Staří Lovci kryptidů, legendární tým dobrodruhů a hrdinů, jsou již léta pryč. Nikdo neví, proč zmizeli, ale jisté je, že od začátku roku 2047 o sobě ani jeden z nich nedal vědět. Nyní je rok 2055, a jen málo lidí se chce věnovat tajuplným kryptidům - snad i proto, že řada z nich už byla Lovci kryptidů nebo jejich rivaly vědecky popsána. V Creek City, v americkém Illinois, se nicméně zrodila malá skupinka geeků, kteří mají zájem nejen o záhady a tajemná zvířata, ale také o samotné legendy v černých spandexových oděvech. Poté, co společně unikli ze spárů krvelačných monster patrolujících lesy jižně od města, rozhodli se dva teenageři, Wren Rivera a Winn Wilkinson, nalézt odpovědi na otázky, které jinak nikdo nehledá. Setkali se s Marillou Kent-Lyons, dcerou nejvýznamnějších spolupracovnic původního týmu, stanovili si své cíle, obstarali si vysokorychlostní letoun od Winnova otce (ten ale netuší, že se s ním dvojice po nocích hodlá vydávat na lety prakticky kamkoliv ve světě), a po nebezpečném dobrodružství v nemocnici uprostřed Creek City si promluvili s hologramovou projekcí Keiry Kendrick, Angličanky, která jim na dálku pomocí teleportačního zařízení zachránila životy. Keira, mající přístup k soukromým informacím nemalého množství lidí ve světě, chce na oplátku jediné - stát se členkou týmu. Další dobrodružství na sebe nenechá dlouho čekat...
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
KVĚT V POUŠTI, ČÁST PRVNÍ:
Slabý vítr zvedal drobná zrna písku. Ve vrstvách je vynášel vzhůru a tvořil z nich podivuhodné obrazce, měnící tvar v každé vteřině. Občas připomínaly zvlněné struny, jindy husté mračno, většinou však působily jako výjevy z jiných světů. Některá ze zrn se táhla vzduchem na míle daleko a tvořila nové duny, jiná spadla jen kousíček od místa, na kterém jejich cesta začala. Vítr si s nimi pohrával v nekonečném cyklu tvorby pouště.
Jedno takové zrnko si našlo cestu do lidského oka. V slzném kanálku se smísilo s kapénkou vody, a následně bylo ze zrakového orgánu vytaženo zaprášeným prstem. Hned nato se zrnko přichytilo na knoflíku bílé košile, a odmítlo jej opustit. Alespoň zatím.
Nekonečnou, žhavou, života zbavenou krajinou o dvaatřicetistupňové teplotě kráčeli dva mladí lidé. Oba byli oděni ve světlém oblečení, aby se co nejlépe ochránili před přehřátím. Na zádech nesli batohy, které s každým krokem, s každým zatřesením lehce žbluňkaly. Byly totiž plné lahví s vodou. Podobně jako některým zrnkům písku, obnaženým větrnou erozí, i těmto lidem začala cesta.
Kráčeli pomalu, odolávali zrychlujícímu se větru a písčitému přivítání, a vzdalovali se od tmavého objektu mizejícího na mlhavém, rozostřeném horizontu. Sand Martin je přemístil do centra nejsušší pouště světa, chilské Atacamy, ale dále za svým cílem museli po svých.
"Tohle je splněný sen," řekla Wren, a natlačila si své dioptrické černé brýle až na kořen nosu, "vždycky jsem se chtěla podívat do Jižní Ameriky. Lidi mluví o Amazonii, která je beztak celá pokácená a zbývá z ní už jenom pár větších kusů lesa, ale pro mě je tenhle kontinent spjatý hlavně s Atacamou. Je tu nádherně."
"Taky je tu pěkně horko," reagoval na její slova Winn, který si své černé brýle teprve nasazoval, vytahuje je neobratně z koženého pouzdra, "už teď začínám litovat toho, že jsem ti na to kývl. Zítra budu ve škole šíleně opálený a všichni si ze mně budou dělat srandu. Vždyť jaro v Americe teprv začíná, proboha!"
Wren se uchechtla. "Já se snad ani v životě neopálila, takže tohle je first."
"Mělas přemluvit tu novou holku," vydechl Winn a utřel si první krůpěje potu z čela, "třeba by se sem podívala ráda. Já toho mám dost už po prvních třiceti krocích."
"Za poslední týden jsem si s ní párkrát psala," odpověděla Wren, "pořád je taková tajuplná, ale vyvodila jsem z jejích textů, že musí být taky fanynka Lovců kryptidů."
"Fanynka zní hrozně lame."
"Prý by měla zájem o nějakou expedici, ale nespecifikovala, o jakou. Atacamu jsem jí zmiňovala, ale odpověděla na to smajlíkem značícím uřícenost... asi nechtěla dostat úžeh."
"No, ti Angličani jsou dost hákliví na změny počasí, ne? Pořád jim tam prší..."
"Minulý rok se potýkali s rekordním suchem. Myslím si, že jsou celkem zvyklí na to, že jim za posledních třicet let šíleně vzrostly teploty."
"Já vím," řekl cynicky Winn, "důsledek politik následovníků legendárního pana Maysona, dávného nepřítele Lovců kryptidů."
"Speaking of Lovci kryptidů," pousmála se Wren, a na chvíli se při pochodu zastavila, aby se rozhlédla po okolí, "do Atacamy se vydali nějakou dobu po zabití Sabine Leroy. Taky byli dva. Jack a Pierre. Chtěli odhalit tajemství monster z Aricy. A docela se jim to povedlo."
"A skoro je pozabíjeli nějací gangsteři najatí Zhou Lenem," doplnil ji Winn, a zastavil se pár kroků před ní, "jasně, to taky vím, Wren."
Wren se na něj dlouze podívala. "Byli dva. My jsme taky dva. Opravdu kráčíme ve šlépějích Lovců kryptidů."
"No, ty jo, jenom doufám, že tady na nás za nějakou dunou nevykoukne raptor," řekl Winn, "chci si svoje vnitřnosti ponechat celistvé, nedotknuté srpovitými pařáty."
"Monstra z Aricy nikdo neviděl přes deset let," vydechla Wren, a zase se dala do pohybu, "možná, že už vyhynula. I Atacama se potýká s důsledky změny klimatu, a kde dřív byla aspoň troška vody na udržení jedné populace přežívajících dromaeosauridů, nemusí být dneska ani kapička pro zahnání žízně jednoho z nich."
"OK," řekl Winn, nyní kráčející trochu pozadu, "ale nějací maniraptoráni podobní velociraptorům nejsou důvod, proč jsme tady. Slečna Rivera se chtěla stát kryptobotaničkou, takže se teď pachtíme pouští za nějakou tajemnou kytkou, že?"
"Víš, co by mě zajímalo, Winne? Jestli je pravda, že ji střeží ta medvědí liška. Pamatuješ si na článek toho letce? Ten z roku 2029?"
"Jasně, jasně," řekl naštvaně Winn, "pamatuju si všechno, reálně jsme na to koukali před hodinou, Wren. U mě doma v pokoji."
Wren jeho naštvaný tón ignorovala. "Kdyby to byla pravda, a my bychom jí odebrali chlup a pak ho analyzovali, byli bychom kryptozoologové. Já vím, že to zní pavědecky, ale... strašně by se mi líbilo popsat nějakého kryptida a vyřadit ho v podstatě z listiny kryptidů, tak, jak to dělali právě Lovci."
Winn se zarazil. Černé brýle stáhl až na špičku nosu a zahleděl se před sebe. Přimhouřil oči. "No, zdá se, že k tomu budeš mít příležitost, Wren."
Za skalnatým výstupkem ve vzdálenosti asi tří set metrů před dvěma dobrodruhy se cosi pohybovalo. Nebyl to obrazec z větrem zvednutého písku. Mělo to stálý tvar, bylo to spojeno se zemí, a hnulo se to z vlastní vůle, nikoliv z vůle větru. Nepochybně šlo o nějaké zvíře.
Wren se na Winna zazubila, strhla batoh ze zad, vytáhla z něj pinzetu a dvě zkumavky, a ty sevřela v dlani pravé ruky. V ruce levé se jí rázem ocitl mobilní telefon, vytažený z kapsy kalhot, a dívka se co nevidět plížila za tajemným živočichem.
"Hele, počkej na mě," řekl s rostoucí iritovaností v hlase Winn, "a batoh tady jako necháš? To ti ho mám hlídat? Není to nefér?"
"Pst," reagovala na něj Wren, přikrčila se k zemi, a skoro ve dřepu mířila ke skalnatému výstupku.
"Fajn, zůstanu tady," řekl si pro sebe Winn, "samozřejmě, až na tebe to zvíře zaútočí a třeba tě i sežere, nebude tam nikdo, kdo by ti pomohl."
Wren postupovala překvapivě rychle. Za jedinou minutu urazila skoro padesát metrů. Na to, jak kráčela a jak ji čím dál více sužovalo atacamské vedro, vedla si mimořádně dobře. Přišlo jí, že se to zvíře mírně vzdalovalo, a tak ještě zrychlila tempo. Nechtěla, aby jí uniklo.
Winn se rychle začínal nudit. Usadil se na písek, a chvíli hleděl na Wrenin batoh. Pořád mu nedocházelo, proč ho jen tak odhodila. Po chvíli si začal na svém mobilním telefonu prohlížet stažené rekonstrukce zvláštní rostliny, za kterou do nejsuššího koutu světa přiletěli. Již podruhé dnes zkoumal neumělé rekonstrukce zářivého květu, vystupujícího přesně z takového písku, na kterém byl usazen. Pociťoval jakousi úzkost. Snad to byly pochyby.
Wren se v určitém bodě na cestě ke vzdalujícímu se zvířeti zastavila, a také se usadila. Toho, že svůj batoh s vodou zanechala u Winna, zatím nelitovala, ale potřebovala se přesvědčit, jak rychle se tvor pohybuje. Stále nebyla schopna rozpoznat, oč se mělo jednat. Rozpálený vzduch byl příliš mlhavý, a jednotlivé končetiny zvířete v něm splývaly dohromady.
Pro jistotu si jej vyfotografovala na mobilu s největším přiblížením. Fotografie to byla mizerná, zobrazující ve svém středu jen jakousi tmavě hnědou tečku. I tak se ale Wren zdálo, že na ní lze odlišit krk od hlavy. A hlava zvířete byla protáhlá. Jako u psovité šelmy!
"To by ale byla náhoda," zašeptala si pro sebe Wren, "kdybych napoprvé zadala souřadnice výskytu do počítače v letounu správně."
Vypadalo to, že se zvíře zastavilo. Wren se opatrně dala znovu do pohybu, tentokrát však kráčela vzpřímeněji. To ji umožnilo zvýšit rychlost.
Přišla ke skalnímu výstupku, a zpoza něj na zvíře opatrně vykoukla. Stále nebyla schopna určit, co by mohlo být zač, ale měla radost z toho, že mu již byla podstatně blíže. Když skálu obcházela, všimla si něčeho nadmíru zvláštního.
V místech, kde se písek střetával s horninou, se nacházelo několik suchých listů. Byly zcela seschlé, a když Wren jeden z nich zvedla, rozdrolil se jí mezi prsty. U skály bylo těchto mrtvých rostlin hned několik. Všechny musely skončit své životy už před nějakou dobou, poskytovaly však důkaz o tom, že i zde, v centru nejsušší pouště světa, se sem tam něco zazelená. Wren začala myslet na rostlinu, kvůli které tuto destinaci zvolila.
Zvíře pořád stálo na jednom místě. Wren vydechla, a začala se k němu plazit. Nechtěla již riskovat, aby ji ten tvor viděl.
"Vážně... by to mohla být... ta medvědí liška," šeptala si pro sebe, zatímco se sunula po rozpáleném písku. Nebylo na něm nikterak příjemně, ale pokud se ho její kůže nedotýkala po více než pět vteřin, dalo se to přežít. "Možná... jsem ty kytky našla... no ty vole, to by opravdu byla povedená výprava. Úspěch hned na začátku."
Čím blíže se dívka zvířeti nacházela, tím podivnější ji připadalo. Rostlo do výšky. Mělo delší a delší končetiny! Prodlužoval se i jeho krk!
"No ještě se ukaž být nějakou přežívající macrauchenií," šeptla si Wren, "v Patagonii nějaké našly. Dvacátá léta... Sloane Walker... to byla šikovná týpka."
Pokusila se o další fotografii na mobilu. Tentokrát už se zvíře zdálo být lépe identifikovatelné. Jakmile si Wren fotografii prohlédla, div se nepleskla do čela.
Dlouhé končetiny, dlouhý krk, dlouhý čenich... Oči ji nešálily, nebyla to nakonec medvědí liška, ale nebyla to ani přežívající Macrauchenia.
"Guanako? Ty jo!" vyhrkla Wren.
Zvíře se v tu chvíli dalo na úprk. Způsob, jakým běželo, přímo křičel: "Jsem zástupce velbloudovitých!"
Wren se zklamaně zvedla, a pomalým krokem zamířila zpět k Winnovi. Na chvíli se zastavila u skály, sebrala pinzetou vzorek seschlého listu a umístila ho do zkumavky, a pak už jen kráčela pouští, bičována sílícím větrem a zrnkami písku do zad.
"Možná by stačilo, kdybys na mě zamávala, já bych k tobě přišel a přinesl bych ti batoh s vodou," řekl Winn své kamarádce, zatímco pila vodu z dvoulitrové plastové lahve.
"To je jedno," odpověděla Wren, "přijde mi, že tím směrem, kterým jsem šla, je až moc sucho. Co takhle jít víc na východ?"
"Důvod?"
"Vítr fouká jihovýchodním směrem. Vzhledem k tomu, že jsem u té skály našla pár seschlých rostlin... ale nevím, co jsou zač... napadlo mě, že by jejich semena mohla být přenesena víc támhle."
Winn se zatvářil zmateně. "No, tak nějaké pouštní kytky třeba rostou tím směrem, dobře... ale co to má co do činění s tou rostlinou, kterou hledáme?"
"Co když tohle byly právě ty rostliny?"
"Hele, nebuď naivka," řekl Winn, "nejdřív uvidíme nějaké zvíře a ty se za ním odplazíš, a pak mi tady při horlivém hrabání lahví z batohu řekneš, že to byla jenom lama, k tomu uvidíš pár seschlých listů a hned si myslíš, že to může být ta zázračná květinka, co podle nějakého pseudomýtu dává lidem speciální schopnosti nebo co? Přestává mě to bavit, Wren."
Wren se jen pousmála. Hodila batoh na záda, lahev si ponechala v ruce, a vydala se tím směrem, kterým se vydat chtěla.
"Tohle budeme muset zkoordinovat. Jestli máme být tým, měli bychom se na všem shodnout. Zkoušet dosáhnout nějakého konsensu. Jinak si tady jeden dělá, co chce, a druhý... musí jít jak vocas za ním."
"Winne, jestli tě to nebaví, tak běž zpátky do letounu!" vyštěkla náhle Wren. "Od té doby, co jsme sem přiletěli, což je doslova pár minut zpátky, si furt jenom stěžuješ! Tohle mělo být první dobrodružství našeho týmu mimo Creek City, mimo podělané Státy, ze kterých jsem za celý svůj život ani jednou nevytáhla patu! Když tě to tak nebaví a nezajímá, tak si běž natáhnout nohy do kokpitu a nech mě to tu aspoň prozkoumat! Dej mi aspoň tu šanci, sakra už!"
"OK, OK, nemusíš se hned čílit!" reagoval na ni Winn. "Ale je tu šíleně horko. A přijde mi, že to nemáme dost dobře naplánované... jako minule! Jako v té nemocnici! Ty přijdeš s nějakým nápadem, a hned se jde na věc... 'Jé, já vím, co uděláme, jdeme do nemocnice za tím napadeným chlapíkem, i když je jedna v noci a on určitě spí, a nejsou návštěvní hodiny, ale co o to, jupí! První mise!' Tady jsme si aspoň udělali malou rešerši, postahovali jsme nějaké materiály, zjistili jsme si přesné souřadnice údajného výskytu nějaké kryptokvětiny, nakoupili jsme si vodu, jasně... ale pořád je to málo! Musíme víc zabrat na plánování, organizaci, domluvě..."
"Winne, máme krásnou příležitost zaletět si kamkoliv. Dělat cokoliv. Plnit si naše sny. Letoun tvého táty je ta druhá nejlepší věc po teleportačním zařízení, kterým navíc ještě disponuje naše nová známá. Chápeš, že pro mě je tohle úžasná příležitost? Tak mi to prostě nekaz. Aspoň tentokrát ne. Poprvé jsem mimo domov, poprvé mám šanci něco opravdu objevit, vypnout, zapomenout na tu díru, ve které jsem nucená žít, a za něčím jít. A jestli ti přijdu naivní, tak je to asi proto, že jsem v životě nebyla takhle v terénu, někde v divočině! Prostě mi to nech, jo?"
Z východu se náhle ozvalo jakési zahoukání. Bylo táhlé, vysoké a vzdálené. Znělo trochu jako vlčí vytí, ale ne tak melodické.
"Wow," řekl Winn, "medvědí liška?" Nato se zasmál.
Wren zakroutila hlavou. Učinila několik kroků vpřed a zůstala mlčky stát. Volání se opakovalo.
"Něco tam je," řekla tiše, "a blíží se to. Teď se to ozývá z menší vzdálenosti."
Zaznělo další zahoukání. A smísilo se s dalším. A s dalším. Tři zvířata se ozývala současně.
"No ty kráso," znervózněl Winn, "zní to jako celá smečka."
"To jo."
"Takže... v těch textech, co jsme pročítali, bylo, že naši kytku, co má propůjčovat lidem nadpřirozené schopnosti, chrání zvláštní medvědí lišky, a nikdo neví proč, že? A mají to být pěkné potvory... Ten chlápek, co na ně narazil v roce 2029 a po doteku listů té kytky prý chvíli viděl tepelný obraz okolí, ten skončil s ukousnutou rukou? Pamatuju si to správně?"
"Winne, tohle není volání psovitých," řekla vážně Wren, "je to něco úplně jiného."
"Takže to není ani pes horský?" zeptal se poděšeně Winn.
"Říkal jsi, že doufáš, že na nás zpoza duny nevykoukne raptor," pokračovala Wren, "mám takový pocit, že se to ale stane. Hodně brzo."
Oba vyplašilo nečekané vyštěknutí s nebývale hlasitým zasyčením. Zpoza písečné duny se náhle vynořila opeřená hlava na dlouhém krku. Dvě děsivá, rudá očka se upnula na teenagery. Ti stáli přímo paralyzováni, div se neklepali strachy.
"Monstrum z Aricy," zašeptal Winn, "takže žijí. Pořád mají dost vody."
"Winne, jak daleko je letoun?" zeptala se Wren.
"Myslím, že dál, než nám tahle potvora umožní běžet," odpověděl Winn, "monstra z Aricy zabíjejí lidi, že? Mají už pár úmrtí na svědomí."
"Za časů začátků Lovců kryptidů srovnali se zemí celý tábor Zhou Lenových ozbrojenců," odpověděla Wren, "takže jo, neštítí se zabíjet lidi."
"A já si fakt chtěl ty vnitřnosti udržet nedotknuté raptořími drápy," pokusil se zavtipkovat Winn.
Nato se zpoza duny vynořily další dvě hlavy. Prostřední ze zvířat, které na oba dobrodruhy pohlíželo nejdéle, vyskočilo, a ukázalo se v plné kráse. Před Wren a Winnem stál půldruhého metru dlouhý dromaeosaurid s černým peřím po většině těla, a s peřím bílým na bříšku. Zlověstně pohyboval pařáty předních končetin. Srpovité drápy na končetinách zadních mu vzrušivě vstávaly.
"Tak tady máš dobrodružství, Wren. Příjemnou zábavu," pronesl Winn.
Raptor zakvílel a rozehnal se proti dvojici. Jeho druzi jej následovali. Útok byl rychlý. A Wren s Winnem neměli možnost bránit se.
Pokračování příště...