Přišel čas prezentovat vám 21. část projektu Kniha týdne! Předchozí části této série se týkaly publikací
Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concise Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva, Molecules and Minds od Stevena Rose, Anthropocene or Capitalocene? od Jasona W. Moora a jeho kolegů, The Destruction of Palestine is the Destruction of the Earth od Andrease Malma, The Modern Crisis od Murrayho Bookchina, My Friends, the Wild Chimpanzees od Jane Goodall, Refusing Compulsory Sexuality od Sherrondy J. Brown, Ve stínu člověka od Jane Goodall, The Fossil Hunter: Dinosaurs, Evolution, and the Woman Whose Discoveries Changed the World od Shelley Emling a Transient Landscapes of Ellen E. Wohl. Tentokrát vám představím jednu dobře známou filozoficko-antropologicko-ekologickou knihu jedné z nejznámějších žijících feministek.
The Companion Species Manifesto (česky Manifest druhů společníků) s podtitulem Dogs, People, and Significant Otherness (Lidé, psi a významná jinakost) je proslulá kniha americké bioložky, historičky vědy a feministické teoretičky Donny J. Haraway, kterou v roce 2003 vydalo nakladatelství Pricky Paradigm Press. Doktorka Haraway, světoznámá interdisciplinární vědkyně působící dlouhodobě na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz, v ní pokládá teoretické základy pro změnu našeho smýšlení o zvířecích společnících, zvláště pak o jejích osobních miláčcích - psech. Píše o významné jinakosti, o blízkých a komplexních vztazích tak odlišných druhů z tak odlišných čeledí a řádů savců, jakými právě lidé a psi jsou, a s kritickým tónem vyzývá čtenářstvo ke komplexnímu přemýšlení o těchto vztazích, jež neignoruje evoluční, migrační i koloniální minulost druhů společníků, a jež může pomoci ke zlepšení těchto vztahů a celkově k našemu zdravějšímu vnímání psů jako živých materiálně-semiotických přítomností, jež s námi žijí - nikoliv jako našich dětí nebo malých lidí v kožíšku, kteří musí vždy konat tak, jak je jim poručeno. Při psaní tohoto pamfletu vycházela doktorka Haraway mj. z filozofických uchopení, jejichž základy položily Marilyn Strathern, Judith Butler, Alfred North Whitehead či Charles Darwin, a vytvořila efektivně odpověď na své Cyborg Manifesto vydané roku 1985. Donna Haraway patří mezi nejvyzdvihovanější žijící intelektuály; londýnský umělecký časopis ArtReview v roce 2017 uvedl, že její dílo "se stalo součástí DNA uměleckého světa." Coby teoretička chthulucénu jako sympoietické odpovědi na omezený koncept antropocénu je autorkou druhé eseje v knize Anthropocene or Capitalocene?, o které jsem psal v září, a také napsala knihu Zůstat u nesnází: Utváření příbuzenství ve chthulucénu (Staying with Trouble: Making Kin in the Chthulucene). Přestože The Companion Species Manifesto může být naročná četba, rozhodně tuto knihu doporučuji!
Přední obálka knihy
The Companion Species Manifesto vydané nakladatelstvím Prickly Paradigm Press v roce 2003. Zdroj:
iMusic
Třináct let svého života jsem strávil v mezidruhovém přátelství se psem. Hráli jsme si, chodili jsme společně na průzkumy venkovního prostředí, zastavovali jsme se u trávy omočené jinými psy - pro jednoho z nás to bylo nesmírně důležité, pro druhého nikoliv - a komunikovali jsme spolu způsoby, které ostatní lidští společníci našeho čtyřnohého společníka ani neznali. Psi jsou velice inteligentní, mají dobrou paměť a intuici, a mohou být člověku opravdu velmi dobrým společníkem. Bohužel je však značná část naší společnosti vnímá jinak, než jak si to zaslouží, a v tom tkví problém. Od přepísklého hýčkání přes psí eugeniku v podobě obsese některých lidí s čistokrevností plemen až po kruté zacházení se psy, to vše a mnohem více vycházejí z kulturních, sociálních, ekonomických a jiných vlivů. Když jsem se dozvěděl o tom, že Donna Haraway, jejíž esej o chthulucénu v knize Anthropocene or Capitalocene? se mi velice líbila a přišla mi jako základ pro smýšlení o racionální náhradě problematického konceptu antropocénu, napsala před dvaadvaceti lety knihu o vztazích lidí se psy a naopak, rozhodl jsem se ji zařadit do své četby v rámci projektu Kniha týdne. Podmínky jsem jako potenciální čtenář splňoval - vím, jaké to je žít se zástupci jiných druhů (včetně těch psovitých) coby společníky, a velice si cením sociálně kritického intelektuálstva, jež naší společnosti napomáhá rozvíjet naše mysli a naši společnost tak, aby byla otevřenější a demokratičtější. The Companion Species Manifesto má jen 100 stran, je to zdánlivě jednohubka. Přečetl jsem ho v týdnu od 17. do 23. listopadu 2025.
Ačkoliv se mi tato kniha líbila a souhlasím s poselstvím, které vyslala do světa, mohu přiznat jedno - nebyla to tak lehká četba, jak jsem si na stostránkovou publikaci představoval. Donna Haraway píše čas od času velice komplexně, a protože nejsem filozof, občas jsem si po přečtení nějaké pasáže zkrátka musel říci: "Doufám, že to chápu správně." I někteří čtenáři znalí lépe humanitních oborů a chovající respekt nebo obdiv k Donně Haraway se napříč internetem více či méně shodují v tom, že určité části The Companion Species Manifesto nejsou určeny pro hladkou, rychlou četbu. Autorčina hra se slovy mě, a rovněž tak i rodilé mluvčí angličtiny, občas nechávala na holičkách. Ale právě v tom je důvtip této knihy. Je to text prorostlý metaplasmickými vyjádřeními, spojuje faktickou literaturu s literaturou filozofickou, a navádí ke komplexnímu přemýšlení o koevoluci a kohabitaci psů a lidí. Doktorka Haraway v něm operuje s termínem "naturecultures", se kterým přišla právě ona; dovolím si uvést zde jeho definici z Wiktionary: "Příroda a kultura, chápané jako neoddělitelné prvky jednoho systému, nikoli jako dichotomické." Zatímco první polovina publikace je věnována spíše teoretickému uchopení komplexity vztahů druhů společníků, ve druhé polovině se autorka věnuje plemenům psů, ke kterým patřili její tehdejší zvířecí společníci - pyrenejskému horskému psu a australskému ovčákovi. Čtenář se zde dozví mnohé o psím sportu hbitosti, založeném v 70. letech minulého století, o minulosti těchto dvou plemen, i o Donniných miláčcích Cayenne a Rolandovi, jež v jejím výzkumu mezidruhových vztahů hráli obrovskou roli. Autorka s kritickým okem nahlíží také na metody psího tréninku, využití psů ke střežeckým účelům či na mýtus "bezpodmínečné psí lásky."
Kniha je rozdělena na řadu samostatných kapitolek, z nichž nejdelší jsou právě ty o dvou výše uvedených psích plemenech, ke kterým má Donna Haraway speciální vztah. Názvy jednotlivých kapitol
The Companion Species Manifesto jsou následující:
Emergent Naturecultures (Vznikající přírodokultury),
Prehensions (Uchopení),
Companions (Společníci),
Species (Druhy),
Evolution Stories (Evoluční příběhy),
Love Stories (Příběhy o lásce),
Training Stories (Příběhy o tréninku),
Positive Bondage (Pozitivní svázání),
Harsh Beauty (Drsná krása),
Apprenticed to Agility (Učeni hbitosti),
The Game Story (Příběh hry),
Breed Stories (Příběhy o plemenech),
Great Pyrenees (Pyrenejští horští psi),
Australian Shepherds (Australští ovčáci) a
A Category of One's Own (Vlastní kategorie). Kniha je proložena úryvky z esejistického sloupku
Notes of a Sports Writer's Daughter (Zápisky dcery sportovního spisovatele), který Donna Haraway psala na začátku tohoto milénia, a
které si můžete přečíst online. Obsahuje také dva dopisy, jež autorka napsala zvířecí trenérce Vicki Hearne (ten byl vydán právě v rámci jedné z esejí tvořících
Notes of a Sports Writer's Daughter) v říjnu 1999 a učitelce psí hbitosti Gail Frazier v květnu 2001. The Companion Species Manifesto je doplněno o fotografie psů, včetně těch autorčiných, z archivu Tien Tran Photography.
V úvodu první kapitoly, Emergent Naturecultures (Vznikající přírodokultury), uvádí doktorka Haraway úryvek z jedné ze svých esejí ze série Notes of a Sports Writer's Daughter pojednávající o blízkém vztahu mezi ní a její australskou ovčačkou Cayenne, začínající slovy: "Paní Cayenne Pepper pokračuje v kolonizování všech mých buněk - je to jistý případ toho, co by bioložka Lynn Margulis nazvala symbiogenezí. Hádám, že kdybyste prohlédli naši DNA, našli byste silné transfekce mezi námi." V tomto textu řeší významnou jinakost (significant otherness) vycházející od anglického označení pro partnera či partnerku (significant other), blízký vztah se svou psí společnicí: "Jsme konstitutivně druhy společníky. Vzájemně se fyzicky doplňujeme. Jsme partnerkami jedna pro druhou; ve specifickém rozdílu značíme v těle protivnou vývojovou infekci zvanou láska. Tato láska je historickou odchylkou a přírodokulturním dědictvím." Autorka pak uvádí, že tento manifest se právě touto odchylkou a přírodokulturním dědictvím zabývá jednak z pohledu toho, jakou lze vytvářet etiku a politiku oddanou vzkvétání významné jinakosti skrze poznávání vztahů psů a lidí, a z pohledu toho, jak příběhy o lidsko-psích světech mohou přesvědčit "Američany z USA s poškozeným mozkem a další historicky málo vzdělané lidi, že na historii v přírodokulturách záleží." Uvádí, že tento manifest je osobním dokumentem, a příběhem o druzích společnících, který autorka zvolila, je příběh psů, protože ti jsou jí tolik nablízku. Píše: "Toto je příběh o biomoci a biosocialitě, stejně jako o technovědě. Jako každý dobrý darwinista, vyprávím příběh o evoluci." V další kapitole, Prehensions, pak uvádí, odkud její uchopení tohoto tématu plyne. Píše, že pre-konstituované subjekty a objekty, rovněž jako jednotné zdroje, jednotní aktéři nebo finální (jednoznačné) konce neexistují, a v souvislosti s tím zmiňuje koncept náhodných základů feministické teoretičky Judith Butler, autorky knihy Gender Trouble. Zmiňuje také Alfreda Northa Whiteheada, o němž píše: "Má láska Whiteheada je zakořeněna v biologii, ale ještě více v praxi feministické teorie, jak jsem ji zažila. Tato feministická teorie, se svým odmítnutím typologického smýšlení, binárních dualismů a jak relativismů, tak universalismů mnoha odrůd, přispívá k bohaté řadě přístupů ke vznikání, procesu, historicitě, odlišnosti, specificitě, kohabitaci, ko-konstituci a náhodnosti." Připomíná, že jí nejde o hledání "sladkých, femininních světů", ale o pochopení toho, jak věci v mezidruhových vztazích fungují. Dále jako inspiraci uvádí historičku Helen Verran, jež zavedla koncept vznikajících ontologií (emergent ontologies), Charis Thompson a její ontologické choreografie (ontological choreographies) a antropoložku a etnografku Marilyn Strathern, jež se zabývala lidmi Papui-Nové Guineje.
V kapitole Companions (Společníci) doktorka Haraway píše o tom, co vlastně znamená spojení "companion species" neboli druh společník: "Nemůže být jen jeden druh společník; musí existovat alespoň dva, aby existoval. Je to v syntaxu; je to v těle. Psi jsou o neuniknutelném, kontradiktorním příběhu vztahů - ko-konstitutivních vztahů, v nichž žádný partner nepre-existuje ve vztahu, a vztah není nikdy ukončen." K termínu "companion animal" neboli "zvíře společník" uvádí: "Zvířecí společníci tvoří jen jednu část druhu společníka, a žádná z těchto kategorií není v americké angličtině příliš stará. V americké angličtině vzniká termín 'zvířecí společník' v rámci lékařské a psychosociologické práce na veterinárních školách a podobných míst v polovině 70. let 20. století. Tento výzkum nám tvrdí, že mít psa vede ke snížení krevního tlaku člověka a zvyšuje jeho šanci na přežití dětství, chirurgie a rozvodu, až na těch pár New Yorkerů nemajících rádi psy, kteří jsou posedlí nesebranými psími výkaly v ulicích." Ten pohled na psy jako dobré společníky zaručující fyzické zdraví lidského vlastníka je šíleně reduktivní; pes je vnímán jako komodita, jako lék, jako prostředek ke zdravému životu. Náš vztah se psy je ale mnohem provázanější; pomáhali a pomáhají nám lovit, jsou ale také zdroji parazitů a pro některé kultury dokonce i zdrojem masa, a nejen to: "Psí lidé by chtěli zapomenout, že psi byli také smrtícími, vedenými zbraněmi a instrumenty teroru v evropském dobývání amerického kontinentu, stejně jako v paradigma nastavujících imperiálních cestách Alexandra Velikého." Rozdíl mezi zvířecím společníkem a druhem společníkem je podle doktorky Haraway založen v uvědomění si plné šíře možností a historií společnického vztahu. Jak k reduktivitě "zvířecího společníka" sama uvádí: "Obecně řečeno, člověk nesní svého zvířecího společníka (nebo není snězen jím); a je pro něj těžké setřást kolonialistické, etnocentrické a ahistorické přístupy k těm, kteří tak činí (jedí nebo jsou jezeni)." Doplňuje se hned na začátku kapitoly Species (Druhy): "'Druh společník' je větší a více heterogenní kategorií, než zvířecí společník, a nejen proto, že musí zahrnovat organické bytosti jako jsou rýže, včely, tulipány a střevní flóra, z nichž všechny činí život lidí takový, jaký je - a naopak."
V kapitole řešící téma druhů se Donna Haraway označuje za svědomitou, oddanou dceru Darwina, která si zakládá na evoluční biologii a jejích kategoriích populací, variace, selekce a biologických druhů. Jako filozofka byla však také naučena uvažovat o světě následovníky Aristotela nebo dokonce Akvinského, kvůli čemuž vnímá druh jako obecnou filozofickou kategorii. Uvádí také, že jako mladá žena byla ovlivněna katolickým křesťanstvím, od kterého se odrážejí záležitosti, kterým v této knize nerozumím; týkají se "těla" (anglicky flesh). Pokud byste se nyní zalekli, doktorka Haraway není křesťanka; hned poté uvádí, že byla konvertována Marxem a Freudem, jejichž učení si propojila v 60. letech prostřednictvím čtení děl filozofa Normana Olivera Browna. Na základě těchto čtyř odlišných vlivů, jímž byla její mysl vystavena (totiž darwinismu, aristoteliánské filozofii, křesťanství a marxismu ve spojení s psychoanalýzou), píše: "Když to shrnu, 'druh společník' je o čtyřčlenné kompozici, v níž operují ko-konstituce, konečnost, nečistota, historicita a komplexita." Dále píše o interpelaci, kterou si vypůjčila z děl francouzského post-strukturalisty a marxisty Louise Althussera, a o svém vyrůstání pod vlivem církve a tisku, institucí "slavně zkorumpovaných, slavně opovrhovaných (a také neustále využívaných) vědou." Píše o tom, jak nejprve studovala biologii, a tudíž jako přírodovědkyně měla určitý pohled na to, co jsou fakta a jakým způsobem jsou fakta vytvářena; filozofové mají jiný přístup ke studiu světa kolem nás. Rozvádí téma metoplasmy nejen ve svém psaní: "Všechen jazyk se stáčí a klopýtá; neexistuje žádný přímý význam; jen dogmatik si myslí, že komunikace zbavená tropů je naší provincií. Mým oblíbeným tropem pro psí příběhy je 'metaplasma'. Metaplasma znamená změna ve slovu, například přidáním, vynecháním, vložením nebo přemístěním jeho písmen, slabik nebo zvuků. Termín vychází z řeckého metaplasmos, což zmamená přestavba či přetváření Metaplasma je obecným termínem pro takřka jakoukoli přeměnu ve slovu, záměrnou či nezáměrnou. Používám metaplasmu jako význam pro přestavbu psího a lidského těla, přetvářející kódy života v historii vztahů druhů společníků." Zmiňuje také britského sochaře Andrewa Goldsworthyho a jeho dílo Arch z 90. let; jedná se o tři pískovcové oblouky v Cairnhead Forest. I ty mají překvapivou souvislost s mezidruhovým vztahem člověka a psa.
V den, kdy doktorka Haraway napsala kapitolu Evolution Stories (Evoluční příběhy), objevily se v televizních zprávách na stanicích PBS a CNN informace o třech tehdy vydaných článcích v odborných periodicích, jež se zabývají výzkumy psího vývoje a historie jeho domestikace. Autorka přirovnává bojůvky na poli výzkumu psí evoluce k bojůvkám na poli výzkumu evoluce člověka - tak moc jsou nám psi blízcí, že nám není jedno, co výsledky toho kterého výzkumu implikují o tom, co jsou zač. Nic není apolitické, lidé zastávají určité názory, a autorka uvádí: "Jako straník ve světě evolučních psích příběhů hledám cesty, jak se dostat ke ko-evoluci a ko-konstituci bez strhávání brutalit a mnohotvarých krás z příběhu." Píše o tom, že pes je považován za první domestikované zvíře: "Humanističtí technofilové vykreslují domestikaci jako paradigmatický akt maskulinního, samoživitelského rodičovského, seberodícího muže utvářejícího sebe sama opakovaně tím, že vymýšlí (vytváří) své nástroje. Domestikované zvíře je nástrojem měnícím epochu, realizujícím lidský záměr v těle, v psotělovské verzi onanismu. Muž vzal (divokého) vlka a učinil z něj (sloužícího) psa, a tak učinil civilizaci možnou. Zkřížený Hegel a Freud v psí boudě? Nechte psa stát za všechny domácí rostlinné a zvířecí druhy, podrobené lidskému záměru v příbězích o narůstajícím pokroku nebo destrukci, v závislosti na chuti. Hlubinní ekologové milují tyto příběhy, aby je mohli nenávidět ve jménu Divočiny před Pádem do Kultury, tak jako jim humanisté věří, aby odehnali zásahy biologie do kultury." Tyto věty... palec nahoru. To je jeden brilantní kus textu, ke kterému nemusím nic dodávat. Dokonalost. Poté už se vyjadřuje k tomu, jak to asi mohlo se začátkem vztahu psa a člověka být. Ten příběh je vám určitě znám - šlo o vlky, kteří se pohybovali v okolí lidských táborů proto, že tam nacházela snadno potravu. Autorka zmiňuje studie o domestikovaných ruských liškách z kožešinových farem, jež byly selektovány po mnoho generací a do značné míry byly "ochočeny" ("mohou modelovat vznik typu proto-'vesnického psa', geneticky blízkého psům, jak všichni psi zůstali, ale behaviorálně zcela odlišného a vnímavého k lidským pokusům o rozšíření domestikačního procesu."), dále zmiňuje práci environmentálního historika Eda Russella, podle něhož byla evoluce různých psích plemen kapitolou historie biotechnologií, a také názor historika a biografa Stephena Budianskyho, podle něhož je domestikace "úspěšnou evoluční strategií, z níž těží lidé i jejich přidružené druhy."
Z těchto míst se autorka na konci kapitoly Evolution Stories odráží ke svému pohledu na psy coby ko-habitanty, a píše o ko-evoluci, která v přírodním světě není ničím neobvyklým; vždyť ko-evoluce s našimi psími společníky se týká i nás samotných: "V nejmenším předpokládám, že lidské genomy obsahují značný molekulární záznam patogenů jejich druhů společníků, včetně psů. Imunitní systémy nejsou malou součástí přírodokultur; determinují, které organismy, včetně lidí, mohou žít a s kým. Historie chřipky je nepředstavitelná bez konceptu ko-evoluce s lidmi, prasaty, kurem a viry." Zmiňuje "eko-devo" a práci Margaret McFall-Ngai, jež dokázala, že světélkující orgány sepioly kropenaté (Euprymna scolopes) se vyvinou normálně (či zdravě) jen, pokud je její embryo kolonizováno luminiscence schopnými bakteriemi rodu Vibrio. Mezidruhové vztahy klíčové pro přežití, výsledky ko-evoluce, najdeme všude ve zvířecí říši. Není tedy ten výše citovaný maskulinní příběh o člověku, totiž muži, který si podmanil divokého vlka a učinil z něj poslušného pejska, aby učinil civilizaci možnou, naprosto chybný? V kapitole Love Stories (Příběhy o lásce) se již Donna Haraway dostává k tématu "bezpodmínečné psí lásky", o které dodnes tolik slýcháme v mainstreamových médiích. Jak moc nás vlastně psi milují? Autorka hned pro úvod píše: "... dokonce i mezi lidmi současných konzumních kultur vlastnícími domácí mazlíčky, nebo možná hlavně mezi těmito lidmi, je víra v 'bezpodmínečnou lásku' zhoubná. Je-li idea, že člověk tvoří sám sebe realizací svých záměrů ve svých nástrojích, jako v domestikovaných zvířatech (psech) a počítačích (kyborzích), důkazem neurózy, kterou nazývám humanistickým technofilickým narcismem, pak povrchně opačná idea, že psi uzdravují duše lidských bytostí svou bezpodmínečnou láskou, může být neurózou caninofilního narcismu." Silná slova, se kterými souhlasím. Zmiňuje knihu My Dog Tulip spisovatele J. R. Ackerleyho, kterou považuje za mistrovské dílo, o jeho vztahu s fenou německého ovčáka; Ackerley ji nevnímal jako "objekt lásky", a nepovažoval sebe za to, jak si ona představovala svého "milovaného". Jejich vztah nebyl o "bezpodmínečné lásce", ale o vzájemném porozumění - takovém porozumění, že Ackerley se vydal hledat pro svou fenku příznačného partnera, který by jí seděl. Dále doktorka Haraway píše o Lindě Weisser, jež více než tři desítky let chovala pyrenejské horské psy, a jí popisovanou "láskou k typu psa, plemenu" a "péči o tyto psy jako celku, nejen o vlastní psy."
Co se týče vnímání psů jako chlupatých lidí nebo dokonce jako dětí - tak k nim totiž někteří lidé promlouvají, jako by psi byli dětinští nebo hloupoučcí - píše v závěru kapitoly Love Stories autorka toto: "Vnímat psa jako chlupaté dítě, i metaforicky, ponižuje psy i děti - a činí možným to, že děti budou kousnuty a psi zabiti." Přitom vychází právě ze spisů Lindy Weisser. V kapitole Training Stories (Příběhy o tréninku) pak doktorka Haraway uvádí úryvek z Notes of a Sports Writer's Daughter, týkající se vztahu jejího lidského kmotřence Marca s její fenkou Cayenne Pepper. Odsud pak přechází k tématu "pozitivního svázání" (kapitola Positive Bondage), ve které rozebírá pamflet Ruff Love napsaný psí trenérkou, sportovní psí učitelkou Susan Garrett v roce 2002. O jejích metodách tréninku psů píše: "Pro romantiku o divokém srdci přírodního psa nebo iluze sociální rovnosti napříč třídou Mammalia není v praxi a pedagogice Garrett místo, ale je zde velký prostor pro disciplinovanou pzoornost a poctivý úspěch. Psychologické a fyzické násilí nemá žádné místo v tomto tréninkovém dramatu; technologie behaviorálního managementu mají hlavní roli." Autorčin postoj k tématu "tvrdé lásky" při tréninku psů, jež je nicméně založena na vzájemném naslouchání mezi člověkem a psem, je spíše rozporuplný, a ačkoliv se sama při tréninku svých psů věnovala textu Garrett pozornost, píše: "Jsem nicméně dost velká kulturní kritička, že nemohu ve řvoucích ideologiích tvrdé lásky spatřit vysokostresovou, na úspěch orientovanou, individualistickou Ameriku. Tayloritské principy vědeckého managementu z 20. století a vědy personálního managementu v korporátní Americe si našly bezpečnou bednu na post-moderním poli psího sportu hbitosti. Jsem dostatečná historička vědy na to, abych nebyla neschopna ignorovat snadno nafouknutelná, historicky dekontextualizovaná a velmi zobecnělá tvrzení o metodách a expertíze v diskurzu pozitivního tréninku."
Další kapitola, Harsh Beauty (Drsná krása), se zabývá prací psí trenérky Vicki Hearne, která se může na první pohled zdát být úplným opakem Susan Garrett, nicméně podle doktorky Haraway se od ní tolik neliší: "Hearne a Garrett jsou pokrevními sestrami pod kůží." Kritizuje název nejznámější knihy od Vicki Hearne, Adam's Task z roku 1982, a připomíná, že tato trenérka byla velkou zastánkyní antropomorfismu. Odsud se doktorka Haraway dostává k teologickému "negative way of knowing", což popravdě úplně nechápu, takže tuto část přeskočím; nepochopil jsem, jestli ten termín používá ke kritice Vicki Hearne anebo ne (anebo co vůbec tam ten termín dělá). Poté o ní píše: "Její odpor k literalistickému antropomorfismu a její závazek k významné jinakosti ve spojení zásobují Hearniny argumenty proti diskurzu zvířecích práv. Abych to uvedla jinak, miluje mezidruhový úspěch učiněný možným hierarchickou disciplínou společnického zvířecího tréninku." Doktorka Haraway píše dále o knize The Lives of Animals of J. M. Coetzeeho, v němž fiktivní postava Elizabeth Costello zcela poprvé srovnala vyvražďování Židů v nacistickém Německu se zabíjením živočichů ve zvířecím industriálním komplexu, a připomíná, že obdobné srovnávání lidského otrokářství s domestikací zvířat nemá v díle Vicki Hearne žádné místo. Čtenářstvo se dále dozví něco o zvířecí radosti nebo zvířecím štěstí, a jak ho právě Vicki Hearne vnímala. Na práva nahlížela v kontextu vzájemných vztahů, a do "psí boudy" zatáhla i Thomase Jeffersona: "Hearne přetváří Jeffersonovy ideje o vlastnictví a štěstí, i když je váší do světů stopování, lovu, poslušnosti a domáckých manýrů. Její ideál zvířecího štěstí a práv je také vzdálen úlevě od utrpení jako základnímu lidskému závazku vůči zvířatům."
Dopis, který Donna Haraway napsala právě Vicki Hearne, dva roky předtím, než slavná trenérka psů zesnula, si můžete přečíst v kapitole Apprenticed to Agility, který obsahuje také její dopis své vlastní psí trenérce Gail Frazier. V následující kapitole, The Game Story (Příběh o hře), se už dočtete o počátcích sportu psí hbitosti započatém v Londýně v únoru 1978, jenž se stal v Británii nesmírně populárním, a brzy nakazil i Ameriku, kde v roce 1986 vznikla United States Dog Agility Association (Asociace psí hbitosti Spojených států). Dozvíte se, jak takový víkend sportovního utkání hbitých psů vypadá (dvě až osm událostí pro lidsko-psí tým na jeden den), kolik peněz minimálně v roce 2003 trénink psů pro tento sport stál (na rok 2500 dolarů - to není málo), a která plemena se v tomto sportu angažují. Autorka ironicky uvádí, že jednoho dne napíše v poctě Michelu Foucaltovi knihu Birth of the Kennel (Zrození psí boudy) jako odkaz na jeho Birth of the Clinic (Zrození kliniky). Ta pasáž mě pobavila. V krátké kapitole Breed Stories (Příběhy plemen) uvádí doktorka Haraway, že až dosud The Companion Species Manifesto upřednostňovalo evoluční čas na úrovni planety Země a přírodokulturních druhů a v měřítku smrtelných těl a individuálních životností. Vypíchnu tuto větu, která se mi líbila: "Evoluční příběhy pokoušející se zklidnit strachy mých politických lidí z biologického redukcionismu ... je zajímají v mnohem živějších podnicích přírodokultur." Odsud se přesouvá k jiným měřítkům - historickému času, desetiletím, staletím, populacím, regionům a národům, čímž vás připraví na dvě kapitoly týkající se konkrétních plemen a jejich historií - pyrenejského horského psa a australského ovčáka. Doktorka Haraway zmiňuje feministickou antropoložku Annu Tsing, jejíž kniha z minulého desetiletí, The Mushroom at the End of the World (2015), je vám jistě známa, která jí v podstatě svými díly napomohla pochopit vytváření měřítek v "doglandu".
Nyní se dostávám k dlouhé kapitole Great Pyrenees (Pyrenejští horští psi), v níž doktorka Haraway popisuje historii tohoto psího plemena. Jedná se o plemeno, které bylo po tisíciletí využíváno jako strážce (livestock guardian dog, zkráceně LDG) ovcí a koz v Africe, Evropě a Asii. Tradičně tito psi chránili stáda, na nichž byli pastevci životně závislí, před mědvědy, vlky, ale také lidskými zloději a dalšími potenciálními nebezpečími. Nebylo mi ani známo, že s koncem 1. světové války byly francouzské kluby "šlechtící" pyrenejské horské psy takřka zničeny, ale dává to smysl - válka postihla horské oblasti, a psi tohoto plemena, jejichž počty se zmenšovaly od 19. století (od doby vybití medvědů a vlků v zemi), byli skoro vybiti. V následujících desetiletích se baštou pyrenejských horských psů staly Spojené státy americké, ale až po 40 letech, s počátkem 70. let, začali být opět využíváni ke svému původnímu "účelu", totiž k ochraně stád, tentokrát v severní Kalifornii. V 90. letech se začali američtí pyrenejští horští psi potýkat s problémy v podobě vlků reintrodukovaných do Yellowstonského národního parku. Poté, co bylo roku 1995 čtrnáct kanadských vlků úspěšně vypuštěno do Yellowstonu, začalo se těmto šelmám na americkém západě dařit, do roku 2002 jejich počet vzrostl na 700, a začali zabíjet dobytek, ovce i psy. Podle doktorky Haraway byla většina ze 43 psů zabitých v USA vlky mezi lety 1995 až 2002 právě zástupci pyrenejského horského plemene: "Psi jsou sociální a teritoriální; vlci jsou sociální a teritoriální. Zkušení psí strážci v dostatečně velkých skupinách mohou být schopni zastrašit severní vlky šedé od pochutnávání si na dobytku. Ale přivádění pyrenejských psů na scénu poté, co si už vlci založili teritoria, nebo užití příliš malého počtu a nezkušených psů jsou jistými recepty pro katastrofu, jak pro psovité, tak pro etiku správy divoké přírody a rančerství."
Kapitola Australian Shepherds (Australští ovčáci) je obdobným vyprávěním o historii tohoto plemene, ke kterému patřila autorčina fenka Cayenne Pepper. K samotnému názvu tohoto plemene doktorka Haraway uvádí: "Pokud je něco jistého o původu australského ovčáka, pak to, že nikdo neví, jak dostal to jméno, a nikdo neví, jací všichni psi jsou svázáni mezi předchůdci těchto talentovaných pasáckých psů. Asi nejjistější věcí je, že by se tito psi měli jmenovat Západní rančerští psi ze Spojených států. Ne 'američtí', ale 'ze Spojených států'." Faktem totiž je, že toto plemeno nejspíše vzniklo na západě USA, přičemž základem pro něj byli ovčáci ze severozápadního Španělska. Až poté byli tito psi importováni do Austrálie a na Nový Zéland; a právě kvůli jejich oblíbenosti mezi rančery v zemi u protinožců se jim začalo říkat "Aussies" a "australští ovčáci". Doktorka Haraway popisuje, jak se němečtí ovčáci dostali do Kalifornie z Jižní Ameriky a z Mexika spolu s kolonizátory (a svými vlastníky) postupujícími na sever během Zlaté horečky. Jejich využití coby pasáckých psů přišlo až po konsolidaci ukradené země původních obyvatel severoamerického západu. Pak přišly agresivní postoje nových rančerů vůči přirozeným predátorům, jež ohrožovali jejich stáda. Autorka zmiňuje Jaye Sislera, muže z amerického státu Idaho, který se věnoval rodeu a který byl jedním z lidí zodpovědných za moderní podobu australského ovčáka. Její fenka Cayenne Pepper měla mezi Sislerovými dvěma tisíci psy celkem minimálně sedm předků. Píše také o Kenovi, Sislerově oblíbenci; tohoto australského ovčáka získal kolem roku 1945. Registrace australských ovčáků na západě USA započaly až v roce 1956, ale běžné nebyly do 70. let. V závěru kapitoly popisuje doktorka Haraway vznik dvou významných amerických společností - Australian Shepherd Club of America (ASCA), zorganizovaný roku 1969, a od něj oddělenou United States Australian Shepherd Association (USASA), založenou roku 1993.
Poslední kapitola The Companion Species Manifesto byla nazvána A Category of One's Own (Vlastní kategorie) v poctě Virginii Woolf a jejímu feministickému textu A Room of One's Own. Nahlíží nejprve na tulácké psy na Portoriku, přezdívané "Sato", kvůli kterým v americké kolonii vznikla charita Save-a-Sato Foundation, usilující o trénink opuštěných psů zachráněných z ulic a organizující veterináře, kteří je mají sterilizovat a starat se o ně zdarma. Autorka upozorňuje na to, že lidé pomáhající této organizai jsou často hlavně portorickými ženami ze střední třídy. Připomíná, že adopce takových opuštěných psů z útulku není nic jednoduchého. Poté se vrací k rozebírání mezidruhových vztahů, a jak do nich adoptovaní psi vstupují: "Ptačí mazlík je sestrou nového psa, a lidský miminkovský bratr a stará kočičí teta jsou všichni reprezentováni ve vztahu k lidským dospělcům v domě coby matkám a/nebo otcům. Heterosexualita není relevantní; heterospecificita ano." Právě k onomu vnímání lidského dospělce v domácnosti jako "matky" či "otce" se doktorka Haraway vyjadřuje kriticky: "Odporuji být nazývána 'matkou' mých psů, neboť se obávám infantilizace dospělých psovitých a misidentifikace důležitého faktu, že jsem chtěla mít psy, ne děti. Má vícedruhová rodina není o náhradním mateřství; snažíme se žít jiné tropy, jiné metaplasmy. Potřebujeme jiná podstatná jména a zájmena pro příbuzenské žánry druhů společníků, stejně jako jsme je potřebovali (a stále potřebujeme) pro spektrum genderů." Tyto věty se mi velice líbí. Dále doktorka Haraway uvádí: "Toužím po větší reflexi v doglandu ohledně toho, co znamená zdědit vícedruhové, neúprosně komplexní dědictví zahrnující evoluční, osobní a historická časová měřítka druhů společníků. Každé registrované plemeno, a každý pes, je ponořeno do praxe a příběhů, které mohou a měly by pojit psí lidi s myriádou historií žijící práce, formace tříd, genderových a sexuálních elaborací, rasových kategorií a dalších vrstev lokálů a globálů." Dodává, že většina psů na naší planetě nepatří do institucionalizovaných plemen. Nakonec píše o své fence Cayenne a přirovnává ji k samici Klingona ve Star Treku, a dostává se k tématu ontologické choreografie.
The Companion Species Manifesto je hodnotným čtením, které může dát mnohé milovníkům svých psích společníků. Je v něm však zasazeno i něco víc - základ pro nový pohled na druhy společníky, na druhy vzniklé ko-evolucí s námi a na jejich roli ve světě. Donna Haraway touto knihou vytváří teoretický základ pro snad lepší, troufnu si říci i demokratičtější nebo ohleduplnější přístup k psům a dalším druhům, se kterými ko-habitujeme tuto planetu. Rozhodně vám doporučuji si The Companion Species Manifesto přečíst.
