Cryolophosauří život 9/30

Minulá část:

Po celých čtyřech měsících, kdy smečka žila ve strachu z přítomnosti velkého samce Cryolophosaura, začalo konečně období dešťů. Po delší době se ukázalo, že samec by nemusel mít přímý zájem o střed teritoria, svým řevem ho nicméně neustále projevoval. Matka se s mláďaty rozhodla vydat na lov Massospondylů na náhorní plošinu. Tady už ale hodoval velký samec a matka se samicí utekli, naopak mladý samec nejprve pořádně zařval a až pak se dal na útěk...

Cryolophosauří život 9/30:

Druhý den ráno ho vzbudily podivné rány. Byly vyvolávány něčím velmi povědomým. Když mladý samec otevřel oči, spatřil svou sestru, která mu bušila do pravého boku mírnou silou svými čelistmi. Když se postavil, vrátila se o asi dva metry dozadu, když si znovu lehl, sestra zopakovala celé tohle divadlo. Samec to nechápal. Raději usnul. Probudil se o asi dvě hodiny později, slunce příjemně svítilo, z kapradin a cykasů z výšky padala rosa, půda byla příjemně měkká, okolo skal však tvrdá a popraskaná. Cryolophosaurus se pomalu zvedl a zamířil k hnízdištím. Stoupl si vedle matky, tak, jak to dělal každý den, byl zvyklý, že půjdou na obhlídku teritoria a možná si i trochu zaloví. Matka ale vůbec neragovala. Cryolophosaurus se ve všem ztratil. Nejdříve jeho sestra, která by se snad snažila zabít jej, a teď jeho vlastní matka, který si ho ani nevšimne, a když se přiblíží ještě víc, otočí hlavu jiným směrem nebo odejde pár kroků na sever. Cryolophosaurus, v podstatě ještě trochu mládě, neměl ani potuchy, co se to se všemi děje. Ostatní členové kolonie ho ještě jakž takž přijímali, večer od něj ale utíkali anebo do něj bouchali hlavou. Neprve si myslel, že si s ním budou hrát. Ovšem, o pár minut později si, možná, všechno uvědomil... Byl už moc velký na to, aby s kolonií trávil čas, a jeho velikost téměř překonala všechny dosavadní členy tlupy. Samice Cryolophosaurů obvykle žijí ve smečkách, většina samců jsou ale samotáři, kteří se v rodných koloniích občas zastaví, aby si tu něco ulovili. Samice, i když jsou to vlastní sourozenci, je pak ale málokdy přijmou zpátky... Samec se rozhodl, že si raději něco uloví. Za šera nebylo u okraje pralesa nic moc vidět, pak náhle něco spatřil - třepotalo mu to nad hlavou...

Ano, šlo o Eudimorphodona, který se právě chtěl zavěsit na kmeni stromu, otevřít jeho kůru, případně se trochu přiživit červy a pak usnout rychleji, než ho nějaký dravec vyruší či sežere. Cryolophosauří samec ptakoještěra jen chytl, trochu s ním zatřásl a vcelku ho spolkl, následně vyvrhl téměr celou lebku, zuby mu totiž vadily. Následujících třináct dní se to vše opakovalo, nepříjemná probuzení, členové smečky projevující ignoraci a stopování či lov za šera. Dalo by se to nazvat "přípravou na samotářský život v pralese", který Cryolophosaura již brzy čekal. Když se však jednoho dne probudil, čelisti, které do něj bouchaly, nebyly už tak malé, jak byl zvyklý u své sestry, nohy byly široko rozkročené a zvuky se nepodobaly nikomu, koho osobně znal. Velký samec se vrátil...

Pokračování tu bude určitě příští týden... Pokud se Vám devátá část mého příběhu líbila, komentujte...