Sám v australské buši-část 4.

Na konci minulé části si Ken Smith, nadšený herpetolog začátečník, všiml hadích šupin pohybujících se ve vyschlém říčním korytu. Přiblížil se za tím hadem, a byl velmi překvapen... Mohl by se konečně přiblížit svému cíli a chytit živého taipana?

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST ČTVRTÁ:

Ken nevěřil vlastním očím. Ten had, jenž se plazil pár metrů před ním, byl taipan menší, známý také jako taipan útočný! Byl to cíl jeho cesty! Taipan druhu Oxyuranus microlepidotus! Název, který je při přečtení pro herpetologa rajskou hudbou. Ken viděl podlouhlé tělo pomalu se pohybovat vpřed. Zatím se mu naskýtal pouze pohled na taipaní ocas, hlava byla dále vpředu. Ken se vyškrábal z uzounkého říčního koryta a podíval se zblízka na hadí hlavu. Opravdu to byl on! Pomalu začínalo svítat, Ken už nemusel svítit baterkou. Taipaní šupiny se ve slunci třpytily a Ken oddechoval ještě s jistou nevěřícností, ale zároveň i s radostí. Pomalu zasunul pod hada svůj hák a jemně jej začal vytahovat. Cítil, jak se mu kapky potu dostávají do očí, jako by jej snad chtěly oslepit. Třásly se mu ruce a chvíli zvažoval, zda má vůbec ocas hada chytit do ruky. Přece jen měl teď před sebou nejjedovatějšího hada světa, zvíře, které má dost jedu na to, aby jedním uštknutím zabilo 100 lidí nebo 250 000 krys! A zvíře, jehož jed zabije člověka do 40 minut, nedostane-li protijed. Ken pomýšlel na to, proč je vlastně tento had tak potenciálně nebezpečný pro lidi. Taipani se totiž specializují na lov savců, a k tomu je uzpůsoben i jejich jed. Během přemýšlení konečně popadl hadí ocas. Taipan byl celkem v klidu, trochu syčel, ale nesnažil se útočit. Také to nebyl žádný velký jedinec, Ken chytil zhruba 70ti centimetrového mladíka. Průměrná délka dospělců je až 1,8 metru, přesto byl však Ken spokojen. Když se uklidnil, pořídil desítky fotografií. Detaily očí, šupin, své ruky držící jeho ocas, a poté jej pustil. Ken nahlas zajásal. Splnil si svůj sen! Ale s jídlem roste chuť a on měl stále dostatek času na to, aby nalezl dospělce. Tento velice vzácný plaz jej okouzlil natolik, že se chtěl jeho hledání věnovat ještě v příštích pár dnech. Když se Ken vrátil ke stanu, bylo osm hodin ráno. Zachumlal se do spacího pytle, chvíli promýšlel další plány a nakonec usnul. Probudil se po třetí hodině odpolední. Když vystrčil ze stanu hlavu, nahlas zakašlal. Venku bylo dusno, horko a už pár metrů za táborem se krajina zdála rozmazaná. Teplota se blížila ke 40°C, Ken tedy zůstal ve stanu. Popíjel z láhve a četl si časopis Journal of Herpetology, kde se zrovna psalo o taipaním jedu. K večeru si Ken připravil večeři. Byl pořádně vyhládlý, na pánev tedy vysypal hned tři konzervy fazolí a hráchu, přidal trochu oleje a vše začal nad ohněm smažit. Teprve teď se podíval do zrcadla a zjistil, jak vypadá. Tváře měl jak opálené, tak i špinavé od hlíny a písku. Kolem očí mu neustále sedaly mouchy, což nebylo zrovna příjemné. Expediční košili, jinak krásně šedou, měl teď doslova písčitě zbarvenou. A když popadl svůj klobouk, vinula se z něj hromada prachu. Po tomhle ale Ken celý život snil! Byl zde zcela sám, opuštěn v australské buši, v polopouši, v aridním území, jež je nehostinné, extrémní a všechno zde musí bojovat o přežití, včetně jeho samotného. Po večeři se ještě Ken napil horkého čaje, opět vzal do ruky hák na hady, baterku a fotoaparát, a vyrazil na průzkum okolí. I tentokrát zahlédl šupinonožku Burtonovu, tentokrát to byl mladý jedinec. Pak si Ken všiml něčeho opravdu výjimečného. Byl to perentie, varan druhu Varanus giganteus. Jedná se o největšího ještěra Austrálie, je 2,5 metru dlouhý a vážit může až 20 kilogramů. Ten, jehož Ken našel, byl menší, asi jeden a půl metru dlouhý, ale přesto byl majestátní. Tito plazi jsou obvykle aktivní přes den, ale tento zjevně vyrazil na lov až po setmění. Ken si řekl, že tohoto plaza raději chytat nebude. Žádný z varanů nemá v tlamě čisto, někteří vědci se dokonce domnívají, že má perentie, podobně jako komodský varan, jedové žlázy. A to poslední, co Ken v tuto chvíli chtěl, bylo být kousnut takovým ještěrem. Po chvílích strávených prohledáváním keřů a jam v zemi, zřejmě vyhloubených krysami, našel Ken dalšího fascinujícího vačnatce. Byl to bandikut králíkovitý, druh vyskytující se v Rudém centru Austrálie velmi vzácně, zato je však hojný na australském západě. Tento noční všežravec zřejmě pátral o nějakém hmyzu, Ken si jej chvíli prohlížel a pak pokračoval v pátrání po dospělém taipanovi...

Ať však hledal, jak hledal, žádného nedokázal najít. Možná se někteří skrývali poblíž krysích jam, ale Kenovi bylo jasné, že je odtamtud nedostane. Tedy alespoň ne dnes v noci. Vrátil se k vyschlému korytu řeky, díky mírné noční vlhkosti se zde objevila trocha bláta. Ken si řekl, že by na místo mohl zajít k ránu, trocha vody by teoreticky hady mohla přilákat. A hadi, stejně většina živočichů, musí pít, Ken by měl tedy slušnou šanci. Když ráno vstal a opustil stan, zasáhla jej písečná bouře. Naštvaný herpetolog se vrátil do svého obydlí, v němž musel strávit několik příštích hodin. Až po poledni bouře ustala, a proměnila okolní krajinu k nepoznání. Ken se rozběhl směrem k říčnímu korytu, žádné však nenašel. Bylo pohřbeno pod písečnými dunami. Ken poprvé za svého pobytu proklínal australskou polopoušť. Nečekal, že jediná událost dokáže změnit jeho pobyt v tomto extrémním habitatu. Bouře však nezasypala vše a vyvýšená část říčního koryta zůstala téměř nezměněna. Ken však přesto cítil, že tady taipany nenajde. Zkusil tedy štěstí v okolí tábora...

Pokračování zase příště! Upřímně doufám, že další část napíši již příští týden...