Lovec a kořist - Kdo komu unikne

Tento článek mně napadl hlavně díky knize Svět pravěku od předního českého paleontologa, Bořivoje Záruby. Jde o jednoduchý příběh, jenž je postupně protkán všemi různými vědeckými fakty... Doufám, že se Vám bude líbit...

Kanada, provincie Alberta, před 75 milióny lety. Pomalu svítá a většina nočních zvířat, včetně savců, se jde uložit k spánku. Dravý Troodon se přes noc také nasytil a nyní potravu vyvrhne svým mláďatům. Na planinách se pohybuje skupinka Sthrutiomimů. Nikdo z ní prozatím neví nic o tom, že zanedlouho budou čelit smrtelnému nebezpečí...

Vědci zjistili podle poměru délky holenních a stehenních kostí zadních končetin, k čemuž přidali celkovou studii stavby těla, že Sthrutiomimus mohl dosáhnout rychlosti i vyšší nad 80 km/h. Mohl běhat i pomaleji, ale jistou rezevu v záloze měl. Musel být velice lehký, měřil pouhé 2 metry...

Z nedaleké jeskyně po rušné noci vylezl unavený Albertosaurus. Tato matka musela celou noc hlídat pískající a o potravu žadonící mláďata, nyní konečně přichází doba, kdy je nasytí a nebude muset býti rušena. Albertosauří matka má výborný čich, závan většu přinesl důležitou informaci - stádo Sthrutiomimů, lehkých ornitomimimosaurů, je necelý kilometr odsud...

Albertosaurus byl jedním z předchůdců, nebo spíše příbuzných, proslulého T-Rexe. Byl však mnohem lehčí a vědecká studie prozradila toto; jeho kosti byly duté. Pokud by na ně tedy byl vynaložen jakýsi nápor, například skok ze skály na holou planinu, lehce by si je zlomil, nebo by dokonce zahynul...

Matka vyčenichala stádo a vystopovala jej. Sthrutiomimové se v současnosti pomaličku pasou, ale tři z patnácti jsou na stráži. Jedna z nich zachytila pohyb a všichni se dávají stejným směrem do křoví. Není to ale Albertosaurus - je to noční Troodon. Albertosauří matka jej nepostřehne a noční zvíře mizí v temnotě...

Tyrannosaurus Rex lovil povětšinou velké dinosaury, na malé si nemohl troufnout. Měl hlavně velice těžkou lebku a vysoké těžiště. Jeho obvyklá kořist, Triceratops, měl težiště nízko. Pokud se chtěl T-Rex otočit, musel to udělat rychle, ale při běhu rychlosti člověka neměl v takovém náporu možnost. Naopak, čtyřnohé zvíře se jednoduše mohlo otočit, stabilita totiž byla výborná...

Albertosauří matka se vrhá na Sthrutiomimy. Teď už nemyslí na mláďata, ale na sebe - umírá hlady. Vystartuje, ale stádo se dává do běhu. Jsou mnohem rychlejší než ona, překonávají jí. O kilometr dále se o to Albertosaurus pokusí znovu, tentokrát se ale nevyhne pádu dolů do kaňonu, jelikož se ve své rychlosti nedokáže dostatečně otočit...

Poslední vědecký fakt: Mnoho dinosaurů mohlo při běhu nebo útěku měnit rychle směr, hlavně, pokud šlo o ty malé. Například takový Velociraptor byl opeřený, a těžiště měl velice jemné. Měnil směr díky pohybu ocasu, podobně jako dnešní šelmy, příkladem je takový gepard. Něco podobného mohl využít i Sthrutiomimus, Ornithomimus, Dromiceiomimus nebo jiní ornitomimosauři - tedy dinosauři, kteří se ve značné míře podobali ptákům, a to i chováním...

Pokud se Vám tento článek líbil, komentujte. Je možné, že v budoucnu napíši i jemu podobné. Psal jsem sice, že se o tomto víkendu dočkáte pokračování DireParku, nakonec jsem se rozhodl věnovat jej vědě, co jiného je zábavnější, že? Nicméně DirePark napíši o dalším víkendu, možná že i dva díly...