Je tu další, v pořadí již 12. část projektu Kniha týdne, který na tomto blogu bez přestávky běží od začátku července! V každé jeho části seznamuji čtenáře s knihou, kterou jsem buď přečetl v posledním týdnu nebo jsem se k ní v předchozích dnech alespoň vrátil po přečtení dříve.
Předchozí části Knihy týdne byly recenzemi následujících publikací: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concicse Biography od Andrease W. Dauma a Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva. Šíře témat, o kterých čtu, nemá mezí, a tentokráte vám představím knihu s neurobiologickou tématikou!
Molecules and Minds (česky Molekuly a mysli) s podtitulem Essays on Biology and the Social Order (Eseje o biologii a společenském řádu) je kniha britského neurobiologa Stevena Petera Russella Rose, kterou vydalo nakladatelství Open University Press v roce 1987. Jedná se o sbírku deseti esejí, v nichž se profesor Rose zabývá tématy výzkumu paměti a učení u živočichů, financováním neurobiologického výzkumu armádami, různorodými faktory hrajícími roli při psychických onemocněních jako je schizofrenie, kauzacemi v buněčné biologii, translacemi mezi odlišnými biologickými obory, a v neposlední řadě kritikou biologického redukcionismu a sociobiologie, jakož i filozofií a politických směrů z nich těžících. Řeší také limity neurobiologie, buněčné biologie a biochemie či téma zvířecích práv v souvislosti s laboratorními pokusy, a vybízí ke tvoření komplexnější, ne-redukcionistické vědy schopné překonat zažité dichotomie biologie a kultury, geny a prostředí či mysli a mozku. Steven Rose, který zesnul 4. července 2025 ve věku 87 let, byl emeritním profesorem biologie a neurobiologie v Open University a na londýnské Gresham College, a je autorem dobře známých knih jako The Chemistry of Life (1966), Not in Our Genes (1984), kterou napsal spolu s Richardem Lewontinem a Leonem Kaminem, nebo též Genes, Cells and Brains: The Promethean Promises of the New Biology (2012). Jednotlivé eseje jsou určeny širokému okruhu čtenářů, které může zahrnovat odborníky i laické zájemce o výše uvedená témata. Musím je pro začátek zhodnotit kladně; Molecules and Minds rozhodně doporučuji k přečtení.
Přední obálka knihy
Molecules and Minds od Stevena Rose, vydané nakladatelstvím Open University Press v roce 1987. Zdroj: Snímek autora blogu
Tuto knihu jsem zhltl za šest dnů v době mezi úterým 16. září (kdy jsem přečetl rovnou 51 z jejích 144 stran) a nedělí 21. září letošního roku. Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl po ní sáhnout, bylo bohužel již zmíněné úmrtí Stevena Rose, velikána neurobiologie a velkého kritika sociobiologie, ke kterému chovám respekt, a s jehož prací jsem se trochu více seznámil coby laický zájemce v roce 2024. Čas od času se vracím k
jeho konverzaci s Richardem Dawkinsem natočené v roce 2012, ve které se podle mě krásně projevují filozofické rozdíly mezi dialektickými (integracionistickými) biology, mezi něž patřil profesor Rose, a biologickými deterministy a redukcionisty, mezi něž se řadí Dawkins. Steven Rose byl marxista, netajil se svým socialistickým přesvědčením, a ačkoliv nebyl členem akademické organizace Sociobiology Study Group, jejímiž členy byli mj. Stephen Jay Gould (
Pandin palec,
Jak neměřit člověka) či Ruth Hubbard (
Biological Woman - A Conveniant Myth), s jejím členem, molekulárním genetikem Richardem Lewontinem (
The Dialectical Biologist) a ještě spolu s psychologem Leonem Kaminem (
IQ and Human Intelligence) napsal již výše zmíněnou knihu
Not In Our Genes (Ne v našich genech), jež vyšla v roce 1984, a jež byla kritikou sociobiologie a genetického determinismu. Navzdory tomu, že vyrůstal v náboženském židovském prostředí, ovlivněn sionismem, stavěl se Steven Rose v posledních letech pevně na stranu palestinského obyvatelstva a kritizoval stát Izrael - pro více si přečtěte rozhovor s ním a jeho manželkou, socioložkou a protiválečnou aktivistkou Hilary Rose, z roku 2020
na webu organizace Science for the People.
Profesor Rose nebyl teoretikem, ale člověkem pracujícím a experimentujícím v laboratoři, od čehož se odvíjela jeho kritika redukcionistických metodologií a filozofického redukcionismu v oboru, ve kterém pracoval (jak uvádí ve výše odkazovaném rozhovoru s Richardem Dawkinsem, lidé jako on neberou geny jako jakési abstraktní jednotky, s nimiž operoval právě Dawkins, ale mají s jejich výzkumem praktické zkušenosti). Touto kritikou je kniha Molecules and Minds prostoupena. Autor se především snaží čtenářům vysvětlit problémy biologického redukcionismu v ohledu na laboratorní, vědeckou i lékařskou praxi v souvislosti s výzkumem mozků. Argumentuje v ní pro ne-redukcionistické přístupy, analýzy na mnoha úrovních, a poukazuje na to, že odlišné obory, jako biochemie a fyziologie, které jsou v podstatně odlišnými jazyky, nemohou jednoduše překládat informace z jednoho jazyka do druhého. Kritizuje také absolucionistický pohled na zvířecí práva některých aktivistů 80. let a argumentuje, že zvířat by v laboratorních pokusech bylo zabíjeno méně ve spravedlivějším, demokratičtějším systému (v socialismu). Neméně důležitou součástí Molecules and Minds je rozbor britských pravicových ideologií, které těží z biologického redukcionismu, jenž je základním kamenem sociobiologie, jejíž zástupci svou prací omlouvali a omlouvají existenci patriarchátu, kultury znásilnění a sociálních nerovností.
Kniha má, jak již bylo zmíněno, 144 stran textu, z nichž 137 patří samotným esejím (zbytek pak tvoří rejstřík). Většina těchto esejí nebo kapitol zabírá kolem 11 stran, některé jsou však delší a jiné zase trochu kratší. Po sedmistránkovém úvodu následuje první esej, The limits of science (Limity vědy), na stranách 8 až 17. Druhá esej, Biological reductionism: its roots and social functions (Biologický redukcionismus: jeho kořeny a sociální funkce), zabírá strany 17 až 32. Esej třetí, Less than human nature: biology and the New Right (Méně než lidská nátura: biologie a nová pravice), napsal Steven Rose právě se svou manželkou Hilary; tato kapitola může mít největší přínos pro studenty či zájemce o sociální vědy a politologii. Jde o nejdelší kapitolu knihy, zabírá strany 33 až 57. Čtvrtá esej, DNA and human perfectibility (DNA a lidská dokonalost), se nachází na stranách 58 až 69. Pátá kapitola, Genetic engineering: the new arms race (Genetické inženýrství: nový závod ve zbrojení), se nachází na stranách 70 až 79. Kapitola šestá nese název Animal rights and wrongs (Zvířecí práva a křivdy) a vyplňuje strany 80 až 90. Sedmá esej, From causations to translationis: a dialectical solution to a reductionist enigma (Od kauzací k translacím: dialektické řešení redukcionistické enigmy), má 11 stran, a nachází se na stranách 91 až 102. Esej osmá, Disordered molecules and diseased minds (Zpřeházené molekuly a nemocné mysli), zaujme určitě zájemce o psychologii, a nachází se na stranách 103 až 112. Devátou kapitolu, Towards a biology of learning (K biologii učení), najde čtenář na straně 113, a poslední esej, The cellular structure of memory (Buněčná struktura paměti), začíná na straně 127. Obrazového materiálu je v knize pomálu; nicméně například na stranách 17 a 18 se nacházejí dvě schémata vysvětlující modelově hierarchii vědeckých oborů a vztah mezi typy biologického vysvětlení.
V úvodu do Molecules and Minds vysvětluje Steven Rose, jaký vliv na něj měl jeden význačný dárek, který si přál - a který dostal - ke svým 8. narozeninám. Byla to jistá knížka s názvem O původu druhů (The Origin of Species) od Charlese Darwina. Ačkoliv její první strany překročil až po několika letech, dala mu, jeho slovy, intelektuální zbraň, kterou potřeboval v debatách s ostatními hochy při sobotní službě v synagoze. Profesor Rose vzpomíná na antisemitismus, se kterým se setkával ve škole; na antisemitismus v celém Londýně i po 2. světové válce, se kterým se potýkal jeho otec, organizátor antifašistických akcí. Na první straně připomíná nelehkou situaci imigrantů v 80. letech, kdy pod Margaret Thatcher politici židovského původu, jež se přidali k její Konzervativní straně, implementovali takové protimigrační politiky, jaké by jejich vlastním prarodičům (a Stevenovým prarodičům) nikdy neumožnily usadit se v Británii. Od svých začátků coby studenta chemie se pak autor dostává ke svému setkání se svou pozdější manželkou Hilary na začátku 60. let, připomíná čtenářům jejich první společnou knihu, Science and Society (Věda a společnost), a poté vysvětluje problémy redukcionismu: "Zvláště v biologii se zdálo, že dominantním módem požadovaných vysvětlení byly ty redukcionistické; společností z hlediska organismů, organismů z hlediska buněk, buněk z hlediska molekul a nakonec všeho z hlediska atomů. Tento redukcionismus slouží určité ideologické roli, protože jde ruku v ruce s biologickým determinismem, který tvrdí, že sociální řád se všemi svými manifestovanými nerovnostmi je biologicky zřízen v souladu s potřebami a instrukcemi našich 'sobeckých genů'." Zde poprvé zmiňuje onen problematický termín introdukovaný Richardem Dawkinsem ve stejnojmenné knize z roku 1976. Pokračuje: "Během 70. a 80. let se má psaná díla čím dál více zabývala kritikou tohoto biologického determinismu. Pokusil jsem se ukázat na jeho nepřiměřenost ve zkoumání komplexity živoucích systémů a na jeho ideologickou roli v udržování statu quo." Také na úvod pokládá základní otázku, zda se člověk jeho vlastní profese, pracující v biochemické laboratoři, může vyhnout filozofickému a ideologickému břemenu redukcionismu, když je přece laboratorní praxe metodologicky tolik v redukcionismu zasazena.
Nyní tedy k první eseji, The limits of science (Limity vědy). Ta se zabývá materiálními, ideologickými a etickými limity vědy. Profesor Rose připomíná narativ, podle něhož lidská zvídavost nemá hranic, když věda coby lidská činnost má řadu hranic či limitů, a kritizuje ty, kteří ji prezentují jako ničím nelimitovanou: "... protože věda není jen o pasivních znalostech přírody, ale také o vývoji nových způsobů proměňování přírody a transformování světa skrze technologie, tito stejní apologisté nám nabízejí úžasnou vizi prospektu světa, přírody, včetně lidské přírody, přetvořené v lidském obraze, aby sloužila lidským potřebám. Jen když se podíváte trochu blíže na tyto vize, zjistíte, že věda, jež tvrdí, že hovoří za všechny lidské bytosti, hovoří v pravdě za velmi konkrétní skupinu. Její univerzalita se ukazuje být projekcí potřeb, zvídavostí a způsobů ctění světa - nikoliv jakési beztřídní, bezrasové a bezgenderové lidské společnosti - určité třídy, rasy a genderu, jež byly tvořiteli vědy a rámcovateli jejích otázek už od Francise Bacona." Zmiňuje kritiky bezhraničnosti lidské zvídavosti, ať už to byla mírová hnutí prvních dekád druhé poloviny minulého století, feministická a ekologická hnutí i hnutí za zvířecí práva; připomíná i jejich kampaně proti nukleárnímu průmyslu, zakořeněnému ve vědě. Líbí se mi tato slova: "Pokud je pravda, že se věda v takové podobě, jakou ji známe, vyvinula v severozápadní Evropě v 17. století, pak se otázka podstaty vědy stává urgentní. Proč se zrodila v určité podobě v Evropě v určitém čase? Vždyť existují mnohé civilizace s historií kultury a vědeckého bádání, jež předcházely Evropu 17. století a dosáhly vysoké úrovně vědeckého a matematického poznání, mezi nimi civilizace čínská a indická." Euro-centričnost vědy je stále problémem, o kterém musíme hovořit. K rozvoji evropské vědy dále píše: "Když prozkoumáte tuto historii, vyjde najevo, že k tomu došlo v souběhu s dalším pozoruhodným fenoménem, příchodem kapitalismu. Zrození kapitalismu a zrození vědy na západě šly tedy ruku v ruce. Zaprvé proto, že kapitalismus poskytnul impuls k rozvoji určitých typů vědy a technologií, a zadruhé proto, že věda a technologie poskytly impuls ke kapitalistickému módu výroby a obchodní expanzi." Profesor Rose připomíná, že kapitalismus byl zprvu progresivní silou, osvobozující v porovnání s feudalismem, ale pak se stal silou omezující; a jako lidské svobody, ani věda nemohla narůstat, a je omezena kapitálem. Záleží na tom, kdo a proč vědu financuje.
Co se týká ideologických omezení vědy, rozebírá Steven Rose tři úrovně rámcování hypotéz a realizace vědeckých experimentů. Zaprvé si věda můžete pokládat jen takové otázky, jaké dokáže rámcovat (je například třeba mít takové technologie, které umožní určitý výzkum; jak autor uvádí, takový výzkum chromozomů nebylo možné provádět do příchodu technologií, jež to umožnily, na začátku 20. století). Zadruhé, ne všechna vědecká fakta jsou rovnocenná (zde autor uvádí příklad Sangerovy úplné sekvence insulinu, což mu zabralo 10 let, a dostal za to Nobelovu cenu; nicméně proteinů máme v těle přes 100 000, a insulin z nich byl vybrán pro určité důvody, které asi nemusím rozebírat). Zatřetí, roli tu hrají současné požadavky, aby věda to zkoumala to či ono; požadavky, jež přicházejí z různých jiných sfér společnosti v její současné podobě. Profesor Rose píše: "Mód myšlení, který charakterizoval období zrození vědy od 17. století dále, je redukcionistický. To znamená, že věří ne pouze v to, že pro porozumění světa je třeba rozebrat ho do jeho komponentních částic, ale že tyto částice jsou nějakým způsobem mnohem fundamentálnějeí, než celky, které tvoří." V rámci Knihy týdne jsem před pár týdny uváděl citát Stephena Jaye Goulda z knihy Pandin palec, v němž významný evoluční biolog kritizoval tu snahu poskládat si obrázek o živých organismech tím, že je rozebereme na malé částečky, jako stroje (takový předpoklad je snad vyústěním kartezianismu, vnímání organismů jako jakýchsi "strojů" tvořených částicemi). Steven Rose dále píše: "Redukcionismus zaujatě tvrdí, že je vědeckou metodou, že nakonec znalosti zákonů pohybu částic nám umožní pochopit vzestup kapitalismu, podstatu lásky nebo dokonce vítěze příštího Derby. Také tvrdí, že části jsou ontologicky přednostní před celky, které tvoří. Klamy redukcionismu by měly být jasné. Nemůžeme rozumět hudbě, kterou hraje kazeta, jednoduše tím, že zanalyzujeme chemické a magnetické vlastnosti kazety nebo složení přehrávačů - ačkoliv toto jsou části jakéhokoli takového vysvětlení. Ovšem redukcionismus se zapouští hluboko. Pro Richarda Dawkinse a sociobiologii, studniční prameny lidské motivace mají být interpretovány analýzou lidské DNA; James Watson vyřkl: 'Co dalšího je, než atomy?' No, odpovědí jsou organizační vztahy mezi atomy, které jsou striktně nededukovatelnými vlastnosmi atomů samotných. Koneckonců, kvantová fyzika nemůže zkoumat ani interakce mezi více než dvěma částicemi zároveň, nebo predikovat vlastnosti molekul tak jednoduchých, jako je voda, z vlastností jejich složek."
Etickými limity vědy, které autor zmiňuje, jsou obavy z určitých znalostí nebezpečných pro lidstvo v určité době; v jedné době to byla jaderná energie, jindy to může být klonování. To však není vše. Uvedu jen pár vět, které napsal pro jeden z posledních odstavců této eseje, které se mi líbí: "Ale někdy existují věci, které se nemůžeme dovědět, protože otázky jsou zkrátka špatně či nesmyslně položeny. Jako někdo, kdo se účastní debaty o 'souvislosti rasy s IQ', často jsem byl dotazován, zda oponuji pracím o 'genetickém průměru rasových odlišností v IQ' na etické bázi. Má odpověď je, že ji oponuji na stejné bázi, jako výzkumu, zda je zadní část Měsíce tvořena gorgonzolou nebo stiltonem. To znamená, že je to hloupoučká otázka, neschopná vědecké odpovědi, a sensu stricto je vlastně nesmyslná. Otázka má gramatický, ale ne vědecký smysl, protože 'IQ' není fenotyp vnímatelný genetickými měřeními, a odhady dědičnosti nemohou být aplikovány na rozdíly ve fenotypech mezi skupinami."
Autor knihy, neurobiolog Steven Rose, na fotografii pořízené Robinem Mayesem. Zdroj:
The Times
Na prvních dvou stranách druhé eseje, Biological reductionism: its roots and social functions (Biologický redukcionismus: jeho kořeny a sociální funkce), jsou čtenáři představena již zmíněná schémata konvenční hierarchie vědy (nahoře je sociologie, na spodku jako základ je fyzika, a fyziologie systémů a jednotek jsou zhruba uprostřed žebříčku) a vztah mezi typy biologického vysvětlení (fylogeneze, ontogeneze, pak na příkladu nervový impulz, a úrovně jevu, na něž lze nahlížet "zezdola", "shora" či z vnějšku určité úrovně). Steven Rose se zde pouští do vysvětlení filozofie redukcionismu - v podkapitolkách popisuje holismus (vysvětlení "shora") a redukcionismus (vysvětlení "zdola"), a dále se věnuje popisu vývojových a evolučních vysvětlení jevů. Přitom vždy využívá příkladu skoku žáby, a jak je na tento jev, na tuto činnost organismu vzhledem k prostředí, organismu samotného, svalů v jeho končetinách či myosinu a aktinu nahlíženo z oněch různých úrovní. Poté se zabývá původem redukcionismu, vznikem moderní fyziky, Galileem a Newtonem, post-newtonským světem a novou fyzikou zapuštěnou v dynamice, nikoli statice, abstrakcemi paralelujících komoditní výměny v rodícím se kapitalismu, a Descartem. Píše: "Pro Descarta byl svět jako stroj, a živé organismy jako pouhé typy hodinových strojků či hydraulických strojů. Byl to tento obraz karteziánského stroje, co začalo dominovat vědě a představovat fundamentální metaforu legitimizace buržoazního světonázoru mechanické přírody. To, že stroj byl vzat jako model pro živý organismus - a ne naopak - je kriticky důležité. Těla jsou nerozpustnými celky, které ztrácí své esenciální znaky, když jsou rozebrány na kousky. Stroje naopak mohou být disartikulovány, aby jim bylo porozuměno, a pak mohou být znovu dány dohromady." A pokračuje: "Descartův model stroje se brzy rozšířil od ne-lidských organismů k organismům lidským. Bylo jasné, že většina lidských funkcí je analogická k těm u ostatních zvířat, a tedy redukovatelná na mechaniku." Na to navazuje vznikem dualistického pohledu na svět v ohledu na nesmrtelnost duše v katolické víře, které byl Descartes oddán; pohledu, který autor popisuje jako "dogma, které, jak uvidíme, je nevyhnutelným důsledkem jakéhokoli redukcionistického materialismu, jenž nakonec nechce akceptovat, že lidé jsou 'ničím než' pohybem svých molekul." Dualismus umožnil vnímat podřízené pracující v kapitalismu jako pouhé lidské stroje, ale v neděli, když mířili do kostelů, jim umožňoval vnímat lidskou duši jako nesmrtelnou a "neposkvrněnou" každodenními traumaty z nesvobodné práce.
Dále profesor Rose popisuje vývoj materialistické biologie, pád náboženství a triumf vědy. Zmiňuje dialektický materialismus Karla Marxe a Fridricha Engelse, "dlouhodobé pokusy překonat mechanický materialismus formulací principů materialistického, ale ne-redukcionistického pohledu na svět, a místa, které v něm lidstvo má." Klíčem samozřejmě byl rozvoj evolučního myšlení. Autor píše: "Důsledkem Darwinovy evoluční teorie byla konečně změna formy legitimizace ideologie buržoazní společnosti. Nemohla již záviset na mýtu božstva, které učinilo všecko jasné a krásné a každého připsalo k jeho majetku, hradu bohatého vládce či bráně chudého rolníka, dominantní třída sesadila z trůnu boha a nahradila ho vědou. Společenský řád byl stále vnímán jako fixovaný silami mimo lidstvo, ale nyní tyto síly byly přírodní spíše než božské. Pokud něco, tak nový legitimátor společenského řádu byl mnohem impozantnější, než ten, kterého nahradil. Je s námi, samozřejmě, od té doby." Zabývá se také centrálním dogmatem v molekulární genetice - tím jednosměrným tokem informace mezi DNA a proteinem, dávající přednost dědičné molekule; toto dogma se stalo základem argumentů sociobiologů. Od ideologické organizační funkce takové formulace přechází přes Huxleyho vnímání "mysli jako nic víc než houkání parní lokomotivy" a Pavlovův "klíč k redukci ve psychologii a fyziologii" k samotné kritice redukcionismu. Cituje Dawkinsova slova ("venku prší DNA") z jeho tehdy nové knihy Slepý hodinář (The Blind Watch-Maker), a označuje jej za prudkého redukcionistu. Představuje argumenty proti redukcionismu; zaprvé, s tvrzením, že individuum má ontologicky přednost před společností nebo že aktin a myosin mají přednost před stahem svalu, nedokáže redukcionismus vysvětlit jevy simultánně se dějící na více úrovních (na úrovni jedince i společnosti, na úrovni biochemické i fyziologické), a zadruhé, že redukcionismus operuje s jevy náhodné aglomerace a zvěcnění (reifikace). Sociobiologové zvěcňují například něco tak komplexního, jako je agresivita, ale jak profesor Rose uvádí: "... jev označovaný jako 'agresivita' ve společnosti je jednoduše viděn jako suma agresivních vlastností individuálních členů společnosti. Viděli jsme, jak to funguje, v kontextu různých lékařských zásahových strategií nabízejících léčit 'agresivitu' ve společnosti, zvláště chirurgických zásahů navrhovaných po riotech v nitrech měst v USA v 60. letech. Takové strategie tvrdily, že vysvětlení takových sociálních jevů musí ležet v jedincích vykazujících agresivní aktivitu." Poukazuje na to, že se pak hovoří o tom, kde - v jaké části těla, mozku - se pak ta agresivita jedince ukrývá, a tento přístup kritizuje: "Chování je výrazem vlastností systému, organismu; není lokalizováno v žádné jeho jedné části." V neposlední řadě kritizuje vzorce adaptacionistických mýtů, které sociobiologové tvoří; s tím souvisí syndrom Beatrix Potter a projekce lidských kvalit na zvířata a s tím se pojící očekávání "přirozenosti" lidského chování. Autor zde zmiňuje i Engelse, který si už v 19. století uvědomoval, že tento myšlenkový proces byl odpovědí na sociální darwinismus onoho času.
Ve třetí eseji, Less than human nature: biology and the New Right (Méně než lidská nátura: biologie a nová pravice), jejíž spoluautorkou je Hilary Rose, se čtenář dozví více o spojení politiky s teoriemi lidské přirozenosti. Do jejího čtení jsem byl tak zabrán, že jsem musel z pražského metra vystupovat o kus dál, než kam jsem chtěl zajet (prostě není nad dobrou knížku). Různé politické ideologie a hnutí mají své teorie lidské přirozenosti (ať už je podle nich pro člověka přirozené, že je kooperativní nebo soutěživý, společenský či individualistický apod.). Steven a Hilary pro úvod píšou o Darwinovi, Herbertu Spencerovi, sociálním darwinismu, Marxovi a Engelsovi, o dopadech rasismu na antropologii 19. století a zrození vědeckého rasismu. V podkapitole The left and human nature (Levice a lidská přirozenost) zmiňují i Petra Kropotkina: "... anarchisté, následující Kropotkina, tvrdili, že existuje vrozená kooperativita mezi lidmi, kooperativita vzešlá z našich biologických přirozeností a je tedy produktem darwinovských evolučních mechanismů." Uvádějí také: "Radikální čtení Marxe, reprezentované pracemi Lukacse a nedávno i Hellera znovu zřídilo středovost lidských potřeb coby historicky konstruovanou, nicméně však jako výsledek kontinuální dialektiky mezi biologií a společností, jako srdce marxistického programu." Zmiňují také, že některé marxistické proudy odmítly existenci něčeho jako je "lidská přirozenost". Prezentují labouristický náhled na lidskou náturu, zmíněn je i William Blake, a trochu kritizují Lainga, Michela Foucalta a sociální konstrukcionismus. Mnohem větší část této eseje je však věnována pravici a jejím pohledům na lidskou přirozenost, od rasového nacionalismu britské Národní fronty, jejíž členové s radostí citovali Dawkinse (připomínají, že Dawkins se nikdy nedistancoval od toho, jak jeho výzkumy a slova využívali britští nacionalisté), přes zkroucený whiggismus po křesťanské omluvy sociálních nerovností. Roseovi uvádějí citát Margaret Thatcher, podle níž mají všichni "právo být nerovnými" (Maggie, Maggie, Maggie, dead, dead, dead! Vážně, ta týpka to neměla v hlavě v pořádku). V podkapitole The New Right (Nová pravice) pak rozebírají podobnosti dvou na první pohled odlišných vláken britské pravice - vlákna neoliberálního, jehož guru byl Friedrich von Hayek a které pak reprezentovali lidé z Adam Smith Institute, a vlákna autoritářského, krajně pravicového. Z prezentovaného citátu Rogera Scrutona, že "v sobě všichni máme kousek Maggie Thatcher" mě doteď mrazí. Pravicové směry mají na člověka jako druh, na společnost a na jedince, tak chladný, cynický, redukcionistický pohled.
Nemálo textu Roseovi ve třetí kapitole věnují právě spojení sociobiologie a nové pravice, která vznikala v 2. polovině 20. století. Poukazují na využívání studií o rozdílech v IQ mezi "rasami" různými pravicovými demagogy, včetně francouzského nacionalisty Le Pena (ten to taky neměl v hlavě v pořádku, ale tak aspoň mu znesvětili hrob, gaunerovi), a uvádějí, že tyto studie byly podvodné (nezapomeňme, že IQ je také zvěcňováno, a zvěcňování, vnímání procesů nebo konceptů jako jakýchsi skutečných věcí v reálném světě, rozhodně není vědecké): "O tvrzení o dědičnosti IQ a původ rozdílů mezi rasami se samozřejmě vedou důrazné debaty. Většina hlavních důkazů byla založena na datech Cyrila Burta, které Leo Kamin a Oliver Gillie odhalili jako podvodné. Kaminovo systematické posouzení původních dat, a útok Richarda Lewontina v USA a dalších v Británii na teoretickou bázi odhadů dědičnosti a signifikace IQ měření, velmi přispělo k vyřešení tohoto problému. V 80. letech soudy v Kalifornii rozhodly, že užívání IQ testů je diskriminační..." Roseovi připomínají, že IQ testy v souvislosti s "rasovými odlišnostmi" vždy měly význam jen pro explicitní rasisty a fašisty. Uvádějí také, že koncept "kin selection" (příbuzenský výběr) se hodil nacionalistům a jiným krajně pravicovým uskupením v jejich dogmatickém tažení proti imigrantům, a jako omluva xenofobie. V neposlední řadě rozebírají hrůzná tvrzení sociobiologů ospravedlňujících genderové nerovnosti, těmito šarlatány vnímané jako cosi adaptivního, vedoucí dokonce k omluvám znásilnění nebo připisování násilného - včetně sexuálně násilného - chování mužů (myšleno cishet mužů) jakési přirozenosti našeho druhu. Uvádějí zde otřesný Scrutonův citát, ospravedlňující znásilnění; Scruton, konzervativní filozof, má problém s feminismem. Roseovi píší: "Ačkoli v jeho knize o sexuální touze argumentuje proti redukci lidské touhy na 'pouhou' zvířeckost, aby to bylo interpretováno sociobiologicky, pokračuje rekonstruováním prakticky všech sociobiologických tvrzení o slušnosti buržoazního sexuálního chování, a zakořeňuje je v ex cathedra tvrzeních o tom, co to znamená být lidská bytost." Rozebírají díla Davida Barashe, E. O. Wilsona a Richarda Dawkinse v ohledu na nacionalismus, rasismus, agresivitu a znásilnění, dále rozebírají Hayeka a jeho koncept "kmenového socialismu" (tak vnímal minulost lidské společnosti a argumentoval, že příchod trhu byl progresivní; že jsme se tak vymanili z "temných časů socialismu", v němž jsme podle něj žili po většinu existence našeho druhu). Ve své kritice sociobiologie zmiňují také Gouldem a Lewontinem introdukovaný termín panglossismus.
Čtvrtá esej, DNA and human perfectibility (DNA a lidská dokonalost), se nejprve pouští do termínů genotyp a fenotyp, které ve výše odkazovaném videu profesor Rose nazývá v podstatě metafyzickými koncepty. Upozorňuje nás na to, že o DNA mají někteří lidé statický obrázek, ale: "Obecně je jasné, že různící se proporce genomu jsou aktivně transkribovány do proteinu v jakýkoli různý čas a v jakékoli buňce. V jakémkoli čase je vnější forma organismu, fenotyp, výsledkem měnící se exprese DNA v určitém setu měnících se prostředí." Dále uvádí: "Je to tato interakce DNA s prostředím během vývoje - samozřejmě během celého života jedince - co znamená, že neexistuje jednoduchá, lineární sekvence, ve které 'DNA vytváří RNA, která vytváří protein, který vytváří fenotyp'. Jako daň za extrémně redukcionistický teoretický rámec, v němž si molekulární biologie vyvinula tuto sekvenci DNA - RNA - protein, unilineární a nevratný tok informace, což Francis Crick nazval 'centrálním dogmatem' molekulární biologie." Profesor Rose upozorňuje na to, že například prostředí musíme rozumět na mnoha úrovních; pro organismus nejde jen o fyzický svět, ale také svět biologický a sociální. Složitý vztah mezi geny a prostředím uvádí na příkladu fenylketonurie, Føllingovy nemoci, kde je dědičnost zneužívána podobně, jako ve výše rozebírané debatě o "dědičnosti IQ". Dále jsou v této kapitole řešena témata omezení fenotypu, fitness (zde se profesor Rose dotýká i zneužití konceptu fitness zastánci eugeniky), a sociobiologický pohled na lidi jako "naprogramované" naší DNA. Dočkáme se kritiky Dawkinsova "sobeckého genu", a profesor Rose připomíná: "... genotyp existuje uvnitř fenotypu, a pokud fenotyp přežije nebo ne, to záleží na jeho interakci s ostatními. To znamená, že bude pouze vybrán v pozadí populace, v níž se nachází. A pokud se vyvine 'zdatnější' druh, celá populace může být eliminována bez závislosti na selektivní výhodě určitých genů v genotypu jakéhokoli jedince onoho druhu ve srovnání s jinými takovými jedinci." Kritizuje sociobiologické vnímání pohlavního výběru jako výběr fenotypu pod kontrolou genotypu. Pátou kapitolu, Genetic engineering: the new arms race (Genetické inženýrství: nový závod ve zbrojení), shrnu velmi rychle. Je v podstatě výčtem informací o výzkumech jedů, plynů, chemických zbraní a biologických zbraní, do kterých dávaly peníze armády různých zemí - hlavně USA a Velká Británie, ale zmíněn je i Izrael. Tato kapitola upozorňuje na silné spojení vědy s militarismem - rozvoje zbraní a činění laboratorních pokusů s různými látkami pro využití armádami. Steven Rose by sám na něčem takovém nikdy neparticipoval, zásadně spolupráci vědy a armády odmítal.
Téma šesté eseje, Animal rights and wrongs (Zvířecí práva a křivdy), může někomu zprvu připadat kontroverzní, má-li rád zvířata. Profesor Rose už v úvodu knihy upozorňuje na to, že není zastáncem práv zvířat v takovém duchu, v jakém je prezentuje hnutí za zvířecí práva; a že by vždy zvolil záchranu lidského života před zvířecím. Stěžuje si na to, že organizátor jedné demonstrace ho coby experimentátora s živými zvířaty v laboratoři přirovnal k Mengelemu, což pro Rose jako člověka z ortodoxně židovského prostředí nebylo přijatelné. Musím říci, že ale nejsem nadšený z toho, jak je v této eseji schopen označit se za "druhystu"; dostává se k termínu, který začali používat Mary Midgely a Peter Singer, jímž je "speciesism". Od doby, kdy profesor Rose tuto esej napsal, už uplynulo mnoho desetiletí, a dnes se vedou kampaně za používání technologií k výpočtům hodnoty LD50 toxických látek, raději než živých zvířat - já osobně se jako laik kloním na stranu nezneužívání životů zvířat pro tyto testy. Profesor Rose nicméně čtenáři vysvětluje, že jako socialista ví, že v kapitalismu je zneužívání zvířat při laboratorních pokusech nadměrně zvýšeno poptávkami na trhu - poptávkami po nových lécích, nebo po stejných lécích s jinými názvy, a to vede k nadměrnému zabíjení a testování, které by v socialismu bylo menší (ale jak připomíná, pořád by k němu docházelo).
Sedmá kapitola, From causations to translationis: a dialectical solution to a reductionist enigma (Od kauzací k translacím: dialektické řešení redukcionistické enigmy), je věnována problematice chování (autor připomíná, že mnozí sociologové, i ti ne-marxističtí, nemají z dobrých důvodů slovo "chování" rádi), neadekvátnosti systémových přístupů při studiu chování a problémům zvěcnění při studiu chování: "Neměli bychom hovořit o 'altruismu' nebo 'inteligenci' jako o podstatných jménech popisujících objekty, ale jako o slovesech popisujících aktivity, nebydlí jako statické hroudy v organismu, aby byly vykresleny jako systém modelující box nebo matematicizovány jako fenotyp populačního genetika." Připomíná, že i sám Dawkins si téměř uvědomil problém takového zvěcnění altruismu. Esej se pak ubírá směrem k překladům, k translacím informací například z biochemie do fyziologie, což je ale strašně ošidná záležitost: "Překlady předpokládají, že existuje shoda mezi hranicemi jevů, jež mají být popsány, že anglické a francouzské věty odkazují na stejný čas, proces nebo událost. Rozvoj odlišných věd, například biochemie a behaviorálních oborů, znamená, že si každá zbudovala vnitřně odsouhlasené porozumění toho, co jsou přírodní objekty a procesy, které jejich diskurzy adresují. Problémy, zejména v behaviorálním výzkumu, jsou nejistotami ohledně statutu objektů jejich diskurzu - jsou to pouze zvěcněné artefakty nebo korespondují s přírodními jevy?" Vztahy mezi těmito jazyky - mezi odlišnými vědními obory - jsou na různých úrovních asymetrické. V závěru eseje profesor Rose uvádí, že teorie dialektické identity může pomoci - odmítá vyhledat nějakou ultimátní kauzaci na molekulární úrovni, ale molekulární úroveň nikterak nezatracuje nebo nepopírá, vidí ji jen jako nutnou součást komplexnější analýzy - například jím prezentované materiální reality naší mysli.
V osmé eseji, Disordered molecules and diseased minds (Zpřeházené molekuly a nemocné mysli), se Steven Rose zabývá biologickými markery, interpretací léků a zvířecími modely v ohledu na psychické poruchy, a opět proniká do problematiky redukcionismu, tentokrát v ohledu na hledání markerů například pro schizofrenii. Uvádí, že farmakologové a biochemici věří, že popis mentálních poruch jako vlastností určitých molekul a shluků buněk má přednost před rigorózním popisem stejného jevu uskutečněným lékařem, sociologem nebo autorem románu (vrací se ke svůdnosti redukcionismu, založené v jeho historii, čímž se zabývá druhá kapitola). Prezentuje čtenáři historii hledání markerů pro schizofrenii, od anomálních substancí v krvi schizofreniků (v 60. letech) přes serotoninovou hypotézu (od roku 1955) po acetylcholinovou hypotézu (od roku 1973). Dále prezentuje studii uskutečněnou v roce 1978, jejíž autoři se zabývali depresí pracujících žen; ty zažívaly depresi o dost více, než ženy ze střední třídy: "Máme předpokládat, že všechny tyto pracující ženy navíc sdílejí určitou genetickou predispozici? Určitě přece život a okolnosti prostředí jsou u této skupiny lepšími prediktory pravděpodobnosti, že budou trpět depresí, než jakékoli vytváření genové knihovny nebo biochemická analýza." Autor uvádí, že hledání markerů pro depresi je problémové, a že mezi biologickými událostmi v mozku a mentálními stavy by mohlo být mnoho korespondencí. V deváté eseji, Towards a biology of learning (K biologii učení), píše profesor Rose o výzkumu učení v ohledu na procesy, které se dějí v buňkách mozků lidí a dalších zvířat. Formuluje axiom: "Každý behaviorální/zážitkový stav organismu koresponduje alespoň s jedním specifickým buněčně biologickým stavem organismu, přičemž většina, ale ne všechna relevantní buněčná biologie se nachází v nervovém systému." Omluvte můj lehce kostrbatý překlad poslední věty v tomto souvětí, zkrátka nevím, jak lépe to spojení "relevant cell biology being within the nervous system" přeložit. Poté uvádí důsledek: "Úkolem neurobiologa zabývajícího se učením je identifikovat nutné, dostatečné a specifické buněčné biologické korespondenty při formování paměti." Pro korespondenci uvádí šest kritérií, jejichž vypsání by zde zabralo příliš mnoho místa, uvedu už jen tedy, že v závěru kapitoly připomíná ten zvláštní entuziamus z představy neexistujících "paměťových molekul", jenž zachvátil 60. léta.
Poslední esej, The cellular structure of memory (Buněčná struktura paměti), představuje Roseův vlastní vědecký výzkum paměti kuřat. Po krátkém úvodu do modelu učení, který dal dohromady kanadský psycholog Donald Hebb ve 40. letech minulého století, podle něhož klíč k učení leží v synaptických spojích mezi dvěma nervovými buňkami, obeznámí autor čtenáře s alternativními výzkumy paměti u bezobratlých živočichů, které prováděli Eric Kandel a jeho kolegové a Dan Alkon se svými kolegy, a jež se týkaly mořských měkkýšů rodů Aplysia a Hermissenda, a výzkumy savčího hippocampu prováděné Timem Blissem a Garym Lynchem. Poté se profesor Rose pouští do popisování svých výzkumů paměti u mláďat kuru domácího, jež začal provádět koncem 60. let na Cambridgské univerzitě s etologem Patem Batesonem a neuroanatomem Gabrielem Hornem. Dlouhodobě se zabývali učením pasivního vyhýbání, a to tak, že kuřatům namáčeli zrnka do vody a do nechutného methylanthranilátu. Pokud kuřata ochutnala zrnka s methylanthranilátem, vyhýbala se pak suchým zrnkům. Rose se svými kolegy zjistil, že když jim dá do 10 minut po ochutnání zrnka s methylanthranilátem slabý elektrický šok, jejich krátkodobá paměť zanikne, takže si poté zobnou do suchého zrnka (po ochutnání krmení s methylanthranilátem v případě, že se jim tato zkušenost uloží do dlouhodobé paměti, už taková zrnka, ať jsou namočená či suchá, nezobou). Více toho pak těmto vědcům prozrazovaly skeny mozku kuřat; tři specifické oblasti jejich mozku vykazovaly větší změnu biochemických, fyziologických a morfologických vlastností - hyperstriatum ventrale, paleostriatum augmentatum a lobus parolfactorius. Do detailů těchto studií se již pouštět nebudu, a netuším, jak výzkumy paměti u ptáků od roku 1987 pokročily, nicméně mi to jako laikovi přijde zajímavé (byť slabé elektrošoky vedoucí k amnesii kuřat osobně shledávám problematické; jak jsem psal výše, s autorovým pohledem na využívání zvířat v laboratorních pokusech nesouhlasím).
Molecules and Minds je podle mě skvělá kniha esejí, která může čtenáři posloužit jako dobrý vstup do širšího životního díla Stevena Rose. Ačkoliv od jejího vydání uplynulo už 38 let - má kamarádka z Itálie, která studuje medicínu, mě před pár dny upozorňovala na to, abych byl v ohledu na poslední eseje s buněčně biologickou, biochemickou a neurobiologickou tématikou trochu opatrný, přece jen výzkum paměti, učení či mentálních problémů mohl od té doby dosti pokročit - považuji ji za výborné čtení, a zvláště prvních několik esejí kritizujících biologický redukcionismus, politické směry s ním spjaté a sociobiologii musím vyzdvihnout. Vřele doporučuji všem, kteří chtějí o vědě, včetně vědě mozku, přemýšlet.
