DirePark Brutus (6/6)

DIREPARK BRUTUS, část šestá

Kdekoliv, kdykoliv, bych poznal Joeův hlas. S takovým tím vražedným, záměrným nádechem, slova, která klapala o zuby. Naháněl mi jednoduše hrůzu. Bezpochyby však větší Aucasaurus. Už jsem myslel, že mi silou prokousne obličej, ale Joe na něj něco zavolal a on se stáhl. To, že jde dinosaura vycvičit tak, aby poslouchal, mi připadalo naprosto nemožné, ale přesvědčil jsem se o tom už napodruhé.

"Safra, Joe, jestli to myslíte takhle..." nedopověděl jsem větu.

"Ale ano, chlapče," skočil mi do řeči, "chci, abyste tu zůstali. Prozatím. Řekněte mi, kde je jihoafričan. Nikdy Vám nedovolím nechat mně tady a utéct si."

"Smůla ta smůlovitá," zamumlal jsem si a skočil jsem na Joa. Trefil jsem ho pěstí přímo do nosu a do křupnutí - to jen znamenalo, že jsem uspěl. Myslel jsem sice na Adalberta, ale uklidňovala mně myšlenka, že pravděpodobně pád přežil. Zbývalo mi teď jediné; dostat se na kopec. Jak jen nejrychleji jsem mohl, uháněl jsem lesem, až jsem se dostal do podivuhodně a krajně hornaté země. Tam mně srazila veliká ruka Joeova, jež do mně začal kopat.

Rychle jsem se ale probral, vzal kámen a doslova mu ho "vrazil" do hlavy. Joe, oslepen ránou, omdlel a už se neprobral. Ovšem Aucasaurus byl hrozivostí, která zůstala. Proti jeho běhu jsem neměl šanci, takže jsem vystartoval ihned.

Aucasaurus do mně při běhu narazil a já málem padl do rokle, ale podařilo se mi chytit se malého skalního "ostrůvku". Naštěstí se pod mou váhou nerozpadl, ale Aucasaurus, číhající nahoře, také nepovolil. S odvahou, že zachráním dva lidské životy, včetně toho mého, jsem se ale pomalu vyhoupl nahoru a zmizel. Ovšem, bez Aucasaura v zádech to nešlo. Jednu chvíli jsem dokonce cítil, jak mi na ně dýchá. Setřásl jsem ho až nahoře, úplně v nejvyšším bodě kopce, kde ho smetla vlastně vytvořená hlinitá duna.

Vylezl jsem na strom a začal vysílat. Kupodivu - šlo to! Mé vysílání zachytil hydroplán OK-407, který kroužil pouhých 50 kilometrů od východního pobřeží ostrova, hledajíce obchodní flotilu.

"Yeah! Přiletíme za zhruba 20 minut! Už za Vámi mí-mí-mí-mí..." - ztratil jsem signál. Ale vším jsem si byl jistý. Teď jsem seběhl dolů.

Vrhl jsem se do rokle, kam Adalbert spadl. Hledal jsem ho asi pět minut a pak jsem ho uviděl, jak se drží obrovské větve asi dva metry nademnou.

"Skoč, Adalberte, skoč! Nic to není!" zvolal jsem na něj. Adalbert za mnou seskočil, ale ne bez problémů. Zvíření padlých listů a větví přilákalo pozornost jednoho Pterodactyla. A kde je jeden, bude za chvíli padesát. Začali jsme utíkat přímo k centru a odtamtud na pláž. Pterodactylové nám byly v patách, nebo lépe, v našem vzduchu při běhu.

Na pobřeží se nám podařilo dostat. Hydroplán už kroužil nad ostrovem a zdálo se, že nás zachytil. Sundal jsem si bundu a začal na ně mávat. Adalbertův výkřik mně však vyrušil. Za ramena ho chytil obrovský Pteranodon a odnášel ho pryč. Tento naklonovaný exemplář byl jiný od ostaních - byl skoro dvojnásobně veliký!

Sotva hydroplán přistál na vodě, do které jsem později skočil, vysvětlil jsem dvěma řidičům, co se děje. Oni sami nevěřili vlastním uším, ale o klonech už něco z novin věděli. Pteranodona jsme ještě chvíli hledali, ale pak letadlo postihla bouřka. Poslední, co jsem vlastně viděl, byl obrovský mrak a pak jsem uslyšel pekelnou ránu.

Probudil jsem se až o něco později v hornaté krajině, kolem mně létaly jakési obdoby jihoamerických kolibříků, bezpochyby jsem byl v Kapských horách.

"Tak konečně na pevnině! Pryč ze strašného parku!" ulevil jsem si, ale vzpomínka na Adalberta mně málem přizabila. Vraky hydroplánu, ani zbylé ridiče už jsem nenašel, došel jsem tak sám do Kapského města. Tam jsem ztrávil asi tři dny v nemocnici a se zlomenou rukou se nakonec vrátil domů do Anglie.

Příběh Strašného Brutálního Parku ve mně navždy zůstal. Stejně tak i vzpomínky na přátelského Adalberta, Španěla a další, ale zároveň i na zákeřného Joa a jeho jihoafrického pomocníka. Šéfa této společnosti jsem ještě jednou viděl, těsně před tím, co jsem mu podložil mou výpověď. Celý projekt později zkrachoval. No jo, všechno netrvá nikdy věčně. Jenomže tohle ještě konec nebyl, ale o tom jsem ještě nic moc nevěděl. Vzpomínky na Park byly velice hrozivé. Mohl to být můj konec... Žádné pokračování příště.

Tak, a pokud se Vám šestá část mého příběhu líbila, komentujte. Nenechte se zmást poslední větou, nejde o úplný konec. Už příští týden se dočkáte zcela nové řady DireParku, takže se stále máte, an co těšit...