Boj mezi příšerami: Stádo proti smečce (1/3)

Do rubriky Příběhy na vyprávění jsem již dlouho nenapsal žádný příběh, teď se to však mění! Jak jsem v pondělí slíbil, dnes jako počátkem března začíná nový seriál Boj mezi příšerami. Kdo se utká s kým v první třídílné epizodě Stádo proti smečce? To se můžete dočíst hned pod tímto úvodem do článku. Doufám, že si příběh s radostí užijete!

Boj mezi příšerami: Stádo proti smečce, část 1.:

Bylo poklidné ráno v raném období Křídy před 125 miliony let na území dnešní Severní Ameriky. Slunce pomalu přejímalo vládu nad zemí. Schovávalo se za vysokými vršky až třicetimetrových stromů, jež lemovaly okraj mohutných skalisek, z jejichž nitra prýštil dlouhý potok. Sluneční svit ozářil mladé jehličnany, rostoucí nedaleko vody na kamenité půdě. Byli jako poslové věků dávno zmizelých. Vedle několika jehličnanů rostl posel nové doby, kvetoucí rostlina. Na ní přistála malá vosa, aby se nasnídala. Jak se tak vrtala v tom sladkém pylu, přichytilo se na ní několik zrn, které pak přenesla na jinou rostlinu. Brzy se to tu mělo hemžit novou generací těchto květin. Od potoka se počaly ozývat prapodivné zvuky. Nad rozsvícenou vodní hladinou poletovaly vážky maje velkou společnost. To stádo Dakotadonů přišlo uhasit žízeň po neklidném spánku. Tito velcí iguanodontidi, kteří se velmi podobali evropských Iguanodontům, dorůstali délky až 10 metrů. Byli tedy největšími býložravci v okolí. Předci stáda se napili jako první a pak zamířili ke šťavnatým kapradinám, rostoucím opodál. Hned se k vodě nahrnula mláďata a hltavě popíjela. Někteří mladí jedinci se opodál honili navzájem. Vypadalo to, jako nevinná hra, ale ve skutečnosti trénovali na něco mnohem ostřejšího. Věděli, že rychlost útěku je možnou záchranou před některými z nejbrutálnějších predátorů vůbec. K potoku přišel pár Hypsilophodontů, malých ornitopodů měřících 2 metry. Jsou známí pro svou patřičnou ostražitost. Stádo Dakotadonů je obyčejně bralo jako strážce, podobně jako když křepelka zahouká při nebezpečí, Hypsilophodonti spustí varovný pískot. Dnes ráno to vypadalo, že by se nemělo nic stát, Hypsilophodonti byli klidní, Dakotadoni si užívali klidu... Ale to se mělo změnit...

Daleko odsud pásla se na suchém jehličí Sauropelta, podivný obrněný dinosaurus. Hned tak si na něj kterýkoliv predátor netroufl. Při snídani ji však vyrušil praskot větví, ozývající se z lesa za ní. Pohlédla na strašlivého tvora, měl výraz zabijáka, upřené oči na jedno místo a pernatou chocholku na temeni hlavy. Utahraptor, jeden z největších a nejstrašlivějších dromaeosauridů, jací kdy žili. Jsou to monstra. Tito zabijáci se vyžívají ve smrti svých obětí, zahnutý dráp jim obyčejně zaseknou do kůže, aby se na nich přidrželi, a práci dokončí svými čelistmi plnými pilovitých zubů. Tento jedinec byl mladý, měřil asi 3 metry, ale dospělci dosáhnou délky až 6 metrů. Sauropelta ale nebyla neklidná, pásla se dál. Moc dobře věděla, že Utahraptor nejde po ní, ale po malém rejskovitém savci. Náhle Utahraptor udělal skok a savec zmizel v noře pod zemí. Naštvaný masožravec zaskřehotal a zmizel v lese. Jak ho tak při běhu doprovázelo volání pterosaurů vysoko nad jeho hlavou, ucítil známý pach. Vyházel od potoka, k němuž se teď dostal. Schoval se mezi kapradinami a uzřel stádo Dakotadonů, vesele volajících jeden na druhého. Pečlivě probíral očima každého z jedinců. Vycítil, že je zde několik slabých a snad i nemocných či starých zvířat. Nemeškal, a okamžitě pádil zpět do kopců. Byl zvěděm smečky těchto zabijáků...

Co bude dál? Zaútočí smečka Utahraptorů na Dakotadony? Vyvarují se býložravci útoku, nebo se budou muset bránit? Pokračování se pokusím napsat hned na začátku příštího týdne!!!