají, jsou koneckonců mladí samci s žádnými či malými zkušenostmi v boji. Zvířecí turnaje mají tedy určitá pravidla, jež zajišťují, aby ani jeden z účastníků souboje nezahynul.

Skvělým případem zvířecích turnajů jsou souboje samců některých druhů hadů o samice. K působivým turnajům dochází i mezi samci jednoho z nejrozšířenějších suchozemských hadů, naší zmije obecné - hada, který se jako jediný odvážil doplazit se i za severní polární kruh na dalekém severu Skandinávie. Turnajům zmijích samců se někdy říká hadí tance, a dochází k nim v květnu, v období páření. Spočívají v přetlačování se, přičemž jsou hlavy hadů zdviženy nad zemí. Také samci největšího jedovatého hada Afriky, proslulé mamby černé, se setkávají v hrozivě vypadajících soutěžích přetlačované. Samci některých druhů chřestýšů z Nového světa se zase před bojem položí rovnoměrně vedle sebe, spletou si vzájemně ocasy s chřestidly, též zvednou přední část těla, přičemž se každý z nich snaží svého soka udeřit hlavou do boku. Když jeden padne, druhý ho k zemi přitiskne smyčkou těla, což je podobně jako zdvižená ruka nad nepřítelem jasný znak vítězství. Avšak při žádném z těchto hadích turnajů nejsou užívány jedové zuby, jimiž všechny zde jmenované skupiny či druhy hadů disponují. Plýtvat jedem, primárně vyvinutým k zabití kořisti, by bylo naprosto absurdní. Samozřejmě je také jasné, že kdyby do sebe protivníci kousali jedovými zuby, zabili by se oba navzájem.


Mnohé druhy ještěrů spolu rovněž svádějí turnaje. Samci ještěrek obecných se do sebe po krátkém vyhrožování pouštějí přímo zuby. Jeden samec stiskne druhého čelistmi do krku, druhý čeká, než první samec povolí, a pak zaútočí podobným způsobem, přičemž protivník opět čeká, až uvolní sevření. Takto se spolu perou do té doby, než se jeden unaví a vzdá. Poražený si obvykle lehne poblíž na břicho a rychle pohybuje všemi čtyřmi končetinami na místě, což má symbolicky znamenat útěk. Teprve poté, co se takto předvede vítězi, dá se skutečně na útěk. Podobně porážku po turnaji ukazují i leguáni mořští z Galapág. Mnohé druhy leguánů a jim příbuzných anolisů ze Střední a Jižní Ameriky se zase navzájem zastrašují rychlým kýváním hlavy a pohybováním plandavé, často pestře zbarvené kůže na krku (v angličtině se tento útvar nazývá dewlap). Ani při vzájemném kousání samců ještěrek obecných však nevytéká krev. Uražena může být nakonec jen pýcha poraženého.


Dokonce i ovce tlustorohé, jejichž souboje mohou trvat i dvacet hodin (nejdelší zaznamenaný souboj údajně trval 25,5 hodiny) a při nichž si vzájemně buší do rohů tak silně, že je možné rány zaslechnout ze vzdálenosti 1,5 kilometru, se málokdy těžce poraní. Jen člověk učinil ze soubojů beranů ovce domácí krvavý sport, a baví se touto krutostí. V Nigérii, Indonésii nebo Uzbekistánu jsou souboje beranů populární zábavou. I při těch nejhorších soubojích se však jeden z beranů nakonec vzdá a prchne.

Jistě Vás napadnou i další zvířecí turnaje ve světě savců nebo plazů. Pojďme se však nyní podívat do světa ryb. Když spolu bojují západoafričtí okouni pestří, také nikdy nevyteče jediná kapka krve. Sokové se ve vodním proudu postaví proti sobě s roztaženými skřelemi. Roztáhnou také břišní ploutve. Pak se navzájem udeří ocasy, ovšem ne tak, aby se ocas druhého zvířete dotkl. Jediné, co na tělo protivníka narazí, je proud vyvolaný máchnutím ocasu. Zasáhne tedy citlivé smyslové orgány (postranní čáru) na bocích soupeře. Ten tak pozná, jak silný protivník vlastně je. V případě, že se ani po této ukázce síly jeden okoun nevzdá, následuje tvrdší boj. Ryby se chytnou vzájemně za pysky, a začnou spolu zápolit. Následně si narážejí tlamami do boků. Nakonec se přece jen některý z nich vzdá, složí ploutve, a zmizí z nepřítelova revíru. Mnohdy je však turnaj rozhodnut už po úvodní konfrontaci a máchání ocasem. Turnaje divokých okounů nikdy nekončí smrtí. Okouni v akváriu, to je už jiný příběh. V malém prostoru, do něhož byli přemístěni člověkem, se mohou okouni zabít jen proto, že poražený nemá kam odplavat. A dokud neopustí revír vítěze, souboj pokračuje. Slabší jedinec tedy může být zabit jen z důvodu omezení prostoru k manévrování...


I zvířata, jež spolu bojují zuřivěji, kupříkladu šelmy, jako konkrétní případ si zvolme vlky nebo naše psy, nikdy nezabijí jedince, který se podvolí, který se jasně vzdá. Psu, zvláště pak ještě ležícímu na zádech, by nedokázal ublížit ani člověk, tedy alespoň ten, který to má v hlavě v pořádku. Naopak některá zvířata, jež nejsou vybavena zuby či drápy, spolu svádějí až překvapivě brutální souboje, nikoliv turnaje. Například hrdličky se svými měkkými zobáčky dokáží bolestivě poďobat. Ale i v těchto případech málokdy dochází k vážnému zranění či smrti poraženého, nejsou-li tedy zvířata zavřena opět v malé kleci...

Příkladů zvířecích turnajů může být skutečně mnoho... Napadne Vás nějaký často přehlížený, který by stál za uvedení? Pokud ano, nezdráhejte se psát komentáře!

středa 1. ledna 2020

Pravěcí netopýři: Aegyptonycteris

Nový rok, nové perspektivy! Se začátkem roku 2020 začíná i zbrusu nový projekt Pravěcí netopýři! Opravdu doufám, že se Vám bude líbit. Letouni se řadí mezi mé nejoblíbenější savce, zvláště pak netopýři samotní. Jsou to úžasní savci - jediní z naší třídy, jež jsou schopni aktivního letu. Přestože tento projekt nese název Pravěcí netopýři, bude se zřejmě zabývat i jinými letouny, například pravěkými kaloni. Navíc některé vyhynulé skupiny letounů nepatří do skupiny netopýrů, ani do skupiny kaloňů. Budeme na ně však nahlížet jako na netopýry... Jízda začíná! Prvním rodem, se kterým se setkáme, je Aegyptonycteris!

Druh: Aegyptonycteris knightae,
Období: Eocén, před 37 až 34 miliony let,
Území: Egypt, severní Afrika.
Oáza Fajjúm je proslulým paleontologickým nalezištěm, z něhož vzešly například fosilní pozůstatky obrovské eocénní velryby ze skupiny Archaeoceti rodu Basilosaurus nebo ostatky mohutného savce ze skupiny Embrithopoda rodu Arsinoitherium. Méně známým zástupcem eocénské fauny Egypta je velký pravěký letoun, který byl popsán v roce 2016. Nese název Aegyptonycteris knightae ("Knightův egyptský netopýr"), a žil skutečně ve stejné době, kdy se pobřežními vodami tethydy proháněli obrovití draví kytovci. Aegyptonycteris byl popsán na základě úlomku čelisti s několika zuby. Popis zhotovila zooložka Nancy Simmons se svými kolegy z Amerického přírodovědného muzea. Do této doby je Aegyptonycteris stále znám jen z holotypu, na jehož základě byl popsán - avšak část čelisti s několika zuby stále dokáže o zvířeti mnohé prozradit, zvláště, když se jednalo o savce. Ačkoliv velikost fajjúmského letouna nelze přesně určit, z velikosti zubů se dá usuzovat, že byl přinejmenším stejně velký jako dnešní listonos nosatý ze střední a Jižní Ameriky - tento netopýr, klasifikovaný v současnosti jako téměř ohrožený druh, má rozpětí křídel 70 až 100 centimetrů, což mezi netopýry rozhodně není málo. Podle některých odborníků je dokonce možné, že Aegyptonycteris byl i větší. Přesné rozpětí křídel samozřejmě z velikosti zubů určit nelze, přesto však poskytla vědcům alespoň hrubý obrázek o jeho tělesných rozměrech. Zuby samozřejmě vypovídají mnohé o tom, čím se daný živočich živil. Vypadá to, že Aegyptonycteris byl omnivor, tedy všežravec, a že si radostně zamlaskal při obědě složeném jak z drobného savce, ještěra či ryby, tak ze semen a ovocných plodů. Stoličky Aegyptonycterise byly skvěle uzpůsobeny k rozžvýkání jakéhokoliv typu potravy. Mezi eocénskými letouny je tento rod zcela výjimečný. Evropské rody letounů z eocénské epochy byli většinou malí hmyzožravci. Fakt, že se v rámci této skupiny savců objevili velcí všežravci jako Aegyptonycteris, byl zprvu pro vědecké odborníky velmi překvapivý. Letouni se koneckonců v eocénu vyvinuli, nejstarší rod je znám z doby před 55 miliony lety. Za méně než 20 milionů let vykonali během svého vývoje pořádnou cestu. Není známo, zda Aegyptonycteris využíval echolokaci k orientaci v prostoru, a není také možné určit, zda byl nokturnální (noční), ač by se to mohlo zdát pravděpodobné. Nevyužíval-li echolokaci, pak se jistě orientoval pomocí čichu a zraku, tak jako dnešní kaloni.

Stoličky netopýra druhu Aegyptonycteris knightae

Listonos nosatý (Vampyrum spectrum), největší druh netopýra na západní polokouli

Přeji Vám šťastný Nový rok 2020! Tento projekt bude pokračovat. Už se moc těším, až napíši o dalších pozoruhodných pravěkých netopýrech...

Nejčtenější