V poslední neděli letošního září přináším 13. část projektu Kniha týdne, v rámci něhož vás vždy seznamuji s knihou, kterou jsem buď přečetl za poslední týden anebo ke které jsem se v něm vrátil po přečtení dříve.
Předchozí části Knihy týdne byly recenzemi následujících publikací: Clever Girl: Jurassic Park od Hanny McGregor, Vždyť jsou to jen zvířata od Zdeňka Veselovského, Mount Everest: Historie dobývání nejvyšší hory světa od Karla M. Herrligkoffera, Planeta dinosaurů od Cavana Scotta, Queer Ducks (and Other Animals) od Eliota Schrefera, Stezkami lovců mamutů od Radana Květa, Steve Backshall's Most Poisonous Creatures od Steva Backshalla, Standing Stones od Jeana-Pierra Mohena, Pandin palec od Stephena Jaye Goulda, Alexander von Humboldt: A Concicse Biography od Andrease W. Dauma, Delfíni nebo radary? od Borise Sergejeva a Molecules and Minds od Stevena Rose. Tentokrát vám představím knihu s environmentální a politicko-teoretickou tématikou, která nabízí mnohé k zamyšlení.
Anthropocene or Capitalocene? (česky Antropocén nebo kapitalocén?) s podtitulem Nature, History and the Crisis of Capitalism (Příroda, historie a krize kapitalismu) je kniha vydaná nakladatelstvím PM Press v roce 2016, sestávající z esejí napsaných sedmi význačnými akademiky nejen ze Spojených států amerických. Editoval ji historický geograf a environmentální historik Jason W. Moore, jenž působí na Binghantomské univerzitě v New Yorku, a který je autorem knih Capitalism in the Web of Life (2015) či A History of the World in Seven Cheap Things (2017). Doktor Moore je autorem úvodní části a poté ještě jedné eseje v knize. Další kapitoly pak napsali americká environmentální spisovatelka Eileen Crist (Images of Animals: Anthropomorphism and Animal Mind, 1999), americká bioložka, historička vědy a feministická teoretička vícedruhových vztahů Donna J. Haraway (Simians, Cyborgs and Women, 1991), již zesnulý německý politolog a marxistický teoretik Elmar Altvater (The Poverty of Nations: A Guide to the Debt Crisis-From Argentina to Zaire, 1991), americký environmentální histrik Justin McBrien, odborník na americkou literaturu a kulturu David Hartley (The Politics of Style: Towards a Marxist Poetics, 2017) působící na Gießenské univerzitě v Německu a americký investigativní žurnalista Christian Parenti (Tropics of Chaos: Climate Change and the New Geography of Violence, 2011). Společně tito autoři kritizují termín antropocén, jehož užívání za účelem pojmenování současné epochy v geologickém čase značně narostlo v posledních desetiletích, a argumentují pro jiný termín, kapitalocén; nebo, v případě Donny J. Harraway, chthulucén, a v případě Justina McBriena, nekrocén. Kniha nabízí rozbor problematické filozofie a nomenklatury antropocénu, zapuštěné v karteziánském dualismu a házející lidstvo do jednoho pytle, aniž by vnímala nerovnosti v lidské společnosti, jako viníka současné environmentální krize či dokonce jako jakéhosi právoplatného pána planety. Nabízí také kritiku geoinženýrství, rozbor levné přírody a problému kultury ve spojení s antropocénem a kapitalocénem, a v neposlední řadě rozbor politické ekologie státního zřízení. Rozhodně ji doporučuji k přečtení.
Přední obálka knihy
Anthropocene or Capitalocene? vydané nakladatelstvím PM Press v roce 2016. Zdroj:
PM Press
Knihu Anthropocene or Capitalocene? jsem měl ve svém hledáčku již nějakou dobu. Konečně jsem se dostal k jejímu přečtení v týdnu mezi 22. a 28. zářím 2025, a mohu jí (a jejím autorům) vyjádřit své uznání. S problematikou konceptu antropocénu jsem byl již nějakou dobu obeznámen; ostatně poprvé jsem se s jeho kritikou z geologického hlediska setkal už v srpnu roku 2010, kdy jsem o něm v mírně slepé víře (o antropocénu jsem se totiž dozvěděl z jednoho dokumentárního pořadu v televizi) napsal kratičký příspěvek. Od té doby jsem byl ohledně tohoto termínu jaksi opatrný, vědom si toho, že se mezi některými geology neujal. V průběhu let jsem se pak začal setkávat s jeho kritikou i ze strany odborníků a aktivistů snažících se poukázat nebo najít řešení nelehké environmentální a klimatické situace, v níž se naše společnost a planeta ocitly. Anthropocene or Capitalocene? je však zatím nejsubstanciálnější kritikou antropocénu, jakou jsem četl - kritikou učiněnou s vědomím, že žijeme v epoše značných změn, které mohou do budoucna zanechat stratigrafickou stopu. Jason W. Moore a jeho kolegové na 240 stranách (či 184 stranách textu, zbytek totiž tvoří obrovsky dlouhý seznam zdrojů, z nichž vycházejí) rozebírají, v čem tkví problematická nomenklatura antropocénu, jak se pojem antropocén hodí zastáncům kapitalismu - který nás do této krize dovedl - a zvláště pak těm, kteří ho chtějí jen zazelenat (zelený kapitalismus zaštiťující se zdánlivě sympatickým označením udržitelný rozvoj), nutí čtenáře k zamyšlení o antropocentričnosti antropocénu a vybízejí k biocentrickému a sympoietickému přístupu k vnímání nové epochy, a dopodrobna řeší taková témata, jako je planetární katastrofismus, přetváření životního prostředí v kapitalismu či kulturní pojetí "přírody". Kapitalismus je přitom v této knize vnímán nejen jako ekonomický systém či systém sociálních vztahů (jak ho vnímal už Karl Marx), ale i jako systém smýšlení.
Když Jason W. Moore poprvé zaslechl termín kapitalocén při konverzaci s Andreasem Malmem (How to Blow Up a Pipeline), tehdy ještě doktorandem na Lundské univerzitě, v roce 2009, neměl údajně ani ponětí o tom, že by toto označení mohlo znamenat něco víc, než ono jednoduché "ano, kapitalismus může za současnou krizi biosféry". Ovšem kapitalocén znamená něco mnohem víc. Reflektuje světovou ekologii kapitálu, moci a přírody, a je zasazen ve vnímání druhové diverzity a shromáždění těchto druhů na naší planetě. Může tak být důležitou stavební vrstvou pro aktivisty, na níž lze stavět nový a hlavně uvědomělý svět, schopný pochopit provázanost vykořisťování lidí a vykořisťování životního prostředí. Umožňuje také vzdálit se simplistickému dualistickému pojetí "člověka" a "přírody" jako separovaných záležitostí. Doktor Moore a jeho kolegové v této knize posouvají historii počátku intenzivní přeměny světa kolem nás do období dlouhého 16. a 17. století, před začátkem industrializace, jež bývá obvykle vnímána jako hlavní spouštěč současné environmentální krize. Podle autorů Anthropocene or Capitalocene? byly základy pro tuto krizi položeny již dříve, a souvisejí neodmyslitelně s objevem Ameriky, vykořisťováním a genocidami tamního původního obyvatelstva a společenskému vývoji předcházejícímu vynález parního stroje, který v této epoše nehrál až zase tak významnou roli, jak někteří na techniku orientovaní podporovatelé antropocénu tvrdí (byť byl samozřejmě součástí tohoto vývoje).
Tato publikace je rozdělena na 3 hlavní části, následující po úvodu nesoucím její název i s podtitulem. Ty dohromady obsahují 7 esejí, z nichž každá byla napsána jiným kontributorem. První část knihy, zabírající strany 13 až 77, tvoří dvě eseje; On the Poverty of Our Nomenclature (O chudobě naší nomenklatury) od Eileen Crist a Staying with the Trouble: Anthropocene, Capitalocene, Chthulucene (Zůstat s problémy: Antropocén, kapitalocén, chthulucén) od Donny J. Haraway. Druhá část, Histories of the Capitalocene (Historie kapitalocénu) zabírající strany 77 až 153, je tvořena třemi kapitolami, z nichž první napsal Jason W. Moore, a nese název The Rise of Cheap Nature (Vzestup levné přírody). Následující, čtvrtá kapitola knihy, se jmenuje Accumulating Extinction: Planetary Catastrophism in the Necrocene (Akumulace vymírání: Planetární katastrofismus v nekrocénu), a jejím autorem je Justin McBrien, v době vydání ještě dokončující své doktorské studium. Pátou kapitolou knihy je The Capitalocene, or, Geoengineering against Capitalism's Planetary Boundaries (Kapitalocén anebo geoinženýrství proti planetárním hranicím kapitalismu) a napsal ji Elmar Altvater. Třetí část, Cultures, States and Environment-Making (Kultury, státy a vytváření životního prostředí) na stranách 153 až 184, tvoří dvě eseje. Jsou jimi Anthropocene, Capitalocene, and the Problem of Culture (Antropocén, kapitalocén a problém kultury) od Daniela Hartleyho, a Environment-Making in the Capitalocene: Political Ecology of the State (Vytváření životního prostředí v kapitalocénu: Politická ekologie státu) od Christiana Parentiho. Většinu knihy tvoří textová část, přičemž jednotlivé kapitoly jsou ještě rozděleny na vlastní podkapitolky. Jen druhá esej, napsaná Donnou J. Haraway, je doplněna 5 obrazovými materiály (kresbami či fotografiemi) a jednou tabulkou mezi poznámkami po skončení kapitoly (hezky vysvětlující rozdíly mezi autopoietickými a sympoietickými systémy).
Úvod o 12 stranách z pera doktora Moorea začíná tím, co je nám všem již dobře známo: "Zprávy nejsou dobré pro planetu Zemi. Lidstvo - a zbytek života s ním - se nyní nachází na prahu toho, čemu systémoví vědci zabývající se vědami o Zemi říkají 'posun stavu'. Tento moment je dramatizován rostoucím povědomím o klimatické změně - mezi učenci, a také mezi širokou a znepokojenou veřejností. Ale náš moment toho zahrnuje mnohem víc, než špatné klima. Žijeme v přechodu planetárního života s 'potenciálem transformovat Zemi rapidně a nevratně do stavu neznámého lidské zkušenosti'." V ohledu na současnou krizi pak zmiňuje slova Alberta Einsteina, podle nichž "takové myšlení, které zrodilo současnou globální turbulenci nám ji jen nepravděpodobně pomůže vyřešit." Vysvětluje, čeho se čtenář v této knize dočká - v čem je kritika antropocénu zasazena, a že cílem této knihy je donutit k zamyšlení: "Práce v této knize má za cíl podpořit debatu - a vychovat perspektivu - která se pohne za hranice zelené aritmetiky: ideje, že naše historie může být zvážena a vyprávěna přidáním lidstva (nebo společnosti) a přrody, nebo kapitalismu plus přírody. To proto, že takové dualismy jsou součástí problému - jsou fundamentální pro smýšlení, jež dovedlo biosféru do jejího současného přechodu k méně obyvatelnému světu. Stále je jen málo pochopeno, že kategorie 'společnosti' a 'přírody' - společnosti bez přírody, přírody bez lidí - jsou součástí problému, intelektuálně a politicky. Neméně, než binarita eurocentrismu, rasismu a sexismu, příroda/společnost je přímo implikována v kolosálním násilí, nerovnostech a útlaku moderního světa. Tento argument proti dualismu implikuje něco abstraktního - příroda/společnost - ale je nicméně docela materiální. Abstrakce přírody/společnosti utěšuje zdánlivě nekonečnou řadu vyřazování lidí - a to nezmiňujeme racionalizaci disciplín a exterministických politik, jež byly vnuceny extra-lidským přírodám. Tato vyřazování korespondují s dlouhou historií podřízení žen, koloniálních populací a lidí jiné než bílé barvy pleti - lidí, kterým je málokdy dáno členství v 'civilizované společnosti' Adama Smithe." Antropocén je podle doktora Moorea nejvyšším stupněm dualismu přírody/společnosti. Uvádí, že ač je antropocén jako historický argument neadekvátní (to neznamená, že nemusí být adekvátní jako argument geologický), zaslouží si ocenění, protože změnil přemýšlení mnoha lidí o současném environmentálním dění. Jeho slovy: "Žádný koncept zasazený v historické změně nebyl tak vlivný napříč spektrem zeleného smýšlení; žádný další ekologický koncept tolik nezaujal pozornost veřejnosti." V tom je třeba si antropocénu cenit.
Po uvedení jmen Paula Crutzena a Eugenea Stoermera, kteří s pojmem antropocén přišli v roce 2000, a vysvětlení, že to má tedy být epocha, v níž je lidstvo hlavním geologickým činitelem (což byl podle doktora Moorea odvážný tah, když vědy zabývající se lidstvem a přírodou jsou neustále tolik oddělovány; anglicky se tomu říká "two cultures", přírodověda a humanitní vědy; v české společnosti jsou druhé jmenované pořád zahanbovány, což osobně pořád nechápu). Poté vysvětluje koncept zelené aritmetiky ("dnes je to lidstvo, nebo spoelčnost, nebo kapitalismus plus příroda = katastrofa."). Tuto zelenou aritmetiku založenou v dualismu je podle autorů knihy třeba překonat, o čemž se má čtenář více dozvědět ve 2. kapitole od Donny J. Haraway. Pokud se vám termín kapitalocén dosud nelíbí, nebojte se - i sám doktor Moore jej považuje za nepříliš pěkný: "První věc, kterou bych chtěl říci, je, že kapitalocén je ošklivé slovo pro ošklivý systém. Jak Haraway poukazuje, 'kapitalocén' se zdá být jedním z těch slov plujících v éteru, krystalizovaných několika učenci najednou - mnohými nezávisle na sobě. Poprvé jsem to slovo slyšel v roce 2009 od Andrease Malma. Radikální ekonom David Ruccio koncept zřejmě poprvé publicizoval na svém blogu v roce 2011. Do roku 2012 ho začala Haraway používat jako koncept ve svých veřejných přednáškách." K tomu dodává, že sám začal tento termín používat až v roce 2013, kdy sám začal pochybovat o argumentech pro antropocén (kriticky už k některým environmentálním studiím přistupoval zhruba od roku 2009). Navnazuje čtenáře na argument pro chthulucén, který by mohl být jakousi socialistickou světovou ekologií nebo alespoň jejím doplňkem. Líbí se mi tato slova: "Jakkoliv to nazveme, sympoietická vize sdílí novou ontologii, která se prolíná - a učí se z - hnutí okolo jídelní suverenity a klimatické spravedlnosti. Tyto nové ontologické politiky jsou tak nápomocné - prootže nabízejí nejen distribuční, ale ontologickou vizi. Tato vize pochybuje o celém modelu toho, jak kapitalismus oceňuje přírodu, a lidi v ní. Pro hnutí za klimatickou spravedlnost a spravedlnost ohledně jídla - samozřejmě existují důležité variace - jsou otázky rovnosti, udržitelnosti a demokracie myslitelné jen skrze jednu druhou, a ve vzájemných vztazích." Sympoetický systém je otevřený, komplexní, amorfní, nemá hranice a je evolučně orientovaný. Není přece dobrý nápad dívat se na svět takto - jako na velkou propojenou síť?
První kapitola, On the Poverty of Our Nomenclature (O chudobě naší nomenklatury), kterou napsala Eileen Crist, se pouští do samých základů antropocénního diskurzu - do jeho názvosloví. Nejprve uvádí: "V přístupu k antropocénu jako diskurzu nepřičítám singulární, ideologický význam každému vědci, environmentálnímu spisovateli nebo reportérovi, který termín používá. Jistě, tento neologismus je užíván široce a často obyčejně, zčásti proto, že je chytlavý, a vážněji proto, že má okamžitý apel pro ty, jež si uvědomují šíři dopadu lidstva na biosféru. Jednoduché používání termínu antropocén ale nepřispívá substantivně k tomu, co já nazývám jeho diskurzem - skrze sloučená užití termínu v nepřímém posilování toho diskurzu zvedáním jeho legitimity." Podle Eileen Crist je diskurz o antropocénu spjat s problémy, které termín antropocén pojmenovává, a svého hlavního viníka environmentální krize, člověka či lidstvo, vlastně nepřímo opět vyzvedává nad zbytek přírody - je to antropocentrický diskurz: "Antropocénní diskurz nám dává prométeovský portrét nás samotných: inteligentního, ovšem neřádného druhu, který se od svého pozadí odlišuje jen tím, že si žije svůj život, a zvedá se, aby si vysloužil odlišné jméno (anthropos znamená 'člověk' a vždy implikuje 'ne-zvíře'), a jehož nezastavitelná a v mnoha ohledech slavná historie (vytvořená dobrou míru skrze PAT) vysloužila 'I' na úrovni vlastních ohromných sil přírody." PAT je hodnota daná znásobením populace s blahobytem a s hojností, I je pak lidský dopad (impact). Velice se mi líbí, že autorka poukazuje na arogantnost, se kterou propagátoři antropocénního diskurzu přistupují vlastně ke všemu - arogantnost zasazenou v antropocentričnosti, v "lidské výjimečnosti" oproti zbytku přírody, v porovnání lidského druhu s jinými geologickými činiteli. Což nás filozofický darwinismus od poloviny 19. století stále nenaučil, že jsme jen jeden z mnoha a mnoha a mnoha druhů? Předpokládám, že toto je kulturní problém, a dokud druh Homo sapiens budeme jako společnost nadále vyzdvihovat nad ostatní, nikam se nepohneme. Velice se mi líbí tato pasáž: "Slova, podle nichž 'měníme svět' - která se tak věcně tváří jako nestranný a mažou tedy své normativní stopy, zatímco jsou řečena - zajišťují své ontologické zasazení umlčením vyhnaných, zabitých a zotročených, jejichž domoviny byly asimilovány a jejichž životy byly samozřejmě navždy změněny; dokonce i vymazány. A zde se nachází existenční a politická aliance antropocénu s historií a její vůlí zajistit nadvládu člověka: historie se odehrává umlčováním druhých, kteří nehovoří (jak bylo opakovaně zapuštěno do západního kánonu), nemají význam, perspektivy zkušeností nebo nezadatelné právo svého vlastního osudy." A její pokračování: "Nejen, že je tato historie vyprávěna z perspektivy vítězů, ale často také zakrývá kapitoly, jež by mařily její vyprávění coby posunu kupředu."
Octopi Wall Street: Známý obrázek od Oregonského institutu mořské biologie na Oregonské univerzitě, poukazující humorně na nespravedlnosti vůči bezobratlým, od chobotnic po hmyz, prezentovaný Donnou J. Haraway ve 2. kapitole této knihy. Zdroj:
Deep Sea News
Eileen Crist se v této kapitole vyjadřuje také k tématu 6. velkého vymírání, během něhož právě žijeme. Zmiňuje zvěcňování trendů, které je pro antropocénní diskurz charakteristické - projekce nárůstu lidské populace nebo pokračující ekonomický rozvoj. Diskurz abstrahuje lidstvo, a autorka dodává: "Antropocénní diskurz se lísá k nezměrné moci unavené abstrakce 'člověka' a slíbené země, kterou mu jeho božská moc může dát, jmenovitě, planetu řízenou pro produkci zdrojů a ovládanou pro zadržení rizik." Vybízí k dekonstrukci antropocénu, jehož diskurz podle ní nepřináší žádnou alternativu k civilizačnímu přetvoření Země jakožto základně pro různorodé lidské operace. Nazývá jej "myšlenkovou předpremiérou" toho, jak bude tento koncept materializován. Antropocén podle ní vůbec nevyzývá zažitou arogantní vizi nadvlády "člověka" nad vším ostatním. Poukazuje na to, jak je tento diskurz nevlídný k akceptanci toho, že samotné působení člověka významně omezuje existenci a svobodu ne-lidských organismů. Jak píše: "Antropocén? Tak chudá je naše nomenklatura, že znovu klečíme před zdlouhavým předváděním člověka. Nabídnout jméno, které nemá žádný přidaný substantivní obsah, žádné specifické empirické nebo etické podtexty, žádnou vyšší vizi v sobě usazenu - mimo Anthropose definujícího geologickou epochu. Pokud by se volalo po novém jménu, proč nemít konverzaci nebo debatu o tom, jaké by mělo být, místo toho, aby nám byla podstrčena (po dlouhou dobu, dodávám) Doba člověka jako 'zřejmá možnost'?" Dále se vyjadřuje k alternativním termínům, jako je ekozoikum Thomase Berryho; tento termín je integrační, a vlastně ctí ekologickou propojenost, evoluční změny a částečnou změnu chemického složení životního prostředí lidskou činností, ale nevyzdvihuje člověka jako jakéhosi hlavního činitele této doby. Na závěr ještě Eileen Crist kritizuje tu hrůzu ekosystémových služeb, z jejichž pohledu je na stromy, žijící organismy, nahlíženo jen jako na zdroj dřeva; na ryby, žijící organismy, jako na zdroje rybího masa apod. I tak je ospravedlňováno biotické vybíjení ve prospěch Anthropose. Přitom člověku se nejlépe daří, když se vnímá jako součást svého světa, ne jako jeho pán.
Druhá esej, Staying with the Trouble: Anthropocene, Capitalocene, Chthulucene (Zůstat s problémy: Antropocén, kapitalocén, chthulucén) od Donny J. Haraway, nejdelší v celé knize, nabízí alternativu k termínu antropocén v podobě již několikrát zmíněného chthulucénu. Když se autorka jednou vydala do severní Kalifornie, kousl ji pavouk druhu Pimoa cthulhu; osminohé zvíře, které tak hezky odporuje té zvláštní binaritě a uzavřenosti, kterých se naše dominantní kultura může tolik nabažit. Ale nemusí zde jít jen o osminohé končetiny, ale také třeba chapadla. S tou chapadlovitostí se pojí propojenost, sympoietičnost. Autorka píše: "S Pimoa cthulhu navrhuji jméno pro všude a kdykoliv, které bylo, stále je a teprve může být: chthulucén. Pamatuji si, že 'chapadlo' vychází z latinského 'tentaculum', což znamená 'hmatač', a 'tentate', což znamená 'cítit' a 'pokusit se'; a vím, že můj nohatý pavouk má spojence s mnoha končetinami. Myriáda tentakulí bude potřeba k povyprávění příběhu chthulucénu." Tématem, kolem kterého se tato esej točí, je SF - string figures, ale nejen to. Protože nejsem vycvičen ve filozofii, nebudu zde dopodrobna rozebírat filozofickou stránku této eseje, ale mohu tvrdit, že je to opravdu fascinující čtení. Jde o argument pro vnímání světa jako sympoietického, provázaného, měnícího se, nestálého systému - a takové vnímání je více racionální, více vědecké. Svět není tvořen autonomními jednotkami, jak nás naučilo kapitalistické myšlení; vše je v něm propojeno, nic není nezávislé, a to včetně všech těch druhů, mezi něž tedy patří i ten náš, nikterak výjimečný a přitom stejně zajímavý, jako ostatní obyvatelé Země. Zmíněna je hned několikrát Gaia Jamese Lovelocka. Doktorka Haraway připomíná významné dílo The Word for World is Forest od Ursuly K. Le Guin z roku 1976, jehož příběh je výrazně podobný příběhu Cameronova Avataru (2010), akorát s jedním významným rozdílem: "Forest od Le Guin nemá kajícného a vykoupeného 'bílého' koloniálního hrdinu." Připomíná také filozofii francouzského sociologa Bruna Latoura, který připomínal, že je třeba historii vysvobodit od pichlavého příběhu lidí, a ničeho jiného. Latour nevěřil vědě s velkým V, ale vědám; studiu světa kolem nás, to ano, ale ne vědě jako autoritě. Doktorka Haraway píše, že podle ní příliš mnoho posthumanistů uteklo ke konceptu antropocénu. A k němu, jakož i kapitalocénu, píše: "Příběhy jak antropocénu, tak kapitalocénu neustále balancují na kraji toho, že se stanou Něčím Moc. Marx i Darwin věděli lépe, než aby se o něco takového pokoušeli. Můžeme zdědit jejich odvážnost a kapacitu povyprávět velké příběhy bez determinismu, teleologie a plánu." Tato slova se mi vážně líbí.
V hledání chapadel a tentakulí, té propojenosti našeho světa, se doktorka Haraway dostává i k řeckým Gorgonám, včetně Medúzy, která měla místo vlasů na hlavě hady. Opět vypíchnu jednu pasáž, která mi přijde vážně dobře napsaná: "Gorgony měnily muže, kteří se podívali do jejich žijících, jedovatých, hady pokrytých tváří, v kameny. Zajímalo by mne, co by se mohlo stát, kdyby oni muži věděli, jak slušně pozdravit tyto strašlivé chthonické bytosti. Zajímalo by mne, zda takové manýry mohou být naučeny, zda je čas se je naučit nyní, nebo zda stratigrafie hornin bude pouze registrovat konce, a konec kamenného Anthropose." Možná je ve snaze zachránit svět i nás samotné nejlepší naučit se opravdu žít se vším ostatním a živým v souladu a s respektem, k čemuž bude potřeba biocentričnost místo antropocentričnosti. Zatímco antropocén a kapitalocén napadá doktorka Haraway jako termíny, se kterými se velmi lehce může pojit cynismus nebo pocit porážky (ať už tedy za tu současnou krizi může "lidstvo" nebo "kapitalismus", ať už to pak znamená, co chce), chthulucén vybízí k vnímání našeho druhu jako propojeného s ostatními v jedné velké síti života. A hlavní je, že chthulucén není "hotový", není ukončený - je to období, které trvá a trvat bude dál. Na závěr autorka píše: "Proč se epochální jméno Anthropose nabídlo zrovna v době, kdy porozumění a praktiky znalostí o symbiogenezi a sympoietičnosti, a jejich vnitřku, jsou divoce a krásně dostupné a generativní ve všech humusitách, četně nekolonizujících a de-kolonizujících umění, věd a politik? Co když zkormoucené činy antropocénu a narušení kapitalocénu jsou posledními lapáními po dechu nebeských božstev, ne však garantů ukončené budoucnosti, s koncem hry? Záleží na tom, jaké myšlenky vymýšlejí myšlenky. Musíme přemýšlet! Nedokončený chthulucén musí nasbírat odpadky antropocénu a exterminismus kapitalocénu, jako bláznivý zahradník, který stříhá, trhá a skládá, musí vytvořit mnohem ohřátější hromadu kompostu pro stále možné minulosti, současnosti a budoucnosti." Brilantní.
V jen o pár stran kratší třetí kapitole, The Rise of Cheap Nature (Vzestup levné přírody) od Jasona W. Moorea, se čtenář dozví o tom, jak se to má s využíváním ne-lidské přírody v kapitalismu. Důležité je uvědomit si, že lidstvo, onen článek dualistického příroda/člověk či příroda/společnost, nikdy nebylo jako jeden velký celek činitelem - byli to jen určití lidé. Jiní lidé, ať už to byly ženy nebo zotročení obyvatelé afrického kontinentu, původní obyvatelé kolonizovaných částí světa, či dokonce evropští muži některých skupin, například Židé, byli exkludováni z lidstva, a byli vnímáni jako součást přírody - toho, co se dá využívat, těžit, nad čím se dá dominovat a čí levnou práci lze využít. Toto je důležité pro uvědomění si klamu antropocénu. Doktor Moore píše: "Kapitalocén - "doba kapitálu" - není argumentem o nahrazení jednoho slova jiným. Argument kapitalocénu tvrdí tři věci, které perspektiva antropocénu neříká - a nemůže. Zaprvé, trvá na tom, že historie kapitalismu ve vztahu kapitálu, moci a přírody je organický celek. Je světově ekologický. Je to mezidruhová aféra. Kapitalismus není pouze ekonomický systém nebo sociální systém, ale 'historicky situovaný komplex metabolismů a shromáždění'. Zadruhé, historie kapitalismu nemůže být redukována na spalování fosilních paliv, v Anglii ani nikde jinde. Je to historie vztahů moci a re/produkce premisované hotovostním spojením. Tyto vztahy objímaly uhlí a jiné zdroje energie od 16. století; umožnily sukcesivní vlny globálního dobývání a celosvětovou apropriaci levné přírody. Zatřetí, argument kapitalocénu vyzývá eurocentrický - a upřímně falešný - pohled na kapitalismus jako na něco, co se zrodilo v Anglii během 18. století." Zmiňuje, že někteří radikální akademici se pokusili zregenerovat antropocén jako "kapitalismus s přírodou", ale to doktor Moore neuznává: "Ale já shledávám těžkým spojit takovou rekuperaci s fundamentálně buržoazním charakterem antropocénu: nade vším je to mazání historické specificity kapitalismu a obslužná implikace toho, že socio-ekologické kontradikce kapitalismu jsou důsledkem všech lidí." Vrací se k Descartesovi a rozebírá jeho karteziánský dualismus; zmiňuje primitivní akumulaci, o které psal Marx, proletarianizaci a odcizení jako tři důležité historické procesy rozvoje kapitalismu jako světové ekologie; a dotýká se post-karteziánské syntézy lidstva s přírodou, která je podle něj stále problematická.
Podle Jasona W. Moorea spouštěčem této krize nebyla průmyslová revoluce, ale dění ve třech stoletích po roce 1450. Původ levné přírody, kdy se začala rozvíjet kapitalistická světová ekologie, vidí v 16. století. Co se levné přírody jako takové týče, píše: "Podmínkou pro vzestup kapitalismu, jinými slovy, bylo vytvoření levné přírody. Ale levný neznamená zadarmo. Levným myslíme práci/energii a biofyzikální užitečnost produkovanou s minimální pracovní silou, a přímo implikovanou v komoditní výrobě a výměně." Se zákonem levné přírody přišla levná práce, s čímž se pojilo otrokářství. A s otrokářstvím se pojily plantáže cukrové třtiny v nově kolonizované Americe, kam byli dováženi lidé ze západní Afriky. Aby levná práce a produktivní práce přinášely, co bylo požadováno, musely existovat také levná energie, levná strava a levné suroviny. A s tím se pojí změny v krajině, které podle doktora Moorea neměly v lidských dějinách obdoby. Revoluční změny v zemědělství, metalurgická revoluce, zvýšená těžba rud, kácení lesů... to vše mělo vliv na krajinu, jaký do doby dlouhého 16. století Země nepoznala. Těžba stříbra v Peru, kácení Atlantského lesa - dnes jednoho z nejohroženějších biotopů na naší planetě - to začalo stovky let před industrializací. Autor v této kapitole nabízí výčet důležitých událostí mezi roky 1450 až 1750, které připravily západní mocnosti na industrializaci. Když se zrodil kapitalismus, byla mobilizována metrika bohatství založená na práci, spíše než na produktivitě půdy, a tehdy se podle něj zrodila rychle odumírající levná příroda, na jakou jsme si zvykli. S vykořisťováním přírody se pak pojí Mooreovo uvažování o kapitalocénu, které je založené na něčem docela jiném - na práci, ne na přírodě: "Těžkosti se objevují, když uvážíme, že zelená kritika nabízí tucty způsobů, jak hovořit o tom, co kapitalismus dělá přírodě, ale stěží jakékoli, které hovoří o tom, jak příroda pracuje pro kapitalismus. Radikální a emancipační alternativa nepopírá degradaci přírody. To vůbec! Ale politika přírody premisované na degradaci spíše než na práci činí tuto radikální vizi zranitelnou vůči silné kritice. Říká to, že v podstatě nedotčená příroda nikdy neexistovala; že žijeme v další z mnoha ér environentální změny, která bude vyřešena technologickou inovací. Protiargument pro kapitalocén - ošklivé slovo pro ošklivý systém - rozumí tomu, že degradace přírody je specifickým vyjádřením organizace práce v kapitalismu." Autor poukazuje na to, že práce přírody byla kapitalismem od doby prvního dobývání v roce 1492 vnímána jako "dar zdarma." Využití dalekých zemí a práce bylo podmínkou pro akumulaci kapitálu, "od dánské hegemonie po vzestup neoliberalismu 70. a 80. let 20. století." Na závěr dodává, že je třeba přetvořit naše místo v přírodě, neboť využití levné přírody stojí za všemi těmi nerovnostmi našeho světa. Když změníme pohled na naše místo v přírodě, změní se vztah mezi přírodou, lidstvem a spravedlností.
Čtvrtou kapitolu, Accumulating Extinction: Planetary Catastrophism in the Necrocene (Akumulace vymírání: Planetární katastrofismus v nekrocénu), napsal James McBrien. Vyzývá v ní k používání nového termínu - termínu depresivnějšího, než je kapitalocén; a rozhodně o dost děsivějšího, než je chapadlovitý chthulucén: "Dnešní debata o planetární krizi vydala koncepty antropocénu a kapitalocénu. Oba rozpoznávají vymírání, ale zatím nepochytily jeho ontologickou významnost - pro lidstvo nebo pro kapitalismus. Chci navrhnout, abychom rozpoznali nekrocén - "novou smrt" - jako základní biogeologický moment naší éry, kapitalocénu. Nekrocén přerámcovává historii kapitalistické expanze skrze proces stávání se vymíráním. Akumulace kapitálu je akumulací potenciálu vyhynutí - potenciálu čím dál více aktivovaného v posledních desetiletích. Tto stávání se vymíráním není jednoduše biologickým procesem vymírání druhů. Je to také vymírání kultur a jazyků, buď silou nebo asimilací; je to vybíjení lidů, buď prací nebo úmyslným vyvražděním; je to extinkce země vyčerpáváním fosilních paliv, vzácných minerálů, dokonce i chemického prvku helia; je to acidifikace oceánů a eutrofizace, odlesňování a desertifikace, tání ledových čepiček a zvyšování hladiny moří; velký tichomořský ostrov odpadu a pohřbívání jaderného odpadu; McDonalds a Monsanto." James porovnává nekrózu, buněčnou smrt, s apoptózou; obojí jsou důsledkem traumatického zranění. Kapitál vnímá z pozice nekrocénu jako druh, jako katastrofický taxon ("disaster taxon") - jako oportunistického požírače detritu, který zneužíváním minulých vymírání - a fosilií, v podobě fosilních paliv, jež jsou spalovány - vytváří vymírání nové, 6. velké vymírání. Autor využívá Mooreova konceptu levné přírody, a píše: "Nekrocén, tragicky spjatý s kapitalocénem, je pomalým výstupem krize akumulace negativní hodnoty." Stopuje zrození a pohřbívání katastrofy, rekapituluje historii geologie, od katastrofisty Georgese Cuviera přes první uniformitarianisty Jamese Huttona a Charlese Lyella, a dovádí čtenáře k Charlesi Darwinovi. Čtenář se opět setká s termínem prometheanismus, což je "pohled, podle něhož by lidé mohli a samozřejmě měli ovládat přírodu", který podle autora šel ruku v ruce s novým katastrofismem po hrůzné události v Hirošimě a Nagasaki roku 1945 a během Studené války (velký palec nahoru za uvedení Oppenheimerova nejslavnějšího citátu z roku 1965!).
Doktor McBrien zmiňuje Baby Tooth Survey, průzkum prováděný mezi lety 1958 a 1962, v němž se tvář bílého amerického předměstského dítěte stala symbolem možné oběti environmentálních rizik. Zmiňuje knihu Silent Spring (1962) od Rachel Carson a její dopad na řešení celé té situace s DDT; Milankovičovy cykly; a konečně řeší kontradikce onoho udržitelného rozvoje, odvíjejícího se od díla Limits to Growth (1972); díla, jež vneslo do povědomí mnoha, že růst nejde donekonečna, když však kapitalismus k nekonečné akumulaci a nekonečnému růstu cílí. Připomíná geologické objevy 70. a 80. let, od punktualismu Stephena Jaye Goulda a Nilese Eldredge po Alvarezovu hypotézu učiněnou v roce 1980. Nakonec se však lidská společnost vrátila ke katastrofismu: "Cuvier byl ospravedlněn. Ale kde on viděl katastrofu jako produkt božské intervence, vědci ji nyní viděli v mezích mimozemské nehody. Život se stal rychlostí na ostří nože zániku." Jenže tento zánik, toto vymírání, nepřináší meteorit jako ten, jehož pád na konci křídy Luiz a Walter Alvarezovi dokázali. Doktor McBrien vidí kapitál jako ten meteorit, a nakonec uvádí: "Žijeme-li v antropocénu, pak je to proto, že kapitalocén chce, abychom si to mysleli. ... Logika akumulace není schopna utéci vyhynutí, protože akumulace a vyhynutí je stejným procesem. Nemohou být odděleny. Ale lidská bytost může být oddělena od kapitálu. Kapitál je vyhynutí. My jím nejsme."
Spalování fosilních paliv - může za něj člověk, anebo kapitál? Co je hnací silou spalování fosilních paliv? Zdroj:
Green Planet
Přejděme rychle k páté kapitole, The Capitalocene, or, Geoengineering against Capitalism's Planetary Boundaries (Kapitalocén anebo geoinženýrství proti planetárním hranicím kapitalismu), od Elmara Altvatera. Je to esej plná zmínek Karla Marxe, a přijde mi zajímavé, jak profesor Altvater poukazuje na Marxovo užití geologického termínu "formace" (česky souvrství) v ohledu na dlouhá období historie. Zmiňuje Engelsovu "dialektickou totalitu" (nebo "dialektickou úplnost"; pokud jste lépe znalí marxistické filozofie, podejte mi zde pomocnou ruku, já marxista nejsem), kterou je lidská historie. Dále na úvod řeší 4 "urážky" zaběhnutému systému a myšlení - tři ze stran velkých myslitelů; Koperníka, Darwina a Freuda; čtvrté ze strany "selhané růstové ekonomiky" (jak to nazval ekonom Daly v roce 2010). Jako speciální "urážku" zaběhnutému myšlení pak profesor Altvater prezentuje Marxovu analýzu kapitalismu coby módu výroby, v němž dochází ke krizím. A abychom se vrátili k Einsteinovi, kterého v úvodu citoval doktor Moore (a kterého Altvater cituje znovu v této eseji), "kapitalismus tedy nemůže být konečnou odpovědí na výzvy současnosti jako historie." Rozebírá Kurzweilovy myšlenky, podle nichž všechny problémy lze řešit technologickým pokrokem; ty vidí jako optimistické a zároveň nekonzistentní. Zmiňuje hollywoodskou fikci, v níž se lidé s pomocí technologií přetvářejí na kyborgy v transhumanistických filmech, připomíná Mooreův koncept Four Cheaps (levné přírodní zdroje, levná strava, levná energie a levná práce) a kritizuje antropocénní diskurz, podle něhož abtrahované lidstvo způsobilo současnou krizi: "... byli to lidé žijící a pracující a nade vším vlastnící v kapitalistickém módu výroby, kdo způsobil tyto trvající změny všech zemských systémů a formací." Vyjadřuje se ke konceptu přírodnímu kapitálu: "V kapitalocénu byla 'příroda' transformována v kapitálové aktivum: průmyslový kapitál, lidský kapitál, znalostní kapitál, finanční vlastnictví a další. Je to ideologický způsob inkorporování přírody do kapitalistické racionality a jejích peněžných výpočtů. Toto je samozřejmě dominantní způsob myšlení v mainstreamové ekonomice." Uvádí, že evropská (kapitalistická) racionalita nemůže být holistická, a že levná příroda je v kapitalismu "levným odpadem" (je s ní tak přece zacházeno). Nakonec se kriticky vyjadřuje ke geoinženýrství: "Geoinženýrství nemůže odpovědět na limitace zemských systémů v kapitalocénu. Efektivnější by byly mnohé 'malé' odpovědi na planetární výzvy - experimenty s cílem otestovat různé alternativní projekty a prozkoumat potenciální řešení."
A ve stručnosti ještě pár slov k posledním dvěma esejím ze třetí části knihy. Šestá esej, Anthropocene, Capitalocene, and the Problem of Culture (Antropocén, kapitalocén a problém kultury) od Daniela Hartleyho, se nejprve zabývá původem slova "kultura"; pro Francise Bacona mělo toto slovo spojitost s dobytčím trusem, dnes je to však něco mnohem více spojeno s civilizací jako takovou. Autor uvádí pět problémů antropocénního diskurzu: 1) ahistorické, abstraktní lidstvo, 2) technologický determinismus, 3) odstranění času praxe, 4) whigovský pohled na historii a 5) apolitická technická a manažerská řešení. K whigovskému pojetí historie - britští klasičtí liberálové podle citovaného Steffena vnímají hrůzy 20. století (dvě světové války, Holocaust, Hirošimu a Nagasaki a další strašlivé události) jen jako "zpomalení" Velkého zrychlení. Depresivní. O vědcích za konceptem antropocénu Hartley tvrdí, že nevnímají techniku jako politickou sílu, a politiku jako materiální sílu, takže mají problematickou koncepci materiality. Vrací se k pojmu světová ekologie, vysvětluje pojem kulturní fix (pod něj patří kultura, společnost, ideologie, hegemonie, identita či generace), připomíná, jak byli na trhu s otroky děleni lidé na různé kategorie (viz River of Dark Dreams od Waltera Johnsona), a připomíná, že klimatickou změnu produkuje kapitalismus. V sedmé eseji, Environment-Making in the Capitalocene: Political Ecology of the State (Vytváření životního prostředí v kapitalocénu: Politická ekologie státu), se Christian Parenti zabývá vztahem mezi hodnotou - v marxistickém smyslu - a "přírodou", a dokazuje, že státy, hranicemi omezená teritoria, hrály a hrají významnou roli v kapitalistické výrobě. Poukazuje na to, jak veřejný sektor v Americe přispěl kezbudování kanálů, jež spojily různá místa a to mělo vliv na trh, práci a změny životního prostředí. V závěru uvádí, že roli státu nelze přehlížet, že je hlavním environmentálním hráčem, a že klimatická krize nevyžaduje novou roli státu, ale jen lepší, odlišnější způsob vytváření životního prostředí, k čemuž se dá stát využít.
Anthropocene or Capitalocene? je knihou vybízející k zamyšlení o konceptu antropocénu, o jeho limitech, problémech a nedostatcích, a také k zamyšlení o alternativních pojetích historie proměny environmentu a o alternativních systémech myšlení o světě, jehož je náš druh součástí. Pokud si ji přečtete, odejdete od ní s většími znalostmi filozofie a politické teorie spjaté s antropocénem a kapitalocénem, rovněž jako chthulucénem a nekrocénem. Myslím si, že je to velice zajímavá publikace, a mohu ji vřele doporučit. Novinář a aktivista Raj Patel měl pravdu, když ve své recenzi této knihy uvedl, že obsahuje "dost učenosti, důvtipu a pochopení na celý život."
