Bungarec tonkinský - Malý korálovcovitý had se silným neurotoxickým jedem

S popisky hadů si v posledních pár letech dávám docela na čas. Po mnoho let jsem vydával jeden pravidelně každý měsíc, letos jste si však od vydání článku o sutě zavíjivé museli počkat na další regulérní hadí článek (mimo nejnovější část Šupinatých z jihoafrické republiky o lamprophiidovi Gracililima nyassae z dubna) více než čtyři měsíce. Nyní však přináším slíbený popisek bungarce tonkinského, a doufám, že vám jím něco málo předám!

Vědecký název: Sinomicrurus macclellandi,

Rozšíření: jižní až východní Asie,

Velikost: délka 40 až 80 centimetrů.

Mezi bungarce rodu Sinomicrurus, popsaného Jeffem Boundym, Robinem Lawsonem a tragicky zesnulou legendou Josephem Brunem Slowinskim v roce 2001 (v rok Slowinskiho osudné expedice do Myanmaru), patří celkem devět druhů vesměs malých jedovatých hadů z čeledi korálovcovitých (Elapidae), žijících hlavně ve východní a jihovýchodní Asii. Bungarec tonkinský je jediným z nich, který se vyskytuje i v jižní Asii, ovšem jeho areál rozšíření je široký; táhne se od japonských ostrovů Rjúkjú přes Tchaj-wan, střední a jižní Čínu, Vietnam, Thajsko a Myanmar přes Nepál a Bhútán až po Bangladéš a Indii. K rodu Sinomicrurus jej v roce 2001 zařadil právě Slowinski se svými kolegy, předtím byl tento druh klasifikován jako zástupce četných dalších korálovcovitých; Johannes Theodor Reinhardt jej původně v roce 1844 popsal jako zástupce dnes již neplatného rodu Elaps, v 90. letech minulého století byl zase řazen k bungarům rodu Hemibungarus a dokonce i korálovcům rodu Micrurus (jeho zástupci se přitom vyskytují jen na americkém kontinentu). Reinhardt se tohoto hada rozhodl pojmenovat na počest Johna MacClellanda, britského lékaře a přírodovědce, který pracoval pro Východoindickou společnost v Bengálské lékařské službě a také pro Indickou geologickou službu. Bungarec tonkinský je se svými 40 až 80 centimetry poměrně malým hadem, žijícím v zalesněných nížinách, ale i v horských pralesích, v nadmořské výšce 150 až 2483 metrů. Jde o terestrické zvíře, zdržující se na zemském povrchu, mezi spadanými listy, ale občas také hrabe v zemi (je tedy subfossoriální). Na to se mu hodí jeho podlouhlé, úzké, válcovité tělo, s krátkou tupou hlavou, která není o moc širší, než zbytek těla. Co se týče zbarvení, jeho záda a boky jsou rudo-hnědé, s až 40 úzkými černými pruhy mířícími z jednoho boku přes záda ke druhému. Směrem ke krémově bílému bříšku se tyto pruhy prudce zužují. U některých populací se však černé pruhy nevyskytují vůbec; zbyly po nich jen podélné skvrnky. Lze se setkat i s bungarci tonkinskými s tenkým příčným černým pruhem kopírujícím páteř od krku až po ocas. Stejně jako ostatní korálovcovitý, je samozřejmě i tento nádherný had vybaven jedem, jímž zabíjí svou kořist. Tou se stávají hlavně ještěrky nebo jiné druhy hadů. Jed je neurotoxický, působí tedy na nervovou soustavu. Rozhodně je dost silný na to, aby jím bungarec tonkinský byl schopen zabít dospělého zdravého člověka. Uštkne pochopitelně jen v sebeobraně, když se tak ale stane, začne postižený pociťovat ztrátu citu ve rtech, a po chvíli má problémy s mluvením. Následují dýchací potíže a rozmazané vidění. Bylo-li do rány vpuštěno velké množství jedu, může oběť zahynout v krátkém čase na náhlou zástavu srdce. Zaznamenaných úmrtí způsobených tímto druhem je však po málu. V Thajsku bylo bohužel uštknutí bungarce tonkinského několika lidem v průběhu let osudné, jinak je to ale plachý a lidmi málo vídaný živočich. Aktivní je totiž hlavně po setmění. Když už je mu člověk na blízku, snaží se bungarec odplazit a skrýt, a ani v přímé interakci ihned nekouše. Má pověst kliďase, do kterého se opravdu musíte se vší vervou pustit, aby na vás tedy ten svůj cenný jedovatý koktejl vyplýtval. I tak známý venomolog Brian Grieg Fry v roce 2003 upozorňoval na to, že silná jedovatost drobných menších asijských korálovcovitých, jako je právě tento druh, nesmí být podceňována. Nejznámější lidskou obětí tohoto druhu byl švýcarský herpetolog Hans Schnurrenberger, zesnulý roku 1964, jenž nejprve symptomy jedu ignoroval po dobu prvních 6 hodin. Teprve poté začal uštknutí řešit, ale bylo pozdě. Smrt jej potkala 8 hodin po envenomaci. Stejně jako jeho bratránci z rodu Sinomicrurus, je i tento had vejcorodý. V jedné snůšce se nachází 6 až 14 vajec. 

Příště užovka japonská!