Lovci kryptidů: Obr z pralesa (1/3)

Minulá část Lovců kryptidů byla spíše vyřešením celého případu se samozvaným a krátkodobým členem týmu Samem Weberem. Tento díl, Obr z pralesa, který bude rozdělen na tři části, však bude mnohem dobrodružnější. Doufám, že se Vám bude líbit...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST PRVNÍ:

Bylo sedm hodin večer. Obláčky kolem Slunce rudly a tak byla celá krajina ponořena do nádechu růžové až červené. Po parném dni se začínalo mírně ochlazovat. Ze západu, odkudsi z moře, proudila k lesu vlna studeného vzduchu. Pohrávala si s vrcholky stromů, až to někdy vypadalo, že větve postupně popadají. Ale nikdo tím nebyl znepokojen. Mladý Konžan stál u mikrofonu ve své pracovně. Okna byla dokořán otevřena, aby studený vzduch vtrhl do této místnosti, jelikož elektrický větrák, zavěšený na stropě, neměl mladík v oblibě. Pomalu mluvil do mikrofonu, usmíval se u toho, občas si upil pomerančové šťávy z malé skleničky, a po několika minutách vyšel z boudy ven. Toto letiště bylo chudé. Kam až oko dohlédlo, rozkládal se jen deštný les, na východ od letiště několik domků tvořících malou vesničku, a obdělávaná půda porostlá suchými travinami, jež rudá hvězda zbarvovala dorůžova. Konečně na malé betonové ploše přistálo letadlo. Konžan se začal usmívat od ucha k uchu a přistoupil k již zabržděnému letadlu. "Ewete, stará vojno!" vykřikl Pierre Leroy, prudce otevřel dveře malého osobního letadélka a objal svého přítele. "Jak dlouho jsme se neviděli?!" optal se ho pak. "Od základní školy," usmíval se na něj ten mladý Konžan, Ewet. Leroyovi se s ním znali ze školy, neboť kdysi desetiletý Ewet vkročil do jejich třídy a kamarádil s nimi po několik let, dokud se rodina z Francie opět nepřestěhovala do rodného Konga. "Vidím, že se Ti daří. Tohle je tvůj soukromý podnik?" řekla Sabine. "Daří se nedá říct," zasmál se Ewet, "za den sem přiletí jedno letadlo. Dneska ale dvě. Jinak sem létají chlapi od humanitární pomoci. Kromě toho už nikdo. Nemám ani peníze na zaplnění děr v betonu, koukněte." To už se z letadla dral Jack. "Těší mě, že Vás poznávám. Vy jistě víte něco o těch místních kryptidech, že?" řekl mu přátelsky Jack. Ewet trojici ukázal domek ve vesničce, kde se měli ubytovat. Sabine se tam ale moc nelíbilo. "Propánajána, proč je tam na okenním rámu ten bičovec? Vypadá dost děsně," řekla s úzkostí v hrdle. "Ale to je přece Damon johnstonii, západoafrická specialita! Když byl můj kamarád Robert před několika lety v Nigérii, spadl do nějaké pytlácké pasti na zvěř a byl těmito bičovci přímo obklopen. Je to nádhera! Ale abys neřekla, Sabine, odnesu ho ven," řekl radostně Jack. V noci bylo dusno a zdálo se, že by mohlo začít pršet. Počasí se ovšem nakonec uklidnilo a černé mraky, jež o půlnoci zahalily úplněk, byly větrem odneseny kamsi do hlubin pralesů. Pierre a Sabine se zajímali především o Kongamata, podivného ptakoještěru podobného kryptida. Ze západní Afriky, a především pak z Konga, už bylo hlášeno mnoho pozorování tohoto neuvěřitelného tvora. "Hmm... Hlava připomínající lebku... Musí to být zvláštní tvor," řekl ráno u snídaně Pierre, prohlížeje si několik rozmazaných fotek pořízených předešlými kryptozoologickými expedicemi. "V lese se nachází jedno místo, kde by Kongamatové mohli přežívat. Slyšel jsem nějaké zkazky o 'lebeční hoře', kde jich prý žijí tucty. Zabíjejí tak netopýry a jejich krví si pomazávají záda, aby se jim na ně nelezli paraziti," informoval své přátele Ewet, když Jackovi naléval do hrnečku yorkshireský čaj. "Thank you gentleman," řekl Jack, "vy jste někdy nějakého kryptida zahlédl? Třeba Mokele Mbembe?" "Ále... Kdepak. Já do pralesa jen párkrát vkročil. Pokud nemáte důvod, proč tam jít, tak tam nemáte co dělat. A já nikdy žádný důvod k tomu, abych hledal kryptidy, nebo jak tomu říkáte, neměl," zasmál se Ewet. "Leroyovi," usmál se lišácky Jack, "třeba tam nic nežije." "No jo, Jacku, ty seš prostě zoolog. Na záhady nevěříš..." rýpl si do něj Pierre a Sabine se zasmála. "Ale děti, já jsem vědec, a ne posluchač horrorových pohádek," vrátil to Jack Leroyovým. "Každopádně, vyrazíme ještě dnes!"

Po obědě se vydali do pralesa. Z vesnice k nejbližšímu potoku, obklopenému pralesními stromy, vedla úzká stezka. Bylo výhodné vydat se po ní, poněvadž dobrodruhům nebránily v pochodu liány a další rostliny. Jen občas šlehla Pierra do obličeje nějaká větvička, ale obešlo se to bez větších nadávek. Před třetí hodinou odpolední dorazili k potůčku. "Čekal jsem, že se tu budu moct vykoupat! Místo toho abych si tu jen namočil paty," řekl z legrace Pierre. Potok byl ve skutečnosti zoufale proudící strouhou. Bahnitá voda se ani nedala pít, takže kolem něj Jack a Leroyovi nenašli jediné větší zvíře. "Můj bože! Co to je?" vykřikla zanedlouho Sabine. "Co se děje? Zahlédla jsi Kongamata?" optal se Pierre. "Ne, něco horšího. Podívej, na ruku se mi přichytila pijavice!" odpověděla Sabine. "Jo, tak ji tam nech. Ona se zas pustí," zavtipkoval se správným úsudkem Pierre. "Ty dokážeš člověka potěšit, brácho," odvětila Sabine a hleděla si svého. Ve chvílích, kdy spolu bratr a sestra vtipkovali, všiml si Jack nápadně velkých stop ve vrstvě bahna necelých dvacet metrů od potůčku. Vydal se po nich dál. Pak uslyšel nějaký zlověstný řev. Znělo to jako zasyšení obrovského hada zkombinované se zařváním lva. "Leroyovi se nemýlili. Něco tu skutečně žije," pomyslel si Jack. Šel po těch stopách dál. Byly podobné těm sloním, jen s výstupky ostrých drápů, jež se do bahna při chůzi jasně zařezávaly. Pak Jack zahlédl nějaký dlouhý krk a malinkou hlavu, vyčuhující z křoví. Bylo to mládě jakéhosi plaza! Jacka si brzy všimlo a tak zmizelo. Jack proskočil křovím a zvíře chytil. Zprvu bojovalo a snažilo se jej i kousnout, ale Jack ho chytl za hlavou jako hada a zbytek těla podpíral jako trup varana. Byl to asi půlmetrový sauropod... Ano, sauropod. "Propána, tohle není možné," řekl nahlas Jack, neboť byl nesmírně překvapen. "Hej, pojďte sem, lidi! Neuvěříte, co jsem našel!" zařval Jack. Mládě náhle zapískalo. "Tak co jsi, Diplodokus nebo Apatosaurus?" smál se Jack. "Potřebovali bychom dospělce..." řekl ještě. Náhle se země otřásla. Jack se otočil a mládě úlekem upustil. To dopadlo na všechny čtyři a překvapivě rychle utíkalo pryč, aby se schovalo za tělem něčeho mimořádně velkého. Dlouhokrká maminka totiž přišla mládě bránit. Leroyovi vletěli do scény v nejhorší možnou chvíli...

Konec sedmé části. Příště půjde o život!