Wren Rivera, Winn Wilkinson a Keira Kendrick jsou velkými fanoušky Lovců kryptidů, týmu vedeného britským zoologem Jackem Owenem, po kterém se slehla zem. Nikdo se už v roce 2055 o Lovce kryptidů nezajímá, svět se potýká s problémy znečištění a přelidnění, a záhad je na objevování již málo. Jednou z nich však je, co se s Lovci kryptidů vlastně stalo. Keira pomocí teleportačního zařízení, které při práci pro britskou vládu sestrojili její dnes již zesnulí rodiče, přemístila Wren s Winnem z Creek City do Londýna, aby se společně vydali ke staré základně Lovců kryptidů na jihu města. Za nepříjemného počasí dorazili k ohradě postavené kolem domu, jenž byl slavným hledačům tajemných zvířat a akčním hrdinům po dlouhou dobu domovem. Jakmile ho přelezli, museli se uniknout palbě bezpočtu laserových pušek, jež se vynořovaly z půdy. Po nějakém čase však zbraním nejspíše došly náboje, střelba ustala, a Wren s pomocí svého amuletu z nejtvrdšího kovu na světě učinila otvor v jednom z oken budovy, aby jím mohla prostrčit ruku, otevřít ho, a s přáteli se pak dostat dovnitř. Vnitřek staré, očividně nikým dlouho nenavštívené základny skýtal nejedno překvapení. Zaschlá krev na kobercích v jednotlivých pokojích, děs nahánějící poslední záznam v deníku Rogera Neilla, a něco ještě otřesnějšího v lednici. K čemu tu došlo? Co se Lovcům kryptidů stalo? Najdou Wren, Winn a Keira odpovědi na tyto otázky? Noví Lovci kryptidů netuší, že je při nervy drásajícím průzkumu budovy někdo nebo něco sleduje...
NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ
STARÁ ZÁKLADNA, ČÁST TŘETÍ:
Uprostřed prvního z pěti pater lednice se nacházela utržená hlava. Lidská hlava! Keira pohlížela na její temeno, pokryté krátkými hnědými vlasy znečištěnými množstvím zaschlé krve. Na obličej nebylo vidět, ale od pravé tváře se až za ucho táhla široká řezná rána. Na jejím konci se nacházely jakési nechutné, žlutočervené bubliny, které byly zmraženy. Keira si zakryla dlaněmi obou rukou ústa, v panice oddechovala a pomalu kráčela vzad.
Její vypísknutí přilákalo k ledničce Winna a Wren. Reagovali podobně, jako ona. Udělalo se jim zle. Oběma jim slzely oči.
"Proboha... proboha, co se tady stalo?" zašeptal Winn.
"Keiro, zavři to," řekla skrze zuby Wren, a zavřela oči, "na tohle se nedokážu dívat."
Keira opět ledničku zavřela, a celá se zkroutila. Těžce si sedla na zem, a rukama se ovívala před obličejem.
Wren k ní přistoupila, a opatrně se dotkla jejího ramene. "Seš v pohodě? Vypadáš, že potřebuješ na vzduch," řekla tiše.
Keira zakývala hlavou. Wren jí pomohla vstát, a začala ji odvádět ven z kuchyně. Přitom pohlédla na Winna, a mírně pokynula.
"Budu to tu zkoumat dál, vy se normálně vydýchejte," řekl, stále docela bledý.
"Do ničeho se tu nenuť," odpověděla mu Wren. Keiřino hluboké dýchání se za chvíli ozývalo celou chodbou.
Winn pohlédl znovu na ledničku. Pozvedl obočí, přivřel oči a otřásl se. Dvakrát se zhluboka nadechl, a pak horlivě sáhl na kliku. Nebylo mu tak špatně, jako Keiře, a chtěl za každou cenu zjistit, komu ta hlava patřila.
Pomalinku ledničku otevřel, a sípavě se přitom nadechoval a vydechoval. Očima po hlavě přejížděl, a po chvilce do ní šťouchl hlavní laserové pistole. Byla tvrdá, zmražená na kost. "No jasně, do ledničky jde pořád proud. Je tu, kdo ví, kolik let... ale že by shnila, to nikdy nehrozilo," zašeptal si pro sebe.
Laserovou pistoli položil na podlahu, a znovu do hlavy šťouchl mnohem delší hlavní samopalu. Pokusil se ji pootočit. Zatímco ji přetáčel tak, aby spadla na levé ucho, všímal si chirurgické preciznosti, se kterou byla odřezána od krku. Krční obratle, maso a svaly musely být přeřezány jediným seknutím.
Jakmile se hlava ocitla v pozici, do jaké ji Winn chtěl dostat, uslyšel nějaký zvuk. Příšerně se vylekal, hlaveň samopalu z lednice vytáhl, hlavu tak rychle vysoukal ven, takže spadla na podlahu, a v další vteřince zamířil hlaveň ke zdroji toho zvuku.
"Nestřílej, ty pitomče!" zařvala Wren. Teprve nyní si Winn uvědomil, že ten zvuk, který ho vyděsil, byl Wrenin šepot.
"Ty kráso," zasmál se Winn, "ty jo, já myslel... já si představoval... tfuj, tys mě tak vyděsila, Wren."
"Říkala jsem, že Keira zůstane na chvíli u okna v jedné místnosti v patře nad náma. Je to další sklad, nejsou tam zbraně, a hlavně," odpověděla Wren, a pohlédla na uřezanou hlavu ležící na podlaze, "tam nejsou žádné pozůstatky lidí tohohle typu."
Winn spadlou hlavu obešel, a konečně pohlédl do její tváře. Wren si stoupla za něj, a také si ji prohlédla. Nato se na sebe podívali.
"To je strašný, Wren," řekl pološeptem Winn, "strašný!"
"Myslím, že budu brečet, Winne."
"Proč... jak... z jaké příčiny... a proč do lednice? Kdo to udělal?!"
Keira v těchto chvílích stála u otevřeného okna a pohlížela na Londýn zahalený bronzovým závojem toxických látek. Nervózně si přitom prsty pročesávala své vlasy, a snažila se přijít na jiné myšlenky. Měla pocit, že zápach, který z lednice vycházel, se kolem ní ovinul, a ne a ne ji nechat být. Pohled na ty zmrzlé bublinky a řeznou ránu se jí tak zaryl do paměti, že kdykoliv, když mrkla očima, znovu se jí jasně vybavoval. A děsil ji. Břicho se jí však alespoň již tolik nestahovalo hrůzným znechucením, jako před pár chvílemi.
Uslyšela pár kroků. Dřevěná podlaha v této místnosti se prohýbala, když po ní někdo šel. Keira dlouze vydechla, a promnula si oči. "Neboj, Wren. Budu v pohodě."
Ozvalo se pár dalších kroků. Keira se otočila k jejich zdroji, a odkašlala si. Naklonila hlavu, a zamračila se. Dveře od místnosti byly otevřeny stále ve stejném úhlu, jako když ji tu Wren opustila.
"Fajn," řekla si pro sebe Keira, "je pěkné, že ses na mě takhle rychle přišla podívat."
Zase se obrátila k oknu, a vyhlížela ven. Po tomto malém rozptýlení jí náhle bylo o dost lépe.
"Podívej se, Wren," řekl Winn své kamarádce, a šťouchl do dalšího objektu v ledničce, tentokrát v jejím druhém patře, "ruka. Nejspíš pravá."
"A hlavně ne úplná," reagovala na jeho slova Wren, "podívej se na konečky prstů. No ty vole."
"Výsledek stejného experimentu. Nepochybně," řekl Winn.
Keira po minutě uslyšela zase pár kroků. "Nemusíš sem chodit tak často, Wren. Jsem v pohodě. Už je mi mnohem líp," řekla s úsměvem, aniž by oči odtrhla od deštěm sužovaného města.
"Otevři mrazák!" vyhrkla Wren. Winn s pomocí hlavně samopalu odkutálel hlavu za kraj lednice, a oběma rukama pak vytáhl mrazící box, umístěný pod samotnou pětipodlažní ledničkou.
"Sakra..." šeptla Wren, jakmile spatřila jeho obsah.
Ozvaly se další dva kroky. "Ne, vážně, Wren. Běž zpátky za Winnem, prozkoumejte to tu. Já se k vám po chvíli zase přidám," usmívala se Keira. Zaklonila hlavu, a koutkem oka zachytila odraz jakési figury ve skle otevřeného okna.
"Není to jasné?" zeptala se Wren svého kamaráda, hledícího na obsah mrazáku stejně zděšeně, jako ona. "Podle všeho, co o Lovcích kryptidů víme... to dává smysl!"
"Propána," řekl Winn se slzami v očích, "já tomu nechci věřit. Nechci tomu věřit!"
Keira zpozorněla. "Wren? Mohla bys aspoň něco říct, když už se za mnou takhle plížíš."
"Tuhle budovu dlouho nikdo nenavštívil," řekla Wren Winnovi, "nebylo, jak se do ní dostat. Byla v podstatě léta hermeticky uzavřená. Víš, co to znamená?"
"Co?!" vyhrkl zděšeně Winn.
"Že pořád můžou být uvnitř!"
"Vážně, Wren. Když už se na mě chodíš co minutu dívat, mohla by ses aspoň zeptat, jak mi je. Začínám si připadat, jako zvíře v kleci, které má být jenom pozorováno," řekla Keira. Otočila se, a čelist jí poklesla. S dalším zavrzáním podlahy se k ní připlížil ohyzdný, vyhublý tvor s rudýma, pohaslýma očima, staženýma ušima, a z tlamy mu tekly provazce polotekutých slin. Dívka zařvala.
"Keira!" vykřikla Wren. Winn bez jediného slova vyběhl ven z kuchyně, a utíkal po schodech nahoru za Keiřiným křikem. Wren si všimla laserové pistole, odložené Winnem před lednicí, zvedla ji, a vydala se za ním. "Páni," řekla si pro sebe, když ji oběma rukama mačkala, "tohle fakt je čest držet v ruce."
Winn bral schody po třech. Ke dveřím místnosti, z níž Keira křičela, přímo doskákal. Kopl do dveří, vběhl dovnitř, a dostal ránu do ramene. Zasáhla ho menší dřevěná krabice.
"Au! Keiro, tohle fakt bolelo!" vykřikl, a dotčeně pohlédl na Keiru skrývající se za dvěma velkými bednami plnými řetězů.
"Skoro jsem ho trefila, kdyby ses tu nezjevil!" zařvala na něj.
"Cože?!" vyhrkl Winn. Uvědomil si, že Keira nemohla mířit na něj. Rychle pohlédl napravo od sebe. V rohu místnosti se nacházela ta příšera, cenila na něj zuby a syčela.
Winn vykulil oči, a bezmyšlenkovitě začal střílet. Byl překvapený tím, jak se samopal v jeho rukou otřásal. Zvíře bylo hbité, skákalo po stěnách a po stropě, a nedalo se zasáhnout. Ne, když na něj mířil nezkušený střelec.
"Pozor na okno!" ozval se zpoza Winna Wrenin hlas.
Winn poskočil hrůzou. "Ty jo, můžeš si to svoje povídání někomu za zády nechat?! Fakt už mě s tím začínáš srát!"
Wren do něj strčila, vběhla do místnosti, a zhodnotila situaci. "Okno je pořád otevřené! Nesmí se dostat ven, rozumíš?!"
Jakmile si všimla, že se zvíře nacházelo blíže Winnovi, než oknu, rozběhla se směrem ke Keiře. Přeskočila obě bedny s řetězy, přistála vedle své kamarádky, na zemi se překulila, a pak zamířila k oknu s cílem zavřít ho.
"Pozor, Wren, jde za tebou!" vykřikl Winn. Opět po zvířeti několikrát vypálil, ale ani jednou jej nezasáhl. Netvor přeskočil přes jeho hlavu, přistál na jedné z beden, a nato dostal ránu řetězem od Keiry. Zasyčel, a odskočil k Wren.
Té se zrovna podařilo zavřít okno. Monstrum přilepilo svůj obličej ke sklu, a pak se na ni nenávistně zadívalo.
"Chce ven! Nepochybně chce ven!" poznamenala Wren.
Z toho ďábelského úsměvu a podlitých rudých oček ji mrazilo. Natáhla ke zvířeti ruku s laserovou pistolí, a zmáčkla spoušť. Netvor vyskočil. Laser mu propálil hrudník vteřinu předtím, než mohl břitvovitými drápy roztrhnout Wren obličej.
Vláčně spadl na dřevěnou podlahu, vykašlal lepivý hlen a skonal. Wren stála nad jeho tělem, ruka s pistolí stále natažena. Hlavou jí probíhala zvláštní směsice myšlenek. Cítila hrdost na to, že vystřelila z laserové pistole svých hrdinů, a úzkost z toho, že se opět ocitla kousíček od zubaté.
"Tys to dokázala, Wren," řekl uznale Winn, a utřel si sliny z úst, "zabilas ji."
"Co... co to bylo?!" vypískla Keira, třesoucí se hrůzou.
"Chupacabra," odpověděla Wren, "stará, pohublá, hladová Chupacabra."
Pohlédla na své přátele. "Roger psal, že si o to říkali strašně dlouho... chápete? Jack Owen začal první pokusy s Chupacabrami v únoru 2019. Dobře známá část historie Lovců kryptidů. Vyústilo to tehdy v incident v londýnských ulicích, během něhož... ále, však vy víte."
"Nemůžeš vědět jistě, zda dělali experimenty s chupacabrami po takové spoustě let," řekl na to Winn, "taky ji za nimi někdo mohl poslat."
"Winne, co jsme právě viděli dole?"
Winn zavřel ústa. Keira se na ně podívala se znepokojením. "Co jste tam našli?" šeptla.
"Ta hlava v lednici... nepatřila nikomu, koho bychom znali. Nikomu z Lovců kryptidů. Byl to hybrid mezi člověkem a chupacabrou. Našli jsme tam taky ruku... lidskou, ale s chupacabřími drápy," odpověděla Wren, "a v mrazáku něco, co vypadalo jako lidská mimina s chupacabří srstí a očima."
"Můj bože," šeptala Keira, "co tady prováděli?"
"Všechno to dává smysl. Ta zaschlá krev na stěnách, stav jejich pokojů... a to, že základna byla tak dlouho ponechána ladem... chtěli to tu udržet. Uzavřeli ji, aby se ti tvorové nedostali ven!" pokračovala Wren.
"Znamená to, že můžou být pořád naživu?" vyhrkla Keira.
Ozvaly se další dva kroky. Keira se instinktivně vsoukala mezi Winna a Wren.
"Je jich tu víc!" zaúpěl Winn, a zalapal po dechu.
"Nikde nic nevidím," šeptla Keira, "neozývá se to z téhle místnosti!"
Winn rázným krokem zamířil ke dveřím, a vykoukl z nich. Těsně za nimi stál další pohublý netvor, a krvelačně na něj civěl. Winn zařval, a začal po něm pálit.
"Drž si ten řetěz!" poručila Wren Keiře, a rozběhla se za Winnem.
Další vyhublá Chupacabra skákala z jedné stěny na druhou, vyhýbala se sérii kulek, které po ní Winn pálil, a syčela snad ještě hůř, než ta první. Wren po ní dvakrát vystřelila laserové paprsky, ale minula. Tato potvora byla hbitější.
"Krucinál, zhebni už!" zařval Winn. Jako naschvál mu v tu chvíli došly náboje.
Chupacabra toho využila, a z protější stěny na něj skočila. Wren opět vystřelila, jen aby paprskem nejvyššího stupně trefila zeď, a vytvořila v ní velkou prohlubeň.
Winn sekl po zvířeti pažbou samopalu, a svalil ho k zemi. Chupacabra skončila na zádech, ďábelsky se uchechtla, a kdyby jí pažbou nedal dvě další rány do břicha, už by po něm skočila znovu. Winnův útok ji imobilizoval na další dvě vteřiny, dost na to, aby ji Wren mohla zasáhnout. S pekelným řevem se Chupacabra zmítala na podlaze, když jí hlavou procházel mocný laserový paprsek.
"Fuj! Tohle vůbec nevoní!" řekl Winn, když se nadechl kouře směřujícího ven z upečené chupacabří hlavy.
"Souhlas," řekla Wren a praštila ho do ramene, "zlatý trus toho našeho dráčka na tvém obličeji."
"Hej!" naštval se Winn.
Po vzoru Keiry si Winn ke svému vybitému samopalu vzal řetěz, a společně se svými dvěma kamarádkami pak vyklouzl ven z místnosti. Opatrně sešli dolů po schodech, a zastavili před kuchyní. Spěšně ji naposledy prohlédli.
"Hlava tam pořád leží," řekl Winn, "ještě ji nesežraly."
"Možná čekají, až se rozmrazí," odpověděla Wren.
"Anebo tu byly jenom ty dvě," řekla Keira, "teď jsou mrtvé, a žádné další kroky se neozývají."
"Před pár minutami jsme nevěděli ani o těch dvou," reagovala na její slova Wren, "takže bych spíš sázela na to, že je jich tu víc. Mnohem víc."
Winn se dlouze zadíval Wren do očí. "Ty jo, teď mě napadlo... jak jsi v tom okně udělala otvor... zavřela jsi ho?"
"To okno? Ano," odpověděla Wren, "myslíš, že by mohly protáhnout ruku tím kruhem, a otevřít si ho samy?"
"Chápeš, co by se stalo, kdyby se dostaly ven? A že... bychom za to mohli my?!" povídal v panice Winn.
"Jestli jsou ty zbraně kolem základny vybité, nebylo by nic, co by je mohlo včas zastřelit," řekla Keira.
"Brzo zjistíme, jak to je," řekla rozvážně Wren, "pojďte za mnou. Jdeme do přízemí, zpátky do té místnosti, ve které jsme se prve ocitli... a pak ven. Tady pro nás fakt není bezpečno."
Cesta ke skladu v přízemí byla poklidná. Neozývaly se žádné zvláštní zvuky, v základně panovalo hrobové ticho. Jakmile za sebou však trojice dobrodruhů zavřela dveře místnosti, čekalo je překvapení. Wren nevěřícně přistoupila k oknu, a celé si ho zblízka prohlédla.
"Otvor je zacelený!" vyhrkla.
"Nanočástice? Díra se mohla automaticky zaplnit nanočásticemi," řekl Winn, "co když budovu pořád řídí nějaký systém? Umělá inteligence? Jakmile vyhodnotí, že došlo k nějakým škodám, prostě je... odstraní?"
"To by pak asi sama doplňovala náboje do těch laserových zbraní venku, ne?" zakývala nevěřícně hlavou Wren. "Nejspíš by taky nedovolila otevřít ve druhém patře okno."
"Hele, možné je všechno. Třeba je nějak porouchaná nebo... já nevím."
"Zkus vytvořit ten otvor znovu," řekla nervózně Keira.
Wren si z krku sundala řetízek s amuletem z meteokolosia, a přiložila ho k oknu. V tu chvíli měla pocit, že cosi venku zahlédla. Něco tmavě zbarveného se mihlo mezi křovisky. Dívka na chvíli civěla ven, a snažila se to znovu zachytit.
Za dveřmi se náhle ozval nový zvuk. Cosi dopadlo na podlahu. Keira i Winn poskočili hrůzou.
"Hele, spěchej," řekl Winn, a přiběhl ke dveřím. Přiložil k nim ucho, a poslouchal. "Nic dalšího se neozývá."
Opatrně zmáčkl kliku.
"Winne, to nedělej!" šeptla naštvaně Keira.
Mladík dveře pootevřel, a uviděl před nimi položenou onu hlavu, kterou předtím s Wren studoval v kuchyni. Působila více rozmraženě, a na čele měla dva hluboké, ale nekrvavé otvory. Musela být ke dveřím přinesena v něčí tlamě.
Náhle se před Winnovýma očima objevily ostré drápy, a zaklesly se do dveří. Netvor zatlačil, plně dveře otevřel, a Winn spadl na záda. V místnosti se objevila třetí Chupacabra. Vypadala však docela jinak, než předchozí dvě. Byla takřka neosrstěná, vyzáblé tělo měla pokryto jen šedavou kůží, a z hlavy jí sem tam trčel nějaký ten chomáček černých chlupů. Oči měla šedé, nikoliv rudé. Winn ji přetáhl přes hlavu řetězem, a ona se svalila na bok.
Wren jí hlavu propálila laserovou pistolí, a spolu s Keirou pak pomohla Winnovi vstát.
"Už mě to fakt přestává bavit, holky!" zakřičel Winn. "Musíme ven!"
"Tak si budeme muset najít cestu," řekla Wren.
"Jo! Začni už rýpat do toho podělanýho skla, ať můžeme vypadnout!"
"Ne, Winne, budeme muset jít jinudy," řekla tajemně Wren.
Náhlý skřek vycházející ze stropu přesvědčil mladíka o tom, že trávit více času v tomto skladu by asi nebyl dobrý nápad. Držely se ho další tři vyzáblé, takřka bezsrsté chupacabry.
"To sem prolezly otevřenýma dveřma teď? Nic ani nebylo slyšet," šeptl Winn.
"To je teď úplně jedno, pojďte!" vykřikla Keira, a vyrazila ven z místnosti. Winn ji následoval, Wren po netvorech několikrát vystřelila, ale minula, a pak zavřela dveře. Ke vší hrůze však zjistila, že si chupacabry dveře velice lehce otevřely. Tato budova patřila jim. Mohly se v ní trádovat, kam se jim zachtělo.
Keira přiběhla k největším dveřím na konci chodby, otevřela je, a pak za nimi zmrzla hrůzou. Winn se vedle ní také zastavil. Wren vběhla dovnitř jako poslední. "Jednu jsem teď trefila, další dvě se plíži hrozně pomalu... musí být slabé, vyhladovělé... Hele, nepostávejte tu! Musíme..."
Noví Lovci kryptidů se ocitli v hangáru. Byl prázdný, nebylo v něm ani stopy po některém z dopravních prostředků starého týmu. Podlaha hangáru však byla poseta kostrami a tlejícími těly. Nejspíše patřily chupacabrám, ale mnohé byly v takovém stavu, že pouhým pohledem nešlo ani určit, čemu mohly patřit.
"Ty vole... to je strašný! Tohle místo je hrobka!" zařval Winn.
Keira se zadívala na bílou kost čnící z masy rozkládajících osrstěných těl. Nepotřebovala ani potvrzení toho, že šlo o lidskou kost. Povědomě tušila, že mezi těly chupacaber se nacházely ostatky minimálně jednoho člověka.
"Běžte po okrajích! Ke zdi, napravo! Je tam nějaký malý vchod do šachty, vzduchového tunelu nebo tak něco!" vykřikla Wren.
Vypálila laserový paprsek k otvoru, k němuž Winn a Keira směřovali, a ti okamžitě vlezli dovnitř. Wren je následovala, naháněna dvěma chupacabrami, které už stihly proskočit dveřmi. Jedné z nich propálila laserem břicho, druhá jí ale zmizela někde na stropě hangáru. V běhu ji Wren nebyla schopna zaměřit. Vlezla nohama do tunelu, natěsnala se tam ke Keiře, a pak vykřikla. Otvor byl okamžitě zakryt řinčivým kusem kovu, který k němu sjel z vnitřku zdi.
"Asi jsi měl pravdu, Winne," řekla Wren, "opravdu to tu asi řídí nějaký systém! Nechce chupacabrám umožnit, aby se dostaly ven!"
Úzký, klaustrofobní tunel, kterým trojice prolezla, je zavedl ke kanalizačnímu vývodu jen pár desítek metrů od části plotu, jíž překonali při cestě k budově. Neotáleli, vystoupili na povrch, plot znovu přelezli, a teprve, když se nacházeli na druhé straně, mohli si konečně oddechnout. Keira odhodila řetěz, a rozevřela nad sebou a svými kamarády deštník. Déšť totiž neustal.
"Hele, tys našla svůj deštník," zasmála se Wren.
"Ležel přesně tam, kde jsem ho nechala," řekla Keira, "hele, nebude vám vadit, když se dáme do pohybu? Ať tady nejsme moc vidět."
"Kecáš? Právě jsme skoro umřeli, ty jo! Seděl bych tu třeba do konce dne, i v téhle špinavé sračce, co prší z nebes," chechtal se Winn.
"To, co jsme viděli... to neviděl dosud jistě nikdo," řekla Wren, "máme představu, co se Lovcům kryptidů stalo..."
"Fakt? Co když odletěli Cryptid Swiftem? Hangár byl prázdný," přerušil ji Winn.
"Provedeme analýzu vzorků, co jsem sebrala," řekla Wren, "ale to až doma. Teď udělejme, co říkala Keira. Vraťme se zpátky do Greenwich."
Keira zakývala hlavou, a s deštníkem se začala pohybovat vpřed. Trojice traumatizovaných, hlasitě oddechujících teenagerů, kteří ve staré základně svých hrdinů zažili mnohem víc, než čekali, se brzy ztratila v londýnských uličkách.
Zpoza křovisek je však nepřestávala sledovat ona tajemná figura. Oči na ně měla upřeny, dokud opravdu nezmizeli. Po něčem sáhla a přiložila si to k hlavě. A tiše pronesla jediné slovo: "Obstáli."
Pokračování příště...
