Svět opičích ještěrů, 7. část

Nadešel čas na poslední díl příběhu Svět opičích ještěrů! Po několik měsíců a v několika částech jsme sledovali život Megalancosaura Stephena, žijícího u napajedla v jednom z menších lesíků v jinak převážně suché, pouštní krajině prehistorické Itálie v období Triasu. Stephen čelil mnoha nebezpečím, ale žádné z nich se ještě nerovnalo tomu, jemuž se bude muset postavit tentokrát. Přežije, nebo zahyne?

Svět opičích ještěrů, 7. část:

Uběhlo pár suchých dnů. Z nebe nespadla ani kapka, vítr nepřestal nosit k napajedlu pouštní písek, a dění kolem jezera se nijak výrazně nezměnilo. Začínala doba, kdy měly začít zrát plody či semena některých stromů. V tomto období také Plateosauři kladli vejce. Po těch několika dnech se náhle zbytek stáda obrovských plazů dal do pohybu. Následoval tak již ty, kteří odešli předtím. Hnízdiště byla na dosah, Plateosauři jich dosáhli relativně brzy. Také Peteinosauři již vyvedli svá mláďata. Z vajec, která schovávali a tak pracně opečovávali v děrách v kůře stromů, se již vylíhla maličká mláďatka. Hned po vylíhnutí byla schopna letu, a tak se v průběhu těch pár dnů nad jezerem roztančila celá skupinka maličkých létajících plazů. Třepotali jemnými křídly a vytvářeli pískavé, někdy až roztomilé zvuky. Někteří Megalancosauři teď kladli vejce. Stephen neměl s ničím takovým starosti, byl totiž rád, že před pár dny vyvázl živý ze souboje s Drepanosaurem. Před ostatními Megalancosaury se sotva párkrát ukázal a k napajedlu chodil většinou po půlnoci, kdy si byl jist bezpečím vod. Samice Nothosaura se chovala nějak podivně. Poté, co zabila dva Megalancosaury bojující o samici, vůbec nebyla viděna. Také pro to měla dobrý důvod. Ve velké skalní puklině nakladla několik vajec. Nestalo se tak po útoku, ale už předtím. To byl tedy důvod, proč jakoby byla v několika posledních týdnech zcela nepřítomna. Z vajec se ke konci této periody začala líhnout mláďata. Malá Nothosauřata si prohlížela svou mámu jako si kuřata prohlíží slepici. Matka s mláďaty měla zůstat po několik dalších dnů. Eudimorphodoni a Peteinosauři pak viděli velké tělo vodního plaza následované sotva viditelnými zelenými skvrnkami na hladině. Malí Nothosaurci se nadechovali mnohem častěji než stará samice, a tak se čas od času na hladině jezera objevila zubatá tlama s nodzrami nasávajícími vzduch. Bylo paradoxem, že tato docela hezunká, jemná mláďata se jednoho dne měla stát vládci Triasských moří. Po několika dnech Nothosauři odpluli řekou právě do těch slaných vod. Na rok tu měl být od těchto predátorů klid... Megalancosauři si však stále dělali starosti, ačkoliv jejich mozek na to přímo uzpůsoben nebyl. S každým příchodem k vodě však byli nervózní. Mnozí měli ještě stále strach z toho netvora, skrývajícího se v hlubinách, ten byl však pryč. Jiní věděli, že nebezpečí se teď neschovává pod vodní hladinou, ale na břehu. Ticinosuchus! Všichni Megalancosauři ve chvíli vyšplhali na stromy. Třímetrový suchozemský krokodýl byl postrachem opičích ještěrů. V pozdním Triasu byl tento druh silně ohrožen, a již vymíral. Tento byl možná jedním z posledních desítek jedinců svého druhu, mrzutý samotář vyhýbající se Nothosaurům a Liliensternům, zato však pronásledující vše živé v době, kdy tu ti velcí vrcholní predátoři nebyli. S rychlostí na plné pecky utíkajícího varana přiběhl ke stromu a předními končetinami se opřel o jeho kmen. Nyní dosáhl na jedno z Megalancosauřích mláďat, popadl je za ocásek a jemným, avšak nesmírně účinným stiskem čelistí je zabil. Kořist pozřel na místě a pak se opět ztratil mezi nekonečnými školkami kapradin. Samice Megalancosaurů, momentálně se starající o vejce, okamžitě zkontrolovaly hnízda. Vejce nakladená mezi pukliny v zemi však nebyla poškozena. Ticinosuchové občas požírali i vejce různých zvířat, proto se jich opičí ještěři tolik báli. Stephen se Ticinosucha také zalekl. Stejně tak Drepanosaurus, žijící na vedlejším stromě. Oba vyšplhali do korun stromů... Večer byl toho dne rudý. Silně žluté slunce zacházelo mezi krvavě zbarvené červánky, táhnoucí se po celé délce oblohy. I jezero se z toho důvodu zbarvilo do ruda. Stephen se chystal na lov. Slezl ze stromu, vtrhl do kapradí a chytil švába. Náhle ucítil dusot něčích končetin. Otoči se a přímo za ním stál Ticinosuchus, opět připravený k útoku. Nejbližší stromy se nacházely desítky metrů od obou zvířat, co měl teď Stephen udělat? Neváhal a začal s útěkem. Ticinosuchus ho však v několika vteřinách dohnal. Popadl jeho ocas zakončený drápem mezi zuby. V poslední chvíli jím Stephen švihl a dráp zasáhl útočníka do jazyka. To však Stephenovi příliš nepomohlo. Ticinosuchus sevřel čelisti a opičího ještěra odhodil na vysušenou hlínu. Stephen měl mžitky před očima. Byla to opravdu silná rána. S Ticinosuchy se již ve svém životě setkal, ovšem nikdy nečelil nebezpečí tohoto rázu. Pomoc přišla v poslední chvíli! Ticinosuchus, mířící na Stephena s otevřenými čelistmi, byl zašlápnut a zardoušen jiným dravcem. Šlo o Liliensterna. Nezvykle pozdě slídil poblíž jezera. Obvykletito theropodi odcházeli s velkými prosauropody, ale tento se rozhodl zdržet. Zřejmě na svačinku, ale Ticinosuchus mu zdá se nestačil. Možná toužil po nějakém zákusku, nebo spíše předkrmu. Stephen se postavil na rozbolavěné nohy a utíkal, co mu jen stačily. Řev Liliensterna nepřipomínal nic jiného, než smrt. Stephenovi se podařilo vylézt na nejbližší stromek, ten byl však nepřesahoval výšku pěti metrů. Na tenké větvičky tam nahoře se opičí ještěr neodvážil. Zůstal tak jen několik centimetrů nad predátorovou hlavou. Liliensternus mohutným tělem vrazil do kmenu, strom se otřásl a Stephen téměř spadl. Jeho zraněný ocas, stále obtočený kolem větve, mu ovšem znovu zachránil život. Liliensternus tak učinil ještě jednou, tentokrát se kmen mladého stromu zlomil. Stephen však nespadl. Těsně před možným pádem se už zachytil větve mohutného jehličnanu, a tak když Liliensternus zjistil, kde je jeho předkrm, neměl již šanci. Zašel si pro zabitého Ticinosucha, sežral ho a pak zlesíka zmizel... Stephenovi se zranění zahojilo, ačkoliv měl na celý život v ocase pořádnou jizvu. Ostatně jako tomu bylo po soubojích s jinými zvířaty. Podařilo se mu však přežít zřejmě nejnebezpečnější etapu jeho života. Dobu, kdy se kolem jezera shromáždili velcí predátoři a ohrožovali takřka vše! Mnozí opičí ještěři nepřežili, to Stephen moc dobře věděl. Jemu se však díky obratnosti, síle i přizpůsobivosti podařilo přečkat tyto děsivé časy... Konec.

Upřímně doufám, že se Vám sedmidílný příběh Svět opičích ještěrů líbil... Do komentářů můžete psát své názory jak na tuto část, tak na příběh celkově. Budu za ně opravdu rád...