Sám v australské buši-část 5.

Včera jsem napsal poslední část Příběhu dravce Jane, teď je řada na příběhu Sám v australské buši? Podaží se Kenovi najít svého vysněného taipana, nejjedovatějšího hada na světě?

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST PÁTÁ:

Ken obracel všechny ztrouchnivělé kusy dřeva, nahlížel pod každičký keřík a pod jedním z nich našel dalšího molocha. Na chvíli jej chytil, prohlédl si jej, fotografie však nepořizoval a zase jej pustil. Pak pokračoval v hledání. Narazil na skupinku vzrostlých stromků, takové místo by mohlo představovat oázu pro taipany. Žádné plazy zde bohužel nenašel, což mu vrtalo hlavou. Ani ve stínu, kterého zde nebylo po málu, se žádní neskrývali. Alespoň však uslyšel překrásný zpěv. Vydával ho nějaký druh ptáka, kterých v rudém centru Austrálie mnoho nežije. Byl to modropláštík modrofialový, jeden z nejrozšířenějších australských ptáků. Jednalo se o samce, ti jsou modří a tedy mnohem pestřeji zbarveni, než hnědé až šedé samice. Po chvíli si všiml i páru samic, trojice modropláštíků zde zřejmě pátrala po hmyzu. Jelikož se v okolí vyskytovala spousta cvrčků a much, měli zde slušnou šanci na to, aby něco ulovili. Ovšem Ken takovou šanci neměl, alespoň co se týká odchytu taipana. Nahlas oddechl a vrátil se do tábora. K večeři si ohřál konzervovanou kukuřici s mrkví, ale i strava složená pouze ze zeleniny jej už štvala. Měl po těch dnech, které strávil sám v australské buši, dost velký hlad. O vodu nebyla nouze, zásoby měl stále velké a každý den přesto vypil více, než je doporučená dávka tekutin. Když zalehl do stanu a zachumlal se do spacího pytle, nemyslel na nic jiného, než na taipana menšího. Kde se asi tak skrývá dospělý jedinec? Dny rychle ubíhaly a on stále žádného nenalezl. Spokojil se už s tím, že chytil mládě a tak si tedy splnil svůj sen, ale přesto doufal a věřil v dospělce. V toho dospělého hada, který má přece dost jedu na zabití 250 000 myší! O den později vyrazil na noční safari. Svítilnu držel u očí, byla tak prodloužením jeho zraku. Kdyby se ve světle zaleskly oči nějakého zvířete, okamžitě by si jich všiml. Netrvalo dlouho, a našel překrásného gekona. Byl malý, možná pět centimetrů dlouhý a Ken jej ani nedokázal identifikovat. Opatrně jej chytil, gekon mu běhal po dlani a jakmile se uklidnil, Ken pořídil dvě fotografie. Gekon pak prudce vyskočil a už upaloval pryč. Ken se v noci vrátil k říčnímu korytu, nyní zasypanému pískem. Zde se mu opět podařilo spatřit pakobru druhu Pseudonaja mengdeni. Tento druh chytil již na začátku své mise a tentokrát jej nechal jít. Soustředil se už jen na hledání taipanů. V okolí se jistě nacházeli nějací malíá savci, ale Kena zajímal výhradně jeden druh. Krysy. Ty jsou totiž hlavní složkou taipaního jídelníčku. Poblíž vyschlého koryta narazil na řadu jam v zemi, jež byly zcela jistě obývány krysami. Dalšího dne se rozhodl vrátit a podívat se po jejich lovci. Vstal již časně z rána, krátce po osmé. Dokonce si zapomněl vzít klobouk, tak zaměřen byl na hledání svého vysněného hada. Když se k jamám znovu přiblížil, uviděl krysí hlavu. Malý savec zjevně vyhlížel po okolí a po chvíli své doupě opustil. Kousek odsud se něco zalesklo. Pro Kena to bylo jako bití na poplach. Zlaté šupiny, jež ve slunečním světle vytvářely nepopsatelnou podívanou... Pro milovníka hadů to bylo něco jako zjevení. "Propána!" vykřikl Ken a okamžitě k tomu místu přiběhl. To, co spatřil, mu doslova vyrazilo dech. Měl zpocené čelo, pot se mu už dostával do očí a štípal ho v nich, ale Ken tomu nevěnoval pozornost. Opatrně zajížděl k tělu toho hada svým hákem. Ano, byl to taipan menší, a navíc dospělec dlouhý 1,8 metru. Byl v naprosto skvělé kondici. A nebyl tu sám...

Přibližoval se totiž k čerstvě zabité kryse! Ken měl jedinečnou možnost pozorovat lovce při požírání své kořisti! Ale ještě předtím si Ken musel splnit svůj sen. Opatrně hada podebral hákem. Ten se ukázal být překvapivě útočný, přední část těla okamžitě stáhl do tvaru písmene S. Chystal se vyrazit proti Kenovi, ale nadšený herpetolog si byl jistý tím, že mu neublíží. Hák totiž hada udržoval dostatečně daleko od Kenovi ruky. O chvíli později se Kenovi podařilo hada vyfotografovat, zatímco lezl po háku. Poté jej pustil a sledoval, jak se pouští do zabité krysy. Představa, že držel v ruce hada, jehož jed zabíjí během minut, jej naplňovala. Vždyť tato krysa musela zemřít jen asi minutu po uštknutí! Kdyby byl tímto hadem uštknut Ken, zcela jistě by v takové vzdálené lokaci zahynul. Ken dokumentoval taipaní chování, fotografoval každý detail jeho těla, a především natočil, jak had pojídá kořist. Po chvíli se taipan odplazil do jedné z krysích děr, jež mu poskytovala úkryt. Teprve teď si Ken uvědomil, že nemá klobouk a že kvůli pražícímu slunci by mohl dostat úžeh. Urychleně se vrátil do tábora, kde strávil ještě jeden den. Nemohl tomu uvěřit, ale splnil si svůj sen! Následujícího dne pro něj přijel jeep s Arnoldem, ten mu poblahopřál k úspěchu a Ken konečně odjel domů, do Beerwahu. Ken se nestal nijak slavným, ale především dosáhl svého životního cíle, a to pro něj byl skutečný dar. A z peněz, jež dostal za své úžasné fotografie, chtěl zaplatit svou další výpravu...

To je tedy konec příběhu Sám v australské buši! Doufám, že se Vám příběh líbil, pokud ano, komentujte. Také bych velmi rád slyšel jakékoliv jiné názory ohledně příběhu... Upřímně však doufám, že jste si ho četli rádi!