V neděli 16. listopadu 2025 míří na Blogorgonopsid již 20. část projektu Kniha týdne. Ano, mám nyní za sebou přečtení 20 faktických, naučných knih ve 20 týdnech, na což se cítím být hrdý. A pevně věřím, že už vás tento projekt inspiroval po nejedné z těch publikací, se kterými jsem vás od začátku července seznámil, sáhnout. Předchozí části série pojednávaly o knihách
Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall a The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling. 20. kniha, se kterou vás seznámím, je brilantní kombinací přírodopisu, cestopisu a popularizační literatury o geomorfologii, environmentu a ochraně přírody.
Transient Landscapes (česky Přechodné krajiny) s podtitulem Insights on a Changing Planet (Vhledy do měnící se planety) je kniha americké fluviální geomorfoložky Ellen E. Wohl, vydaná nakladatelstvím University Press of Colorado v roce 2015. Sestává z řady krátkých esejí, kterými autorka představuje čtenářstvu různorodá místa na naší planetě, jež během své akademické kariéry, ale také na svých dovolených, navštívila a studovala, přičemž poukazuje na proměnlivost krajiny, jak vlivem přírodních procesů, tak vlivem lidské činnosti. Zavádí čtenářstvo k potokům na Novém Zélandě, do vysokých hor Himálaje, do vulkány utvářené krajiny Katmaiského národního parku na Aljašce, ke kanadské řece Mackenzie, do bujných deštných lesů Kostariky, Panamy a Peru, do neustále rostoucí sopečné ostrovní krajiny Havaje, do rychle mizícího ráje Velkého bariérového útesu v tropické Austrálii, na sever Británie značně ovlivněný historickým odlesněním, do zmenšujícího se Krugerova Národního parku v Jihoafrické republice či do veder indického Tháru, jakož i do mnoha dalších a neméně podmanivých koutů světa, a seznamuje ho s jejich geomorfologickými útvary, faunou, flórou, environmentální historií i s hrozbami, které mají či do budoucna budou mít na tato místa značný vliv a výrazně je promění, ať už jde o odlesňování či stavbu přehrad nebo změnu klimatu. Jednotlivé eseje jsou shluknuty do větších celků pojednávajících o změnách v krajině způsobených dlouhotrvajícími přírodní procesy, přirozené variabilitě krajiny a neudržitelnými lidskými zásahy. Vytvářejí tak obrázek nikoliv o zkrátka se měnící planetě, ale o planetě měnící se pod různými vlivy, a učí čtenářstvo o tom, jak rozlišit mezi přirozenými změnami a potenciálně devastujícími modifikacemi způsobenými člověkem. Eseje jsou přitom krátké, čtivé a popisné, odrážejí se od autorčiných vlastních zkušeností s každým popisovaným místem, nechybí v nich trocha dobrodružství a cestování a úžasu nad diverzitou života, i vhled do jejího pohledu na ochranu přírody (například její typicky severoamerické pojetí "divočiny", které srovnává s evropským pohledem na ochranu a management krajiny). Ellen Wohl je profesorkou geologie na Státní univerzitě v Coloradu, konkrétně na Warner College of Natural Resources. Doktorský titul z geologie získala v roce 1988 na University of Arizona. Mnohé její knižní publikace se zabývají říční geomorfologií, například Virtual Rivers: Lessons from the Mountain Rivers of the Colorado Front Range (2001) či Disconnected Rivers: Linking Rivers to Landscapes (2004). Její zatím předposlední kniha, Saving the Dammed: Why We Need Beaver-Modified Ecosystems (2019), se týká důležitosti bobrů coby ekosystémových inženýrů. Transient Landscapes vám určitě doporučuji k přečtení.
Přední obálka knihy
Transient Landscapes, vydané v roce 2015 nakladatelstvím University of Colorado Press. Zdroj:
Amazon UK
O knihy profesorky Ellen Wohl jsem začal mít zájem letos v létě, konkrétně v srpnu, když jsem si na blogu Travels With Birds ornitologického nadšence a fotografa Davida Gascoignea přečetl
recenzi její nejnovější knihy, nazvané
Following the Bend: How to Read a River and Understand Its Nature a vydané nakladatelstvím Princeton University Press. Okamžitě jsem si vyhledal předchozí knihy profesorky Wohl, a zvláště mě zaujala publikace
Transient Landscapes z roku 2015, neboť byla napsána jako popularizační kniha pro širokou veřejnost. Už jen to, že eseje v ní měly být kombinací přírodopisného a cestopisného psaní s ohledem na různorodé změny v krajinách, přirozené i antropogenní (a rozdíly v jejich vlivech na utváření neustále se měnících krajin), mě navnadilo natolik, že jsem si
Transient Landscapes zařadil do pomyslného seznamu literatury, kterou bych si rád přečetl. V týdnu od 10. do 16. listopadu 2025 jsem si tuto publikaci o 248 stranách (z nichž textová část tvoří 224 stran) konečně přečetl, a jsem jí nadšen. Zprvu jsem se trošičku obával, že kniha bude naplněna geomorfologickou a šíře fyzickogeografickou terminologií, jejíž vyhledávání na internetu mne bude při četbě zdržovat, ale mé obavy nemohly být více vzdáleny realitě zpracování této knihy. Každá z esejí se čte jedním dechem, člověk je s ní hotov za pouhých pár minut, a co si ze čtení každé eseje odnese je kromě poučení i inspirace k navštívení onoho místa. Autorka skutečně ví, jaký jazyk používat k evokování různorodých detailů v krajině, její fauně a flóře, a ten mi pomáhal vytvářet si v hlavě až jakýsi sled imaginativních záběrů z přírodopisného dokumentárního filmu. To zvláště platí o některých pasážích, například těch o lokalitách v Kostarice, Panamě a Amazonii, které pojednávají čistě o tamní obratlovčí fauně. Je to skvělá kniha, jejíž přečtení je opravdu srovnatelné se zhlédnutím kvalitní televizní dokumentární série - je zábavná i poučná zároveň.
V krajině není nic neměnné. K některým změnám dochází rychle, například k sesuvům půd, tání ledu či růstu vegetace v krátkém přechodném období mezi zimou a jarem. K jiným změnám dochází pomalu, třeba v případě dlouhodobé eroze říčních koryt odnášeným horninovým materiálem v procesu abraze či v případě pomalého historického postupu a ústupu kontinentálních ledovců. Některé změny jsou lidským okem pozorovatelné, jiné trvají tak dlouho, že jsou k jejich studiu potřeba znalosti geologie. Ne všechny přechody v krajině jsou stejného charakteru; takové, které jsou indukovány lidskou činností, mohou mít pozitivní i negativní dopady na plejádu krajinných složek a zvířecích a rostlinných obyvatel krajiny. Pohyb litosférických desek samozřejmě vytváří změny a přechody, jež na řadě měřítek nelze srovnávat se změnami a přechody vlivem klimatické změny, znečištění řek, vyhubení určitých druhů majících ve fungování ekosystémů klíčové role či výrazných změn ve vegetačním pokryvu té či oné krajiny. Nepermanentnost krajiny není jen něčím univerzálním; každý ví, že krajiny se v čase mění, ale důležité je vnímat, jak a proč konkrétně se mění. Knihou Transient Landscapes profesorka Ellen Wohl přispívá k chápání všudypřítomné přechodnosti v krajině (anglický termín "landscape transience", který se používá v geomorfologii) a různých procesů a sil, které tuto přechodnost způsobují. Z publikace čiší autorčina láska k venkovnímu prostředí a přírodě celkově, ze které proudí slova plná respektu k popisovaným místům, jejich barvitosti a rozmanitosti. Ačkoliv se několikrát v knize projevuje její dualistické pojetí přírody a člověka, a v jednom případě poněkud reduktivně analyzuje těžbu dřeva čistě pro profit, pragmaticky upozorňuje na rostoucí problémy spojené se změnou klimatu a jejími důsledky, například vybělování korálových útesů a tedy vymírání celých mořských komunit na nich závisejících. Dobré je, že Transient Landscapes může číst každý, ať jsou jeho znalosti přírodního světa jakkoliv rozsáhlé (jen je třeba mít dobrou angličtinu s bohatou slovní zásobou, v češtině tato kniha nevyšla).
Kniha je rozdělena do 6 částí, z nichž čtyři jsou tvořeny různým počtem esejí, čítající 4 až 18. Dohromady je v Transient Landscapes 42 esejí, typicky o délce 3 až 5 stran; nezapočítávám nyní úvod a závěrečnou kapitolu. První část, Of Landscapes and Transience (O krajinách a přechodnosti) tvoří kromě úvodu jediná esej, Solid as a Rock? Geological Transcience Out Far and In Deep (Pevná jako skála? Geologická přechodnost v dálce a hlubině). Druhou část, Landscapes on the Edge (Krajiny na okraji) tvoří eseje Balance of Power: Camp Creek, New Zealand; Facing the Subduction Zone: The Lost Coast of Northern California; Himalaya: The Weather Makers; Tortured Landscape: Mount Unzen, Japan; Paradox: Sechura Desert, Western Peru; Hell, 100 Years Later: Katmai National Park, Alaska a Juxtapositions of Violence: Organ Pipe Cactus National Monument, Arizona. Třetí část, Interior Landscapes (Krajiny vnitřků), tvoří eseje Buckeye Creek Cave, West Virginia: What Lies Beneath; Stepped Landscape: Augrabies Falls National Park, South Africa; Islands of Rock: Kakadu National Park, Australia a Retreating Ice: Mackenzie River, Canada. Čtvrtá část nese název Time and Rivers Flowing (Proudící čas a řeky), a tvoří ji eseje In Transit: La Selva Biological Station, Costa Rica; Summer's Abundance: Arctic National Wildlife Refuge, Alaska; Survival Strategies: Gates of the Arctic National Park, Alaska; Differing Scales of Transience: Wulik River, Alaska; Transient Rivers: Bungle Bungle; Amazon I: Flood Pulse of the World's Greatest River; Amazon II: Várzea of Rio Napo; Amazon III: Igapó of the Rio Ampiyacu; Black Water Swamp in Autumn: Congaree National Park, South Carolina; Flowing Rivers: Missouri River, Montana; Negev Desert, Israel a Motion and Fixity: Shortgrass Prairie, Northeastern Colorado. Předposlední část, Seven Billion and Counting (Sedm miliard a počet narůstá), tvoří těchto 18 esejí; Terra Nova, Hawai'i; Old-Growth Forest Stream, Colorado Front Range; Vernal Pond, Northeastern Ohio; Watershed: Upper Rio Chagres, Panama; Refuge: Coweeta Forest, North Carolina; Altering the River's Pulse: North Fork Poudre River, Colorado; Rivers and Oceans: Broome, Australia; Beaver Meadow, Rocky Mountain National Park; Twilight of the Mountain Glaciers: Semiligag Fjord, Greenland; Deep, Dark Forest: Temperate Rain Forest of Northwestern Montana; Vanishing Wonderland: Great Barrier Reef, Australia; Rio Pequeno? Big Bend National Park, Texas; Rannoch Moor, Scottish Highlands; Wild Gardens: The Moorlands of Northern Britain; Missing Pieces: Italian Dolomites; Shrinking Ecosystem: Kruger National Park, South Africa; Y2K in the Thar Desert, India a Mountain Pine Beetles in the Colorado Front Range. Poslední část, Living with Transience (Život s přechodností), tvoří závěrečný text o čtyř stranách. Mnohé eseje obsahují také fotografie z míst, o kterých autorka píše; obrazového materiálu je v knize opravdu nemálo. Jednotlivé části od sebe oddělují také mapky světa s vyznačenými litosférickými deskami a křížky značícími místa na mapě, o kterých se v té které části dočtete.
Vzhledem k obrovskému rozsahu esejí v Transient Landscapes nemohu v tomto článku projít znovu každou z nich a ve stručnosti vám ji představit; pokud vás blíže zajímají, doporučuji si knížku obstarat a přečíst si je. Vyberu nicméně ty, které mne zaujaly nejvíce, napíši pro vás, o čem pojednávají, a případně je doplním svými názory nebo připomínkami. Nejprve bych se zastavil u úvodní části Of Landscapes and Transience (O krajinách a přechodnosti), která začíná citátem Percyho Bysshe Shelleyho, významného romantického anglického básníka a autora sonetu Ozymandias: "Rarely, rarely, comest thou, Spirit of Delight!" Tato věta z Utečenců (The Fugitives) v rámci Arabských veršů (From the Arabic: An Imitation) se pro profesorku Wohl pojí s radostí z míst, jaká mohou člověku přinést divoká, nebo lépe dlouhodobě lidskou činností výrazně neovlivňovaná místa na naší Zemi. Uvádí, že tyto eseje začala psát, když ji profesorka angličtiny SueEllen Campbell, též z Coloradské státní univerzity, kontaktovala ohledně možné kontribuce pro její knihu The Face of the Earth: Natural Landscapes, Science, and Culture (2011), jež se týkala vlivu geologických procesů na tvary krajiny a lidského vnímání krajiny. Protože se profesorce Wohl líbilo psát eseje s maximálním počtem slov nepřesahujícím tisícovku, řekla si, že jich napíše více a nakonec je vydá v této knize, byť pro některé se rozhodla původní rozsah zvýšit i na 2000 slov. K výběru názvu pro knihu uvádí: "Nazvala jsem tuto sbírku Transient Landscapes proto, že duch radosti je přechodný, přichází nečekaně, než zase uvolní místo prozaickým emocím každodenního života. Také mé vnímání místa je přechodné. Žiji v předměstském domě ve Fort Collins v Coloradu. Třetina mého života je strávena spaním. Více než třetina je strávena prací, a ačkoliv některá má práce je venkovní, když provádím výzkum jako geoložka, mám relativně málo času, abych přímo zažila rozmanité krajiny reflektované v této sbírce, z nichž většinu jsem navštívila na dny nebo nejvýše týdny za jediné sezóny v jediném roce. Tyto eseje jsou napsány jako snímky zaznamenávající vnímání momentu v čase." K samotným změnám krajiny píše: "Rozpoznání změny trvající delší časové periody může být těžké, a někdy je potřeba specializovaného vhledu ekologa nebo geologa. Změny uváděné velkými poháněči, jako je klima nebo tektonika, mohou být neviditelné v měřítku individuálního vnímání. Rozsáhlé ledové příkrovy postupují a odstupují. Tektonické desky subdukují jedna pod druhou nebo se lámou na kolidujících okrajích a vrhají se nahoru do ohromných hor. Můžeme změnit ohniskovou vzdálenost, se kterou vnímáme tempo změny v těchto krajinách, jež vnímáme jako neměnné, a smýšlet o změně v geologickém spíše než lidském časovém rozpětí." Co se týče historických antropogenních změn v krajině, píše: "Rozpoznání změn krajiny vytvořených lidmi může být stejně těžké, jako rozpoznání geologické přechodnosti, pokud ke změnám došlo před vaším životem. Bezlesá vřesoviště severní Británie byla vykácena před staletími a nyní by se proměnila v lesy, kdyby jim to bylo umožněno, ale obyvatelé a návštěvníci jsou tak zvyklí na více vizuálně otevřenou krajinu, že ji vnímají jako přirozenou a preferují udržení existujících podmínek." Více o severoanglických vřesovištích píše později v eseji Wild Gardens: The Moorlands of Northern Britain.
V úvodu také profesorka Wohl píše o svém dětství v Ohiu, v západní části USA, v období rostoucího povědomí o environmentálních problémech, jež se pojilo s vydáním knihy Silent Spring od Rachel Carson v roce 1962, první oslavou Dne Země v roce 1970 a první americkou legislativou týkající se zlepšení kvality vzduchu a vody schválené uzákoněné Kongresem na začátku 70. let. Musím také říci, že mě velice zaujala zmínka její četby v době zpracování Transient Landscapes - konkrétně četla knihu The Inland Island of Josephine Johnson, vydanou v roce 1969, jež vyhrála Pulitzerovu cenu; je to autobiografická kniha pojednávající o takovém dětství na farmě v Ohiu, jaké měla i profesorka Wohl, nicméně Johnson pak jako dospělá svůj domov vnímala úplně jinak v důsledku znečištění místního potoka i v důsledku Vietnamské války otřásající americkým vědomím. Po tomto úvodním slovu následuje první esej, Solid as a Rock? Geological Transcience Out Far and In Deep (Pevná jako skála? Geologická přechodnost v dálce a hlubině), ve které profesorka Wohl představuje čtenářstvu základní litosférické desky a geologickou přechodnost celkově. O ní píše: "Přechodnost je věcí perspektivy. Jedna z velkých výhod geologické perspektivy je schopnost vnímat krajiny v mnohem širším záběru časového rozpětí, než jakou lidé běžně využívají. Koneckonců, kdo smýšlí o krajinných změnách v období 2 milionů, 100 milionů nebo miliardy roků? Geologové." Přestože asi platí, že možná někteří geologové přehlížejí rapidní změny v našem světě, a ovlivněni smýšlením o hlubokém čase nepochybně zcela nutném pro svůj obor mohou náhlé změny v krajině v souvislosti se změnou klimatu či antropogenní činností anebo rychlé společenské změny vnímat s jakýmsi chladným odstupem, nikdo nesmíme ani na chvíli pochybovat o tom, že jejich znalosti dlouhotrvajících geologických procesů jsou nesmírně, nesmírně důležité. Geologie je významná věda, bez které bychom naši Zemi vážně nechápali (asi tak, jako ji dodnes nechápou geologicky nevzdělaní američtí kreacionisté a jim podobná nábožensky fundamentalistická verbež), a jak profesorka Wohl píše: "Porozumějte geologii, a můžete dohlédnout daleko a hluboko do krajinné přechodnosti."
První esej v rámci části Landscapes on the Edge (Krajiny na okraji), Balance of Power: Camp Creek, New Zealand (Rovnováha moci: Cramp Creek, Nový Zéland), se týká potoka Camp Creek na Jižním ostrově jihopacifického souostroví Aotearoa. Profesorka Wohl zmiňuje Alpinský zlom probíhající celým Jižním ostrovem a majícím délku 600 kilometrů: "Zlom má zřetelný výraz na povrchu, a je to místo, kde můžete položit jednu ruku na Indickou litosferickou desku a druhou na Tichomořskou desku, ale nemůžete jednoduše toto místo identifikovat z dálky." Zmiňuje také, co znamená maorský název Nového Zélandu: "Aotearoa znamená země dlouhého bílého oblaku." K potoku Camp Creek se vydala z Christchurch, když byla na sabatiklu neboli placené dovolené; zajímaly ji změny v říčním proudu a měřila jeho rozměry. V eseji popisuje hydraulickou geometrii řeky, a píše k ní: "Tento princip je základem popisování řek z 60. let coby autorů svých vlastních geometrií. Je to koncepční model, který funguje velmi dobře. Tisíce měření nížinných kanálů formovaných v oblázcích a písku indikují šířku, hloubku a rychlost, která se doopravdy zvyšuje po proudu v úměře k odtoku a v míře, jež je pozoruhodně konzistentní mezi rozličnými řekami: šířka se typicky zvyšuje jako odmocnina odtoku." Druhá esej, Facing the Subduction Zone: The Lost Coast of Northern California (Tváří k subdukční zóně: Ztracené pobřeží severní Kalifornie) nahlíží na jinou autorkou studovanou oblast na rozhraní litosférických desek, konkrétně Tichomořské desky subdukující pod desku Severoamerickou v severní Kalifornii. Dočkáte se popisu celé řady tamních zvířat, od pstruha duhového poddruhu Oncorhynchus mykiss irideus přes vydry, kojoty a morčáky až po orlovce a kalifornské kraby. Dovolím si z této eseje vytrhnout aspoň dvě věty: "Ráda přemýšlím o tom, jak se voda pohybuje oceánem a atmosférou a přes suchou zem spojuje pláže, pobřeží kopce a vnitrozemská údolí. Jinak pobřeží a vnitrozemí působí v létě jako dva odlišné světy." V eseji Himalaya: The Weather Makers (Himálaj: Tvořitelé počasí) se dočtete o tom, jak se mění krajina v Himálaji, a jak její přechodnost může horolezec vnímat při výstupu výše; samozřejmě lze pozorovat vegetační stupňovitost a vnímat rostoucí chlad, nicméně nechybí také informace o izostázi a o samotném vzniku Himálaje v důsledku srážky Indické a Eurasijské tektonické desky. Himálaj je také tvořitelem řek, včetně Indu, Gangy, Brahmaputry či Mekongu, a také o nich a o vodě z ledovců nejvyššího pohoří světa se v této eseji dočtete více.
Zatímco část Landscapes on the Edge se týká míst na hranicích litosférických desek, třetí část knihy, Interior Landscapes (Krajiny vnitřků), ve svých čtyřech esejích nahlíží na prostředí v nitru kontinentů a litosférických desek, daleko od jejich okrajů. Nejsou to tedy pohyby litosférických desek, co tamní krajiny utváří, ale jiné procesy. Esej Buckeye Creek Cave, West Virginia: What Lies Beneath (Jeskyně u Buckeye Creek v Západní Virginii: Co leží pod povrchem) se týká výzkumu, který profesorka Wohl prováděla se svým studentem jeskyňářem Gregem na východě Spojených států; zajímalo je, co se děje s povodňovou energií rozptýlenou ukládajícím se sedimentem napříč rozlehlou naplaveninovou oblastí (anglicky se jí říká "floodplain") v kontaktu s úzkými jeskynními chodbami směřujícími do podzemí. Z této kapitoly je dobré si odnést jedno ponaučení: "Velké komory jsou analogní naplaveninovým oblastem coby místům, kde expandující plocha toku facilituje depozici sedimentu. Vysoké toky ve skutečnosti nikdy nezpomalují v úzkých škvírách. Místo toho se záplavy stávají extrémně turbulentními a erodují horninové stěny ve zvolněná koryta a lopatky, které zvyšují drsnost hranic kanálu a tímto způsobem rozptylují energii." Na konci této eseje se nachází velice pěkný popis lesů, do kterých autorka se studentem vkročila po průzkumu jeskyně - lesů plných žluv, datlů, ledňáčků, kolibříků a dalšího ptactva. Esej Islands of Rock: Kakadu National Park, Australia (Horninové ostrovy: Národní park Kakadu, Austrálie) pojednává o Arnhemské zemi poblíž East Alligator River. Většina tamních hornin pozoruhodných barev je tvořena křemenem: "Křemen formuje velký objem těchto horninových mas. Minerály formované ve vysokém horku a pod vysokým tlakem hluboko ve vnitřku Země jsou inherentně nestabilní na povrchu, a mění se relativně rychle na další minerály, a v tomto procesu rozlamují horniny, v nichž se nacházejí. Křemen je naproti tomu velice stabilní a může přetrvat i ve vysokých teplotách a hojné vlhkosti tropů, které urychlují zvětrávání minerálů." Dozvíte se, proč přes to vše i křemenné horniny Arnhemské země mají tolik prasklin (velmi pěkné vysvětlení dvou zdrojů zranitelnosti hornin); pomalé rozpouštění křemene je porovnáno s relativně rychlým podzemním rozpouštěním vápenců v jeskyních u potoka Buckeye Creek z první eseje této části knihy.
V kapitole Retreating Ice (Ustupující led) si přečtete o tisících jezírek v pánvi řeky Mackenzie v Severozápadních teritoriích v Kanadě, a o velmi rychlém tání podzemního ledu v této části světa vlivem současné změny klimatu: "Tak jako kontinentální led vydržel po 100 000 let a pak roztál během jen 10 000 let, stejně tání a ústup podzemního ledu nyní nabírá rychlost. Od poloviny 80. let 20. století vykazuje odtoková oblast řeky Mackenzie jedno z nejrychlejších temp oteplování na světě. Teplotní nárůst pouhého půl stupně za každé desetiletí ve středu odtokové oblasti byl dostatečný k vytvoření vnímatelných změn. Bouře nahradily dříve lehké letní deště, a blesky dávají vzniknout lesním požárům, které pomalu hoří po léta. Vyšší letní teploty snižují množství bobulí, takže medvědi grizzly zůstávají venku déle na podzim při hledání potravy. Jak horní vrstvy permafrostu tají, zamrzlá zem se pohybuje i na velmi nízkých svazích, čímž se zvyšuje počet svahových sesuvů." Sever Severní Ameriky je místem, kde se důsledky klimatické změny projevují čím dál viditelněji, a je dobře, že na ně profesorka Wohl upozornila i v této eseji. Třetí část knihy, Time and Rivers Flowing (Proudící čas a řeky), obsahuje některé z esejí, které se mi líbily nejvíce - a pojednávají o říčních prostředích neotropické oblasti, ve Střední a Jižní Americe. První z nich, In Transit: La Selva Biological Station, Costa Rica (V přechodu: Biologická stanice La Selva, Kostarika), pojednává o přírodní rezervaci na severovýchodě Kostariky, plné hlasitých cikád, žab, ještěrek a ptáků. Profesorka Wohl se do této lokality vydala se třemi svými studenty, a s jedním z nich se stala hostitelem pro hlístice označované jako "larva migrantes" (singulárem je "larva migrans"), jež se zavrtávají pod kůži. Zjevně vůbec nebylo nic příjemného cítit tyto nematody, jak se jí neapologeticky pohybovali pod kůží: "Svědění roste zvláště intenzivně v časných ranních hodinách, když ležím v posteli, poslouchám noční zvuky džungle a přemýšlím, zda je ta vyrážka tak nesnesitelná, protože nemám žádnou práci či jiné aktivity, které by mě rozptýlily. Pak jsem zjistila, že hmyz je nejvíce aktivní mezi 1. a 3. hodinou ráno. Předpis z lokální lékárny mému trápení ulevil, ale stopy malých přechodníků mi zůstaly na nohou po měsíce." Zde bych si jen dovolil uvést, že profesorka Wohl označila "larva migrantes" za "hmyz", přestože dříve je ve stejném odstavci označuje právě za hlístice neboli nematody. Drobná chybička, ani ne tak faktická, jako snad z nepozornosti.
Skutečně brilantní je trojice esejí z peruánské Amazonie: Amazon I: Flood Pulse of the World's Greatest River (Amazonie I: Záplavový puls největší řeky světa), Amazon II: Várzea of Rio Napo (Amazonie II, Várzea na Rio Napo) a Amazon III: Igapó of the Rio Ampiyacu (Amazonie III: Igapó řeky Rio Ampiyacu). Autorka v nich popisuje velice zajímavá lesní a říční prostředí v Amazonském deštném pralese, kam se vydala se svým kolegou Bobem Meadem na dvouměsíční dovolenou. V první eseji z trojice popisuje siltem a jílem napuštěné, mléku podobné vody, na kterých se plavili na lodi, a punktuovaný pohyb sedimentu napříč řekou Amazonkou: "Sediment podniká kolísavou klikatou cestu po proudu, od kanálu k naplaveninové oblasti a od naplaveninové oblasti ke kanálu. Pokud by se voda nebo sediment pohybovaly, aniž by se kdy zastavily, trvalo by jen asi dva měsíce, než by sediment docestoval z And do Atlantiku. Kvůli odpočinkovým zastávkám v naplaveninové oblasti může cesta zabrat 10 000 let." To mi přijde velice zajímavé. Profesorka Wohl zmiňuje vědkyni, díky které se o tomto punktuovaném pohybu sedimentu po proudu Amazonky ví; šlo o Leal Mertes, která bohužel po deseti letech boje zemřela na rakovinu kvůli karcinogenním lékům, jež jí byly podávány při léčbě giardiázy způsobené střevním parazitem Giardia duodenalis. Giardiázu dostala právě při práci s amazonskými sedimenty, kterým se věnovala ve své dizertační práci. Ve druhé eseji z amazonské trilogie popisuje autorka typ sezónního záplavového lesa známý jako "várzea". Tento biom v naplaveninové oblasti s "bílou vodou" (či "whitewater") je plný života, a profesorka Wohl ho měla možnost poznat v oblasti řeky Rio Napo. Přirovnává ho k Babylonským zahradám. Vysvětluje, proč se epifyty jmenují tak, jak se jmenují, píše o jarumách (dřevinách rodu Cecropia), obřích vodních liliích, zahradničících mravencích (ano, jde o slavné "leafcutter ants") žijící mutualisticky s podzemními houbami rostoucími v jejich mraveništích, a také o kajmanovi, kterého chytila v travnaté zóně "grama dulce": "Chytili jsme ho a pohladili jsme překvapivě měkkou kůži na jeho bříšku, zatímco usínal a my ho vraceli zpět mezi traviny." Nechybí ani zmínka o 60 várzeaských rybách využívajících elektřinu při lovu či při pohybu ve vodě. Závěrečná část amazonské trilogie je věnována jinému biomu, "igapó", vyskytujícímu se v oblastech s "černou vodou" (či "blackwater"), obývaných ary hyacintovými (jejich zjevením byla autorka překvapena, jsou vzácní) a značným množstvím obojživelníků: "Ze 4000 známých druhů obojživelníků jich 1600 žije v Amazonii, a vědci zde běžně nalézají nové druhy. Nejsou jen jako vaše zahradní žáby. Žerou hmyz, ale také ryby, ostatní žáby, hady, dokonce i hlodavce." Od nejbarevnějších amazonských žab, pralesniček, pak autorka přechází k velkým plžům, a vysvětluje, proč kvůli malému množství živin nazývají místní oblast řeky Rio Negro "řekou hladu".
Velice se mi líbila také esej Survival Strategies: Gates of the Arctic National Park, Alaska (Strategie přežití: Brány Arktického národního parku na Aljašce), ve které se dočtete o kvetoucích růžovitých rostlinách druhu Dryas integrifolia zdobících na jaře aljašskou tundru, syslech Parryových (Urocitellus parryii) nazávaných v inuitštině "siksik" a arktických komárech a jejich larvách, které se po vylíhnutí vyvíjejí i v teplotách jen pár stupňů nad bodem mrazu. O strategiích k přežití dryasů autorka píše: "Mrtvé listy se rozkládají extrémně pomalu v tomto chladném, suchém klimatu. To vede k přítomnosti malého množství živin v půdě a zpomaluje to rostlinný růst, ale mrtvé listy zakrývající ty živé před abrazí sněhovými krystalky ostrými jako ostří nože, vrhanými na ně zimními větry, a před vyschnutím v létě. Polštář mrtvých listů také absorbuje teplo letního slunka a zachytává teplý vzduch, a zvyšuje tak teplotu o několik stupňů oproti venkovnímu vzduchu." Tato část eseje ve mne probudila zájem o arktické rostlinstvo. Možná, až se někdy budu nudit, což ale v brzké době asi nehrozí, začnu si o něm číst více! Zajímavé je, že sysel Parryův je takovou aljašskou arktickou raritou v tom, že hibernuje - jiní savci v této části světa v zimě nespí. Nyní se konečně dostávám k předposlední části knihy, Seven Billion and Counting (Sedm miliard a počet narůstá), jejíž 18 esejí se týká krajin ovlivněných výrazně lidskou činností. V eseji Old-Growth Forest Stream, Colorado Front Range (Potok ve pralesním porostu v pohoří Colorado Front Range) zmiňuje profesorka Wohl zajímavou práci geografa Willa Grafa týkající se čtyř rebelií proti ochraně přírody v politické historii amerického západu, z nichž jedna se týkala opozici zákonu Wilderness Act z roku 1964. Pokud by vás toto téma zajímalo více, vyhledejte Grafovu knihu Wilderness Preservation and the Sagebrush Rebellions z roku 1990. Jinak se v této eseji věnuje změnám struktury lesů ve spojení s nakupením plaveného dříví v potoku. Tyto tzv. "logjams" mají souvislost i s nárůstem rozpuštěného uhlíku ve vodě, která pak nechutná a nevoní zrovna dobře, a s přebytkem dusíku. V eseji Vernal Pond, Northeastern Ohio (Jarní jezírko v severovýchodním Ohiu) se dozvíte více o autorčině vyrůstání v její domovině a o místech, která bohužel již zcela zmizela, takže se do nich nemůže vrátit; jako malou ji do nich bral její zesnulý otec. Sezónní přechodnost dávala vzniknout jarním jezírkům, jež byla horkými místy pro mloky a daphnie. Dnes jsou tato jarní jezírka minulostí. Autorka píše: "Ohio přišlo o více než 90 procent svých původních mokřadů kvůli rozvoji nebo odvodnění půdy. ... Zdá se, že nedokážeme ušetřit ani tato malá útočiště, jak homogenizujeme a dláždíme krajinu, a mnohá ze zvířat, která závisí na jarních jezírcích, se postupně přibližují statutu ohrožených."
V eseji Watershed: Upper Rio Chagres, Panama (Povodí Rio Chagres v Panamě) píše autorka o nedotčeném deštném lese v horní části toku Rio Chagres, kam se spolu se svými kolegy za účelem výzkumu přemístila helikoptérou z Panama City. Dočtete se o broméliích, epifytech, chápanech a drobných žabkách, které tuto část povodí řeky obývají. V závěru eseje píše také o problémech "slash-and-burn" farmaření ve spojení s tokem vody v krajině: "V rozmanitých environmentech se vykácení původní vegetace pro zemědělství, ať už k němu došlo před tisíci lety nebo teprve před pár lety, ukáže v sedimentárních uloženinách na spodcích údolí jako změna formy řeky. Zóny v mírném pásmu se svými bohatými půdami mají podušku. Vegetace může znovu narůst, a část nárazníkového efektu na vodní tok v krajině se může navrátit. V tropech je odstranění vegetace rovno odstranění úrodnosti půdy, protože živiny jsou uloženy v rostlinných pletivech. Proto slash-and-burn farmáři v tropech vyčerpávají produktivitu půdy během krátkého času a musejí se přesouvat na novou půdu. Je to také důvod, proč vykácení tropického lesa může produkovat vážnější a déle trvající efekty na zadržování vody v krajině. ... Pokud je les vykácen, voda a sediment se pohybují nebezpečně rychle, a bude velmi těžké navrátit původní vegetaci." Esej Beaver Meadow, Rocky Mountain National Park (Bobří louka, Národní park Skalnaté hory) je věnována bobrům a jejich významu v přírodním managamentu vodních toků ve Skalnatých horách; v době napsání této eseje se však na tzv. Bobří louce už žádní nevskytovali ("Populační výzkumy v národním parku, jež začaly ve 20. letech 20. století, poukazují na strmý nárůst počtu bobrů do 60. let, a pak strmý úbytek. V současnosti nežijí na louce žádní bobři, které na březích Glacier Creek studujeme.") Dozvíte se o odumírání ektomykorhizálních hub potřebných pro smrky a jedle v dlouhodobě zaplavovaných lesích v národním parku, přičemž k tomuto zaplavování dochází v důsledku nepřítomnosti bobřích hrází. K důležitosti tohoto hlodavce v krajině autorka ještě píše: "Odhadujeme, že v Národním parku Skalnaté hory může aktivní bobří louka uskladnit až 23 procent celkového organického uhlíku v povodí, i když louky tvoří jen okolo 1 procenta celkové povrchové plochy. Jako účetní srovnávající příjmy a výdaje, vědci po celém světě studují enormní a komplexní globální uhlíkový rozpočet, přičemž se snaží identifikovat a vyčíslit zdroje a propady uhlíku i přesto, že tyto zdroje a propady se rapidně mění v odpovědi na změny jako je vymizení bobra z krajiny." Někteří lidé nemají bobry rádi, ale Ellen Wohl je prezentuje jako ekosystémové inženýry, kteří mohou mít v zadržování uhlíku v krajině velkou roli.
Něco málo napíši také k esejím, ve kterých profesorka Wohl popisuje své cesty po severní části Británie, konkrétně po vřesovištích Skotské vysočiny a severní Anglie. Ačkoliv tato část světa vypadá krásně, je třeba si uvědomovat, že vřesoviště vznikala až po vykácení hustých lesů, jež ji ještě před pár tisíci lety zarůstaly: "Zřejmá absence lidského ovlivnění je klamavá. Před pěti tisíci lety byla Británie, včetně většiny Skotské vysočiny, pokryta lesem. Tento jednoduchý fakt velmi pomáhá vysvětlit krajinnou změnu na Britských ostrovech během periody, v níž tu žili lidé. O této historii víme zčásti z pylových záznamů a zčásti z historických záznamů." Autorka v eseji Rannoch Moor, Scottish Highlands (Vřesoviště Rannoch, Skotská vysočina) popisuje příchod lidí do Británie zhruba před 200 000 lety, byť jím neuváděným je faktem, že už z doby před 900 000 lety je z Británie (konkrétně z Happisburghu na norfolském pobřeží) známa stopa člověka druhu Homo antecessor, a zástupci druhu Homo heidelbergensis žili v Británii zcela jistě před 500 000 lety; nejstarší fosilie britských neandrtálců pocházejí z Kentu a jsou staré 400 000 let. Dále popisuje začátek farmaření kolem roku 4500 před naším letopočtem, příchod Římanů v roce 43 našeho letopočtu a jejich odchod kolem roku 400, a také nárůst lidské populace z 2000 v roce 10 000 let před naším letopočtem na 1 až 2 miliony v době římské okupace, a zmiňuje exponenciální nárůst populace po roce 1800 v důsledku industriální revoluce. Píše o keltských kmenech, jež osídlily Skotskou vysočinu, a v tisíciletí před začátkem našeho letopočtu z ní odstranily lesy. Dále píše o rašelině a gyttje - gyttja je švédské slovo označující částečně rozloženou rašelinu, bohatou na živiny - ale také původní lesní vegetaci (zvláště o borovici lesní) rostoucí v okolí hory Ben Nevis nebo jezera Loch Lomond. Líbí se mi, že zmiňuje slova environmentálního historika Thomase Christophera Smouta, dnes již jednadevadesátiletého pána, který je autorem knihy Nature Contested o historii skotské krajiny: "Tato zimní krajina opálených a hnědých mokřadů poprášená sněhem, s ledově modrými lochy a šedými granitovými vrcholky působí jako by se ji lidé dotkli jen jemně, anebo vůbec. Ale jak píše environmentální historik T. C. Smout, 'většina lidí, když se jich zeptáte, jakou část Velké Británie považují za nejdivočejší, by zřejmě jmenovala hory a vřesoviště tvořící více než polovinu plochy souše severní Anglie a Skotska. Pokud divokost znamená příležitost pochodovat hodiny bez naražení na silnici nebo jakékoli obydlí, mimo občasnou farmu, jež je dnes zřejmě opuštěna, pak to je správné. Avšak ani coul vysočiny není nepozamenán lidskou stopou.'" Druhá esej z Británie, Wild Gardens: The Moorlands of Northern Britain (Divoké zahrady: Vřesoviště severní Británie), poskytuje i vhled do autorčina vnímání "divočiny". Odkazuje na dílo curyšského environmentálního historika Marcuse Halla: "Ve své knize Earth Repair kontrastuje Marcus Hall evropský postoj k zahradničení a severoamerický postoj k divočině. V Evropě lidé udržují přírodní svět mimo intenzivní lidské osady opatrným managementem pro plánované lidské cíle. V Severní Americe přírodní svět existuje stranou od lidí, a bere se, že naše činnost ho velice narušují. Tento rozdíl vnímám ve své vlastní reakci na britské přírodní krajiny jako je Lake District, které se zdají být komprimitovány milénii úprav. Další návštěvníci ze Severní Ameriky, se kterými jsem hovořila během své cesty do Británie, nevyhnutelně zmiňují, že jim Británie připadá přelidněná a zkrocená." Samozřejmě severoamerický pohled na "divočinu" je dosti romantický, neboť tamní krajina byla po tisíce a tisíce let ovlivňována například žďářením prováděným původním obyvatelstvem, nicméně tyto změny nebyly tak intenzivní, jako když na kontinent přišli kolonialisté z Evropy. Autorka k tomu sama píše: "Může být argumentováno, že severoamerická tradice reprezentuje překonaný romanticismus." To mi připadá jako správné tvrzení.
Vřesoviště v severní části Anglie - prostředí vzniklé v důsledku vykácení lesů člověkem teprve v holocénu. Zdroj:
PeakVisor
V eseji Missing Pieces: Italian Dolomites (Chybějící kousky: Italské dolomity) píše profesorka Wohl o kosech horských, chladné bóře proudící z východu Evropy, liškách, zmizení vlků a pralesních porostů v okolí řeky Rio Cordon v severní Itálii. O tamních lesích píše: "Území kolem Cordonu kdysi patřilo Benátské republice, jež využívala horské dřevo pro lodě, stavby, topení a vaření. Regulace kácení dřevin v 17. století v republice a udržitelné lesnictví byly první v Evropě, ale stromy, které vidíme dnes, jsou nanejvýše sto let staré. Dva modříny v regionu se datují do doby před 2000 lety, ale zbytek lesa byl opakovaně kácen." Pro zájemce o africkou přírodu bude jistě přínosná esej Shrinking Ecosystem: Kruger National Park, South Africa (Zmenšující se ekosystém Krugerova národního parku v Jižní Africe), který začíná akčním setkáním s nosorožcem pronásledujícím auto, v němž se profesorka Wohl po nejslavnějším jihoafrickém národním parku pohybovala spolu se svými studenty Ianem a Jess. Neočekávejte však jen popisy setkání s antilopami, buvoly, žirafami, slony či prasaty bradavičnatými (musím říci, že jsem rád, že je autorka označuje za roztomilé; snad není rozumného člověka, kterému by se tato zvířata nelíbila), ale také o problémech tamní fauny kvůli existenci Krugerova národního parku coby "ostrova" v zemědělské a intenzivně osídlené krajině: "Toto je jeden způsob, jak vytvořit přechodnost: zmenšíte ekosystém do mizejícího bodu, v němž zvířata potřebující velká teritoria vymřou, a interakce mezi druhy začnou kolísat a rozlámou se." Ačkoliv Krugerův národní park ještě nepřišel o své velké predátory, pravdou je, že jsou v něm trochu izolováni od ostatních velkých chráněných území okolní hustě osídlenou krajinou. Píše: "Čím dál více však rezervace jako Kruger fungují jako velice velké zoo, v nichž jsou rostliny a živočichové uvězněni v klecích obklpených kultivovanou krajinou a lidskými sídly. S populačním nárůstem o průměru 1,4 procenta rostou jihoafrické lidské komunity méně explozivně než jiné části Afriky, které mají průměr populačního nárůstu 2,3 procenta. Ale lidské tlaky obrubují Kruger, a veld a další travnaté oblasti jsou jedním z globálně nejvíce ohrožených ekosystémů." Dále se zmiňuje o tom, jak by asi africká krajina vypadala bez slonů (přirovnává i k eurasijské a severoamerické krajině bez mamutů) a bez velkých predátorů; také uvádí příklad úspěšné reintrodukce predátorů, konkrétně vlků, v Yellowstonském národním parku, a také návratem tamních bobrů. V eseji Y2K in the That Desert, India (Začátek roku 2000 v Thárské poušti, Indie) popisuje vánoční a novoroční výlet na přelomu milénia, který profesorka Wohl uskutečnila do indického Radžastánu. V ohledu na úbytek vodních zásob píše o naivitě a aroganci techno-optimistů, kteří si myslí, že environmentální problémy lze vyřešit pouze rozvojem nových technologií: "S neustálými pokroky v technologii bylo lidstvo schopno exploatovat zdroje novými způsoby a udržet civilizace s většími a většími populačními denzitami ve zdánlivě nevhodných místech, jež jsou příliš suchá, příliš chladná nebo příliš náchylná k záplavám a zemětřesením. V tomto procesu však vyprazdňujeme bankové účty postupně narostlé během milénií: těžíme podzemní vodu, způsobujeme tání ledovců, vyčerpáváme úrodnost půdy a chemické zdroje uměle udržující produktivitu půdy, a znečišťujeme povrchové vody persistentními toxiny." Kromě kritiky techno-optimismu také krátce zhodnocuje uplynulé milénium definované renesancí, osvícenstvím, průmyslovou revolucí a hrůzami dvou světových válek.
Předposlední esej v této knize, Mountain Pine Beetles in the Colorado Front Range (Lýkohubové v coloradském pohoří Front Range) nahlíží na škody, které v horských lesích v Coloradu napáchali lýkohubové druhu Dendroctonus ponderosae. Profesorka Wohl popisuje svůj lyžařský výlet do pohoří Front Range a vnímala, jak tento dřevokazný hmyz tamní porosty ovlivnil: "Lýkohubové zabíjejí rozsáhlé porosty borovic každých několik desetiletí, ale ekologové odhadují, že současná infestace je největší v tomto regionu za posledních několik stovek let." Zmiňuje spekulace o důvodu této infestace - o klimatické změně, lidské proměně těchto lesů počínaje takřka úplnou deforestací na začátku 20. století či o přirozené fluktuaci počtů lýkohubů. V závěru této eseje přemýšlí o tom, jak přechodnost krajin vnímat tak, aby se nedocházelo k příliš unáhleným závěrům při péči o ní: "Nejlepší odpověď, jakou mohu dát, je cenit si toho, co existuje, vnímat to jako nikdy statické, a snažit se o trpělivost akceptovat to, co změněno být nemůže, odvahu změnit to, co změněno být může, a dostatečný vhled na vnímání rozdílu mezi tím." Závěr knihy, Living with Transience (Život s přechodností), se nese v podstatě ve stejném duchu. Ellen Wohl zmiňuje, že politicky je progresivní, ale co se týče přírodního světa, je konzervativní (nikoliv v politickém smyslu, samozřejmě) coby člověk bojící se změny jako zdroje ztrát a degradace: "Balancuji na emočním okraji mezi akceptováním inherentní přechodnosti světa a rezistencí změnám, jež ožebračují přírodní svět, z něhož beru svou emoční výživu." Zmiňuje vědeckého a popularizačního velikána Carla Sagana, na jehož televizní sérii Cosmos vyrůstala, a zamýšlí se nad tím, zda právě někdo takový, s jeho autoritativním hlasem, může do budoucna lidi upozornit na environmentální problémy dneška (dalo by se argumentovat, že tuto roli v podstatě v posledním desetiletí, od publikace této knihy, začal zastávat David Attenborough, jehož dokumenty se čím dál více zabývají klimatickou změnou a vymíráním druhů). Na závěr uvádí: "Nejtěžší část mého balančního aktu s přechodností, a pravděpodobně ta nejdůležitější, spočívá ve znalosti toho, kde nakreslit čáru mezi změnou, kterou tiše akceptuji, a změnou, které musím rezistovat. Toto je balanční akt, který provádíme všichni, a naše volby jsou ovládány našimi hodnotami, našimi znalostmi a naší vášní."
Transient Landscapes je velice informativní, hodnotná, čtivá a k zamýšlení nutící sbírka esejí, z jejíhož přečtení může benefitovat každý. Učí čtenářstvo přemýšlet o přechodnosti krajin a vnímat je v různorodých podobách, s různorodými procesy, z nichž některé, jako špatný management, mohou být degradující, a jiné, například pohyb litosférických desek, zkrátka mění krajinu pomalu v průběhu milionů a milionů roků. V době, kdy je environmentální vzdělání něčím nesmírně důležitým, vám Transient Landscapes může pomoci chápat měnící se svět kolem nás. Rozhodně po této knize sáhněte, vřele ji doporučuji k přečtení.
