Pravěké safari-Záliv gigantických ryb (1/2)

Dobrodruh Jack Sectict vyrazil opět do pravěkých časů, aby se shledal s jedním z vůbec největších živočichů, které kdy naše země poznala. S rybou velikosti dnešních velryb. Na cestě ho však čekají také mnohá překvapení...

Pravěké safari-Záliv gigantických ryb-první část:

Představte si, že by v dnešních mořích žily obrovské ryby. Dnešní velryby jsou nám příbuzní savci, ale představit si něco jako gigantického kapra je opravdu těžké. Mé desáté a dost možná že i poslední prehistorické safari mělo být jiné, než ta předchozí. Začal jsem na souši, dokonce jsem prováděl i vzdušnou akrobacii s pterosaury a teď bylo na čase zakončit cestování do pravěku sledováním mořských oblud. Před 150 miliony let u pobřeží Severní Ameriky existovalo několik zálivů. Řekl jsem si, že stejně jako dnešní ryby, i jejich obrovské kamarádky musely každým rokem naklást jikry na nějaké chráněné území. Do řek se takoví giganti nedostali, narozdíl od dnešních lososů, záliv byl tedy příhodným místem, kde bych nějakou tu megarybu mohl najít. Pátrám po Leedsichthysovi, největší rybě všech dob. Měřila obludných 27 metrů, v tlamě měla tisíce zubů, ale živila se malinkými živočichy, včetně planktonu. Byla to vlastně obdoba našich kytovců. Vrátil jsem se zpátky v čase, abych je mohl sledovat. Vzal jsem také s sebou svého starého přítele, Joa Campbella. Na mé čtvrté cestě mě doprovázel při hledání největších Křídových dravců své doby, tehdy jsme zažili nezapomenutelné dobrodružství ve světě ovládaném obry. I když je Joe nejvíce fascinován masožravými dinosaury, chtěl se ke mě moc přidat, protože zahlédnout, jak obrovské ryby kladou jikry není něco jen tak ledajakého. Na motorovém člunu jsem se převlékl do neoprénu, na záda jsem si hodil bombu a na obličej si navlékl speciální masku, abych mohl pod vodou s Joem komunikovat. Bohužel, měli jsme jen jednu funkční bombu a proto Joe musel zůstat nahoře na člunu. I tak mohl každou chvíli na hladině zpozorovat něco velikého. Každopádně to, co jsem našel v moři já, se mi moc nelíbilo. Jen co jsem vtrhl do jurského moře, vetřel jsem se do chráněného území bratranců našich krokodýlů, mořských dravců jménem Metriorhynchus. Byli tu tři velcí dospělí samci, byli delší než já a hned ke mě plavali. Nestihl jsem pořídit podvodním fotoaparátem jediný snímek. Na člunu jsem byl konečně v bezpečí. Vyhlíželi jsme Leedsichthyse v okolí zálivu celý den, ale nenašli jsme po nich jedinou stopu. Vydat se na širé moře bylo příliš nebezpečné, takže počkat tu na ně byla jediná naděje, jak bychom je mohli vidět. Večer jsem se vrátili na pobřeží. V malém jehličnatém hájku, který byl na dinosauří éru překvapivě tichý, jsme si zbudovali tábor. Lehli jsme si na sítě, zavěšené mezi dvěma stromy, a v klidu usnuli...

Ráno bylo překrásné. Bylo trochu hlasité, protože z útesů se ozývaly naříkavé hlasy velkých masožravých dinosaurů. Prosluněné vody zálivu se jen hemžily živočichy, Leedsichthysové to bohužel nebyli. Bylo tam plno Metriorhynchů. Tato zvířata se s oblibou živila unavenými nebo starými Leedsichthysy a právě tu na ně čekali. "Joe," řekl jsem svému příteli, "zůstaneme celý dnešní den na pobřeží a budeme ryby pouze vyhlížet. Neradi bychom, aby nám tihle krokodýlové shodili člun. Mohli by nás sežrat, jsou očividně hladoví." Joe se na chvíli zamyslel, a odpověděl: "Tohle je určitě dobrý nápad. Držme palce, ať se tu ryby objeví co nejdříve a my ať se tu už nemusíme zdržovat dlouho." Bylo to společné rozhodnutí a udělali jsme také dobře. V poledne Metriorhynchové něco požírali, průhlednou vodou k hladině postupovat červený proud krve. Co to ale sežrali, jsme se nedozvěděli. Celý den jsme ztrávili u pobřeží s kávou, teplým čajem a sušenkami, ale ani večer po Leedsichthysích žádné stopy. Záliv byl dost velký a Metriorhynchové už museli být nedočkaví. Tuto noc měl být úplněk, doufali jsme, že ryby konečně přitáhnou. V noci se ovšem spustil déšť...

Jackova výprava i přes dlouhé čekání začala slibně a může také slibně pokračovat. Jak? To se dozvíte snad ještě tento týden...